Leden 2010

30.10.2010 - druhý týden zkouškového

30. ledna 2010 v 22:03 | dadulka |  Zápisník věčné studentky
Pohodový a odpočinkový týden. Tentokráte mě čekala jen jedna zkouška v pondělí, na kterou byly termíny vypsány na poslední chvíli a mě tudíž čekal klasický studijní víkend. Protože jsem - a nebyla jsem sama - z podání přednášejících nabyla dojmu, že nepůjde o nic zase tak složitého, s učením jsem to nepřeháněla. Slibovaná podoba testu zaměřeného na praktickou aplikaci se však nekonala. Jo, zapomněla jsem uvést, že šlo o předmět "Etika a boj proti korupci v EU". Test sestávající z patnácti většinou otevřených otázek byl pro mne velkým překvapením zejména poté, co jsem zjistila, že minimálně na dvě otázky neznám odpověď a bohužel ji nelze ani odvodit. Ono na otázku "Co je GRECO a k čemu slouží" se smysluplné vysvětlení jen těžko dá vycucat z prstu, nemáte-li o věci ani páru. Nicméně i tak si myslím, že dvě tři nezodpovězené otázky z patnácti by nemusel být zas tak velký problém. Problémem se jevil spíše čas poskytnutý nám na vypracování. Za třicet minut totiž opravdu nestihnu na patnáct otázek odpovědět, musím-li nad nimi přemýšlet (a že jsem se snažila o super stručnou formu). Po půlhodině už zkoušejícího přestalo bavit čekat, až dopíšeme, a testy začal nekompromisně sbírat, protože jsme to už přeci dávno měli stihnout. No nevím jak ostatní, ale já nestíhala a odpověď na poslední otázku nemám - zato jsem mu tam napsala "nestihla jsem to dopsat". Výsledky jako už tradičně ještě nevím, zato už ale konečně znám výsledky zkoušky z minulého pondělka. Teď zbývá dojít si pro zápis a úspěšně složit poslední, zato nejtěžší zkoušku příští čtvrtek. Dnes jsem na to koukala a řeknu vám - je to záhul. Správní právo hold není mým oblíbeným tématem, což se týká i toho evropského. Naštěstí jsem si stihla přes týden krásně odpočinout, takže se na to teď vrhnu s nadějí, že se do čtvrtka zdárně naučím aspoň natolik, abych si to nemusela dávat ještě jednou.

