Prosinec 2009

Vánoce - tradice vs. radikalismus

29. prosince 2009 v 16:00 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Další Vánoce jsou za námi a nezbývá než zavzpomínat. A protože čím jsem starší, tím více se vyhraňují mé názory, zavzpomínám na Vánoce v netradičním tradičním duchu. Název tohoto článku je z velké míry inspirován hrou "Šumař na střeše", o které jsem se zmiňovala nedávno.

Ač se to na první pohled (a možná ani na druhý) nemusí jevit, jsem člověk velmi tradiční a na vánoční tradice, které jsou zvykem v naší rodině, si vysloveně potrpím. Například pečení cukroví je pro mne tak spjaté s vánoční atmosférou, že bez něj si to nedokážu představit. Dnes už je celkem běžné a dostupné nechat si cukroví kvalitně upéci, nicméně toto jsem využila pouze jednou, a to jen z toho důvodu, abychom si naše klasické každoroční cukroví zpestřily ještě dalšími kousky, ne že by se u nás nepeklo. Nákup veškerého cukroví sice nepovažuji za radikalismus, ale netradiční to pro mě je.

Velký tradicionalista však jsem na Štědrý den, kdy snídám vánočku, obědvám kubu (já vím, neuvidím prasátko s těma zahmutýma zubama nahoru) a večeřím kapra. V tomto ohledu dokážu dosti nekompromisně vystoupit vůči lidem, kteří tak nečiní, i když bych byla ochotná udělat řízek, ale nic jiného. Mám zde silný vzor v rodině. Můj tatínek nesnášel ryby celkově a kapra zvlášť, ale nikdy by nedopustil, aby se u nás na Štědrý večer nevařila klasika a toho kapra vždy snědl. Takto překonat sám sebe, to už se dnes nenosí. Přitom nechuť ke kaprovi podle mě pramení spíše z toho, že na to lidé nejsou odmala zvyklí. Ono když se to doma nevaří...

Téma "rybí polévka" je u nás celý rok tabu. Taťka ji rovněž nemohl ani cítit a já ji také zrovna dvakrát nemiluju, fakt že ne, ale nikdy jsme nejdeli nic jiného a ani by mě to nenapadlo. Tradice jsou tu od toho, aby se ctily. Je sice pravda, že mamka dělá drobné ústupky v přípravě polévky (slabý vývar, hodně zeleniny, málo mlíčí a jiker), ale rybí polévka musí být.

Už okřídlené téma je pro mě bramborový salát, do kterého většina lidí kolem mě, kteří o důvodech, proč na Štědrý den jíme jen tu rybu a žádné jiné maso, nikdy nic neslyšeli a už vůbec nevědí, co znamená pravý bramborový salát, vesele cpe salámy a jiné masné výrobky. Zde nemám s těmito radikály slitování. Dělat z bramborového salátu cosi jako vlašák, no fuj, to já bych nepozřela a nevyráběla ani kvůli Ježíškovi. Maso ani salám tam prostě nemá co dělat, a to nejen z důvody jakési dávno zapadlé katolické postní tradice, ale také proto, že chuťové buňky trpí, když na takovéhle slátaniny jen pomyslí. Opět se přikláním k názoru, že je to dané tím, že mnoho lidí vůbec neumí opravdový bramborový salát připravit a nejsou na něj zvyklí.

Vánoční stromeček považuji za stejnou samozřejmost, jako je vzduch, ač na rozdíl od některých moc neřeším, jestli se strojí dva dny před Štědrým dnem či čtyřiadvacátého ráno (že by semínko radikalismu?). Samozřejmostí a naprostou nutností jsou vánoční dárky a pro mě nezbytné "vyhlížení Ježíška". Naprosto mě fascinují lidé, kteří si na Štědrý den nedávají žádné dárky. Jsou prostě věci mezi nebem a zemí, které já nikdy nepochopím.

Další podobné drobnosti, na které si my tradicionalisté potrpíme, jako je nazdobený stůl, sváteční servis, přípitek, zákaz vstávání od stolu (to může pouze hospodyně), dodržování slavnostních obědů na první a druhý svátek vánoční či jiné podobné nesmysly, raději nebudu rozebírat do detailů. Snad pouze taková maličkost, která mě dosti zarazila: Přijde vám, milí čtenáři, zažité a přirozené převlékat se na sváteční jídlo do slušného či svátečního oblečení? Pro mě jde o věc tak jasnou, jako že druhý den vyjde slunce, a ve chvíli, kdy jsem objevila, že jsou i tací, kteří se ke slavnostně prostřenému stolu nejdou převléci z ošklivých / špinavých / roztrhaných domácích šatů alespoň do běžného civilu, mi opravdu spadla brada (údivem, ne znechucením - to jen, aby si to někteří špatně nevyložili).

