Listopad 2009

Hitlerovi milionáři

28. listopadu 2009 v 17:17 | dadulka |  Dadulka knihomol
Ač žádného z nich osobně neznám, známí jsou dost. Pravda, většinou také už mrtví. Řeč je o knize Hitlerovi milionáři - příběh hledání ukrytého zlata SS. Vynikající kniha autorů Kennetha D. Alforda a Theodora P. Savase nás podrobně seznamuje se známími i méně známými postavami, které se podílely na vytvoření Třetí říše. Řeč je o lidech, kteří sice oddaně sloužili Hitlerovi, ale neméně velkou oddanost projevili i vůči vlastním potřebám. Každý dnes ví, že likvidace Židů a dalších "politických nepřátel" byla, jako tak často v historii, výborným prostředkem k získání nějakého toho majetku, v případě Židů často nezanedbatelného. Málokdo ale ví, že tyto peníze, šperky, umělecké předměty aj. věci měly sloužit výhradně Říši, maximálně tak Vůdci samotnému, ale rozhodně si je neměla ve velkém ulévat SS a RSHA (Hlavní úřad říšské bezpečnosti). Muži uvedení v knize si však v nejmenším nebrali servítky a Říši i Hitlera okrádali ve velkém. Neuvěřitelná množství zlata, peněz a jiných cenností se po náklaďácích odvážela do všech možných směrů. Dokonce i v rámci SS existovalo vyšetřování proti tunelářům, nicméně většina z nich dál vesele rabovala a vraždila pod ochranou otce SS Heinricha Himmlera. Autoři se zaměřili na několik nejznámějších osobností, které opravdu kradly ve velkém (leckterý soudobý tunelář by mohl závidět). Stejnou měrou autory ovšem zajímalo, co se s ukradeným zlatem stalo. Existuje mnoho teorií - některé z nich i podložené - že většina bohatství byla na konci války převezena do rakouských Alp, kde měla původně vzniknout jakási poslední opevněná bašta. Zakopané truhly, auta svržená do řek, pytle naházené do jezer... Některé zlato se i našlo, většina se však postrádá dodnes, i když se údajně v Rakousku dodnes objevují cenné nálezy. Hotový ráj hledačů pokladů. Rovněž existují možnosti, že zloději, z nichž někteří vůbec odsouzeni a velká část dostala jen směšné tresty, si bohatství dobře schovali, později vyzvedli a možná ho šťastně užívají dodnes. Autoři odvedli vskutku mravenční práci, prostudovali tisíce stran poměrně nových, nedávno odtajněných materiálů americké armády, zejména protokolů z výslechů zločinců a záznamů z vyšetřování. Veškeré informace tudíž pocházejí z oficiálních dokumentů, nicméně autoři v textu často podotýkají, že co se přesně stalo, není dodnes známo. K mnoha věcem písemné materiály neexistují vůbec, některé byly pozměněny či utajeny, aby tak nevrhaly na Spojené státy špatné světlo. Činnost Spojených států v poválečném Německu nebyla vždy úplně "košer". Mnoho válečných zločinců se zachránilo díky spolupráci s americkým CIC (kontrašpionážní sbor) či CID (oddělení kriminálního vyšetřování). Důležitějším cílem než je hájení spravedlnosti se stalo získání výhody nad Sovětským svazem v nastávající studené válce. Autoři se rovněž snažili vypátrat, kde vlastně skončil zlomek zlata, jež americká armáda objevila a zaprotokolovala. O tomto bohatství není nic známo. S autory se příslušní úředníci buďto odmítli bavit úplně či prohlásili, že to bude zahrabané někde ve skladu Pentagonu, nebo - což je bohužel nejreálnější - zlato už dávno rozkradla americká armáda. Knihu mohu doporučit všem, kteří by se rádi dozvěli něco o Kurtu Becherovi, Franzi Konradovi, Josefovi Spacilovi, Franzi Sixovi, Wilhelmovi Höttlovi, Adolfu Eichmannovi, Ernstovi Kaltenbrunnerovi, Hermannovi Fegeleinovi a dalších. Nejde o žádný akční špionážní román, ale o důkaz, že i literatura faktu může být mnohdy napínavější a dobrodružnější, než kdejaký válečný film či detektivka. Konečně posuďte sami. Můj úryvek sice není o žádném ze zlodějů, ale i tak je výstižný.

