Duben 2009

Návrat je na spadnutí

27. dubna 2009 v 23:14 | dadulka
Tak se od května zase chystáme s Horizontem začít pomalu trénovat, pročež rubrika bude pokračovat, abyste se i nadále měli komu pochechtávat :o) Je zvláštní, že se na mučení docela těším, i když tu ztracenou formu asi budeme dlouho hledat. A protože trenérka nikdy nespí (vidíte tu podobnost s rohatým), rozhodla se mě dopředu povzbudit zasláním několika inspirativních záběrů, o které se s vámi ráda podělím:



18.4. vs. 24.4. 2009 - tanec a tanec

26. dubna 2009 v 17:01 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Minulý víkend jsem opravdu šla do sebe a donutila se napsat seminárku na Regionální analýzu. Jako vždy jsem si zvolila vlastní originální téma, jehož relizace nebyla z nejjednodušších. Nicméně si myslím, že práci jsem napsala více než slušnou (doufám, že to samé si pomyslí i zkoušející). Během prohledávání různých internetových stránek za účelem získání informací jsem se díky moderním komunakčním technologiím stihla písemně bavit s kamarádem, kterého už jsem delší dobu neviděla, a z něhož po určité době vypadlo, zdali bych s ním večer někam nezašla. Neváhala jsem a nadšeně nabídku přijala, že si alespoň odpočinu a po dlouhé době pořádně zatančím. Nakonec jsme většinu času sice prokecali, ale ty historky stály za to:o) Já samozřejmě neodolala a zařádit na parket si šla. Vyrazili jsme do jedné jeho řekla bych oblíbené diskotéky, kde naštěstí mají i velké parkoviště, což jsem kvitovala s nadšením vzhledem k tomu, že alkohol je mi stále zapovězen. Ono je to i celkem praktické, hlavně když jeden porovná ty rozdíly v nákladech za pití a za pohodlnou dopravu v noci zpět.

Tento pátek jsem pro změnu byla vylákána na jistou údajně neformální taneční akci, která se k mému velkému zděšení vybarvila v pomalu plesově-taneční večer z doby první republiky, alespoň podle parketu, hudby, šatů přítomných dam a profesionálních tanečních výkonů. Pro někoho, kdo naposledy tancoval v tanečních před deseti lety, a ještě stylem, že většinu lekcí sabotova či proseděl na židli, se jednalo o naprostou katastrofu. Neformální pro mě znamená džíny a tričko, uvolněnou atmosféru a žádný stres či snahu se jakkoliv namáhat chovat se takzvaně společensky. Byla jsem nucena několik hodin i odtančit, a to je vlastně pravým smyslem mého článku - pokusit se zde porovnat dva naprosto odlišné taneční "styly".

Nejprve musím říct, že opravdu zbožňuju tanec. Jakýkoliv pohyb na každou jen trochu slušnou hudbu. Ovšem ne každý chápe tanec stejně jako já. Na diskotékách zpravidla bývám "královna parketu", které lidé skládají poklony za výborný moderní free-style (opravdu si já i okolí myslím,e že tančím dobře), někdy možná až trochu odvážný, ale tanec je přece od toho, aby působil sexy, ne? Přece nebudu jen dupat do rytmu... Takže z tohohle opravdu mindrák nemám, naopak. Ale nedovedete si představit mé zděšení po zjištění, že páteční protejšek považuje za jediný přijatelný pohyb klasické tance jako valčík či foxtrot! Nejen, že vůbec neumím kroky, ale celkově jsem si připadala jako idiot, obzvláště při nějaké uhozené variaci na - tuším - čaču, kdy se musejí doširoka rozhodit ruce, asi jako ve stylu, když soudruh u brány rozpřáhl před delegací ze SSR ruce ve stylu "vítáme vás srdečně". V tu ránu byly veškeré slastné pocity, které při tanci obvykle mívám, v háji. Přes vehementí ujišťování, jak mi to opravdu jde a že mám - světe div se - údajně i talent (chabý pokus o vtip), jsem si připadala jako neschopný trotl, snad ještě větší než na jízdárně pod dohledem trenérky. Je sice fakt, že i přítomný taneční mistr mi říkal, že mi to jde, ale nikdy nevíte, jetli to ti lidé neříkají ze soucitu. Jako satisfakci jsem z mého ubohého tanečníka (chudák, si příště rozmyslí vláčet s sebou dřevo) vymámila slib, že se mnou někdy půjde na normální taneční akci do nějakého klubu. Jeden klad ale klasickému tanci nemohu upřít - je daleko méně náročný než můj divoký free-style, alespoň podle toho, že jsem se vůbec nezapotila, zatímco kdekoliv jinde jsem při tanci mokrá do deseti minut. Ono to asi bude i tím, že se se mnou celou dobu tahal partner, který si patrně docela zasportoval, protože dřít se s takovou kládou musí být fuška. Přesto jsem po pár hodinách byla totálně vyřízená, protože celou dobu v těsných lodičkách s váhou na špičkách mé už tak chromé nohy nezvládají. Chodidla a malíčky mě bolely tak, že jsem měla co dělat, abych dolezla na tramvaj (bohužel se nedalo jet autem, podnik byl v úplném centru města, kde nezaparkujete). Druhý den jsem proseděla na gauči a z domu přelezla jen do auta dojet do Průhonic, kde jsme s mamkou nechaly smontovat a zkontrolovat naši novou úžasnou LCD televizi. Opravdu rozdíl po 20 let staré Tesle, koukáme na ni téměř nábožně.