Zbývá zmínit tradiční Novoroční oběd, po kterém také toužebně nevzdychám, ač všechny jeho části normálně jím. Samozřejmě je řeč o čočce s uzeným, protože peněz není nikdy dost (zajímavé, že ač tuto tradici dodržujeme každoročně, nemá očekávané výsledky) a hlavně ne ptáka, aby neuletělo štěstí (pro ty, co myslí Freudovsky: pták = drůbež nebo něco jinýho s křídlama). Tak uvidíme, co přinese nový rok :o)


22.12.2009 - oslava narozenin

24. prosince 2009 v 9:13 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Výjimečně jsem se rozhodla napsat článek o někom jiném než o sobě či o koních. Řeč je o partnerovi, který se musel narodit zrovna 22. prosince, kdy se nikomu moc nechce nějakou oslavu pořádat či se jí účastnit, protože všichni finišují s přípravami Vánoc. Dokonce i v Honzově vlastní rodině se jeho narozeniny slaví o pár týdnů dřív. Ale já řekla "Ne!" a rozhodla jsem se zorganizovat takovou malou soukromou oslavičku jen pro nás dva, což, jak jsem zjistila, mi bylo z jistých ne právě "košer" důvodů vyčítáno, protože ve stejném termínu byla i jakási besídka, kam byl protějšek rovněž pozván, nicméně protože oslava se mnou byla naplánována v době, kdy se o žádné besídce nic nevědělo (což se nevědělo ještě další měsíc), a protože je snad pochopitelné, že oslava narozenin s partnerkou, která se mohla strhat, aby sehnala dárek v podobě pěkných lístků do divadla, je pro Honzu dle mého názoru příjemnější a celkem logicky i přednosntější a srdečnější záležitost, než akce, kde si s většinou lidí nemá moc co říct, nebylo co řešit.

Jak vyplynulo z výše uvedeného, vypravili jsme se do divadla, a to do Divadla na Fidlovačce, na jedno z nejlepších tamějších představení "Šumař na střeše" s vynikajícím Tomášem Töpferem v hlavní roli, které všem vřele doporučuji. Stručnou anotaci příběhu jsem převzala ze stránek divadla (http://www.fidlovacka.cz/repertoar_sumar.php3):
"Dnes už světoznámý americký muzikál dostal svůj metaforický název podle obrazu neméně světoznámého Marca Chagalla. Po světové premiéře r. 1964 v New Yorku dosáhla právě tato první inscenace rekordního počtu repríz: 3 242! Děj vychází z půvabných povídek ruského židovského spisovatele Šoloma Alejchema. Jejich svérázným hrdinou je mlékař Tovje, obdařený pěti dcerami a ráznou manželkou. Dramatický osud jednoho ukrajinského městečka na počátku 20. století právě díky Tovjeho osobitému humoru přerůstá v neokázalou oslavu lidské soudržnosti. Emotivní působivost Steinova libreta a Harnickových písní umocňuje Bockova melodická hudba."
Tvorbu Marka Šagala jsme do detailů probírali na vynikajících hodinách ruské kultury a umění, na které už několik let chodím osvěžovat si ruštinu a rozšiřovat si obzory. Musím sice přiznat, že zrovna Šagalova tvorba mě moc neoslovuje, nemám takovýto výtvarný styl ráda, působí na mě většinou spíše depresivně a fantaskním či absurdním prvkům v obrazech nerozumím. Není nad konkrétní umění :o) Navíc zrovna toto nastudování Šumaře neodpovídalo představě Šagalových choreografií, jak je znám z obrazů, což mi ale vůbec nevadilo. Zato hudba byla skvělá, typické židovské tóny houslí zněly i mému hudebně hluchému uchu lahodně.

Dalším mým dárkem už nebyl zdaleka tak výtečný italský čokoládový dort, vlastnoručně vyrobený mou maličkostí. První pokus o dort nedopadl zas tak strašně, vzhledem k tomu, že nešlo o žádný těžký recept, který je k dispozici zde. Byla jsem poměrně překvapená poté, co Honza dort nakrojil a mamka ochutnala, že mi ho ani jeden nehodil na hlavu, ale miláček dokonce i tvrdil, že byl dobrý. Tím se jen potvrzuje pravidlo, že ručně dělané dárky nejvíc potěší :o)

Konec civilizace

23. prosince 2009 v 12:02 | dadulka |  Dadulka knihomol
Konec civilizace (Brave New World) je asi nejznámější kniha britského autora Aldouse Huxleyho, a musím říci, že mě opravdu nadchla. Český název mi zrpvu nic neříkal, jakmile jsem si ale přečetla anglický, věděla jsem, o co jde - kniha je tak známá, že jsme na ni narazili dokonce i ve škole. Jedná se jakousi vizi budoucnosti, ve které hlavní roli hrají jednak diktátorské režimy a jednak rozvíjející se věda, která často zasahuje i do oblastí, kde by měla hrát svou roli příroda, a ne zkumavky. Huxley svou knihu napsal v třicátých letech, tudíž byla inspirována režimy, které v meziválečné době v Evropě začaly vznikat. Protože jde o příběh velmi čtivý, který se ale obecně nedá moc charakterizovat, pokusím se nastínit alespoň hlavní směr.