Hegemonie nebo přežití

30. ledna 2010 v 18:02 | dadulka |  Dadulka knihomol
Hegemonie nebo přežití s podtitulkem "americké tažení za globální nadvládou" je dílo známého amerického lingvisty a velmi kontroverzní osobnosti židovského původu jménem Noam Chomsky. Podle jedněch moderní filosof a intelektuál, podle jiných anarchista (obecně bývá považován za jednu z klíčových osobností levicové politiky Spojených států) bezpochyby patří k soudobým vlivným osobnostem. Proslul svou kritikou globalizace, válečných konflitků a zahraniční politiky USA, Izraele a dalších států. Kniha Hegemonie nebo přežití nám zobrazuje politiku USA v černých barvách. Kniha nám v devíti kapitolách ukazuje snahu USA dosáhnout globální nadvlády, a to zejména v kontextu 11. září. Bylo by však chybou se domnívat, že americké tažení za globální nadvládou je nový trend; naopak se jedná o stav dlouhodobý, který nastartoval už prezident Woodrow Wilson. Postupem doby se tento trend dle autora pouze prohluboval. Chomsky v Hegemonii nebo přežití představuje tzv. velkou imperiální strategii, tj. postup, jímž si chtějí současné americké elity zajistit hegemonii ve světě, a to hned několika způsoby. Nejprve je důležité zmanipulovat veřejnost tak, aby tuto politiku popdporovala, čehož lze dosáhnout např. neustálým posilováním pocitu ohrožení z nepřátelských útoků ze strany určité skupiny či státu. Další cestou je podpora nedemokratických režimů s minimální ústou k lidským právům, protože udržovat státy v chudobě a jejich vůdce podporovat ve zvolené politice se jeví jako ideální cesta k získání převahy. Největším nebezpečím pro USA by bylo, kdyby se tyto státy byly schopné osamostatnit, zbohatnout, nastolit nový systém a ukázat, že to jde i bez ohledu na Ameriku. To samozřejmě není cílem zahraniční politiky USA, alespoň podle autora. Spojené státy naopka musí vyvolávat dojem, že je jich neustále všude potřeba a že bez jejich zásahů by půlka světa nebyla schopná fungovat. Nakolik je toto tvrzení pravdivé, si můžete přečíst v knize, ale dopředu vás varuji - nečekejte žádný optimismus. Autor se dále věnuje tzv. preventivní válce, kterou USA vedly proti mnoha zemím pod záminkou ohrožebí ze strany těchto států. To, že v pozadí stály úplně jiné důvody a že to byly často právě USA, které války vyvolaly bez jakéhokolv přičinění onoho "nepřátelského" státu, si lze snadno domyslet. Ruku v ruce s konceptem "preventivní" války" jde i naprostá ignorance a nerespektování mezinárodních dohod a rezolucí OSN jak ze strany USA, tak i ze strany jejich velkého spojence Izraele. Mezinárodní dohody by měly zavazovat všechny členské státy dané mezinárodní organizace, nicméně Spojené státy už daly mnohokrát důrazně najevo, že si svůj zámět prosadí i proti vůli většiny států a nikoho se nebudou žádat o dovolení. Stejně tak mne zaujalo i dělení států na spojence (ty, jež podporují americkou politiku - v Evropě se často jedná o post-komunistické země) a ty druhé - zastaralé, nepřátelské, antiamerické, které si nedokáží ve vlastním státě udělat pořádek (zde mám na mysli zejména ty státy Evropy, které se rozhodly respektovat názory občanů a postavit se americkým tlakům a zájmům, za což byly nejednou kritizovány). Dále se autor v knize věnuje vymzení pojmu terosrismus a snahám poukázat na to, že čin je vždy třeba posuzovat z hlediska jeho následků, ať už ho spáchá kdokoliv. Bohužel nás historie neustále přesvědčuje o tom, že dějiny píší vítězové a to, co děláme my, je vždy to správné - chyba je samozřejmě na straně těch druhých. Je poměrně složité o takto odborném politickém textu napsat nějaký obecnější článek, proto uvedu jeden konrétní výňatek a nadále ponechám na vůli čenářů, zda se rozhodnoud ílo si přečíst. Pro mě byla kniha vynikající příležitostí, jak se seznámit s některými principy fungování tohoto světa a jak (alespoň částečně) pochopit mnoho historických a politických událostí a konfliktů. Samozřejmě lze namítnout, že jde o dílo autora z určitého názorově vyhraněného spektra, ale i tak si troufám tvrdit, že situaci zmapoval v rámci lidských možností objektivně. Vize, kterou nám ukazuje, není ani v nejmenším optimistická, obzvláště v kontextu soudobých jaderných zbraní. O to více je myslím důležitější hledat skutečnou podstatu věcí, které se odehrávají kolem nás, a ne pouze sledovat "zpravodajství" na Nově (aneb, jak říká kamarád, věřit všemu jen proto, že to dávali v televizi).

... Ve Wilsonových dobách byl dosah americké moci stále ještě velmi omezený, ale jak předpověděl prezident William Howard Taft, "den, kdy bude celá západní polokoule patřit Američanům, kterým jakožto nadřazené rase už dnes fakticky morálně náleží, prakticky klepe na dveře". Možná, že to Latinská Amerika ještě nepochopila, připouští Wilsonova administrativa, "ale s latinoameričany je to jako se všemi zlobivými dětmi, které chtějí požívat privilegia a práva dospělých". Vyžadují "pevnou ruku a ustavičné usměrňování". Ale i mírnější způsoby mají ve výchově problematických dětí své místo, připomněl prezidentu Eisenhowerovi ministr John Foster Dulles: Také tyto děti potřebují občas "poplácat po zádech a vědět, že je máme rádi".