Jako vždy takovéhle zamyšlení zakončím malou otázkou pro možné čtenáře s chutí odpovídat - máte raději klasický či moderní tanec? Nebo vám tanec jako takový vůbec nic neříká?

představujeme: SABBAT

19. dubna 2009 v 14:16 | dadulka |  Království za koně
Sabbat je jedním z mnoha koní, kteří se souhrou okolností výrazně zapsali di do mého života. Sabbat byl zakoupen na ranč jako kůň do provozu, nicméně záhy bylo jasné, že vzhledem k jeho náročnější povaze půjde o koníka pro instruktory. Tehdejší stájník si Sabbata rychle oblíbil, jako ostatně všichni stájníci, kteří kdy na Doltonu působili. Já z něj zpočátku nebyla moc nadšená, jelikož Sabbat je z části po huculech, takže není zrovna vysoký a občas mi přišel poněkud laxní. To ovšem jen do doby, než se projevil jeho dobře maskovaný temperament. Když si chtěl zařádit, tak ho neodradilo nic. Občas ho chytl pěkný rapl, ale z 99% šlo o výjimečně hodného, klidného, spolehlivého a zodpovědného koníka pro instruktora, který svou funkci vedoucího koně zvládal na výbornou, nepočítám-li ony drobné záchvaty, kdy z ničeho nic někam vypálil či začal vyhazovat, a s ním samozřejmě běžela celá skupina koní za ním. To pak jednoho docela přešel humor. Nikdy nezapomenu na situaci, kdy z ničeho nic takto vyrazil ve chvíli, kdy jsem byla na vyjížďce se současnou majitelkou Horizonta, která jela na svém miláčkovi. Miláček Horizont se samozřejmě opičil po Sabbatovi a navíc ještě vyhodil, což Blanku superblbě katapultovalo přes hlavu na zem. Když jsem ji tam viděla ležet na břiše obličejem dolů, ruce rozhozené a tak podobně, myslela jsem si, že je mrtvá a hlavou mi blesklo, jak tohle proboha vysvětlím její rodině. Naštěstí šlo jen o otřes mozku, chvilkové bezvědomí a krátkodobý výpadek paměti, ale i tak to byla síla. Na podobné zážitky těžko někdy zapomenu. Nutno podotknout, že Blanka od té doby nemohla Sabbata ani cítit :o)

Na Sabbata nicméně mám ty nejlepší vzpomínky. Je to takový roztomilý neškodný šmudla, a jeden z nejpohodlnějších koní, na jakém jsem jezdila. Díky Sabbatovi jsem mohla pilovat uvolněný sed, protože podle jedné chytré knížky se naprosto vyváženého a uvolněného sedu dosáhne pouze schopností jezdit bez sedla a zvládat takto každou situaci. Sabbat vzhledem k jeho extrémně pohodlným zádům byl k takovéto činnosti ideální. Více jak rok jsem jezdila výhradně bez sedla, dokud mě z této náročné činnosti nezačala parádně bolela záda, takže jsem se se musela vrátit k sedlání. Bez sedla jsem ještě hodně jezdila na Samíkovi v rámci jeho rekonvalescence a dodnes takto občas vyjedu na Clifovi.

