Říjen 2008

Seriály podruhé

22. října 2008 v 21:43 | dadulka |  Dadulčiny úlety
Tak jsem tady zase se svým oblíbeným tématem. Došlo mi totiž, že jsem zapomněla na jednu důležitou seriálovou kategorii - na kreslené seriály! A to by byla škoda se tady o nich nezmínit, pohádky jsou přece to nejlepší, co v televizi stojí za vidění. Z mých oblíbených kreslených seriálů bude na prvním místě určitě Willy Fog a jeho cesta kolem světa za 80 dní. Upřímě neznám někoho, komu by se tento kreslený seriál nelíbil (jestli tady někdo takový je, ať se mi přihlásí, prominentě mu zařídím ubytování v luxusním podniku v Bohnicích). Pořád si říkám, že musím sehnta někoho, kdo by mi všechny díly sehnal na DVD (je-li někdo takový, ať se přihlásí, zařídím něco lepšího než v předchozí nabídce:-) ) Dokonce si pamatuji, jak jsme ve druhé třídě s pár spolužačkami zkoušely zahrát naši nejoblíbenější část (to samozřejmě je upalování princezny, kterou Willy zachrání). Bohužel na mně zbyla role děvečky pro všechno, od zapalování hranice (vzpomínám si, že zrovna nebylo nic po ruce, tak jsem pod Karolínu hodila můj špinavý kapesník) po servírování nápojů coby Barnabáš. No psina. Willyho Foga prostě můžu na sto i více způsobů.

Další seriál v pořadí bude z továrny Walt Disney. Odmalička totiž nadevše miluju RR (Rescue Rangers neboli Rychlou Rotu). Mladší nebo přestárlé ročníky, které vyrůstaly na japonských fantasmagoriích či ruském "Jen počkej, zajíci!" se možná orientovat nebudou. Ale určitě se i dnes najde pár nadšených příznivců Chipa, Daylea, Zipa a dalších. I když pro mě vždycky existoval jen jeden - Monty s jeho krásně nakroucenejma knírama, jakmile ucítil sýr.

Walt Disney mě v podstatě oslovil skoro vším, i když nejvýrazněji se mi kromě RR ještě zapsali gumídci. Jako malá jsem děsně toužila projet se s nimi hopstrádou a mockrát jsem si představovala, jaká to musí být psina. Pro neznalce - hopstráda je něco jako šíleně zakroucená rychlá horská dráha. No a pojem "stoupa" myslím už dávno patří do běžného jazyka. Akorát by to chtělo vykoumat, kde se dají nasbírat Hopsinky.

No a v neposlední řadě samozřejmě nesmím zapomenout na večerníčky! Myslím, že u mě jednoznačně vedl Spejbl a Hurvínek, a pak taky příběhy o chlapci, který měl autíčko s červeným srdíčkem. No a když pak začali večer vysílat ještě Toma a Jerryho, to už bylo moje srdce v sedmém nebi. Taky s nadšením vzpomínám na Šmouly a Gargamela s Azraelem či jak se ten kocour jmenoval.

No tak to by pro tentokrát bylo k seriálům všechno, ale nevylučuju, že se k nim ještě nevrátím, napadají mě totiž stále další a další. Máte-li vy nějaký nápad či postřeh, například vyrukovat se seriálem, který tu chybí, nestyďte se a napiště komentář, ráda vám odpovím :-)

22.10.2008

22. října 2008 v 21:19 | dadulka
Konečně volno! Svatý pokoj od trenérky, neměla dneska čas. Bohužel pro Horizonta, protože jsem si sama netroufla skákat, což ho evidentně nepotěšilo. Navíc jsem dost spěchala, protože ušetřený čas jsem hodlala strávit doplněním stavu ledničky, abychom neumřely s mamkou hlady. No a samozřejmě že jsem všude chytla samý traktor a náklaďák, takže i takový slušný řidič jako já (viď, Míšo :-) ) byl nucen zahrát si na věčně uhoněného podnikatele. Divím se, že mi řidič Audiny nepřišel rozbít hubu... No nic. Kůň naštěstí nebyl vykoupaný v bahně, takže jsem nakonec stihla normální hodinku na jízdárně. Celkem to šlo, až na to, že v nepřítomnosti trenérky Horizont opravdu spal, a já ve snaze ho rozchodit za chvíli nemohla, takže jsme spali oba. Teda až do doby, kdy mi došla trpělivost, a jednu schytal. Já schytala nesouhlasné hození zadku do vzduchu, ale kůň najednou reagoval i na sebemenší pobídku. Vlastně byl problém ho ze cvalu brzdit. No a časem taky došel k názoru, že by se přece mělo i skákat, a ono nic, takže mě z dlouhé stěny ve cvalu suverénně zdrhl a naběhl si na překážky o kus vedle. Bohužel na ty vražedné křížky dovnitř-ven, které zbyly od naší poslední hodiny a byly hezky postavené o stopu vedle. No zatočila jsem ho v poslední sekundě protože tohle já sama skákat nebudu. Jinak vše proběhlo celkem OK, jen pohled na nás musel být strašný. Bez trenérky se totiž tak nesnažím, takže hlava dole, nohy nahoře, otěže všelijak atd. No už abychom zas měli pořádný trénink. Sice to někdy vypadá, že trenérka předčí i mou alergickou rýmu (nemůžu ji ani cítit, horší než květoucí louka - aha, to proto furt na tréninku smrkám), ale opak je pravdou. Jsem strašně ráda, že ji mám, protože bez ní by mučení na jízdárně nemělo smysl.

