Listopad 2008

29.11.2008

30. listopadu 2008 v 17:15 | dadulka
Mám za sebou opravdu vyčerpávající vrcholový sportovní výkon. Dneska jsem nemohla vstát z postele, jak mě ta záda a stehna bolí. Trenérka totiž tuhle pojala vražedný nápad, jak mě zbavit nejistoty při skákání. Dost to připomínalo metodu cukru a biče, s tím rozdílem, že cukr byl vyhrazen výhradně pro dobráka Siriuse, který, nemaje jinou možnost, propůjčil se k tomu tahat mě na zádech. Pokusím se o maximálně laický popis: představte si, že vyšplháte na dvoumetrového slona, na kterém se uvelebíte v pozici polodřepu s patami dole, váhou na špičkách, koleny a stehny přimáčknutými k sedlu, zadkem vystrčeným do vzduchu a protaženým dozadu a zády hezky připravenými odpružit jakýkoliv pohyb zvířete, které se zásadně pohybuje vždy neočekávaným směrem, způsobem a zrychlením, jelikož v rukou nemáte vůbec nic, a to proto, abyste se mohli soustředit pouze na vás. Nakolik funguje soustředění se jen na vás, to ví bůh, protože musíte být neustále připravěni k jakékoliv akci. No a za tohoto stavu skáčete přes překážky, často metodou od šoku k šoku, protože nikdy nevíte, jak to zrovna vyjde. Pointa totiž spočívá v tom, že kůň běhá ve volnosti, řízen jen na zemi stojící trenérkou s dlouhým bičem v ruce. Každý, komu jsem se jen trochu snažila popsat situaci, nejen že napoprvé nepochopil, že toho koně opravdu neovládám, ale také se hrozně divil, jak to můžu zvládnout a jestli jsem se náhodou nezbláznila. Na rovinu ale musím přiznat, že to byla velká zábava, a rozhodně veliký přínos, protože odpadla nutnost pobízet, řídit, kontolovat směr, nájezd, výjezd a tak, pročež jsem měla jedinečnou možnost soustředit se na skok a zkoušet si lépe zažít pohyb a srovnat stabilitu. Vtipné byly zejména momenty, kdy nudící se Sirius, pro kterého 60 cm opravdu není žádná překážka, občas provedl netradiční náběh a já se pak chytala všeho, od vzduchu po krk (koně, ne za svůj). Protože potřebuju často smrkat, hodně jsem brzdila, což také nebylo shledáno žádoucím, takže jsem jeden skok absolvovala s kapesníkem v pravé ruce a sundanou rukavicí v levé, jelikož koníkova touha skákat byla akutnější než průchodnost mých horních cest dýchacích. Také celkem oceňuji, že měl Sirius zrovna přerostlého ježečka, protože jsem se měla při překonávání metrové výšky čeho chytit. Snad mu tam nějaká hříva ještě zbyla :o) Nejveselejší okamžiky ovšem přišly na konci hodiny, kdy se v hale objevila kobylka s jezdkyní. Pro Siriuska v tu ránu přestaly překážky existovat a při svém úprku za kobylou začal nabírat slušné grády, což nás vedlo k tomu, hodinu raději ukončit. Jinak výborné cirkusové číslo, děkuji oběma protagonistům, jak divokému tygrovi, tak i krotiteli s bičem. Doma jsem akci líčila mamce se slovy, že bude-li nějaké příště, musí se rozhodně jít podívat.