Zlobivé děti mají všude. Například o Filipíncích se Wilson vyjádřil jako o "bandě dětí, které je třeba naučit poslouchat" a které by si měly vážit amerického altruismu. Také Italové se ocitli na seznamu "problémových dětí, na které je třeba dohlédnout". Zřejmě z tohoto důvodu se pak Wilsonovi nástupci cítí povoláni, aby podpořili italskou "mladou revoluci" Mussoliniho fašistické strany, jež chtěla omezit demokracii - v zájmu obyvatel Itálie, kteří "dychtí po silném vedení a pevných otěžích". Tento přístup ovlivnil celá 30. léta a byl znovu vzkříšen těsně po skončení války. Když válka skončila, USA neměly zájem, aby Itálie rozvíjela demokratický systém. Proto v Itálii v roce 1948 zablokovaly příděly potravin a obnovily fašistickou policii. Později pohrozily ještě dalšími sankcemi. Zmocněnec ministerstva zahraniční veřejnosti vysvětlil, že Itálie potřebuje pevné politické vedení, "od kterého i ten nejnatvrdlejší talián přesně pochopí, co se po něm chce". Ještě hůře si stojí obyvatelé Haiti, kteří jsou podle Franklina Delano Roosevelta jenom o stupínek výš než "primitivní divoši". Haiti okupuje americká armáda, odbojný parlament je rozehnán a Roosevelt požaduje přepsání haitské ústavy, aby americkým korporacím nebránila v přístupu a umožnila jim převzít kontrolu nad půdou a přírodními zdroji. Když Eisenhowerova administrativa v roce 1959 plánuje svrhnout Castrovu vládu, šéf CIA Allen Dulles si stěžuje, že "na Kubě není žádná pořádná opozice, která by byla schopná odělat Castrovi přítrž". Podle Dullese bude problém asi v tom, že "v těchto zaostalých zemích, kde slunce svítí od rána do večera, lidé nemají tak vysoké nároky jako ve vyspělých státech". Vlastně si ani neuvědomují, jak strašně trpí.

Postupem času se tlak na ostatní státy ještě zvyšuje. Výmluvným příkladem ze současnosti je případ konzervativního íránského parlamentu, který se snažil získat kontrolu nad zdroji své země. USA a Velká Británie proto iniciovaly státní puč a vytvořily poslušný režim, který potom vládl dlouhých dvacet pět let. Převrat v Íránu vyslal světu jasný vzkaz, který shrnuly New York Times: "Všem nerozvinutým státům bohatým na přírodní zdroje se tímto dostalo pořádné lekce. Už vědí, jakou cenu zaplatí ten, kdo propadne fanatickému nacionalismu... Snadíránská zkušenost posílí moudřejší a prozíravější vůdce, kteří si uvědomí, co je to slušné chování." ...

N. Chomsky, Hegemonie nebo přežití, Mladá fronta, 2006

Další recenze je dostupná zde.

24.1.2010 - první týden zkouškového

24. ledna 2010 v 22:08 | dadulka |  Zápisník věčné studentky
Tak mám za sebou další studijní týden. Sice teprve první, ale díky dvěma zkouškám úspěšně zvládnutým v předtermínu se mi celkový počet zkoušek zkrátil na čtyři. Tentokráte mě opět čekaly dvě zkoušky v jednom týdnu, znovu ve stereotypních dnech pondělí + čtvrtek. V pondělí byla na programu poměrně pohodová písmená zkouška z povinně volitelného předmětu "Metody sociální analýzy", ve kterém jsme nic zas tak složitého či záludného neprobírali a čtyři otevřené otázky na probraná témata nemohly ničím překvapit. O to více mě překvapuje přístup přednášející, která dosud nebyla schopna dvacet stručných písemek opravit a zveřejnit výsledky, ale nedokázala se ani vyjádřit na téma, kdy bude úspěšným studentům zapisovat známky do indexu. Odcházela jsem ze třídy jako první s pocitem, že přednášející se nějakým zápisem nehodlá moc zaobírat a prozatím mě mé tušení nezklamalo, takže kdo ví.