Sabbat působil na ranči jako vedoucí kůň pěkných pár let, vlastně až do doby, než se koupila Bakara, a rázem byli dva nároční koně dopředu. To mělo za následek, že Sabbat se začal dávat pod zákazníky, což téměř vždy končilo či minimálně zavánělo průserem, jelikož na lidi na hřbetě totálně kašlal. Poté, co jsem takto byla donucena absolvovat dvouhodinovku s paní, která tvrdila, jak jezdí, ale opak byl pravdou, následkem čehož s ní Sabbat vzal dráhu a skončilo to rozbitou hlavou (jezdkyně, ne koně), jsem kategoricky prohlásila, že se buď Sabbat prodá, nebo nevím, protože já už ho lidem dávat nebudu. Sabbat byl prodaný hned, a to současné Doltonské stájnici, u které se má jak prase v žitě. Jako jeden z mála provozáků to opravdu vychytal, panička ho milovala ještě coby provozáka a práce, kterou s ním dělá, zpravidla dlouhé štreky s koňmi po hospodách, mu padne jako ulitá. Sabbat totiž rozhodně není žádný nadšený pracant na jízdárně, takže myslím, že takovýhle život mu velmi vyhovuje. Koníka vídám velmi často a vždy vypadá najedeně a spokojeně :o)

No a na závěr několik Sabbatových fotek:





11.-13.4.2009 - Velikonoce

14. dubna 2009 v 10:24 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Tak máme za sebou "jarní" svátky. Letní by asi bylo vhodnější označení, počasí je neuvěřitelné, dokonce jsem se stihla i trochu opálit a hlavně pilně akumuluji zásoby tepla na zimu, pokud bude dlouhodobě takhle (či nejlépe o pár stupínků tepleji), mohla bych to i zvládnout. O víkendu jsem konečně využila nabídky mé kamarádky přijet na Velikonoce k nim na chatu. Zve mě pravidelně už několik let, ale zatím jsem vždy měla na práci něco jiného. Nicméně letos to konečně vyšlo, takže jsem v sobotu ráno nadšeně vyrazila směr Káraný, vybavená lahví pár let starého vína, bonboniérou a maminčiným domácím ovocným koláčem, abych nepřijela takříkajíc s prázdnýma rukama.

Po příjezdu jsem se samozřejmě přivítala se všemi, kdo už byli přítomni. To bylo ještě v pohodě, ale jak se den prodlužoval, začalo jít do tuhého, protože zapamatovat si několik desítek tváří a jmen dalších a dalších příchozích prostě nešlo. Evidentně se plánovala velká společenská akce, v krbu se peklo celé jedno prasátko a na stole se postupně hromadily další a další dobrůtky, zejména celá variace sladkých dezertů. Takže jsme se s kamarádkou rozhodly spasit se procházkou do Brandýsa. Odpolední program se vyvinul ke všeobecné spokojenosti jak mé, tak okolí, protože jeden z hostů, jehož jméno si výjimečně i pamatuji, přivezl raft a jelikož většina už v sobě měla minimálně nějaké to pivo, potřebovali někoho, kdo by je odvezl pod jez a vyzvedl za mostem. Mé nadšení pro řízení je obecně známé a protože citroen je už mnoho let jedno z aut mých snů, byla jsem štěstím bez sebe, že si ho konečně mohu zkusit řídit. Pravda, sice na úseku plném cyklistů a bruslařů, takže se člověk moc neprojel, ale i přesto to stálo za to. Rafťáků byly nakonec dvě skupiny, čili jsem se celkem povozila :o)

