Říjen 2009

Teorie nevzdělanosti - Boloňa, elitní vzdělání, antiosvícenství

30. října 2009 v 13:35 | dadulka |  Dadulka knihomol
Posledním článkem inspirovaným knihou teorie nevzdělanosti bude zamyšlení nad Boloňou, kterou sám autor nazývá "prázdnota evropského vysokoškolského prostoru, a několik myšlenek z kapitoly o elitním vzdělání a antiosvícenství. Nakonec jsem se rozhodla mé názory tady poněkud zredukovat a několik kapitol knihy zcela vypouštím (kdo má zájem, přečte si). Přece jen nechci znechutit i poslední zbylé otrlé čtenáře.

Situace z Boloni se týká kompletní reformy vysokého školství v Evropě, která zde byla dohodnuta v roce 1991. Ve stručnosti - šlo o rozdělení studijní programů do tří stupňů (Bc., Mgr., Ph.D.) a vytvoření jakéhosi jednotného evropského vysokoškolského systému, což by umožnilo školy snáze srovnávat a přispělo ke - v současnosti tak populárních - studijním pobytům na zahraničních vysokých školách. Tato myšlenka má však několik zásadních nedostatků.

... Ať už bude zkrácené studium vypadat jakkoliv, nárokům na vědeckost a schopnost kritického myšlení nebude moci dostát. ...

Toliko k možnosti mít pouze bakalářský titul, který pro většinu lidí deklaruje vysokoškolské vzdělání, čímž zároveň snižuje jeho hodnotu. Ve chvíli, kdy bude mít - a spějeme k tomu rychle - bakalářský titul kdekdo, protože jeho získání není nijak obtížné, nebude už takové vzdělání o ničem vypovídat. V podstatě srovnatelná situace s tím, kdy se maturita začala považovat za naprosto běžnou věc. V budoucnu bude mít pro jednice, kteří se chtějí věnovat akademické činnosti, smysl pouze titul Ph.D., který se už teď, při stále rostoucím počtu magistrů, jeví v mnoha oborech naprostou nutností. Úspěšně doháníme systém Spojených států.

Dalším aspektem výše zmíněného systému je vyčlenění výzkumu mimo oblast základního univerzitního vzdělání. Mnoho z nás zajásá - také se nechci věnovat věděcké kariéře. Nicméně je nutné si uvědomit, že univerzita sloužila od počátku věků jako místo, kde výzkum a výuka jdou ruku v ruce. Současný systém mi spíše připomíná základní školu - přednášející něco odříká, já se to naučím a je to. Pochopení a osvojení si látky nějakou konkrétní hlubší prací nikde.

Posledním prvkem boloňského procesu bylo zvýšení mobility studentů tím, že univerzity se zestandardizují, programy sjednotí a v konečném důsledku bude možno všude studovat ten samý obor. Zde se nabízí zásadní otázka - jakou cenu pak má cestovat někam jinam? Mnoho z vás namítne, že cizí jazyk je tou správnou motivací. Ve chvíli, kde se všude dá studovat a zpravidla i studuje anglicky, tato motivace poněkud ztrácí na významu. Já bych považovala za přínosnější objevovat jinou kulturu, jiné tradice a jiné metody a náplně učení, než jen lákavou vidinu podobného obsahu, takže pak bude jednoduché zase se vrátit na svou alma mater bez toho, aby se semestr opakoval. Píše člověk, který v životě nikam na erasmus a jemu podobné nevycestoval a ani nevycestuje, protože v tom nevidí žádný zas tak oslnivý aspekt. Znám jedince, do na střední škole odjeli do Spojených států. Nejenže tam byli s našimi vědomostmi za hvězdy (čili vzdělanostní rozvoj nula), ale stálo je to (respektive jejich rodiče) poměrně dost peněz a naučený jazyk po pár letech, co ho doma nechali ležet ladem, se rychle zapomíná.

Toliko k Boloňskému procesu a nyní přejdu ke kapitole o elitním vzdělání, které autor velmi kritizuje jako myšlenku, která je nejen v rozporu s tradičním pojetím univerzity, ale i krokem zpět z hlediska vývoje a pokroku lidstva. Ve chvíli, kdy je vyšší úroveň vzdělání a věděcké vzdělání (myšleno samozřejmě až po ukončení klasického magisterského studia, které dávno není eltiní) určeno jen pro nějakou - byť i vědeckou - elitu, není divu, že celková úroveň vzdělanosti upadá. Lze namítnout, že tomu tak bylo vždy. Autor však namítá:

... Christian Thomasius koncem 17. století požadoval, aby věda směřovala ke všem, ne jen k elitářskému kruhu učenců, a pro Immanuela Kanta byla věda neoddělitelně spjatá s tím, co nazýval veřejné používání rozumu. ...

Hezká myšlenka. Sice trochu v rozporu s mým názorem z předchozí kapitoly o nutnosti omezit vyšší vzdělání jen na užší skupinu jedinců, ale jedinců, kteří mají výrazné nadání, ne pouze jedinců, kteří mají výrazně tučnější konta. Vždy jsem pro upřednostnění talentu; jen podotýkám, že na úplné hluboké studium prostě musíte mít čas, který zákonitě nemáte, jste-li každý den v kanceláři od devíti do šesti. Vidím to sama na sobě - snaha o studium by byla, ale zdaleka se mu nevěnuji tak moc, jak bych chtěla. Kdyby byl tatínek šejk, mohla bych celé dny jen ležet v knihách, diskutovat s učenci, cestovat po divadlech či muzeích a jezdit na koni, což, jak jsem zjistila o prázdninách v omezené formě čtení a ježdění, není zrovna program k zahození :o) Navíc kdo z nás má předpoklady a opravdovou touhu věnovat se vědecké činnosti? Je pak otázkou, jak nahlížet na naše vzdělání z univerzit. Ale to ať si posoudí každý sám. Na úplný závěr si zde dovolím odcitovat jednu delší pasáž z knihy, která dobře vystihuje i můj pohled na Evropskou unii, na kterou se rozhodně nedívám skrz růžové brýle.

