Únor 2009

Shopenhauer o čtení

26. února 2009 v 21:37 | dadulka |  Dadulka knihomol
Tak jsem jednou (ještě vloni) jela s mou trenérkou a duchovním guru v jedné osobě do Svojetic a cestou mi bylo předčítáno ze Schopenhauerova díla s podotknutím, že tohle určitě zaujme mnoho mých kamarádů, pro které je moje knihomolství těžko stravitelnou představou. Musím přiznat, že Schopenhauer opravdu uhodil hřebík na hlavičku, protože já hltím knihy opravdu za každé situace vždy a všude, takže se pak snadno přihodí, že mám problém se v normálním světě zorientovat. No znáte to... vylezete na ulici a v hlavě vám doznívají přečtené věty, všude kolem sebe tušíte podobné intriky a povahy jako v právě rozečteném díle. Ač jsem si vždycky myslela, že sečtělost posiluje ducha, Schopenhauer tvrdí jasný opak - čtení činí jedince bezduchým. Velcí čtenáři bývají zpravidla mizerní spisovatelé nehodní toho, aby jejich tvorbu někdo četl (hmmm, to bude zřejmě důvod nepříliš oslnivé návštěvnosti a kometářů, i když na někoho dle Schopenhauera zcela ztraceného je ještě až moc vysoká). Rozhodně doporučuju k přečtení, i když to teď vyznívá že je i autor sám proti sobě, protože odrazuje od přehnaného čtení. Budu ráda i za napsání ohlasů, zejména od méně zdatných polykačů knih, kteří jsou tímpádem ideální literární producenti.

II.
Rozdíl mezi účinkem pravého myšlení a účinkem čtení na ducha je neuvěřitelně veliký. Čtení totiž vnucuje duchu myšlenky, jež jsou cizí a různorodé směru a náladě, kterou má v daném okamžiku, jako pečeť vtiskuje svůj znak vosku. Duch je přitom z vnějšku donucen, aby přemýšlel o tom nebo o onom, k čemuž právě nemá vůbec nutkání ani nálady.Naproti tomu při pravém myšlení poslouchá duch vlastního popudu, jak jej blíže určilo pro tento okamžik buď vnější okolí, nebo nějaká rozpomínka. Názorné okolí totiž nevnucuje jako čtení duchu nějakou určitou myšlenku, nýbrž dává mu jen látku a popud k myšlení, což je přiměřené jeho přirozenosti a okamžité náladě. Proto ubírá mnoho čtení duchu pružnost, jako stále tlačící závaží ji bere pružnému peru, a nejjistějším prostředkem, abychom neměli vlastních myšlenek, je, když si v každé volné chvíli vezmeme ihned do ruky knihu. Tato praxe je důvodem, proč činí učenost většinu lidí ještě více bezduchými a jednostrannějšími, než byli od přírody, a proč také odnímá všechen úspěch jejich spisování. O takových spisovatelích platí to, co říká již Pope: "Ačkoliv stále čtou, sami nejsou nikdy hodní četby" (Dunciade III, 194). Učenci jsou ti, kdož četli v knihách; myslitelé, géniové, osvětlovači světa a povznašeči lidského pokolení jsou však ti, kteří četli přímo v knize světa.

III.
V zásadě jsou pravdivé a živé jen vlastní myšlenky: neboť jen jim rozumíme vlastně dobře a úplně. Cizí, vyčtené myšlenky jsou zadinou cizího mletí, odloženými šaty cizího hosta.
K vlastní myšlence, jež se v nás zrodila, má se cizí myšlenka jako otisk pravěké rostliny v kameni ke kvetoucí jarní rostlině.

IV.
Čtení je pouhá náhražka vlastního myšlení. Necháme přitom své myšlenky vést na vodítku někým jiným.

Více v knize: Spisovatelům a čtenářům od Arthura Schopenhauera


23.2. - 26.2. 2009 - další semestr na krku

26. února 2009 v 20:21 | dadulka |  Zápisník věčné studentky
23.2. 2009
První den letního semestru. Rozvrh na pondělí předepisuje jednu povinnou a jednu povinně volitelnou přednášku. Povinně volitelná nakonec odpadla pro nemoc, takže jsem byla nucena strpět pouze úvodní hodinu Regionální analýzy. Nechtějte po mě vědět, o co v tom předmětu jde. Nemám totiž tušení. Naprosto nezáživný výklad nepřinesl žádné konkrétnější informace kromě jakýchsi statistických metod a trochy historického vývoje. Představa seminárky na 15 stránek je noční můrou, protože nemám nejmenší představu, o čem bych měla psát. A navíc psaní seminárek považuji za naprosto zbytečný opruz a v praxi zcela nepřínosný nesmysl.