Váš trpící jezdec :-)

MADEIRA IX. - east tour

19. října 2008 v 19:54 | dadulka |  Madeira 2008
Tak se konečně dostávám ke konci mého nekonečného povídání o Madeiře. Druhý celodenní výlet, který jsme s mamkou absolvovaly, se týkal poznávání východní části ostrova. Z Funchalu jsme ráno miniautobusem pro pár turistických nadšenců vyrazili do vesnice Camacha, kde jsme měli možnost navštívit místní obrovský obchodní dům s tradičními madeirskými výrobky. Budova údajně měla několik pater, my jsme ale za určený čas stihly prolézt jenom jeden obchod. Ale zato jsme si každá koupila něco na památku z proutěného zboží - já malou lodičku jako doplněk do koupelny k mé rybářské lodičce z Norska.

Pak jsme vyrazili do hor, konkrétně na druhý nejvyšší vrchol Madeiry, kam ještě vede silnice. První vrchol je přístupný pouze pěšky a mamka už bohužel na horské túry není. Hora se jmenuje Pico do Arieiro a měří 1810 metrů. Odtud byl krásný výhled na horské masivy okolo, takže mám opět celou řadu fotek.


Úspěšně zdoláno autobusem:
Toto je pohled na náhorní plošinu Paúl da Serra s větrnými elektrárnami:

Po prohlídce hor jsme zamířili na úžasnou dvoukilometrovou vycházku podél jednoho ze zavodňovacích kanálů, kterým se říká levadas. Tyto kanály lemují celý ostrov a po celé Madeiře jich je přes dva tisíce kilometrů. Prošli jsme se přírodou na další krásnou vyhlídku zvanou Balcoes (balkóny). Bohužel zde bylo přeturistováno, protože sem na výlety chodí asi každý, což dost kazí atmosféru. Měla jsem chuť házet turisty z balkónů dolů, jedině tak bychom si všichni vyhlídku vychutnali.

Cesta podél levády byla úžasná a vypadala dobrodružně, skoro jako v pohádkovém bludišti:
Toto prosím je borůvkový strom.
Ano, borůvky zde rostou na stromech a místní je netrhají, asi se bojí, že by se otrávili.
To já takové skurpule nemám, takže jsem vesele papala :-) mňam
A už následují pohledy z balkónů:
Ten malý domeček vpravo dole je vodní (asi) elektrárna
Té homoli uprostřed se myslím říká "Orlí hnízdo", protože tu kdysi hnízdili orli.
Kdoví, kde je jim konec...
A pohled na Studenou řeku (Ribeiro Frio), podle které je pojmenována i blízká vesnice:
Ještě jeden pohled:
Tihle malí ptáčci byli na celé vyhlídce a vůbec se nás nebáli.
Asi jsou zvyklí, že jim turisté sypou drobečky.
Byli pěkně živí, takže vyfotit je nebylo vůbec snadné.
Naše procházka končila přímo ve vesnici Ribeiro Frio, kde jsme si prohlédli místní výrobnu na pstruhy. Pstruzi se zde chovají v propojených nádržích a jsou rozdělení podle velikosti. Důvod jejich chovu ale nespočívá v tom, aby je očumovali turisté, kterých tam nicméně bylo přehršle, ale spočívá v blízkém podniku nazvaným "Bar u Viktora", kde se tito pstruzi podávají v grilované podobě. Ještě že jsme tam neobědvali, nevím, zda bych měla na pstruha zrovna chuť.

