Akce, akce, akce

7. května 2012 v 21:30 | dadulka |  Z mého života
Po oficiálním spuštění americké továrny se na mne pá kamarádů obrátilo s několika dotazy. První z nich, zda se za úspěšně dokončený projekt dočkám nějaké prémie, netřeba komentovat - naznačit toto u nás v práci by znamenalo leda pokus o špatný vtip. Druhý dotaz zněl, zda se dočkám alespoň nějakého zaslouženého volna. Ač bych ráda, program na další měsíc mám tak našlapán, až jsem se rozhodla ho zde nastínit (asleposň mi nebudte mzset psát e-maily s dotazy, co dělám).

Amerika se odehrála na konci dubna. Dva týdny po Americe, tj. tento víkend, mne čeká "tradiční" květnová SGP akce - pro věrné čtenáře obdoba loňkých MID. Tentokráte naštěstí o den kratší a s menším programem, ale i tak mám víkend zabitý prací a ani jedno pondělí jsem si nevzala dovolenou (dnes jsem byla v naší kanceláři úplně sama). Ihned poté se místo náhradního volna budu muset připravovat na meeting marketingových koordinátorů všech našich poboček, kde mne čeká devadesátiminutová prezentace, z níž mám "hotové" zatím pouze zadání v rozsahu diplomové práce. Dvoudenní školení našich kolegů se odehraje na konci května. Poté nám zbývá pár týdnů na finální přípravu celoholdingové konference a party pro několik set lidí, která se koná v polovině června. To bude mazec. Do toho samozřejmě nesmím zapomínat na své další povinnosti, jako je merchandising, pomoc s katalogy a zahájení projektu "Amerika II.", tentokráte v podobě přípravy pouliční lidové veselice pro několik tisíc lidí, která je plánovaná na půlku srpna.

Toliko k mému programu. Do konce června mám co dělat. Co přijde pak, neřeším, neboť smlouva na dobu určitou zatím prodloužena nebyla, takže se nehodlám stresovat přípravami na období po 30.6. Z tří týdnů dovolené, které mi připadly na tento půlrok, mám nahlášených pět dnů po velké červnové party. Zbytek se snad bude mít kam převést...

Vaše "akční" Dadulka (ve firmě je sice populární používat označení "event", ale "eventová" Dadulka zní ještě přiblbleji a používání anglických slovíček v češtině mi leze krkem)

BTW jakým českým synonymem byste nahradili spojení "firemní akce"?
Přidat komentář
 

Amerika slaví úspěch

30. dubna 2012 v 9:30 | dadulka |  Z mého života
Není to tak dlouho (cca tři články zpět), co jsem na blogu psala o mé práci pro americký projekt. Práce to byla sice náročná, ale zajímavá, a jsem moc ráda, že jsem k ní byla přizvána, ač se mé velké přání - pracovně do USA vycestovat - nenaplnilo.

Po oznámení v médiích již není tajemstvím, že MITAS a.s. otevřel továrnu v Charles City, proto si myslím, že i já mohu vynést "informace na trh". Slavnostní zahájení výroby v iowské továrně se odehrálo ve čtvrtek 26. dubna, za přítomnotsi guvernéra, starosty a dalších významných zastupitelů města, nejvyššího vedení naší firmy s pány majiteli na prvním místě, a stovky dalších pozvaných osob, zejména obchodních partnerů.

Celá věc se odehrávala mezi desátou a dvanáctou hodinou, v obvyklé plné parádě s projevy, přestřiháváním pásky, prohlídkou továrny, tiskovou konferencí a bufetem. Odpoledne následoval klavírní koncert Slávky Pěchočové v blízkém metodistickém kostele. Večer ještě prohlídky továrny pro veřejnost a bylo hotovo. Hlavní strůjce celé akce, kolega sedící naproti mně, který den před akcí komunikoval už pouze v holých větách a na e-maily odpovídal v půl třetí ráno, mi po akci nadšeně telefonoval - nádhera slyšet po týdnu jásavý, odpočinutý a pohodový hlas. Zatím to vypadá na obrovský úspěch, tak doufám, že stejně dobře, jako se začalo, se bude i pokračovat. Výtečně to vystihl pan majitel, který svůj projev ukončil slovy: "Můžete si být jisti, že naše pneumatiky jsou daleko lepší, než má angličtina."
Počet komentářů: 4