... Prosazování věděckých elit a principu excelentnosti nesignalizuje ani tak zásadní odhodlání zvýšit výkonnost, ale mnohem spíš tendenci k izolaci a ekonomizaci vědecké práce. Stejně jako nejnovější reformy definují univerzity, které byly dosud financované z veřejných peněz, jako podniky, které jsou zodpovědné dozorčí radě, jež je všechno jiné než reprezentant veřejnosti, tak se i věda stále víc interpretuje jako mezinárodní firma, k jejímuž programu už nepatří idea vzdělávání lidí. Člověk může, z dobrých důvodů, s takovou koncepcí souhlasit a plédovat za návrat osvícenského absolutismu, který sice lid obšťastňuje požehnáním vědeckého vědění, avšak zároveň ho drží daleko od center a procesů tohoto vědění. Lze si jistě dobře představit, že taková dělba práce nepůjde k duhu jen vědám, ale také lidem, kteří se tak osvobodí od všech nároků, které přesahují získání kvalifikace pro výkon povolání. Sklon k více či méně osvícenému absolutismu je v Evropské unii beztak nepřehlédnutelný. Přinejmenším by se to ale mohlo jasně říci a vzít tak na vědomí, že Evropa se tím loučí s ideou Evropy par excellence.
Osvícenské pojetí vzdělání bylo principiálně myšlené jako otevřené a přístupné, mělo být motorem emancipace, předpokladem pro to, aby lidé měli východisko z nesvéprávnosti, ať už zaviněné jakkoliv. Také klasická organizace vědy v "republice učenců" nechápala univerzitu jako místo určené elitám, ale mnohem spíše jako model rovnosti založené na rozumu, která by mohla být vzorem pro uspořádání společnosti jako takové. ...

K. P. Liessmann, Teorie nevzdělanosti, Academia, 2008

Teorie nevzdělanosti - vzdělanost, polovzdělanost, nevzdělanost

30. října 2009 v 12:45 | dadulka |  Dadulka knihomol
V této kapitole knihy se autor zamýšlí zejména nad novodobým pojetím vzdělání, které už ovšem nelze nazývat vzděláním. Vše údajně pramení ze snahy neustále reformovat - a právě neustálé reformy vzdělání jsou špatné, protože vzdělání odklánějí od jeho tradičního pojetí a kořenů, které by každý člověk měl znát, jelikož bez dobrých základů nelze stavět.

... Reformátory vzdělání všeho druhu pojí jediné, a to nenásvist k tradičnímu pojetí vzdělanosti. Je jim očividně trnem v oku, že by lidé mohli získat vzdělání neúčelové, souvislé, obsahově ukotvené v tradicích velkých kultur, které by je nejen formovalo, ale také by jim umožnilo nezávislost na diktátu doby a módních vlnách. Vzdělaní lidé by totiž byli všechno jiné než bezproblémově fungující, flexibilní, mobilní a týmově svázané klony, jaké by mnozí rádi viděli jako výsledné produkty vzdělávacího procesu. ...

Naštěstí pro reformátory se dnes hodně lidí zrovna dvakrát nesnaží naplnit ideau vzdělanosti, dokonce si troufám tvrdit, že např. většina mých spolužáků by ani nevěděla, co mají vlastně naplňovat. Místo toho nás univerzita vede k tomu, abychom většinu prací a referátů dělali v týmech či dvojicích, abychom se vyjadřovali stručně a jasně (hlavně ne žádné hlubší proniknutí do problematiky) a abychom používali zábavné a moderní technologie formou hesel v powerpointu, o kterém se autor knihy nevyjadřuje zrovna v superlativech, a já jeho názor sdílím. Předkládat studentům jednoduchá hesla, která si tupě opíší, aniž by poslouchali vysvětlení přednášejícího či se snažili pochopit podstatu věci, která pak stejně tupě opíší do testu vyžadujícího odpovědi v bodech, tomu se dnes říká moderní pojetí vzdělání a využití nejnovějších technologií...

Moderní pojetí má spíše než ke klasickému vzdělání blíže k jakési soudobé kompilaci informací, které z člověka vytvoří uniformního jedince schopného být flexibilní pro trh práce a vhodného odběratele zábavního průmyslu. Hlavně nerozvíjet jedince a jeho individualitu, nedej bože se snažit rozvíjet ducha.

... Pro Wilhelma von Humboldta, kterýn je prototypem nepřítele všech reformátorů vzdělání, bylo vzdělání prostě "nejvyšším úkolem našeho bytí". ... "Z hlediska konečného úmyslu" je poznávající myšlení člověka vždy jen "pokusem jeho ducha porozumět sám sobě", jeho jednání je projevem vůle "být vnitřně svobodný a nezávislý" a jeho "činnost" se projevuje snahou nespočinout pohodlně sám v sobě. Člověk je aktivní bytost, a protože veškeré jednání a myšlení musí mít předmět, snaží se člověk "obsáhnout ze světa co nejvíc a propojit se sebou tak těsně, jak jen lze". ...

Podle Nietzscheho však vdělání enlze zevšeobecnit, protože je plně vázané na individualitu. Zejména klasické vzdělání by mělo rozvíjet individuální nadání a talent a proto je důležitý úzký vztah učitele a mistra, věc řekla bych zcela nereálná na našich přeplněných vysokých školách, jejichž anonymita a neosobní přístup některé mé kamarády donutila k odchodu. Tím neříkám, že nejsou školy, kde tomu tak není, ale i ve chvíli, kdy chybí davovost, ještě potřebuje onoho mistra, od kterého se budete učit a který bude rozvíjet vaše nadání. Někoho taskového jsem zažila naposledy na střední škole. Na vysoké, ač nás na ekonomce v oboru se zaměřeném na bezpečnost byla malá skupinka a na nynější škole nás bývá na přednáškách přítomno okolo patnácti, jsem mistra bohužel neobjevila. Tedy vyskytli se dva, ale vždy po odučeném semestru zase zmizeli v propadlišti dějin, rozhodně nešlo o žádnou kontinuitu a rozvíjení talentu.

Nietzsche dále rozlišuje dva ústavy - vzdělávací zařízení a zařízení životní nutnosti. Soudobé školství nevyhnutelně dospělo k pojmu číslo dvě.

... Vzdělávací zařízení byla pro Nietzscheho "protikladem" k insitucím životní nutnosti. Taková místa necharakterizuje nouze a životní potřebnost, a jsou tedy místy svobody, protože ti, kteří je spoluvytvářejí jako žáci a učitelé, nejsou vystavení tlaku užitečnosti, relevanci praxe, blízkosti životní reality a aktuálnosti, jinými slovy: Byla to místa pohody. Tím Nietzsche vrátil škole jen původní význam toho slova. Škola se vztahuje k latinskému schola a k řeckému scholé a původně znamenala "přerušení práce". Moudrost jazyka je mnohdy větší, než si naše kultura, která jazyky zapomněla, vůbec dokáže představit. Škola, která přestala být místem pohody, soustředění, kontemplace, přestala být školou. Stala se jen místem životní nutnosti. A v ní potom dominují projekty a praktika, zkušenosti a kontaktní sítě, exkurze a výlety. Času k přemýšlení se nedostává. ...