Původně jsem se snažila nafotit celé vývojové stadium pstruha, ale nepodařilo se.
Proto zde uvádím jen pár obrázků:

Ve vesnici jsme také viděli pampelišky, které rostly podél silnice. Pokud si říkáte, co je na pampeliškách tak zajímavého, vzpomeňte si na borůvkovník. Madeirské pampelišky totiž také rostou na stromech. No vážně - rostly tam nějaké stromy, které měly místo lupení shluky obřích "pampelišek".
Detail větve:

Poté jsme už pokračovali do restaurace na oběd. Překvapivě jsem si opět dala rybu (i když pstruh to nebyl). Taky jsem pořádně zaholdovala místnímu bílému vínu, což se později neukázalo jako rozumný nápad. U stolu s námi seděly rovněž matka s dcerou a udělaly nám docela veselou společnou fotku. Chlap, který je vidět v pozadí, je totiž řidič nějakého autobusu s turisty, který měl náhodou stejnou trasu jako my. No a řidič byl opravdu velmi... jeho slovy galantní, mými slovy vlezlý. Jakmile mě zahlédl, už skládal komplimenty (oslovení "Hello, gorgeous" mě fakt vyšokovalo), neustále mě zdravil a něco "vtipného" říkal. Měl ke mně poznámky i ve chvíli, kdy jsem stála frontu na WC. Zrovna jsem se bavila se za mnou čekající Britkou, tak jsme ho hned zdrbly.

Po obědě jsme pokračovali do vesnice Santana. Z cesty si vůbec nic nepamatuji, bílé víno mě pěkně zmohlo, takže jsem ji celou prospala. Santana je známá svými tradičními madeirskými domečky, ve kterých se dříve bydlelo. Fotky nic moc, z autobusu jsem se vypotácela polospící víceméně násilím. Holt následek pití vína ve vedru. Byla jsem dost překvapená, v Praze totiž vyzunknu lahvinku jako vodu. Tady jsem měla velký problém udržet oči otevřené, tělo na nohou a nenechat se znechutit bolehlavem.

Zahrada u domků byla opravdu krásná:
Tradiční a moderní domek:
V okolí bylo několik dalších nádherných zahrad:
No a pak jsme pokračovali na nejvýchodnější výběžek ostrova kousek od vesnice Praihna, kde je jediná přirozená písčitá pláž na celé Madeiře. Protože ostrov je sopečného původu, je písek černý. My jsem však zastavili na poloostrově Ponta de Sao Lourenco s výhledem na oceán. Krajina je zde zcela jiná, divoká, pustá, bez vegetace.
No a to je všechno. Pak už jsme jeli do hotelu po místní nové moderní dálnici. Cestou jsme si z oken autobusu mohli prohlédnout místní letiště, nedávno zmodernizované a rozšířené, aby zvládalo nápor turistů. Dráhy jsou postaveny na sloupech zapuštěných do oceánu. Prý jde o jedno z nejdražších letišť v Evropě. Co na tom, když ho financovaly dotace z EU.

No a to je taky definitivní tečka za mým vyprávěním o Madeiře. Už teď se mi stýská, určitě se tam ještě někdy vrátím. Doufám, že to bude co nejdříve...

O hluku

18. října 2008 v 11:56 | dadulka |  Dadulka knihomol
Tak jsem zase jednou dostala do rukou zajímavou knížku (jo, ty vaše ohlasy slyším až sem) a rozhodla jsem se z ní něco uveřejnit. Součástí knihy totiž byl dopis C.G. Junga týkající se hluku. Když zvážím, v jaké době ho psal (1957), tak má opravdu hodně co říct. Ale rozhodně nechci kritizovat hudbu, kterou mám moc ráda, i když asi, až na výjimky, zrovna tu méně populární. Ale vzhledem k mé vášni k tanci jsem opravdu schopná snést hodně.