Děj se odehrává v supermoderní společnosti ovládané zákony konzumu a spotřeby. Spotřebovávat se musí, jsou zde dokonce zákonem dané kvóty na to, kolik člověk musí spotřebovat za rok, aby se tak udržela výroba. Všechny sporty musí být orientovány pouze na to, jaké vybavení je k nim zapotřebí - nový sport je povolen pouze tehdy, je-li k jeho provozování nutné zakoupit více věcí než k provozování některého z dosavadních sportů. Lidé se ve velkém rodí v jakýchsi hromadných továrnách či líhních. Neexistují živí rodiče, otec a matka jsou výrazy z nejsprostších. Kniha začíná návštěvou takovéto líhně, kde je nám vysvětleno, že lidé se "vyrábějí" jako roboti s přesně nadefinovaným programem. Predestinace je základním kamenem společnosti. Z jednoho vajíčka je dělením možné získat až sto stejných klonů. Lidé se dělí do pěti kategorií, od alf po epsilony. Každá skupina má přesně určené působení v životě, proto jsou vajíčka upravována tak, aby každá skupina měla pouze tolik inteligence, kolik pro život potřebuje - alfy jsou budoucí ředitelé, vědci apod., zatímco epsiloni jsou jacísi polodementní tvorové s inteligencí stačící k obsluze výtahu či k práci v pásové výrobě. Jakmile se děti narodí (defakto vylíhnou ze zkumavek), je s nimi manipulováno tak, aby z nich vyrostly přesně ty automaty, jaké společnost potřebuje. Existuje zde metoda hypnopedie - ve spánku jsou dětem neustále omílána základní hesla a poučky, které tak přejdou do krve, že si všichni myslí, že takto rozdělneý svět je to jediné a správné řešení. Schopnost myslet samostatně je zcela eliminována. Docela mnou otřásla scéna, kdy se před cca osmiměsíční děti postaví knihy a květiny, a když se k nim děti začnou plazit, pustí se do nich elektrošoky. Toto se opakuje několik měsíců, aby se tak děti naučily, že příroda a knihy jsou něco špatného. Příroda je totiž zadarmo, a čtení se samozřejmě nenosí. Všechny soukromé aktivity jsou v podstatě zakázány, povolen je pouze veřejný život. Proto je společnost nastavená zcela kolektivně tak, že všichni každý den tráví čas při hromadných aktivitách a dokonce mají mnoho partnerů, protože ctnostná anglická dívka patří všem kolektivně (většina z nich je z tohoto důvodu upravena tak, aby byly neplodné) a je vrcholem neslušnosti mít pouze jednoho partnera. Ve chvílích, kdy lidé nemají dobrou náladu, bere se soma - jakási oficiální droga, která nejenže je povolená, ale její užívání je dokonce žádoucí - všichni jsou pak šťastní, nikoho nic netrápí a život se zdá úžasný. Dostupnost štěstí pro všechny je jakousi mantrou této nové společnosti.

Do této civilizace vstupuje Divoch, osoba nalezená jedním z hrdinů v jakési rezervaci, kde se stále nechávají malé skupinky lidí přežívat v tradičním uspořádání, jak ho známe např. od indiánských či afrických národů (klasické rodiny, náboženské obřady, žádná technika, obyčejné domky, tradiční zemědělství apod.). Tento divoch je však synem ženy z moderního světa, která se nešťastnou náhodou ocitla v rezervaci. Rezervaci navštíví jeden z vědců střediska pro výrobu dětí a natrefí na tohoto mládence, o kterém zjistí, že je synem ředitele továrny, vzeme ho s sebou zpět do civilizace, čímž jednak zdiskredituje ředitele a zadruhé se konečně stane slavným a zajímavým. Pro divocha je nový svět samozřejmě velkým šokem. Jakým způsobem se s ním zžívá a zda se mu to vůbec podaří, už si ti z vás, které kniha zaujala, budou muset přečíst sami. Pro přiblížení uvádím dvě ukázky, první je ze začátku knihy, druhá už z jejího konce.

