Únor 2008

Střípky humoru

27. února 2008 v 20:21 | dadulka |  Dadulčiny úlety
Vítejte v mé nové rubrice! Tento článek je zaměřený na sběratelství. Asi každý z nás totiž měl nějaké období, kdy něco sbíral. Některým jedincům tato vášeň vydrží dokonce po celý život. No a co sbírám já? Samozřejmě koníky všeho druhu - mám jich už tolik, že se mi nevejdou do poličky (poličkou myslím polici od země ke stropu), ale o tomto sběru zde řeč nebude (tedy pokud byste nechtěli, abych sem umístila fotografie jednotlivých exponátů).
Kdepak, řeč bude o jiné oblasti mé sběratelské činnosti, která mi vydržela pěkných pár let. Jde o shromážďování nejrůznějších výroků a příhod z mého okolí, včetně některých vlastních. Zároveň s nimi jsem si jeden čas zapisovala i zajímavé věty z filmů, knih a jiných informačních zdrojů. Třeba se alespoň nad některými pobavíte. A pokud ne, vždycky můžete přidat nějaký nelichotivý komentář :-)
P.S.: Kdybyste měli pocit, že se v některých výrocích poznáváte, je to docela možné...

Hezkou zábavu!
smějící se koník
"Po letech navštíví spisovatel vesnici svého otce, kde se dozví, že jeho otec otekl, protože někoho zabil." (stručný obsah filmu Kavan, citace z časopisu)

"Zítřejší teplota vystoupí na 9-10 m/s" (TV počasí)

"Ráno se paní probudila a zjistila, že má nohy jenom po kolena." (TV Noviny)

"Pozorovatel č. 2 je fyzikálně zděšen." (prof. fyziky, 2.B)

"Slabomyslnost je IQ nad 140 bodů." (prof. základů společenských věd, 2.B)

"Děkujeme za porno - ééé - pozornost." (spolužák mluvil do školního rozhlasu, 2.B)

"Znáš nějaké obojživelníky?" "Třeba opice. Žijí na zemi i na stromech." (takto jsem se ztrapnila já při zkoušení z biologie v sedmé třídě)

"Defenestrace je vyhození oken." (výrok vyučující)

"Korály se spojují, usazují a vznikne z toho země." (aspoň podle spolužačky, 2.B)

"Hořící hořčík smrdí jako bota dlouho nošená." (výsledek chemického pokusu očima spolužáka, 2.B)

"Prosíme vážené cestující ve čtvrtém vagóně, aby laskavě kopli do těch dveří nebo do toho, kdo je drží. Děkujeme." (při jízdě metrem lze slyšet i zajímavější věci než hlášení stanic)

Moje neteř při loučení: "Ahoj babi! Ahoj dědo, ty jsi ale skvělej ženskej!" (co tím myslela, mi doteď není známo)

V noci jsem se probudila s oteklým a bolavým zápěstím. Taťka byl ještě vzhůru, podíval se na ruku a řekl: "To chce octan hlinitý." Našel v lékárničce prášek, rozmíchal ho s vodou a dal mi na ruku obklad. Ráno jsem o tom říkala mamce, která reagovala slovy: "Ale my v lékárničce žádný octan nemáme! Cos jí na to dal?" Taťka hrdě ukázal prášek. "To bylo kloktadlo." (zažito na vlastní zápěstí)

"Banány, které jsou vyrobeny v Africe, jsou levnější než ty ve Francii." (řekl francouzský profesor ve své mateřštině, patrně je majitelem továrny na banány :-) 2.B)

"Levharti žijí i ve výšce 6000 km." (průvodkyně v ZOO to přece musí vědět, ne?)

Pravidelné půlroční velké zkoušení z fyziky. Spolužačka právě opustila třídu a nám čekajícím na chodbě oznámila: "Mám pětku, protože mě zkoušela z Keplerových zákonů a ty jediné jsem se neučila." Nato někdo poznamenal: "No jo, to jsou ty Murphyho zákony." Nešťasná spolužačka zareagovala okamžitě: "Tak ty jsem se taky neučila!" (1.B)

"Hlavním hrdinou Nového Zákona je Ježíš Kristus." (charakteristika Bible při zkoušení z češtiny, 1.B)

"Tak jako chytli toho zloděje, vrátil to, nic se nestalo, nebo co?" "Marku, přijdeš - vykradeš - odejdeš - nenajdou." (myslím, že Zuzce se zde skvěle podařilo vystihnout podstatu věci, 2.B)

"Na co se trápit se životem, stejně z něho živí neodejdeme." (nápis u řidiče autobusu - asi pro případ nehody)

"Darwinova vývojová teorie: člověk je vlastně z pecky: pecka - strom - švestky - slivovice - opice - člověk" (citace z filmu, který církev i věda označily za kacířský)

"Svijonožči mají dlouhé nohy, kterými si přehánějí potravu a čerstvou nohu." (prof. biologie, 2.B)