Poté měla následovat projížďka na kole. Ano, čtete dobře, já, odpůrce cyklistiky, protože ji považuji za extrémě nudný sport, jsem propadla nutkání vyzkoušet si po pěti letech, jaké to vlastně na kole je a jestli mě to stále ještě nebaví. Bohužel z toho sešlo, jelikož mně půjčené kolo se stihlo porouchat, sotva jsme vyjeli. Možná mě chtěla vyšší moc přesvědčit, že není stejně o co stát, ale na druhou stranu fyzičku mám dobrou a pro kyčle by to možná byl vhodnější sport než chůze, takže to třeba ještě vyzkouším někdy jindy. Místo projížďky na kole jsem se tedy vrhla na program mému srdci daleko bližší, a to na dlouhé svezení se dalším půjčeným vozem, jehož hrdý nový majitel mi přislíbil, že si autíčko budu někdy moci vyzkoušet. Tentokrát šlo o Toyotu, která z mnoha důvodů mému srdci tak blízká není, ale jízda neměla chybu. Jeden potom propadá depresi, když tyhle modely srovnává s vlastní starou Beruškou, ale neměnila bych ji za nic na světě. Toyota měla poměrně odlišnou spojku, takže mi několikrát chcípla a druhý den jsem v Oktávce měla při řízení úplně jiný pocit (jedna spojka jde ztuha, druhá zlehka, jedna citlivá dole, druhá nahoře, jednu lze pusit rychle, druhá se musí pomalu, atakdále). V konkurenci dvou půjčených vozů by postarší model citroenu vyhrál na celé čáře, ale i tak jsem byla nadšená, protože v rámci testovací jízdy jsem se vypravila do Svojetic za Clifíkem, abych zjistila, že si čerstvě serval jednu stranu zad, bůhví o co. Takže jsem si koně ošetřila, přičemž jsem přemýšlela, jak by jiný majitel (třeba na Doltonu) kvůli krvavé ráně ztropil scénu, volal doktora a tvářil se, že koníček umře, zatímco já jsem šťastná, že se nestalo nic horšího, a jediné, co jsem si řekla, bylo, že si zas pár týdnů nezajezdím, poté, co jsem na něm po měsíci seděla jednou.

Od koně jsem se vrátili už za tmy a zábava na chatě byla v plném proudu. Z prasátka jsem před odjezdem oblízla jednu kostičku žebírka a po příjezdu si dala kousek kejtičky, ale to bylo všechno. Vlastně nesmím zapomenout na výborné buřty na pivu (černém pivu Guiness), které zmizely tak rychle, že někteří ani nestihli ochutnat (byly výborné). No a těch sladkostí... vyzdvihnout musím zejména výborné Tiramisu a medovník tak hustě posypaný velkými kusy ořechů, že šly v pohodě sundat, takže i já si mohla v klidu pár kousků dát. Po deváté jsem se nenápadně vytratila do pokoje něco si přečíst, protože moje asociální povaha se se zábavou pro 40 lidí, zpěvem a chlastem (který nemůžu) nějak ne úplně snáší. Po chvíli přišel další pozvaný, že se jen na dvě hoďky natáhne a pak půjde zase ven (hodně odvážné tvrzení). Jak dotyčný přišel, tak sebou flákl na postel a za chvíli už jeden slyšel spokojené pochrupování.

Druhý den po vydatné snídani (tolik sladkého jsem do sebe nenaskládala snad ani na Vánoce) jsme s Míšou vyrazily na dlouhý vyčerpávající pochod oklikou do Lysé. Pět hodin přes poledne a cca 20 km. Míša vybrala prvotřídní cestu simulující vojenské cvičení: pochod vyprahlou pouští bez kapky vody, kdy slunce pere na plné pecky. V reálu šlo o jakousi polní cestu (údajně cyklostezku) mezi lány zoraných polí, která vedla od nikud nikam a široko daleko človíčka nevidět, jen hlína, písek, prach a místy také vydatná vůně venkova, zejména když cesta vedla těsně vedle silážní jámy. No byla to sranda, i když ke konci nás už asi opouště i humor, zejména když jsme zklamaně zjistily, že most přes řeku, který zdáli vypadal jako pro pěší, je železniční, což podle mapy znamenalo "my jsme teprve tady?" O to příjemnější bylo dorazit do Káranýho, načepovat výbornou vodu (tu jim fakt závidím) a pustit se opět do jídla (omlouvám se za ty pistácie, během "politické" diskuse s mládenci okolo jsem prostě potřebovala do něčeho kousat). Poté jsem ještě asistovala u barvení vajíček novou zajímavou technikou, která se moc povedla, a následně zvažovala, zda vyrazit domů ještě teď, či se zdržet až do večera. Nakonec jsem jen naházela věci do auta a poseděla večer u ohně a výborných jehněčích klobásek. Domů jsem dorazila okolo desáté a našla mamku před televizí, kterak sleduje jakousi hororovou detektivku o ženě, kterou neprávem zavřeli za vraždu manžela, takže jsem se zaujatě upíchla do křesla s čajem a domácími perníčky :o)