24.11.2008 - závěrečné vyvrbení

24. listopadu 2008 v 15:35 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
A teď pozor! V přechozím článku psaném jen před několika hodinami jsem si stěžovala, že kvůli posunuté přednášce nemohu jít na francouzštinu. Do školy jsem tedy dorazila před třetí na avizovanou uspíšenou přednášku. Po vstupu do učebny mě lehce zarazilo, že v lavicích sedí úplně jiní lidé než ti, na které jsem zvyklá, takže jsem zamířila na studijní zeptat se, zda se nezměnila učebna. A ejhle - bylo mi řečeno, že přednáška úplně odpadá, jelikož přednášející trčí na dálnici. S omluvou, že všem telefonovali už v jednu hodinu. To je sice možný, ale já měla telefon dole a navíc s vypnutým zvoněním... těsně před odchodem jsem si sice všimla, že mi někdo volal, nicméně to bylo mně neznámé číslo (mobily dam ze studijního fakt uložené nemám), a tudíž mi nepřipadalo nutné volat zpátky, což já u cizích čísel stejně nikdy nedělám. Tak jsem zase vyrazila naprdnutá domů, protože vědět to dřív, mohla jsem v klidu vyrazit na tu fráninu. Navíc začalo krápat, a jelikož jsem po napsání předešlého článku fakt šla uklízet, konkrétně mýt okna, počasí mě opravdu nepotěšilo. I když na druhou stranu je fakt, že už nejsou vidět ty šmouhy z nedokonalého leštění. Tak já asi půjdu ještě někde utřít prach, když už je tenhle den skoro celý k ničemu.

24.11.2008

24. listopadu 2008 v 12:38 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Tak jsem se zase jednou rozhodla zneužít článek k vylévání srdce :o) Poslední dobou totiž není moc kam vylévat, všechny odpadní roury se propadly hluboko do země. To jsem se tuhle snažila vysvětlit mamce, když jsem potřebovala na pár minut vrbové dříví, ale po dvou větách mi bylo řečeno, ať zmlknu. Jako já to chápu, mamka celý den pracuje s lidmi, takže je umluvená ažaž a večer chce mít konečně klid, jenže já ráno vstanu, jedu za koníkama, kde toho namluvím minimum (většinou nesouvislé výkřiky jako "stůj", "šlapej", "co blázníš" atp.), no a pak jedu na přednášku, kde celou dobu zase jen poslouchám (párkrát za týden řeknu i "tady", když se dělá prezence). Potom přijedu domů a ráda bych se s někým podělila o to, co mě přes den potkalo hezkého, či o jiné mé názory, ale jaksi zjistím, že posluchači nejsou. No a pak ať mi někdo nevykládá, že žena potřebuje za den pronést několik tisíc slov, když já si vystačím s pár stovkama.

Trochu nepoměr k výše uvedenému tvoří angličtina, kterou používám snad i víc než češtinu, protože se studentama mohu vesele mluvit, má to přece přímos v tom, že poslouchají jazyk :o) Ale i tady se snažím své žvatlání omezit na minimum, přece jen chci, aby se mohli vyjádřit hlavně oni. To se pak ani jeden nediví, že vedu sáhodlouhé hovory k sobě, hlavně v autě, kterým jezdím sama bez přítomnosti rádia.

Občas taky nadávám jako špaček... to když jsem v sobotu vyrazila na přednášku, a v učebně jsem se dozvěděla, že přednášející je nemocná. V dnešní době mi přijde nepochopitelné, že škola není schopna tuto informaci sdělit dopředu. Místo toho jsem vyrazila nakupovat vánoční dárky, a k mé velké radosti bylo bojové tažení po krámech více než úspěšné. Už jen pár maličkostí, dárky pro mamku a je to :o) Akorát ten vánoční úklid zatím probíhá každý týden v ústním podání... na ruční provedení zatím nedošlo.

A dneska se mi opravdu nechtělo vstávat, hlavně když jsem věděla, že na ruštině budeme mít suplování. Dost na tom, že kurzy ruštiny v jazykovém institutu ani zdaleka nedosahují úrovně, na jakou jsem zvyklá z ruského střediska vědy a kultury, ale zase byly jediné dopolední, co jsem sehnala. A dnes tomu paní suplující myslím nasadila korunu, po půl hodině jsem dost vážně přemýšlela, že odejdu, jelikož text si mohu přečíst a přeložit doma, na to nemusím jezdit hodinu přes celou Prahu, zejména na kurz, který byl v nabídce označen jako konverzační, ne překladatelský (o tom, že byl vypsán pro úroveň B1, raději pomlčím).

