Březen 2009

30.3.2009 - o labutích

30. března 2009 v 14:18 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Tak jsem v neděli zaznamenala další šok. Kým to asi bude, že poslední dobou prožívám samé stresové situace? K tomu, aby tahle historka byla pochopitelná, se ale potřebuji vrátit do hluboké minulosti, do mých cca deseti let, kdy jsem trávila kousek léta u příbuzných v Pelhřimově. No a chodili jsme k rybníku, na kterém sídlyly labutě. Velmi nebezpečná odrůda dravých masožravých, vtíravých a hladových velkých ptáků, kteří nás vehementně otravovali v domění, že je nakrmíme. No a nakonec to dospělo tak daleko, že vylezly z rybníka a rozběhly se na nás s bojovým pokejháváním, v útočné pozici s krky nahoře, zobáky nataženými a křídly roztaženými. V tu ránu byla taková labuť vetší než já, a já jsem se tak bála, že jsem s křikem a brekotem utíkala pryč, a tak mrcha představte si to běžela za mnou! Otřesný zážitek, kterého se těžko někdy zbavím. Od té doby mám z labutí pěkně nahnáno, protože nikdy nevíte, jestli vás nesezobnou. No a včera jednoho dobráka napadlo jít se mnou krmit labutě. A nemyslete si, že o téhle zkušenosti nevěděl, sadista, ale asi si naivně myslel, že v jeho přítomnosti (haha) mě strach opustí. Neopustil, byla jsem podělaná až za ušima, ale světe div se nakonec jsem se nechala přesvědčit k tomu, podat té jedné potvoře kus housky rukou v rukavici. Ještě že tak, samozřejmě po ní chňapla. Důvod tohoto nečekaného heroického činu tkvěl v tom, že já, blázen do zvířat, nebojící se mazlit s hady a pavouky, se mohla hanbou propadnout. No a ta ostuda mě nakopla k tomu, postavit se nebezpečné šelmě tváří v tvář. Fuj, napříště si to ráda odpustím, žádný med to tedy nebyl. Ale přežila jsem :o) Na závěr nemohu nepoznamenat: ještě před touto historickou událostí jsem se opravdu výborně pobavila větou ve stylu "neprskej a dělej čičí jako hodná kočička..."

27.3.2009 - zamyšlení nad diplomkou

27. března 2009 v 22:30 | dadulka |  Zápisník věčné studentky
Tak jsem konečně dostala vyjádření mého bývalého vedoucího bakalářky, zda by se mnou nechtěl spolupracovat na diplomce, a bohužel nechce... odmítl mě celkem strohým, i když velmi slušným způsobem. Docela mě to mrzí, protože teď opravdu nevím, na koho se mám obrátit, a moc si nejsem jistá, že zvládnu napsat přes šedesát stran na téma "Jaderná energetika v kontextu EU" sama bez cizí pomoci. Vedoucího sice zajištěného mám, jenže je úplně mimo obor, a ač by mi práci rád vedl, nevím, nakolik by mi mohl pomoci s její tvorbou. Takže opět váhám, zdali mám do tak nejistého podniku jít, či zda mám volit bezpečnější cestu skrz zemědělskou politiku. Po příjemně stráveném večeru s kamarádkou v naší oblíbené mexické restauraci na mě zapůsobilo přečtení e-mailu trošku jako studená sprcha. Byla jsem si totiž celkem dost jistá, že nabídku na oponenturu přijme. A to se holt nevyplácí, zvláště když takto usuzuji jen pro jeho jisté nadrámcové zalíbení ve mě. Možná, že částečně i z tohoto důvodu odmítl, aby mě nemusel mít další rok na očích. Celkem ho i chápu, ale v jeho věku už by podobné situace zvládat měl :o) No, třeba se pletu, může mít hodně práce s předsednictvím, jak píše. Navíc je pravda, že oblast jaderné energetiky primárně nepatří do jeho pole působnosti, ale upřímně - koho to zajímá? Obecné kydy na pár desítek stran by mohl oponovat vždycky, stejně těžko nějakého echt odborníka seženu. Tak jsem z toho dost na rozpacích a opět přemýšlím, jaké téma zvolit. Asi to ještě jednou proberu s vedoucím, protože o jaderné energetice bych fakt psala ráda. Co myslíte, mohu si sama troufnout? Nebo mám zkusit nějaké jistější téma? Zemědělská politkka by asi bylo z bláta do louže, moc o ní nevím, ale vedoucí ano. A lázeňství by mi vedla paní, která mě moc nenadchla - působila poměrně bez zájmu a prezentovala se tak, že je to celé můj problém a ona to jen podepíše. No a pak si vyberte, ach jo. Zase nad tím budu dumat celý týden, a kdoví, jestli něco vymyslím...

