Duben 2008

Závody

29. dubna 2008 v 15:08 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Tak jsem byla poprvé na skokových závodech! Docela šokující zjištění, že někdo, kdo se aktivně věnuje koním, viděl první skokové závody naživo až po téměř patnácti letech, co jezdí... A musím říct, že se mi moc líbily, takovéhle pokoukáníčko si ráda někdy zopakuji :-)
Akce se konala 27.4. 2008 na Císařském ostrově společně s nějakou výstavou, jejíž název si už nepamatuji, ale týkala se samozřejmě koní. Podařilo se mi si v nádherném slunečném dni urvat místečko v nejvyšší řadě jediné sedací tribuny, kde jsem se poté několik hodin vyhřívala. Ono ani dost dobře nešlo tribunu opusit, jelikož bylo tak narváno, že šance získat místo zpátky nebo zabrat nějaké jiné byla mizivá. A tak jsem seděla, mlsala mandle v cukru, vyhřívala se na slunci a zároveň měla perfektní výhled na celý parkur, což jsem opravdu ocenila vzhledem k tomu, že vrcholem dne byla soutěž stupně T. A opravdu bylo na co koukat...
Myslím, že je teď i docela vhodná příležitost ke zvěřejnění páru fotografií, které sice nemají se zmiňovanými závody nic společného, ale mohou celý pidičlánek dobře ilustrovat. Co by to taky bylo za závody, kdyby na nich nikdo nespadl, že...

13.4.2008

13. dubna 2008 v 21:16 | dadulka |  Pracovní úspěchy a prohry
"Práce - poslední zoufalý způsob, jak získat nějaké peníze."
Dlouho jsem přemýšlela, jestli mám tenhle článek vůbec psát. Ptáte se proč? No, řekněme že jsem měla obavy, abych ho dokázala napsat bez použití vulgarismů. Ještě teď ve mně totiž hlodá vzteklý červíček (spíš tasemnice).
Jak už napovídá úvodní citát, řeč bude o práci. Tento týden jsem totiž měla jedinečnou a úžasnou možnost vyzkoušet si práci hostesky v oblasti prezentace, propagace a prodeje aut v jednom obchodním centru. Jediný přínos práce vidím v tom, že už vím, co už nikdy v životě nebudu dělat (tanec u tyče by byl lepší). Nechci zde rozebírat naprosto laxní přístup autosalonu, který mi ani nebyl schopen na víkend dodat informační letáky pro zájemce, natož si vyzvednout vyplněné kartičky s kontakty na zájemce o koupi, ani přístup agentury, která mě oproti tomu sjela za úplně všechno, takže nebýt toho, že mi tu práci nabídla kamarádka, bůhví jak by to dopadlo. Každopádně - týden hrůzy už je konečně za mnou a opět svobodně dýchám!
Nad čím mi však zůstává rozum stát, jsou naprosto nesmyslné požadavky na práci hostesek a musím říct, že holky, co se tím živí, jsou pro mě něco nepochopitelného. Stejně tak je mi záhadou, proč je někdo (v mém případě autosalon) ochotný zaplatit za takovou akci nemalou sumu a poté k ní přistupovat s takovým nezájmem. A už vůbec nechápu stanovisko agentury, která místo živých lidí zřejmě touží po robotech - nedivím se, že stále shánějí nové zaměstnance. Možná to tak ve světě pracujících chodí, mně se to však stalo poprvé. A také doufám, že naposled, protože za těchto podmínek bych nevydržela v žádné práci. No, vždycky se mohu vráti ke kydání hnoje :-)
Za jedinou zábavnou stránku celé mé pracovní doby se dali považovat někteří "vtipní" zákazníci a kolemjdoucí. Hned první den jsem měla možnost "pokecat si" se dvěma důchodci, z nichž jeden byl velmi milý, zatímco druhý mě bavil historkami typu "jó za mých mladých let, tehdy to bejvalo dobrý, zatímco dneska...", a s jedním ekologickým fanatikem, který mi půl hodiny vysvětloval, jak se musíme vrátit k přírodníku životu, a nakonec mi řekl, že hledá hospodyňku...
Druhý den jsem už věděla, které typy lidí je lepší neoslovovat. Někteří ale osloví vás. Jeden pán na mě zařval, jestli ta auta jsou zde místo nákupních vozíků, a na mou odpověď "no, dá se to tak říct" reagoval vzteklým pokřikováním čehosi a vztekle odrázoval pro nákupní vozík ven, kde také normálně bývají. Kolemjdoucí slečna mě pro změnu žádala o simkartu a když jsem na ni zůstala jen němě zírat a posléze vykoktala, že prodávám ta auta, došlo jí, že si mě spletla s prodejci Vodafonu (měla jsem totiž taky červené tričko). Aspoň jsme se zasmály.
Hodně lidí také kritizovalo cenu jednoho z vystavených modelů. Nic proti, ale i když mi to budou předhazovat, já s tím přece nic neudělám. Někteří se také ptali, jaká je na auta sleva, a když jsem odpověděla, že žádná, že mají pouze vybavení navíc, vypadali opravdu překvapeně (asi si mysleli, že nemá cenu pořádat takovou akci bez slevy). Jednou se mi dokonce stalo, že jsem sdělila cenu čtyři sta šedást tisíc a dotyčný si ji vyložil jako čtyřicet šest tisíc (přemýšlel totiž v eurech). Otázky na některé součásti vybavení či technické parametry raději ani nebudu komentovat.
Byly ale i světlé okamžiky - třeba když mi jeden asi sedmdesátiletý pán vysvětloval, že tato auta jsou svou velikostí nevhodná pro milování, zatímco v náklaďáku... Také jsem obdržela pozvání na kávu i na večeři. Na kávu mě zval mládenec zvící metr šedesát (kdo mě zná, ví, že to znamená, že mi kouká do výstřihu) a na večeři chlap s cca 50 lety a 20 kily nadváhy. Vynikající nabídka, viďte? :-)

