Lesy, losi, jezera

8. července 2015 v 20:00 | dadulka |  Finsko 2015

30 .6. - 2. 7. 2015: služební cesta do Finska. Bohužel letecky, protože 2500 km ani já neujedu na jeden zátah autem. Zatímco prezentační trajler cestoval z Roztoku do Helsinek trajektem (délka plavby cca 31 hodin), já jsem se musela harcovat na letiště Ruzyně (pardon, Václava Havla). A navíc MHD, neb mi bylo žinantní otravovat kamarády s odvozem během pracovního dne. Aspoň jsem vyzkoušela prodlouženou zelenou linku a slavný Veleslavín bez jezdících schodů - s kufříkem 8 kg žádný problém.

Do 10:50 hod. jsem měla zahodit kufr a v 11:00 měl začít boarding. Ještě v 11:10 jsem stála frontu na přepážce odbavující zavazadla. Finnair trochu podcenil kapacity s jednou dámu na Economy přepážce a horou Asiatů, z nichž každý měl alespoň tři kufry. Takže poklus k letadlu a bez oběda. Nicméně nakonec jsme měli jen 15 minut zpoždění. Auto jsem si v Helsinkách vyzvedla skoro včas. Po malé rozepři s úředníkem autopůjčovny Sixt, který si troufl mi tvrdit, že mnou objednané vozidlo nemají a že si musím připlatit vyšší třídu (to ještě nevěděl, co znamená, když přidám na hlase a důrazně trvám na svých právech zákazníka) jsem odjížděla v oranžovém Mini za peníze na Citroen A1. Bohužel limity ve Finsku (dálnice 120, okreska tak 80, max. 100) neumožňovaly naplno využít potenciál vozu.

Z letiště výlet cca 450 km do hloubi severního Finska, do města zvaného Joensuu. Dálnice vede jenom k Lahti, pak následují pomalé silnice a hluboké lesy... lesy... lesy... jezero... lesy... lesy... losi... jezero... lesy... a tak pořád dál, dokud nedojedete do cílové stanice - "hotelu" vedle nemocnice, který sloužil zejména jako sanatorium a lázně pro staré a nemohoucí pacienty. Dokážete si představit ten úžas babiček a dědečků, když jsem ráno přišla na snídani.

Program na druhý den: postavit stánek a dohlédnout na to, že vše je, jak má. Zde nutno poznamenat, že finští kolegové mají všechno tak říkajíc na háku. Celé dopoledne jsme řešili, jak umístit trajler, následovala několikahodinová porada na téma "jak umyjeme ten špinavý traktor, který chceme vystavovat", promptně vystřídaná dlouhou diskuzí "kdy přivezou výstavní pneumatiky, už tu přece dávno měly být". No, vše se začalo chystat až někdy ve tři odpoledne. V pět hodin se kolegové rozloučili a odjeli s tím, že druhý den přijdou v 8:30 a vše dodělají (výstava začínala v 10:00 hod.). Čekala mne tedy další dlouhá noc, i když o noci se nedalo mluvit, neb bylo zrovna období světla, kdy se v noci vůbec nestmívá. Nezbývalo než pokoj zatemnit jako před náletem bombardérů. Bohužel v pokoji bylo přetopeno (ano, topili, bylo totiž "jen" 16°C), otevřela jsem tedy okno (vedoucí na hlavní silnici, ach jo) a s prvními ranními paprsky byla vzůhu (na náš čas ve 4, na jejich v 5). Pak jsem si mohla 2 hodiny číst a čekat, než otevřou bazén...

Pak už jen dlouhá cesta zpět na letiště s několika malými odbočkami za místní architekturou a přírodou, odbavení v Helsinkách, přetrpění 2 hodin čekání za pomoci losího uzeného, zmrzliny a čaje a odlet zpět do Prahy. Pevně věřím, že to byla letos má jediná cesta aeroplánem.






 

Madrid

31. července 2014 v 21:00 | dadulka |  Španělsko 2014
Pracovní povinnosti mne na konci června zavedly až do Španělska. Již jsem zde byla u moře, kdysi s rodiči. Moc si toho nepamaruji, pouze katedrálu v Barceloně a to strašné obžerství v hotelu, kde se 3x denně servírovalo jídlo formou bufetu. Český národ na něco takového nebyl ještě zvyklý. A pak to úmorné celodenní cestování autobusem...