No a pak přijdu domů a těším se, že si odpoledne na francouzštině spravím náladu (ano, čtete dobře, a mezitím mám ještě 90 minut učení angličtiny), kouknu do e-mailu a co nevidím: dnešní přednáška se z půl páté posouvá na třetí hodinu. Musím uznat, že škola pochlapila, dali mi to vědět pár hodin dopředu, ale ta tímpádem zmeškaná francouzština mě docela mrzí. Narozdíl od soukromé ruštiny jsou totiž školní hodiny frániny velmi ucházející.

Takže co s volným časem? Knihovna má jako na potvoru v pondělí zavřeno a já mám půjčené knihy ze tří různých poboček, které potřebuji do týdne vrátit. Že bych riskla ten úklid? :o)

19.11.2008

23. listopadu 2008 v 17:41 | dadulka
Další trénink v hlubokém terénu. Jízdárna sice byla uvláčená, jenže ten strašný povrch už nevylepší nic. Díry, že by zapadl slon. Nicméně Horizontovi se v tom pracuje celkem slušně, tedy pokud zrovna do nějaké jámy na mamuta nezapadne. Pěkně se ochladilo, což má za následek, že smrkám snad ještě častěji než v létě. A nejsem sama - smrká dokonce i trenérka! Možná nás spojuje alergie na Horizonta, kterému se povedlo ulovit přímo skalpel náčelníka. Ale hezky popořadě. Nejprve jsme zkoušeli obvyklé drezurní cviky jako je mnou velmi oblíbená vlnovka o třech obloucích, obzvláště mám-li procválat jen ten prostřední oblouk. Tuhle jsem s trenérkou měly docela živou debatu na téma obloučky - já totiž vyrobila takové pěkné goticky lomené klenby, a ona na to, že takhle ne, a že by to měly být obroučky barokní. Na můj pokus jí vysvětlit, v čem je gotika lepší, se mi dostalo odpovědi, že na závodech nejen že by mě vyrazili kvůli těm lomeným, ale ještě by mi napařili pokutu za drzost. No a pak jsme šli skákat. On tedy původní plán byl překlusávat řadu nízkých kavaletek, což ale Horizont shledal maximálně nudným, a tak kavaletky rovnou přeskakoval, a to tak, že i dvě najednou. Tak se zkoušelo kavaletky různě předělávat, ale bylo to marné, nakonec se muselo přejít k překážkám. Trenérka se celou dobu tvářila pobavěně a neopomněla mi vysvětlit, že vzhledem k postavení kavaletek kůň na šířku skáče metr třicet. Nevím, jestli mě to mělo uklidnit, protože pro mě skočit 60cm na výšku znamená tep 160 a neustálé překonávání strachu, se kterým jsem se ale, alespoň podle mého pocitu, úspěšně poprala, protože skákání nám myslím celkem šlo. Po nějaké době jsem si ale - snad poprvé - obhájila pozici, že už nemůžu a ať si to trenérka doskáče (ideální je přece v nejlepším skončit, ještě by se to mohlo pokazit), což se později ukázalo jako vzácně prozíravé rozhodnutí. Horizontovi se totiž podařil mistrovský kousek - zbavit se trenérky. Stačil mu na to jeden vyhazovací manévr, ale zato naprosto brilantní, dávám deset bodů z deseti. Zadní nohy zdvihl do závratné výše několika metrů, čímž trenérku úspešně poslal tváří do bláta. Výsledný efekt ovšem - soudě z Horizontovy strany - nestál za moc, trenérka se zvedla v neporušeném stavu a pokračovala ve skákání. Takže by mu mohlo definitivně dojít, že těmito manévry nás neodradí, a mohl by se změnit na příjemného, milého koníka vždy ochotného nadšeně pracovat bez reptání.

