Červenec 2008

23. 7. 2008

24. července 2008 v 20:21 | dadulka
Středeční trénink nad očekávání dobrý. Tedy alespoň pocitově. Trenérka se zřejmě obávala dalšího hysteráku, takže zvolila metodu uklidňování před každým výkonem, a to tónem, jakým se mluví k tříletému dítěti nebo (v mém případě) k pětadvacetiletému idiotovi.
Ale tak výkony myslím nebyly úplně nejhorší. Kůň nejenže celkem cválal na pravou nohu, ale já to byla občas i schopná poznat! :-) A to dokonce v případě, kdy trenérka postavila na pomyslný průsečík dvou kruhů kavaletku s tím, že přes ni máme přecházet a přitom kruhy měnit, což obnáší zejména to, že dopředu musím vědět, na jakou nohu chci po doskoku cválat, ale hlavně na ni poté správně naskočit, což se nám občas i podařilo a někdy jsem to dokonce i poznala, popřípadě opravila.
Na přechod více kavalet za sebou už nám naštěstí nezbyl čas, což si sadistka opět vynahrazovala lehkým sedem, tentokrát i ve cvalu. Kupodivu už mi nepřijde tak náročný, protože mě z něj konečně přestaly bolet záda. Ani nohy kupodivu moc nestávkovaly, tedy až na naprostou neschopnost udržet špičky ve třmeni a paty dole. Já vím, to je to moje oťukávání koně. Když ono mlátit ta ubohá zvířata tušírkou mi dělá doteď problém, a to si myslím, že nejsem žádná citlivka.
Takže jsem vlastně spokojená. Tedy až na konstantní nespokojenost s povrchem jízdárny, která byla navíc kvalitně podmáčená, takže připomínala spíš bažinu. Podkovy mě už standartně pokaždé vyšokují tím, že ještě nespadly. No mohly by vydržet ještě týden, než nakoveme.
Váš trpící jezdec :-)