Tentokrát jsem letěla, čistý čas na palubě Praha-Madrid 3 hodiny. Letecká společnost Iberia nenabídne cestujícím zdarma ani vodu, nakoupila jsem si tudíž ještě na letišti, abych přežila cestu. V neděli večer jsem přistála v Madridu, vyzvedla si kufr a jala se hledat, odkud jezdí shuttle do hotelu. Z praktických důvodů jsem se ubytovala ve čtvrti Barajas, hned vedle letiště. Večer jsem sebevědomně nakráčela do irské (haha, ve Španělsku) hospody, kde jsem si příjemně popovídala s nějakým Skotem, co v Madridu už rok pracuje (a doporučil mi dobrou whiskey) a s nějakým Američanem na dovolené. Přátelský barman zamumlal něco o mých krásných očích a dolil mi celou lahev Red Label (asi tak trojitý panák), samozřejmě za cenu jednoho. Na kanapkách jsem ho vyšla tak na 10 lidí, protože olivy měl zatraceně dobré a nežinýroval se doplňovat. Nechala jsem tedy velké dýško a kolem půlnoci se odporoučela do hotelu, abych byla druhý den ráno pracovně fit.

Pracovní povinnosti probíhaly dobře, kolem půl šesté jsem byla zpět na hotelu. Dala jsem si rychlou sprchu a rozhodla se vyrazit do města. Metro do samého srdce Madridu jelo asi půl hodiny s jedním přestupem, pohodička. Pobavilo mne, když jsem se v jednu chvíli podívala do okna, v němž se zrcadlila souvislá linie tmavovlasých hlav a nad nimi čněla jedna střapatá blonďatá kebule. Španělky jsou prostě malé.

Madrid je krásné město, plné památek. Bohužel vzhledem k pozdní hodině byla většina zavřených. Prošla jsem si celé centrum, s několika zastávkami v místních cukrárnách, mňam. Španělé jsou fajn v tom, že v devět, deset večer všichni posedávají venku, popíjejí, rozprávějí, večeří. Žádné prázdné ulice a lidi zavření v bytech jako v Praze. Zašla jsem si na vínko a pak že zkusím ochutnat domácí likér "Orejo". To se nedalo pít, přeslazené, lepkavé... barman byl velmi zklamaný a nabízel se, že mi tedy nalije něco jiného. "Ne, díky, zaplatím," odmítla jsem. "No to v žádném případě! Mrzí mne, že Vám to nechutnalo, a ještě to budete platit?" Nedal si to vymluvit, i poděkovala jsem a odešla.

Co se týká nákupů, v Madridu jsem se pěkně rozšoupla. Obvykle na služebkách moc neutrácím, neboť není za co, ale tady to jelo. Na skleničku ani večeři mne nikdo nepozval, do města jsem musela MHD, v cukrárnách taky nedávali zadarmo a hlavně - objevila jsem prodejnu DESIGUAL! To je přesně můj styl, byť mne vždy odrazovala cena. Přeci jen dát za topík 1500 Kč mi přijde moc. Od března takhle šilhám po jednom úžasném tílku a čekám, jestli ho nezlevní. Hm, zlevnili ze 1440 asi na 1280 Kč a pak už ho neměli v nabídce. V Madridu ho ale měli, v mé velikosti a za pouhých 30 €! Nadšeně jsem se hrnula nejdřív do kabinky a pak ke kase. Jak už jsem byla v ráži, koupila jsem si o kus dál i super náušnice s lebkama z tyrkysu (náušnice jsou moje těžká úchylka).

Cesta zpět metrem ubíhala poklidně, byť jsem nebyla schopna si v automatu koupit stejný přestupní lístek, jaký mi na cestu tam prodala slečna na přepážce. Koupila jsem si tedy obyčejný nepřestupní a doufala, že na něj dojedu až do cíle. Podařilo se. Po cestě od metra do hotelu jsem se ještě zastavila na dvě deci vína a pak už honem do pelechu.

Druhý den ráno jsem valila na letiště. Utratila jsem dalších 20 € za ovčí sýrové prkýnko k snídani(mňam), pití a domácí pšeničné "sušenky" na olivovém oleji do letadla, vynikající čokoládu, o kterou jsem se doma podělila s mamkou, a salámek, který ještě nenačatý čeká v lednici. V součtu to byla asi první služební cesta, kde jsem nákladově byla vysloveně v mínusu. Naštěstí to vykompenzovalo Holandsko o dva týdny dřív, kde jsem coby host neměla témeř žádné výdaje.