"Mláďata primátů jsou vedena rodiči - např. medvědi učí mláďata lovit." (prof. základů společenských věd není žádný biolog, 2.B)

"Mohl byste, prosím vás, zavřít dveře zvenku?" (poručík Colombo je mazaný)

"Nejlepší příklad nuceného kmitání máte v učebnici: Rodič strčí dítě do houpačky a ono by se mu utlumilo, tak do něj prostě šťouchá." (prof. fyziky má zajímavé metody výkladu, 2.B)

"My dva vedle sebe budeme ležet jedině, když nás přejede jedno a to samý auto." (přiznávám, že nevím, kde jsem tohle sebrala)

"Je vidět, že jsi utrpěl vzdělání." (oblíbená citace z filmu)

"Slon patří do lichokopytníků." (takto se pro změnu znemožnila spolužačka při zkoušení z biologie)

"Někteří autoři futurismu psali verše do notové osnovy." "To psali jenom s použitím c,d,e,f,g,a,h?" (k tomu je asi komentář zbytečný, snad jenom že 4.B - tzn. maturitní ročník)

"... podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, je-li to pro pachatele příznivější." (hlava III., § 16 trestního zákona)

"Když je někdo hloupej, tak s nim prostě nemluvim, a to v politice není dost dobře možný." (odpověděl filosof Ladislav Hejdánek na dotaz, proč nikdy nevstoupil do politiky)

"Pospolitost jižních zemí je značná, žije se více na ulici." (prof. zeměpisu, 4.B)

"A vůl - kdys jméno obětiny - je titul kamaráda." (Karel Kryl, Znamení doby)

"duchovno = duc + hovno" (tuto velkou moudrost nám prosím prezentoval profesor filosofie, 4.B)

"Závěť se vyrábí z kůže." (odpověď na otázku v jedné vědomostní TV soutěži)

"Cože, kůň má uši?! Já myslela, že má jen nějaký díry!" (když vám toto smrtelně vážně řekne spolužačka ve druhém ročníku na gymnáziu, co si asi můžete myslet... 2.B)

"Díváte se moc na pohádky a přitom je tolik krásnej krvavejch akčních filmů!" (citace ze seriálu)

"Proboha, Jimmy, dejte šanci rozumu!" (citace z filmu z II. světové války)

"Matěj dodělává." (prof. angličtiny, ale nebojte se, myslela tím, že ještě nemá hotovou písemku)

"Fuj, ta voda je ale slaná!" (kamarádka byla u moře mírně překvapena)

"Svrčková, když si vás pamatuju, tak už je to špatně!" (takto nám vyhrožoval prof. dějepisu)

"Lyon bez sebemenší známky úsilí zvedal muže a vyhazoval je na ulici."
"Co se ti stalo?" "Upadl do křoví." (to jsou citace z jedné knížky)

"Poláková, proč jste neumyla tabuli?" "Já jsem na to zapomněla hned potom, co jste mě o to požádal." (rozhovor mezi spolužačkou a obávaným prof. dějepisu, 4.B)

"Levně vysokého koně, kobylku, učitele, i s výstrojí. Nabízím překrásné ustájení ve stádu." (skutečný inzerát z časopisu Koníci a poníci, že bychom se s Clifem přihlásili?)

"Na sousošší svatého Václava je svatá Anežka, která byla prohlášena za svatou." (dějepisáři se už trochu pletl jazyk, 4.B)

"Tlustí budou hubení a hubení studení." (tak to dopadne, nastane-li hladomor)

"Sachsenring je velmi pomalý a technický okruh, cílová rovinka je velmi krátká, má jen 780 km." (sportovní komentátoř při VC Německa silničních motocyklů)

"Stačilo dokonce, aby se proslechlo, že k nám má nějaký cirkus namířeno, a už jsme já a Joey začínali pochybovat, zda vzdělání vůbec kdy komu prospělo." (také jsem chtěla jít k cirkusu, takže velmi dobře dokážu pochopit záškoláctví obou hrdinů knihy Léto na krásném bílém koni od W. Saroyana)

"Ať se rozpadnu!" (citace z knihy)

"Pomluva nepřítomných je hlavní částí našich rozprav. Kdyby se veškeré lidstvo sešlo na jediném místě, nevědělo by brzy, o čem mluvit." (Jan Neruda)

"Dušené brambory se sušenými hubami a kyselým zelím." (to je podle jedné kuchařky mňamka)

"Devastace automobilů tím, že se staví dálnice." (prof. ochrany životního prostředí přesně vystihl situaci na D1, 1.C)

"V důsledku globálního oteplování možná nastane nová doba ledová, co si o tom myslíte?" "No, já jsem si koupil zimní bundu." (rozhovor mezi přednášejícím a studentem, 1.C)

"Nadávka není žádný argument!" (TGM)

"Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale navěky budu bránit vaše právo říkat to." (Voltaire)

"Jednou jsem zažil sex při vyučování, což je problém, protože to školní řád neřeší, tak jsem dál vedl výklad jakoby nic a doufal, že to dlouho nevydržej." (zážitek jednoho učitele na učilišti)

