Červenec 2009

Jarmark marnosti

29. července 2009 v 21:29 | dadulka |  Dadulka knihomol
"Zdánlivě poklidným tempem rozkládá před čtenářem svůj Jarmark marnosti William Makepeace Thackeray, slavný anglický prozaik 19. století, aby na něm, jako na pimprlovém divadle, nechal rozehrát veselé i vážné, malicherné i ctižádostivé, hloupé i bláhové osudy svých pitvorných postaviček anglické společnosti počátku 19. století. A je to obraz tak groteskně bezútěšný, i k dyž nesmírně pestrý, že všechno to směšné lidské mravenčí snažení nemůže nesledovat než se sarkastickým humorem."

Toliko stručný úvod ke knize W. M. Thackeraye, ke slavnému, barvitému a satirickému ztvárnění života lepší anglické společnosti ve vrcholném období napoleonských válek. Jarmark marnosti má podtitul "Román bez hrdiny". Vzhledem ke spletitému líčení osudů mnoha více či méně důležitých postav jde o označení celkem výstižné. Na druhou stranu je třeba připustit, že se dá hovořit o dvou hlavních figurkách románu, kolem nichž se celé výpravné představení odehrává. Autor zde do protikladu staví dvě ženy, zcela rozdílné jak původem a postavením, tak i temperamentem, schopnostmi a povahou - Amálii a Rebeku. Příběh začíná ve chvíli, kdy dvě mladé dívky opouštějí penzionát a vydávají se každá na svou cestu životem. Jaká bude a kam je zavede neprozradím, ale jako vždy následuje krátká ukázka.

... Já vím, že vám na píšťalu vyhrávám krotkou písničku (však ony hned přijdou kapitoly řízné); nechť si však vlídný čtenář uvědomí, že zatím tu hovoříme o makléřské rodině z Russel Square, v níž si každý - jak to v obyčejném životě bývá - špacíruje, obědvá, večeří, konverzuje a chodí na námluvy a při tom namlouvání nezažije nic vzrušujícího nebo podivuhodného. Taková je osnova děje: Osborne, zamilovaný do Amálie, pozve svého dávného přítele na večeři a potom do Vauxhallu. Josef Sedley se zamiloval do Rebeky. Vezme si ji? Tohle je naše hlavní téma.

Mohli jsme to téma traktovat aristokraticky, romanticky nebo fraškově. Položit třeba ten děj se stejnými figurami na Grosvener Square - hned by někteří lidé zbystřili sluch. Ukázat třeba, jak se zamiloval lord Josef Sedley a jak navázal markýz Osborne známost s lady Amálií, a vévoda, její urozený otec, tomu nijak nebránil. Nebo zas (abychom ze svrchovaně vznešeného světa sestoupili až do nejnižšího) vylíčit, co se událo v kuchyni u pana Sedleyho, jak se černoch Sambo zamiloval do kuchařky (což bylo ostatně pravda) a jak se kvůli ní popral s kočím; jak kuchtíka přistihli při krádeži studené skopové kýty a jak nechtěla nová komorná slečny Sedleyové jít spát bez svíčky; příhody toho druhu, vzaté tak zvaně "ze života", daly by se vylíčit tak, že by byly k popukání. Nebo naopak (když už bychom se uchýlili k strašidelnému žánru), udělat tak z milence nové komorné notorického lupiče, který se svou tlupou přepadne dům, černocha Sambo skolí k nohám pánovým, Amálii v noční košili unese a propustí teprve na konci třetího svazku, naráz se z toho stane krvák a čtenář bude napínavé kapitoly hltat, že mu nepostačí dech. Ale takového romantického příběhu se moji čtenáři nedočkají; bude to příběh domácký. A tak nechť vezmou zavděk kapitolou o Vauxhallu, tak kratičkou, že si tento název ani nezaslouží. A přece jen to kapitola je, a důležitá. Což nemá každý v životě kapitolky, které vypadají, jako by nic nebyly, a zatím rozhodují o celém dalším ději?

