Srpen 2008

27.8.2008

30. srpna 2008 v 9:45 | dadulka
Nějak začínám být z těch tréninků nervózní. A asi nejsem sama. Kdepak, nedělejte si iluze o tom, že by snad něco rozhodilo trenérku. Mluvím spíž za toho šíleného čtvernožce, co se na něm snažím jezdit. Poslední dobou totiž bývá neustále protivný. Nebo se nudí nebo má nějaké problémy nebo já nevím co, ale začíná mi tím lézt na nervy (a na mozek taky). Přece jen už to s tím vyhazováním, zdrháním a neochotou fakt přehání. V úterý vyhazoval na vyjížďce, a středeční trénink nebyl lepší, jakmile měl možnost, tak vymýšlel, co provede nebo kam to se mnou sbalí. A vzhledem k tomu, že moc nepomáhá ho za trest mlátit, tak se jen modlím, aby ho to přešlo. I trenérka z toho byla překvapená a řešila, co mu je. Já rozhodně nejsem koňský psycholog a bohužel ani nevím, jestli někdo takový existuje. Pokud ano, ať mi pošle sovu se zprávou. A to jsem měla z první poloviny tréninku i radost, že nám prodlužování cvalu aspoň trochu šlo. Ovšem jakmile trenérka postavila kavalety, bylo po radosti (a po srandě taky). Navíc jsem si připadala jako naprostý debil, protože až na třetí pokus jsem správně zajela kurz, jaký trenérka vymyslela na projetí dvou kavalet. S touhle neschopností fakt netuším, jak to budu dělat na pravém parkuru, ale na druhou stranu netřeba se znepokojovat, protože s tímhle vývojem se na něj stejně nedohrabeme. I když ... Včera jsem byla s kamarádkou na vyjížďce a kůň byl po dlouhé době snesitelný, takže doufám, že mu přeskočilo jen dočasně. Právě jsem si vzpomněla na úryvek z filmu Wall-E (Vall-I), na kterém jsem byla s trenérkou, kdy nás naprosto nadchlo tamní zpodobnění blázince pro roboty. Jako film výborný, mohu jen doporučit. Celkem by i nebylo na škodu, kdyby herky fungovaly na tlačítka a dálkové ovládání. Kdybyste někdo chtěl na toto téma vymyslet nějaký vědecký projekt, rádi s s Horizontem zapojíme a naučíme tu plechovou herku vyhazovat tak dobře, aby shodila jezdce, aspoň to nebude taková nuda. Stejně se to učíme i v tréninku... kůň piluje vyhazování a já ty letecké figury. I když ve středu jsem se nakonec neprolétla, tedy aspoň ne s přistáním na zemi. Uvidíme příští týden...
Váš trpící jezdec :-)

MADEIRA IV. - Funchal

25. srpna 2008 v 18:46 | dadulka |  Madeira 2008
V tomto článku snad už konečně dokončím povídání o Funchalu. Ono vlastně už moc není o čem povídat, ale mám v zásobě ještě mnoho hezkých fotografií nejrůznější květeny a jiných rostlin. Takže začneme třeba ... tímhle krásným pnoucím asi keřem:
Následující rostlině se prý říká parožnatka a na stromech se jí velice daří:
A takto tam vypadají ploty:
No prostě co domeček se zahrádkou, to nádhera:
Takto prosím vypadá ve Funchalu kruhový objezd. Trochu rozdíl v porovnání s Prahou...
Ten žlutý autobus, to je MHD, kterou jsme jezdily. Mají pravdu vychytaný systém - nástup pouze předními dveřmi a výstup zadními, a vždy se musí dát znamení. Brala bych něco podobného i v Praze - jednak by se eliminovali černí pasažéři, ale hlavně by byl konec tramvajím sloužícím jako útulek pro bezdomovce. Takto vypadala konečná zastávka autobusů:
A takto zahrada za jednou zastávkou:
Při procházkách po městě jsme natrefily na zvenku nádhernou čajovnu, která měla ale bohužel zavřeno. Ale až se do Funchalu vrátím, určitě ji vyhledám, u vchodu mají sochu koně, což jsou jednoznačně body navíc :-)
Mamce se ošem nejvíc líbila tato pnoucí rostlina:
A když už jsme (pro změnu) u té flory, přidávám ještě několik obrázků.
Pomalu se blížíme do úplného závěru. Na Madeiře svého času několikrát pobývala také má oblíbená historická postava, a to císařovna Alžběta Rakouská, zvaná Sisi. Na její památku, ale spíš jako lákadlo pro turisty, postavili na místě jejího pobytu sochu a tabuli s textem o ní v několika jazycích, jehož anglická verze mě velmi pobavila, jelikož článek zjevně psal někdo na koleně. Nesouhlasí ani základní historická data. Nicméně vyfotit jsem se s ním samozřejmě nechala.
No a teď jedna perlička. Při návštěvě WC v místním moderním nákupním centru jsem šla šokem málem do kolen a nemohla jsem věřit svým očím. Mezi zrcadly tam totiž mají malé televizní obrazovky! Umístěné přímo proti kabinkám, takže sedíc na toaletě můžete sledovat televizi. Právě běžela Olympiáda :-) S mamkou jsme byly úplně u vytržení, ale místní ženy zjevně nechápaly, čemu se tak divíme.





