Září 2009

Sedm nejhorších rodičovských omylů

27. září 2009 v 11:25 | dadulka |  Dadulka knihomol
Titulek sice může znít všelijak, ale jde o název knihy, která byla nejprve půjčena mé mamce na přečtení. Mamku kniha velmi oslovila a prohlásila, že by si ji měl přečíst každý. Dala jsem tedy na její radu a nezbývá mi, než s ní (jako téměř vždy) souhlasit. Autoři knihy, John a Linda Frielovi, jsou psychologové, manželé i rodiče, a jejich poznatky z mnohaleté psychologické praxe opravdu stojí za přečtení.Ráda bych zmínila ty věci, které mě nejvíce zaujaly.

První omyl autoři nazývají "infantilizace", neboli "děláte z dítěte mimino". Je až neuvěřitelné, nakolik ses touto chybou setkávám v praxi. Mezi mými známými bych určitě našla řadu lidí, jimž se rodina vždy snažila umést cestičku a život usnadnit tak, aby nemuseli o nic bojovat. Jedno ze základních pravidel ale říká, že je potřeba naučit děti, aby za sebe bojovaly samy. S tím rovněž souvisí i to, že podle autorů by kolem dvaceti let měl člověk být schopen se o sebe postarat, uvařit si, vyprat si a platit své účty. Nevím, jaké jsou vaše zkušenosti, ale přijde mi, že dnešní mládež v pohodě bydlí zadarmo u rodičů a nemá jakoukoliv snahu se o sebe starat, zejména ekonomicky. Samozřejmě, že vina je na obou stranách, nicméně autoři nepovažují za zdravé, aby dospělý člověk bydlel u rodičů a neměl žádné závazky. S tím mi nezbývá než ncela souhlasit.

Autoři dále zavádějí pojem ROVYJE (rodičovská výchovná jednotka). Jde o manžele, kteří spolu zůstávají pouze kvůli dětem, ačkoliv mezi nimi už téměř není žádný partnerský vztah. Neřekla bych, že jde o správnou cestu, jelikož podle mě obecně platí, že pokud jsou manželé šťastní a manželství spokojeně funguje, jsou šťastné i děti. Zároveň je zde zmíněna i skutečnost, že děti těchto rodičů mají velký problém se osamostatnit. Přitom by pro dítě určitého věku mělo být normální najít si přátele a aktivity mimo domov. Toto úzce souvisí i s problémem rodičů nechat děti dospět, dát jim vlastní prostor a nechat je žít vlastní život. Nicméně setkávám se i s případy, kdy se rodič snaží být nejlepším přítelem svého dítěte, všechno chce dělat s ním (zpravidla proto, že z různých důvodů není schopen vytvořit si vazby s jinými dospělými) a organizuje mu celý život ze strachu, aby zůstal sám. Děti poté mají často výčitky, že nechávají rodiče o samotě, a tak žijí životy svých rodičů až do jejich smrti. Zde je na místě vyzdvihnout řekla bych nejdůležitější pravidlo knihy: DĚTI EXISTUJÍ ODDĚLENĚ OD SVÝCH RODIČŮ. To jinými slovy znamená, že jejich vztah má určité hranice a určitá omezení. Děti i rodiče mají žít svůj život v mnoha ohledech odděleně a nezávisle. Vazba mezi partnery by podle autorů měla být užší než vazba mezi rodiči a dětmi. Rodiče a děti mají každý svůj okruh přátel, svůj okruh aktivit a časem i svou nezávislot. Proto je zcela špatné, když se rodiče např. snaží dělat si z dětí kamarády tím způsobem, že s nimi řeší své manželské a jiné problémy. Pro dítě je přece velmi náročné poslouchat stížnosti jednoho rodiče na druhého. Dítě má rádo oba rodiče a nezřídka se trápí pocity viny, že jednoho zrazuje pro druhého. Navíc projednáváním svých soukromých věcí mezi rodičem a dítětem vzniká až nezdravě úzký intimní vztah, což pak pro dítě v důsledku znamená horší schopnost se odpoutat.

V neposlední řadě je v knize zmíněno i přehnané nucení dětí do mnoha aktivit či touha mnoha rodičů si skrze děti uskutečňovat své sny. Myslím však, že základní myšlenky, které mě oslovily, jsem už vystihla. Pro jejich lepší ilustraci předkládám několik krátkých ukázek.