"Ono se to dusí a to znamená, že se to má přikrejt." (návod na vaření podle televize)

"Kam jsi dala hlavu?" "Já mám hlavu na hlavě, aby mi nepršelo do krku." (že by dvouhlavá saň? 1.C)

"Kdo občas necítí pomsychtivost, buď lže anebo není člověk." (citace ze seriálu)

"Jak mohl ten řidič jet bez kapoty?" "To máš jako kabriolet." (ženy se v autech moc nevyznají... 1.C)

"His name is Tomáš Rukavička, don't call him vole." (prof. angličtiny, 1.C)

"Támhle jede náklaďák. Doufám že nebudeme na maděru." "A co je to maděra?" (tuto otázku mi položila asi osmiletá holčička, copak byste jí odpověděli?)

"Slamník je to samý co gauč, ne?" (myslím, že kdyby si to spolužačka vyzkoušela na vlastní pozadí, mluvila by jinak, 1.C)

"Nemůžeš-li činit, co chceš, čiň aspoň to, co můžeš. Kdo činí, co může, činí mnoho." (sv. Ignác z Loyoly)

"Není to kolektivní práce, pracujte maximálně ve dvou." (přednášející nebral zápočet moc vážně, 1.C)

"Nedělat přestávky nebo utečou." (v tomto tkví dle přednášejícího podstata školského systému, 1.C)

"Řečeno jazykem Voltaira, jsme v hajzlu." (citace z filmu)

"A pak, za stálého míchání, lijeme do hajzlu." (takto by to dopadlo, kdybych měla něco uvařit)

"Peklo je plné dobrých předsevzetí, která se nikdy neuskutečnila." (sv. Karel Bartolomějský)

"Dítě až do pátého života roku prožívá..." (přednášející psychologie, 2.C)

"Tak dělej něco jakože nic!" (citace z filmu)

"Jedno rychlé cappuccino, rychle!" "Rychlé upozornění - rychle to nejde." (citace z filmu)

"...že si třeba opatřoval prostředky k jídlu - papír a další věci." (přednášející práva, 2.C)

"...Naši rodiče nás pořád poučují, jsou trapně únavní, nakonec zestárnou a onemocní a my se o ně musíme starat. Někdy dokonce i umřou, obvykle v tu nejnevhodnější dobu..." (toto mi přečetla mamka poté, co jsem se jí zeptala, čemu se tak strašně směje :-) Kouzelný týden, autorka Marcia Willet)

"Vypadá to asi jako okurka." "Jako okurka?" "Malá okurka." "Nakládačka?" (to nejlepší na závěr: toto je popis penisu z pera Susanny Kubelky v díle Roztržená šněrovačka, o kterém má mamka prohlásila, že muže s nakládačkou nebrat)

výsměch




představujeme: GAMETA

25. února 2008 v 22:24 | dadulka |  Království za koně
Koník jako stvořený pro sebevraždu :-)
Tak tohle je Gameta. Vypadá docela mírumilovně a klidně, viďte? Pravda je však taková, že toto zvíře bylo pod sedlem občas prakticky neovladatelné. Řekla bych, že jde asi o jediného koně ze všech, které jsem poznala, který se naprosto nehodí pro ježdění. A to ze zcela zřejmého důvodu - nemá to v hlavičce tak úplně v pořádku. Asi si toho musela už hodně prožít, protože když přišla k nám do stáje, nebyla už nejmladší a byla ve strašném stavu, a to jak fyzicky (že není zrovna tlustá, je myslím i na fotografii dobře vidět, a to už tu vypadá moc dobře), tak - zejména - psychicky. Ve výběhu se nenechala chytit, v boxe se k vám stavěla prdelí a jakmile jste ji osedlali, tak samým stresem z toho, že na ní někdo pojede, byla ihned totálně propocená a naprosto hysterická.
Jezdit na ní nebylo právě bezpečné, protože kobyla byla zřejmě zvyklá jen na lítání, takže pomalu a v klidu chodit neuměla a často s vámi přestala komunikovat úplně a všemi způsoby se snažila prosadit si svou vizi jízdy (rozumějte lítání). Opravdu nepřeháním - s ní jsem zažila jeden ze dvou mých nejhorších pádů, vlastně vzhledem k možnému riziku asi ten nejhorší ze všech. Nejde o to, že bych spadla já, spadla Gameta. Často a ráda se stavěla na zadní a šlo jí to moc dobře (bohužel ji v tom někteří jezdci ještě podporovali, asi aby mohli dělat machry), takže tento fígl používala v nejrůznějších situacích. Jenom to občas přehnala, což se jí stalo i v mém případě (nejsem jediná). Situaci prostě nezvládla a spadla, naštěstí pouze na bok (původně to vypadalo, že se převrátí na záda, a to už bych se asi nezvedla). Ale i tak to dost bolelo, jelikož mi to předvedla na silnici na tvrdém betonu a noha mi zůstala pod ní, takže jsem se na měsíc zařadila mezi pravidelné návštěvníky chirurgie. Ale zaplaťpánbůh, že to tak dopadlo...
Ale byly i dny, kdy šlapala jako hodinky (pokud se to u takového koně dá vůbec říct - no Quartzky to nebyly) a jízdu na ní jsem si docela užila. Nicméně u mě převládá šťastný pocit, že už na ní nemusím jezdit a že bych na takového koně už sedat taky nemusela...K jejímu velkému štěstí si ji koupili fajn človíčkové, u kterých se má dobře a kde se údajně i trošku zklidnila. Já se tomu zdráhám uvěřit... Ale měla opravdu štěstí, jinak by totiž skončila špatně. Takže jsem ráda, že také jednou mohu psát o - doufám - šťastně zabezpečeném koníku, který nebude služby mého útulku potřebovat. A hlavně jsem ráda, že jsme naše jízdy přežily ve zdraví :-)