... Kradli se po špičkách padesát yardů až ke dveřím, které ředitel opatrně otevřel. Vešli do přítmí ložnice se spuštěnými žaluziemi. U stěny stálo v řadě osmdesát dětských postýlek. Bylo slyšet lehké pravidlené oddychováné a neustálé mumlání, jako by z dálky šeptaly tichounké hlasy.
Při jejich příchodu sestra vstala a postavila se před ředitele do pozoru.
"Jakou máte dnes odpoledne lekci?" zeptal se.
"V prvních čtyřiceti minutách jsme měli Záhady pohlavního života. A teď je přepnuto na Začátky kastovního uvědomění."
Ředitel zvolna kráčel podél dlouhé řady postýlek. Leželo tu osmdesát růžových a spánkem uvolněných chlapečků a děvčátek. Klidně oddychovali. Pod každým polštářkem to tiše šeptalo. Ř.L.P. se zastavil, sklonil se a pozorně naslouchal nad postýlkou.
"Začátky kastovního uvědomění, jste říkala? To bychom si chtěli poslechnout trošku hlasitěji!"
Na konci sálu byl ve stěně reproduktor. Ředitel k němu popošel a stiskl knoflík.
"...nosí zelené šaty," pronášel tichý, ale neobyčejně jasný hlas právě uprostřed věty, "a delty nosí khaki. Ne, nechci si hrát s deltami. A epsiloni jsou ještě horší. Jsou nejhloupější ze všech a neumějí ani číst a psát. Kromě toho se oblékají černě, a to je ohavná barva. Jsem velice rád, že jsem beta!"
Následovala přestávka. Potom začal hlas znova.
"Alfa-děti nosí šedé šaty. Pracují mnohem více než my, protože jsou nesmírně chytré. Jsem opravdu velice rád, že jsem beta, protože nemusím tolik pracovat! A kromě toho, my bety jsme něco mnohem lepšího než gamy a delty. Gamy jsou hloupé. Všechny nosí zelené šaty a delty nosí khaki. Ne, nechci si hrát s deltami. A epsiloni jsou ještě horší. Jsou nejhloupější ze všech...."
Ředitel opět zmáčkl knoflík. Hlas ztichl. Jenom jeho ševelící stín mumlal dále pod osmdesáti polštářky.
"Opakuje se jim to čtyřicetkrát až padesátkrát, než se vzbudí, a potom zase ve čtvrtek a v sobotu. Vždy třikrát týdně stodvacetkrát, po třicet měsíců. Potom přijde lekce pro pokročilé." ...

... "Optimální populace," pravil Mustafa Mond, "je modelována podle vzoru ledovce - osm devítin pod vodou, jedna devítina nad ní."
"A co ti, co jsou pod vodou, jsou šťastni?"
"Šťastnější než ti, co jsou nad ní. Šťastnější než například tito vaši přátelé," a ukázal rukou.
"I přes to, že konají tak hroznou práci?"
"Hroznou? Jim se nezdá tak hrozná. Naopka, mají ji rádi. Je lehká, je dětsky prostá. Žádná námaha ani pro mozek, ani pro svaly. Sedm a půl hodiny mírné, nevyčerpávající práce, a pka dávka somy a hry a neomezované páření a pocitová kina. Co si mohou ještě přát? Pravda," dodal, "mohli by žádat kratší pracovní dobu. A my bychom jim ji mohli přirozeně dovolit. Technicky by bylo zcela jednoduché zkrátit pracovní dobu u nižších kast na tři až čtyři hodiny denně. Ale byli by pak šťastnější? Ne, nebyli. Před více než sto padesáti lety se takový pokus udělal. Celé Irsko přešlo na čtyřhodinový pracovní den. A jaký byl výsledek? Neklid a prudký vzestup spotřeby somy. To bylo vše. Ty tři a půl hodiny delšího volna se staly zdrojem štěstí tak málo, že lidé byli nuceni si od nich brát dovolenou. Úřad pro vynálezy je nacpán návrhy na výrobní procesy, které by uspořily práci. Jsou jich tam tisíce." Mustafa Mond udělal marnotratné gesto. "Aproč je nerealizujeme? Kvůli dělníkům. Bylo by to prostě kruté navalit na ně břemeno nadměrného volna. A zrovna tak je to se zemědělstvím. Kdybychom chtěli, mohli bychom vyrobit synteticky každé sousto potravy. Ale my nechceme. Dáváme přednost tomu, aby se třetina obyvatelstva držela na venkově. V jejich vlastním zájmu - protože dostat potraviny z půdy trvá déle než dostat je z továrny. Kromě toho musíme myslit na stabilitu. Nepřejeme si žádnou změnu. To je další důvod, proč jsme tak opatrní při aplikaci nových vynálezů. Každý objev čisté vědy je potenciálně zkázonosný. I s vědou se musí někdy zacházet jako s možným nepřítelem. Ano, i s vědou." ...