Lipo a spol.

22. března 2009 v 14:43 | dadulka |  Dadulčiny úlety
Poslední věta a následné komentáře článku z 19.3. mě ponoukly k napsaní stručného vzpomínkového elaborátu na téma "jaké sladkosti a jiné dobrůtky jsem měla ráda, když jsem byla malá". Určitě si ještě pamatujete, že nic podobného jako má oblíbená čokoláda Lindt nebylo k sehnání. Jeden byl rád, pokud v obchodě natrefil na Milku, a to taky až později. Z čokolád jsem proto milovala a téměř výhradně konzumovala pouze čokoládu na vaření, která byla jediná jakžtakž tmavá. Sice se obecně říká, že to, co má člověk rád v dětsví, miluje pak po celý život, ale zrovna v případě čokolády toto u mě neplatí. Dnes už bych raději čokoládu oželela než kupovat levné nekvalitní sladkosti. Ale vzpomínám si, jak jsem v dětství jeden čas ulítávala na jahodové čokoládě, pamatujete, taková strašná umělotina s něčím růžovým, vzdáleně chutnajícím po jahodách uvnitř. Z jiného jahodového soudku jsou Šumavské jahůdky, kulaté růžové přeslazené bonbóny, vášeň, kterou jsem sdílela s tatínkem.

Mou velkou stálicí na vrcholu oblíbenosti pochoutek vždycky bylo a bude lipo - obyčejné ovocné čočky, to je moje. Kupuju si ho dodnes a můžu se po něm utlouct, stejně jako po lentilkách, ať už normálních či mega. Někteří z vás si možná pamatují, jaké jsme na lipo mívali panáky s hlavičkami, které vždycky vyplázly kostičku. Docela velkým hitem, když jsem chodila do školky, bylo něco, čemu se tuším říkalo antiperle - takové malé bílé kuličky. To už jsem nejedla léta letoucí, ani nevím, zda se to ještě vyrábí. Zato jejich modernější verzi, Tic Tac, ten mám u sebe vždycky.

Ze sušenek a spol. se mi na prvním místě vybavuje Margotka, pro změnu oblíbená dobrůtka mojí mamky. Také ona si ji kupuje dodnes, společně s karamelkami. Margotka je sice fajn, ale mé pořadí oblíbenosti asi navěky povede jahodový dortík, perník s jahodovou náplní veprostřed. Opět stoprocentní chemie, ale jsou mňam, zrovna včera jsem si na jednom pochutnala mou vytříbenou metodou ohlodání perníku okolo, aby mi pak zbyla samotná jahodová náplň, kterou následně s blaženým výrazem cucám. Z nejahodových školkových hitů si vzpomínám na burizony, sladkou pufovanou rýži, která tu byla svého času oblíbenější než v Číně.