24.2. 2009
Ráno jsem nelenila a vstala v půl sedmé, abych stihla francouzskou konverzaci od půl osmé v centru. Ač vypsána pro horší úroveň, než mám já (sežeňte taky v Praze lepší než slušnou fráninu jinde než v Institutu), vypadá to, že hodiny nebudou z nejhorších. Minimálně ne horší než v Institutu, kam nás na konverzaci chodilo 15-20 (zde pouze 7 lidí) a lektoři taky nebyli vždy ukázkoví, zatímco "náš" rodilý mluvčí působí celkem schopně.

Brzy odpoledne měla následovat další povinná přednáška, která ale opět odpadla, takže jsem získaný volný čas mohla využít návštěvou knihovny a pořádným mácháním ve vaně. Večerní společenský podnik v podobě návštěvy mé oblíbené mexické restaurace můj žaludek velmi ocenil :o)

25.2. 2009
Naprosto fantastický, úžasný den! Krásné, výtečné, skvělé počasí! Snad asi abych to vysvětlila - cca do dvou jsem byla ve Svojeticích, a vůbec se mi nechtělo vracet do šedivé matičky Prahy. Počasí totiž dosáhlo zázračné výše a předvedlo zcela jedinečný zážitek. Sněhu habaděj, slunce svítilo na plné pecky, obloha bez mráčku, výhled pomalu za hranice, no prostě idylka a romantika hadr. Co si jedna může přát víc? Snad jen aby tak, jako ve středu, bylo celoročně. Vyjížďky úchvatné, terén byl super, neklouzavý, a obě půjčené kobyly (Bakara a Gita) byly opravdu při chuti. Takže jsem si po dlouhé době vyjela na Klokočnou na skvostnou vyhlídku do aleluja, na zasněžená pole, lesy, vesnice a městečka. V dáli se rýsovaly nějaké kopce. Tenhle pohled do krajiny mě nadchne za každého počasí. Svítí-li sluníčko, je příroda pastvou pro oko v každém ročním období.

Návrat do Prahy měl bohužel podobu zasednutí do bezútěšné posluchárny na Jarově. Přednáška na téma "Politiky EU I." sice nebyla z nejhorších, ale vysedávejte někde v lavici, když je venku tak krásně. A obávám se, že bude hůř...

26.2. 2009
Takhle vyspávat se mi tedy už dlouho nepodařilo. Ale jak krásně jsem si odpočinula! Budík začal vyřvávat až v devět hodin. Takže jsem se v půl desáté posílila snídaní s Nutellou (mňam) a ojdela si vyslechnout úvodní povídání o Sociálním zabezpečení v EU, které sice bude přednášet někdo úplně jiný, než bylo původně uvedeno v rozvrhu, ale i tak to neznělo špatně. A poté následoval velmi zábavný přednášející s tématem "Regionální politika EU", který nám už dopředu vysvětloval, jaké všichni na konci dostaneme známky a na základě čeho nám je takhle udělí. Před druhou jsem konečně vypadla do - ve srovnání s včerejškem - odporného počasí a jela se povozit na Clifíkovi. Asi se mu taky venku nelíbilo nebo je unavený, protože běžel nějak pomalu. Nechám ho teď týden odpočívat a nabírat kila. O víkendu mě navíc čeká velký návrat do sedla Horizonta po jeho téměř tříměsíčním výpadku. Tak jen doufám, že to přežijeme ve zdraví...


22.2.2009 - týdenní rekapitulace

22. února 2009 v 11:13 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Ač to nemám zrovna dvakrát ve zvyku, zasloužený týden volna musím okomentovat. Konečně jsem nemusela ani projít kolem školy. A tak jsem se vrhla na nejrůznější volnočasové aktivity v plném rozsahu. No a jak se nad tím teď zamýšlím, za období od 14.2. (sobota) do 22.2. (neděle) mi vyšlo několik zajímavých, od všedních průměrů mých týdnů výrazně se lišících, statistik.