21. 7. 2008

22. července 2008 v 16:52 | dadulka
Děs a hrůza. Asi tak by se ve zkratce, ale výstižně, dal okomentovat dnešní trénink. Na horách se říká, že třetí den bývá dnem krizovým. Zjevně se mi toto pravidlo podařilo převést i na třetí jízdárenskou hodinu. Trenérka mi už cestou řekla, že jsem se měla v minulém článku více pochválit, z čehož jasně vyplývá, že má věštecké schopnosti. Kdybych totiž věděla, co mě čeká, vychválila bych se až do nebe.
Vzhledem ke stále stejně volným, ale překvapivě stále držícím podkovám jsem se výjimečně rozhodla dát si trénink i v pondělí (co kdyby podkovy do středy upadly, že). Dnes už vidím, jak špatné to bylo rozhodnutí, zejména když jsem byla úplně vyřízená po velmi sportovně náročném víkendu. Protože ale bohužel narozdíl od trenérky většěcké schopnosti nemám, na koně jsem nasedala zvesela v bláhové naději na další pochvalu.
Hodina začala nevinně. Standartní vopruz typu lehký sed a změny směrů, na což si už začínám celkem zvykat. Malé zpestření přinesla koňorehabilitace, jelikož mě už po pár metrech rozbolel můj ubohý kloubní aparát. Rehabilitace bohužel přinesla výsledky (tady trenérka ještě věděla, co dělá), takže jsem vesele jela dál, namísto abych poslechla mé kyčle a zvolila cvik "z koně dolů". Místo toho jsem se posléze dala do klusu (zjištění, že i mé vysedávání stojí za starou belu, jsem opravdu měla problém udýchat) a pak přišel na řadu cval. Samozřejmě na pravou nohu, kterou kůň zrovna třikrát nemusí, takže kdykoliv mu to projde, cválá na levou (a vzhledem k mému blbému vedení mu to projde dost často).
Do této doby to všechno probíhalo ještě celkem normálně, ale pak trenérce připadalo, že se kůň začíná nudit a že by potřeboval malou změnu. Samozřejmě se rozhodla oživit mu práci na kruhu vtipně postavenou kavaletkou, přes kterou jsme měli skákat (řekla bych, že to probralo víc mě než koně... rozhodně jsem to byla já, kdo vyvalil oko z důlku). Ale nakonec i tohle nám - myslím - celkem šlo. Aspoň z toho nemám žádný špatný pocit, ten přišel později.
Trenérka byla zjevně nadměrně unešena naším výkonem, jelikož se rozhodla postavit nám kavalety dvě a to hned těsně za sebe (jako bychom se nebavili už s tou jednou). Tady už nastává okamžik, kdy jsem měla pocit, že trenérka neví, co dělá, a že tohle jí teda skákat nebudu, protože bych ráda žila ještě aspoň několik dalších let. Nicméně jsem samozřejmě s protestem neuspěla (kdy v našem státě někdo poslechl demonstranty), a tak mi nezbývalo než skákat dál. Jako už jenom vytočit nájezd se mi jevilo skoro nemožný. A to jsme začínali na levou nohu, kde se nemusím soustředit na pobídku. A co teprv situace za překážkama, kdy jsem byla pokaždé tak konsternovaná, že jsem ani nevnímala, na jakou nohu že to ten kůň vlastně po doskoku cválá.
No a pak přišel zlatý hřeb tréninku, aneb pověstné lámání chleba - pokus o překonání překážek na problémovou nohu. Už jen samotné nacválání bylo pro mě dostatečným bojovým úkolem, takže zbytek cviku - jako nájezd, skok atd. - jsem vůbec nestíhala pobírat. Taky že to vyústilo v můj poněkud hysterický řev na trenérku, že toho mám plný zuby, vůbec nestíhám, co se děje, vnímání koně nula, natož abych se soustředila, jak tam sedím, a jestli by nebylo lepší přivázat Horizontovi na sedlo figurínu. Trenérku to ale neodradilo a jako relaxaci mi předepsala klus a krok se cviky a změnami směru. Relaxace měla samozřejmě za následek jen to, že při dalším pokusu o cval na pravou nohu mi nasraný Horizont vybočil někam, kam neměl (aby taky ne, když ho nikdo neřídil) a já se svýma nohama ve fázi naprostého vyčerpání jsem se pokusila tuto pro mě jinak banální situaci usedět, což se mi k mému velkému úžasu nepodařilo. No fakt jsem nečekala, že můžu takhle blbě spadnout. Taková ostuda...
Samozřejmě jsem si omlátila žebra a přivyrazila dech, i když se mi naštěstí podařilo spadnout vedle koně a ne na hlavu ani na kyčle. Moje zásady při padání jsou: ne před koně - už se po mně takhle jednou prošel a nemám zájem o repete; ne na kyčle - mám je v háji a poté, co jsem si je kdysi totálně narazila pádem přímo na bok, bych se už napodruhé nemusela zvednout; a ne na hlavu, jelikož jako každý správný šílenec nenosím helmu (těší mě, že trenérka je taky šílenec). No na koně jsem se samozřejmě vyšplhala znova a trenérce nařídila, že budeme skákat dál (těžko uvěřit, že jsem se fakt nepraštila do hlavy), abych z toho pro příště neměla špatný pocit.
No takže jsem se dál marně pokoušeli překonávat kavalety v aspoň trochu nějaké estetické podobě. Naštěsetí se to už obešlo bez kolizí. No a na závěr měla trenérka jeden z jejích mimořádně sadistických nápadů - jakože si na závěr ještě procvičíme lehký sed. No prý se mi zlepšil, ale kdoví, jestli to nebyla jen slova útěchy, abych se jí tam definitivně psychicky nerozložila na jednotlivé buňky (po tom pádu jsem k tomu neměla daleko).
No z jízdárny jsem odcházela totálně rozmlácená snad po celém těle a s hlavou plnou myšlenek, jestli já tohle mám ještě ve svém věku vůbec zapotřebí a jestli by nebylo lepší hodit na to bobek. Protože komu není z hůry dáno, ... Naštestní kůň je podstatně schopnější (chudák, a má nahoře takového idiota). Takže jsme se s trenérkou jako obvykle domluvily na středu (to už je zítra, ach jo).
Ale jednu světlou stránku to mělo. Když jsem odpoledne volala mamince, mimo jiné jsem se jí "pochlubila", jak mi to na tréninku vůbec nešlo a že jsem naprosto neschopná. Hádejte, co mi na to řekla? Poskytla mi rodičovskou útěchu větou "To je dobře." !!! No zůstala jsem jen němě zírat s telefonem u ucha a po čase jsem ze sebe vypravila jen "Proč?" A má maminka na to: "Aspoň se něco naučíš, ne?" Tady vidíte, jak je mamka mimořádně inteligentní žena, protože přesně takovou motivaci jsem v dané chvíli potřebovala. Koneckonců celý smysl (m)učení je, abych se já (a snad i Horizont) něco naučila...
Váš trpící jezdec :-)