1) Z části "Odsouváte manželství na poslední místo":
... Děti, které vychovaly ROVYJE, mají společné snadno viditelné znaky. Někdy, ale ne vždycky, jsou na vás značně závislé. Není to ten ukňouraný, bezmocný a ublížený druh závislosti. Jde o typ dítěte, kterému dělá potíže odjet studovat na univerzitu nebo vyjet do světa, které raději zůstanou doma nebo blízko domova, i když existují jiné možnosti. Prohlašuje, že se drží blízko domova, protože "opravdu miluje svou rodinu a chce jí být nablízku". Jde o dítě, které tvrdí, že jste jeho nejlepší přítel, a které tráví neúměrně mnoho času s vámi, zatímco by mělo být venku a hledat si kamarády a blízkého přítele. ...

2) Z části "Snažíte se stát nejlepším přítelem svého dítěte":
... Páteční a sobotní večery rodičů, kteří se do takové pasti chytili, probíhají často tak, že jedne říká: "Jen jdi a užij si se svými kamarády. Já vůbec nejsem sama. Mám tu dnes večer spoustu práce (jako žehlení tvých košil a triček, z čehož máš ještě větší pocit viny). Mám radost, když vidím, že si se svými kamarády užíváš legrace (v překladu: žiji svůj život prostřednictvím tebe)."
Naši dospělí klienti, kteří žijí v takovém uspořádání, se cítí velmi provinile a odpovědně za své rodiče. Mnoho z nich zůstane v pátek nebo v sobotu večer doma a říká jim: "Ale to víš, tati, někdy jsem taky o víkendech raději doma. Stejně vyrostu a budu z domova dřív, než se naděješ." Zní to celkem rozumně, ne? Věrné dítě, které neužívá drogy nebo neexperimentuje se sexem. Je doma, u rodinného krbu s mámou a tátou. Až na jednu věc. Sváří se v něm lítost se vztekem a pocit yviny, ale neví, jak z toho ven. Jediný způsob, jak se z toho může dostat, je nechat rodiče doma s jejich vlastní sebelítostí. ...

J. a L. Frielovi, Sedm nejhorších rodičovských omylů, Knižní klub, 1999.

Červený a černý

21. září 2009 v 9:18 | dadulka |  Dadulka knihomol
Jde o dvě mé nejoblíbenější barvy :o) A samozřejmě také o nejznámější dílo jednoho z průkopníků kritického realismu, francouzského spisovatele Stendhala. Stendhal byl stoupencem Francouzské revoluce a účastnil se bolů v Napoleonově armádě. Tato jeho zkušenost se promítá i do děje díla červený a černý, jehož hlavním hrdinou je mladý Julián Sorel, selský synek, který tajně obdivuje Napoleona a sní o hrdinských činech v armádě. Je rovněž velmi nadaný a proto se nedokáže smířit s pouhým selským postavením a snaží se proniknout do vyšší společnosti, nejprve jako vychovatel, poté se neúspěšně pokouší o kněžskou dráhu. Nakonec se dostane do Paříže jako tajemník markýze de la Mole. Julián je zprvu pokrytecký a velmi ctižádostivý člověk, který ke svému úspěchu využívá i city žen a tvrdě odsuzuje model, jakým se po pádu Napoleona ubírá francouzská společnost. Zda se mu podaří překonat společenskou bariéru a dosáhnout úspěchu, si můžete zjistit v knize, nicméně prozradím, že celým dějem se prolíná vědomí tragického konce.

... Ale přenechme toho malicherného člověka jeho malicherným obavám; proč si vzal do domu odvážného člověka, když by by byl naopak potřeboval lokajskou duši? Proč si nedovedl vybrat své lidi? V devatenásctém století je tomu obyčejně tak, že setká-li se mocný a urozený muž s odvážným člověkem, zabije ho, pošle ho do vyhnanství, uvrhne ho do vězení anebo ho tak poníží, že on z toho bláhově umře žalem. V našem případě náhodou ten odvážný člověk ještě netrpí. Velkým neštěstím malých francouzskýmch měst a volených městských správ, jako má New York, je, že nemohou zapomenout, že jaou na světě lidé jako pan de Renal. V městech s alespoň dvaceti tisíci obyvatel dělají tito lidé veřejné mínění, a v zemi, jež má ústavu, je veřejné mínění strašné. Člověk s ušlechtilou, vznešenou duší, jenž by byl třeba vaším přítelem, ale bydlí sto mil od vašeho města, soudí o vás podle veřejného mínění vašeho města, a to vytvářejí hlupáci, kteří měli štěstí, že se narodili jako šlechtici, boháči a lidé nevynikající žádnou duševní vlastností. Běda tomu, kdo vyniká! ...