Vstupme tedy do kočáru se společností z Russel Square a rozjeďme se do Vauxhallu. Mezi Josefem a slečnou Sharpovou, usazenými na předním sedadle, není místa nazbyt; naproti nim sedí pan Osborne, vmáčknutý mezi kapitána Dobbina a Amálii. ...

W. M. Thackeray, Jarmark marnosti, Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1965

Billy Budd

22. července 2009 v 13:42 | dadulka |  Dadulka knihomol
Herman Melville, autor díla, je vedle Nathaniela Hawthornea jedním z prvních velkých amerických autorů. Nejvíce proslul dílem Bílá velryba, nicméně mně bylo mou výtečnou profesorkou na literární seminář dporučeno sáhnout po méně známé novele Billy Budd. A rozhodně nešlo o špatnou volbu. Bílou velrybu jsem sice nečetla, ale zaujal mne následující citát B. L. Reida: "Bílá velryba a Billy Budd jsou dva póly celoživotního teologického sporu. V Billym Buddovi je opět tématem tragický osud, pád člověka, spojený se ztrátou Ráje; v stáří se však Melville naučil novému způsobu vyprávění tragických příběhů. Billy Budd je klasická odpověď na romantický výkřik Bílé velryby." Billy Budd je opět krátká novela, ovšem o to bohatší jsou možnosti interpretací. Znovu jde o dílo s velkou mírou symbolismu, ovlivněné N. Hawthorneem, člověkem, který měl na tvorbu H. Melvilla zásadní vliv. Protože jde o příběh méně známý, stručně shrnu obsah, který lze velmi dobře připodobnit ke klasické antické tragédii.

Hlavním hrdinou je mladý námořník Billy, krásný, laskavý, naprosto čistý a neposkvrněný mladík. Proti němu stojí postava od přírody zlá, zkažená a nepřátelská, poddůstojník Claggart. Vzájemný spor obou postav se postupně vyhrotí a končí zabitím jednoho a popravou druhého. To vše sleduje z povzdálí třetí důležitá osoba - kapitán lodi, zvaný "hvězdný" Vere, který je postaven před osudovou volbu a stejně jako tragický antický hrdina ví, že ať se rozhodne jakkoliv, nikdy to nebude správně. Dle zákona je nucen Billyho, k němuž získává téměř otcovský vztah, popravit, jelikož zabití důstojníka se trestá smrtí, ačkoliv dobře ví, že celá záležitost byla jen nehoda a Billy zůstává stejně nezkažený, jako na začátku. Prostě nemá volby. Lze o všem přijít i s názorem, že kapitán je zjevně ctižádostivý muž, jemuž okamžité vyřešení situace - poprava - přinese velký úspěch. K této myšlence přispívá i fakt, že kapitán Vere měl reálnou možnost vysadit Billyho v přístavu a odevzdat ho i s případem do rukou soudu.

Toliko ve zkratce k příběhu. Velmi ceněná je rovněž psychologická rovina knihy, zejména motiv hledání otce a syna (Vere a Billy), častý to prvek v moderní literatuře a možná související s faktem, že H. Melville sám v raném věku ztratil otce. Knihu bohužel není právě snadné sehnat, proto úryvek neuvádím, dílo jsem četla ještě na gymnáziu a zaujalo mne natolik, že jsem si o něm sepsala dvoustránkové zamyšlení, ze kterého nyní čerpám.