Váš trpící jezdec :-)

17.11.2008

18. listopadu 2008 v 22:03 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Tímto dnem už doufám oslavy mých polokulatých narozenin definitivně skončily. Vlastně ne, ještě mám určitě jeden dárek u kamarádky, se kterou jsme zatím nenašly čas někam vyrazit. Teda ne že by mě nebavilo slavit, jen ta deprese z toho věku... sice neodezní, ale sand se mi nebude tak často připomínat :o) Jinak musím přiznat, že všechny oslavy byly fajn, jídlo výborné a z dárků mám taky velikou radost. A protože se mi poštěstilo získat nějaké fotky, tak se s vámi o ně podělím, abych se mohla pochlubit, jak mi to sluší (fotky se totiž výjimečně vyvedly) a abyste mě vy mohli utěšovat, že na ten věk ani zdaleka nevypadám :o)

Že nevíte jak vypadá dárek? Tak abyste měli na Vánoce představu, račte si prostudovat:

No a když jsem dárek rozbalila, měla jsem opravdu radost. Každý, kdo mě aspoň trošku zná, totiž ví, že knihy mě vždycky potěší:

A to i v případě, že nemám o autorovi ani potuchy. Ono je to možná lepší, stejně si dost lidí myslí, že už jsem vyčetla celý Luxor, a pak babo raď co koupit. Neodolala jsem a požádala o srovnávací fotografii s knihou, kterou právě čtu. Vyšlo to docela zajímavě.

No a aby toho nebylo málo, tak na mně kdosi (prý snad i já sama) prozradil, že rudé růže jsou u mě číslo 1. Kytice byla nádherná a trošku mi vyrazila dech (přece jen kytky moc často nedostávám), což se opět muselo patřičně zdokumentovat:

No a pak už nezbývalo než se vrhnout na tu božskou krmi. Bylo to opravdu výborné, mňam. No a abyste z toho taky něco měli, je tu opět k dispozici obrazový materiál (doporučuju se nejdřív najíst či si připravit slintáček):


12.11.2008

15. listopadu 2008 v 13:34 | dadulka
Tenhle trénink byl v pohodě, protože jsme moc nemakali. Já nebyla zrovna úplně fit, takže jsem chtěla zmučit jen lehce. Ona si to pak trenérka vynahradila, když jsem jí koně svěřila do péče. Dostali jsem bojový úkol zkoušet nový prvek, že prý se z toho třeba jednou povede dovnitř plec, což je cvik, který jsem doteď nepochopila, jak se provádí. Taky jsem dostala úžasnou nabídku jít trénovat skákání na trenérčině koni, který se prý chová stravitelněji než Horizont. Vypadá to, že po dlouhém přesvědčování to nakonec i zkusím, teda hned jak budu ve formě (což může trvat ještě hodně dlouho). Jinak moc není co dodat, takže se zase vrátím ke studiu školní literatury, které jsem nakonec sehnala větší část, nicméně pouze na velmi omezenou dobu.

Váš trpící jezdec :-)

Time only knows

14. listopadu 2008 v 20:19 | dadulka |  Dadulčiny úlety
Ideální hudba pro mou občasnou melancholickou náladu. Samozřejmě že jde o soundtrack z mé oblíbené hry :o) Tentokrát se vracím na začátek trilogie, k dílu The Sands of Time, kde prince na jeho cestě doprovází krásná princezna Farah, mimochodem také skvělá lučištnice. No a jak už to tak bývá, když mladý hrdinný svalovec a mladá sexy polonahá dívka cestují nějakou dobu spolu, nezůstane jen u bojování a popichování... Text je mimořádně romantický a opakuje následující hlavní myšlenku:

Time, only by the time
Never will we know if our love is true
At night i sleep and dream of you
Only to awake in my empty room

You give me power
You give me reason
So, will you love me?
Time only knows, time only knows