"Prof. Karl Oftinger, Curych (Profesor práva na Curyšské universitě, který požádal Junga, aby napsal článek o svých názorech na problém hluku)
Velevážený pane profesore!
... Já osobně se hrozím hluku a prchám před ním, at už je to kdykoli a kdekoli, protože mne citelně ruší při soustředění, bez něhož nemohu pracovat, takže jsem nucen vynakládat dodatečné úsilí, abych se jej zbavil. Sice si na něj dokážeme zvyknout, tak jako si zvykneme na nadměrné užívání alkoholu, ale nakonec na něj stejně doplatíme ztvrdnutím jater, a musíme-li vzdorovat hluku, předčasně nás to nervově vyčerpává. Hluk je ovšem jen jedním z mnoha zel současného světa, i když asi tím nejnápadnějším. Tím dalším je gramofon, rádio a v poslední době i pustošivá televize. Jedna učitelská organizace se na mne obrátila s dotazem, v čem vidím příčinu, že i přes zlepšení výživy není dnes možné splnit učební plán na základní škole. Odpověď je: nedostatek soustředění, příliš mnoho podnětů odvádějících pozornost. Mnoho dětí dělá své úkoly při puštěném rádiu. Dětem se toho zvnějšku dostává tolik, že už nejsou s to zamyslet se nad svými vnitřními podněty, což by právě vyžadovalo jisté soustředění. Infantilní závoslost na vnějších podnětech se tím zesiluje a prodlužuje se do dospělého věku, pokud vůbec neskončí v zaujetí známého stanoviska, podle něhož by se stát měl postarat o odtranění všeho neřádu. 'Panem et circenses' - to je příznak degenerace městské civilizace, k níž musíme dnes připočíst i nervy drásající hluk našich technických pomocných prostředků. Alarmující znečištění vody, zvolna se zvyšující radioaktivní zamoření a temná hrozba přelidnění provázená genocidou mají už dnes za následek všeobecně rozšířený, dosud však ne všude uvědomovaný strach; lidé touží po hluku, protože jim brání, aby vnímali strach. Hluk je žádoucí, protože přehlušuje vnitřní instinktivní varování. Kdo má strach, vyhledává hlučnou společnost a příšerný hluk, který je s to zaplašit démony. (Obdobnými prostředky jsou křik, hudba, bubnování, oslňující ohňostroj, vyzvánění zvonů atp.) Hluk poskytuje člověku pocit jistoty, asi jako když se stane součástí davu; protože instinktivně cítí, že hluk má v sobě cosi apotropaického. Hluk nás chrání před nepříjemným myšlením, rozptyluje úzkostné sny, ujišťuje nás, že jsme všichni zajedno a děláme takový povyk, že si na nás nikdo netroufne. Hluk je tak bezprostřední, tak drtivě skutečný,, že všechno se pod jeho vlivem mění v bledý přízrak. Zbavuje nás vší námahy něco říci něbo udělat, neboť i vzduch se zachvívá triumfálností našich životních projevů.
To je odvrácená strana mince: hluk by nebyl, kdybychom si jej skrytě nepřáli. Nejen že je nežádoucí nebo dokonce škodlivý, ale je to nepřiznaný a nepochopený prostředek, jak kompenzovat strach, pro nějž existuje víc než dostatek důvodů. V tichu by totiž strach nutil člověka, aby přemýšlel, a stěží si dokážeme představit, co všechno by mu přišlo na mysl. Většina lidí se ticha obává, a proto v okamžiku, kdy nepřetřžitý hluk, například nějaké zábavy, ustane, musí začít něco dělat, mluvit, pískat si, zpívat, kašlat nebo mumlat. Potřeba slyšet kolem sebe randál je skoro nenasytná, přestože někdy je hluk nesnesitelný. Je však přesto lepší, než kdyby vůbec nebyl. V tom, čemu se příznačně říká 'mrtvé ticho', se člověk cítí nepříjemně. Proč? Jsou snad kolem nějaké přízraky? To asi sotva. Čeho se ve skutečnosti obává, je to, co by mohlo vzejít z jeho vlastního nitra a co je proto třeba držet si pomocí hluku od těla.
V kampani proti hluku, která je tak žádoucí, jste na sebe vzal obtížný úkol: bylo by sice záhodno snížit hladinu hluku, ale čím víc se Vám to bude dařit, tím více se budete dostávat do zakázané oblasti ticha, jehož se všichni tak obávají. Připravíte tím také ty, kteří jsou bezvýznamní a jejichž hlas není nikdy slyšet, o jedinou životní radost a zadostiučinění, jež se ničemu nevyrovná a jež pociťuji, když přervou noční ticho burácením svých motorů a naruší tímto pekelným rámusem spánek svých spoluobčanů. V té chvíli jsou někým, s kým je třeba počítat. Hluk je pro ně raison d'etre a stvrzením jejich bytí. Je mnohem víc lidí, než byste si myslel, které hluk nijak neruší, neboť nedělají nic, v čem by je hluk mohl rušit; naopka, spíše jim něco poskytuje.
Mezi touto sociální vrstvou a netečností úřadů existuje nevědomý contract social (společenská smlouva) odpovídající circulus vitiosus (začarovaný kruh): co my si nepřejeme, je pro jiné žádoucí.
Hluk moderního světa je neodmyslitelnou součástí moderní 'kultury', zaměřené převážně naveneka do šířky a nepřátelské jakékoli sebereflexi. Je to zlo, které má hluboké kořeny. Existující právní předpisy by mohly už jen svou pouhou existencí leccos vyřešit, jenže se jich nevyužívá. A proč? Je to otázka morálky. Ta je však ve svých základech otřesena a to opět souvisí se všeobecným duchovním zmatkem. Skutečná náprava je zřejmě možná jen za předpokladu zásadní změny vnímavosti. Obávám se, že kterékoli jiné opatření je jen nespolehlivým utišujícím prostředkem, jehož účinnost nedosáhne tam, kde zlo má své kořeny a odkud vždy znovu vyrůstá.
Zola jednou výstižně poznamenal, že velká města jsou 'holocaustes de l'humanité', ale tam směřuje vývoj, protože právě zkáza je bezděčným cílem současného nevědomí, které je vyděšeno lavinovým počtem růstu obyvatelstva a poslouží si jakýmikoli mírnějšími a méně nápadnými formami genocidy. Obecně rozšířeným a nepříliš nápadným prostředkem je ochromení schopnosti soustředit se, tedy přesně toho, co naše vysoce vyvinuté stroje a přístroje vyžadují. Život mas je bez nich už nemyslitelný, a právě masy se pro svou povrchnost, nepozornost a nesvědomitost stávají nebezpečím. Nervové vyčerpání působené neklidem vede k náruživosti (alkohol, 'utišující prostředky' a jiné jedy) a tím i ke snížení výkonnosti a předčasnému vyčerpání substance, což je rovněž účinný prostředek nenápadného snížení početního stavu lidstva.
Omlouvám se za tento poněkud pesimistický názor na beztak už nepříliš radostné dobové téma. Jako lékař vidím samozřejmě spíše temné stránky lidské existence než ostatní a mám proto sklon zamýšlet se spíše nad negativními aspekty naší doby než uvádět důvody ve prospěch optimistického stanoviska. O to se podle mého názoru už stará až příliš mnoho jiných.
S výrazem hluboké úcty váš zcela oddaný C.G. Jung"
(C.G. Jung, Sto dopisů, Praha 1996)