představujeme: KAČENKA

23. února 2008 v 19:46 | dadulka |  Království za koně
Nastává historický okamžik... představuji vám jednoho z mála koníků, na kterého jsem schopná sama bez pomoci (pařezu, zábradlí či čehokoliv jiného) vyskočit! :-) Ano, prokoukli jste mě správně - Kačenka je samozřejmě poník.
Asi vám teď vrtá hlavou, proč někdo jako já tu píše o poníkovi... ti, kteří vědí, jak vypadám, pochopí, co je na tom divného :-) a pro ty ostatní mám připraveny oblíbené věty lidí, kteří mě někdy na poníkovi viděli: "Ukaž podrážky, jestli je nemáš prošoupané." "Kdybys měla kolečkové brusle, mohla by ses sama odrážet." "Jaktože tě ten poník unese?" " Nepřipadáš si trochu směšně?" a pak si vybavuji mnoho němých pohledů, které opravdu stály zato... :-)
O Kačence tu ale píšu hned z několika důvodů. Především proto, že je to asi jediný poník, na kterém jsem kdy jezdila (pokud nepočítám ty chudinky na Matějské, které tam chodí celý den dokolečka) a předpokládám, že do budoucna o tuto svou jedinečnost nepřijde. Také je to jediný koník, který vždy byl a vždy bude bydlet na ranči, kde už mnoho let jezdím. Je to takový maskot, který mají, myslím, všichni rádi, i když není zrovna muchlací... Poníci jsou často malí vzteklounci a malí tlouštíci a Kačenka je obojího důkazem :-)
Kačenka má celý život takové vznešené a zdánlivě roztomilé poslání - vozí dětičky. Předpokládám, že si většina z vás dokáže představit, jaký to musí být opruz tahat celý den na zádech fakany všech druhů, typů, věků, hmotností, povah atd., co jich jen na světě je. A všechny děti se chtějí vozit a všechny mají Kačenku rády a všichni rodiče jim tuto radost samozřejmě splní, co by pro své potomky neudělali, že. Vedle Kačenky jsem se coby vodič nachodila mnoho desítek kilometrů. Ani se jí nemůžu divit, že se na děti netváří zrovna příjemně, i když jí často přinesou něco na zub.
Kačenka je bohužel už dlouho nemocná - nemá v pořádku plíce, špatně se jí dýchá (to znají všichni jedinci s nadváhou) a také hodně kašle. Naděje na úplné uzdravení je podle mě nulová, ale Kačenka má tuhý kořínek.
Kačí, až už budeš mít dětí plná kopýtka, přijď bydlet ke mně do mého útulku...

Velké ohlédnutí II.

18. února 2008 v 23:20 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
A pokračujeme ve vzpomínání...tentokráte na mé jezdecké začátky v jednom už neexistujícím oddíle. Když nad nimi teď zpětně přemýšlím, byla to často legrace. Jen mi to tak tehdy vůbec nepřipadalo :-))

Rodiče se nejprve rozhodli zaplatit mi hodiny s trenérem, abych se naučila alespoň něco, takže jsem pro začátek byla z oddílové práce osvobozena. V oddíle se totiž zpravidla jezdí podle toho, kolik práce kdo zastane a jak je tam jak často. Tedy - správně by to tak mělo být. Nicméně se často stává, že ti starší a zkušenější členové si koníky rozeberou a nové mladší členy na ně moc nepustí. Anebo - jako to bylo v mém případě - je zpočátku nechávají jezdit při každé příležitosti, a ledva je dostatečně nalákají a omámí, s ježděním je "utrum" a nastupuje tvrdá práce. Nicméně mi to tehdy nějak nevadilo, byla jsem ráda že jsem u koní. Ovšem dneska bych se už chovala jinak... Přece jen jsem konečně pochopila, co taťka myslel tím zneužíváním dětské práce.