Asi teď namítnete, že nelze zcela opomenout finanční stránku věci a nutnosti najít po škole uplatnění. Toto samozřejmě plně chápu, protože i přes své znechucení vyšším školstvím studuji stále, a studuji z důvodu toho, že vysokoškolský titul mi zjednodušší situaci na trhu práce. Mít z čeho existovat je důležité. Nemáte-li co do úst, těžko budete přemýšlet nad nějakými duchovními potřebami. Proto se mi poměrně zamlouvá pro mnohé kacířská myšlenka praktikovaná v minulosti, kdy klasické vzdělání bylo vyhrazeno pro malou majetnou vrstvu, která si mohla dovolit studovat, protože nemusela řešit základní hmotné potřeby. Jenta se mohla plně ponořit do studia. V současném světě je sice vzdělání všeobecně dostupné, ale většina lidí nemá čas a prostor se mu plně věnovat, dostane tedy jakési moderní "vzdělání" a pak hurá do praxe. A jak říká autor, vše, co nějak nesouvisí s praxí a není jí obroušené, se vůbec nemusí učit. Na závěr by bylo záhodno zodpovědět už titulkem nastíněnou otázku: Je soudobá společnost vzdělaná, nebo nevzdělaná?

... Hlavně nemyslet vlastní hlavou - jako by tohle byl tajný program dnešního vzdělávání. Kdo není ochoten jednat týmově a v sítích a flexibilně se přizpůsobit všemu, co trh vyžaduje - mimochodem lidé nic nevyžadují, vždycky je to jen trh, globalizace nebo rovnou budoucnost -, už nemá šanci dostát nárokům společnosti vědění. Ne různé vlastnosti nebo schopnosti samy o sobě, ale distance od ducha dokumentuje jejich nevzdělanost ... Nevzdělanost dnes proto není intelektuálním deficitem, nedostatečnou informovaností, defektem kognitivní kompetence - i když i to bude nadále existovat-, nýbrž je to rezignace na snahu vůbec něco chápat. Vždy, když se dnes mluví o vědění, jde vždy o něco jiného než o pochopení. ... To, co se pořád ještě tvrdošíjně nazývá vzdělání, se v současnosti neřídí možnostmi a hranicemi individua, ani neproměnnými zdroji určité kulturní tradice, a už vůbec ne modelem antiky. Externí faktory - trh, zaměstantelnost, kvalita lokality a technologický rozvoj - jsou nyní ty standardy, kterým má "vzdělanec" dostát. Z tohoto hlediska se jeví "všeobecné vzdělání" stejně postradatelné jako "rozvoj osobnosti". V rychle se proměňujícím světě, v němž se kvalifikace, kompetence a obsahy vědění údajně stále mění, se "nevzdělanost", tedy rezignace na závazné duchovní tradice a klasické vzdělání, stala ctností, která jednotlivci umožňuje rychle, flexibilně a bez zatížení "vzdělanostním balastem" reagovat na neustále se měnící požadavky trhu. ... To, co se realizuje ve vědění společnosti vědění, je sebevědomá nevzdělanost. ...

Voda na mlýn jedince, který odjakživa odmítá týmovou práci, zejména ve škole, a vždycky si nejraději vše zorganizuje, rozhodně, zařídí a udělá sám (i v pracovním životě).

Úryvky opět z Teorie nevzdělanosti, K. P. Liessmann, Academia, 2008

Teorie nevzdělanosti - co ví společnost vědění?

27. října 2009 v 20:26 | dadulka |  Dadulka knihomol
Druhá kapitola knihy se zabývá pojmem "společnost vědění". Myslím, že každý se dnes už někde s tímto obratem setkal, jelikož se skloňuje ve všech pádech a používá při všech možných příležitostech. Podle mého a řekla bych že i autorova názoru jde však o prázdný (když už ne lživý) pojem. Společnost vědění je jen rétorický obrat, jak dát navenek najevo, že snad jde o jakousi novdobou vzdělanou a osvícenou společnost, o kterou poctivě dbá Evropská unie se svými projekty rozvoje vzdělanosti. Jak se dozvídáme z knihy, není tomu tak, ba naopak. Na jednoduchou otázku "Co ví společnost vědění" lze rovněž jednoduše odpovědět "nic". Tak zvaná společnost vědění se dnes řídí pouze principy a zájmy kapitálu a tržního světa obchodu, což je nešvar, který i z vysokých škol dělá jakési "ekonomické" ústavy (to je můj obrat). Co nelze využít k získání nějakého toho peněžního prospěchu, jako by ani nemuselo existovat, což se dá říci o téměř celém klasickém humanitním vzdělání. Dnešní člověk je zahlcen informacemi, ano, ale jde o zcela kusé, často nedůležité zprávy, zpravidla už zpracované médii, které neumožňují objektivní poznání situace a už vůbec nepřispívají k rozvoji ducha. Autor sám podotýká, že z celého televizního zpravodajství má smysl pouze předpověď počasí, která jediná sděluje něco, co má pro člověka význam.

Autor dále podotýká, že v dnešním světě není možné (pokud ano, tak velmi náročné) dobrat se skutečného vědění a opravdového poznání. Vědění je totiž ze společnosti vyčleněné. Ti, co budou namítat, že toto není pravda, si musí uvědomit, že vědění nerovná se množství jednotlivých fakt, která mají někteří lidé v hlavě. Kusá data bez propojení do smysluplného vztahu nejsou věděním. Stejně tak k vědění nepřispívá ani populární koncept celoživotního učení, které nutí lidi, aby byli neustále flexibilní a atraktivní pro trh práce, aby "šli s dobou", nicméně už moc nevysvětluje, jakým způsobem, co, proč a kdo se má učit. Vždy se dá snadno říct: "Nemáš práci, protože jsi na sobě nepracoval." Ale pravé vědění nelze přepočítávat na ekonomický kapitál, pravé vědění nepočítá s okamžitou využitelností. Dnešní vědění však je zcela zprůmyslněné - ve velké víře se uří pouze to, co lze "využít v praxi" a o věci, které nejdou přeměnit na kapitál, nemá nikdo zájem. V tomto ohledu mě neuvěřitelně vytáčí častá reakce okolí po sdělení, že studuji Evropskou unii, ale zastávám spíše pozici euroskeptika a rozhodně nehodlám odjet do Bruselu. Nejčastější reakcí je: "A k čemu ti to teda v praxi bude?" Těžko vysvětlovat, že mě zajímají struktury fungování této poměrně mocné organizace, diktující nám i nejrůznější požadavky v oblasti vzdělání. Ještě lepším příkladem je oblíbená mantra studentů "A k čemu mi tohle v životě bude?", vztahující se k jakémukoliv neoblíbenému předmětu. Ale o tom více dále, teď několik úryvků z druhé kapitoly.