Fotografie z Madridu:









Jak se věší nástěnka

24. ledna 2014 v 20:00 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Tuhle jsem dostala v práci takový úkol - pověsit obrazy na chodbě ve třetím patře. Tedy ne že bych je měla vešet sama, měla jsem pouze zajistit jejich pověšení na místa, která se řediteli úseku na příslušném patře budou líbit. No tak jsem si vykasala rukávy a šla na věc.

Ředitel zmíněného úseku je neustále na cestách, takže jsem se o umístění obrazů radila s jeho asistentkou. Šlo to rychle, obrazy jsme během několika minut opřely o stěny podle jednoduchého klíče: jde byla stěna širší, 2 kusy, kde užší, 1 kus. Já jsem pak ještě dohlédla na to, aby vedle sebe nebyly tematicky stejné obrazy a zemědělská technika se tak elegatně rozptýlila do éteru, že na sebe jednotlivé značky nemohly vůbec žárlit. Asistentka nelenila a čile přinesla ještě novou nástěnku, ať se pověsí místo té staré. Tož dobrá, zavolala jsem našemu facility managerovi, ať mi pošle někoho, kdo obrazy pověsí, a šla si sednout zpět do kanceláře.

Do půl hodiny přišel vysoký padesátník, zvedla jsem se tedy a že jdeme, že mu pomůžu. "To ne, to já se na to nejdřív musím podívat.", odpověděl pán a jak se obhlížet obrazy. "No jo, ale za co to pověsíme?", říká bezradně. Otočila jsem obraz a povídám, že to má úchyty. "No jo, vidíte. A co s tou nástěnkou? Ta žádné nemá." Mile jsem pánovi oznámila, že od toho je tady on a ať si nějak poradí. Odešel tedy pro nářadí a já se vrátila do kanceláře.

Do dvaceti munut byl zpět i s vodováhou, zasouvacím metrem, kladívkem, kleštěmi, skleničkou s hřebíky a kolegou. Vydali jsme se na obrazy ve třech. Po domluvě, do jaké výšky budeme obrazy věšet, pánové zjistili, že nemají tužku, aby si to poznačili. Šla jsem pro tužku. První pokus o zatlučení hřebíku do nedávno vymalované zdi měl za následek odchod kusu omítky. Druhý pokus zrovna tak. Naštěstí to zakryl obraz. U třetího obrazu to už šlo zatlouct i bez ztráty na omítce. Další dva byly o dobrý centimetr šejdrem, takže se přetloukalo. Já držela vodováhu, muž č. 1 (Pat) obraz, muž č. 2 (Mat) zakresloval na zeď. Půl hodina práce dvojici natolik vyčerpala, že prý nástěnku pověsí až zítra. To tak, řekla jsem nejen sobě a směrovala pány ke zdi.

Na systém věšení nástěnky bych po úterku mohla napsat proceduru. Pro blogové účely raději zvolím operetní libreto.

Účinkující: P (Pat), M (Mat), D (autorka)
Dějství se odehrává na chodbě administrativní budovy firmy xxx v běžném pracovním dopoledni.

D Prosím Vás, tu nástěnku v hroní rovině s obrazem, ano?
P Jo, jasně.
D A proč to teda máte tak křivě?
M My to srovnáme.
P A za co to pověsíme? Máš něco?
M Nemám.
D Tak vytáhněte tuhle skobu, tu druhou tam nechte, a zatlučte tamtu vlevo.
P To je chytrý.
M Tak si to změř.
D Ale nemůžete to jen obkreslit. Musíte odečíst ten okraj rámu.
P To je kolik?
D Asi 1,5 cm. Změřte si to.
M Jo, to bude. Já na tom metru beztak nevidím nulu.
D Tak si to označte na zdi.
M To nejde naměřit. Nevidím nulu.
D 1,5 cm přece můžete odměřit třeba od pětky, ne? Prostě si odměřte 1,5 cm.
P+M Stojí a zírají. D bere metr a tužku a jde odměřovat na zeď.
D A je to, zatlučte tam tu skobu.
P Ale kam jsme ji dali? (prohlíží skleničku s hřebíky) Já ji nemám.
M (hrabe se po kapsách) Já taky ne.
D začne hledat na zemi, v odpadcích a tak. Po minutě se ozve: Tady je! Byla ve sklenici.
M (tluče do skuby) Ona se mi ohla.
D To snad ne. No tak dojděte pro jinou.
M (vytáhne skobu) Já ten konec vybouchám kladívkem zpátky.
D Hlavně to nedělejte na těch nových kachlících.
M jde na WC. D s P čekají. M se vrací s nataženou dlaní: Hele!
D (nadějně) Máte to?
M Ne, ona se mi zlomila.
P Já dojdu pro jinou. Zatím tu ukliď.
M bere koště. Po chvíli se P vrací.
P Zatluču tam hřebík. No, pověsíme to.
D Vždyť je to úplně křivě. Aby ne, když to visí na dvou různých úchytech.
M Natluču tam tu starou a pak ji ohnu.
D No tak to zkuste.
P, M a D věší nástěnku.
P No vidíte, a je to.
M A dokoce i rovně.
D (vezme vodováhu) Ale jo, téměř. Ale to je dobrý, nechte to. Hlavně se o to moc neopírejte.
P+M Tak my jdeme, jo?
D (zničeně) Ano, děkuji.