... Nickolaus "Klaus" Barbie se narodil v roce 1913 v malebném Bad Godersbergu u břehů Rýna. Přestože jeho školní známky byly přinejlepším průměrné, v jazycích vynikal. Ještě na vysoké škole objevil nacismus a v roce 1933 vstoupil do strany. Úzké styky a kamarádství s dalšími mladíky, kteří měli podobné pocity a obavy z upadající ekonomiky a sociálních podmínek, Barbieho okouzlovaly. Po několika marných pokusech o složení závěrečných zkoušek se mu nakonec roku 1934 podařilo školu absolvovat. Během dobrovolného půlročního pobytu v nacistickém pracovním táboře na něm úspěšně zapracovala stranická propaganda. Následovala služba v německém odbojovém hnutí v okupovaném Porýní. Barbie tvrdil, že jeho otec (kterým opovrhoval) zemřel ve třicátých letech na zranění, způsobené za první světové války francouzskou kulkou. Jeho smrt, prohlašoval později, rodinu finančně zmrzačila a omezila jeho vlastní profesionální ambice. Svůj vztek obrátil Barbie vůči Francouzům. Jeho osobní zášť po letech způsobila mnohem víc bolesti a utrpení než jedna francouzská kulka, vypálená z bahnitého zákopu.

SS a Klaus Barbie byli pro sebe stvořeni. Do Himmlerovy organizace vstoupil v roce 1935 a krátce poté i do SD. V Berlíně pak prošel kursem jemných výslechových (tzn. mučení) a vyšetřovacích metod. Během svého nasazení v Amsterdamu, kde dohlížel na deportace tisíců Židů, si vysloužil Železný kříž. Vyznamenání mu bylo uděleno poté, co za drobný přestupek veřejně ubil člověka. Zběsilost tohoto psychopata měl pak pocítit Lyon. V roce 1943 byl Barbie pověřen "vyčištěním" jihu Francie, pařeniště francouzského odboje. Jako šéf tamějšího gestapa Barbie bez zábran povraždil stovky lidí a deportoval tisíce Židů do táborů smrti. Takových sadistických skutků spáchal spousty a jsou dobře zdokumentované. Jeho nejznámějším činem se stala infiltrace odboje a zatčení Jeana Moulina, jenž byl hlavním reprezentantem generála de Gaulla ve Francii a hrdinou odbojového hnutí. Moulina utloukl k smrti osobně Barbie. Za to dostal od Hitlera další vyznamenání. Když se přiblížili Spojenci, Barbie utekl z Lyonu do Německa. Francouzi po něm velice toužili a bez přestání, avšak neúspěšně, po něm pátrali. "Lyonského řezníka" v nepřítomnosti odsoudili k smrti. Právě tento člověk - vrah a sadista nejhoršího druhu, ale také zkušený vyšetřovatel s cennými informacemi, které se mohly hodit v začínající studené válce proti Sovětskému svazu - vyšetřoval Waltera Hirschfelda a byl za to placen vládou Spojených států.

Podobně jako v případě mnoha dalších surovců v holínkách byla jeho další životní cesta mnohem snažší a hladší, než by si za své činy zasluhoval. Anagažmá u CIC, CIA a v Organizaci Gehlen ho chránilo mnoho let. Je velice paradoxní, že muž, ve Francii odsouzený in absentia k smrti, pracoval po válce pro Američany jen pár set kilometrů od francouzské půdy. Brzy po skončení války přišel do Říma otec Krunoslav Draganović, Chorvat, římskokatolický kněz. Pracoval tam jako tajemník kněžského semináře. Když neučil kněze, sloužil Draganović jako "můstek" na tajné únikové cestě pro nacistické válečné zločince, kteří do Jižní Ameriky prchali před svými katy nebo žalářníky. Existují důkazy, že tuto cestu podporovala katolická církev a spojenecké tajné služby o ní věděly. Barbieho přítomnost v Evropě ale začínala být problematická. S Draganovićovou pomocí emigroval Barbie začátkem padesátých let s celou rodinou do Jižní Ameriky.