... Společnost vědění není nijak chytrá společnost. Omyly a chyby, které se v jejím rámci dějí, krátkozrakost a agresivita, které ji ovládají, nejsou o nic menší než v jiných společnostech, a je velmi sporné, zda je alespoň všeobecný stav vzdělání vyšší. Cílem společnosti vědění není ani moudrost, ani sebepoznání ve smyslu řecké "gnóthi seauton", dokonce jím není ani duchovní prozkoumání světa, abychom jeho zákonům lépe porozuměli. Patří k paradoxům společnosti vědění, že nemůže dosáhnout cíle veškerého poznání, tedy pravdy nebo přinejmenším závazného pochopení. V této společnosti se už nikdo neučí proto, aby něco věděl, nýbrž jen kvůli učení samotnému. Neboť veškeré vědění, jak zní krédo právě společnosti vědění, rychle zastarává a ztrácí hodnotu. ...

... Vědění je více než informace. Vědění umožňuje nejen odfiltrovat z množství dat ta, která mají informační hodnotu, vědění je celkovou formou prozkoumávání světa - jeho poznávání, chápání, porozumění. Na rozdíl od informace, jejíř význam spočívá v odlišném jednání v budoucnosti, není vědění jednoznačně účelově orientováno. Vědět lze mnoho, a zda je takové vědění neužitečné, se nikdy nerozhoduje v okamžiku jeho vzniku nebo osvojení. Na rozdíl od informace, která představuje interpretaci dat s ohledem na budoucí jednání, lze vědění popsat jako interpretaci dat s ohledem na jejich kauzální souvislosti a vnitřní konzistenci. ...

... Další, zvláště v základním školském vzdělávání velmi rozšířený omyl, spočívá ve víře, že lze odhodit nepotřebný balast vědění a soustředit se čistě na učení se učení, aby se člověk mohl později naučit všechno možné. Ale žádné učení bez obsahu neexistuje. Požadavek učit se, jak se učit, se podobá návrhu vařit bez jakýchkoli potravinových přísad. Pojem učení předem předpokládá předmět učení. Tento obsah se však v současnosti už neřídí žádnou ideou vzdělání, nýbrž se chápe jako otevřená permanentní mezera pro rychle se měnící požadavky trhu, módy a strojů. ...

... Eufemisticky míněná hesla o společnosti vědění hovoří klamným jazykem. Mluví-li se o výzkumu a vývoji, jde o výrobní prostory vědění, které má být co nejrychleji transferováno do zóny ekonomického zhodnocení. Mluví-li se o univerzitách jako o podnicích, které vedou manažeři věděbí, kteří předkládají bilance vědění, podle nichž se dá poznat, zda je poměr vstupů a výstupů rentabilní, znamená to, že je nutné aplikovat na vědění všechny průmyslové postupy a definované parametry podnikového hospodářství, aby to všechno dávalo nějaký smysl. Vzhledem k tomu, že alespoň přírodovědné postupy se podobají průmyslové výrobě, jeví se taková transformace zcela pochopitelná. ... Jinak tomu původně bylo s teoretickým základním výzkumem a všemi humanitními vědami, protože se řídí jiným principem, který dodnes nejlépe vystihují slova Wilhelma von Humboldta o "osamělosti a svobodě" každého učence. Jakmile jde o poznání, jehož není kožné dosáhnout standardizovanými a reprodukovatelnými metodami, protože důležitou roli hraje nadání, individualita a romanticky řečeno genialita, nelze postupy pro jejich získání stanovit a zevšeobecnit. Produkce takového vědění se podobá individualizované ruční práci a vysoké školy byly také až do univerzitních reforem organizované tak, že mezi základní podmínky patřil osobní vztah mistra a žáka. Latinské slovo "magister" se jen málo liší od českého "mistr", německého "meister" a anglického "master", což však není součást obecného povědomí. Nahrazení akademické hodnosti "magister" hodností "master" v rámci domělé internacionalizace demonstruje nejen to, že u samozvaných elit nelze předpokládat vědomí ani těch nejprostších etymologických souvislostí evropských jazyků, ale má se tím také ve vysokoškolských diplomech indikovat standardizace a zásadní reprodukovatelnost získaného vědění, která připouští individualitu jen jako místní kolorit vzájemně přizpůsobených továren na vzdělání. ...

K. P. Liessmann, Teorie nevzdělanosti, Academia, 2008

Co dodat... Snad jen, že z pozice vysokoškoláka lituji, že jsem se narodila do špatného století, a vyhlásit bojkot společnosti vědění :o)

Teorie nevzdělanosti - Kdo bude milionářem aneb všechno, co musíme vědět

27. října 2009 v 19:34 | dadulka |  Dadulka knihomol
V první kapitole knihy se autor věnuje místy velmi úsměvnému rozboru toho, jak je v moderní společnosti nakládánáno s věděním. Základní myšlenka je jednoduchá - vědění se zredukovalo na jakýsi nesouvislý kompilát nejrůznější faktů, které, zcela vytržené z kontextu, samy o sobě o žádné velké vzdělanosti nevypovídají. Jinými slovy - vědění dnes slouží pouze k zábavě, a to i v podobě tzv. serioźních vědeckých pořadů, které se ale zpravidla pouze zaměří na jednotlivá zajímavá témata, opět bez jakékoliv provázanosti. Proto se na takovéto pořady nedívám - po shlédnutí mohu možná odcitovat několik dat, ale skutečné poznání problematiky v širší souvislosti mi chybí. O něco pozitivněji hodnotím takové ty cestopisné pořady o různých zemích, které vždy popisují přírodu, památky, jídlo, lidi, místní kulturní tradice a tak podobně, nicméně to není předmětem knihy. Obsahem první kapitly teorie nevzdělanosti je spíše to, co by se dalo za vzdělání považovat a co člověk musí vědět, a jak autor podotýká, otázky ze života hollywoodských hvězd, které jsou ke slyšení v některých TV soutěžích, nikdo vědět nemusí. Nyní ocituji několik subjektivně zvolených úryvků, aby si čtenář mohl informace přebrat sám.

... Televizní pořady typu Milionáře indikují stav vzdělání na úrovni masově mediální zábavy - jako jednu z forem, jak se projevuje nevzdělanost. Ne že by se člověk při těchto pořadech i při jejich sledování nemohl přiučit. Takový zábavný program bezesporu propaguje tezi, že nikdy nelze vědět dost. A v neposlední řadě si pořady tohotto typu pohrávají s prazákladem naší kultury - hádankou, jejíž zodpovězení rozhodne o dalším osudu člověka. Diváci vytrvají u obrazovky především proto, že je nesnesitelné nechat otázky nezodpovězené. Avšak vědění, jež se takto zprostředkuje, je vzhledem ke svým intencím nezávazné a nesouvislé, je prostě zcela zvnějšněné. Je to dáno jednat typem pořadu, v němž se vědění stává předmětem hry s otázkami a je proto myšlence vzdělání stejně odcizené jako každá jiná znalostní show nebo každá křížovka. Souvisí to ovšem i s poměry, které jakýkoliv náznak souvislosti nebo vnitřního rozvinutí myšlenky sabotují. ...