Soukromá dramata 25.4.2012

26. dubna 2012 v 23:10 | dadulka |  Z mého života
O existenci pořadu "Soukromá dramata" jsem až do dnešního dne neměla tušení. Bohužel musím dodat: Naštěstí. Ráda bych i nadále žila v blažené nevědomosti. Po dnešku je tomu však jinak. Shlédnutí včerejšího dílu, konkrétně pouze jedné z několika reportáží, mne nejen šokovalo, ale i přesvědčilo o tom, co může s člověkem udělat deset minut televizního vysílání, a rozhodně se nejedná o žádný lesk a slávu. Píši zde o případu MUDr. Lenky Č. a jejím údajném "terorizování" ubohého starého důchodce, kterého chce vystěhovat z vejminku a na stará kolena z bezmocného dědečka udělat bezdomovce. Že se nejedná o dobroděje, který pro Lenku zadarmo dře na domě a zahradě a na oplátku za svou pomoc mu je odpojena elektřina, je myslím jasné všem, kteří Lenku znají. Strýček bývalého majitele domu, který Lenka koupila, se ihned po podpisu kupní smlouvy změnil v dědka ochmelku, válejícího se na zahradě a vykřikujícího vulgarity a oplzlé narážky na každou návštěvu (a bůhví, na koho ještě). Bohužel reportéři a potažmo celá televize Prima se v první řadě honí za senzací, ne za fakty. V těchto a pododbných pořadech je vždy jasně určena strana hodná a trpící, oproti níž stojí strana zlá a škodící. Kdo je doopravdy kdo, to už je věc jiná... Divák má na věc jasný názor, a tím to končí. Co se děje dál a jaké dozvuky může takováto reportáž mít, ví jen okolí postižené osoby.

Lenku znám již několik let. Rok jí jezdím koníka, na kterého ona sama bohužel nemá čas. Vím, že to v životě neměla jednoduché - již má za sebou několik krizových období - a její zdraví také nepatří zrovna mezi nejpevnější. Následky, jaké odvysílání reportáže zanechalo a ještě zanechá nejen na Lence, ale i na jejím okolí, tvůrci reportáže zcela opomíjejí, koho to taky zajímá, že. Hlavně, že strýček bude moci popíjet nejen na vejminku, ale i v Lenčině domě. Lenka, která sama vychovává dospívající dceru, se po odvysílání reportáže totálně zhroutila a musela být hospitalizována. Milému strýčkovi a jeho rodině gratulujeme - podařilo se jim zamést s nepřítelem! Lence tudíž vřele doporučuji podat trestní oznámení jak na bývalé majitele domu, tak i na televizi Prima. Kauza, která se podepíše nejen na Lenčnině zdraví, které jí už nikdo nevrátí, ale také na její profesní dráze ("no jo, to je ta doktorka z tý televize, co chudáka starého pána vyhodila na ulici, mrcha jedna") a soukromém životě, by podle mne měla mít jiný konec, než zmiňují reportéři.

Pořad "Soukromá dramata" můžete shlédnout zde: http://play.iprima.cz/all/all/6550 (reportáž je zařazena jako poslední).