16. 7. 2008

18. července 2008 v 19:57 | dadulka
Hned na začátek mám pro vás dobrou zprávu - dostali jsme s koněm pochvalu! Konečně se mi totiž podařilo ho přesvědčit, aby cválal na pravou nohu, a to dokonce několikrát :-) Sice ne hned na první pokus (to bude meta pro příští měsíc), ale cválal. A to i přesto, že jsem ne vždy udělala vše správně. I když... na druhou stranu mě překvapilo, jak může být nacválání na problémovou nohu jednoduché.
No a teď k těm horším informacím. Naprosto tristní byl zejména můj pokus o změnu směru takovým prazvláštním obrazcem (já mu říkám slzička). Bůhví proč jsem měla zafixováno, že takto se mění směr jen v rohu jízdárny, a tak jsem ho stále pilně měnila v rohu, přičemž trenérka neustále brblala, že je to pozdě, že mám točit hned po příjezdu na stěnu (což jsem dělala, ale ona měla na mysli stěnu dlouhou, zatímco já krátkou) a že to budu zkoušet tak dlouho, dokud cvik nezajedu dobře. Po nějaké době jsem naštěstí nervově nevydržela a zeptala se trenérky, co jí na tom sakra pořád vadí, načež konečně došlo k obasnění problému - cvik se totiž nemusí dělat jen v rohu, jak jsem si myslela, ale kdekoliv na jízdárně. No stačilo by říct to hned a mohla jsme si ty trapné špatné oapkovačky odpustit. Taky že jsem se snažila trenérce vysvětlit, že se mnou musí jednat jako s blbcem.
Jinak to bylo celkem fajn. Dostali jsme pochvalu za zlepšení změny směru na kruhu a lehký sed se naštěstí netrénoval. I tak jsem cítila lopatky a dnes, kdy se to rozleželo a rozjezdilo, i moje ubohé kyčle a oblasti okolo. Takže na závěr nezbývá, než opět pochválit koníka, podivit se nad tím, že extra volné podkovy vydržely (drží doteď = zázrak) a postěžovat si, že povrch jízdárny stál opět za h...o. Pavle, kdybys to náhodou četl (šance na přečtení = 0), tak tu jízdárnu prosím uvláčej.
Váš trpící jezdec :-)