A. Huxley, Konec civilizace, Maťa 2004

představujeme: ARÁZIE

15. prosince 2009 v 17:36 | dadulka |  Království za koně
Dnes vám chci představit koníka, kterého jsem původně neměla v plánu hned tak do Dynastie zařadit, ale vzhledem k tomu, že Aranka je čistokrevná A1/1, tomu tak činím. Aranka se na Dolton dostala poté, co byla stažena z dostihů, nicméně pamatuju ji ještě jako poměrně mladou kobylku, tuším něco kolem pěti let. Jak dobře a v jaké kategorii běhala, nevím (doplním, pokud to zjistím), ale bylo tomu tak, jak dokládá následující obrázek:
Teda já bych žokejem být nemohla, a to nejen proto, že bych mé dlouhé nohy takhle nikdy neposkládala :o)

Po odchodu z dráhy se Aranka dostala na Dolton a řízením osudu a možná částečně i tím, že její majitelka měla koní několik, čili méně času, se dostala do péče mé kamarádky a trenérky v jedné osobě. To, že si Aranka vzhledem ke svému původu a založení odnesla z dostihů více, než je zdrávo, mi holky názorně demonstrovaly na jedné vyjížďce, kdy jsme jely společeně já s Clifem a trenérka (z tohohle pojmenování se stala přezdívka) na vyjížďku. Při cvalu se Arance nějak přesypala kolečka a v domění, že je zpět na dráze, vzala dráhu. A to takovým tempem, že jsme je pak s Clifem našli dobrého půl kilometru od místa "startu", kam se holky dostaly za několik sekund (my s Clifem za několik minut). To byl pro mě asi dost silný zážitek, protože si to dodnes pamatuji, a že už to bude nějaký ten pátek.

Vzniklá situace motivovala trenérku začít s Arankou pracovat na jízdárně. Arančinu první reakci na oplocený jezdecký obdélník popsala trenérka slovy "Kam to jdeme? Jdeme do výběhu?" Nutno poznamenat, že s klasickými dostihovými koňmi se jízdárenská práce nedělá, nýbrž se dbá na to, aby uměli běhat rovnou za nosem, a pokud možno rychle. Takže různá kolečka, vlnovky, slzičky a osmičky musely být pro Aranku šok. Nicméně kobylka byla opravdu šikovná a v celkem krátkém čase s trenérkou předváděly hezkou jízdárenskou, dvoustopou, drezurní a všechnu možnou jinou práci, ke které já se z velké části nedopracovala, a patrně ani nedopracuji :o)
To by nebyla trenérka, kdyby se neskákalo. Narozdíl ode mě s úsměvem na rtech, v klidu a v pohodě, žádnej stres.
Trenérka s oblibou používá i práci ze země, úžasnou na pohled a přinášející neméně úžasné výsledky, a to po pouhých pár měsících na jízdárně. Posléze nebyl problém vlézt kobyle po lonžování jen tak na hřbet a svézt se.
Teď si určitě někteří z vás řeknou, že to není žádná dřina, jen tak si tam sedět. Abych vás přesvědčila o opaku, ukážu vám naši hru na Gandalfa jezdícího na koni bez sedla a uzdečky a nemaje tudíž ničeho hmatatelného k ovládání koně, natož k udržení se na něm, kromě vlastní tělesné schránky. Trenérka na mě působí, že by byla schopná vypít si na Arance i čaj :o)
Dokonce i já, nemehlo nemající podle některých schopnosti zvládnout snad ani houpacího koně, si dovolilo vyzkoušet nadmíru pohodlný cval do kruhu jen tak na holém koňském hřbetě. Řeknu vám - paráda! Ale stejně nevypadám tak uvolněně jako trenérka, ač jsem se bez sedla něco najezdila. Čaj bych si určitě vybryndala.
Po soustavné práci a přes několik úrazů se Aranka nakonec dostala do stavu, kdy byla schopná jít na klidnou zdravotní procházku bez jakékoliv snahy využívat široký prostor k dlouhému běhu.
A samozřejmě jako každý jiný koník zvládala i celou řadu vedlejších činností, například koupání...
a taky bumbání z hadice. Při tréninku se jeden zapotí a má pak žízeň jako trám.
No a aby toho nebylo málo, jedna společná fotka s trenérkou. Já jednu na oné černé chudince Gametě (viz. článek Gameta), která se občas dostala do stavu naprostého šílenství, kdy byla schopná se i zmrzačit. Patrně důsledky předchozího majitele. Jindy to ale byl celkem milý koník, až na to, že strašně hnala a moc nešla brzdit. Proto taky můj tehdejší kolega jezdil s průvlečkama, věcí to zrádnou a nebezpečnou, která nám amatérům vůbec nepatří do ruky, jelikož při nesprávném použití pokládá koně na předek.
Na samotný závěr jedna zimní idylka. Letos to bohužel zatím na podobné počasí, které my s Clifem přímo milujeme, nevypadá.
Aranka byla po několika letech na Doltonu prodána, majitelka už patrně neměla čas, protože měla ještě jednoho koně jinde. Podle informací, co mám, se dostala do dobrých rukou pána majícího s plnokrevníky zkušenosti. Dokonce snad plánoval nechat ji připustit, ale ode dne, co si ji odvezl, už o Arance žádné informace nemám.