MADEIRA III. - Funchal

24. srpna 2008 v 21:53 | dadulka |  Madeira 2008
Pokračování vyprávění o hlavním městě Madeiry, o Funchalu. Jako každé správné ostrovní město má i Funchal svůj přístav. Malý, ale dostačující. Někteří obyvatelé se stále živí rybolovem, takže bylo k vidění i dost rybářských lodí vedle lodí pro rekreaci a lodí určených pro vození turistů. Přístav se bohužel nedal moc dobře zachytit, zato loďky na vodě ano.
A nyní tu mám naprosto jedinečnou fotografii určenou všem milovníkům Pirátů z Karibiku. Podařilo se mi totiž zachytit slavnou Černou Perlu, kterak opuští Funchal. Asi si Cpt. Jack Sparrow odskočil na břeh doplnit zásoby rumu.
Pokud vás zmátly bílé plachty, jste na správné stopě. Takhle loď se samozřejmě nejmenuje Černá perla, nýbrž Santa Maria, a vozí turisty. Bohužel jsem se neprojela, jelikož mamce není na houpající se lodi zrovna dvakrát dobře. Mimochodem kdyby si Jack chtěl zpestřit pitný režim, doporučovala bych mu několik soudků místní speciality, což je pálenka z cukrové třtiny. Je pěkně silná a ostrá, takže se zpravidla pije namíchaná s medem a citrónem. Tomuto nápoji se říká poncha a opravdu mi zachutnal, dokonce jsem si přivezla jednu lahev domů.
Dalším nádherným místem na ostrově, které naprosto okouzlilo mamku, byl místní hřbitov. Mamka moc ráda chodí na hřbitovy, asi proto, že prozrazují mnoho o dané kultuře a národu. Na Madeiře je všude nepřeberné množství květin, a ani hřbitov nebyl výjimkou.
Ne nadarmo se Madeiře říká "ostrov květin". V hlavním městě je hned několik nádherných parků, ale my jsme stihly navštívit jen dva. První z nich se jmenuje Parque da Cidade, čili Městský park, a je doplněný sochařskou výzdobou. Zde jsme poobědvaly výborné datle, veliké, šťavnaté, žádné seschlé scvrklé chudinky. No, taky stály okolo 20 Eur/kg.
Další, daleko větší park, kde jsme v den odjezdu strávily několik hodin, se jmenuje Parque de Santa Catarina. Můžete se zde nakrmit labutě, zajít na kafíčko či zmrzlinu, obdivovat nádherný výhled na město a přístav či ležet celý den na trávníku.
No a na závěr tu mám dva detaily. Nejprve jedno malé mrštné zvířátko, které se témeř nedalo, vzhledem ke své rychlosti, vyfotit. Na Madeiře obecně moc zvířat nenajdete. Nicméně v každé díře, na každém kameni, no doslova na každém rohu najdete ještěrky. Pro Madeiřany představují něco jako obtížný hmyz, takže je byz rozpaků likvidují. Mně ale připadaly roztomilé.
A nakonec jeden detail nějaké rostliny, jejíž název neznám, ale byla opravdu hezká.