Usadil se v Bolívii a v roce 1957 získal občanství. Dostal se do svého živlu, pod falešným jménem Klaus Altmann pracoval jako vyšetřovatel (i něco horšího) pro několik ultrapravicových vlád. V roce 1971 jeho inkognito skončilo, v Bolívii byl objeven a identifikován, ale teprve po třinácti letech ho bolivijská vláda vydala do Francie k soudu za jeho zločiny. V té době už ale byla Francie příliš politikcy korektní a Barbie nedostal trest, jaký si zasloužil (a jaký by mu byl zcela jistě udělen před téměř čtyřmi desetiletími). Místo smrti dostal roku 1987 doživotní vězení. Za čtyři roky zemřel na rakovinu. ...

K. D. Alford. a T. P. Savas, Hitlerovi milionáři, BB/art s.r.o., 2007

Umění milovat

22. listopadu 2009 v 15:54 | dadulka |  Dadulka knihomol
Milovat je nesporně umění, jak věděl i známý americký psycholog Erich Fromm, autor stejnojmenné knihy, kterou jsem si v knihovně vypůjčila víceméně z důvodu nedostaku jiného díla od tohoto autora. Nicméně i tak mě kniha zaujala a rozhodně ji mohu doporučit. Je poměrně útlá a i pro laiky velmi srozumitelná.

Hlavní myšlenkou knihy je láska jakožto umění. Většina lidí totiž, podle autora, lásku vnímá jako problém, jak být milován, ne jako problém, jak milovat. V minulosti manželství domlouvali rodiče a lidé se teprve poté museli hledat k sobě cestu, zatímco dnes se láska vnímá spíše jako otázka nalezení vhodného objektu, přičemž se zcela opomíjí otázka schopnosti milovat.

Fromm uvádí, že láska je umění, k jehož zvládnutí musíme přistupovat stejně jako v případě osvojování si jakéhokoliv jiného oboru. Láska vychází z hluboké potřeby překonat odloučenost. K překonání odloučenosti ale existují i jiné cesty. Autor uvádí následující:
1) dosažení orgiastických stavů, které jsou ale přechodné,
2) spojení na základě konformity, kde potřeba být jeden ze stáda je silnější než si uvědomujeme, zejména v dnešní době, kdy se velká část lidí mylně považuje za individualisty,
3) tvůrčí činnost,
4) láska jako splynutí s jinou osobou.

Dnes, v době, kdy na pojem láska je možné narazit na každém kroku, už málokdo ve skutečnosti ví, co opravdová láska znamená. Často jde spíše o vztah, který autor nazývá symbiotickým spojením, ať už v pasivní, masochistické formě, kdy se jedinec nechá ovládat a vést, či v aktivní, sadistické formě, kdy jedinec rozhoduje i za druhého. Zralá láska však je v první řadě spojení za podmínky vlastní celosti, k čemuž je podle mého zapotřebí i vyzrálá, "hotová" osobnost.

Základními prvky, které jsou společné všem formám lásky, jsou péče o život a růst toho, co milujeme, dobrovolná odpovědnost, úcta (zde vnímána zejména jako schopnost vidět člověka, jaký je) a znalost. Formy lásky potom jsou následující:
a) láska mezi rodiči a dětmi, která má podobu lásky mateřské (jediné čistě nepodmíněné lásky, kde dítě má automatické právo na ni) a lásky otcovské, kterou je třeba si zasloužit,
b) bratrská láska (láska k lidstvu, založená na zkušenosti, že všichni jedno jsme - pro mě naprosto nedostižný ideál),
c) láska erotická, která je výlučná, ale skrze kterou bychom měli v druhém člověku milovat celé lidstvo (hmmm, podle Fromma zřejmě taky nebudu schopná opravdové lásky k člověku, možná tak ke zvířatům, protože skrze Clifa lze mít rád všechny koně),
d) sebeláska, zde nemyšlená jako sobeckost, nýbrž jako důležitá schopost mít rád sám sebe,
e) láska k bohu, která má v naší křesťanské společnosti nejčastěji podobu lásky k bohu jako k otci. Zde existují dva zajímavé typy založené na logice. Prvním z nich je pro nás Evropany typická aristotelovská logika, z níž vychází poznávání boha myšlením, druhým z nich je paradoxní logika běžná pro východní směry, kde je důraz kladen a jednání a láska k bohu je vnímána jako akt prožívání jednoty s bohem.