Šarlatové písmeno

21. července 2009 v 11:31 | dadulka |  Dadulka knihomol
Šarlatové písmeno je patrně nejznámějším dílem prvního velkého amerického prozaika Nathaniela Hawthornea, jehož tvorba mě zaujala už na gymnáziu. Obecně mám velkou slabost pro angloamerickou literaturu, podle mě to je "the best". Oproti tomu například ruští autoři mě zatím nestihli oslovit, ale třeba se to časem změní. Nathaniel Hawthorne psal zejména povídky v zajímavém duchu. Lze u něj nalézt mnohé - fantastickou, poetickou, hororovou i symbolickou atmosféru. Šarlatové písmeno je toho všeho důkazem. Nejde o román v pravém smyslu slova, spíše o tajemný příběh nazývaný v angloamerické literární terminologii "romance" (u nás jde o tzv. romaneta, nicméně Hawthorne běžnou produkci výrazně převyšuje). Děj knihy podle mě v mnohém reflektuje autorův původ. Nathaniel Hawthorne pocházel ze Salemu, kam se v 17. století uchýlili velmi přísní, až fanatičtí puritáni, kteří zapříčinili proslulost městečka pověstným honem na čarodějnice, při kterém bylo popraveno dvacet lidí. Šarlatové písmeno tuto minulost odráží. Příběh Hester Prynnové, ženy, jejíž manžel byl považován za mrtvého, jejího nemanželského dítěte, jehož otce odmítla prozradit, a krutého odsouzení obyvatel městečka, které Hester vyčlenilo mimo společnost a na důkaz jejího hříchu ji odsoudilo nosit na hrudi šarlatové písmeno, jistě stojí za přečtení. Opět uvádím malou ukázku, nicméně jak to dále bylo s Hester, otcem dítěte a údajně mrtvým manželem, si musíte přečíst sami :o)

... Snad se bude zdát divné, že když měla před sebou celý svět, když rozsudek neobsahoval žádné podmínky, které by ji omezovaly na pobyt v hranicích té puritánské osady, tak odlehlé a zapadlé - když se mohla svobodně vrátit do svého rodiště nebo odjet do kterékoli evropské země a tam svou osobu a totožnost skrýt pod nějakým novým zevnějškem tak dokonale, jako by se převtělila do nějaké jiné bytosti - když se též mohla svobodně uchýlit do neproniknutelného pralesa, kde by se její divoká povaha možná přizpůsobila lidem s docela jiným způsobem života, na které se nevztahoval zákon, podlě něhož byla odsouzena - snad se bude zdát divné, že ta žena dál pokládala za svůj domov právě místo, to jediné místo, kde přece byla symbolem hanby. Lidským bytostem je však souzeno, aby prodlévaly a odcházely jako duchové právě tam, kde došlo k nějaké velké a významné události, která ovlivnila jejich život - to nutkání je tím neodolatelnější, čím temnější a pochmurnější stín na něj vrhla. Vlastní hřích, vlastní zhanobení byly kořeny, které Hester Prynnová zapustila v té půdě. Jako by se byla nějakým znovuzrozením v nové vlasti ještě víc asimilovala než v té dřívější, takže se jí ta zalěsněná země, dosud nehostinná pro každého jiného poutníka a tuláka, proměnila v drsný a bezútěšný, ale doživotní domov. V porovnání s ním všechny ostatní kraje na zemi - ba i to venkovské městečko v Anglii, kde se památka na její šťastné dětství a neposkvrněné panenství stále uchovávala jako dávno odložené šatstvo - byly Hesteře cizí. Řetěz, jenž ji poutal zde, byl ukut z železných článků a z duše se jí protivil, ale nikdy se nemohl přetrhnout. ...

N. Hawthorne, Šarlatové písmeno, Lidové nakladatelství Praha, 1962

16.7.2009 - sbírání plodů

16. července 2009 v 8:49 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Tohle léto mě chytla zvláštní manie - pořád někde něco sbírám. V lese, na louce, na poli. Samozřejmě něco k jídlu. A kupodivu mě to i baví. Asi hledám náhradní činnosti, protože přes mé předsevzetí napsat diplomku přes prázdniny zatím nemám ani čárku. Tedy mám jednou kapitolu. To zrovna není moc, takže mě pomalu užírá černé svědomí. Dobře vím, jak špatně na tom budu s časem přes školní rok. A přesto nic. Musím oponentovi napsat omluvný e-mail, slibovala jsem mu první výsledky už teď. Snad to pochopí.

Zpátky ke sbírání. Vzhledem k tomu, jak mě vloni mrzelo, že nemáme žádný domácí borůvkový džem, rozhodla jsem se letos si to ohlídat. Nicméně v Praze vám prodají košík za 400,-, a to ještě nebývají borůvky vždy nejčerstvější. A protože svojetické lesy nejsou na keříky chudé, rozhodla jsem se vyzkoušet tradiční ženskou roli. Řeknu vám, že sbírat borůvky je teda pěkná fuška. Nicméně se mi postupně v rozmezí tří týdnů podařilo nasbírat cca tři kila a další koupit, takže kromě dostatečné zásoby džemu (mňam) jsem si dávala borůvky k snídani i k večeři - zejména musím vyzdvihnout maminčiny výborné lívance s borůvkami a tvarohem. Teď už je les celkem vysbíraný, ale stále mě to docela baví - klid, ticho, příroda a tak.