20. 8. 2008 & 23. 8. 2008

24. srpna 2008 v 20:48 | dadulka
Tento týden dva tréninky. To jako abych po dovolené zase rychle přišla do formy. A do formy jsme s koněm dorazili úspěšně po všech stránkách. Nejprve v poměrně slušném provedení, takže trenérka chválila. A chválila koně tak moc, že se škodolibě rozhodl, že nás další trénink vyvede z omylu. Přece nebude mít náladu pracovat pokaždé, že. A když trenérka prohlásila, že už začíná slušně skákat, asi se chudinka zalekl, že to zavání průšvihem a že bude lepší předstírat skokanskou neschopnost. Navíc velice dobře poznal, jaké dřevo má nahoře, a že mi po doskoku chvíli trvá, než se srovnám, takže začne-li více vyhazovat, bývá i úspešný. No škoda že tam nebyl fotograf, protože momentka, jak sedím koňovi na hlavě mezi ušima, by byla k nezaplacení, a to i pro mě, jelikož jsem se v takové poloze ocitla vůbec poprvé v životě. Nicméně po krku jsem se projela ještě jednou, asi mě chtěl koník povozit, ale už to nebylo korunováno dobrovolným skulením se dolů. Přece jen koňovi na hlavě se dlouhodobě udržet nedá a než se sápat po krku nahoru, je raději lepší volit 20 cm na zem, a to i přesto, že jízdárna byla opravdu slušně podmáčená, takže jsem to měla i s osvěžením. Jak trenérka vtipně poznamenala, asi jsem moc těžká na to, aby dokázal zvednou hlavu, když mu na ní sedím. No psina. Koník si krásně protáhl záda a končetiny do všech možných úhlů a stran. Nakonec si na něj sedla trenérka, že ho srovná, a myslím, že se jí to i podařilo, i když v jednu chvíli to vypadalo, že koně opustí velmi efektním letovým způsobem, ale useděla, a ani kůň se nesložil. Holt ví, že s ní se opravdu musí makat, nebo nějakou slízne (většinou slízne už preventivně). U mě ví, že já nerada "mlátím" chudáčky koníčky, takže si může dovolovat.
No po středečním tréninku se trenérka rozhodla, že mi navýší fyzickou kondici a sníží sebevědomí půjčením jejího vlastního koně, že ať si na jízdárně vyzkouším pracovat. Řeknu vám, dřina to byla kvalitní, takhle jsem se neupobízela snad ani v začátcích jezdecké "kariéry". Samou námahou mi tekla krev ze zadnice, ale tady je na vině především trenérčino naprosto debilní (tzn. krajně nepohodlné) sedlo, do kterého napodruhé už fakt nevlezu. Teda ne že bych měla potřebu lézt napodruhé na Siriuse, on o mě určitě taky nestojí, i když je pravda, že se mnou nahoře se mohl velmi kvalitně flákat, což si nemůže dovolit s trenérkou nahoře. Typ koně, který nepracuje, pokud mu nedáváte naprosto precizní povely, mě však naprosto fascinoval, za svůj život jsem jich nepotkala mnoho. A s děsem jsem zjistila, že mé pobídky jsou stejně blbé jako kdysi na jiných koních tohoto typu. I když po nějaké době mi sice (možná mylně) přišlo, že by tam nějaké záblesky a světlé okamžiky i byly, ale za cenu hodinové dřiny jsou ty vteřinové okamžiky svezení přece jen poněkud odstrašující. Zaplaťpánbůh za Horizonta, říkala jsem si. Po včerejšku ale nejsem daleko od radikální změny názoru ve prospěch Siriuse. Přece jen, i když se plazí, je to pořád bezpečnější, než když Horizont začne předvádět ty své prasečinky. Z čehož jednoznačně vyplývá nejen otázka, zda tohle všechno mám vůbec zapotřebí, ale zejména, že Clifík je opravdu zlatíčko a móóóc hodný koníček.
Váš trpící jezdec :-)