9. 7. 2008

17. července 2008 v 0:06 | dadulka
Po dlouhé době jsem měla první pořádný trénink na jízdárně. Trenérka by sice možná nesouhlasila s označením "pořádný trénink" ani s pojmenováním "trenérka", ale pro mě byl výživný až dost. Myslím, že jednou z hlavních výhod je, že se málokomu podaří udělat ze mě úplné dřevo a natvrdlo, a to ještě dobrovolně. No - kdyby jen dobrovolně, dokonce i s nadšením na mé straně. Ale v mém případě je určitě pravda, že občas potřebuji malinko poupravit "ego". :-)
Jak jste už jistě pochopili, tato rubrika má sloužit jako můj záznamník úspěchů a proher na jízdárně. Netřeba hádat, čeho bude víc ... A také budu ráda, když do této rubriky občas nahlédne i trenérka. Jen tak pro pobavení, rozhodně ji nechci znechutit, ještě aby se mi na to vyprdla a kdoví, koho by se mi pak podařilo sehnat.
Takže k tomu tréninku... vzhledem k tomu že článek píšu s týdenním zpožděním, je těžké si některé zážitky vybavit. Tedy až na takové drobnosti jako že neumím správně udělat ani změnu směru na kruhu, že. A o cvalu na pravou nohu, na kterou kůň nebyl ochoten hned cválat ani trenérce, nemluvě. I když musím smeknout, protože jí se to nakonec celkem úspěšně dařilo (narozdíl ode mě).
Pak si docela živě vybavuji, že na to, jaká byla zima, mi bylo docela teplo, což všechny, kdo mě znají, musí překvapit, jelikož normálně vyžaduju opravdové teplíčko (rozuměj hic), abych odložila mikinu. Alespoň si umíte představit, jaká to byla práce (o tom lehkém sedu se mi snad i zdálo).
Myslím, že to bude - v kostce - asi vše z prvních dojmů. Tedy kromě pochvaly pro koníka, který je velmi šikovný. A rovněž musím přidat nadávání na nekvalitní povrch naší jízdárny. Takže děkuji, přežili jsme ve zdraví a budu se těšit na příště! :-)
Váš trpící jezdec :-)