Takže jsem se začala učit jezdit. No a jak se obecně ví, každý začátek je těžký. Tenhle i bolel. Tím nemyslím mé začátečnické pády, na ty jsem měla vždycky poměrně velké štěstí (rychle zaťukat). Po každém, i tom sebestrašněji vypadajícím pádu, jsem se vždycky zvedla ze země a s úžasem zjistila, že mi nic není (rozumějte nic tak vážného, abych nebyla schopná nasednout zpět na koně - doktoři nastoupili až v krajních případech), i když minimálně jednou jsem se opravdu hodně divila, že všechny kosti drží pohromadě.

Poměrně živě si vybavuji jeden z mých prvních pádů, kdy jsme na hodině dělali různé cviky, a já při pokusu o předvedení "kolotoče" (pro laiky: cvik spočíval v tom, že si jezdec lehl břichem na sedlo a v této poloze se na koni otáčel dokola) udělala žuch do trávy a otevřel se mi krásný výhled na modré nebe nade mnou. Tomu jsem se tehdy opravdu zasmála. Ale do smíchu mi už vůbec nebylo, když jsem jednou vyrazila na vyjížďku na poměrně živé a lekavé kobylce, a to v doprovodu velkého šéfa - pana majitele. A co se nestalo - kobylce se nějak zamotala větev do ocasu a bodala ji, a chudinka se celá vystrašená začala točit do kola, vyhazovat a stavět na zadní. Myslím, že na začátečníka jsem se držela docela dlouho. Nicméně i tomu sebeusilovnějšímu držení byl po chvíli konec a já žuchla na zem. Kecla jsem si na zadek přímo na kraj cesty. To nezní nijak hrozně, ale krve by se ve mně nedořezal, když jsem se ohlédla a zjistila, že asi deset centimetrů za mnou je velký betonový sloup. Nechci domýšlet, jak by to dopadlo, kdyby mě kobylka odhodila zády přímo na něj... Od pana majitele se mi dostalo povzbudivého "ty jsi ale nemehlo, kdo tě s námi poslal?", načež jsem pravdivě odsekla jméno jeho milenky (pracovala v jeho stáji a to, že spolu mají poměr, tam věděli úplně všichni), což šéfa vedlo k tomu, abychom bez dalších řečí jeli dál.

Na další pády si už nevzpomínám...ale velmi živě si vybavuji jednu hodinu na jízdárně, kdy jsem se (před zraky maminky, která se přišla podívat, co se její dítko naučilo) snažila rozpohybovat nejstarší a nejflegmatičtější kobylu ze stáje. No a protože jsem tehdy byla plná ideálů, jako je například nikdy nepoužít bičík (přece nebudu to ubohé zvíře mlátit), můžete si sami domyslet, jak to dopadlo. Kobylka se celou hodinu plazila krokem po jízdárně a všechny mé snahy o klus ignorovala se stoickým klidem. Skoro jsem se tam rozbrečela zoufalstvím. Nakonec to bylo i na maminku dost a zeptala se mě, na co tam ten bičík mám a proč ho sakra nepoužiju :-) Asi jsem nebyla jediná, kdo měl podobné představy, ale jak jsme my všichni snílci dříve či později zjistili, ideály jsou hezké, ale život je o něčem jiném. Už dávno bičík směle používám...

Také si vybavuji, jak jsme si s jednou holčinou hrozně rády hrály na koně. Hra spočívala jednoduše v tom, že jsme běhaly podél výběhů, řehtaly a snažily se napodobit koňské chody. Ani se nám nikdo moc nesmál...zřejmě jde o běžnou úchylku :-)

Asi největším zážitkem pro mě však zůstala má první (a také jediná) Hubertova jízda, která se shodou okolností konala na mé narozeniny. Vzhledem k mému nízkému věku jsem se ale nemohla zúčastnit obvyklé Hubertovy jízdy, ale jen jakési variace pro děti. Nicméně na poslední soud jsem jít mohla :-) (pro laiky: poslední soud je jakési večerní posezení, při kterém se hodnotí, jak si každý jezdec počínal a kolik pravidel porušil, a udělují se tresty). Ve vzpomínkách mi nejvíce zůstala zarytá soutěž o vyskakování na koně bez sedla. Tam jsem se totiž dokonale ztrapnila, a ještě před publikem... Začínalo se výskokem na koně stojícího na místě a postupně se mělo pokračovat s koněm jdoucím, klusajícím a cválajícím. Jaké to je vyskočit na pohybujícího se koně, vám bohužel nemůžu prozradit. Všechny mé tři pokusy jsem totiž vyplýtvala na koně stojícího, a to jednoznačně bez té sebemenší naděje na postup. Musím přiznat, že umění vyskočit na koně neovládám dodnes. Tak možná na poníka... :-)) Indián by ze mě zkrátka být nemohl.

Tím naše dnešní velké ohlédnutí do minulosti končí...ale nebojte se, zdaleka nekončí definitivně :-)





Velké ohlédnutí I.