MADEIRA II. - Funchal

22. srpna 2008 v 23:35 | dadulka |  Madeira 2008
Dnešní povídání o Madeiře se bude týkat výhradně hlavního města, ve ktrém jsme strávily nejvíce času. Vzhledem k tomu, že centrum města bylo vzdálené cca 20 minut autobusem od hotelu, využily jsme příležitosti a zakoupily dobíjecí lístky na tamní MHD, která jezdla celkem slušně a rozhodně byla levnější než taxi.
Hlavní město Madiry se jmenuje Funchal a v překladu to údajně znamená fenykl. Žije v něm témeř polovina obyvatel ostrova, a jelikož je Madeira hornatá oblast, domečky jsou jsou rozestavěné na svazích všude, kam se jen podíváte. I silnice tomu odpovídají - úzké zakroucené uličky, které zjevně nikdy nepočítaly s automobilovou dopravou.
Funchal byl vzhledem ke své rozlehlosti naprosto nezpůsobilý k pořízení nějaké celkové fotografie, takže jediné, co vám mohu nabídnout, jsou kusé záběry na některé části města:
Myslím, že pro ilustraci by to mohlo stačit, takže postoupím ve vypravování dále. Jedna z věcí, která mě naprosto fascinovala, bylo, jako malého vzrůstu museli tamní obyvatelé být (tedy ne že by zas o tolik povyrostli, já jsem si mezi nimi připadala jako Gulliver v zemi Liliputů). Na následující fotografii jsem se pokusila zachytit jeden malý domeček, který ale má dva různé vchody. No, možná je hodně protažený dozadu. A zdaleka nebyl jediný...
Chcete-li vidět, v čem ještě bydlí místní, mám zde jednu fotografii typického domu s prádlem na balkoně:
Na Madeiře je poměrně velký počet museí, ale bohužel se mi nepodařilo navštívit ani to jedno, co jsem navštívit chtěla, jelikož v neděli měli jen do jedné, a za půl hodiny dvě patra a čtrnáct místností fakt nestihnu. Prostě se musím na Madeiru vrátit :-) Oranžová budova na fotografii je pevnost Sv. Jakuba ze 17. století a dnes slouží jako Museum moderního umění.
Za museem začíná stará čtvrť, kde bydlí skutečně místní lidé, a to rozhodně ne ti bohatí. Brouzdat tamějšími uličkami bylo občas zajímavé, protože moc turistů do této části nechodí. Zato jsem tam narazila na jistý druh moderního umění, který mi velmi připomněl matičku Prahu.
Ještě o kousek dál jsme narazily na docela pěkný kostelík, který byl ale bohužel zavřený.
Nejdůležitější památkou je však katedrála Sé z konce 15. století, která se nachází v centru města. Její exteriér zdobí věž z cihel, vevnitř však lze mezi gotickou klenbou nalézt nádherné stropní dekorace z cedrového dřeva v arabském stylu a všude se nacházejí krásné modrobílé keramické kachle typické pro Madeiru. Moje fotka bohužel nestojí za moc a vevnitř jsem se neodvážila fotit.
Velikým zážitkem pro mě byly návštěvy místního tržiště, kde se v ranních hodinách dají nalézt rozmanité druhy ryb. No sliny se mi pěkně sbíhaly, já ryby miluju a něco takového jako místní tržiště bohužel Prahu nepotká. Tak jsem alespoň na Madeiře měla rybu k jídlu každý den. A to ani nemluvím o stáncích s ovocem a zeleninou, které nejen že dosahuje několikanásobně větších rozměrů, ale lépe vypadá a hlavně daleko lépe chutná. Asi to bude tím, že je čerstvě utržené a zralé. Na Madeiře se poměrně dost pěstují banány a je opravdu velký rozdíl mezi zralým banánem a těmi, které se sem vozí ještě zelené. A tak je to vlastně se vším. Jestli tedy chcete podráždit chuťové buňky, máte možnost:
Takhle vypadá nefalšovaný rybí trh. Ty dlouhé černé ryby připomínající úhoře jsou místní specialita. Ryba se jmenuje espada a loví se z hlubin Atlantiku. Zajímavé je, že se vyloví jako černá, ale její skutečná barva je stříbřitá. Chuťově je výborná a pro místní typická, jedla jsem ji skoro každý den.
Následující fotografie se nedala neudělat, protože ty davy turistických čumilů fotících místní lidi a zboží byly opravdu vtipné (jako bychom k nim nepatřily, že).
Následující momentka je sice poněkud tmavší, ale mám z ní radost - nabízí vám totiž pohled do zákulisí trhu, kde jsou ryby očišťovány a chystány, než přijdou na pulty. Mládenec v popředí právě odnáší espadu přichystanou k prodeji.
A na záver ještě jedny krásné rybky:
To je pro dnešek vše, ale povídání o krásách Funchalu ještě zdaleka neskončilo, jen mám trochu problém narvat ho do jednoho článku :-) Takže neklesejte na mysli, další fotografie a zážitky na sebe nenechají dlouho čekat.