Slavení - vděčné a věčné téma

14. července 2008 v 1:45 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Tak mám dneska takovou veselou náladu...že by to bylo tou lahví Malibu, kterou si tady popíjím? A jelikož je to rum, tak hezky pirátským způsobem - tj. přímo z lahve. Každopádně mě popadla nepřekonatelná touha rozdělit se s vámi o některé z mých zážitků z různých oslav z posledních let, i když popromoční oslavy asi budou hrát hlavní roli. A abyste měli konkrétnější představu, mohu text doplnit i vhodným obrazovým materiálem :-)
Tak třeba to Malibu - moje skoro nejoblíbenější pití. Teda vedle martini, mojita, whiskey, lambrusca atp. Taky že už můj tatínek věděl, čím mi udělá radost, a v rámci oslav svých 65. narozenin mi pořídil celou lahev tohoto úžasného pití. Ono by na tom asi nebylo nic až tak divného, až na to, že mi bylo teprve sladkých... nojo, kolik vlastně? No, určitě ještě ne osmnáct, takže šlo jednoznačně o podání alkoholického nápoje nezletilé. Jak je vidět, rodiče vždy věděli, co je pro mě nejlepší. Teď by to chtělo přiložit nějakou dokumentaci. Bohužel z této oslavy ještě digitální fotky nejsou, ale mám tu jednu trefnou ze svých... no už dvacátých narozenin:
Ta veliká a už skoro prázdná lahev obsahuje maminčin výborný domácí meruňkový likér, mňam. Taky že nechutnal zdaleka jenom mně (sorry, Míšo, ale ty fotky z našich společných akcí taky vesele dáváš na net):
Takže úvod máme za sebou a postoupíme dále. Docela živě si vybavuju jednu soukromou "oslavu" ničeho z loňského léta. Raději nebudu jmenovat společníka, nechci dotyčného kompromitovat v očích veřejnosti (a jeho přítelkyně). Nevím, jak on, ale já si ji parádně užila. Tedy až na drobné nedostatky, jako je například to, že přes mé zjevné flirtování (v pět ráno už by praštilo do očí i slepého) dotyčný genleman zůstal gentlemanem až do konce, a dokonce byl ráno tak laskav, že mi uvařil a až do postele donesl půllitr žaludečního čaje. Vzhledem k tomu, že ten den jsem měla schůzku s vedoucím mé bakalářské práce, jsem mu dodnes vděčná :-)
No a co se týká letošního roku...začal opravdu příznačně, když si vzpomenu, jak zle mi bylo na Nový rok. Vzkaz pro Míšu: máte opravdu moc hezké WC, hlavně to záchodový prkýnko je roztomilý :-) I když nemyslete si, že jsem byla úplně "namol". Takového stavu se mi podařilo dosáhnout jen dvakrát, a už je to pár let.... v dlouhodobějším časovém horizontu si ho nehodlám zopakovat, aspoň myslím. Přece jen když objímáte záchodovou mísu někde na diskotéce, jako by to byl Johnny Depp, a pak tam usnete na stole a slyšíte, jak společník říká něco ve smyslu "nechte ji na pokoji, to je slušná holka", tak vám druhý den není moc do zpěvu. A to raději ani nevzpomínám na akci, kdy si mi při cestě na WC podařilo na rovné ploše upadnout (někdo mi ji fakt podtrhl pod nohama, asi záškodničili trpaslíci) a druhý den jsem zjistila, že mám na hlavě tržnou ránu a za uchem zaschlou krev... Takové zážitky jednoho alespoň na pár let poučí :-)
No k tomu letošnímu roku - popromoční oslava byla více než zajímavá. Z kamarádek pozvaných na takovou soukromou akci v jednom známém pražském klubu mi dorazila půlka, takže jsem byla, mírně řečeno, nenadšená. Poté jsem ještě vyrazila na něco jako oslavu se spolužákama (byla to spíš parodie na dané téma). Přivítání slovy "dej si něco k pití, já bych tě chtěl vidět opilou" mi mírně řečeno vyrazilo dech, protože nedokážu pochopit, co je hezkého na tom vidět někoho, jak mizí na WC, aby v zápětí bylo slyšet, jak zvrací, a poté okamžitě usne prakticky kdekoliv, čímžpádem celá zábava končí, aspoň pro mě. Bohužel jsem přání nedokázala splnit, jelikož jsem si stihla dát jenom dva koktejly, což je přece jen trochu málo. Ale i přesto to stálo za to...
No a poslední vzpomínka se týká mé oslavy s vedoucím mé bakalářské práce, který je mi, řekla bych, více než příznivě nakloněn. Byli jsme na večeři...tedy původně jsem ho vlastně pozvala na panáka...totiž...pozval se sám, když mi po napsání práce řekl, ať ho pozvu na panáka. Nakonec to dopadlo tak, že on za mě platil nejen večeři, ale i ten litr bílýho, co jsem vypila. I když se snažil mi zdatně konkurovat. No byla to sranda... hlavně když jsem se vraceli přes náměstí Jiřího z Poděbrad a před námi šli policisté (zrovna vstoupil v platnost zákon o zákazu pití na veřejnosti) a vedoucí naznačoval něco ve smyslu, že si raději na chvilku sedneme na lavičku. Ale nebojte se, k souloži na veřejnosti naštěstí nedošlo... sice si nemohl pomoct, aby se mě nedotkl (říkal on), ale než jsem si stihla rozmyslet, zda nevzít nohy na ramena, dal naštěstí ruku z mého ramene pryč on. Domů jsem pak už dorazila v pohodě... s růží, kterou mi dali v restauraci jako pozornost podniku a kterou jsem vtipně narafičila do vázy na kuchyňském stole, takže se mi druhý den do telefonu ozvala maminka se slovy "a co proboha má znamenat ta růže?!"
Tak Malibu už jsem skoro vypila... zbývá ho trocha po dně...takže dobrou noc milí čtenáři... a jestli nemůžete usnout, doporučuju dát si na noc panáka :-)