Tento týden jsem ještě stihla natrhat mísu rybízu, rostoucího bez povšimnutí volně na louce (přece jen to na vesnici nikoho moc nevzrušuje), a myslím, že zajdu i příští týden, až dozrají i ty zadní větve. No a včera jsme po chvilce hledání s trenérkou vyrazily na hrachové pole. Já byla vyzbrojená obrovským košem, který byl během hodiny plný - pole je pěkně velké. Vzhledem k tomu, že na čerstvý hrášek mám alergii (po pár luscích mě tradičně svědí krk), strávila jsem zbytek odpoledne vyloupáváním lusků (taky prácička), abych si mohla kuličky napytlíkovat a dát do mrazáku, dušený hrášek mi nevadí, takže se po něm můžu utlouct. Bylo toho přes tři a půl kila. Když to mamka rvala do mrazáku, pronášela něco o předválečném zásobování.

No a to je zatím tento týden všechno, uvidím, co budu dělat o víkendu. Dnes se jdeme s mamkou věnovat další typicky ženské činnosti, mající své kořeny ve sbírání plodů - a tou je nakupování.

Obraz Doriana Graye

10. července 2009 v 16:25 | dadulka |  Dadulka knihomol
Obraz Doriana Graye je jediným románem irského spisovatele, básníka a dramatika Oscara Wildea. Kniha mě natolik zaujala, že jsem ji během pobytu v lázních přečetla za jediný den (asi jsem neměla moc procedur). Dějová linka je obecně celkem známá, proto ji tady nebudu popisovat. Podle mě jde o příběh stále aktuální vzhledem k myšlence, že to, co hýbe světem, je krása a mládí (stačí se podívat do dnešních časopisů a televizních vysílání). Zároveň jde o knihu velmi čtivou, s hororovými prvky a na svou dobu se dotýká i poměrně kontroverzních témat (např. homosexualita), pročež se dá považovat za jedno z prvních děl moderní literatury, ze kterého čerpají i někteří současní filmoví tvůrci. Souvislý výňatek z knihy tentokrát neuvádím, kdo má zájem, může si text přečíst sám, narozdíl od Pravidel moštárny jde o knihu poměrně útlou. Uvedu zde pouze několik zajímavých myšlenek z románu a stejný počet výroků Oscara Wildea uvedených v předmluvě knihy.

Z myšlenek románu:

Když jsme šťastni, jsme vždycky dobří, ale když jsme dobří, nejsme vždycky šťastni.

Myslíme si, že jsme velkomyslní, když svému bližnímu přisuzujeme ctnosti, z kterých nám pravděpodobně kyne prospěch.

Veliký poeta, doopravdy veliký poeta, to je to nejnepoetičtější stvoření na světě. Ale podprůměrní básníci jsou naprosto okouzlující.

Když je člověk zamilován, vždycky klame zpočátku sám sebe a nakonec vždycky klame ty druhé.

Z předmluvy:

Není nic takového jako morální nebo nemorální kniha. Knihy jsou buď dobře napsány, nebo špatně napsány. Toť vše.

Všechno umění je zároveň povrch a symbol. Ti, kdož jdou pod ten povrch, činí tak na vlastní nebezpečí. Ti, kdož luští ten symbol, činí tak na vlastní nebezpečí.

Diváka, nikoli život, umění doopravdy zrcadlí.

Lze odpustit člověku, když dělá něco užitečného, pokud se tomu neobdivuje. Když dělá člověk něco neužitečného, lze ho omluvit jen tehdy, když se tomu nesmírně obdivuje. Veškeré umění je zcela neužitečné.