Začalo to hned v sobotu, kdy jsem při příležitosti návštěvy knihovny zavítala i na Kampu, kde zrovna jeden bývalý spolužák šaškoval (pardon, prodával) u stánku s pečivem. Přestože nesnáším tyhle davové akce (lidí bylo fakt požehnaně), vycházka se vydařila. Nejenže jsem se po dlouhé době prošla po Karlově mostě a pokochala se výhledem na Hrad, ale taky jsem dostala plnou tašku čerstvých pekařských dobrůtek. Zároveň musím podotknout, že uvedený kamarád mi v úterý připravil mírný šok, když mi do telefonu nadšeným hlasem oznámil, že bude tatínkem. V takových chvílích si připadám a) stará, b) opožděná ve vývoji, c) divná, protože děti nechci, a za d) šťastná, že to nepotkalo mě.

Téma "já a knihy" je už sice poněkud obehrané, ale nelze ho nezmínit. Z knihovny jsem odcházela s úctyhodným nákladem sedmi knih. Ke dnešnímu dopoledni mi v hromádce "nepřečtené" zbyla jedna. Ze zvědavosti jsem zjistila, že to dělá 1600 přečtených stránek. No dobře, možná 1500, jednu knihu jsem už měla rozečtenou z dřívějška. Zde nám vyvstává první závažná otázka, přátelé. Je běžné kapat si denně do očí septonex, jen abyste mohli žít černobílý stránkový život? Ano!

Co se hodin strávených na koni týká, za uvedený týden to dělá něco kolem sedmi, což je dost chabý podprůměr na prázdninový týden, ale podotýkám, že Horizont je stále nepojízdný. A navíc jsem jeden den musela vynechat kvůli žaludečním problémům. Na druhou stranu když to rozpočítáte, vychází mi cca hodina na koni denně, což není zas tak špatné.

No a v neposlední řadě společenské události! Lidi znalí mého soukromí vědí, že jaro svého života trávím domácí poustevničinou, takže vyhlídky na podzim jsou přinejlepším hnědé. Ale jakýmsi zázrakem se mi hned několikrát podařilo vyjít si mezi lidi (kdo mi to tuhle říkal, ať netrávím život mezi plakáty?). Nejprve v neděli oběd s mamkou. Jasně, nic výjimečného, ale kdy my jsme naposled byly spolu na jídle...vloni na podzim? Odpoledne přišla návštěva. Dnes jdu na návštěvu. A v týdnu jsem hned dvakrát vyrazila večer ven. Jasně, druhá událost nebyla původně plánována s mou účastí, ale o to je cennější fakt, že si dotyční vybrali za náhradníka právě mou maličkost. No a první jmenovaná se poslední rok v mém životě prakticky nevyskytla, což znamená další plusové body z potlačení sociální fobie.

Při pomyšlení na příští týden a návrat do prozaických školních dnů se mi chce zvracet. Že by tohle byla tajemná příčina mých navrátivších se střevních potíží? Na to se budu snažit dneska přijít. Jak to dopadlo, dám možná vědět až na základě toho, co (pokud vůbec něco) objevím.


O vzniku osobnosti

21. února 2009 v 9:02 | dadulka |  Dadulka knihomol
Zcela jednoznačně vím, kdo má na mě vliv ohledně výběru takové literatury (poznáváš se?) na kterou jsem tuhle náhodou narazila v knihovně a samozřejmě si ji půjčila (překvapivě). Tentokrát se jednalo o dílo C. G. Junga nazvané "Duše moderního člověka". Kniha byla souborem různých statí, úvah a esejí, z nichž nejvíce mě zaujala právě část "O vzniku osobnosti", ze které jsem si vypsala několik úryvků, jenž mě určitým způsobem zaujaly.

Osobnost se vyvíjí v průběhu života z těžko znatelných nebo i neznatelných zárodečných vloh a teprve naše činy ukáží, kdo vlastně jsme. Jsme jako Slunce, které živí život na Zemi a plodí všelicos krásného, zvláštního i zlého, jsme jako matky, které nosí v lůně štěstí i hoře, o kterých nic nevědí. Zprvu nevíme, jaké činy nebo zločiny, jaký osud, jaké dobro a jaké zlo v sobě máme, a teprve podzim vyjeví, co zplodilo jaro, a teprve večer bude jasné, co začalo ráno.