Ve čtvrtek přišlo na řadu plnohodnotné kofeinové kafe v podobě zkoušky z předmětu "Právní aspekty politik Evropské unie", opět v podobě písemného testu s pěti otázkami, na které si přednášející představoval esejové, úplné a přesné odpovědi, čili už dopředu upozorňoval, že popsat pouhý jeden papír A4 nemůže už z principu být hodnoceno jako vyhovující. Na vypracování stanovil hodinu čistého času, kterou se spolužákům píšícím skutečné romány podařilo usmlouvat na 65 minut. Já jsem se sice také zprvu obávala, že nebudu stíhat, ale nakonec jsem zvolila výstižnou, stručnou a jasnou formu odpovědí v celých větách (pravda, spojky byly často nahrazovány šipkami) a pokud možno bez zkratek. Otázky byly zadané opravdu dobře, čistě na základě okruhů dodaných nám už před Vánoci, čili nemohly nikoho překvapit. Zkoušející byl rovněž i soudný a nevybral ze seznamu ty nejtěžší otázky, tedy kromě poslední, kterou jsem s celkem dobrým pocitem z předchozích čtyř odpovědí poněkud odbyla, protože na téma "Význam soudní spolupráce civilních soudů EU v občanských věcech z hlediska vnitřního trhu a vzájemné uznávání rozsudků" si se mnou moc nepopovídáte. Nakonec jsem vše krásně stihla za necelých padesát minut. Celkový počet popsaných stran A4 činil dvě a půl stránky oboustranně na nelinkovaném papíru standardním tiskacím patkovým písmem v ručním provedení. Přednášející sliboval výsledky nejpozději v pondělí, nicméně oproti výše zmíněné paní je v předstihu a víkend si zpestřil opravováním, pročež známky uveřejnil na internetu už dnes, čímž mi udělal radost, protože nejlépe se usíná s pocitem "mám to v kapse", ať už se jedná o cokoliv.

Malé ženy

23. ledna 2010 v 18:53 | dadulka |  Dadulka knihomol
Malé ženy jsou dnes už klasickým dílem americké literatury. Příběh o čtyřech sestrách, známý i ze stejnojmenného filmového zpracování, se nesmazatelně zapisuje do srdcí nových a nových generací čtenářek už téměř 150 let. Autorkou je Louisa May Alcottová, dcera ve své době originálního myslitele a reformátora Amose Bronsona, jež patřil k širšímu okruhu intelektuálního hnutí nazývaného transcendentalismus. Tento pokrokový člověk vychovával své čtyři dcery ve velmi svobodomyslném a intelektuálním duchu. Lousia svou první plnohodnotnou povídku napsala už v šestnácti letech a nadále se soustavně věnovala velmi různorodé literární tvorbě. Žádné z jejích děl však velký úspěch nevyneslo, toho se dočkala až po vydání Malých žen, díla, které jí bylo zadáno jako komerční objednávka - Louisa měla za úkol sepsat knihu pro dívky. Nikdo nečekal, jak nadčasová a nesmazatelná kniha vznikne z tohoto "řemeslného" produktu. Lousia však už měla se psaním rozsáhlé zkušenosti a práce jí šla jako po másle. Po bombastickém úspěchu prvního dílu, který jí umožnil dosáhnout kýžené finanční nezávislosti, následoval díl druhý, jež sice nedosahoval výšin prvního dílu, ale i tak jde o velmi dobře napsaný román.

Malé ženy jsou z velké části inspirovány dětsvím Louisy a jejích sester, stačilo jen dát příhodám "šťávu" a trochu je poupravit v duchu doby. Kniha vypráví o čtyřech sestrách z dobré, ale řízením osudu zchudlé rodiny, čímž bylo poznamenané celé Louisino dětství a mládí. Její hrdinky musejí tvrdě pracovat, ale i přesto zůstávají veselými mladými dívkami, se svými radostmi, starostmi a tužbami. V tom tkví kouzlo Malých žen - s hrdinkami se lze velmi snadno identifikovat, kniha představuje ideál rodinného života. První díl je motivován tehdy velmi populární knihou "Poutníkova cesta z tohoto světa do světa budoucího", která líčí pouť muže jménem Kristián z Města zkázy do Nebeského města. Kristián se cestou musí utkat s nejednou překážkou, tak jako se s nimi správný křesťan setkává na své jediné správné životní cestě. Analogicky se i každá ze sester musí během roku, do kterého je kniha hezky literárně uzavřena, vydat na svou pouť životem, překonat různé nástrahy, čelit svým vlastním nectnostem, přáním a ambicím a vytrvat, aby se na konci stala lepší bytostí a dosáhla svého Nebeského města.