Pondělí jsem již tradičně strávila zavřená doma s předseveztím za žádnou cenu nevystrčit nos. Jestli něco nesnáším, tak je to stupidní uhozená pondělní tradice velikonočního mlácení pomlázkou, kterou už léta úspěšně sabotuji. Nevidím totiž žádný smysl v tom, dopřávat někomu dobrovolně potěšení jít po mém pozadí s klackem v ruce, a ještě dělat, že se mi to líbí a jak strašná je to zábava. Místo toho jsem si přečetla jednu knížku, dodělala nějaké věci do školy, poskládala pár kousků puzzle, poležela jsem venku na dece v plavkách, prostě dělala samé příjemné věci...

5.4.2009 - zahradničení

5. dubna 2009 v 20:17 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Dneska jsem dřela jako... kůň těžko, když si vezmu jak se mý herky flákají, barevnej - při poslechu zpráv plných Obamy to taky moc nesedí, cikán - ty vůbec nevěděj, co práce znamená, ... no prostě jako Dadulka. Důkladné prořezání cca 20 stromů, vykopání několika kořenů a zkultivování šlahounů vína mi zabralo nějakých šest hodin tvrdé práce. Dokonce jsem sama prořezala i ořech, na který se podle souseda zahrádkáře měl zavolat jeden s motorovou pilou a druhý, co by větve držel. Jak se ukázalo, jedna slabá žena v pohodě zastane práci za dva mužský, ale to není žádná novinka, že.

Stromky mi dělají radost, broskev a nektarinka byly před pár lety na umření, ale po důkladné očistě se daly pěkně dohromady. Třešne jsem taky musela vzít z gruntu a z nějakých deseti jabloní si vyrábím živý plot, takže prořezání a zastřižení je povýšeno na úroveň uměleckého díla. Zahrádka ani nebyla zpustlá, i když by se pečovatelům asi mělo vysvětlit, že záhony se na podzim zryjí a veškerý bordel se někam vyhodí. Za odměnu jsem jim před boudou nechala pěknou hromádku větví, kterou by se na zimu vytopila jedna eskymácká vesnice, a doufám, že ji nějak zlikvidují. Muset to i uklízet, tvrdnu na pozemku ještě teď. Mít s sebou další pár rukou, co by větve odnášel, by nebylo na škodu, budu si muset nějaké další pořídit, nejlépe i s nohama.

Jediné, co mi pokazilo výsledné pokochání se plody mé usilovné práce, byl plný nos a taky to, že jsem únavou skoro netrefila k autu. Doma jsem navíc ještě vytvářela i večeři, a musím říct, že se mi opravdu povedla, soudě podle mamky, ze které si dělám pokusného ochutnavače. Arabské placky plněné směsí lilku a papriky orestovaných na olivovém oleji a na nugetky nakrájeného kuřecího řízečku, to vše promíchané v lehce pikantní a zároveň nasládlé rajčatové chili omáčce s červenými fazolemi a kukuřicí. Mňam. Příště zkusím tortily či něco z italské kuchyně. Vzorky bohužel žádné nezbyly, ale mohu alespoň ukázat zahradničení v praxi.

Takhle vypadá oživlá broskev. Vlevo meruňka stará jak metuzalém, která ale stále rodí:
Uříznout tuhle ořechovou větev byla pěkná fuška, zejména protože jsem stála v koruně na jedné noze. Hrozilo, že větev zničí střechu, takže jsem byla unešená, jak krásně se mi podařilo vypočítat a zajistit, aby větev spadla přesně podle mých představ, čili na "kmen". Vypadá skoro jako stromek:
Další dvě větve pro změnu na zem ani nedopadly, ale zůstaly viset ve vzduchu zaklíněné v korunách okrasné švestky. Tuhle odrůdu tam máme celkem čtyřikrát - košaté, krásně zelené stromy, na kterých buď švestky nerostou vůbec, nebo se téměř nedají jíst. Co pamatuju, modré plody se urodily a poživatelné byly jen párkrát.
Toto je produkce mé maličkosti, je-li vybavena pilkou a nůžkami. Na obrázku asi nic moc, ale halda je vyšší než já a pokrývá tu největší zatravněnou plochu , na kterou se v létě v pohodě uvelebí úplná rodina včetně babiček.
No a na závěr celkový pohled na přední část pozemku, lemovanou živým stromovým plotem, veprostřed bouda, vpravo mimo fotografii je skleník a několik záhonů.