Osobnost jako úplné uskutečnění celosti naší bytosti je nedosažitelným ideálem. Nedosažitelnost však nikdy není argumentem proti ideálu, neboť ideály jsou jen ukazatele cesty a nikdy nejsou cílem.
Vývoj osobnosti však znamená ještě víc než pouhou obavu z toho, co zrůdného zplodí. Neznamená ani strach z osamocení, znamená také: věrnost vlastnímu zákonu.

To nebylo zase tak dlouhé, ne? Možná i méně náruživí čtenáři se tímhle zkusí prokousat...

18.2.2009 - upírovská klinika

18. února 2009 v 11:42 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Aby se tohle vyprávění dalo tlumočit, musím se v čase vrátit do včerejšího večera, kdy jsem neměla daleko k vytáčení 112, a to jednak kvůli ZZS a jednak na Policii, protože jsem opravdu blízka toho podezírat jednu pražskou čajovnu, že mi ten oolong něčím řízla, jelikož takhle špatně mi normálně po čaji fakt nebývá. Nebo že by byl na vině jedinečný karpatský mátový dort s afrodiziakálními účinky? Každopádně jsem se kolem půlnoci odrovnaná zachumlala do pelechu, abych se ve tři ráno probudila a do šesti zůstala vzůru. Nespavostí skutečně netrpím, takže mě dost deptalo, že ať dělám co dělám, spánek pořád nic. Počítání oveček je fakt naprd. Nakonec jsem si řekla, že budu tedy alepoň poslouchat příjemnou hudbu, a pustila si Dvořáka. Když jsem došla k Bedřichu Smetanovi, konečně jsem začala usínat, ale vzápětí mě probudil mamčin budík. Poté jsem konečně na hodinku usnula, aby mě v sedm vzbudil můj vlastní, a musela jsem jet přes celou Prahu na kliniku nechat si vzít krev. Nalačno! Sestřička po zabodnutí jehly do ruky zamumlala "kurva" a vzápětí něco jako "já to propíchla, to jsem nechtěla, ale ujela mi ruka". Vzala mi tři ampulky a pak mě nutila dvacet minut mačkat tampón na vpichu ve snaze zlikvidovat modřinu a zastavit krvácení. Poté, co zjistila, že mám alergickou reakci na všechny druhy hypoalergenních lepicích náplastí, co tam měli, málem se chytla za hlavu a na ruku připlácla něco papírového. Po čtyřech hodinách spánku to byl opravdu jedinečný zážitek. Kolem půl desáté jsem zemdlelá hlady dorazila domů, a jen co jsem se zakousla do snídaně, málem jsem se udusila. Na vině byl telefonický hovor zvoucí mě na muzikál, a protože mám dneska večer výjimečně volno, ráda si rozšířím kulturní obzory. Akorát hodně zvažuju, zdali vyrazím jezdit, nebo dám Bakarce taky jednou volno a místo toho se pokusím dospat to, co jsem v noci nestihla. Zatím to vypadá na tu druhou možnost, s přihlédnutím k tomu, že ruka mě stále ještě bolí.

15.2.2009 - oslavný pozkouškový oběd

16. února 2009 v 14:37 | dadulka |  Zápisník věčné studentky
Mamka se rozhodla odměnit mě za úspěšně zvládnuté zkouškové pozváním do naší oblíbené restaurace, kterou máme přes ulici. Dobře totiž ví, že jídlo je pro mě to pravé vyjádření uznání, přece nebude kupovat nějaké nesmysly. Zavítali jsme proto do výborného steakhouseu, kombinovaného s čínskou a italskou kuchyní, jménem Hole-In-One. Ano ano, je to ta samá, kde jsem vloni slavila promoci. Všestrannější restaurace se málokdy vidí. Steaky a bifteky výborné, těstoviny snad lepší než v pizzerii (mamka si dala noky zapečené v sýrech a to tedy byla mňamka, lepší jsem fakt ještě nejedla), ryby úžasné (ten losos nemá chybu) a čínské pánve opravdu odpovídají názvu, narozdíl od tzv. čínských fast-foodů. A co teprve dezerty! Jednoznačně souhlasím s názorem obsluhy, že jejich cheese-cake je nejlepší v Praze.

