Červen 2009

21.6.2009 - o koňovi

21. června 2009 v 17:03 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Tak mám poslední dobou s Clifem docela veselé pořízení.... a to jsem se těšila, jak si spolu budeme užívat prázdnin. Tedy ne že si neužíváme, ale s majitelkou stájí jsem nějak na nože. Přece jen si představuju tu nejlepší péči a poslední dobou se mi to nějak nezdá. Přitom bylo o koně vždy výborně postaráno. Ale teď co si nezařídím, to nemám. Pokud má kůň nějaké zranění, musím si ho jet ošetřit, přece se s tím nebude nikdo namáhat, že. To se dá ještě pobrat, i když to u někoho, kdo má (údajně) rád zvířata, trochu nechápu, tuhle laxnost. Mě na ranči nenapadlo se o nemocné zvíře nepostarat, byť to bylo po pracovní době a zadarmo. Ale dejme tomu.

Další "scéna" byla ohledně kopyt. Clif je už skoro dva roky bosý (nekovaný) a bohužel nemá kopýtka zrovna zdravá. Rohovina není nic moc a neustále se láme. Proto jsem se rozhodla situaci konzultovat s odborníky, protože to podle mě chce speciální péči, než jen "normálně" vystrouhat, což doteď rovněž dělala majitelka stáje. Neříkám, že špatně, ale přišlo mi, že to poslední půlrok trochu fláká (můj názor, podle ní je vše super). Ono přece jen vystrouhat to po čtvrt roce, když by potřeboval údržbu každý měsíc... no comment. Taky je ale fakt, že to strouhala zadarmo (sice jsem jí peníze nabízela, ale nechtěla je), to pak člověk nemá moc páky, když se mu něco nezdá. Při první lehké námitce ohledně strouhání řekla, že jde od toho. Dobrá, zařídím si to sama. A i veterinář říkal, že by to zadal někomu s více zkušenostmi. Tak jsem přes kamarády (děkuji) sehnala holčinu, která kopyta vystrouhala opravdu tak, jak jsem si představovala, že by to mělo vypadat. A že prý mě to i časem naučí, abych si údržbu mohla dělat sama a ji volat jen občas, což by bylo skvělé. Už mám objednaný kopytářský nůž, takže začnu trénovat správný úchop a tah na dřevě.

Poslední hádka přišla na řadu dnes. Já jsem si už dopředu říkala, že to asi moc nedopadne, ale ozvat se člověk musí a právo na můj názor mi nikdo nemůže upřít. Tak jsem se dovolila zeptat, proč kůň ráno nedostává trávu/seno a je rovnou vyhozen do výběhu, kde podle mého soudu nemá moc co spásat, jak je to tam vypasené. No nedovedete si představit tu reakci. Místo nějakého dialogu na téma vysvětlíme si to, vyměníme si názory a dohodnem se, což jsem čekala, mi bylo rovnou natvrdo řečeno: "Když se ti to nelíbí, vem koně a vypadni, já si hned seženu jiného, který mi dá dvojnásobek peněz za ustájení a bude šťastný, že tady může být". Což vypovídá pouze o tom, že dotyčná není vůbec ochotná připustit, že by někde mohl být problém, natož aby byla ochotná se nad tím zamyslet a popřípadě ho řešit. Fakt super. Starého koně, který je zvyklý bydlet 15 let v jedné vesnici, fakt stěhovat nechci. Pročež jsem se snažila zjistit, v čem je tedy problém a zda majitelka chce více peněz. Následovala hodinová přednáška na téma, jak je všechno u ní naprosto perfekntí, že jinde lépe nepořídím a kůň vypadá jako nikdy, tak co sakra chci, že si furt jen stěžuju (ozvala jsem se s kritikou poprvé za tři a půl roku) a že vidím problémy tam, kde nejsou. O penězích ani slovo. Takže jsem odcházela docela vydeptaná a ještě jsem se musela omlouvat, aby nás nevyrazili. Jako je fakt, že takhle kůň nikdy nevypadal, ale vloni na konci léta zhubnul a já nestojím o tom, aby zhubl zase znova, což jsem se jí snažila vysvětlit. To ale nezabralo, stejně jako argument, že kůň má malý žaludek a dát mu jednou denně velkou porci sena, kterou ani nedojí, je nanic. Zato mi bylo nabídnuto, že tedy zvýší granule, což mu údajně ráno stačí (skvělá nabídka, když by mu pak začaly otékat nohy). No prostě fiasko... ale pokud zase zhubne, mohu pronést něco ve stylu "a přesně tohohle jsem se chtěla vyvarovat". Protože když je podle ní teď tlustý, tak co by řešila, jestli časem zhubne, že. Navíc toho prý má hodně, práci, stříhání psů a tak a nemá na to čas. Proč to tedy dělá, je otázka. Přece nebude ráno vstávat v sedm, aby jim dala nažrat, to po ní prý nemůžu chtít, takhle brzo. Prostě vstane v devět, dá je ven a jede do práce. Jako kdyby tohle byl můj problém, když jí za to dávám prachy. Ještě teď jsem docela namíchnutá, zejména protože vím, že s tím nic neudělám. Kůň bohužel papírově můj není, majitelka, ač na něj dlabe (měla bych napsat nemá čas) a viděla ho letos cca jednou, ho prodat nechce (nechápu), takže je to potom dost patová situace. Ještě že mám přes léto sem tam čas chodit s ním na pastvu, aby se aspoň trochu dopoledne najedl.