Na závěr prosím všechny mé čtenáře, kteří Lenku znají a chtějí ji podpořit, o komentář. Možná je to z mé strany nevhodná žádost, ale nikdy nevíte, kdy se pár povzbudivých řádků bude hodit i Vám...
Počet komentářů: 5

Můj vysvlečenej deník

19. dubna 2012 v 21:00 | dadulka |  Knihománie
Dadulka, před Velikonocemi vydeptaná z práce na zatím nejvyšší možnou míru, v knihovně sáhla po pro ni zcela netypické, velmi odpočinkové literatuře. Kniha se svítivě růžovým přebalem, za který by se jeden v tramvaji pomalu styděl, mne zaujala nejprve názvem, neboť jsem několikrát míjela plakáty vábící kolemjdoucí na stejnojmenný film. Poté mne velmi zaujalo, že jde o dílo české autorky, napsané již během jejího středoškolského studia. Kolikrát já jsem snila o tom, že také něco napíšu! Knihu jse si tedy půjčila a začetla se do ní hned cestou domů. V četbě jsem pokračovala ještě ten samý den v posteli a jen vědomí toho, že na sobotní tři koníky budu potřebovat energii, mne donutilo v půlce knihu zavřít a zhasnout lampičku.

Fakt doporučuju. Zápisky ze života soudobé mládeže, při jejichž čtení jsem si často připadala tak stará a nemoderní; navíc asociální více, než obvykle. Dokonce zvažuji i shlédnutí filmu, což je u mne něco zcela ojedinělého, protože na filmy točené podle knih, které jsem přečetla, koukám jen velmi výjimečně, neboť jsem téměř vždy byla zklamaná (vybavuje se mi např. "Jméno růže", okolím vysoce ceněný film, který mne nenadchl, a našly by se i jiné). Z tohoto důvodu jsem se rozhodla nidky si nepřečíst Pána prstenů - film se mi natolik líbí, že si nechci kazit dojem.

Ale zpět k deníku. Obvykle mi moc nevyhovují knihy psané "nespisovným" jazykem, ale k Deníku to zkrátka patří a těžko by mohl být napsán jinak. I růžový přebal má své opodstatnění, stejně tak i obrázky, které se mi sice moc nelíbily, ale na druhou stranu - kdy člověk dostane do rukou knihu s obrázky? Co mne opravdu zaujalo, byly autorčiny vzpomínky na pobyt na psychiatrickém oddělení. Vzhledem k tomu, že občas uvažuji, že se tam jednou přestěhuji, i když na jiné oddělení, hodí se každá informace. Musela to být trpká a náročná zkušenost, jak je z Deníku jasně patrné, ale na druhou stranu takový zážitek člověka v mnohém obohatí.

Ukázku tentokrát uvádět nebudu. Nebylo by jednoduché vybrat jeden krátký reprezentativní úryvek. Chcete-li se pobavit, odreagovat a zároveň vstřebat i sem tam zajímavou myšlenku, rozhodně doporučuji k přečtení. Autorkou je Johana Rubínová (www.johanarubinova.cz); kniha vyšla v nakladatelství Daranus v roce 2008.
Přidat komentář

Amerika, Amerika

30. března 2012 v 20:30 | dadulka |  Z mého života
Dadulka je zavalená prací. Bohužel nemůže psát otevřeně, pro případ, že by existence jejího blogu vyšla najevo v pracovním životě. Nedá mi to ale, abych nenapsala alespoň pár odstavců o situaci, v jaké se aktuálně nacházím.

Budování továrny v USA není naštěstí žádným tajemstvím, bylo to oznámeno i v novinách. Zahájení výroby se se vší parádou odehraje za několik týdnů. A právě tato slavnostní ceremonie se změnila na upíra, který vysává nejen mne, ale zejména mého kolegu, hlavního organizátora celé akce. Tento zkušený a schopný muž si jako pravou ruku vybral právě mou maličkost, v dobré víře, že ví, co činí. A tak se mé pracovní povinnosti navýšily o veledůležitý americký projekt.

Na úvod musím poznamenat, že organizovat takovou událost (celodenní program pro pár set lidí, a že nejde o osoby ledajaké, a k tomu další hromadu aktivit a věcí nad rámec) ve dvou lidech z Prahy a bez člověka na místě je věc téměř nemožná. To je jasné každému myslícími člověku. Výjimkou potvrzující pravidlo je v tomto případě ... asi si domyslíte. Vedení mi mou úlohu opravdu neusnadňuje. Není vždy jednoduché plnit jeho očekávání, ač se mi to zatím daří. Jaký bude výsledek, uvidíme za měsíc. Přinejhorším budeme s kolegou bez práce.