Výjimečně jsem si nedala předkrm, i když carpaccio je pro mě už témeř tradiční začátek, a vrhla se rovnou na flákotu. Po dlouhém váhání mezi lososem a mým oblíbeným rumpsteakem jsem nakonec dala na radu maminky, protože ta má vždycky pravdu, a vybrala si mediteriánský biftek zabalený v parmské šunce a servírovaný na výborném bylinkovém sosu (rozeznala jsem šalvěj, tymián, provensálské koření a nějakou další divočinu). Nejdříve se mi sice číšník omlouval, že mnou vybrané jídlo nemají, jelikož včera spotřebovali všechno maso, ale po přeptání v kuchyni mě ubezpečil, že vše je v pořádku a biftek bude. A protože jen blázen by si zaplácával žaludek přílohou typu brambory, vybrala jsem si (jako už tradičně) můj oblíbený francouzský zelený salát, směs čtyř druhů salátů, obohacených kešu oříšky, sušenými rajčaty a ředkvičkami. A že v něm těch kešu tentokrát bylo opravdu požehnaně, asi se tím snažili maskovat chybějící ředkvičky :o)

No a na závěr už avizovaný cheese-cake s čerstvým mátovým čajem, mňam. Zvyk popíjet po jídle mátový čaj mě naučil jeden můj bývalý partner, a rychle jsem mu přišla na chuť - je moc dobrý na zažívání, takže když se přecpete a je vám těžko, mátový čaj vás nepříjemných pocitů rychle a příjemně zbaví. Já se však tetokrát mírnila, takže jsem z restaurace odcházela příjemně najedená do polosyta (nemůžu přece mamku zruinovat poté, co zaplatila biftek).

12.2.2009 - od koní na ples

14. února 2009 v 12:40 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Ráno jsem překonala svou lenost a vstala hezky v sedm hodin, abych si koníky pořádně užila. Sluníčko svítilo, modrá obloha, všude bílo, no prostě romantika jako vystřižená z Fisherova katalogu "Zima na horách". Nadšeně jsem se vyhoupla na Bakaru a vyrazila na devadesátiminutový okruh po nádherně zasněženém lese. Cval na rozlehlém zapadaném poli třpytícím se jako diamanty ve sluneční záři, tomu se snad nic na světě nevyrovná. Poté jsem s velkou vervou vyrazila za Clifíkem, protože sníh, to je jeho, nic ho netlačí do kopýtek, takže může běhat jedna radost. A taky že běhal více než nadšeně. Hned při vjezdu do lesa nás sice chtěli z cesty vyhodit lesníci stahující dřevo, argumenty, že koně cesty ničí a že se se všemi domluvili na vyhrazené cestě. Se mnou se tedy nikdo nedomlouval a žádné cedule vyvěšeny nebyly, pročež jsem začala argumentovat lesním zákonem, podle něhož mám právo použít jakoukoliv cestu. Výhrůžky pokutou ale rychle přešly v pokus situaci vysvětlit, protože zásadní argument, a sice že kovaní koně cesty ničí, což já chápu, u Clifíka jaksi nelze použít. Takže pán lesník nakonec řekl, že neokovaní koně jim nevadí a ať klidně jedu, a já se omluvila, že o dohodě nevím a že příště budu používat vyhrazenou pěšinku. Ve finále spokojenost na obou stranách, ale kdybychom se rovnou bavili normálně a ne ve stylu "co tady děláte, tady nemáte co jezdit" a "jak nemám, podle zákona mám právo ....", tak bychom se domluvili ještě snadněji.Ale vyjížďka to byla úžasná, jenom škoda, že už zašlo sluníčko a nebe se opět začalo mračit.

Po příjezdu domů jsem hupsla na hodinku do vany (ano, vím, jaké reakce se u některých z mých čtenářů po podobném prohlášení dostavují, pročež musím zdůraznit, že hodinka se protáhla o dalších 30 minut), abych se "odkonila" před společenským večerem. S mamkou jsme byly pozvány na maturitní ples dcery mého bratrance (jak se tomuhle příbuzenstvu říká? prasestřenice?), kam se nám zprvu ani jedné vůbec nechtělo jít. Mamka už je večer unavená, protože ráno vstává do práce před šestou, a já jsem šla jen kvůli ní s tím, že to zřejmě bude pěkný opruz. Překvapivě ale musím uznat, že ples byl naprosto výborný, takhle vydařený maturiťák nepamatuji. Parádně jsem si zatančila a moc jsem se bavila při házení mincí do plachet. Navíc kulturní dům na Smíchově je, narozdíl od nechutné začouzené padesát let netknuté Lucerny, opravdu hezký. Program byl také velmi dobrý, prasestřenčina (to zní strašně) třída si dokonce při šerpování nechala přečíst životní motto každého z nich. Pečlivě jsem poslouchala a sestavila následující tři vítězná kréda:

3. místo: Snažme se žít tak, aby naší smrti litoval i majitel pohřební služby. (nereálné)

2. místo: Život je pes, nejlepší přítel člověka. (a co kůň???)