MADEIRA I. - výhledy

19. srpna 2008 v 21:18 | dadulka |  Madeira 2008
Bom día! Como está?
Tak tohle jsou jedny z nemála vět, které jsem se byla schopna naučit portugalsky, a to z důvodu mé pohádkové dovolené na překrásném ostrově MADEIRA, který patří Portugalsku, i když dnes již je autonomním územím s vlastní vládou a prezidentem. Na Madeiře jsem bohožel strávila pouhý týden, ale naprosto naplnila, ba i předčila má očekávání a jsem pevně rozhodnutá se tam jednou vrátit (doufám, že to bude co nejdříve). Dokonce jde o první opravdu teplou zemi, kde si dokážu představit i dlouhodobější (několikaletý) pobyt.
Ostrov Madeira leží v Atlantiku, cca 600 km od Maroka a 1000 km od Portugalska, je tedy v tropickém africkém pásmu. Počasí a klima je zde úžasné, pro nás alergiky opravdový ráj na plíce. Vzhledem k tomu, že ostrov je sopečného původu a hory sahají témeř do výšky 2000 metrů, jsou zde zastoupena všechna klimatická pásma, od tropického po vysokohorské. I teplota je velmi příznivá - my měli okolo 25-30 stupňů, ale vzhledem k neustálému větru (ve městě větřík, na skalách vichr) a dobré vlhkosti nebylo zdaleka tak nepříjemné vedro jako v Praze v rozpálených ulicích. Pro mě ideální teplíčko :-) V zimě teplota bývá okolo 16°C, takže místní prý netopí, ale obléknou dva svetry a čepici.
Madeira bývá často známa jako ostrov květin, jelikož je zde zastoupeno neuvěřitelné množství rostlinných druhů a vzhledem k častým dešťům a úrodné půdě se zde všemu daří. Ostrov je mimořádně zelený a celoročně kvetoucí. Proto také dostal název Madeira, což znamená dřevo. Domy jsou postavené na kopcích všude, kde to jen trochu jde, a lesy vymýcené ve prospěch terasovitých políček. Pohled na hory poseté domečky je opravdu neuvěřitelný. Dalo by se říci, že lidé bydlí všude, kde to jen trochu jde, protože při rozměrech 57kmx22km zde žije téměř 300 000 lidí.
Toliko k informacím o ostrově, které si koneckonců můžete najít v každém průvodci. Důležitější (a snad i zajímavější) jsou zážitky jednotlivce, tedy mě.
Na Madeiru jsme dorazili po desáté hodině večerní tamního času (mají o hodinu méně), takže z pověstného letiště s úzkou a krátkou přistávací dráhou končící skálou jsme neviděli nic. Nekteří by možná řekli "díkybohu". Kolem půlnoci jsme konečně dostali kartu od našeho pokoje v hotelu Orca Praia, který mohu jen pochválit a vřele doporučit. Nacházeli jsme se cca 10 km od hlavního města, osamoceně na skále, soukromá plážička a kolem dokola nic, jen pár baráčků a skály. Výhled z balkonu jsme měly přímo na Atlantik, takže jsme usínaly za hučení příboje a šumění vln.
Hotel byl postaven šikmo na skále směrem dolů, takže z recepce se jezdilo výtahem do pater níže (docela vtipné bydlet v -9 patře). Ve stejném patře byla i restaurace s vynikající kuchyní (tak výbornou, že jsem po návratu nasadila dietu, protože se mi z hodnoty na váze udělalo špatně) a jen o patro níž se šlo podél zahrady k bazénu či do oceánu (Atlantik byl nadočekávání teplý, takže jsem se v něm koupala i já). Ale dost bylo popisů, nejlepší bude vizuální demonstrace:
Tak tady v tom hotelu ve skále, který nevidíte, jsme bydely :-) A v tom dole se koupaly :-))

Díváte se na vdovský domek mé mamky. Tenhle domeček vedle hotelu se jí tak líbil, že mi oznámila, ať jí ho koupím na stáří. Rodiče mají velmi skromné představy, viďte?

Toto je výhled z balkonu směrem doprava. Ten chodníček byl určen pro pěší vycházky podél pobřeží, na což jsem se velmi těšily, ale bohužel ho uzavřeli. Prý je to nebezpečné...

Výhled přímo rovně z balkonu na Atlantický oceán.

A copak asi bude tohle? Ano, správně, výhled vlevo z balkonu.

Mraky byly opravdu krásné. Na Madeiře se dost rychle mění počasí, takže bylo co fotit.