11. února 2008 v 23:26 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Myslím samozřejmě ohlédnutí za minulostí. Při všem tom vzpomínání na koně, kteří vstoupili do mého života, nemohu nezavzpomínat na mé jezdecké začátky a pokračování. A to zejména uvědomím-li si, že jsem nikdy ani nedoufala, že se s koníky dostanu tam, kde jsem byla před několika lety, natož tam, kde jsem teď :-) Tvrdím o sobě, že s láskou ke koním jsem se už narodila. Nikdo jiný v naší rodině pro koně zrovna nehoruje, ale já jsem jimi byla posedlá odjakživa.
Bohužel rodiče tomuto "koníčku" zpočátku moc nefandili. Dlouho doufali, že mě to přejde (koneckonců které dítě nemá rádo koně, že) a že se začnu učit hrát na nějaký hudební nástroj, nejlépe na maminčiny milované housle. Nutno přiznat, že do takovýchto představ kydání hnoje moc nezapadá... Po nějaké době ale pochopili, že doufají marně, a zapsali mě do jezdeckého oddílu, který se nacházel asi 10 minut pěšky od našeho domu. Dokonce mi začali platit hodiny výcviku s trenérem. Stále na ty stáje (i když dávno s jiným majeitelem a v jiné podobě) dohlédnu z okna mého pokoje.

Postupem času byla přízeň rodičů stále větší. Mamka se o mě přestala bát (nebo to spíš přestala dávat najevo) a taťka přestal pronášet věty o "zneužívání dětské práce" a o "zotročování". Myslím si, že jejich nadšení bylo zčásti ovlivněno i faktem, že zatímco mí vrstevníci trávili volný čas a víkendy couráním, flákáním se a pařbami, já jsem byla celé dny ve stáji a domů se vracela tak unavená, že mě nic jiného než postel nezajímalo. I když největší radost asi měli z toho, že mě něco tak moc baví. A což teprve když jsem změnila stáj a nemusela jsem už ani kydat ten hnůj :-)

Ale celé tohle povídání by zdaleka nemělo takovou hodnotu, kdybych nezmínila některé veselé příhody o mých začátcích. Má první vzpomínka sahá až do předškolního věku. Tehdy jsme chovali slepice a já jsem se rozhodla, že si je vycvičím jako koně v cirkuse (odmalička jsem byla zblázněná do manéže) a pak budu pořádat představení. Asi si dokážete představit, jak to dopadlo. Od té doby souhlasím s tvrzením, že slepice jsou ta nejtupější a nejnevzdělanější zvířata na světě. Dávala jsem si s nimi práci celé dny, ale výsledek pořád nikde. Nakonec na mou "drezuru" přišla mamka a řekla mi, ať je nechám napokoji. Takže jsem se vrátila ke svému velkému houpacímu koni, na kterém jsem natrénovala hodiny a hodiny jízdy. Divím se, že to přežil relativně nepoškozený.

Další příhoda se odehrála už v mém mladším školním věku. Tehdy jsem dostala své první pořádné jízdní kolo a protože jsem ještě neměla dovoleno jezdit na koni, bavila jsem se celé dny tím, že jsem jezdila na kole a představovala si, že jedu na koni. Jak to muselo působit na kolemjdoucí, to posuďte sami: jak byste reagovali, kdyby kolem vás někdo za neustálého řehtání profičel na kole, pak se snažil jet pouze po kole zadním (jakože se mu vzpíná kůn, to dá rozum), situaci samozřejmě neustál a spadl a poté střídavě brečel a nadával, že ho kůň shodil? Zaplaťpánbůh že u toho nefigurovali rodiče... Myslím, že tatínek by se jen těžko smiřoval s faktem, že zrovna on má tak težce mentálně zaostalé dítě.

A pak už to všechno šlo ráz na ráz... konečně jsem se začala doopravdy učit jezdit na SKUTEČNÉM koni. Že to nešlo nijak hladce vám asi nemusím vysvětlovat, to zná každý, kdo si tím prošel (velmi častá je iluze o tom, že člověk jen nasedne a veze se - vždyť v té televizi to vypadá tak jednoduše). Některé mé začátečnické pády musely stát zato. Bohužel nemám žádnou fotodokumentaci, rodiče se toho raději neúčastnili. Ale když se člověk opravdu snaží, nakonec jde všechno. A jde to doteď :-)