1. místo: Kdo se směje naposled, ten má dlouhé vedení. (sakra)

10.2.2009 - aprílové počasí

10. února 2009 v 19:49 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Tak se ráno v sedm vzbudím, kouknu z okna a zajásám. Jupí, sněží! To se bude krásně jezdit.

Po půl osmé se chystám zametat chodník a hle, ono prší. Chodník rychle zametu, stejně to za chvíli roztaje, a hurá do garáže pro auto. Vyjedu ven a hle - leje jako z konve. Běžím zavřít vrata od garáže a honem zpátky do auta. No to zase bude jízda, už se vidím úplně nažmach.

Mám co dělat, abych vyjela zasněžený rozmoklý a klouzavý kopeček vedoucí na hlavní silnici. Bohužel s neustálým rozjížděním a bržděním, protože přede mnou se kopeček snaží vyjet i malý zjevně hodně dobře naložený náklaďák, který, soudě podle skluzu 100% letních pneumatik, má co dělat, aby se nepřevrátil na stranu.

Po pár minutách napjatého čekání, zda se náklaďáček překotí vpravo či vlevo, fičím po hlavní silnici a s nadšením kvituji skutečnost, že několik kilometrů od domova vůbec neprší. Snad to vydrží až do Svojetic.

V půl deváté dorážím na ranč a zjišťuji, že drobně prší. No co, to přežiju, jezdit se přece dá za každého počasí.

V devět vyjíždím na Bakarce a přestává pršet. Mraky nad lesem jsou ale černé jako bota, takže nějaká čina se určitě přižene.

Kupodivu stále neprší, naopak se i trochu jasní. Terén je překvapivě dobrý, klouže minimálně.

V jedenáct vyrážím na Clifíkovi a počasí, to je hotová romantika. Slunce svítí, modrá obloha, zbytky sněhu, zelená... No prostě nádhera.

V poledne je romantika v čudu a nebe se opět zatahuje. Vypadá to, že zase bude pršet, takže jdu pro Horizonta do výběhu (nadšeně mi běží naproti, zůstávám jen vyjeveně zírat) a odpoledne už ho nechávám doma.

V půl druhé dorážím do Prahy, kde je (alespoň u nás) krásné jarní počasí, sluníčko svítí a tak. Dám si obídek a kolem třetí vyrážím do místní knihovny definitivně se zbavit četby nutné ke zkoušce z Blízkého východu (kdo bude novým premiérem Izraele?).

V půl čtvrté se vracím domů a okamžitě začíná pršet. Ideální příležitost zahrabat se v pokoji s novou knížkou.

Teď (19:47) mám za sebou třetinu knihy a večeři a přemýšlím, jak bude zítra. Zprávy říkají něco o nějaké vichřici či co.

9.2. 2009 - konečně volno

9. února 2009 v 8:53 | dadulka |  Zápisník věčné studentky
Hurááááá!!! Mám celé zkouškové z krku! Ještě že mi zbyly dva týdny volna, jinak by mi z toho učení začalo hrabat. Dnes ráno jsem rozklikla extranet a s napětím hledala výsledky čtvrtečního testu. A světe div se - já mám za jedna! Fakt jsem si netroufla doufat, že by má odvozovací a tipovací "právnická logika" byla tak dobrá. Ale co, hlavně že je to doma. I když trojka by mě asi mrzela, vzhledem k tomu, že zatím pořád trvá možný výhled mít ten hezký diplom v mé oblíbené barvě :o)

Takže teď už jenom zbývá nechat si to zapsat, což je vždycky docela opruz. Jako by nestačilo, že je to v systému, ještě člověk musí honit přenášející po všech čertech (po celé Praze). No, aspoň si po cestě něco přečtu. Mé nadšení, že s učením je teď na nějakou dobu konec, už začalo mít následky. Včera jsem přečetla celou jednu knihu, spát chodím bůhví kdy, můžu konečně koukat do zblbnutí na filmy a hlavně budu mít víc času na koníky! Konečně zase mohu vzít Clifíka ven dvakrát týdně :o)