Prince of Persia: The Prison

7. července 2009 v 20:13 | dadulka |  Dadulčiny úlety
Tak už zase mě to chytlo :o) Právě jsem dohrála první díl mé oblíbené trilogie, a na další dva se chystám s vyšší obtížností, proto jsem se rozhodla zveřejnit tuto malou kulturní vložku ve formě hudby, která doprovází můj oblíbený level "vězení". Už samotný začítek, kdy se propadám (tedy princ se propadá) několik desítek metrů a poté, co na něj spadně kámen velký jako koňská hlava, vyskočí vesele nezraněn (vlastně pár oděrek má, to je fakt) a jde si to rozdat s obry a dalšími příšerami. Jo a abych nezapomněla - cestou si poškodí oblečení, takže ze sebe strhne horní háv a zbytek hry pokračuje oblečený jen do půli těla, čili se jedna může kochat pohledem na jeho (své) svaly :o)


Pravidla moštárny

5. července 2009 v 20:03 | dadulka |  Dadulka knihomol
Mnozí jistě znají film. Já jsem však filmové zpracování neviděla a jako vždy zvolila původní knižní podobu. Jde o knihu amerického autora Johna Irvinga, který zároveň zpracoval i scénář ke stejnojmennému filmu, za nějž obdržel Oskara. John Irving mi byl představen už na gymnáziu, kde mě ovšem jeho tvorba nikterak neoslovila. Myslím, že na mnoho děl je člověk na střední škole ještě příliš mladý a nezkušený, aby je plně pochopil, a má zkušenost s jeho knihou "Svět podle Garpa" je toho důkazem. Pravidla moštárny mě nicméně uchvátila od první kapitoly. Jen stručně - kniha se zabývá otázkou přípustnosti a legalizace potratů v USA v první polovině 20. století. Hlavním hrdinou je sirotek Homer, dokonale vyškolený porodník a potratář, který ale zklame naděje svého "otce", vedoucího sirotčince doktora Larche, a místo studia medicíny se rozhodne najít svůj život a štěstí jinde. Nakolik se mu to podaří, vám říkat nebudu - obsah si můžete zjistit všude, nejlépe v knize samotné, i když film je prý také velmi dobrý. Ráda bych zde uvedla malou ukázku z knihy, která mě skutečně pobavila. Jde o první porod doktora Larche.

... Své první dítě odrodil jedné litevské rodině v bytě se studenou vodou v nejvyšším patře domu, obklopeného ulicemi, zaneřáděnými rozmačkaným ovocem, rozšlapanými kusy zeleniny a koňským trusem. Nebyl k dispozici žádný led na břicho v místě dělohy pro případ poporodního krvácení. Na kamnech se sice vařil hrnec s vodou, avšak Larch by nejraději vysterilizoval celý byt. Manžela poslal pro led. Změřil ženinu pánev. Ubezpečil se o poloze plodu. Poslouchal jeho srdce a přitom pozoroval kočku hrající si na zemi v kuchyni s mrtvou myší. Byla přítomna i budoucí babička; na ženu v porodních bolestech mluvila litevsky. Na doktora Larche mluvila podivnou posuňkovou řečí, která v něm vzbudila dojem, že budoucí babička je mdlého rozumu. ...

... Když se vrátil manžel s ledem, šlápl na kočku, která svůj nesouhlas vyjádřila zvuky, jež ve Wilburovi Larchovi vzbudily dojem, že dítě už je na cestě. Larch s povděkem uvítal, že nebyl nucen použít kleště byl to krátký, bezpečný, hlasitý porod, po kterém manžel odmítl dítě umýt. Nabídla se babička, Larch se však obával, že kombinace jejího vzrušení a mdlého rozumu zapříčiní neštěstí. Potom, co naznačil (jak nejlépe dokázal a bez pomoci litevštiny), že dítě by mělo být umyto mýdlem v teplé vodě - ne však uvařeno v tom hrnci na plotně a nikoli drženo za nohy pod kohoutkem se studenou vodou - obrátil Larch svou pozornost k placentě, která odmítala vyjít ven. ...