Ze slaného, kterému dávám často přednost před sladkým, to samozřejmě byly oříšky - nejdřív pistácie, které v posledních letech vystřídaly kešu. Zaplaťpánbůh, že nějaké oříšky mohu jíst. No a bramborové lupínky, to je moje noční můra, jejich konzumaci jsem musela násilně omezit už před pár lety a dodnes se hlídám, jinak bych maxi balení spořádala alespoň jednou týdně. I když poslední dobou jsem zjistila, že už mi - naštěstí - nechutnají zdaleka tolik jako kdysi, takže by abstinence konečně mohla nést ovoce...

Irina Lobacheva & Ilja Averbukh

21. března 2009 v 20:00 | dadulka
Tak to je můj nejoblíbenější ruský taneční pár. Vlastně jde o celkově druhou dvojici v mém pořadníku oblíbenců, po Marině a Gwendalovi. Je obecně známo, že Ilja jako junior bruslil s Marinou, pak se ale zamiloval do Iriny a dali se dohromady jako pár na ledě i mimo něj. K jejich velké smůle ale byli většinu své kariéry sběrači druhých a třetích míst. Teprve po odchodu některých jejich soupeřů se konečně dostali na vrchol. Tance na ledě jsou klasicky narvané a kdo se jednou dosatne nahoru, zpravidla se tam udrží až do odchodu. Irina s Iljou byli stříbrní na OH v Salt Lake City 2002, o měsíc později se stali mistry světa a rok nato i mistry Evropy. Svou kariéru následně ukončili a předpokládám, že se konečně vrhli na pořádný rodinný život. Přiložené video sice není zrovna má nejoblíbenější jízda, ale lepší je aspoň nějaká ilustrace.


19.3. 2009 - co by vánkem větérku

19. března 2009 v 20:57 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Tak jsem dneska po příjemném ranním probouzení vykoukla na zahradu a oči mi málem vypadly z důlků... bílo, nasněženo, vločky poletovaly vzduchem, no prostě prosinec hadr. Hned se mi zastesklo po Vánocích. Proč takhle nemůže být na Štědrý den? Proč??? Většina řidičů se nicméně před nedávnem asi nechala ukolébat prvními jarními signály a přezula na letní gumy, protože na silnicích byl větší bordel než obvykle. Hned ráno mě před školou málem srazila na přechodu bílá dodávka. Naštěstí jsme oba stihli zasatvit a vyhnout se, jinak by tam byl pěkný svinčík (to víte, červená na bílé). Přednášky byly snad ještě úmornější než obvykle, ale když se člověk věnoval jiným činnostem, celkem ubíhaly. Taky jsem konečně pohnula s tématem na diplomku - nakonec to vypadá, že se mi možná podaří prosadit mou milovanou jadernou energetiku. Držte palce, ať to vyjde, bylo by to super, obzvláště pokud by mi můj minulý vedoucí dělal oponenta. Nemohla jsem se dočkat odpolední projížďky na koňovi, jelikož venku svítilo sluníčko, ale taky pěkně foukalo a celkově nebylo nejtepleji. Horizont měl veselou a vyjukanou náladu, lekal se snad každého zavanutí větérku a celkově s ním byla zábava. Protlačit ho kolem jezírka, nad kterým chvílemi zkoušely poletovat kachny, to byla prácička na delší dobu. Poté se parádně polekal ovčáka, který proti nám už nějakou dobu běžel, takže nechápu, jak si ho mohl kůň nevšimnout. No dostala jsem zas jednu krkem do tváře, oka a zubů. Taky se musí vždycky v klusu zapíchnout, zrovna když jsem při vysedávání nahoře, asi aby se mohl pochechtávat, jak pak setrvačností pokračuju rovně. Ne že bych z něj zrovna padala, ale majitelka psa se docela vyděsila, že mě její hafan sundá z koně. Snažila jsem se jí sice vysvětlit, že za to nemůže, ale znáte to... Večer jsem ještě musela zajet nakoupit, a řeknu vám, lentilky za 6,50, to je opravdu výhodná koupě :o)