Nietzsche

18. října 2008 v 10:54 | dadulka |  Dadulka knihomol
Jojo, můj oblíbenec :-) Je mi jasný, že valná většina úryvky z jeho díla číst nebude (holky, zkuste to, je tam i ten úryvek co jsem vám dávala číst na promoci), ale já ho mám fakt ráda. Dokonce až tak, že jsem si některé úryvky pracně vypisovala. To jsem ještě nevěděla, že mi pak knižní podoba bude udělena jako odměna za promoci. Díky, trenére, pokusím se z něj čerpat sílu na jízdárnu :-D

"Dva typy: Dionysos a Ukřižovaný. Velcí novotáři jsou šmahem chorobní a epileptičtí, ale nevynecháváme tu jeden typ náboženského člověka, typus pohanský? Není pohanský kult díkůvzdáním a přitakáním životu? Neměl by být jeho nejvyšší představitel obranou a zbožštěním života? Typus zdařilého a v extasi překypujícího ducha! Typus ducha, který do sebe vstřebává a vykupuje rozpory a pochybnosti života!
Sem stavím řeckého Dionysa: náboženské přitakání životu, celému, nezapřenému a nedělenému životu; (je typické, že pohlavní akt budí hloubku, tajemství, bázeň).
Dinysos proti 'Ukřižovanému': tu máte protiklad. Není to jen jeden rozdíl se zřetelem k mučednictví - to má jenom jiný význam. Život sám, jeho věčná plodnost a návrat podmiňuje trýzeň, zánik, vůli k zničení. V druhém případě platí utrpení, 'nevinně ukřižovaný', jako námitka proti tomuto životu, jako formule pro jeho odsouzení. Uhodneme: problém je ve smyslu utrpení; zda-li má smysl křesťanský či tragický. V prvním případě to má být cesta k svatému bytí, v druhém je bytí samo dost posvátné, aby nesmírnost utrpení ospravedlnilo. Tragický člověk se staví kladně i k nejdrsnějšímu životu: je k tomu dosti silný, plný. Křesťanský člověk popírá i nejšťastnější úděl na zemi: je slabý, chudý, vyděděný, aby každým způsobem trpěl životem. Bůh na kříži je kletba životu, znamení, spasit se od něho."

"K stupnici hodnot. Co je u typického člověka prostřední? Že rub věcí nepokládá za nutný, že bojuje proti nešvarům, jako bychom se mohli bez nich obejít, že nechce jedno přijmouti s druhým - že by typický charakter jedné věci, stavu, doby, osoby, chtěl rád setřít a smazat, uznávaje jenom část jejích vlastností a že by ostatní rád odstranil. Co si přejí průměrní, je to, proti čemu my ostatní bojujeme: ideál, pojatý jako něco, na čem nemá zůstat nic škodlivého, špatného, nebezpečného, pochybného a zničujícího. Náš názor je opačný: že s každým růstem člověka můsí růsti i jeho rub, že nejvyšší člověk - je-li takový pojem dovolen - by byl ten, který by protikladný charakter bytí představoval nejsilněji, jako jeho solava a oprávnění. Obyčejní lidé smějí představovat jenom malý koutek této povahy: brzy hynou, když početnost prvků a napětí protiv vzrůstá; to je podmínka velikosti člověka. Že člověk musí být lepší a horší, to je moje formule pro tuto nevyhnutelnost."