Alexei Yagudin

12. prosince 2009 v 22:36 | dadulka
Ti z vás, kteří patří k dlouholetým fanouškům krasobruslení, si zcela určitě pamatují tohoto mladého charismatického Rusa, který za svou relativně krátkou kariéru a navzdory zdravotním problémům s kyčlí (co mi to jen připomíná) dokázal vyhrát zlatou olympijskou medaili v Salt Lake City 2002 a je rovněž čtyřnásobným mistrem světa z let 1998,1999,2000 a 2002. Je zajímavé, že Yagudin je i dvojnásobným profesionálním mistrem světa, jako většina špičkových ruských krasobruslařů ukončil svou amatérskou kariéru Olympijskou medailí.Měl velkého soupeře doma, Jevgenije Pljuščenka. Neustále jsem se nedokázala rozhodnout, který z těchto dvou bruslařů je vlastně mým favoritem. Rozhodně jsem rozhodčím nezáviděla jejich pozici. V době, kdy krasobruslení bylo ještě známkováno oním starým způsobem s nejvyšší známkou 6.0, to neměli jednoduché. V tomto směru se Yagudin rovněž honosí rekordem, jako jediný krasobluslař v historii Olympijských her obdržel od rozhodčích čtyřikrát známku 6.0 za projev a rovněž jako velká výjimka mezi muži byl jediným bruslařem v posledních padesáti letech, kterého všichni rozhodčí dosadili na první místo. Dnes už se takto nehodnotí, takže těžko srovnávat. Srovnávat já mohu pouze mezi mými oblíbenci Yagudinem a Pljuščenkem (teda přepsat azbuku do češtiny není žádná sranda). Pljuščenko mi asi byl sympatičtější, nicméně na Yagudinův vzhled a charisma často neměl (přece jen je to spíše "komik", ač jeho schopnosti na ledě jsou neuvěřitelné). Yagudinův projev byl vskutku impozantní a vždy si vybíral vynikající hudební doprovod (zejména mé oblíbené filmové melodie jako Muž se železnou maskou, Gladiátor či Lawrence z Arábie). Konečně posuďte sami.