6.8.2008

7. srpna 2008 v 8:20 | dadulka
Poslední trénink před dovolenou mi jednoznačně zvedl náladu. A to zejména díky trenérce, která mi na otázku, jestli z něj mám mít dobrý nebo špatný pocit, jednoznačně řekla, že dobrý. Hlavně mám radost z toho, že jsme přežili trénink ve zdraví, protože ač jsem trenérce neustále tvrdila, že se před dovolenou nehodlám zmrzačit a tudíž skákat nebudeme a raději si projedeme drezúrní úlohy, výsledek byl takový, že trenérka samozřejmě začala nosit klády a stojany hned, jak jsme přišli na jízdárnu, mrcha. Ale na druhou stranu bych ji mohla vychválit do nebe, jelikož jí její věštecké schopnosti prozradily, že padat se nebude, naopak že se občas i zadaří. Dařilo se hned na začátku, kdy Horizont při mém prvním pokusu o cval na pravou nohu nacválal hned napoprvé, z čehož jsem byla tak konsternovaná, že jsem ho skoro zastavila (pořád totiž předpokládám, že je to špatně). Pravda, při dalších pokusech už tak ochotný nebyl. Po standartním překonávání křížku na středu kruhů trenérka začala stavět dvě překážky s meziskokem, které se nejprve jevily hrozivě vysoké, pročež jsem už preventivně začala řvát, že tohle já teda skákat nebudu. Naštěstí je pak snížila na polovinu a dokonce odolala nutkání je zvyšovat. To si naopak vynahradila tím, že napříč mezi ně přidala ještě dvě kavaletky, což dohromady vytvořilo jakýsi čtverec, a tento sled překážek jsme museli v určitém pořadí překonávat. Naštěstí se Horizontovi podařilo vše přecházet bez problémů a jediný úraz byl ten, že jsem si narazila p.ču o sedlo, protože se moc předkláním. Ale jinak jsem celkem spokojená, hlavně proto, že jsem taky jednou byla schopná skákat něco za sebou dýl, a to dokonce dýl, než jsem měla, jen aby to naposledy bylo dobře. Tedy - dobře pro koně, já už se tam pěkně rozplácla, nožičky už totiž odmítaly spolupracovat, a to jsem ještě musela odpoledne pracovat. No lezla jsem po baráku jak invalida a dokonce i pejskovi jsem zkrátila vycházku na poloviční dobu (dlužno podotknout, že se mu nechtělo o nic víc než mně). Takže na dovolenou přece jen pojedu bez doplňků v podobě železa či sádry, teda jen jestli mě herka nesundá dneska.
Váš trpící jezdec :-)

1.8.2008

3. srpna 2008 v 20:10 | dadulka
Páteční trénink nad očekávání dobrý. Teda aspoň z mého úhlu pohledu, trenérka a kůň by vám k tomu jistě řekli svoje. Mně ke štěstí bohatě stačilo překonávat překážku ve středu dvou kruhů se zvládáním následného nacválání na správnou nohu. Jízdárna byla kupodivu uvláčená a botičky má koník už také nové, takže technicky vzato pohodový trénink. Tedy dokud trenérka nepostavila kavaletek několik a netrvala na překonání překážky a kavalatek v určitém sledu. Já na aerobic a podobné předvádění sestav nikdy moc nebyla, už proto, že mi dělá velký problém zapamatovat si pořadí prvků, a u kavalet toto nebylo výjimkou. Takže jsem po chvíli nechala Horizontovi poměrně značnou možnost se flákat, což dokazoval vyhýbáním se překážce. Trenérka se posléze rozhodla koně potrestat tím, že rozhodila rukama, ve kterých měla můj maxi svazek klíčů, zjevně v domnění, že tím koně vyleká. Koně nevylekala, ale mne ano. Takže zatímco Horizont ji v klidu obešel (a překážku také), já začala řvát, co to jako mělo znamenat s těma klíčema. Poté jsem se jí v marné naději ptala, jak dlouho už trénujeme, v domění, že uslyším něco jako "už hodinu a půl, jdeme domů", ale samozřejmě jsem se dozvěděla, že je teprve půl desáté (trénovat jsem dřív jak před hodinou určitě nezačali). Takže nezbývalo než se donutit skákat dál, abychom prý sled kavalet alespoň jednou správně přešli i na druhou ruku. Horizont naštěstí není hloupý kůň a mou poznámku "jak to aspoň jednou nepřelezeš, domů se nejde" si vyložil přesně tak, jak měl, za což následovala velká pochvala a taky věta "tak už můžeme skončit, když se nám to podařilo, já už nemůžůůů". Trenérka naštěstí není takový nelida, jak vypadá, takže souhlasila. Bylo pěkné teplíčko, takže po standartním vyklusání koně v lehkém sedu (volno pro koně, ne pro jezdce) jsme zamířili rovnou pod hadici. Příští víkend jedu na vysněnou dovolenou, takže doufám, že mě trenérka ve středu nezmrzačí.
Váš trpící jezdec :-)