Hlavní hrdinky, sestry Marchovy, žijí s maminkou v obyčejném domku a všechny musí tvrdě pracovat. Tatínek, se kterým se na konci knihy šťastně setkávají, je armádním kaplanem v občanské válce, maminka šije armádní košile a pomáhá dcerám dospět. Nejstarší ze sester, Margaret, je velice hezká šestnácitletá dívka, která ještě pamatuje lepší časy, a proto ji chudoba a nutnost neustále se omezovat občas trápí. Patnáctiletá Josephine, které se říká Jo, nejvíce ze všeho lituje, že se nenarodila jako chlapec - vysoká, hubená, energická, a věčně nespokojená s údělem pouhé ženy. Elizabeth, kterou rodina oslovuje Beth, je růžolící třináctiletá dívenka, velmi plachá a bojácná, nicméně nadevše laskavá, a mateřsky se stará o staré panenky. Nejmladší, avšak nejdůležitější osobou, alespoň podle jejího vlastního mínění, je dvanáctiletá Amy, dokonalá mladá dáma dbalá způsobů, která už se dávno nepovažuje za dítě.

Meg a Jo si samy vydělávají na živobytí, aby tak pomohly mamince a získaly si určitou nezávislost. Meg pracuje jako guvernantka v bohaté rodině a Jo dělá společnici své staré nechodící a občas pěkně protivné tetě, která má - narozdíl od Marchových - peněz na rozdávání, ale děti žádné. Beth se kvůli své plachosti učí doma, kde zároveň pomáhá se vším, co je potřeba - je to taková malá myška domácí, věčně zaměstnaná domácími pracemi. Amy jako jediná chodí do školy, ale i tak se snaží přiložit ruku k dílu a krotit svou sobeckost a rozmazlenost. Jo touží stát se spisovatelkou, hltá knihy ve velkém a usilovně na sobě pracuje, Beth je malá hudebnice, která cvičí na stařičkém pianinu a touží po opravdovém klavíru a Amy říkají "malá Rafaelová" - je posledlá vším možným uměním, zejména kreslením, pro které projevuje slibné nadání.

Těmto dívkám záhy vstoupí do života Laurie (alias Teddy), vnuk bohatého souseda, starého pana Laurence. S Teddym se nejprve spřátelí Jo, která si s chlapci rozumí lépe než s děvčaty, a postupně se Laurie (celým jménem Theodore Laurence) stane přítelem celé rodiny a jeho dědeček jejím oddaným přítelem, čímž Jo získá přístup do obrovské knihovny, Amy si může prohlédnout všechna krásná umělecká díla a Beth, miláček starého pána, může chodit do velkého domu cvičit na opravdovém klavíru.

Toliko letmý nástin příběhu, který vždy patřil k mým nejmilovanějším. Bohužel jsem dlouhou dobu neměla možnost přečíst si nic jiného, než velmi osekanou a zjednodušenou verzi prvního dílu, která u nás byla k sehnání. Druhý díl, který sleduje osudy sester Marchových klasickou románovou formou, nebyl na pultech vůbec. Před měsícem se na mě usmál Ježíšek a dal mi první kompletní nezkrácené vydání obou dvou dílů Malých žen, které u nás vyšlo, a z něhož pro ilustraci uvádím krátkou ukázku.