9.11.2008

9. listopadu 2008 v 22:33 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
No a je to tady. Den, kterého jsem se děsila dlouho dopředu, se právě stal. A pomyšlení, že do budoucna už bude jenom hůř... katastrofa. Pro ty z vás, kteří to snad nevědí - dnes jsem měla narozeniny. Číslo se bojím vyslovit nahlas, abych nepropadla depresi. Většina z vás ho stejně zná a ostatní si ho tu mohou zjistit, takže budemě dělat, že mi bylo tak... 18? No dobře, tak dvacet, ale víc ani o rok. Jinak musím přiznat, že oslava byla více než dobrá...hromada nových věcí, hromada čokolády a oliv a taky jsem totálně přecpaná výborným domácím dortem a neméně dobrou mexickou restaurací. Tak, tím bychom měli radostné okamžiky za sebou a nastává období méně radostné, například neustálé obtěžování ze strany našich příbuzných a mamčiných kamarádek na téma, kdy už se konečně usadím, někoho si najdu a pořídím si děti, protože mamka přece chce vnoučata. Naštěstí se stále ještě mohu vymlouvat na studium. Krize nastane až za dva roky, kdy jim budu muset naservírovat tvrdou pravdu hezky do očí. No a to je jen špička ledovce. O budování kariéry se totiž v mém případě nedá vůbec mluvit. Vydělávám jen proto, abych měla na to, co mám ve svém životě nejraději a co potřebuji jako vzduch a vodu. Kdo hádá, že řeč je o koních, hádá správně. Vlastně by mi opravdu vyhovovalo se "flákat" jen u nich. Ale vysvětlujte to větší části populace.

Jak tak vzpomínám na mé narozeninové oslavy - pamatujete si ještě, jak jste mi kdysi udělali falešný dort s dřevěným korpusem a hrozně jste se nasmáli, když mi nešel ukrojit? To mělo ještě domácí dohru, protože mamka si myslela, že ten ozobaný korpus ve sklepě je pozůstatek pravého dortu, ze kterého jsme jen obrali sypání :0)

7.11.2008

8. listopadu 2008 v 12:06 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Tak jsem se včera byla po dlouhé době "pobavit" v jednom nejmenovaném pražském klubu. Bylo fajn vyrazit někam s kamarádkami, i když ne všechny nakonec zvládly dorazit. Škoda, ale co se dá dělat. Taky jsem se strašně těšila, že si zas po dlouhé době zatančím, protože tanec je hned po jízdě na koni můj oblíbený druh pohybu. A co teprve míchané nápoje! Mňam :-) Taky jsem zjistila, že mají výbornou bezinkovou limodánu, která vystřídala mou oblíbenou Canadu Dry. No a to bylo tak všechno. Potěšení z tance se tentokráte moc nekonalo, sice ne proto, že mě kyčle bolely víc než jindy, ale zejména kvůli zvláštním poměrům, které v podobných podnicích panují. Proto já nerada někam chodím v pátek večer. Jednak je všude strašně narváno (jako opravdu byl problém protlačit se mezi lidmi třeba od stolu na WC) a pak ti lidé, co do takových podniků v pátek chodí, působí, jakože tam jdou hlavně proto, že by se někam mělo jít, ale nevypadají, že by se chtěli a uměli bavit. Spíše chlastají, čekají, co bude, či shánějí, koho by si tam nabalili na nějaké to povyraženíčko v posteli. Takovéhle zkušenosti přes týden nemám, to do klubů opravdu chodí příjemní lidé, kteří si to užijí, a taky jich není tolik. Nicméně na parket jsem samozřejmě vlezla, a to hned jako první, když začali hrát. Dávno už jsem pochopila, že kdybych pořád čekala, až tam někdo přijde, tak si nikdy nezatančím, takže mi už dlouho nedělá problém předvést tam jakousi one-woman show. Jednoznačná výhoda je, že mi v pohybu nepřekážejí lidi, protože kolem půlnoci se už parket tak zaplnil, že tam nebylo k hnutí, a když se na vás z každé strany někdo lepí, mačká, či vás rve na zeď... v tom se opravdu tančit nedá. Druhým negativním prvkem je, že se na mně okamžitě začne lepit nějaký slizoun (či slizouni), kteří zjevně nechápu, že já si opravdu přišla jen zatančit, a myslejí si asi, že si užijou. Brrr. Tohle mi fakt hodně vadí, ale asi s tím moc neudělám. Těžko vysvětlovat, že jen milujete tanec, každý vás hned podezírá z postranních úmyslů. Přitom kdyby normálně přišli pak ke stolu, něco řekli, zeptali se, nabídli pití či tak, tak je sice asi taky vyhodím, ale pořád je to aspoň na nějaké úrovni a slušné. Ale aby se na mně cizí jánevímco nalepilo při tanci pomalu jako na mucholapku a myslelo si, jak je to úžasný...ehmmm. Většinou se mi zvedá žaludek a z parketu odcházím. Stejně tomu bylo i dnes, kdy přilezl nějaký metr šedesát a myslel si nevím co a ještě můj tanec komentoval hlasitými projevy (asi si myslel, že tím dává najevo, jak je úžasnej). No odešla jsem. Naštěstí pochopil a pak už se motal kolem jiných. Za celý život jsem v v klubech zažila jen dvě slušná seznámení - první mládenec si chtěl opravdu jen zatančit (asi měl stejný problém, jako mívám já) a tehdy jsem si to fakt užila, protože jsem věděla, že po sobě můžeme lézt naprosto nevinně a taky že jo. I když to muselo působit jinak, protože můj tehdejší doprovod - bývalý klient, který si asi myslel, že když s ním někam vyrazím, tak má vyhráno, to nějak neudýchal, odešel a už jsem o něm neslyšela (zaplaťpánbůh). No a z druhého gentlemana, který slušně přišel ke stolu, představil se a pozval mě na drink, se vyklubal chlap, se kterým jsem strávila půl roku a kdybych se s ním nerozešla, tak jsme možná spolu dodnes. Jinak to vůbec nemá cenu komentovat. Myslím, že Míša to na popromočním večírku výborně trefila větou, že si nedokáže představit, že by se v takovém podniku s někým seznámila. Plně souhlasím. Jinak moc děkuju všem za milou společnost a za dárečky - nečekala jsem to, protože akce neměla bát brána jako má oslava. Hlavně ty Mozartovy dobrůtky mi udělaly radost :-)