... Z této show lze vyčíst, co přetrvalo z kdysi tak podporovaného, později zatracovaného všeobecného vzdělání. Všechno může znamenat vzdělání, ale vzdělání už dávno neznamená všechno. ...

K. P. Liessmann, Teorie nevzdělanosti, Academia, 2008

Teorie nevzdělanosti

27. října 2009 v 19:00 | dadulka |  Dadulka knihomol
Tato vynikající kniha rakouského vědce Konrada Paula Liessmanna mě opravdu oslovila, protože v mnoha ohledech plně vyjadřuje mé cítění ohledně soudobé "vzdělanosti" a zejména ohledně pozice vysokých škol, jejichž úroveň neustále upadá. Z tohoto důvodu se jí zde budu zabývat podrobněji, protože mnoho myšlenek z knihy by možná oslovilo i některé další čtenáře. Zejména ale oslovily mne, člověka, pro něhož je studium na univerzitě spíše utrpením, ač by tomu tak nemuselo být. Zejména s přechodem do magisteského studijního programu nastoupilo velké rozčarování a zklamání, rptože já prostě od vzdělání a studia na vysoké škole opravdu očekávám něco úplně jiného. Řečeno slovy mé kamarádky, v tomto směru jsem se tak o sto let netrefila do období, kdy vzdělání ještě naplňovalo pravou podstatu tohoto slova. Ono ve chvíli, kdy je vzdělání pro všechny a je hnáno zejména ekonomickými zájmy, úroveň zákonitě upadá, protože vzdělání na vyšším stupni by prostě mělo být vyhrazeno jen pro ty opravdu nadané, s chutí se něco dozvědět. Právě nechuť se cokoliv dozvědět a zjevné pohrdání, které výborně ovládají někteří mí spolužáci, jsou jedním z důvodů, proč na přednášky nechodím s takovým nadšením, s jakým bych měla. Studium pouze kvůli titulu, kde možnost něco se dozvědět už dávno nehraje roli, mi opravdu nepůsobí radost, ač se bohužel tohoto procesu také účastním. Ponořím se proto ještě jednou do právě přečtené knihy a pokusím se zde vystihnout hlavní myšlenky, které mě nejvíce zaujaly.

17.-18.10.2009

19. října 2009 v 8:40 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Tak mám za sebou poměrně náročný víkend. Zatímco se všechny mé víkendy předchozí odehrávaly v poklidném podzimním duchu zejména formou vysedávání před počítačem z důvodu psaní diplomky, do kterého jsem se opravdu opřela, a posléze hraní odpočinkových her, tento byl jiný. Na diplomce jsem napsala asi tak deset vět a sehnala si jeden upravený materiál, který budu louskat dnes ve škole, ale jinak nic. Důvod je prostý - další kolo domácí "rekonstrukce". Zatímco jsme vloni touto dobou stěhovali obývák, protože se dělaly nové podlahy (což jednoho potěší, začal-li chodit na novou školu a má během týdne kromě práce doma a v práci stihnou udělat dva referáty), letos přišlo na řadu první patro, čili můj pokoj, mamky ložnice a chodba. Takže opět stěhování a tento víkend následoval úklid a zabydlování. Prozíravě jsem se nechopila žádného referátu, ač to jinak mám ráda brzy odbyté. Přece jen jsem celý týden nouzově bydlela v obýváku na zemi. V sobotu jsem se sice přestěhovala do mého ne ještě zcela nastěhovaného pokoje, ale opět na matraci na zem (postel je teprve ve fázi plánování, chci novou). Ono vygruntovat jeden pokoj a koupelnu nezní tak hrozivě, nicméně celé to zamotal kamarád, kterému se narodilo miminko a měl tudíž potřebu to oslavit. Samozřejmě že kdy jindy než v sobotu večer, kdy jsem po úklidu necítila záda. Taky že se mi vůbec nechtělo, ale dost dobře se mi nepodařilo odmítnout, i když jsem se snažila. Tak jsem tedy v půl osmé vyrazila s tím, že kolem jedenácté budu zpátky. Hodně naivní představa, vzhledem k tomu, že jsem nakonec skončili v podniku s hudbou, a jak se může tančit... Domů jsem nakonec dorazila v půl páté ráno totálně odrovnaná, ale i přesto jsem byla schopná spát pouze tři hodiny a v neděli fungovat celkem normálně, dokonce i nad učením. Ještě že jsem se v sobotu donutila k úklidu koupelny. Zbývá akorát poděkovat mému osobními strážci za doprovod až domů (neznám nikoho jiného, kdo by tohle pro mě udělal) a po nedělním závodě rovněž pogratulovat Jensonovi Buttonovi k úžasnému zisku titulu mistra světa. Bravo!

Dva proti Říši

18. října 2009 v 20:45 | dadulka |  Dadulka knihomol
Kniha doporučená mi k přečtení v jednom mém spolužákovi vyvolala falešnou naději, že by se mohlo jednat o něco z dějin Římské říše. Není tomu tak, dílo Jiřího Šulce Dva proti Říši velmi podrobně a barvitě popisuje atentát na Reinharda Heydricha. Dílo mě natolik zaujalo, že bych ho z fleku doporučila jako povinnou četbu, třeba by se některým trochu rozsvítilo, i když doufat v něco podobného u neonacistů či těch, kteří popírají existenci koncentračních táborů, asi nemá cenu. Kniha mě kromě detailních podrobností, ze kterých jsem nemohla usnout (no vážně, poté, co jsem knihu dočetla, se mi celou noc zdálo o Protektorátu Čechy a Morava), velmi oslovila výborným vylíčením velmi težké pozice našeho exilového prezidenta Eduarda Beneše, který za rozhodnutí provést operaci Anthropoid byl mnohými lidmi kritizován. Tuto politickou nutnost, tak důležitou pro další osud Československa, jsem i já v plné míře pochopila právě až po přečtení knihy. Zároveň je zde vylíčena i těžká pozice českého odboje, který si uvědomoval, že provedení atentátu povede k jeho zdecimování a byl proti celé akci. Kniha je plná nejrůznějších postav (přestože autor v závěru přiznává, že byl nucen množství zúčastněných kvůli přehlednosti poněkud zredukovat), takže vybrat jednu konkrétní ukázku nebylo právě jednoduché. Nakonec jsem se přiklonila k mé oblíbené postavě štábního kapitána Morávka, jednu z nejznámějších postav českého odboje. Scéna nebude právě optimistická (co byste taky čekali), a jak sám autor knihy podotýká, není jisté, že jde o pravdivou verzi, informace o Morávkově smrti se rozcházejí (dnes se někteří spíše přiklánějí k teorii, že Morávek byl gestapem zastřelen). Nedoporučuji číst před spaním :o)