6.6.2009 - Mikulášské zamyšlení

6. prosince 2009 v 23:45 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Odnesl vás čert? Já si právě říkám, že bych čerta opravdu brala, protože nemůže být zdaleka tak strašlivý jako někteří lidé v reálu. Zase jednou si potřebuji někde vylít srdíčko. Dnes večer jsem zažila něco naprosto neuvěřitelného a protože mi zpravidla nejde brečet, vybiju si své frustrace tady. Dnes jsem se totiž o sobě dočetla něco, co vám někdo může vmést snad jen ve chvíli dočasného zatmění mysli a posednutí skutečným ďáblem. Chápu, že dotyčný byl rozzuřen a také mě pořádně nezná, ale proboha, takovouhle věc snad neřeknu ani kdyby... nenapadá mě vhodný příměr. Dozvěděla jsem se totiž, že týrám, mlátím a jinak zneužívám koně, a to prosím patrně pouze proto, abych si honila ego a dokazovala, jaký jsem machr. Neuvěřitelné. Překvapuje mě, že někdo, kdo mě byť jen i málo zná, je schopen toto napsat. Patrně si mě s někým spletl a má špatné informace. Kdybyste se sháněli po tomto oznámení, nenajdete ho - ač jsem to doposud nikdy neudělala, komentář nazývající mě člověkem schopným poslat koně do salámu, jsem smazala. Na tohle já prostě nemám. Jelikož už přes deset let - a to i v době, kdy bych si mohla pořídit jiného koně - se starám o nemocnou, napůl chromou, teď už i starou "herku", do které investuji čas, peníze a která pro mě znamená tolik, jako má nejbližší rodina (a dotyčný to, že mám na krku starého nemocného koně ví), nejsem opravdu schopná pochopit, že někdo mě považuje za vykořisťovatele a tyrana, na kterého by i Stalin s Hitlerem byli krátcí. Na Clifa jsem nikdy nevztáhla ruku s bičem, ač mi bylo předhozeno, že mlátím koně od rána do večera. Clif byl v době, kdy jsem ho poznala, týraný koník a mě trvalo asi rok, než se přestal bát natolik, abych mu mohla sáhnout na hlavu (byl mlácen bičem po hlavě, čili jakmile mu někdo dal ruku před obličej, strašně se bál). Poté, co se podařilo vykoupit ho z provozu, následoval poměrně závažný úraz (zlomená pánev). Dodnes děkuji bohu, že se z toho dostal poměrně slušně. Po nějaké době jsem se rozhodla zout ho z podkov, což opět značně omezilo ježdění, ale v jeho případě moc nebylo co řešit. Nyní, v jeho dvaceti letech, šlape na svůj věk a zdravotní stav skvěle, nebolí ho záda, vyběhne kopeček, přeběhne louku, vyhazuje z radosti z pohybu, nekulhá, není podvyživený, naopak hezky kulatý (což se u takto těžko krmitelného koně se sklony k anorexii rovná zázraku) a má se tak, jako ještě nikdy. Za deset let snad nebyl v takové formě. Kamkoliv přijedu, dostanu jen pochvalu, jak dobře vypadá, u lidí neznalých jeho věku zpravidla následuje překvapení, když prozradím, že je mu dvacet. Mohu se na něj stoprocentně spolehnout, ač vyhazuje někdy kvalitně, dobře ví, kdy jde do tuhého. A proto se ptám - jak je tohle možné, když jediným mým cílem podle někoho je dohnat koně na jatka? Proč si vydržuji starého nemocného koně, když bych si mohla pořídit mladého, a vesele ho ničit? Proč se neustále věnuji koni, který by jinak byl fyzicky odepsaný a s největší pravděpodobností v salámu i dávno skončil, nebýt Terezy a mě? Proč plýtvám energií na to, naučit se strouhat a pokud možno udělat vše pro bezbolestný pohyb a zdravá kopyta, místo abych jezdila po šutrech a bylo mi to jedno? Jak, proboha, tohle někdo může o mě napsat? Proč to dělá? Protože je naštvaný? Neshody se přece dají řešit i jinak, ne? Já mám opravdu pocit, že jsem asi hodně naivní husa, když pořád věřím v dobrotu a zdravou mysl u ostatních. Asi bych měla lépe implementovat taťkovo pravidlo "srát na lidi" a konečně pochopit, jaká temná stvoření se pohybují kolem mě. Věřím ve spravedlnost a v to, že boží mlýny melou pomalu a pravda nakonec vyjde najevo. Asi další směšný idealismus, ale nevěřit ani v to, musela bych se teď zhroutit nebo se jít oběsit, zastřelit, utopit či spolykat prášky. Nemám k tomu daleko, ale nejsem ani blázen, ani srab, a dobře vím, že situaci zvládnu. Musím. Nebude to lehké, ale myslím, že si mohu dovolit použít ono Kantovské "hvězdné nebe nade mnou a morální zákon ve mě". Vím, že mé zásady, mé hodnoty i můj charakter je něco, o co se vždy můžu opřít a tímpádem postavit proti komukoliv. Bohužel některé věci nemají řešení. Výše zmíněný komentář, který je natolik v rozporu s tím, v co věřím a podle čeho se snažím žít, je toho důkazem. Sama jsem už před několika lety přijala rozhodnutí dát Clifovi v případě, že bych se o něj nemohla dále starat, uspávací injekci. Mnozí z vás budou nesouhlasit, ale Clif je neprodejné zvíře, které by šlo rovnou na jatka. Uspat milovaného koně by byla asi ta nejtěžší věc v životě, ale vím, že bych to dokázala podstoupit. Jak bych se byla schopná s tím vyrovnat následně, je už o něčem jiném a nedokážu to odhadnout. Ale ze zkušenosti vím, že člověk je mnohdy silnější, než si myslí. Píše jedinec, který se musel vyrovnat s předčasnou smrtí milovaného rodiče a s mnoha jinými věcmi, které by ale nebylo rozumné uvádět na internetu, ač by mi nedělalo problém o nich mluvit, pouze se nedotýkají jen mě. Stejně jako minulý rok, kdy jsme několik dní před Vánoci musely s mamkou řešit vyhořelý byt, pro mě i letošní Vánoce nezačínají radostně. Přitom, narozdíl od soudobého trendu, Vánoce miluji. K výše uvedenému mě už napadá jen to, že staré pořekadlo "pro dobrotu na žebrotu" v aplikaci na tento konkrétní příklad platí bezvýhradně.

Televizní soutěže

1. prosince 2009 v 20:15 | dadulka |  Dadulčiny úlety
O víkendu jsem v rámci relexace mezi psaním eseje na právo brouzdala po internetu a najednou mě osvítila múza - dostala jsem nápad na tento článek. V podstatě jde o jakési retrospektivní zamyšlení a vzpomínání na další hity mého dětsví, tentokrát z oblasti veselé a hravé. Pamatujete si ještě na všechny ty soutěže, které začala po revoluci vysílat televize ve velkém? Já ano, a rozhodla jsem se zde uveřejnit některé z mých oblíbených a trošku si zavzpomínat.

Co se týká českých televizních soutěží, musím k mé velké lítosti říct, že se nevyskytla prakticky vůbec žádná, která by mě nějak výrazněji zaujala. Z nedávné doby jsem poměrně ráda sledovala sérii "Star Dance",ale přece jen nešlo o klasickou televizní soutěž, navíc byla převzatá ze zahraničí. Z oblasti tzv. vědomostních soutěží jsem snesla tak akorát "Riskuj!". Jinak nic. Ale ne, vlastně jsem si teď vzpomněla na jednu, která asi bude mou domácí jedničkou. Historicko-vědomostní soutěž nazvaná, tuším, "O poklad Anežky České". Ač jsem málokdy odchytla nějaký díl, notabene úplně od začátku, testovat si své dějepisné znalosti mě jakožto velkého milovníka historie poměrně bavilo a leckdy jsem se dozvěděla mnoho zajímavého.