Stendhal, Červený a černý, Knižní klub, 1993

30.8. - 2.9.2009 - dovolená v Českém ráji

10. září 2009 v 17:17 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Vracím se k neděli, kdy jsme se vraceli z Pelhřimova. Ještě to odpoledne jsme s přítelem odjeli do jedné z částí Českého ráje, kde jeho rodina vlastní krásnou roubenou chaloupku v údolí hned pod skalami. Zároveň jsem měla tu čest být představena celé rodině - mamince (kterou už znám, sestře, skorošvagrovi a nějakému rodinnému známému. O vzájemných sympa/anti-patiích se tu moc rozepisovat nehodlám, nicméně ignorace mé osoby ve stylu, že o mně bylo mluveno, jako bych tam ani nebyla (naskýtá se mi zajímavé přirovnání s pátým kolem u vozu), ač dle Honzy nešlo o záměr (to bych ráda věděla, kdo se takto nezdvořile chová normálně), byla i na mě poněkud silné kafe.

Abych však pouze nekritizovala - příroda je tam nádherná. Pro mě šlo o můj první výlet do těchto končin (jojo, to jsou ti, co raději jezdí k moři) a byla jsem opravdu nadšená přírodou, skalami a klidem (naštěstí už začala škola, takže turistů přes týden bylo opravdu minimálně). Podle Honzy nejsem zas tak špatný lezec, takže jsem si užívala krásných výstupů a výhledů ze skal, zejména vyhlídka z jedné skály poblíž dávné skrýše Kališníků pro mě má i teď nezapomenutelné kouzlo (pro znalce číslo 2 stupnice krásných zážitků).

Úterní výlet v poměrně značném vedru, spočívající v několikahodinovém stoupání do kopců a návštěv dvou hradních zřícenin, kde se neustále chodilo po schodech nahoru a dolů, to vše bez pití, mě celkem vyčerpal. Ještě horší snad byl návrat do údolí po silnici, který moje kyčel špatně udýchávala. Nicméně krásné výhledy ze zřícenin a z rozhledny (číslo 3 stupnice) mi tuto námahu plně vynahradily. Řekla bych, že i osamocený turista čekající pod rozhlednou, až budeme hotovi, má na co vzpomínat :o)

Po výletu jsem byla zatažena do místní pizzerie na v širokém okolí vyhlášenou pizzu. Prostředí bylo příjemné do doby, než se dovnitř nahrnula grupa německých puberťáků, kteří hlučně obsadili celý lokál. Naštěstí jsem svou Quatro fromaggi měla už snědenou. Sice nešlo o nejlepší pizzu v mém životě, ale na místní poměry byla opravdu dobrá. Navíc po sedmihodinové túře bych louskala snad i hřebíky.

Poslední den jsem vyrazili na výlety po jeskyních. Navštívili jsme úžasné dolomitové krápníkové jeskyně, jediné svého druhu u nás, které ve hloubce cca 15 metrů skrývaly i nádherné podzemní jezero. Název jeskyní si už bohužel nepamatuji, ač jsem na něj byla dnes tázána (kdo ho víte, neváhejte se podělit). Poté jsme vyrazili na krátký výstup směrem k veřejně pčřístupným "plazivým" jeskyním na jedné turistické trase. Jeskynní dóm na mě rozhodně udělal dojem (jednoznačně první místo zážitkové stupnice), stejně jako zasvěcovací obřad.

No a pak už byl pomalu čas vyrazit domů. Jo abych nezapomněla - nemohu nezmínit úžasnou koupel v horké vodě ve staré plechové vaně postavené venku, kterou pro mě brouček připravil po návratu z úterního sportování. To bylo opravdu blaho. A také jsem zapomněla napsat o lanovém centru, do nějž jsme ve středu vyrazili - byla to pěkná fuška, ale stálo to za to.