Nietzsche o vyšším vzdělání...

14. června 2009 v 18:34 | dadulka |  Dadulka knihomol
...v Německu své doby, ale myslím, že se dá výborně přenést i na současné české školství, které mě čím dál víc ubíjí. Tři základní pravidla výchovy se mi stále nedaří osvojit - zejména schopnost dívat se a nereagovat. Ale jak praví klasik níže, času dost, jelikož ve třiceti je člověk teprve dítětem :o)

5.
Veškerému vyššímu vychovatelství v Německu ztratilo se to nejdůležitější: jak účel tak i prostředek k dosažení účele. Že výchova, vzdělání samo je účelem - a ne "říš" -, že k tomu účelu je třeba vychovatelů - a ne gymnasijních učitelů a universitních učenců - na to se zapomnělo... Nedostává se vychovatelů, kteří sami jsou vychovaní, vynikajících, vznešených duchů, osvědčujících se v každém okamžiku,osvědčujících se slovem a mlčením, bytosti zralé, usládlé kultury, - ne učených troupů, které gymnasium a universita nabízejí dnes mládeži jako "vyšší chůvy". Vychovatelé chybí, nehledíc k výjimkám výjimek, první podmínka výchovy:proto úpadek německé kultury. - Jednou z oněch nesmírně vzácných výjimek je můj úctyhodný přítel Jakub Burckhardt v Basileji: jemu nejprve Basilej zavázána díkem za svou převahu v humanitě. Čeho opravdu docházejí vyšší školy v Německu, je brutální výcvik, jímž se nesčetní mladí muži činí pro státní službu užitečnými, zužitkovatelnými. Vyšší výchova a nesčetní - to si už předem odporuje. Každá vyšší výchova náleží jen výjimce: třeba býti privilegovaným, aby měl kdo právo na tak svrchované privilegium. Ani velké, ani krásné věci nemohou nikdy býti všeobecným majetkem: pulchrum est paucorum hominum. - S čím úzce souvisí úpadek německé kultury? Že "vyšší výchova" není již výsadou - demokratismus "všeobecného" zevšednělého "vzdělání"…
Nezapomínejme, že vojenská privilegia takořka vynucují nadmíru četnou docházku do vyšších škol, to jest jejich úpadek. Nikomu už není volno pokytnouti v dnešním Německu svým dětem vznešené výchovy: naše "vyšší" školy řídí se vesměs nejobojetnější prostředností, s učiteli, učebními plány, učebními cíli. A všude vládne neslušný chvat, jako by se něco zameškalo, kdyby mladý muž nebyl ještě "hotový" ve 23. roce, kdyby nedovedl ještě odpověděti na "hlavní otázku": jaké povolání? Vyšší člověk, s dovolením řečeno, nemiluje "povolání", právě proto, že se cítí povolán… Má kdy, udělá si pokdy, nepomýšlí vůbec na to, aby byl "hotov" - ve třicátém roce je člověk, ve smyslu vyšší kultury, začátečníkem, děckem. Naše přeplněná gymnasia, naši přetížení, otupělí gymnasijní učitelé jsou ostudou: aby se bral v ochranu tento stav věcí, jak jej brali nedávno heidelberští profesoři, k tomu jsou snad příčiny, - důvodů pro to není.
6.
Abych nevyšel ze svého obyčeje, přisvědčovati a nezabývati se kritikou než nepřímo, než nedobrovolně, stanovím ihned tři úkoly, pro něž třeba vychovatelů: je třeba učiti se dívati, je třeba učiti se mysliti, je třeba učiti se mluviti a psáti: cílem ve všech třech je vznešená kultura. Učiti se dívati - navykati oko klidu, trpělivosti, vyčkávání, až věci samy se přiblíží; učiti se odkládati úsudek, obcházeti jednotlivý případ ze všech stran a pojímati ho. To je první průprava k duchovnosti: nereagovati ihned na nějaký podnět, nýbrž ovládnouti překážející a uzavírající pudy. Učiti se dívati, jak já to chápu, je skoro totéž, co nefilosofická mluva nazývá silnou vůlí: jádro toho je právě ne "chtíti", moci odložiti rozhodnutí. Všecka neduchovnost, všecka všednost zakládá se na neschopnosti klásti odpor nějakému podnětu: - ntuno reagovati, říditi se každým podnětem. Ve mnohých případech je taková nutnost až chorobností, úpadkem, příznakem vyčerpání - skoro vše, co označuje nefilosofická hrubost jménem "neřest", je pouze ona fysiologická neschopnost nereagovati. Použití tohoto naučení se dívati: jako učící se budeme vůbec zdlouhaví, nedůvěřiví, odpírající. Nejdříve s nepřátelským klidem necháme přibližovati se vše cizí, nové jakéhokoliv druhu - odtáhneme ruku od toho. Otevření všech dveří, ponížené plazení se před každým nepatrným faktem, povždy ochotné vnoření se, vřícení do jiných osob a věcí, zkrátka proslulá moderní "objektivnost" je špatným vkusem, je nevznešenou par excellence.
7.
Učiti se mysliti: na našich školách nemají už o tom ani ponětí. I na universitách, dokonce i mezi učenci filosofie vymírá logika jako theorie, jako praktika, jako řemeslo. Čtěme německé knihy: nikde ani nejmenší památky po tom, že k myšlení třeba techniky, rozvrhu, vůle k mistrovství, - že myšlení jest se učiti jako tanci, jako jistému druhu tance… Kdo z Němců zná ještě ze zkušenosti ono jemné chvění, které lehké nohy duchovní šíří do všech svalů! Strnulá neohrabanost duševního posunku, ruka nemotorná při doteku - to je tak německé, že se to v cizině vůbec zaměňuje s německou povahou. Němec nemá prstů pro nuance… Že Němci jen strpěli své filosofy, jmenovitě onoho nejzakrslejšího pojmového mrzáka, jaký kdy žil, velikého Kanta, skýtá ne nepatrný dojem o německé líbeznosti. Nelze totiž ze vznešené výchovy vyjmouti tanec v jakékoli formě, umění tančiti nohama, pojmy, slovy: jest mi ještě podotknouti, že třeba dovésti toho i pérem - že třeba učiti se psáti? Ale v tom stal bych se německým čtenářům dokonalou hádankou…

