Srpen 2009

27.8.2009 - srpnové odpočívání

27. srpna 2009 v 13:03 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Začínám mít výčitky, že blog nechávám ležet ladem. Je až neuvěřitelné, jak snadno a rychle se člověk stane závislým na psaní článků. A co teprve heroin :o)

Už druhý týden si s mým broučkem užívám letní dovolené. maminku jsem vystrnadila z domu, jela na dvoutýdenní návštěvu k sestře na chalupu, takže mám teď doma volné pole působnosti. Zjištění, jak rychle se ze mě stává hospodyňka, mě udivuje. Odjakživa tvrdím, že neumím vařit, ono taky proč, když mi vaří mamka. Tyto dva týdny mě ovšem vyvedly z omylu a Honzu přesvědčily o tom, že jsem pěkně prolhaná, protože vařím každý den a dokonce i peču, a jak dobře. No chápejte, musím se hezky pochválit :o)

Jinak ale samozřejmě stíháme i jiné věci, Kromě mých pracovních povinností a času, který věnuju koňovi, jsme stihli následující (výčet uvádím zejména pro potencionální tchyni, která se pořád ptá, co děláme):

1) Objevili jsme cestu, kudy je možno obejít dokola celou Hostivařskou přehradu :o)

2) Navštívili jsme areál zámku Loučeň, jehož park skýtá neuvěřitelných deset různých labyrintů, ve kterých se dá krásně bloudit. Rozhodně doporučuji všem ctitelům Harryho Pottera :o) Cestou zpět jsme vyloupili kukuřičné pole. Myslím, že vařené kukuřičné klasy na másle se staly jedním z hitů letošních prázdnin. Asi se ještě na nějaké pole vypravím... Více informací (o labyrintáriu, ne o poli) na www.zamekloucen.cz

3) Teplé dny vybízejí ke koupání, a protože nám ekzémykům jsou rybníky a jim podobná koupaliště zapovězeny, vyrazili jsme se cachtat do aquaparku v Průhonicích. Jde o velmi rozsáhlý areál s početnými koupališti, brouzdališti, bazénem a hlavně s tobogány, takže i pár tisíc návštěvníků se poměrně ztratí. Tři hodiny utekly jako nic, sotva jsme stihli oběhnout všechny atrakce a pořádně si užít ty oblíbené. Dojem dne: divoká voda v davu lidí je fakt maso. Více informací na www.aquapalace.cz

4) Ve čtvrtek jsem Honzu vytáhla na romantickou procházku do Průhonického parku, který je opravdu krásný (a také rozlehlý). Velkým bonusem bylo, že v zadních, méně frekventovaných částech, nebyli prakticky žádní návštěvníci, což já velmi oceňuji.

5) A už je tu pátek a mnou dlouho očekávaná a pečlivě nachystaná "společenská" událost v podobě grilování a posezení na terase ve složení Honzova kamaráda a mé kamarádky. Ač to zjevně vypadá na zřejmý záměr, nějakému významnějšímu sblížení těch dvou jsem moc šancí nedávala (napadá mě, že zaplaťpánbůh). Myslím, že já, můj miláček a jak vím, tak i Anička, si akci užili. Co se týká hodnocení ze strany Honzova kamaráda a mého studenta, nejsem si moc jistá, v některých fázích mi jeho chování připadalo lehce... (radši si doplňte sami, přece jen je tu šance, že si to dotyční přečtou). Rozhodně jsem byla poněkud rozčarovaná, a to mám na mysli pouze z čistě hostitelské pozice.

6) O víkendu nás bohužel vypeklo počasí, takže mnou plánované idylické seznámení Honzy s Clifíkem neproběhlo právě nejlépe. Clif rozhodně nebyl nadšený (to víte, konkurence), a to mu ještě Honza vlezl na záda. Dvakrát. Takže si dokážete představit koňovu reakci. Honza sice říkal, že Clif je roztomilej a sladkej, ale ono dost dobře nejde říct něco ve stylu "Ten tvůj kůň je pěknej parchant a navíc ošklivej."

Večer následovala další společenská událost, tentokrát už jen pro nás dva (bez Clifa). Po dlouhé době jsem se dostala do Rudolfina, na jeden z koncertů nového festivalu "Dvořákova Praha." Hrála Česká filharmonie, a hrála úžasně. Koncert mi utekl až příliš brzy. Zároveň musím vyzdvihnout, že jsem konečně dostala příležitost obléci si svou novou hedvábnou sukni, topík a sako, k čemuž jsme konečně sehnala společenskou kabelku. Více informací o festivalu snad ještě lze nalézt na www.dvorakovapraha.cz

V neděli dopoledne jsem, pod vidinou slibné úrody po jednom deštíku vyrazili na houby. Plný koším jsem, pravda, nenašli, ale na jídlo to bylo. Brouček byl na vrcholu blaha poté, co jsem nějakým omylen našla Syrovinky, údajně jednu z nejvzácnějších hub u nás. Hmmm, být tam sama, tak je suverénně přejdu v domění, že nejsou jedlé.