4.4.2009 - teplíííčko

4. dubna 2009 v 20:17 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Léto je tady! Teplomilní jedinci jako moje maličkost museli být z dnešního počasí naprosto unešeni. Člověk oblékl tričko a mohl vyrazit ven. Úžasné. Navíc jsem měla možnost vyzkoušet jedny z mých nově podražených letních střevíčků. Paráda :o) Počasí se poslední dobou rozhodlo dělat mi radost. V úterý bylo tak nááádherně, že jsem se vyprdla na nudnou přednášku v zavřené místnosti a vyrazila se pořádně svézt na konících. A stálo to za to, asi se budu ulejvat častěji, Jurášek i Bakarka byli zlatíčka. Také jsem si v úterý ráno zašla na ministerstvo průmyslu a obchodu, shánět někoho k diplomce. Téma už mám definitivně zvolené, jen to podepsat. Podle očekávání jaderná energetika zvítězila na celé čáře. Na ministerstvu mě nejen nevyhodili, ale dokonce se mi i po e-mailu ozvali a nabídli schůzku hned příští týden. Ve středu přednáška pro změnu odpadla, takže jsem si dala takové malé prázdiny a ráno vyrazila na homeopatickou kliniku na konzultaci před pylovou sezónou. Kupodivu byly mé krevní testy výborné, co se týče alergií, zato ale mizerné, pokud jde o játra, takže léků jsem se nejen nezbavila, ale byly mi přidány další. Beru teď střídavě cca 5 různých prášků. Snad budou příští testy lepší... Nečekaný úspěch slavila má ostrá debata s vedoucí kliniky na téma zdražování, o které jsem tu psala v lednu. Výsledkem bouřlivé diskuse měla být sleva, nicméně Dr. Kaucká mi oznámila, že konzultaci mám zcela zdarma, načež dodala, jak moc mě obdivuje , že jsem se dokázala postavit šéfové, se kterou ona má trochu problém. Šokem mi spadla brada, ono poslouchat jako pacient od doktora, jak si vás váží... to není obvyklé. Samozřejmě mě potěšilo, že ušetřím, ale radost mi vydržela pouze do doby, než jsem zjistila, kolik stojí léky na má játra a alergie. Za týden jsem zvládla utratit 650 jen za pilule. A to šlo o spoluúčast! Jak to tak píšu, napadlo mě, že si musím dát večerní fetung. Víkend jsem původně chtěla využít k psaní seminárek, mám fakt šílený skluz, ale opět nic. Dopoledne jsme s mamkou zletňovaly dům: vyházela jsem staré krámy do přistaveného kontejneru (děláme to dvakrát za rok a furt je co vyhazovat, ačkoliv nic nekupujem), mamka vydrhla terasu a z garáže jsme vytáhly letní posezení. Už se těším, až se bude grilovat, snad to letos vyjde. Velkoryse jsem nabídla - já, považte - pomoc s přípravou oběda (kdo mě zná, ví že jde o jev zcela unikátní), což bylo kvitováno se slovy, ať tedy usmažím řízky. S vytřeštěným výrazem jsem si nechala vysvětlit postup, na smažení zavolala asistenci, ale salát a brambory jsem zvládla zcela bez pomoci. Životní výkon, celkem to ušlo, nic těžkého a dobré to bylo taky. Ze samého nadšení jsem se na zítra rozhodla zcela sama připravit nějakou specialitku k večeři a večeři - studenou - chystala i dnes. Mamka jenom valí oči, ale já musím upřímě přiznat, že mi má kuchyňská neschopnost začíná trochu vadit... i když dokud mi vaří maminka, tak není co řešit, že ano :o) Zítra se chystám vyrazit na naši záběhlickou zahrádku prořezat stromy a taky víno, pochybuju že na to někdo sáhl, i když jedna rodina se nám o to starat chodí, ale takovým stylem, že jsem loni vypěnila a řekla, že takhle ne a ať si rozmyslejí, jestli o to mají zájem. Mohou si tam totiž za péči vegetovat, jak chtějí. A podle zpustlosti pozemků spíš vegetili, než makali. Docela jsem si užila při vykopávání napůl shnilých keřů a likvidování rozlezlých trnitých potvor. Tak jsem zvědavá, co objevím, jen doufám, že počasí vydrží.