Na celém projektu pro mne byla největším lákadlem příležitost pracovně do USA vycestovat. Kdyby rozhodnutí záleželo na kolegovi, píšu vám z Iowy. Bohužel není tomu tak a dle posledního vývoje ani nebude. Můj "americký sen" se mi rozplývá před očima. A to jsem si dokonce zařizovala pas, což dnes představuje investici ve výši 600,- Kč. Tohle a všechna ta dřina, o nervách nemluvě, by si doměnu v podobě firemní letenky zasloužilo. V duchu si představuji, jak vystupuji z letadla, vycházím z letiště, mé oči padají na velkou ceduli s nápisem WELCOME TO AMERICA! a přistavené auto mne odváží objevovat krásy amerického Středozápadu.


Dost bylo snění, šup zpátky do reality.
Počet komentářů: 2

Most přes navždy

14. března 2012 v 20:00 | dadulka |  Knihománie
Most přes navždy je knihou, o niž jsem si před pár lety napsala Ježíškovi a ve všech směrech to byla velmi zajímavá volba. Těžko bych po této knize jinak sáhla, ale krátký uvodník na obálce mne přesvědčil, ač jsem při četbě zjistila, že o obsahu jsem měla úplně jiné představy. Jejím autorem je Richard Bach, americký spisovatel, o němž jsem do té doby neslyšela. Jak jsem zjistila až při četbě, velkým koníčkem tohoto muže je letectví, kterému doslova obětoval část života a často se na něj odkazuje i v knize, a zo jak v reálné, tak i v metaforické formě.

Kniha Most přes navždy je krásným, autobiografickým, lehce filosofickým příběhem o hledání té pravé a jediné velké lásky, životní družky, Dokonalé ženy. Jak všichni víme, nalezení správného partnera není věc jednoduchá, ba dokonce pro mnoho lidí přímo nedosažitelná. Překážky, které nám při hledání brání, jsou nezřídka zakořeněny v nás samých, což je jak případ autora, tak i můj případ a tedy jeden z důvodů, proč mne kniha oslovila. Rovněž sdílím autorovu potřebu svobody, strach z omezování a ze zklamání, jaké může přinést připoutání se k jiné lidské bytosti. Richard Bach byl nakonec schopen přenést se přes tato rizika. Jak jeho hledání dopadlo, neprozradím, zato mohu nabídnout některé z myšlenek knihy:

Nenašel jsem však žádné místo, žádného člověka na celém světě, který by mi mohl dát odpovědi, to mohlo udělat jedině mé vnitřní já, kterému jsem se bál věřit. Musel jsem plavat svým životem jako velryba a plnit celou svou tlamu tím, co řekli jiní lidé, co napsali a co si mysleli, ochutnávat to a ponechávat si částečky vědění o velikosti planktonu, které pasovaly k tomu, čemu jsem chtěl věřit.

Chyby neexistují. Události, které přitahujeme, ať už příjemné či nepříjemné, jsou nutné k tomu, abychom se naučili, co se potřebujeme naučit; každý krok, který uděláme, je nezbytný k tomu, abychom dospěli do místa, do něhož jsme se rozhodli jít.

Vše, co tě okouzluje, tě také vede a chrání. Když jsme vášnivě posedlí něčím, co milujeme - plachetnice, letadla, myšlenky - kouzelná lavina před námi vyhlazuje cestu, přizpůsobuje pravidla, důvod, rozkoly, přenáší nás přes propasti, strachy, pochybnosti.