7) Další pondělí jsme vyrazili na minigolf, který hraju moc ráda, přestože to tak vůbec nevypadá. Dost se totiž vztekám, když mi to nejde, ale to zejména proto, že vůbec nevím, jak ten úder vést správně. Potřebuju trenéra. Klasický golf je už dlouho mým snovým sportem. Každopádně minigolf je taky fajn, jen mě dost vytáčí mířit dvacetkrát na jeden důlek a nakonec ho trefit "by oko", bez toho, abych aspoň jen trochu věděla, jak ten úder správně technicky vést.

8) Středa byla jednoznačně skvělá. Výlet do ZOO mě vždycky nadchne. Sice je pravda, že lidí a dětí bylo jak nasr..., ale stálo to za to. Dokonce jsem natrefila na jednu spolužačku ze ZŠ (jako kdyby mě nepoznala, tak si jí nevšimnu) s miminkem v kočárku! Poté, co jsem vyjádřila svůj údiv a na otázky "A ty ještě nic?" dala najevo svůj odpor, začala jsem opětovně propadat depresi, jaká už jsem stará bába. Nimcéně pohled na zvířátka dělá divy. Cvičení lachtanů bylo úžasné. Taky kočičky tam mají roztomilé...a takhle bych mohla pokračovat donekonečna. Nejvíce jsem ale valila oči poté, co mi Honza zopakoval výrok jedné maminky směrem k jejímu (tak školkovému) dítěti "Jdeme se podívat na mankýs". Musela jsem se Honzy 2x ptát, kam že to jdou, než mi to došlo. Míchání češtiny s angličtinou mě dokáže opravdu naplnit odporem.

No a to je prozatím vše. O víkendu nás čeká historická událost - jedeme do Pelhřimova na návštěvu k příbuzným a vyzvednout mamku. Ještě se mi nestalo, že bych širší rodině představovala chlapa. Navíc po půlroční známosti! V Pelhřimově by měla být pouť, takže bude veselo :o)

Na východ od ráje

13. srpna 2009 v 15:32 | dadulka |  Dadulka knihomol
Na východ od ráje - tak se jmenuje jedno z nejznámějších děl velkého autora americké moderní literatury Johna Steinbecka, který byl za svůj přínos literatuře oceněn Nobelovou cenou. Jeho velmi barvitá sága líčící životy několika generací dvou rodin mě opravdu nadchla. Autor do knihy vnáší i autobiografické prvky - jedna z těchto rodin jsou příbuzní a předkové z maminčiny strany - a sám Steinbeck do děje vstupuje jak v roli vypravěče, který nastiňuje čtenáři své myšlenky, tak i v roli malého chlapce, sebe sama, který v knize líčí příhody z dětství. Děj se více odehrává kolem života jednoho člena druhé rodiny, Adama Traska, nicméně autor do děje vnáší i mnoho jiných, více či méně důležitých postav. Příběh rodiny Traskových se ponejvíc točí kolem ústředního motivu dobra a zla a možnosti člověka zvolit si cestu, po které se vydá. Kniha je zároveň prodchnuta líčením amerického venkova a autorova rodného městečka Salinas na přelomu 19. a 20. století. Jde o příběh velmi čtivý, plný zajímavých osobností, které jsou vezkrze lidské - nejde o žádné "dokonalé" hrdiny, ale o obyčejné lidi se svými klady a zápory. Dokonce i zpočátku čistě negativní postava - Adamova manželka Cathy, kterou sám autor nazývá "zrůdou" - se na konci románu mění a nejednomu čtenáři jí musí být spíše líto. Rozhodně doporučuji k přečtení, nejde o vysoce filosofické dílo, ale o veskrze příjemnou četbu plnou historek ze všedního života, které podle mě skrývají daleko hlubší životní moudra než uměle stvořené překombinované zápletky. John Steinbeck se nejvíce proslavil dílem "Hrozny hněvu", jež, ač nám bylo zadáno v rámci povinné četby, jsem na gymnáziu nebyla schopná přečíst (něco takového se mi stalo cca dvakrát). Z nějakého důvodu jsem knihu odložila po padesáti stranách, ale dnes silně uvažuji, že se k Hroznům hněvu jednou vrátím, a patrně se na ně budu dívat zcela jinak. Nyní však krátká ukázka z obsáhlého románu "Na východ od ráje", vydaného prvně roku 1952:

... Někdy se člověku rozsvítí v hlavě něco jako slavná svatozář. Stává se to skoro každému. Člověk cítí, jak se to v něm připravuje nebo narůstá, jako když doutnák prohořívá k dynamitu. Cítí zvláštní pocit v žaludku, libost v nervech i v konečcích prstů. Pokožka vychutnává vzduch a každé hluboké nadechnutí je blaženost sama. Zpočátku nám to působí rozkoš, jako když si důkladně zívneme a protáhneme se; v mozku nám najednou zajiskří a celý svět se nám rozzáří před očima. Člověk třeba prožil celý život šedivě, krajina a stromy kolem něho byly ponuré a temné. Události, i ty důležité, ho míjely jako bledé bezvýrazné stíny. A najednou - ta slavná záře! - a zpěv crvčků mu zalahodí v uších, vůně země se mu rozplývá v nozdrách, rozčeřené skvrny světla pod stromy mu oblaží zrak. Člověk se náhle rozlije jako bystřina, plným proudem, a přece ho neubývá. A já si myslím, že význam člověka ve světět se dá měřit intenzitou a počtem takových výbuchů záře. Zasahují každého z nás jednotlivě, ale svazují nás se světem. Jsou mateřským zdrojem veškeré tvůrčí síly a vymezují odlišnost každého člověka od všech ostatních lidí.

Nevím, jak tomu bude v budoucnosti. Ve světě dochází k monstrózním změnám, působí v něm síly formující příští časy, jejichž tvář neznáme. Některé z těch sil nám připadají zhoubné, ani ne snad samy o sobě, nýbrž proto, že vedou k vyloučení jiných hodnot, kterých si vážíme. Je pravda, že dva muži unesou větší kámen než jeden muž. Skupina lidí vyrábí automobily rychleji a lépe, než by to dokázal jeden člověk, a chléb z tovární velkopekárny je lacinější a jednotnější. V době, kdy veškerá naše potrava, oblečení i bydlení vzniká složitými metodami masové výroby, ovlivňuje masovost nutně i naše myšlení a vylučuje všechny jiné způsoby myšlení. Masová nebo kolektivní produkce pronikla za našich časů do naší ekonomiky, politiky a dokonce i do našeho náboženství, takže některé národy nahradily ideu Boha ideou kolektivnosti. To je v současné době nebezpečné. Ve světě narůstá napětí, napětí až k prasknutí, a lidé jsou nešťastní a zmatení.

V takopvé době považuji za přirozené a správné položit si některé otázky. V co vlastně věřím? Zač a proti čemu musím bojovat?

Náš druh je jediný tvořivý druh v přírodě a vládne jenom jedním tvůrčím nástrojem, individuálním lidským mozkem a duchem. Dva lidé ještě nikdy nic nestvořili. Spolupráce nevede k ničemu, ať v hudbě, v umění, v poezii, v matematice nebo ve filosofii. Jakmile jednou dojde k zázraku stvoření, skupina se ho může chopit, stavět na jeho základě a rozvést jej, ale skupina nikdy nic nevynalezne. To nejvzácnější vychází z osamocené lidské mysli.

A síly semknuté kolem koncepce skupinovosti dneska té vzácné hodnotě lidské mysli vyhlásily vyhlazovací válku. Ústrky, vyhladovování, potlačování, nucené řízení a ochromující rány usměrňovacího bucharu, to jsou metody, jimiž je pronásledován, svazován, otupován a omamován svobodný, volně vlající duch. Lidský rod, jak se zdá, se pustil neblahou sebevražednou cestou.

A já věřím tomu, že svobodná, zkoumavá mysl lidského jednotlivce je největší hodnota na světě. A za to taky chci bojovat: aby se mohla svobodně a bez usměrňování rozletět, jakým chce směrem. A musím bojovat proti každé ideji, náboženství nebo vládě, která omezuje nebo ničí individualitu. Takový jsem a takové jsou moje cíle. Chápu, proč se systém, založený na určité formuli, musí snažit o zničení svobodného ducha - svobodný duch totiž může svým zkoumáním zničit takový systém. Ovšemže to chápu a nenávidím to a budu proti tomu bojovat za zachování toho jediného, co nás dělí od netvůrčích zvířat. Kdyby se podařilo zhasnout onu záři, jsme ztraceni. ...

John Steinbeck, Na východ od ráje, Odeon, 1984.