Brian Joubert

13. března 2009 v 14:07 | dadulka
Další Francouz do sbírky, ač mezi mé oblíbence nikdy nepatřil. To ovšem není důvodem k ignorování jeho schopností na ledě, které jsou opravdu na vysoké úrovni, o čemž svědčí i zisk zlaté medaile z MS 2007 a dalších dvou zlatých medailí z ME 2007 a 2009, což jsou pouze ty nejvýznamější závody a kovy, další medaile a pozice nehodlám vypisovat, nejsem Tabulky :o) Co Brianovi nemohu upřít, jsou zejména výborné krokové pasáže a jeho schopnost stvárnit hudbu pohybem. Ač mi není "sympatický", zpravidla se na něj fakt pěkně kouká. Konečně, posuďte sami:


6.3.2009 - velké dilema

6. března 2009 v 19:57 | dadulka |  Zápisník věčné studentky

V pondělí mi přišel informativní e-mail ze školy, že jsou k dispozici témata diplomových prací. Po zjištění, že téma si musíme vybrat do konce června, jsem zprávu odložila na neurčito. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem v úterý zjitila, že až na pár jedinců (mí lidé) si už všichni témata rozebrali, a to takovým fofrem, že že velká otázka, co vlastně, respektive zda vůbec něco zbylo. Témat je totiž žalostně málo a vzhledem k vysokému počtu dálkařů akutně hrozí, že zpozdilci ostrouhají. Jako fakt super, takováhle soutěž mě nenapadla ani náhodou. Hlavně jsem nečekala, že bude méně témat než studentů a že dálkaři jsou až tak akční, myslela jsem si totiž, že si zpravidla volí vlastní témata vzhledem ke své profesní specializaci. Ach jo. Ono sice 90% témat stojí fakt za prd, takže není čeho litovat, ale nerada bych se dočkala situce, kdy by už nebylo vůbec z čeho vybírat. Vždy jsem si tvořila téma vlastní, ale tady to vypadá, že by mi tohle nemuselo projít...rozhodně by bylo náročné k mé představě sehnat vedoucího a informace, natož donutit někoho, aby to schválil. Zatím váhám. V našich vypsaných jsem si označila asi čtyři, co by mě nějakým způsobem zajímaly, tak rozešlu e-maily na všechny strany, abych vůbec zjistila, zdali je to ještě k dispozici, eventuelně bych si pak mohla vybrat to nejlepší :o) A co si o tom myslíte vy, milí čtenáři? Uvažuji o následujících tématech:

1) Společná zemědělská politika EU
2) Rozvoj lázeňství v ČR v evropském kontextu (nejlákavější)
3) Financování kultury a umění v EU
4) Evropský soud pro lidská práva, jeho judikatura a význam (druhé v pořadí)

Podělte se se mnou o své názory a připomínky, ráda si počtu :o)

3.3.2009 - u kadeřnice

3. března 2009 v 21:14 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Ani vypovědět nedokážu, jak strašně jsem se těšila na návštěvu mého kadeřnického salonu. Měla jsem totiž docela skluz, takže vlasy už notně potřebovaly zkrátit. Navíc ten příjemný pocit, že se na dvě hodiny zaboříte do křesla a někdo vás bude obskakovat! To se nedá popsat, ale musí vyzkoušet :o) Kadeřnictví jsou opředená pověstmi jako místo tajemných typicky ženských spolků, plných povídání o všem možném, přes vztahy, rodinu a děti po drby ze života toho či onoho a podobně. V podstatě taková malá psychologická poradna. S mojí kadeřnicí nás spojuje stejný koníček - kůň - takže většinu času strávíme povídáním o herkách. Kupodivu zpravidla v podobě: já se zeptám na koníka - kadeřnice mluví - já poslouchám a občas něco poznamenám, nikdy ne naopak. A myslím, že oběma nám to vyhovuje. Dokonce jsem si dnes vzpomněla dopít výborný čaj dříve, než došlo na stříhání - minule jsem džus nedopila a pak zjistila, že v něm mám vlasy. Při stříhání vždycky koukám, jak se Simoně nůžky jen míhají v rukou. Poté obligátní fénování a styling, u kterého mě vždycky chytne vztek, protože tak krásně upravit hlavu si sama fakt nedokážu. A ten příjemný pocit! Hlava lehká jako pírko, nádhera. Škoda, že nevidíte, jak mi to sluší, ale určitě si to dokážete živě představit :o)