"Celkový pohled na budoucího Evropana: nejinteligentnější otrocké zvíře, velmi pracovitý, v podstatě velmi skromný, až k výstřednosti zvěsavý, mnohotvárný, zjemnělý, se slabou vůlí - kosmopolitický chaos afektů a inteligence."

"Snažím se o hospodárné ospravedlnění ctnosti. Úkolem je, učiniti člověka co nejužitečnějším a přiblížit jej, pokud to vůbec lze, neomylnému stroji. K tomu účelu musí být vybaven strojními ctnostmi. (Musí se naučit, pociťovat stavy, v nichž pracuje užitečně jako stroj, za nejcennější, k tomu je zapotřebí, aby mu byly ostatní co nejvíce zhnuseny a učiněny nebezpečnými.)"

"Prostředky, jimiž se udržuje silnější duch:
1. Přiznati si právo na výjimečné činy, jako pokus sebepřekonání a svobody.
2. Vydávat se do stavu, kde není dovoleno, nebýt barbarem.
3. Vytvořiti si každým druhem askese převahu a jistotu vzhledem k síle své vůle.
4. Nesdělovat se; mlčení; opatrnost před roztomilostí.
5. Učit se poslouchat, a to tím způsobem, aby to byla zkouška udržení sama sebe. Přehnat kasuistiku cti do nejjemnějších odstínů.
6. Nekončit závěrem: 'Co je jednomu vhod, je spravedlivé pro druhého', nýbrž obráceně.
7. Podávat odplatu, vracení, jako výsadu, přiznat ji jako vyznamenání.
8. Nemíti ambice po ctnostech ostatních lidí."

"Proti Johnu Stuartu Millovi. Je mi nesnesitelná jeho prostota, když praví 'Co je jednomu vhod, je spravedlivé i pro druhého', 'Co nechceš sám atd., nečiň jiným'. Všechen lidský styk chce založiti na vzájemnosti výkonů, takže každý čin se jeví jako splátka za něco, co bylo prokázáno nám. Tento předpoklad je v nejhlubším smyslu neušlechtilý: zde se předpokládá rovnocennost činů u tebe a u mne; zde je osobní cena nějakého činu zkrátka anulována. 'Vzájemnost' je velká sprostota; právě že něco, co činím, nesmí a nemůže být učiněno někým jiným, že nesmí být vyrovnání (leda v nejvybranější sféře sobě rovných, inter pares), že v hlubším smyslu člověk nic nevrací, poněvadž je něčím jedinečným a jenom něco jedinečného činí - toto základní přesvědčení obsahuje důvod aristokratického odlučování od davu, poněvadž dav věří na 'rovnost' a proto také na vyrovnatelnost a 'vzájemnost'."

"Výchova: v podstatě prostředek, ničiti výjimku ve prospěch pravidla. Vzdělání: v podstatě prostředek, říditi vkus proti výjimce ve prospěch prostřednosti."

Více v knize "Duševní aristokratismus" od výše uvedeného autora

Seriály

17. října 2008 v 18:45 | dadulka |  Dadulčiny úlety
Správně by se to asi mělo jmenovat "Seriály, na kterých ulítávám", ale naprosto nehorázně. Ono už tak je to dost praštěný téma tady o nich psát, ale jestli mě něco opravdu dokáže vždycky naladit, pobavit a vytrhnout z depresí, pak je to jeden ze tří seriálů (no jasně, že knihy taky, ale přece jen nemají takový efekt). Holt na to nemám tři oříšky, střílení kuší se už dneska nenosí. Škoda.

Seriál č. 1 - PROFESIONÁLOVÉ
Tyhle fakt žeru. Děsně mě mrzí, že jsou vymyšlený. Výhradně blázním pouze za filmovými, literárními a počítačovými charaktery, herec jako takovej je mi ukradenej. To nemohla pochopit spolužačka na základce, když dávali Černýho Tulipána a já se jí ptala, jaký z bratrů-dvojčat se jí líbí víc. Koukala na mně dost nechápavě a pak pronesla, že se jí prostě líbí Alain Delon a proč tu řešim ty postavy. Ale pro mě jsou postavy rozhodující. Dlouhá léta jsem se nemohla rozhodnout, jestli se mi líbí víc Bodie nebo Doyle. Ale řekla bych že teď už mám jasno... většinou... myslím. A ten jejich smysl pro humor, to nemá chybu. Škoda, že je mám jen v češtině, i když i tak budu dosmrti vděčná jednomu dobrákovi, že mi je sehnal. Ono dneska někde říct, že milujete Profíky, působí samo o sobě trochu zvláštně. A pak když najdete podobného šílence, to je vám radosti! Jen nevím, kdo by vydržel se se mnou koukat na pár dílů v kuse a hned jak by je všechny skoukl, začal by zas od začátku. A přitom slintal na Bodieho... hmmm... ještě že se na ně dívám sama, maximálně s mamkou, na tu opravdu nemusím žárlit.