představujeme: ATILA

10. února 2008 v 22:32 | dadulka |  Království za koně
Nejhodnější koník, jakého jsem kdy poznala.
Tento díl představování bude trošku smutný... chci vám totiž představit koníka, který už není mezi námi. S Atilkou jsem strávila asi půl roku poměrně krátkou dobu předtím, než zemřela. Naštěstí se to stalo v jiné stáji. Na jednu stranu se to dalo očekávat, Atilka totiž nebyla žádná mladice (to koneckonců možná vidíte sami). Občas jsme jí říkali bábo, ale vždycky v tom nejlepším smyslu.
Velkou útěchou je pro mě skutečnost, že Atilka odešla přímo do toho nejlepšího pětihvězdičkového koňského ráje, kde je neustále dostatek čerstvé travičky, čistá voda v potůčku a mrkvičky co kdo sežere. Jiný osud si totiž pro tuto mimořádnou kobylku neumím představit. Za celé dlouhé roky mého života mezi koníky jsem, přísahám, hodnějšího nepotkala. Atilka už sice nebyla žádný živý koník plný elánu, ale svou práci vykonávala poctivě a vždycky se hodně snažila. A občas se proběhla ráda :-)
Atilka byla původně zakoupena pro ranč jako kočárový kůň. Mnoho lidí však brzy přišlo na to, že jezdit na takovémhle koni je naprosto bezpečné a pohodové. V tomhle jsem jí zcela důvěřovala a vždycky jsem se na ní ráda svezla. A nebyla jsem sama, i jiní si ji velmi oblíbili pro její mimořádně dobrotivou a bezelstnou povahu. Byla naprosto spolehlivá. Je to témeř malý zázrak při představě toho, co všechno už musela mít, vzhledem ke svému věku a fyzickému stavu, za sebou.
Když se rozhodlo, že se prodá, protože jsme věděli, že takovouhle těžkou práci už nemůže dál vykonávat, měla jsem dost velké obavy, co s ní bude. Málokdo si totiž koupí starého (byť sebehodnějšího) koníka na dožití. Vlastně se dá říct, že téměř nikdo. Tehdy mě opravdu moc mrzelo, že nemám žádný vlastní útulek, stateček, nebo jakoukoliv jinou možnost se jí ujmout.
Atilko, nikdy na Tebe nezapomenu a přeji Ti krásný a šťastný posmrtný život na věčně zelených pláních...





představujeme: SAM

10. února 2008 v 18:12 | dadulka |  Království za koně
Tak tohle je Sam. Koník, kterého jsem měla velmi ráda. Podle některých pěkné zlobidlo (prý se občas rozhodl, že se trošku proběhne, a nedal se zastavit), ale já jsem s ním vždy vycházela bez problémů. Možná také proto, že jsem na něj nekladla skoro žádné požadavky, jak už je u koníků mým dobrým zvykem. Stačilo mi hezky se projet :-)
A se Samíkem se mi to podařilo snad úplně vždy. Původně byl zakoupen, aby vozil turisty, jak už to u většiny koní, se kterými jsem kdy pracovala, bývalo. Nicméně vzhledem k jeho mládí a nedostačujícímu výcviku to s ním občas nebylo jednoduché. Jednou v létě přišel z vyjížďky s roztrženou nohou. Nevím, jak se mu to stalo, nebyla jsem u toho. Rána se velmi špatně hojila a Samík byl na několik měsíců nepojízdný. Jakmile se situace zlepšila, začalo se na něm znovu jezdit, bohužel dříve, než by se mělo. Problémy s nohou se mu chronicky vracely a zdálo se, že se už nikdy úplně nevyléčí. Samík dostal na dalších pár měsíců opět úplné volno a vypadal, že se pomalu dává dohromady. Sami si můžete prohlédnout, že dílo se podařilo a noha se konečně zcela zahojila.
V období jeho rekonvalescence bylo rozhodnuto, že ho dostane do péče jeden jezdec, který s ním začne pomalu pracovat a poté i pomalu jezdit. Správne hádáte, že tím jezdcem (tedy spíš jezdkyní) jsem byla já. A tak se Sam stal na několik měsíců mým koněm číslo jedna. Věnovala jsem se mu - nevím, jestli to sem můžu napsat - možná o něco víc než Clifovi (ne že mu to někdo z vás práskne). Jezdila jsem za ním skoro každý den a postupně jsme začali chodit na procházky a posléze i na vyjížďky. Veškerou práci jsme úspěšně zvládli a nakonec jsem s ním mohla pracovat jako s úplně zdravým koníkem. Vzhledem k jeho kladnému vztahu k pohybu jsme byli oba rádi, že se můžeme konečně pořádně proběhnout.
A pak přišla osudová rána. Majitelka se rozhodla, že ho prodá. Vím, že rozhodnutí to bylo jedině správné a doufám, že se s novými páníčky má dobře. Ale tehdy to rozhodnutí přišlo najednou a já ho vůbec nečekala. Navíc šlo všechno strašně rychle. Kůň byl pryč během pár dnů. Obrečela jsem ho. Od té doby jsem ho neviděla a ani nevím, jak se mu teď daří. Nikdy po tom nepátrám. Bojím se, co bych mohla zjistit.
Samíku, vždycky Tě budu mít ráda a moc si přeji, abys byl šťastný a spokojený koník. A kdyby se problémy s nožičkou vrátily, tak v mém útulku budeš mít dveře vždycky otevřené.