... Poprosil manžela, aby mu nasekal trochu ledu - ten silák ho přinesl celý kvádr, když si k tomu účelu vypůjčil od ledařské společnosti manipulační kleště, a nyní stál v kuchyni ve výhrůžném postoji s kleštěmi přes rameno. Ten kvádr ledu by zchladil dělohy několika krvácejících rodiček; aplikovat ho celý na jednu rodičku by s největší pravděpodobností znamenalo rozdrtit dělohu, pokud ne rodičku. V té chvíli vyklouzlo babičce namydlené dítě z rukou a spadlo do dřezu mezi nádobí, které se tam ve studené vodě odmočovalo; došlo k tomu ve stejném okamžiku, kdy manžel opětovně šlápl na kočku.

Když viděl, že pozornost jak babičky tak manžela byla odvedena jiným směrem, využil Larch příležitosti a přes břišní stěnu rodičky pevně uchopil vrchol dělohy a silně ho zmáčkl. Žena zaječela a popadla ho za ruce; babička nechala dítě mezi nádobím, skočila po Larchovi, chytla ho v pase a kousla ho mezi lopatky. Manžel jednou rukou vyprostil dítě ze dřezu, druhou však napřáhl proti Larchovi ledařské kleště. Vzápětí Wilbur Larch s ulehčením ucítil, že se placenta uvolnila. Když nevzrušeně ukázal, jak se vynořuje, zdálo se, že nad ní babička i manžel žasnou ještě víc než nad dítětem. Potom co sám umyl dítě a matce dal trochu ergotaminu, mlčky kývl na pozdrav a odešel. ...

John Irving, Pravidla moštárny, MUSTANG s.r.o., 1994

30.6.2009 - z baru do nemocnice

2. července 2009 v 17:32 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Na úterý jsem se těšila jako děti na prázdniny. Po půl roce abstinence kvůli lékům na játra jsem naplánovala návštěvu jednoho z mých oblíbených večerních podniků s plánem pořádně zaholdovat tanci a alkoholu. Idylka mi bohužel vydržela pouhá dvě mojita a láhev bílého (dohromady s partnerem), načež jsem se vydala na parket. Po třech písničkách, běhěm nichž se jeden nijak nezapotí, jsem se vrátila ke stolu, dopila zbyteček vína a smočila rty v panákovi, načež následovala slabá alergická reakce v podbě svědění v krku, kterou jsem se snažila zahnat jinak skvěle fungujícími homeopatiky. Po dvou minutách se reakce začala měnit v silnější otékání krku a dolních cest dýchacích, pročež jsem sáhla po inhalátoru, který je opravdu k nezaplacení, protože mi pojistil dýchání jak v plicích, tak v průdušnici. Poté, co se rekace změnila na totální neprůchodnost horních cest dýchacích, bylo mi jasné, že bez santiky se domů nedostanu. Bar jsme tedy opustili okolo půlnoci v poměrně neradostné náladě a vyrazili k superrychle se dostavivší sanitce, kde se mladý zdravotník po zjištění, že stále dýchám, pokusil napíchnout mě na kapačky, což se mu, šikulovi, zdařilo až na druhý pokus, napoprvé mi žílu propíchl. Následovalo sepisování nezbytné dokumentace (cca půl hodiny) a poté převoz do Vinohradské nemocnice na internu, kde si mě převzalo poměrně nenaladěné osazenstvo (no jo, v jednu ráno) v domění, že jde o notorického násosku trávícího noci po hospodách a vesele chlastajícího i přes své alergie. Podobný záchvat jsem už absolvovala před pár lety, ale bohužel bez inhalátoru, takže s celkově oteklými dýchacími cestami a tudíž s minimální možností dýchat. Oproti tomu bylo tohle procházka růžovým sadem. Hodinu do mě nakapávali dva dryáky na alergii, aby se mi nos zprůchodnil, změřili mi kdeco a vše si řádně zapsali, aby mi nakonec vytiskli zprávu, zkásli o 90 Kč a doporučili začít abstinovat. Myslím, že v podobných podnicích už fakt pít nebudu, vyjde mě to levněji a budu moci jet autem. Ale doma na terase či v restauraci na dobré večeři nevidím důvod si skleničku či dvě nedat, protože v klidovém stavu mi to nikdy nevadilo. Přece se nevzdám všech radostí života v tak raném věku :o)