... Morávek pochopil, že tentokrát poprvé své protivníky podcenil. Svého společníka, který se nabídl, že předem zkontroluje místo schůzky, už nemohl zachránit. Teď se mohl pokusit zachránit jen svou vlastní kůži.
Náhle poznal Fleischera, který se musel zastavit poté, co mu došly náboje.
"Nazdar, Oskare!" zavolal. Rychle vyměnil další zásobník v jedné z pistolí. Na rozdíl od Fleischera to dokázal bleskově. Pohledem našel poslední mezeru ve svírajícím se kruhu tmavých plášťů a ze všech sil se k ní rozběhl. Jeho přesně mířené výstřely donutily muže před ním zalehnout a přerušit palbu, zatímco on se kolem nich řítil. V té chvíli jej zasáhl projektil do lýtka.
Do prdele!
Zaťal zuby. Cítil, jak mu horká krev stéká po noze do boty. Bolest se zvyšovala s každým pohybem, ale dala se vydržet. Téměř určitě to bylo jen povrchové zranění, kulka nezasáhla kost. Obrátil se a několikrát za sebe vystřelil. Znovu tak gestapáky donutil švihnout sebou na zem.
Pořád to můžu dokázat!
I když kulhal, pořád ještě běžel. Najednou byl už mimo obklíčení, řítil se dolů ulicí, a někde za ním se přerušovaně ozývaly střelba a výkřiky. Pádil podél tramvajových kolejí a jen občas se obrátil, aby znovu vypálil na své pronásledovatele.
Náhle si uvědomil, že se k němu blíží tramvaj.
Může zázrak vypadat jako stará tramvaj?
Byla to jeho poslední příležitost. Noha už ho strašně bolela. S každým krokem z ní prýštila krev, kterou nasákla nohavice. Za chvíli už nebude schopen utíkat.
Přiblížil se k tramvaji. Znovu vyměnil zásobník a vypálil na postavy, které běžely za ním.
Zničehonic vyskočili z tramvaje dva muži v dlouhých pláštích - bezpochyby opět gestapo.
Byli všude. Obklíčení bylo neproniknutelné a přesila obrovská.
Vypálil proti dvěma novým cílům před sebou, gestapáci palbu opětovali.
Vypadá takhle konec?
Další projektil mu provrtal stehno. Vykřikl bolestí a upadl na zem. Zaslechl někoho zaječet radostí. Musel to být Fleischer, kdo jiný by se choval tak dětinsky?
Znovu zaťal zuby, převalil se a vypálil několik dalších výstřelů. Pronásledovatelé se znovu zarazili. Zaplavený bolestí se skrčil za několik keřů, kde vyměnil zásobníky. Uvědomoval si, že zásoby munice se mu tenčí. A věděl také, že teď už neunikne.
Krucinál, ty fotky! Vypálil na obě strany, pak vytáhl z kapsy kabátu několik listů papíru a fotografie a začal je trhat na kousky.
Zdvihl oči a viděl, že se gestapo opět přiblížilo. Několika dalšími výstřely je znovu přibil k zemi. Bolest z jeho zranění se rychle stupňovala.
Když byly obě pistole prázdné, jednu odložil a rychle si přejel rukou po kapsách.
Našel poslední zásobník.
Hořce se usmál a naposledy nabil. Ještě jednou se rychle rozhlédl, aby se přesvědčil, že žádný další zázrak se už nestane.
Přiložil si pistoli ke spánku a sykl. Hlaveň byla rozžhavená. ...

J. Šulc, Dva proti Říši, Knižní klub, 2007

Velké případy FBI

11. října 2009 v 18:05 | dadulka |  Dadulka knihomol
Tuhle jsem se procházela po knihovně a najednou mi padla do oka kniha známého českého autora literatury faktu, jehož několik děl máme i doma, ale kdovíproč mě nikdy nenapadlo si je přečíst. Asi to bude souviset s tím, že preferuji anglo-americké autory před českými. Nicméně téma knihy Velké případy FBI mě natolik zaujalo, že jsem si rozhodla knihu vypůjčit. A neprohloupila jsem, naopak jsem se rozhodla přečíst si i další díla od V. P. Borovičky, velmi plodného a oblíbeného českého autora, který se podílel i na tvorbě některých filmů a seriálů. V této knize autor zachycuje ty případy FBI, které ho nějakým způsobem zaujaly či jsou obecně známé. Hned v první kapitole líčí životní osudy Al Capona, tehdejší politckou situaci v USA, korupci ve všech sférách a nejrůznější gangy či mafie, které defacto vládly a často bojovaly mezi sebou stylem pouličních přestřelek známých z televizních seriálů. Zejména mě zaujala neuvěřitelná zkorumpovanost policie a státních úředníků, které se možná budu věnovat i ve školním referátu na předmět "Etika a boj proti korupci." Pro ilustraci uvádím krátkou ukázku z kapitoly líčící osud Alvina Carpise, řečeného Hrozný:

... Ředitel Federálního vyšetřovacího úřadu Hoover neměl snadnou pozici. Gagsteři se ve Spojených státech množili jako myši, měřítka veřejné morálky se posunula, pojmy dobra a zla si často vyměnily místa. Podsvětí se stávalo neviditelnou vládou Spojených států, zkorumpovaná policie i pracovníci centrálních úřadů často zavírali oči, aby neviděli zločince, jejichž zatykače visely na každém rohu. Prodejní političtí funkcionáři byli spojenci podsvětí, advokáti dávali vrahům rozum. Vysocí vládní úředníci a zástupci jednotlivých států za honorář propouštěli zatčené gangstery na kauce, nebo jim dokonce udělovali milost. Měl-li mít Hoover a jeho agenti úspěch v boji proti zločinu, musel se nejdříve pustit do boje s korupcí. Jeho situace nebyla záviděníhodná. V dubnu 1936 stál dokonce div ne v roli obviněného před vyšetřujícím výborem amerického Senátu, kde ho senátor z Tennessee K. D. McKellar podrobil křížovému výslechu. ...