V dnešní době, kdy i vztahy ve společnosti fungují na bázi tržní ekonomiky, dochází k aplikaci lásky na princip směny osobních balíčků jednotlivců (např. hezká dívka a bohatý muž). Fromm zde tvrdí, že se zpravidla jedná pouze o různé formy pseudolásky (láska zbožňující, sentimentální aj.). Dodává, že praxe umění milovat vyžaduje kázeň, soustředění, trpělivost a nejvyšší naléhavost. V tomto ohledu mě zaujala autorova myšlenka vyhýbat se "triviálním dialogům", čili takovým, kde - ač se mluví o věcěch, jako je politika, umění či filosofie - lidé jen opakují zažité fráze či papouškují názory, aniž by do rozhovoru dali vlastní myšlenku či vlastní srdce. Bohužel mi přijde, že tato forma komunikace je běžná na každém rohu a já sama se jí někdy účastním, zejména ve škole, kde snad jako by se to od nás i očekávalo. Ono je bez osobní zkušenosti, myšlení a názoru holt těžké bavit se jinak, a jak někteří vědí, v mnoha případech je lepší "držet hubu" a vyhnout se tak případnému konfliktu.

Závěrečnými myšlenkami k tématu lásky bezpochyby patří, že předpokladem schopnsoti milovat je schopnost být sám (jojo, je to těžké). Pro Fromma jsou dalšími důležitými faktory ještě schopnost překonat vlastní narcismus (tzn. vidět věci, jaké jsou) a schopnost věřit (věřit ve vlastní lásku, v její schopnost vyvolávat lásku v druhých, věřit v možnosti druhých a věřit v lidstvo). Milovat jednoduše znamená dobrovolně uzavřít závazek bez záručního listu (ach jo, ta ekonomie je prostě všude).

Čerpáno z knihy Umění milovat od Ericha Fromma, vydané Českým klubem v roce 2001.

20.11.2009 - "překvapivé" zjištění

20. listopadu 2009 v 12:10 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Krátká informace pro všechny, kteří četli můj článek z 9. listopadu, o tom studentovi angličtiny a nepovedené hodině. Nadále ho už učit nebudu, a to z jeho vlastního rozhodnutí. Že prý není problém v tom, že bych byla špatný učitel nebo měla špatné metody, ale ve mně samotné. Holt mládenec neudýchal, že ho buzeruje žena, která ví o daném tématu více než on. Já jsem si vždy myslela, že na tomto principu učení čehokoliv pracuje, ale už od působení na ranči dobře vím, že můj přístup neudýchá každý. Jsem prostě pes, přísná a vyžaduji výkon. Slovy studenta "moc autoritativní". No já tedy nevím, ale kdybych nezkoušela z gramatiky, nedávala testy na slovíčka a netrvala na přípravě, neopravovala výslovnost, gramatiku a podobně, tak se mi to lidi nenaučej, učit nebudou a nemá to cenu. Přece chci-li se něco naučit, musím počítat s tím, že mi to nepůjde samo. Ale pánové mají s akceptací ženy na vyšší pozici obecně problém. Se studentkami takový problém nemám, naopak jsou schopné leccos na mém přístupu ocenit. Takže prostě asi tak. Vždy se najdou lidé, kteří by nejraději uvítali školku - jen je hezky nechat, ať si hrají a nezlobí. Ale to si zase vylévám své nálady.