Jinak jsem včera byla v kině na úžasném filmu, který mi doporučil kamarád (díky za tip, odhadl jsi to naprosto přesně, mamka byla taky nadšená). Film se jmenoval Austrálie a byl opravdu vynikající, nádherný zážitek pozorovat divokou přírodu, koně, staré tradice smíšené s novými a taky Honáka, o kterém se i mamka vyjádřila, že "to je tedy Chlap". Tak snad teď doženu i Houseovský deficit a zkouknu ta DVD, co mi pár lidí půjčilo už před Vánoci :o)


5.2.2009 - (ne)povedený test

5. února 2009 v 19:57 | dadulka |  Zápisník věčné studentky
Tak jsem si dneska říkala, že se zbavím poslední zkoušky. No učila jsem se pořádně, takže by podle mě neměl být problém. Test ale překonal mé očekávání, bohužel v tom špatném smyslu. Tak svinský test jsem totiž snad ještě neviděla. Předem podotýkám - půlku otázek jsem tipovala, protože fakt netuším, že bych na něco takového někde narazila. Pro ty, co si zas budou myslet, že to říkám jen tak - výsledky ještě nevím, takže je možné, že jsem tipovala dobře. On totiž právnicky zaměřený test, kde otázky a odpovědi jsou nastavené tak, že se dají vykládat různě (opravdu nebyly občas ani jasné pojmy či otázky), to je vždycky sázka do loterie, jestli zrovna vaše logicky vydedukované a argumenty podepřené odpovědi jsou ty správné, nebo jestli chce slyšet úplně jiné vysvětlení. Dívčina sedící vedle měla často zaškrtlé úplně jiné odpovědi. Ale já věřím vlastní hlavě, takže jsem odevzdala to, co jsem měla. Ale vzhledem k systému přočítání bodů za každou správně zaškrtlou a správně nezaškrtlou odpověď a odečítání bodů za každou špatně zaškrtlou či špatně nezaškrtlou odpověd to teda bude mazec. Navíc jsem v testu našla hned tři překlepy, a ono když máte místo zkratky ESD zkratku EDS a teď přemýšlíte, co to znamená, než po půl hodině přednášející řekne "já se spletl, to je překlep" ... navíc poté, co jsem test už tak z půlky vyplnila (včetně dotyčné otázky), přišel s tím, že celá jedna otázka je zadaná špatně a že si máme místo ní napsat jinou otázku, ale stejné možnosti nechal. No a teď v testu, kde nemáte už jednou škrtlé znovu kroužkovat, opravujte :o( Neřekla bych, že je zrovna běžné, aby profesor rozdal test s takovýmihle chybami. A jak říkám, odpovědi se lišily v nuancích nebo nebyly jasné vůbec. Já totiž nařízení chápu jako nařízení a rozhodnutí jako rozhodnutí, ale když to někdo postaví jako synonyma, tak se pak nemůže divit. No na výsledky jsem fakt zvědavá.

Kromě výše popsané "události dne" jsem se ještě stihla skoro pohádat na IT oddělení u nás ve škole ohledně zapisování předmětů do systému, protože ani na třetí pokus nebyli schopni zapsat mi je správně, ale pořád tvrděj, že oni za to nemůžou a chyba je na mé straně, protože jsem si je nezapsala já! Jasně. Jako student se ničeho nedovoláte, i když máte 100x pravdu. Někdy si říkám, že otroci na tom byli líp :o)

A taky jsem se ráno byla zapsat na kurzy frániny, kde slečna u počítače nebyla ani schopná mě na kurz přihlásit a při placení mi vystavila doklad o platbě, aniž by mi na něj napsala zaplacenou částku! Těžko si představit, jak by vám na tohle vraceli peníze, kdyby se kurz neotevřel. Tak jsem snad mile podotkla, že by se hodilo částku dopsat. Ale možná bylo vidět, co si o úřednické inteligenci myslím.

Ještě že mi mamka koupila rumové pralinky na nervy, protože dneska je fakt potřebuju. Bohužel si stále ještě nemůžu dát panáka (a ještě dlouho nebudu moct, ach jo).