Hrátky s Leonardem

12. července 2008 v 17:35 | dadulka |  Království za koně
Máte rádi hříbátka? Kdo by neměl! U paničky jednoho zde již zmiňovaného koníka se letos narodila hned tři. Každé jiné, ale všechna stejně roztomilá. Jedno hříbátko mělo sice vstup do života velmi náročný, protože bylo nemocné, ale nakonec se uzdravilo. Další dvě naštěstí podobné problémy neměla a tak mohla začít objevovat ten úžasný svět kolem sebe, do něhož se narodila. Zejména jedno z nich - chlapeček jménem Leonardo - se do výše zmíněného úkolu vrhl s vervou a nadšením. Nevím, jestli bych ho chtěla mít na krku, až bude starší, ale jeho nebojácná a přátelská (někdy až dotěrná) povaha mě okouzlila. S holkama to prostě umí už odmalička. Dokonce jsem mu byla ochotná i odpustit nějaký ten štípanec, je přece ještě dítě! Tady vidíte, proč já nemůžu nikdy vychovávat vlastní dětičky... :-) Druhé hříbátko, holčička, byla plachá a bojácná, jak se na holčičku sluší, a poctivě se držela máminy "sukně". Dokonce přede mnou i utíkala. Ale jak si můžete prohlédnout, řádění s Leonardem mi to vynahradilo víc než dostatečně. Koneckonců, kdo si hraje, ten nezlobí, nebo ne?
Pojďte, pane, budeme si hrát.
Ta košile se nepapá! A jestli si myslíš, že ze mě dostaneš mlíčko, tak jsi na omylu...
Pózujeme pro fotografa.
Jednou z mých oblíbených aktivit je strkat koním prsty do pusy...
...a kdyby jen prsty, i ruka se tam vejde.
Rodinná fotečka i s maminkou, která je zjevně ráda, že má synátora z krku.
Osahávat koním pysky mě taky baví...
...moc! :-)
Kdo si nikdy nepohladil to sametové místečko na čumáčku, nepochopí.
V podobném duchu se zábava odehrávala dál, ale kdo to má fotit.

Po měsíci opět zde!

12. července 2008 v 16:33 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Zdravím všechny své věrné čtenáře! Tedy... jestli mi ještě nějací vytrvalci zbyli. Vím, že smyslem deníčku zejména je, aby si do něj člověk zaznamenával své každodenní zážitky, a já už jsem se měsíc neozvala. Mám ale omluvu - chabou, přiznávám, ale lepší něco než nic. Po státnicích jsem byla tak unešená pocitem, že už je to všechno za mnou, že se mi vůbec nechtělo nic dělat. Po měsíci učení si jeden rád odpočine. A ještě raději pořádně oslaví tu velkou událost! :-)
Nicméně jsem se i přesto musela učit. Připravovala jsem se na přijímací zkoušky na univerzitu, na které jsem se rozhodla ještě dva roky studia přetrpět. A v té záplavě učení nějak nebyla nálada a hlavně inspirace nutná k vytvoření nových článků. Múza si potřebovala vzít dovolenou, a protože dobře věděla, že ze zákona má nárok na čtyři týdny, rozhodla si je vybrat najednou. No, snad dá teď na nějakou dobu pokoj. Studium se nakonec ukázalo jako úspěšné a moje maličkost byla ke studiu na vybrané univerzitě přijata. Musím se přece pochlubit, no ne? :-)
No a abyste z toho vychloubání také něco měli, rozhodla jsem se zde zveřejnit jednu promoční fotografii. Pečlivě si prohlédněte zejména barvu desek, ve kterých je uložen diplom! Je totiž až k nevíře, že jeho oprávněným držitelem je dotyčná osoba na obrázku... :-)