PS.: Omluva dotyčného za pondělek? V neděli chlapec dostal kopačky a potřeboval si svou frustraci někde vylít... :o)

19.11.2009 - obrázková všehochuť

19. listopadu 2009 v 19:05 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Konečně jsem od Honzy dostala fotky, které mi za cca půl roky nafotil telefonem, když mě někde něco zaujalo, a doposud nepředal (ano, moje vina, nebyla jsem dost důrazná ve vyžadování, a co chlapovi pořád nepřipomínáte, to není). Je to sice taková směska z různých měsíců, míst a zážitků, ale výběr zveřejňuji - hlavně pro sebe, s digitálními fotografiemi si prostě už album neuděláte. Taky z tohoto důvodu moje mamka stále používá klasický foťák na filmy.

Začínáme ve venkovní expozici botanické zahrady v Praze - Tróji. Pouze několik záběrů. Myslím, že jsme tam byli začátkem srpna, ale nejsem si jistá. Nicméně počasí tomu napovídá.
Tenhle dům mě zaujal při procházce Stromovkou. Nějak jsme na něj natrefili, když jsme z parku vycházeli hledat Letnou. Nevím, co je to za dům a k čemu slouží, takže kdyby se mezi vámi našel někdo, kdo by ho poznal, budu vám vděčná.
A následují záběry ze ZOO z letošního srpna. Záběry zní asi poněkud vzletně, jde pouze o obrázky dvou zvířátek. První z nich měl předvádivou náladu a nešlo ho nevyfotit.
Pěkný, že? Tak a teď velmi podrobná studie tygřího příjmu potravy. Já šelmy miluju, což v praxi znamenalo, že se Honza skoro ufotil, aby se mu alespoň párkrát podařilo nemít toho tygra rozmazaného. Potvora při jídle pořád hýbala hlavou a prackama.
To by bylo. Obrázky nejsou dokonalé, ale zkuste si vyfotit dlabajícího tygříka přes sklo mobilem v ZOO, kde jsou neustále davy lidí. A taky davy dětí, které se všechny sápaly či byly rodičy zdvihány a posazovány na koníka převalského. A protože koní není nikdy dost, postavila jsem se do fronty (tzn. odehnala jsem děti) a předvedla výlez na koně bez vysazování, samozřejmě s nezbytnou fotečkou. Portrét skutečného koně je v pozadí.
Tímto definitivně opouštíme téma ZOO a vrháme se na naši pididovolenou v Českém ráji. Pouze jediný záběr, ale stojí za to. Pohled na Suché skály z nějakého okolního kopce.
Poslední záběr byl původně myšlen jako pokus o vtip. Mamka se ale ihned začala rozplývat, jak prý mi to na fotce sluší, a že ten klobouček vůbec není k zahození. Takže kdybyste někdo nevěděli, o co si napsat Ježíškovi, tady je inspirace. Tyto jedinečné modely jsou k dostání ve Sparkysu u Václavského náměstí.