R. Bach, Most přes navždy, nakl. Synergie, Praha 1998
Přidat komentář

Statkaření

27. února 2012 v 19:30 | dadulka |  Z mého života
Co dělá Dadulka celý mrazivý únor, kdy rozumný člověk sedí u kamen a má tudíž dostatek času na psaní článků? Přes týden samouřejmě chodí do práce. Večery tráví většinou koňmo (út-čt) nebo jazykově (po+pá). Jednou týdně i rehabilitačně (pá), v pomalé kondiční dráze hostivařského bazénu, kde si odplave svůj kilometr tempem, které občas zdržuje i důchodce. Snaha alespoň trochu zachovat kyčle v použitelném stavu kýžené ovoce zatím nenese, ale pobyt ve vodě mne vždycky příjemně naladí na víkend.

Stávající víkendy jsem sice trávila s koníky, ale v rozumné míře průměrných dvou kusů na ježdění denně, navíc s vědomím, že v brzké době bude tento počet zredukován, a co pak s volným časem? Zahradničení je sice fajn, ale není to plnohodnotná alternativa pro jedince snícího o farmě. V únoru se na mne usmálo štěstí v podobě těhotné kamarádky, shánějíc člověka ke svému koníkovi. Na nabídku jsem kývla, aniž jsem věděla, jaké nabere obrátky, a před dvěma týdny jsem se od Clifa vypravila na návštěvu do 6 km vzdálené vesnice, obhlédnout situaci. Zjistila jsem, že nový koník je ustájen na statku dvou manželů v důchodovém věku, kteří vlastní další tři koníky jen tak "pro radost" a k tomu několik desítek krav, telátka, králíky, všechnu možnou drůběž a psy. O to vše se prosím starají sami! Mé nadšení ze statku neznalo mezí, zejména, když mi nabídli přibrat do péče i jednu jejich kobylku. Během týdne jsem se stihla nejen krásně zabydlet, ale také zjistit, že právě sem budu nadále směřovat svou energii i volný čas. Mít někde důvěru a "volnou ruku", tomu říkám příležitost. A spokojenost vládne na všech frontách. Jsem-li na statku, obstarám oba svěřence, neb není nad relax s vidlemi a lopatou (a statkářům tak ubyde práce), pořeším všechno možné okolo koní, nasedlám a odjedu do hájů, aniž by někdo tušil, kde jsem a kdy se vrátím.

Bohužel koník kamarádky onemocněl, takže mi místo ježdění přibyla péče o maroda, ale s tím se musí počítat. Tento víkend jsem standardně opustila dům před osmou ráno, abych si v sobotu po návratu v 18:30 vyslechla "a nechceš se tam odstěhovat?", takže jsem v neděli v 17:30 vesele zahlásila "dneska jsem tu brzo". Večer se zpravidla nacpu k prasknutí, zalezu do postele a odpadnu kolem desáté, načež mám ráno problém rozhýbat kostru, ale neměnila bych. Dnešní nástup do práce tudíž nic moc, raději bych se místo "hadrů" narvala do hadrů a vydala se vstříc zabahněnému venkovu...
Přidat komentář

Úhel pohledu

15. února 2012 v 19:00 | dadulka |  Knihománie
Takto se jmenuje velmi zajímavá kniha, kterou teď čtu. Dílo předního českého psychiatra, prof. MUDr. Cyrila Höschla, s podtitulem "Všechno je jinak" mi bylo doporučenou mou osobní terapeutkou (díky, trenére) a opravdu mi velmi pomáhá - často se při čtení i zasměju. Jedná se o sebrané statě, názory postřehy, které autor publikoval v několika novinách, velmi trefně kometující nejrůznější témata té doby. Co je zajímavé - ač jde o články z druhé poloviny devadesátých let, jež se často dotýkají tehdejší politické situace, nezřídka si připadám, jako bych měla v ruce dnešní noviny. Nadčasové pojetí článků poukazuje na to, že mnoho problémů má kořeny daleko hlubší a zasazené ve zcela jiné půdě, než se na první pohled zdá. Jako ukázku jsem zvolila jeden z těch kratších, úsměvných, obecnějších, ale tím víc použitelných nejen v dnešní době. Název výborně vystihuje momentální rozpoložení mé mysli.