F. Nietzsche, Soumrak model, Votobia, 1995

9.6.2009 - prázdniny

9. června 2009 v 12:48 | dadulka |  Zápisník věčné studentky
Konečně! Konečně mohu pořádně odpočívat od školy a čerpat síly na poslední rok. No vlastně bych chtěla začít pracovat na diplomce, ale asi to nebude hned. Včerejší zkouška byla opravdu zlatým hřebem, ale naštěstí už je úspěšně za mnou. Ač jsem ji krásně zvládla, na pocitech to nepřidalo. Takovou depresi jako po včerejším hodinovém zkoušení mívám málokdy. Odcházela jsem s pocitem naprosté demence, totálního nepochopení a zjevné neschopnosti používat hlavu k myšlení. Ale možná jde jen o můj pocit, jedničku včera nedostal nikdo, většinou to byly trojky a jednu chudinku i vyhodil (šlo o povinně volitelný předmět). Jenže já nedokážu mít ze známky radost, pokud mám pocit, že jsem si ji nezasloužila. Jaké máte vy zkušenosti s tím, že vám někdy přednášejí dají známku "zadarmo"? Dva lidé mi zcela nezávisle na sobě řekli, že mě zkoušel tak dlouho proto, že se na mě nemohl vynadívat. Nevím, kde přišli na takový nesmysl, ale docela lituju spolužáka, který na mě musel čekat, jelikož chtěl půjčit poznámky - a to ještě ne pro sebe. Byl pěkne nasupený, že prý čeká přesně hodinu a šest minut. Za to já ale nemůžu, on zkoušející zjevně taky nikam nespěchal, když se mě vyptával na diplomku a co chci dělat po škole. Zkoušel pět lidí tři hodiny... Sám se po prvních dvou třicetiminutovkách omlouval, že to trvá tak dlouho, ale že furt musí házet nějaká záchranná lana a asi jich nebylo málo, jeden by se v provazech slušně zamotal. Mně taky říkal, že to chvíli trvalo, než ze mě dostal to, co chtěl slyšet. Hold nejsem tabulky. A Patočka mi opravdu přišel hůře stravitelný. Rozhodně jsem ho neuměla nazpaměť, jak se asi očekávalo. Měla bych přestat skuhrat a jít si užívat volno prací - musím připravit pár závěrečných písemek. Aspoň se taky bude dusit někdo jiný.