Dvojník

12. listopadu 2009 v 21:15 | dadulka |  Dadulka knihomol
Mám jednu takovou velmi dobrou kamarádku, která mě pravidelně zásobuje poněkud netypickými literárními díly. Dvojník je toho dalším důkazem. Kniha známého ruského autora F. M. Dostojevského, kterou ale téměř nikdo nezná, ač jsem se od této mé kamarádky dozvěděla, že i sám TGM ji považoval za vrcholné dílo celé tvorby Dostojevského. Vzhledem k tomu, že ruští autoři mi nikdy nepřirostli k srdci, to nemohu srovnat, toto je první dílo od Dostojevského, které jsem četla (ano, opravdu se vyskytnou i tací milovníci literatury, co nečetli ani Bratry Karamazovy). Nicméně po zkušenosti s Dvojníkem je možná občas i vezmu do ruky - tedy až za nějakou dobu. Dvojník je dílo poměrně útlé, co se počtu stránek týče, což však více než bohatě vyvažuje svým obsahem. Občas jsem si při četbě říkala, jestli mi, stejně jako hlavnímu hrdinovi, taky nepřeskočilo. Tedy abyste rozuměli - hlavní hrdina knihy, Jakov Petrovič Goljadkin, není žádný blázen, naopak:, je to člověk těžce stíhaný svým osudem, a jak je posléze patrné, svou utkvělou představou dvojníka a obrovského spiknutí, které se stahuje kolem jeho osoby. Spiknutí s cílem zničit pana Goljadkina organizuje jeho dvojník, člověk mu k nepoznání podobný, s cílem vytlačit pana Goljadkina a zaujmout jeho místo. Tato zpočátku neviditelná paranoia je vylíčena vpravdě mistrovsky. Kdo z vás viděl film "Čistá duše", ví, o čem mluvím. Zpočátku jsem hodně přemýšlela, zda je hlavní hrdina psychicky nemocný člověk či zda se vše děje opravdu tak, jak nám to líčí. V tomhle směru mě dílo opravdu nadchlo, umožnilo mi proniknout do duše takto týrané bytosti, kterou okolí nakonec vyloučí ze svého středu, ač dotyčná osoba vůbec nechápe pravé příčiny. Nakonec vlastně dochází na podezření pana Goljadkina, že spiknutí existuje a že ono vyloučení a jeho umístění do ústraní je vlastně předem plánovaná akce na zničení jeho osoby. Kniha se opravdu nedá moc popsat, příběh je tak silný, že je třeba přečíst si ho osobně. Pro zájemce tradičně uvádím malou ukázku.

... Když si pan Goljadkin mladší oblékl plášť, ironicky se podíval na pana Goljadkina staršího, počínaje si takovým způsobem otevřeně a směle jemu navzdory, potom s drzostí mu vlastní se rozhlédl, pobíhal konečně, - pravděpodobně, aby zanechal po sobě příznivý dojem, - okolo úředníků, řekl slovo jednomu, pošeptal něco druhému, uctivě se lísal k třetímu, adresoval úsměv čtvrtému, podal ruku pátému, a vesele sběhl se schodů. Pan Goljadkin starší za ním a k nevýslovné své radosti ho přece dohonil na posledním stupni a popadl ho za límec pláště. Zdálo se, že pan Goljadkin mladší dostal trochu strach a s roztržitým vzezřením se rozhlédl.
"Jak vám mám rozumět?" zašeptal konečně slabým hlasem panu Goljadkinovi.
"Velectěný pane, jste-li ušlechtilý člověk, doufám, že si vzpomenete na naše včerejší přátelské styky," pravil náš hrdina.
"Ale, ano. Nu, což? Jestli pak jste se pěkně vyspal?"
Zběsilost připravila na chvíli pana Goljadkina o řeč.
"Já jsem spal dobře... Ale dovolte, abych i vám řekl, velectěný pane, že vaše hra je velmi spletitá..."
"kdo to povídá? To mí nepřátelé povídají," odpověděl trhaně ten, který se nazýval panem Goljadkinem, a zároveň s tímto slovem neočekávaně se osvobodil ze slabých rukou pravého pana Goljadkina. Když se osvobodil, vrhl se po schodech, rozhlédl se, spatřiv drožku, rozběhl se k ní, sedl si do ní a v okamžiku zmizel očím pana Goljadkina staršího. Zoufalý a všemi opuštěný titulární rada se rozhlédl, ale nebylo tu jiné drožky. Pokusil se utíkati, ale nohy pod ním klesaly. S vyjevenou tváří, s otevřenými ústy, zničen, schoulen, v slabosti se opřel o sloup svítilny a zůstal tak několik minut prostřed chodníku. Zdálo se, že pro pana Goljadkina je všecko ztraceno...