... "Je prvního června, Kingovi zítra odjíždějí k moři a já jsem volná! Tři měsíce prázdnin! Jak já si budu užívat!" zvolala Meg jednoho teplého dne, když přišla domů. Jo ležela na pohovce, nezvykle vyčerpaná, a Beth jí sundávala zaprášené boty, zatímco Amy vyráběla citronádu, aby se všechny osvěžily.
"Teta Marchová odjela dneska, sláva!" řekla Jo. "Strašně jsem se bála, že mě bude prosit, abych jela s ní. Kdyby to udělala, asi bych měla pocit, že je to moje povinnost, ale víte, v Plumfieldu je zábava jak v hrobě, a tak si to ráda nechám ujít. Když jsme ji vypravovali, byl kolem toho zmatek nad zmatek a mně šel mráz po zádech, kdykoli na mě promluvila, protože jak jsem to chtěla mít rychle za sebou, byla jsem neobvykle ochotná a milá, a tak jsem měla strach, že se nebude chtít se mnou rozloučit. Dokud nebyla pěkně v kočáru, celá jsem se klepala a ještě v poslední chvíli mě vyděsila: už se rozjeli a ona vystrčila hlavu z okýnka a řekla: 'Jo-se-fí-no, nechceš -?' Víc už jsem neslyšela, protože jsem se zbaběle otočila a utekla. Opravdu jsem vzala nohy na ramena, až jsem zapadla za roh a tam jsem byla v bezpečí."
"Chuděra Jo! Když dorazila, vypadala, jako by měla v patách smečku vlků," řekla Beth a mateřsky laskala sestřiny nohy.
"Teta Marchová je úplná sanice, že?" poznamenala Amy a kriticky ochutnala svůj výrobek.
"Ona myslí saň, ne tu kost. Ale to je jedno, na to, aby se člověk staral o něčí vyjadřování, je moc teplo," zamumlala Jo.
"Co budete celé prázdniny dělat?" změnila Amy taktně téma.
"Budu pozdě vstávat a dělat nebudu nic," ozvala se Meg z hlubin houpacího křesla. "Celou zimu mě tahali z postele brzo a musela jsem den co den pracovat pro jiné lidi, takže teď budu odpočívat a bavit se, jak se mi zlíbí."
"Hm!" řekl Jo. "Takhle polehávat, to není nic pro mě. Udělala jsem si zásobu knížek a od rána do večera si budu číst ve svém hnízdě na staré jabloni, jestli nebudu spíš dělat s Lauriem k-"
"Neříkej kraviny!" přerušila ji Amy, aby se pomstila za tu opravenou "sanici".
"Tak tedy koniny. To je slušné a zcela případné, protože on rád jezdí."
"Co kdybychom se na čas přestaly učit, Beth? Budeme si pořád hrát a odpočívat jako tady děvčata," navrhla Amy.
"No dobře, jestli to ovšem mamince nebude vadit. Chci se naučit pár nových písniček a moje děti potřebují letní věci, vůbec nemají co na sebe."
"Smíme, mami?" obrátila se Meg na paní Marchovou, která seděla v "maminčnině koutku" a šila.
"Můžete to na týden zkusit a uvidíte, jak se vám ten experiment bude zamlouvat. Myslím, že do sobotního večera zjistíte, že samá hra a žádná práce jsou stejně nepříjemné jako samá práce a žádná hra."
"Božínku, kdepak! Určitě to bude báječné," řekla Meg sebejistě. ...

L. M. Alcottová, Malé ženy, Knižní klub 2009

15.1.2010 - zkouškové předtermíny

15. ledna 2010 v 15:00 | dadulka |  Zápisník věčné studentky
Abyste se mě nemuseli ptát, co škola a jak se peru se zkouškama, uvádím stručnou informaci. Zimní semestr nám oficiálně skončil tento týden, kdy se ještě normálně učilo, nicméně po dohodě s některými přednášejícími bylo možné dát si zkoušku v předtermínu, čehož jsem samozřejmě využila, a to hned dvakrát. Poprvé v pondělí, kdy byla na programu ústní zkouška z regionální sociologie (volitelný předmět). Sešlo se poměrně slušné množství studentů, a protože jsme se na zkoušku nepřihlašovali na konrétní časy, docela jsem se děsila, kdy přijdu na řadu. Zkoušející dorazila o 45 minut pozdě (sněhová kalamita, znáte to, v lednu vždy překvapí) a pár lidem rozdala otázky na přípravu, pročež jsem nezaváhala a zažádala, zda bych mohla jít rovnou bez přípravy, zatímco se první bude připravovat, s argumentem časové úspory. Podle očekávání mi bylo vyhověno a následovalo vytažení otázky na téma "prostorová socializace", což nebylo nejhorší (žádný zázrak, ale průměrně dobré téma). A protože jsem si takhle narychlo nemohla vzpomenout na žádný nabiflovaný latinský pojem (tupě se učit názvy nazpaměť mi nikdy nešlo), začala jsem vysvětlovat princip formou praktické aplikace a slovy: "Prostorová socializace nejprve vypadá tak, že když je to dítě maý, tak se musí naučit, že pro ty rohlíky se jde rovně a pak doprava..." Přednášející chvíli valila oči, ale pak musela připustit, že mám pravdu a princip jsem pochopila, načež se ptala "A jak se tohle oficiálně jmenuje?" Na to já na rovinu přiznala, že to já nevím, ale pak jsem se vybičovala a odříkala čtyři latinské názvy charakterizující mentální mapy, což jí ke spokojenosti stačilo, a nechala mě odejít ve skvělém čase "hodina čekání + pět minut zkouška" domů.