Dalšími případy FBI, zmíněnými v knize, byly následující:

Případ Williama K. Halea, který neuvěřitelným způsobem třicet let okrádal Indiány a vraždil, byl po dvaceti letech vězení nakonec propuštěn na svobodu za dobré chování.
Případ únosu dítěte amerického hrdiny plukovníka Lindbergha, který první na světě přeletěl Atlantik. Únos byl vyjednáván naprosto nekompetentně a dítě bylo nakonec nalezeno mrtvé.
Únos naftového milionáře Charlese F. Urschela, který se po zaplacení výkupného vrátil domů a velkou měrou se podílel na dopadení únosců.
Veřejný nepřítel číslo jedna, proslulý bankovní lupič John Herbert Dillinger, který se stal idolem a legendou a jehož likvidaci provázely velké skandály a mnoho mrtvých.
Slavnostní palvba lodi Morro Castle, na jejíž palubě vypukl požár a zároveň došlo k loupeži šperků v hodnotě několika milionů dolarů, jehož pravý pachatel byl odhalen teprve na základě dopisu, který sám napsal, s pokynem k otevření až po jeho smrti.
Dále následuje několik kapitol o nejrůznějších německých vyzvědačích a špionážích či pokusech o sabotážní akce, které ale Němcům v USA nikdy nevycházely, nicméně i Spojené státy se nezachovaly vždy košer a ve snaze potírat špionáž se neštítily spáchat komplot končící dvojnásobnou justiční vraždou.
Následuje další únos dítěte, který bohužel skončil smrtí uneseného chlapce, výbuch letadla spáchaný synem jedné z cestujících ve snaze získat matčin majetek a peníze z pojistky, při kterém celkem zahynulo 44 lidí či promyšlená loupež v bance, jejíž pachatelé sice byli dopadeni, nicméně fakta spíše ukazují na to, že v pozadí zločinu stál někdo jiný, který shrábl peníze (většina se nenašla) a nebyl nikdy dopaden.
Kniha končí případem kapitána amerického letectva ochotného prodávat tajemství Rusům, případ atentátníka, na jehož dopadení se významně podílel psychoanalytik v době, kdy využití psychologie policií ještě neexistovalo, a další případ prvního využití vědy a techniky při pátrání po hotelovém zloději.

No a na závěr jedna idylka:
... Kobler uvádí jiný případ "fešáckého kriminálu". Gangsteři Terry Druggan a Frankie Lake nastoupili v létě 1924 na rok do vězení v Cook County. Vedoucí politik Dvacátého obvodu šerif Peter Hoffman dal pokyn řediteli věznice Wesleyovi Westbrookovi, aby jim vyšel vstříc. Westbrook od nich za jediný rok vyinkasoval na úplatcích 20 000 dolarů.
Podle článku v časopisu American navštívil vězně reporér, aby s nimi mohl udělat interview. "Pan Druggan není přítomen," řekl vězeňský dozorce, " a pan Lake šel na schůzku do města. Oba se vrátí až večer." Reportér cítil senzaci a dal se do pátrání. Dozvěděl se neuvěřitelné. Oba vězni odcházeli a přicházeli do cel, kdy chtěli, Druggan si v nejlepší chicagské čtvrti pronajal za roční nájemné 12000 dolarů luxusně zařízený byt, v němž i záchodová mísa byla z masivního stříbra s vyrytým Drugganovým jménem. Sem ho každý den přivážel šofér z vězení, zde trávil své večery s manželkou a přáteli, spát chodil do vězení. Také Lake se většinu dne zdržoval u své přítelkyně na North Street Parkway, chodil s ní nakupovat, navštěvoval restaurace, kde si dopřával podstatně lepší stravu, než byla vězeňská. Oba vězňové chodili na dostihy, hráli golf, navštěvovali divadla a kabarety, každý to věděl a nikdo si toho nevšímal. ...

V.P. Borovička, Velké případy FBI, Baronet, 2008

9.10.2009 - po prvním školním týdnu

9. října 2009 v 21:38 | dadulka |  Zápisník věčné studentky
Tak má za sebou první školní týden, který začal hned v pondělí dvěma povinně volitelnými předměty z oblasti sociologie - Regionální socoilogií a Metodami sociální analýzy. Jelikož jsem, narozdíl od zbylých spolužáků, už obecnou sociologii absolvovala na jiné škole, nemohu bohužel říci, že by pro mě předměty byly zajímavé, alespoň zatím, protože přednášející se bohužel rozhodla přizpůsobit většině a vykládat spíše obecnou sociologii, což pro mě není nic nového. Navíc jde bohužel o povinně volitelný předmět, který si naprostá většina zapsala z musu (nebyl moc výběr), takže mně docela vadilo, jak ostentativně dávali spolužáci najevo své nenadšení, znudění a naprostou neochotu se cokoliv dozvědět. No prostě jedním slovem jaký je to opruz. Nevím jak vy, ale mě by na místě přednášející taky nebavilo přednášet, kdybych viděla, že to nemá cenu, pročež jsou přednášky méně zajímavé - RNDr. prostě odříká, co musí. Měla jsem sto chutí zařvat, ať laskavě vypadnou, když zjevně jsou na šklole omylem, protože touha po vzdělání není zrovna jejich případem, ale ono to dost dobře nejde, je-li proti vám přesila dvaceti lidí. Tak jsem trapně mlčela a snažila se alepsoň poslouchat výklad.

Ve středu už to bylo daleko lepší. Bohužel jsem přišla pozdě, protože tramvaj, do které jsem nastoupila, měla jako z udělání poruchu, ale i tak mě předmět "Evropské správní právo" poměrně zaujal, i když nejsme v tomto oboru zrovna dvakrát znalá. Výborně jsem se bavila v okamžiku, kdy přednášející prof. JUDr. CSc. oznámil, že podmínkou přístupu ke zkoušce je napsat a odprezentovat seminární práci, která bude zadána tak, aby nebylo možno opisovat, čili půjde o jakousi esej vlastních myšlenek po přečtení nějakého textu, který samozřejmě bude v angličtině. V té chvíli to vypadalo, že někteří demonstrativně opustí učebnu. Ale upřímě, podle mého názoru lidé, kteří nejsou schopni anglicky se domluvit či si něco přečíst, nemají na vysoké škole co dělat. Přednášející výslovně upozornil, že se mu dvakrát nezamlouvá někomu téma měnit jen proto, že dotyčný neovládá jazyk, a ať si to každý zařídí sám, jinak že dostane text ve francouzštině či v němčině :o)

Ve čtvrtek máme poměrně náročné odpoledne, které končí v půl sedmé večer. Nejprve to začalo Politikami EU II., které nám sice letos přednáší někdo jiný než vloni, nicméně Ing. Ph.D. měla velmi dobře připravenou prezentaci i výklad a také její požadavky byly vzhledem k jejímu pracovnímu vytížení více než přiměřené. Poté následovaly Právní aspekty politik EU, kde už to bylo horší, jelikož přednášející nás kromě vyčerpávajícího výkladu zahltil i požadavkami na domácí přípravu na semináře, nicméně jde o formou odpovědí na zadané otázky, což asi nebude takový problém. Na závěr následovala Etika a boj proti korupci v EU, kde nám opět byla předestřena povinnost referátu na nějaké zajímavé korupční téma. Silně uvažuji o rekacích, které v USA vyvolal prohibiční zákon, ale uvidím, jak dostupné jsou na internetu informace :o)

No a to je zatím vše, vzhledem k tomu, že šlo o první týden, nic zajímavého se nedělo. Snad jenom malá poznámka k tomu, že škola si zjevně dělá starosti s nedostatkem pohybu studentů, protože ve čtvrtek začínáme v posluchárně ve třetím patře, načež se musíme přesunout do přízemí, abychom na poslední přednášku zamířili do patra druhého. Dlouhodobé sezení přece škodí zdraví...