F. M. Dostojevskij, Sebrané spisy II, Dvojník - petrohradká báseň, Knihy Země, 1923.

9.11.2009 - neuvěřitelná story

9. listopadu 2009 v 19:32 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Tak mám za sebou další rok. Někteří vědí, na co narážím, zbylí se mohou podívat do profilu. Nejprve musím poděkovat všem, co mi popřáli hodně všeho, a že jich nebylo málo. Dokonce i takový laxní telefonista jako já, který má většinu dne mobil někde, kde se on sám právě nevyskytuje, a tudíž na něj moc nereaguje, byl dnes celý den na příjmu. S tím se pojí jedna poměrně aktuální "historka". Tedy historkou se možná stane tak na příští narozeniny (jé, teď jsem to na sebe práskla), protože aktuálně připomínám spíše rozběsněnou šelmu, které je lépe se vyhnout, pokud nemáte opravdu dobré očkování proti vzteklině. No a abych si trochu ulevila, zdrbnu dotyčného aktéra jen na internetu. Tak tedy - normálně mívám v pondělí v šest hodinu angličtiny s nejlepším kamarádem mého přítele. A protože kamarád nebyl vždy dochvilný, minule jsem si s ním na toto téma promluvila. Zjevně to mělo výsledky. Dnes si tu tak sedím a čekám, mine čtvrt na sedm, pak půl sedmé a chlapec nikde. Tak si říkám, co se děje, a píšu SMS, v čem je problém, já že čekám. Odpověď přišla v zápětí. Pro dokonalou ilustraci zde příchozí SMS cituji tak, jak byla napsána: "Ja jsem prisel 10 min. pred 6. 3x jsem zvonil a v 6hod uz me to nebavilo tak jsem sel domu. Ahoj." V tu chvíli jsem pomalu volala na mamku, ať přiběhne s kýblem studené vody a čichací soli k tomu. Než přikročím k dalšímu vývoji situace, je třeba objasnit, že bydlíme v rodinném domku s vlastním zvonkem, dokonce s dvěma, vedle kterých je i tlačítko na světlo. Plot je nízký, za plotem okna do obýváku, takže je výborně poznat, zda je někdo doma, dokonce je i vidět, že hraje televize. Pročež jsem se nažhavila na nějakých 500 obrátek a volám studentovi, jestli poslanou SMS myslel vážně. Že prý ano, a nejlepší bude, když se s ním vůbec nebudu bavit, protože je neuvěřitelně naštván. Jako kdybych já měla působit vysmátě a ještě mít pochopení. Po podotknutí, že patrně zvonil špatně, mi bylo vysvětleno, že sousedův pes přece štěkal. Ano, tomu i věřím, ale sousedovic pes štěká na vše, co se jen mihne, čili kdybych měla pokaždé, když štěkne, kouknout z okna, nedělám nic jiného. Navíc prý mačkal všechny tři zvonky. Zvonky jsem ihned šla vyzkoušet a samozřejmě zvonily a tak hluché, že bychom neslyšely zvonek, který je slyšet až ven na zahradu a k sousedům, tedy s mamkou ještě nejsme. Následoval vysoce intelektuální dialog:
Já: "Vždyť jsi musel vidět, že jsem doma, když se svítí?" (= to není možné, že by byl někdo tak chudý duchem)
On: "Jsem i viděl, že hraje televize." (= vidíš, jaký mám postřeh)
Já: "A proč jsi mi nezavolal, že stojíš venku?" (= to se mi snad jenom zdá, tohleto)
On: "Protože když jsem ti tuhle volal, tak jsi mi to nezvedla". (= co bych se namáhal plýtvat si kredit, stačí že ty plýtváš časem, když na mě čekáš, a šetřit se dnes musí)
Já: "Vždyť mám celý den telefon u sebe." (= uznávám, že ho ne vždy zvednu, ale normálně ho slyším, i když jsem v jiném patře, navíc u nás není problém přeskočit plůtek a zaťukat na okno)
On: "A jak jsem to měl vědět?" (= hlavně si nepřipustit, že chyba je na mé straně)
Já: "Máš vůbec o ty hodiny zájem?" (= fakt se nebudu zlobit, když řekneš, že ne)
On: "Jo, mám." (= takže jsem to v pohodě vyřešili, ne?)
Já: " V tom případě ale očekávám, že mi dnešní hodinu zaplatíš, jelikož čekám doma s přípravou." (= pokud nezaplatíš, nechoď mi na oči, a i tak si to ještě rozmyslím)
On: "Jo, čau." (= ???, s telefonem bylo třísknuto, takže jak to bude dál, to se teprve uvidí)