Velké ohlédnutí III. - začátky na ranči

6. dubna 2008 v 19:48 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
V mém vzpomínání na svou jezdeckou minulost jsem se konečně dostala k okamžiku, kdy se oddíl, kde jsem začínala, v Praze zrušil a přestěhoval do Plzně a já se tudíž musela poohlédnout jinde. Tehdy rodiče napadlo zeptat se na ranči, jehož majitelé byli maminčini známí. A právě tento ranč se později stal téměř mým druhým domovem a za koníky tam jezdím dodnes.
Bylo to také na tomto ranči, kde jsem se potkala s Clifem, který mi byl představen hned první den. Na tento den nezapomenu nikdy - zvyklá ráno brzy vstávat a jít do stáje jsem v sobotu dorazila hned prvním autobusem. Ve stáji však bylo úplné mrtvo až na jednu (mnou zde již zmíněnou) milou dívčinu, která se mě ujala a začala mě provádět stájí a představovat mi jednotlivé koníky. Tuto dívku jsem našla sedět ve stáji v takovém špinavém zaprášeném prostoru mezi boxy, kde bylo několik zamčených skříní. Posléze jsem se dozvěděla, že se tomu prostoru říká ŠATNA a opravdu se tam všichni převlékali...
O vývoji mého vztahu s Clifem jsem už psala. Oblíbila jsem si ale všechny přítomné koně, na které si dodnes vzpomínám. Totéž ale nemohu říct o tamních lidech - ne že bych si je nepamatovala, ale rozhodně jsem si je neoblíbila (až na jednu výše zmíněnou osůbku).
Mé začátky na tamních koních byly více než veselé - přece jen jsem ještě zdaleka nebyla žádný dobrý jezdec. Nicméně jsem už tehdy občas vyjela na vyjížďku jako instruktor. Tehdy mě samozřejmě ani nenapadlo, že se to jednou stane téměř mým zaměstnáním :-) Když na tyto začátky vzpomínám, hrozím se - někoho na takové úrovni, na jaké jsem tehdy byla, bych totiž dnes nepřijala ani náhodou. Živě si vybavuji mou první samostatnou instruktorskou vyjížďku, kdy jsem měla udělat hodinový okruh po lese se dvěma zákazníky v podobě otce se synem. Vzhledem k mé naprosté neznalosti trasy (vůbec jsem nevěděla, kudy kam) jsme šli téměř celou dobu krokem, jinak by mi totiž čas nevyšel na hodinu. Asi po dvaceti minutách jízdy jsem musela z mého koně (shodou okolností to byl Clif, ale tehdy ještě mezi námi vůbec žádný vztah nebyl) sesednout a upravit zákazníkům třmeny. Poté se mi při nasedání otočilo sedlo, jelikož jsem si vůbec nevšimla, že nebylo dotažené, a já se musela zdržovat přesedláváním westernu, což mi tehdy zrovna dvakrát nešlo, protože předtím jsem jezdila na anglii. Třešničkou na dortu však musel být můj pokus o vtipnou konverzaci v druhé polovině vyjížďky. Nenapadlo mě totiž nic lepšího, než bavit zákazníky tím, že jsem je nutila hádat, kolik je mi let, a když zarytě mlčeli, tak jsem se ještě chlubila, že je mi teprve čtrnáct! Asi jsem chtěla dělat machra, že jsem tak mladá a už jezdím jako instruktor, vůbec mě ale nenapadlo, jaký by z toho mohl být průšvih, kdyby se to někde někdo domákl. No hrůza, co vám mám povídat! Dodnes si pamatuji ty kyselé otrávené obličeje, které otci i synovi vydržely na tváři celou cestu do stáje. Myslím, že si k nám zajezdit už nikdy nepřišli.
No a v podobném duchu se odvíjel minimálně první rok mého života na ranči. Je docela zázrak, že jsem tam vydržela, a to zejména proto, že místní osazenstvo nemělo z nové příchozí (ze mě) žádnou velkou radost a docela kvalitně se snažilo dát mi najevo, že bych udělala nejlíp, kdybych vypadla. Napořád. Bohužel pro ně neuspěli. I když mě každou cestu na ranč nervama pěkně bolelo břicho, o Clifa jsem stála natolik, že jsem byla ochotná vydržet témeř cokoliv. A vydržela jsem - všichni tito lidé postupně z ranče odešli, zatímco já zůstala. Od té doby věřím, že když člověk o něco opravdu stojí, opravdu vytrvá, opravdu se snaží a nenechá se odradit, nakonec se mu to podaří.