4.11.2008

4. listopadu 2008 v 20:50 | dadulka |  Zápisník věčné studentky
A je to tady. Poprvé v životě musím přiznat, že ve škole nestíhám. A taky jsem se konečně rozhodla, že na známky kašlu a beru všechno, hlavně že to bude. Ono to nestíhání možná souvisí s tím, že v týdnu skoro denně jezdím za koníkama, abych si je taky užila, když už je platím. No a abych si je mohla dovolit, tak musím taky makat. Takže škola je opravdu někde na třetím místě. No a když jsem se konečně dneska rozhodla napůjčovat si povinnou literaturu na jeden předmět, zjistila jsem, že ve školní knihovně mají z osmi knih tak dvě a to ještě k prezenčnímu čtení, další tři snad budou v městské knihovně (otázka je, na jak dlouho dopředu jsou rozebrané) no a zbytek nic. Tak jako fakt nevím.... asi se přednášející bude muset spokojit jen s částečnou četbou. A to kdoví jestli, i když už mě napadlo si pár kousků zakoupit. Teda pokud je seženu. No uvidíme, ono to nějak dopadne. Má-li kdokoliv z vás doma pár knih na téma "Blízký východ", nechť se laskavě přihlásí. Zrovna tohle téma mě totiž moc zajímá. O to víc mě naprdlo, že nudné knihy na správní právo, které taky musím přečíst, jsou bohužel na skladě v dostatečném množství. Ale to je tak všechno. Aspoň že jsem dnes urvala trochu slušnou knihu o EU, kterou bych měla přečíst celou (hmm, bichle o 700 stranách, a pěkně velká, žádná A5), ale asi to omezím jen na nejnutnější informace, protože jakožto prezenční student si ve škole mohou půjčit knihy jen na čtrnáct dnů, zatímco dálkaři na měsíc a handicapovaní studenti dokonce na celý semestr. No je tohle nějaká spravedlnost? Holt těžká doba... možná řeknu trenérce, že pořídit si na čas invalidní vozík by nebylo na škodu :-) Jdu si zahrát nějakou hru, abych si trochu odpočinula, i když netknuté poznámky z přednášek se na mě valí ze všech stran :-(