P.S.: Poručila jsem si výraznější melír, ve snaze snižovat IQ zvyšováním peroxidové blond, teď, když už je po zkouškách, si to mohu dovolit

1.3.2009 - velký comeback

2. března 2009 v 11:01 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Tak jsem se po téměř tříměsíční pauze svezla na Horizontovi. Ač má mysl malovala nejrůznější obrázky hrůzostrašného vývoje vyjížďky na tříčtvrtečním plnokrevníkovi po tak dlouhé době, musím hned na začátku koně pochválit, protože byl opravdu hodný. A to i přesto, že čištění a sedlání měl zpestřené přivezením nového koníka, kobylky jménem Bella, se kterou jsou teď sousedi přes box. Takže bylo na dvoře opravdu živo. Kamarádka mě před vyjetím optimisticky ujistila, že i přes masivní tání budu stále ještě padat celkem do měkkého, respektive do vody, takže bych to mohla i přežít, jenom prý budu trochu mokrá, a že koně mi kdyžtak odchytěj a já si to dojdu. Povzbuzena dalšími dobrými radami jsem se vyhoupla na kůň a vyjela ze dvora. Teda chvilku to vypadalo, že ani nevyjedu, protože u vrat se Horizont strašně lekl modré pentle přivázané na větvi a začal hanebně zdrhat, ale napodruhé už prošel. O dvacet metrů dál předvedl super vystrašeného koně, když jsem po něm chtěla, aby prošel kolem lavičky. A ne a ne, a že prý se bojí a nepůjde. Docela mě zamrazilo, protože mi začal blbnout na poměrně frekventované silnici. Ti, kteří vědí jak to tam vypadá, pochopí. Naštěstí nic nejelo, takže Hori využil celou dvouproudovku k předvedení několika lekavých figur a obratů, načež se mi podařilo ho dotlačit na druhou stranu silnice, ujít pět metrů, a za nepřátelskou lavičkou přejít na správnou stranu.

Po takovém začátku jsem si říkala, že se v lese mám na co těšit, ale nestalo se tak. Do lesa už kůň došel v klidu a bez dalších bojácných scén. V lese ihned vyrazil do běhu, nedbaje rad veterináře, že první vyjížďka by měla být krokem. Vzhledem k tomu, že jsem tušila, že krokem to nebude reálné, a na klusu jsme se v pohodě shodli, nechala jsem ho trošku proběhnout. Ono to stejně jinak nepůjde, než aspoň klusat, tedy pokud to bude zvládat. Taky že měl pár týdnů bez práce navíc, respektive chodil pouze do výběhu, protože s jeho tempramentem mi přišlo lepší počkat, až bude nějak jezditelný, než se s ním tahat na špagátě, což by stejnak nešlo. Ale abych se vrátila k projížďce - musím mu připsat k dobru, že většinu cesty šel opravdu krokem. Klusem se hnal o 106 pouze zpátky, ale naštěstí neprojevoval nutkání zrychlit (ale ani zpomalit). Sám od sebe nacválal pouze jednou, ale nevyhazoval a o kousek dál se v pohodě nechal zastavit. Takže taky v pohodě, cval je sice v plánu až po nějaké době zdravě zvládaného klusu, ale když se rozjede, co naděláte.

Celkově vyjížďku hodnotím velmi kadně a pevně doufám, že nožička je stejného názoru :o)