Seriál č. 2 - ZOUFALÉ MANŽELKY
Zvysoka předčily všechna má očekávání. Vždycky se u nich pořádně zasměju a taky se do nich dokážu pořádně vcítit (asi budu taky zoufalá, jen ten manžel mi nějak chybí). Taky že mi ještě neutekl ani jeden díl, nejsem-li doma, nahrávám. Vlastně jednou jsem stihla jen půlku, to jsem se nějak zapomněla a tak mě to zdrtilo, že jsem se na dálnici snažila z Berušky vymáčknout, co to šlo, jen abych je stihla. No jo, no. Určitě jde o seriál hlavně pro ženy, ale znám i takové, co ho moc nemusí. Přitom málokdy se setkávám s tak skvělým druhem humoru. Jo, ještě deník Bridget Jones mě opravdu oslovil, hlavně tím, že Bridget si po většinu času připadá jako naprostej idiot, obzvláště mezi lidma a když mluví. Přesně vím, o co jde.

Seriál č. 3 - HOUSE MD
Jako tady se asi s většinou lidí shodnu na tom, že House je prostě geniální seriál. A s některými i na tom, že House je tak protivnej, až je naprosto neodolatelnej a roztomilej. Někteří jedinci mi řekli, že s Housem vykazujeme podobné rysy, takže má posedlost jeho osobou je pochopitelná. A že jde o těžkou posedlost mi naplno došlo v případě, kdy se mi o Housovi zdálo. Většinou mívám super sny. Často se mi stává, že se ani probouzet nechci. House mám teď plný počítač, dobrá víla mi sehnala všechny díly v originále, takže se můžu před spaním vhodně namotivovat.



15.10.2008 podruhé

16. října 2008 v 22:23 | dadulka
Tréninky jsou opravdu ve znamení hesla "jednou nahoře, několikrát dole". Zase byl kůň nějaký kyselý, asi ho někdo místo jablkama cpe citrónama. Sice nevyhazoval, ale dle trenérky k tomu neměl daleko. A vzhledem k hrůzostrašnému skákání (můj pocit) se mu ani nedivím. Stačí, aby trenérka postavila dvě klády za sebe, a už je oheň na střeše (nebo spíš žaludek v křeči). Nakonec to vygradovalo až tak, že kůň, který cítil nulovou podporu (teda spíš těžkou psychickou blokaci), místo aby skočil sám, tak se několikrát těsně před překážkou zastavil. No divte se mu, když mu na zádech sedí strašpytel, který se fakt bojí skákat. Ale jako bez koně jsem přes překážku sama nepokračovala. No nakonec jsme si dodali odvahy (dodávala jsem ji sama sobě pokřikováním "jedů, budeme skákat, hop atp.") a podařilo se nám překážku znovu několikrát překonat. Nicméně dobrý pocit z toho nemám. A to ještě trenérka navrhovala, ať si to jdu druhý den zkusit bez ní. Řeknu vám, že má někdy docela zvláštní smysl pro humor, trenérka. Copak jsem na hlavu padlá? No zatim ne, ale skákání přes dva křížky by tento stav mohlo snado způsobit. No a na závěr zažil Horizont šok, protože na něj vylezla trenérka, aby nám ukázala přechody a couvání. Bylo vidět, že měl té tetiny na zádech plné zuby. Je prostě zvyklý, že po skákání se jde většinou domů.

Váš trpící jezdec :-)

16.10.2008

16. října 2008 v 22:11 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Tak mám za sebou egyptskou prezentaci. O úspěšnosti raději nebudu polemizovat, co kdyby to nedejbože četl někdo ze školy? Já a veřejný proslov je taky kapitola sama pro sebe (kdo viděl filmovou podobu Deníku Bridget Jones, ví, na jak kvalitní proslovy narážím). Jinak jsme dostali pochvalu, i když jsme prezentaci nestihli celou odprezentovat. Přednáška poté naštěstí odpadla, takže jsem výjimečně byla doma brzo, ale bohužel přednášející vyhrožoval, že si ji někdy nahradíme. Ach jo, ti učitelé nemají krapet slitování.
Jinak bylo celý den opravdu krásně, vykoupala jsem se hned třikrát - poprvé na Horizontovi, podruhé na Clifíkovi a potřetí ve vaně. Aspoň se koníci taky jednou umyli, i když nepochybuji o tom, že se pořádně vykoupali teprve až v zabahněných výbězích. Naše vana s horkou vodou přece jen má něco do sebe. Co já bych dala za výřivku...anebo aspoň za pořádně velkou vanu. S mou figurou je náročné se tam poskládat, a což teprve, až budu přesahovat i na šířku.