představujeme: BAKARA

9. února 2008 v 21:10 | dadulka |  Království za koně
ďáblík Bakarka...ale moc hodný ďáblík
"Ahoj, já jsem Bakara. Někdy mi říkají Beky nebo Bekyno, ale myslím, že Bakara je hezčí jméno. A rozhodně se ke mně lépe hodí. Mám totiž velmi dobrý původ, nejsem žádná hajtra ale opravdová dáma. Na věk se mě neptejte, to se u starší dámy už nesluší. Zato na mé záliby se mě ptát klidně můžete, ráda vám je prozradím. Svůj volný čas nejraději trávím aktivně, mám totiž nevyčerpatelnou zásobu energie a chuti do běhání. Dadulka vám to může potvrdit, často mě na vyjížďkách nutí, abych šla pomaleji. Nevím proč, když běhání je tak krásné. Ale zato mě často nechává popásat se po loukách, takže se na ni potom už tolik nezlobím.
Dále si velmi potrpím na osobní hygienu. To je základ. Po každé vyjížďce ihned zamířím doprostřed výběhu a okamžitě se vyválím. Jak vám Dadulka určitě vysvětlila (nebo vysvětlí), pro nás koníky je to totéž jako pro vás dvounožce dát si sprchu a namazat se krémem. A na své srsti přece nebudu šetřit."
Tak tohle je - bohužel pouze - můj občasný koník. Patří majitelce ranče, ale zatím mě na ní nechává jezdit. Bohužel nejsem jediná, kdo disponuje tímto privilegiem. A musím přiznat, že některé jezdce bych na ní raději neviděla. Kobylka je totiž trošku náročnější a ne každý si s ní rozumí. Ale je opravdu moc hodná. Majitelka ji prodává, ale zatím není žádný zájemce. Asi si půjdu vsadit Sportku, protože kdybych mohla, tak neváhám ani vteřinu... Prozatím se musím spokojit s tím, že Bakarka by rozhodně byla jedním z předních obyvatel mého snového statečku.
Kdo se chce svézt?

představujeme: CLIF

9. února 2008 v 20:32 | dadulka |  Království za koně
To je on, mého srdce šampión.
Zde ještě ve svém starém domově, ale už jsme se přestěhovali. Do lepšího :-)
Tak tohle je moje nejoblíbenější zvířátko pod sluncem. Je to chlapeček a jmenuje se Clif. No vlastně se oficiálně jmenuje Markýz, ale co ho znám, říká se mu Clife. I když já mu říkám všelijak. Clife, Clifí, Clifíku, Clifísku...pak taky broučku, čumáčku, chlupáči, koni, ale i prcku (je totiž vysoký jen okolo pouhých 175 cm v kohoutku) anebo dědku (to víte, ročník 1989 není zrovna z nejmladších).
S Clifem jsme se dali dohromady takovou zvláštní souhrou okolností. Nedá se říci, že bych si ho zrovna vybrala a pochybuji, že on si vybral mě. Prostě jsme si zbyli. Když jsem poprvé vešla do stáje na jednom ranči (je to tak deset let zpátky), ujmula se mě jedna velmi milá dívčina (o ní a jejím koni si můžete přečíst v jiném článku) a vysvětlila mi, že každý kůň ve stáji má nějakého člověka, který se o něj stará, a že jediní dva koně, kteří jsou momentálně volní, jsou Cindy a Clif. A protože Cindy mi více připomínal mého koňského miláčka ze stáje, kam jsem chodila předtím, vybrala jsem si jeho. Následně jsem ale zjistila, že Cindy už vlastně zadaný je, a že mi tedy nezbývá nic jiného než ujmout se té vysoké, rezaté, kostnaté herky v zadním boxu. Navíc ještě krajně nedůvěřivé, jelikož slečna přede mnou ho týrala. Ale řekla jsem si, že mi stejně nic jiného nezbývá, a že to tedy s tím koněm zkusím... A jak vidíte, konec překonal i mnohé Hollywoodské slaďáky.
Za svůj splněný sen však vděčím jedné Markýze, která se rozhodla investovat do Clifa nemalé finanční prostředky a zároveň mi dovolila pokládat ho za svého. Takže Terezko, strašně moc Ti za všechno děkuju! To pořád platí, i když už koně nemám zadarmo.
Tohle je jedna z Clifíkových oblíbených činností. V jeho věku už má na to odpolední schrupnutí docela právo. Další jeho oblíbenou činností, která je ale vlastní všem zvířátkům, je papání. V tomhle, stejně jako ve všem dalším, si plně rozumíme :-) Nejraději ze všeho má mrkvičku, kterou pořádá po kilech (asi bude závislý). Taky se moc rád koupe, ale výhradně po koňském způsobu (o koňském pojetí koupele se můžete dočíst v příslušném článku) a velmi rád běhá, konkrétněji lítá po poli a vyhazuje. Samozřejmě se mnou na hřbetě, aby to mělo nějaký grády. Ví, že se mi to líbí. Je to pro mě totiž velký důkaz toho, že ač už věkem spadá mezi koňské důchodce, duší je to pořád mladý a vitální koník. A to i přes jeho težké úrazy. Tuhý kořínek mám po něm :-)
Tak tohle je pro mě vždycky okamžik dokonalého štěstí. Já, Clif, les, příroda, zvířátka, louky a nikde ani živáčka. Báječné.
Umíme chodit i pozpátku :-)