Konec dějství.

 


Taky se chováte divně?

3. ledna 2014 v 20:00 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Měla jsem dnes zajímavý rozhovor s kolegyní asistentkou, administrativní silou našeho týmu. Ohledně chování, resp. našeho osobního vztahu, který v uplynulém roce nebyl nijak valný. Ono se to tedy vleče již delší dobu, já se před dvěma lety taky nechovala moc "hezky", kvůli nemoci, se kterou jsem tehdy bojovala. Proto chápu, že když někoho trápí migrény, tak má hold občas štěkavější projev. Ale to jen tak mimochodem.

Co mne zaujalo, bylo to, že mi dáma vytkla, že si prý různí lidé z práce na mne stěžují. Protože si pracovních prohřešků nejsem vědoma, zeptala jsem se, o co tedy konrétně jde. A dozvěděla jsem se zajímavou věc. Nejde totiž vůbec o práci, ale o mé divné osobní chování. Jakože se asi některým lidem nelíbí mé projevy. O jaké konkrétně jde, jsem se nedozvěděla. Tedy až na výtku, že moc nahlas mluvím do telefonu, což je bohužel pravda a budu se snažit na sobě pracovat, protože na "uřvaný ženský" fakt není nic hezkého. Ale DIVNÁ? Co je to proboha za definici? Ano, jsem svéráz, jak mi řekl i šéf, ale nevšimla jsem si, že by to někoho pohoršovalo. To je hold pravidlo každé společnosti - neodpustí vám, když se chováte jinak (tzn. po svém). No tak mi řve v autě rádio, když jedu do práce. Občas si do rytmu poskočím na parkovišti. Ráda se směju. Obykle říkám, co si myslím. Jsem temperamentní a emotivní člověk, neumím "poker face" a nemám ráda studené čumáky. To podle mne ale není důvod, aby vás ostatní kritizovali, pokud své pracovní povinnosti plníte bez připomínek. Jednou jsem si pobrukujíc skotačila ze schodů a narazila na pana generálního ředitele, který se usmál a řekl, že je fajn vidět, jak někdo v práci chodí s tak dobrou náladou.

Otázka pro čtenáře: Máte kolem sebe divné lidi? (To jsem zvědavá, jestli někdo řekne NE). A taky je hned chcete narvat do svěrací kazajky?

A to jsem se Vám ještě nepochlubila, že se ze mne stává druhý Tutík (narážím na bývalého šéfa, který tedy jednat s lidmi fakt neuměl). Jako já vím, že v tom mám mezery, ale poslouchat, že jsem namyšlená... no děkuju pěkně. Co mne dorazilo, byl fakt, že prý chodím odposlouchávat její rozhovory s holkama z práce! Haha, měla jsem co dělat, abych udržela vážnou tvář. Já, která se s dotyčnými dámami vůbec nebavím, pomluvy neroznáším a za členku pipi-kroužku se nepoovažuju (což bude důvod mé neoblíbenosti tamtéž), budu špiclovat uši, aby mi náhodou nějaký ten důležitý drb neutekl. No jo, to mám za ty nesouhlasné pohledy při výskytu "žvanění v pracovní době", na které jsem dost vysazená.

Suma sumárum byl celý rozhovor o tom, že jsem si krásně vyjasnily naše nedostatky dle okolí (o mně se říká, že jsem divná, a o ní, že je protivná) a tak nějak se shodly, že zapracujeme na jejich odstranění. Já určitě zamakám na té hlučnosti, ale do normalizace se rozhodně nepohrnu, to už tady bylo po šedesátém osmém, a jak to dopadlo.