BLBÁ NÁLADA

Když se zeptáte Američana, jak se má, zpravidla se dozvíte, že báječně, ačkoli mu auto právě přejelo psa, manželka má kolika a dítě postřelilo učitelku. Zeptáte-li se Čecha, dozvíte se, že to stojí za houby, ačkoli se zrovna vrátil z lyžovačky v Alpách, manželka si v zaměstnání piluje nehty a dítě odmítá jiné kecky než Reebok. Máloco vystihuje nápadný rys naší povahy lépe, než ono "před pány stýská si, za vraty výská si". Tento rozdíl v přístupu k životu v náš neprospěch je tím důležitější, čím lépe se objektivně mají Američané a čím hůře se máme my. Skuhrání totiž nakonec útrapy přivolá. Jaké je pak překvapení nespokojenců, když ke svým steskům mají najednou doopravdy důvod. V medicíně víme, že duševní rozpoložení jedince velmi ovlivňuje jeho zdravotní stav. Zranění se ve vítězících armádách hojí lépe než v prohrávajících. Co když podobně duševní rozpoložení národa velmi ovlivňuje jeho ekonomický stav? Co když se hospodářské ukazatele s dobrou náladou vyvíjejí lépe než s blbou?

Některé jevy z lidské psychopatologie naznačují, že by tomu tak opravdu mohlo být. Člověk v depresi ztrácí zájem o věci, ztrácí chuť, elán, činnorodost, odhodlání, postřeh, vůli a energii. Je pasívní, stává se sám sobě břemenem a chátrá. Zanedbává práci, přátele i sebe. Jeho výkon klesá a "hospodářské ukazatele" se zhoršují; bez pomoci mohou klesnout až k invalidnímu důchodu. Společnost je samozřejmě natolik složitým systémem, že na ni nelze jednoduše přenášet individuální zkušenost a tyto jevy zobecňovat. Také naštěstí mnoho lidí má náladu přiměřenou. Ovšem k tomu, aby se věci u nás pohnuly k lepšímu, je skutečně zaúpotřebí mozivace, chuti, elánu, činnorodosti, postřehu, vůle a energie. A to je s pokleslou náladou neslučitelné. Říkám si, co takhle popřemýšlet o nějaké kampani za dobrou náladu? Hnutí za její zlepšení? Nešlo by to nějak? Nezlepšuje-li stav naší země náladu lidí, což to zkusit obráceně? Nic by to nestálo!
MF dnes, 3. dubna 1999

C. Höschl, Úhel pohledu aneb Všechno je jinak, nakl. Galén, Praha, 2001
Počet komentářů: 1

Co mne naučil šéf

31. ledna 2012 v 18:00 | dadulka |  Memoáry
- brát kritiku jako svérázný způsob výuky
- dívat se na design jeho očima
- nebrat věci zbytečně příliš vážně
- myslet si své a nevysilovat se mluvením
- snažit se vždy mít papíry v pořádku

Od nadřízených se lze naučit různé věci. Ideální případ je podle mne ten, kdy si můžete říct: "Chtěl bych být jako on". Jak víme, realita mívá do ideálu daleko, a proto se mnohdy objeví i myšlenka "doufám, že takto se já chovat nikdy nebudu". A protože většina z nás je složená z různých odstínů šedé, mnohdy se tyto prvky prolínají.

Mám za sebou opravdu velmi špatný týden a ani ten nový nezačal nejlépe. Napadá mne souvislost s pohádkou "Peklo s princeznou", upravená na "Peklo s principálem", až na to, že v mém případě se nejedná o pohádku, natož se šťastným koncem. Proto jsem se rozhodla odreagovat článkem vzpomínmajícím na ty nejzajímavější výroky a názory mého principála. Třeba se za několik let při čtení tohoto článku i zasměju.