Bídníci

1. října 2009 v 12:13 | dadulka |  Dadulka knihomol
Tak jsem přes víkend úspěšně zdolala tento úžasný a pro mě velmi depresivní příběh. Za tak krátkou dobu jsem pochopitelně nezvládla přečíst originál od Victora Huga, nýbrž převyprávěnou verzi, zpracovanou pro mládež polskou autorkou Buraczewskou. Do rukou se mi nicméně dostalo krásné staré vydání (z roku 1928), takže jazyk tomu odpovídal. A protože se mi nikdy nepodařilo shlédnout některou verzi filmového zpracování, byli pro mě Bídníci opožděným novým objevem, ač takto zprostředkovaným. Ale koneckonců, kdo z vás kdy četl původní Příběh Robinsona Crusoe, námořníka z Yorku od Defoa? Já nikoho takového neznám, zato si ale pamatuji, že převyprávěný Robinson od J.V. Plevy byl u nás na základní škole povinnu četbou, a mně se velmi líbil. Pro mladé, ale i starší čtenáře, se z poněkud rozvláčného a místy suchého vyprávění stává z děje strhující a napínavý příběh, jako to bylo i v mém případě. Četba Bídníků mě zcela pohltila, stejně jako kdysi na základce i Robinson Crusoe a taky moc hezké převyprávění Starého a Nového zákona pro děti. Biblické příběhy Starého zákona jsem měla moc ráda, ač rozhodně nejsem věřící. Ovšem pokud se umějí správně podat, jde rázem o zajímavé i napínavé čtení. K opravdové Bibli se těžko někdy dostanu. To už vidím reálněji Zvoníka od Matky Boží či Moll Flandersovou. Myslím, že osud Jeana Valjeana není třeba sáhodlouze představovat. Jeho rozpolcenost, večné morální dilema, nutnost se neustále skrývat a silný (někdy, řekla bych, až přehnaně silný) charakter a morálka, to vše rozhodně zapůsobí, i když na každého patrně jiným dojmem. Podle mojí mamky příběh končí dobře (pravda, soudí podle filmového zpracování, které neznám), já však nevidím žádnou radost v tom, že když je starý Valjean konečně na konci cesty, nemusí už utíkat a má možnost strávit šťastné stáří se svou Cosetkou, umírá. Sice umírá šťasten, ale mohl dopadnout i líp. V každém případě i dnes uvádím krátkou ukázku z díla, už kvůli krásnému jazyku.

... Válka jest vždy hrozná, mívá někdy jisté opravdu uchvacující krásy, ale má též velmi hnusné stránky.
Soužením a téměř šeredným hmyzem každého vojska jsou tak zvaní marodéři, lidské to hyeny, které se po bitvě dávají do práce. Nepočítejme však mezi ně vojáky, zvláště ne vojáky doby nynější. Jsou to lidé bez zaměstnání, chátra všeho druhu, tuláci, mrzáci, vetřelí markytáni, kteří se živí olupováním mrtvol.
V noci z 18. na 19. června se ten hmyz rozlezl po celém bojišti přes to, že Angličané zastřelili hned každého, kdo byl při olupování raněných na místě přistižen.
Asi kolem půlnoci okrádal a olupoval jakýsi člověk velikou hromadu mrtvol na bojišti. Smrtelné ticho zavládlo nyní na poli, kde se nedávno odehrávalo tak strašné drama.
Zloděj se doplížil k náspu mrtvol, vyplňujícímu železniční příkop.
Několik kroků před ním, v příkopu, kde hromada mrtvol se končila, ze spousty lidí a koní vyčnívala rozevřená, měsícem ozářená ruka. Tato ruka měla na prstě cosi lesklého, zlatý prsten. Muž se rychle shýbl a stáhl prstem s prstu oné ruky. Odplížil se zase o kousek dále, hledaje novou kořist. V tom sebou trhl leknutím. Cítil, že ho někdo drží za šos kabátu a ohlédl se. Ruka před tím rozevřená se nyní sevřela a chytla jej za kabát. Tulák se dal do smíchu:
"E, je to jen nebožtík," zabručel, "ostatně vždycky ještě lepší než četník."
Ruka zatím seslábla a pustila jej.
"Co to? Ten nebožtík patrně žije," zašeptal sobě lupič, "musím se přesvědčiti." Sklonil se znova, odstrčil mrtvoly ležící nahoře, vatáhl onu ruku, uvolnil hned hlavu a vytáhl celé tělo nahoru.
Potom odtáhl člověka dále na cestu. Byl docela bez vlády, zajisté ve mdlobách. Dobře si ho prohlédl. Byl to důstojník vyšší hodnosti, hrozně raněný. Strašná rána šavlí mu rozťala tvář, která byla celá krví zborcena. Ostatně se zdálo, že žádný jeho úd není pošramocen. Šťastnou náhodou se mrtvoly kolem něho i nad ním nakupily tak, že ho zachránily před rozmačkáním. Oči měl zavřeny a na prsou stříbrný kříž čestné legie. Pobuda mu strhl kříž s prsou, pak mu prohledal kapsy, sebral hodinky i váček s penězi.
V tom okamžiku důstojník otevřel oči.
"Děkuji," zašeptal slabým hlasem.
Tulák mu neodpověděl, zdvihl hlavu a naslouchal. Slyšel nějaké kroky, patrně přicházela vojenská hlídka.
"Kdo vyhrál bitvu?" tázal se sotva slyšitelně důstojník.
"Angličané."
"Prohledejte mi kapsy a vezměte sobě hodinky i peníze," řekl.
Tulák činil, jakoby prohledával, ačkoliv to udělal již před tím.
"Nenalezl jsem ničeho," odpověděl.
"Někdo mě patrně okradl," řekl důstojník, "je mi líto, bylo by to pro vás." ...

V. Hugo, Bídníci (podle polského zpracování pro mládež St. Buraczewské), nakladatel Jos. R. Vilímek, 1928