15.10.2008

15. října 2008 v 22:29 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Druhý týden školy. Tempo je vražedné. Celý pracovní týden se točí pouze kolem přednášek, koníků a učení jazyků všeho druhu (bez ohledu na to, učím-li je já, nebo se je já učím). Aspoň že víkendy mám volné - tedy pokud zrovna nepředěláváme obývák a není potřeba nejprve stěhovat a poté uklízet, což byl právě obsah posledních dvou víkendů. Kdy v baráku uklidím na Vánoce hormí patro, to opravdu netuším. Zatím se mi ani zdaleka nepodařilo nastěhovat do obýváku vše, co jsem z něj vystěhovala. Obzvláště mých tisíc a víc knih. Ale vypadá teď moc hezky, nová podlaha udělá opravdu hodně.
Jinak jsem minulý týden usoudila, že vzít si první týden školy pouze jeden referát je jaksi málo, takže jsem si ve čtvrtek zabrala ještě jednu prezentaci na příští (vlastně už tento) týden. Naštěstí jsme museli vytvořit skupinky po čtyřech, což v případě, že na škole ani ve třídě neznáte živou duši, není zrovna ideální, ale kupodivu o Egypt projevili zájem i nějací tři nadšenci, takže jsem výjimečně taky jednou byla akorát do počtu a ne jaksi trapně navíc či ještě obvykleji namíň (většinou mi totiž lidi na vytvoření skupiny scházejí). No pondělní představení Karla ze Schwarzenberka proběhlo celkem úspěšně, tak doufám, že i zítra mi bude přát štěstí.
Co se týká školy, materiálu k drbům by bylo víc než dost, alespoň podle toho, jak já vnímám a hodnotím spolužáky, i když jen vizuálně, pozorováním a odposlechem, protože s nimi jaksi nekomunikuji. Holt jedinec s výrazními asociálními rysy (to jako já, ne spolužáci). Zato přednášející jsou povětšinou velmi dobří a přednášky zajímavé (hodnotí opět autor, pro většinu spolustudentů to zas tak úchvatné asi nebude). Jsem dneska nějak zjistila, že moje vize o tom, jak by se mělo na vysoké škole studovat, odpovídají tak ideálu předminulého století a že prý už i tatíček Masaryk si stěžoval na to samé co já dnes v autě trenérce cestou do Svojetic. Holt nejsem ufonek z reklamy, který tvrdí, že zase předběhl dobu, já opět zaspala.
Jak nad tím teď přemýšlím, proč my lidé vlastně nemáme zimní spánek? Takový medvěd došel na vývojovém stupni pomalu dál... to ze mně mluví holá závist. Pokusím nabrat alespoň předpisovou normu spánku. Nebo že bych si ještě před spaním pustila nějakou zábavu na počítači, aby se mi lépe usínalo? Od samého studování už mě bolí ruka. No fakt, všichni studenti jsou totiž v první řadě zapisovatelé a spisovatelé.

8.10.2008

10. října 2008 v 17:28 | dadulka
Jediné, co mě mrzí, je, že na středečním tréninku nebyl kameraman nebo aspoň fotograf. Takhle úžasný pocit mám opravdu málokdy a většinou je vyvážen po něm následujícími týdny naprostého zoufalství a depresí. Tak uvidím, jestli se tento trend potvrdí i příští středu. Naprosto jedninečný životní pocit ze cvalu na shromážděném koni se mi ale už nesmazatelně vryl do zadku. Byla jsem tak konsternována, že jsem jen němě zůstala zírat s hubou dokořán a zeptala se trenérky, co to proboha bylo, protože takový cval mi nebyl znám. No trenérka se asi musela mou reakcí bavit. O to méně se asi bavila na skocích, kde jsme jí krásně bořili její stavitelskou činnost. Zejména ta překážka, kterou jsme rozbourali úplně včetně stojanů a jen tak tak, že jsme do ní oba nespadli. Hlavně mě fascinovala Horizontova chuť skákat, protože se mu podařilo narvat na překážku, kterou jsem chtěla objet, jelikož jsem věděla, že z daného úhlu ji nepřeskočím. Kůň ji ale přeskočil, povzbuzován větou "to nestihnu, to nestihnu". Taky bývá často pod vlivem fráze "já se bojím" v momentě, kdy najíždíme na překážku. Jako fakt se někdy bojím, ale zaskákala jsem si naprosto úžasně. Pokud jsem se teda nepředklonila. To pak končilo obvyklým úrazem v podobě naražení ... no víte čeho, většinou to vyřvávám na jízdárně nahlas. A to si dobře uvědomuji, že to může skončit daleko hůř. Zatím se mi ale zlomeniny vyhýbají (rychle zaťukat na dřevo - v mém případě stačí zaklepat si na hlavu).

Váš trpící jezdec :-)