Šéf je člověk jako každý jiný. Má tedy jak své kladné stránky, tak i ty záporné. Podřízení jsou přirozeně více vnímaví vůči těm negativním, avšak já se snažím najít i to pozitivní. Například poděkování za každou dobře odvedenou práci. I cholerická povaha není na škodu, zvyknete-li si být dostatečně splachovací. Alespoň víte, na čem jste. Lepší než kamenná maska je pro mne čertík z krabičky, který vyletí, chvilku se šíleně kývá sem a tam, ale za pár minut je klid. Hlavní důraz však kladu na schopnosti a inteligenci. Pokud šéf umí používat mozek a tudíž Vás může i mnohé naučit, hned se pracuje lépe, zejména jsou-li pokroky hmatatelné.

Z těch méně příjemných vlastností musím na prvním místě uvést určitou... jak to nazvat... bordeliózou v kombinaci se sklerózou. Možná se zde projevují francouzské kořeny, ovšem principál, který si nic nepamatuje, má občas kolem sebe pěkný cirkus. Ilustrativním příkladem je odevzdávání jakéhokoliv psaného dokumentu (prezentace, směrnice), kde jsou mi opraveny - rozumněj přepsány - nějaké věty, a druhý den jsou tyto samé věty zkritizovány a vyškrtány s poznámkami, jak jsem to proboha mohla napsat.

Už se cítím lépe a proto se přiblížíme k závěru, jímž je pět top výroků mého šéfa, které nechci nechat upadnout v zapomnění. Bohužel jsem si je nezaznamenávala doslova, uvádím tedy parafráze, nicméně smysl se nezměnil.

5) "Bez mé podpory vás ostatní nebudou brát vážně." (po roce ve firmě)

4) "Tak na tu firemní akci jděte, jestli se chcete najíst."

3) "Jste tu jen lepší stážistka." (pochvala po loňských MID)

2) "Když se budete chovat takhle, nebudete mít žádné kamarády."

1) "Ano, splnila jste úkol dle mého zadání, ale mohlo vám dojít, že takhle je to špatně. Předělat!" (výrok vystihující vše)
Přidat komentář

představujeme: JURÁŠ

10. ledna 2012 v 20:00 | dadulka |  Velká koňská Dynastie
Jojo, Jurášek... V každé stáji najdete nějakého. Slavné jméno šikovného koníka z pohádky Tři oříšky pro Popelku zná snad každý. Náš doltonský Jurášek je koník neméně roztomilý, pro svůj milý výraz, klidnou povahu a bezedný žaludek oblíbený zejména u dětí. Dnes už starší koník slouží přes léto jako vozítko pro děti a přes zimu jako vozítko pro mne. Zlá teta ovšem nelení a po Jurášovi chce i nějakou práci, takže občas dochází k drobným neshodám, zejména zpočátku, než se Jurášek po ospalém létě smíří s realitou. na druhou stranu je koník více než rád, že se taky občas pořádně proběhně, což dává najevo rozpustilými figurami se zadními ve vzduchu (zejména na jednu mám velmi bolestivou vzpomínku, díky níž jsem pochopila, co pro muže znamená dobře mířená trefa mezi nohy) či snahou o závody, jedeme-li ve dvou. Povětšinou to však bývá velmi příjemné a pohodlné svezení, zejména bez sedla. Jurášův měkký, široký hřbet je k tomuto účelu jako dělaný, takže této možnosti ráda využívám zejména přes zimu - tak krásně to hřeje! Jeden sice může mít po delší době problém vrátit kyčle do správné polohy, ale moje nohy už dávno nabyly praktického vzhledu do "O" :o)

Nezbývá než Juráškovi popřát mnoho dalších hezkých let, přeci jen už není nejmladší a opotřebované klouby se občas ozvou, jako teď před Vánoci (koník není hloupý a správně vytušil, že dovolená v mém případě znamená více času na ježdění, takže neváhal nastoupit nemocenskou).

Počet komentářů: 8

Kam dál