Stav zemědělství v ČR

19. prosince 2013 v 20:00 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
České zemědělství mělo v historii země vždy silné postavení a tradici. Chov dobytka v 16. století převyšoval současný stav. K evropské špičce se kromě chovatelství řadilo i cukrovarnictví, chmelařství, sladovnictví a lihovnictví. Dnes je situace bohužel jiná.

Dle Ing. Veleby, prezidenta české Agrární komory, jsou předpoklady funkčního zemědělství následující:
- kvalifikované ministerstvo zemědělství se stálým obsazením, kde budou na postech náměstků skuteční odborníci
- aktivní agrární politika
- spravedlivé poměry v potravinové vertikále tak, aby potraviny primárně pocházely z českých zdrojů, což znamená omezit moc zahraničních potravinových řetězců, které momentálně toto ovládají
- využívat přírodních zdrojů, kterých na našem území máme dostatek, ale na rozdíl od jiných zemí je nevyužíváme (např. rozloha orné půdy se za posledních 20 let snížila o 700 000 hektarů)
- podpora společnosti a hlavně těch občanů, kteří si rádi koupí kvalitní potraviny z tuzemských zdrojů

Současný stav českého zemědělství se dá charakterizovat například těmito čísly:
I. Neustále se snižující soběstačnost v produkci potravin. Zatímco v roce 200 se do ČR dovezly potraviny za 53 mld Kč, v roce 2011 import dosáhl hodnoty 131 mld Kč.
II. Podíl celkového vydání českých domácností za potraviny, nápoje a tabák je s 23,1% jeden z nejvyšších v Evropě. U našich sousedů Rakouska a Německa je celkový podíl vydání domácností za potraviny 13,5%, resp. 14,6%.
III. Dalším alarmujícím číslem je 520 000 hektarů pícnin, které za posledních 20 let zmizelo z orné půdy. Pěstování pícnin mj. výrazně zlepšuje úrodnost orné půdy.

Ekonomická výkonnost českého zemědělství
Ekonomická výkonnost vyjadřuje celkovou hrubou produkci v Kč na hektar obdělané půdy. Podle dat evropské agentury FADN (Farm Accounting Data Network) činila v roce 2009 hrubá produkce na hektar 29 153 Kč, zatímco průměr Evropské Unie je 45 630 Kč. I Polsko s malými farmami má vyšší ekonomickou výkonnost (31 721 Kč). České zemědělství je tudíž velmi nekonkurenceschopné. Pro zlepšení této situace by bylo zapotřebí velkých investic do modernizace a vstupních i lidských zdrojů, na což našemu zemědělství chybí vlastní kapitál. V České republice činí vlastní kapitál na 1 hektar půdy 69 501 Kč, zatímco v sousedním Polsko to je 179 217 Kč (průměr EU je dokonce 198 388 Kč). Je evidentní, že české zemědělství v současné době nemůže konkurovat ani polskému zemědělství.

Dle Ing. Veleby jsou nezbytnými kroky k pozvednutí úrovně českého zemědělství v zastavení jeho dalšího propadu a v nastavení programu zotavení a rozvoje, což je práce na mnoho let a vyžaduje politickou stabilitu. Aby české zemědělství mohlo být uzdraveno, musí se nejprve vrátit do povědomí společnosti, politiků a makroekonomů. My všichni bychom se měli zasadit o to, abychom měli kvalitní potraviny z domácích zdrojů, správně a dostatečně obdělanou půdu a v zemědělství schopné pracovníky. A umíme to, jak dokazuje následující příklad:

"Užitkovost české populace mléčného holštýnského skotu už překročila 9 000 kg mléka na jednu průměrnou normovanou laktaci, což nás řadí k chovatelské špičce EU. Důvody tohoto úspěchu jsou dva - velká chovatelská tradice v naší zemi a velké investice za posledních 15 let. Příklad druhý, osobnost ředitele Svatu chovatelů Českého strakatého skotu doc. Josefa Kučery. Tento dvaačtyřicetiletý pěti jazyky mluvící muž je prezidentem evropské i světové federace chovatelů strakatého skotu a je světovou osobností v tomto oboru." (výňatek z článku Ing. Veleby)

Použitá literatura: článek "Kde se nacházíme a kam směřujeme", autor Ing. Jan Veleba, publikováno v Zemědělském kalendáři 2014, vydalo Vydavatelství ZK, s.r.o., v roce 2013, ISBN 978-80-904388-4-2

Kam dál