Prokletí králové

8. června 2009 v 8:37 | dadulka |  Dadulka knihomol
"Prokletí králové" je název sedmidílné historické ságy francouzského spisovatele a politika Maurice Druona. Dílo nás velmi čtivým, barvitým a zároveň historicky zcela věrným způsobem zavádí do Francie 14. století, kde sledujeme osudy posledních čtyř panovníků hlavní větve dynastie Kapetovců. Název "prokletí" má původ v prokletí této dynastie posledním velmistrem templářského řádu, Jakubem de Molay, který byl v roce 1314 upálen. Nedlouho po jeho smrti umírá tehdejší veliký panovník Francie, Filip IV. Sličný, a na trůně se následně v rychlém sledu vystřídají všichni tři jeho synové, kteří však vždy zemřou bez mužského potomka. Sága se zároveň zabývá osudem Filipovy dcery Isabely, královny anglické, provdané za homosexuálně orientovaného Eduarda II., a také reflektuje tehdejší situaci na papežském stolci (v té době přeneseným do Avignonu) a nesnázemi s volbou nového papeže. Ságu mohu vřele doporučit všem milovníkům historie, fakt a intrik.

Jednotlivé díly ságy následují takto:
Železný král
Zardoušená královna
Jedy koruny
Zákon mužů
Francouzská vlčice
Lilie a lev
Když král ztrácí Francii


2.6.2009 - sociálně

3. června 2009 v 15:50 | dadulka |  Zápisník věčné studentky
Nechci tady psát o socialistech, sockách, sociálkách, ba ani o ČSSD či o vajíčkách :o) Tématem je shrnutí dojmů ze zkoušky z předmětu nazvaného "Sociální zabezpeční". Tento předmět jsem si vybrala dobrovolně jakožto povinně volitelný s tím, že orientace v sociálním, zdravotním apod. systémech se mi v praxi může docela hodit. Bohužel mi (a nejen mě, jde o celkové dojmy studentů) často přišlo, že výklad je dosti zmatený a těžko srozumitelný, přednášející nás zcela zbytečně zahrnovala starými zákony a situacemi z let předchozích, i když dnes už jde o věci neplatné. Na druhou stranu je pravda, že se tyhle věci hodně mění. Zcela výjimečně jsem se rozhodla si všech 25 otázek zpracovat v aktuálním stavu, v domění, že mi pak budou některé věci jasnější, nicméně nestalo se tak a den před zkouškou jsem s hrůzou zjistila, že některým věcem fakt nerozumím, což mi dost vadí, ne z důvodu, že zkoušku neudělám, či že by to vůbec někdo po mně chtěl a zjistil, ale protože když už půl roku chodíte na přednášky, tak byste celkem ocenili, že vám ty věci přednášející je schopen objasnit a vysvětlit, nejlépe v praxi. Ono je hezké, že teoreticky vím, o co jde a v jakém zákoně to najdu, ale když pak zjistím, že vlastně vůbec nevím, jak se ta dávka zjistí a vypočítá... a celkem nehraje roli, že se to po mně u zkoušky patrně ani nebude chtít. Jednomu to pak přijde buď jako ztráta času anebo jako důkaz o vlastní neschopnosti. Dost o tom... Samotná zkouška probíhala opravdu krásně, protože otázku "pozůstalostní důchody" by snad nevěděl jen úplný nevímkdo. Poté jsem měli rozebrat sociální zabezpečení v jedné, námi vybrané zemi EU. Z mnoha důvodů jsem si zvolila Irsko, o kterém se mi povídalo více než krásně, protože jsem kupodivu v paměti podržela i konkrétní výše různých dávek v eurech. Takže všichni asi uhádnete, jaké bylo výsledné hodnocení. Teď hlavně nezkazit si v pondělí průměr, a další semestr bude v indexu:o)