Jaký na tohle máte názor? Mě naprosto fascinuje, že se něco takového může stát skutečností. Nejvíce mě vytočilo, že chlapec si dovolil být naštvaný na mě, jako kdybych já za to mohla. Mamka dokonce podotkla, že je otázka, kde vlastně byl. Nicméně takovou výmluvu si snad člověk ani nedokáže vymyslet. Myslím, že si spolu budeme muset příště pohovořit (bude-li tedy ještě o čem), protože pokud nezmění svůj přístup, tak se na to můžu vy.... Tohle byla ta příslovečná poslední šance. Ještě jednou nějaký kiks a ať si hledá učitele jinde. Na závěr se chci omluvit mému miláčkovi, který to chudák taky odnesl, protože jak jsem byla v ráži, samozřejmě jsem mu všechno vyblila. On se chudák hned začal omlouvat, ač nemá za co, načež jsem já vysvětlila, že jediné, proč mu volám, je, aby se kamaráda zeptal, jak to tedy bude dál, protože já nemám představu...


představujeme: VIOLA

2. listopadu 2009 v 8:45 | dadulka |  Království za koně
Tak tohle je Viola. Koník, který mě - samozřejmě díky svým páníčkům, kteří se rozhodli jít odlišnou cestou v době, kdy to ještě nebylo považováno za běžné a vysloužili si tak nejednu kritiku a nechápavý pohled - zásadním způsobem ovlivnil co se péče o kopyta týče. Jak je z fotografie patrné, mluvím o možnosti nekovat, neboli mít "bosého" koně. Po přečtení "Bible" jednoho z majitelů o tom, jak kování v mnoha ohledech škodí, a po důkladném zvážení všech argumentů jsem se i já rozhodla jít touto cestou, a rozhodně jsem neprohloupila. V případě starého koníka, se kterým stejně nijak zvlášť nepracujete, a který má kopyta v takovém stavu, že není na co nakovat, to doporučoval i kovář. A musím říct, že Clifovi to jednoznačně prospělo - kopyta jsou mnohem lepší a běháme-li po měkkém terénu, chová se jako mladík. Tedy ne že by mu to neběhalo už dříve :o) Znám ale i bosé koně, kteří jsou schopni skákat a účastnit se závodů (viz. Sirius), proto se hodně přikláním k názoru, že devět z deseti koní kovat nepotřebuje. Ale samozřejmě nechci nikoho nutit, hodně záleží na individualitách koníka a na tom, jakou práci chce majitel vykonávat. Třeba u nás ve Svojeticích hodně lidí kove, aby mohlo pořádně jezdit po těch tvrdých kamenitých cestách, zatímco my nekovači se plazíme lesem přes kořeny. Dokonce i já jsem si několikrát vyslechla, jestli nechci toho Clifa nakovat, že si takhle vůbec nezajezdím. Asi proto, že dotyční chtěli jezdit se mnou, ale moc nechápali, že s Clifem - v jeho věku a při jeho zdraví - fakt nemůžu jet s někým, kdo má mladého a zdravého koníka, bez ohledu na kování, protože by to Clif už neudýchal. I do budoucna, pokud bych po Clifovi nějakého koně plánovala, tak naboso, jelikož souhlasím s názory, jak nepříznivě kování ovlivňuje přirozenou funkci kopyta. Já si třeba nedovedu představit, že bych celý život prožila na podpadcích bez možnosti je zout. Nicméně každý ať si vybere sám.

Zjišťuji, že jsem toho o Viole vlastně moc nenapsala. Páníčci prominou :o) Viola je hodné, šikovné zvíře (umí několik skvělých cirkusových kousků) s vynikajícím apetýtem, který by jí Clif mohl závidět.

P.S.: Ta věc na předních jsou speciální koňské botičky, určené k překlenutí období, kdy sundáte podkovy a kopyto je citlivé na kamínky. S takto obutým koněm se dá celkem slušně jezdit. Já to u Clifa řešila tak, že jsem na něm víc jak čtvrt roku nejezdila a vlezla na něj, až když už si trochu zvykl a při chůzi ho nohy nebolely.