9.8.2009 - hodnocení první půlky prázdnin

9. srpna 2009 v 13:36 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Už máme pár dní srpen a jak tak na to koukám, poslední dobou nepíšu vůbec žádné články o sobě. Prázdniny mají zatím poměrně monotónní rytmus, takže moc není o čem psát. Celý červencec probíhal pouze ve znamení herek, práce, knížek, Clifa, úklidu, sběru a tak podobně pořád dokola. Z mého předsevzetí napsat přes prázdniny celou diplomku zbyla chabá náhražka typu "napsat aspoň polovinu bude úspěch". A protože za dva měsíce to zase začne, šla jsem do sebe a dala dohromady první tři kapitoly (cca 15 stran), které jsem dnes dopsala a poslala k vyjádření. Takže dobrý pocit z toho, že mám alespoń malého "strýčka" ještě než jsem vlbec dostala zadání se mísí s pocitem viny, že touto dobou jsem už mohla být minimálně v polovině práce. Dobře si totiž uvědomuji, jak špatně to přes zimu vypadá s mým volným časem. Ale zase je pravda, že dny v zimě jsou krátké, takže nebudu u herek do osmi do večera.

Jinak jsem včera konečně vyrazila do kina shlédnout nového Harryho Pottera, přirozeně v angličtině, jelikož k dabingu mám odpor. Musím říci, že podle mě si s obsáhlou knihou poradili velmi dobře, film se mi moc líbil. Konečně jsem zjistila, jaká je výhoda, mít to načtené. To tak bývá, když někdo čeká, až vyjdou všechny díly, aby si je mohl přečíst najednou (čtení dílů po etapách s minimálně ročními mezerami mi moc nevyhovuje). Celkem se mi spravila nálada po čtyřhodinovém lítání po městě za účelem sehnání kabelky k mé nové apartní sukni a saku. Kabelek jsem viděla snad tisíce, ale ani jedna nebyla to, co potřebuji. Ale já mám s kupováním kabelek obecně velký problém, patrně to je dědičné, mamka je na tom úplně stejně. Máloco se mi líbí barevně, designem, velikostí a bytelností. A když už ano, zpravidla to bývá nad mé finanční možnosti. Jasko včera - navštívila jsem obchod s nějakou značkovou módou od italského návrháře, kde měli naprosto úžasné a originální šaty. neodolala jsem a zkusila si je - pocit byl nepopsatelný, jako by šlo o mou druhou kůži, tak byly úžasné. Dokonce i prodavačky říkaly, že už si je tam zkoušelo hodně lidí, ale nikomu nepadly tak jako mě, protože je do nich třeba mít figuru "modelky", a tu já naštěstí mám. Bohužel šlo o zbožné přání - stály přes sedm tisíc. Mamka se sice tak nadchla, že mi je chtěla koupit, ale v situaci, kdy nemá ani na dovolenou a rekonstrukce bytu ji stála všechny úspory na důchod jsem ji s tím hnala svinským krokem - přece nedá půlku svého platu za nějaké, byť i sebehezčí, šaty. Možná tam budou viset ještě pár měsíců a pak je třeba o pár tisíc zlevní :o)

No a jinak si prázdnin užívám starým dobrým způsobem - Clif je teď naštěstí celkem fit, takže mi dělá jen radost. Učím se strouhat kopýtka, je to tedy pěkná fuška, ale podle mé kopytářky to půjde, možná se mu kopýtka i zlepší. Horizont, koník, kterého jsem jezdila vloni, je opět nemocný - stále se vracejí problémy s nohou, z tohoto důvodu byl asi na jízdárně tak protivný, když jsem se tam v květnu zkoušela vrátit. Takže mého rozhodnutí od tohoto koně vycouvat vůbec nelituji - na nějaké pořádné ježdění to asi hned tak - pokud vůbec - nebude a na ošetřování mi jeden důchodce stačí, ono až se vrátí obvyklý kolobě koně - práce - škola, jeden nebude vědět, kam dřív skočit.