29. 8. 2009 - Poslední srpnový víkend

7. září 2009 v 22:04 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Tak už zase v Praze a v plném návratu k běžnému životu jsem se rozhodla postupně doplnit mezery v zápiscích. Naposledy jsem tu vyprávěla něco o dvoutýdenní "dovolené" s mým přítelem. Jak závěr naznačoval, tyto dva týdny skončily návštěvou jak mé (širší), tak jeho (užší) rodiny. Ale popořadě:

V sobotu ráno jsme nejprve vyrazili za Clifem, jelikož jsem měla domluvené strouhání. Gábina se protentokrát většiny práce ujala sama, ač se jinak snažím pilně trénovat, takže do hodiny bylo hotovo a Clifík má teď kopýtka jedna radost. Za pár týdnů bude údržba na mně, tak uvidíme, zda mu to vydrží.

Po této malé epizodě jsme vyrazili směr Pelhřimov, kde má moje rodina většinu příbuzných. Jak jsme se tak blížili k Vysočině, zjišťovali jsme, že počasí je čím dál horší. Ochladilo se minimálně o deset stupňů a místy i mrholilo. A to měla být v Pelhřimově pouť!

Příjezd k bratrovi mé maminky a jeho ženě, kteří žijí v mamčině rodném pelhřimovském domě, byl jako vždy odměněn hostinou hodnou knížete. Hned jak jsme prošli dveřmi, byli jsme usazeni k polévce, po které následoval pečený domácí králík a hned dva druhy příloh, to abychom si mohli vybrat. Následoval vynikající malinový dort s tvarohovým krémem, o kterém mi Honza bájí dodnes. Poté jsme se rozhodli trochu projít po městě a vyrazit na pouť, aby nám alespoň mírně slehlo, než bude čas na večeři. Město jsme prošli za hodinu a poté řádili na autodromu, který ve srovnání s tím, co je k vidění na Matějské, stál opravdu za to. Pořád plný a hlavně - bouralo se o 106. V Praze lidé jen nudně krouží dokola...

Po návratu domů jsme vehementně odmítali cokoliv k jídlu (kromě dortu na nás čekala ještě čerstvě upečená bábovka) a v rámci dalšího vytrávení vyšli za město k místnímu rybníku, vyzbrojeni půlkou bochníku chleba, že budeme krmit kachny. Kachny na Stráži z nás měly šok - zjevně v životě nezažily, že by je někdo přišel krmit, a bály se přiblížit, takže jsme naházeli kousky chleba do vody a mohli zase jít domů. Samozřejmě následoval plný stůl - chlebíčky s výbornou domácí mrkvovou ... hmmm, pomazánka je pro tuhle dobrotu fakt urážlivé slovo ... no prostě něčím, a samozřejmě výborné humpolecké párky, kterých nám Dana vnutila tak asi dvojnásobek našeho limitu běžné týdenní konzumace. Přejedená jsem teda byla pořádně... Raději jsme opět odešli na pouť, vozit se v autíčkách, a poté do kina na Harryho Pottera, kterého jsem přetrpěla s českým dabingem - to víte, kino za 80 Kč, nejděte tam. Navíc s pytlíkem skvělých sušených jahod v čokoládě :o)

Domů jsme naštěstí dorazili dost pozdě, takže nám už k jídlu nikdo nic nenabízel. Jo, zapomněla jsem zmínit, že mi celou dobu teta Honzu v jednom kuse chválila, jaký je to šikovný chlapec, a kde jsem tak hodného kluka sehnala... (hele, moc se nesměj).

Ráno už tradičně chlebíčky s mrkví, bábovka a dort. Bylo mi pak špatně celé dopoledne, a to se ještě příbuzní cítili lehce dotčeni, že Honza odmítl klobásu s vejcem a místo toho jí mrkev. Naštěstí jsme museli odjet vyzvednout mou mamku z dovolené, kterou trávila na chalupě u sestry v Kamenici nad Lipou. Na oběd jsme se naštěstí/bohužel (dosaďte si) nezdrželi, jelikož mamka v obavě před zácpou chtěla vyjet co nejdříve. Do Prahy jsme dorazili za nádhernou hodinu a čtvrt, takže ať mi někdo povídá, že to na Prahu zas nejelo. No a poté jsme se vrhli na přípravy odjezdu do Českého ráje, kde má pro změnu chalupu Honzova rodina. Ale o tomto zajímavém setkání budu vyprávět až příště.