Toliko k českým soutěžím a posuneme se dále. V oblasti zahraničních soutěží už byla konkurence lepší a bez váhání jsem vybrala tři favority. Překvapivě jsou všechny z dílny francouzské, což svědčí o zdařilém vytvoření takové podoby soutěže, která opravdu zaujme, bude napínavá a různorodá, spíše akčnější a často konaná pro nějakou dobrou věc či pouze s cílem se dobře pobavit. Francouzi jako baviči mají holt něco do sebe. Rovněž jde o hry staršího data, ze soudobých žádné francouzské neznám a paskvily převzaté ze Spojených států (natož reality show) mi opravdu nic neříkají. Takže jedeme, jedemééé :o)

Bronzovou medaili získávají... Hry bez hranic!
Pamatujete na ty různorodé barevné postavičky a všelijaké veselé disciplíny, kterých se vždy účastní zástupci různých států? Já ano. Nebyla jsem sice takovým fajnšmejkrem, abych viděla všechny díly, nicméně byla-li příležitost, přilepila jsem se k obrazovce a až do konce nespustila oči. Původní myšlenka Her bez hranic vznikla už v 60. letech (pro mě překvapivé zjištění), nicméně na naše obrazovky se soutěž dostala v letech devadesátých a řekla bych, že byla poměrně oblíbená, a to zdaleka nejen v České republice, o čemž svědčí i fakt, že soutěž byla před několika lety obnovena, nicméně v pozměněné podobě a Česká televize se rozhodla ji už nevysílat. Kdyby však chtěli odvysílat některé starší díly, ráda si zavzpomínám.

Stříbrná medaile putuje po Stopě Xapatanu!
Ano ano, dobrodružná soutěž o překonávání nejrůznějších disciplin a hledání sošek v jeskyni, to vše s cílem získat rozluštit pergamen vedoucí k té jediné správné sošce, a poté vražedný běh do 320 schodů na vlak, kde čeká kýžená odměna. Vzpomínáte na skupinku mužů, projíždějících s blonďatou průvodkyní Mexikem, a bandu lidí v maskách či na koních, kteří se snažili je zastavit, to vše občas prostříhávané záběry chudinky soutěžící hledající dvacet sošek ukrytých v jeskyni? Soutěž původně vycházela z jedné pověsti a řekla bych, že byla spíše zaměřena na zdatnost a šikovnost, ačkoliv bylo třeba rozluštit hádanku na pergamenu. Opět jsem neviděla všechny díly, ale jak jsem se dočetla, dílů mělo být pouze dvacet, takže jsem je patrně z větší části vychytala.

A zlatou medaili získává...asi už tušíte... Pevnost Boyard!
Jojo, to byla soutěž. Jako dítě jsem si vždycky přála taky se jednou zúčastnit. Dokonce si pamatuji, že chodila celkem pravidelně o víkendu po obědě, a já se snažila nevynechat ani minutu. I rodiče se občas dívali. Pro ty z vás, kteří stále ještě tápou, připomenu, že šlo o pevnost na ostrově, která se začala stavět už za doby Napoleona. Hlavními postavami kromě soutěžících byl bělovlasý bělovousý mudrc jménem Otec Fura, pak myslím dva trpaslíci, v češtině nazývaní Paklíč s Pačesem, samozřejmě moderátorka a nějací další aktéři jako např. bojovnice v bahně. Je vidět, že jsem byla pravým fanouškem, když si i po tolika letech(soutěž šla v devadesátých letech) pamatuji i jména aktérů. Cílem bylo v různých disciplínách, kdy soutěžící byli strkáni do cel plnit všelijaké úkoly, nasbírat dostatek klíčů (nevím už, kolik) a postoupit tak do další části soutěže. Vtipné bylo, když se soutěžící nestihl v daném časovém limitu vrátit z cely. Zůstal tam zamčený a soutěž pro něj končila, jen si teď nevzpomínám, zda úplně, či pouze tato část. Následovalo hledání indicií (takových papírků přidělných třeba na pavoucích) a pomocí nich měli soutěžící přijít na heslo, které odemykalo pokladnici na nádvoří, ze které se v případě správného slova sypaly zlaté peníze, jež se poté přepočítávaly na franky. Líbilo se mi, že soutěžící vždy hráli za nějakou dobrou věc (charita apod.), nikdy za sebe. Je škoda, že se u nás soutěž už dávno nevysílá, ve Francii stále běží a věřím, že by se i u nás našlo dost diváků, ať už nových, či jedinců, kteří by si rádi zavzpomínali na léta minulá, klidně i formou repríz některých dílů. Já jsem vzpomínala, a v rámci vzpomínání jedno video z Youtube.