Foucaultovo kyvadlo

1. srpna 2009 v 12:55 | dadulka |  Dadulka knihomol
Umberta Eca jistě není třeba představovat. Jeho nejznámější dílo, Jméno růže, jsem četla ještě na střední škole. Zde bych výjimečně byla ochotná shlédnout i stejnojmenný film, které je údajně také velmi dobré, pro srovnání s knihou. Zpravidla totiž díla pouze čtu a poté nemám vůbec potřebu se dívat na filmová zpracování. Foucaultovo kyvadlo je další známou knihou Umberta Eca, a ač mi bylo výslovně doporučeno, musím přiznat, že mě ve srovnání s předchozím dílem tolik neoslovilo. Možná je to částečně dáno i zápletkou založenou na templářích, o nichž jsem už přečetla docela dost, a proto mě neustálé legendy o řádu a jeho pokračovatelích zas tak neberou (i když nutno přiznat, že templáři tady nebyli až tak ústředním tématem, to spíše rozenkruciáni a mnoho dalších řádů a historických postav), a také asi tím, že mi moc nevyhovovala poněkud rozvláčná struktura příběhu, hodně počítající se znalostmi, které já nemám. U Jména růže jsem toto nepociťovala, i theologické disputace byly laikovi srozumitelné. Takže dojem poněkud rozporuplný. Moc mi nevyhovuje, když vypravěč líčí svůj život zpětně včetně méně důležitých odboček a takto se dostává k situaci, v níž se nachází teď. Nicméně krátkou ukázku uvedu, vzhledem k dílu asi netypickou a možná špatně zvolenou, ale tato historka mě oslovila.

... Trumpeta... Večer k nám pak přišli strejda s tetičkou z +++, byli bezdětní a mě měli ze všech synovců a neteří nejradši. Přistihli mě, jak brečím nad tou neexistující trumpetou, a prý to všechno napraví, na druhý den půjdeme do obchodního domu Upim, kde je hraček spousta, prostě nádhera, a tam si vyberu trumpetu, jakou budu chtít. V noci jsem oka nezamhouřil a celé dopoledne se mnou nebylo k vydržení. Odpoledne jsme vyrazili do Upimu a tam jsme našli tři typy trumpet, pokud jich nebylo víc, z plechu, mně ale připadaly jako mosazné instrumenty z mystické zátoky před jevištěm. Byla tam polnice, snižcový trombón a pak jakási trumpeta, měla náústek, ale klapky jako saxofon. Nevěděl jsem, co si mám vybrat, a asi mi to trvalo moc dlouho. Chtěl jsem je všechny tři a zdálo se, že nechci ani jednu. Přitom se asi strejda s tetou koukli, nač ty nástroje přijdou. Lakomí nebyli, měl jsem však stejně dojem, že cenově nejvýhodnější jim připadal bakelitový klarinet, černý se stříbrnými klapkami. "Nechtěl bys radši tohle?" zeptali se mě. Vyzkoušel jsem si jej, bečel docela slušně, honem se mě snažili přesvědčit, že je moc pěkný, já jsem si to však už uměl přebrat a bylo mi jasné, že strejda s tetou chtějí, abych si jej vybral, protože stojí míň, trumpeta by je asi přišla na velké peníze, a do velkých obětí jsem je nutit nechtěl. Doma mi vtloukali do hlavi, že když mi někdo dává něco, co se mi zamlouvá, musím ze sebe hned vyklopit, že nic nechci a že stejně děkuju, a to ne jenom jednou, nesmím říkat nechci a natahovat přitom ruku, musím dárce nechat, aby na mě naléhal a prosil mě. Takže jsem strýci a tetě řekl, že bych tu trumpetu ani nechtěl, a že kdyby klarinet vyhovoval jim, tak že bude vyhovovat i mně. Pokukoval jsem po nich a doufal jsem, že mě začnou přemlouvat. Nepřemlouvali, oba jsou už na slávě boží. Jsou prý moc rádi, že mi ten klarinet, zvlášť když jsem si ho sám vybral, mohou koupit. Zpátky už to vzít nešlo. Dostal jsem od nich klarinet. ...

Na závěr bych ráda uvedla ještě kraťounkou ukázku slavného Belbova výroku. Belbo je jednou z ústředních postav románu a věta, kterou zde pronese, pronáší velmi trefně i na konci příběhu.

... Někdy se velice rozčilil, a to pak reagoval neuváženě. Jelikož ho však dokázala rozčilit zase jen něčí neuváženost, odbylo se to tak, že ta jeho neuváženost, uměle vyvolaná, na něm nebyla znát, nepronikla z něho navenek, a když, tak jen nepatrně. To pak svíral rty, obracel oči k nebi, díval se do země, nakláněl hlavu k levému rameni a nakonec pokaždé pronesl: "Odšpuntuj se." Pokud to piemontské rčení někdo neznal, byl ochoten vysvětlit je: "To se říká, když se někdo nafukuje. Dá se předpokládat, že se v tom fyzicky ne zcela přirozeném stavu udržuje díky tomu, že má v zadku zátku. Stačí ji vytáhnout, a je z něho zas normální člověk."

Umberto Eco, Foucaultovo kyvadlo, Odeon, 1991.