Ve čtvrtek mě čekala zkouška z obsáhlejšího materiálu nesoucího název "Politiky EU II.", a rovněž povinný referát na semináři, který nám se spolužákem vyšel na poslední týden, z čehož jsme nejprve nejásali, ale nakonec jsme dostali poměrně dobrý případ k řešení v porovnání s předchozími. Zkouška , ze které se mnozí raději odhlásili předem v obavě, že neuspějí, sestávala z testu o deseti otázkách, zahrnujících všechny oblasti politik, na které jsme v přednáškách narazili. Přednášející naštěstí nebyla pes, a odpovědi vyžadovala v bodech, ne v esejích (má hodně studentů, tak nestíhá číst). Stanovená hodina mi nejprve, v situaci, kdy jsem vypracovávala asi čtvrtou otázku a bylo oznámeno "jsme v polovině časového limitu", přišla krátká, ale to patrně z důvodu, že mi jedna otázka zabrala před půl stránky. Poté jsem začala chápat, co to znamená "v bodech", a pět otázek natlačila na jednu stránku, abych si nemusela trapně říkat o další papír, takže mé odpovědi sestávaly buďto z pěti hesel nebo ze tří vět. Práci jsem odevzdala 15 minut před vypršením limitu s doufáním, že na požadovanýc 60% mi to bude stačit. Má prosba byla vyslyšena, dokonce z více než šedesáti procent :o)


Procesy, které vzrušily svět

15. ledna 2010 v 14:31 | dadulka |  Dadulka knihomol
Další výborná kniha zde už zmiňovaného českého autora literatury faktu V. P. Borovičky. Autor se na stránkách knihy velmi široce zaobírá pěti velkými procesy, jež vstoupily do historie. Jako první je uveden proces s Ježíšem Nazaretským, na který je nahlíženo jiným než okřídleným náboženským pohledem. Autor se snaží mapovat situaci na základě nemnoha dokumentů a zvyklostí, které platily v Judeji a v Římské říši, což umožňuje vnímat některé aktéry procesu (např. Piláta Pontského) v trochu jiném světle. Následuje proces s Johankou z Arku, který mě velmi zaujal, jelikož se snaží věrohodně shromáždit podklady ve prospěch názoru, že Johanka vůbec nebyla upálena na hranici. Podle Borovičky stejně jako některých historiků došlo k záměně a upálena byla zcela jiná žena. Johanka se po několika letech vrátila do rodného kraje, provdala se a žila dál až do své přirozené smrti. Autor rovněž naráží na dílo, které tvrdí, že Johanka ve skutečnosti vůbec nebyla prostou venkovankou, ale nemanželskou dceru francouzské královny a tudíž nevlastní sestrou dauphina Karla, kterého Johanka svými vítězstvími dovedla až ke korunovaci. Pravdu se už asi nikdy nedozvíme...

Následuje velmi detailně rozebraný případ kapitána Dreyfuse, neprávem v roce 1894 odsouzeného za zradu jen proto, že šlo o neoblíbeného bohatého žida, který k odsouzení přišel jak slepý k houslím z toho důvodu, že vrcholoví armádní a vládní představitelé Francie potřebovali nějakého obětního beránka. Pět let byl nebohý kapitán vězněn v nelidských podmínkách na Ďábelských ostrovech, kam byl odvezen cíleně, jelikož všichni vysoce postavení zúčastrnění komplotu doufali, že Dreyfus se živý do Francie už nevrátí. Naštěstí se i zde našli lidé, pro které právo a spravedlnost nebyly jen prázdé pojmy (ač za vyjádření podpory Dreyfusovi či pochybností o procesu leckdy byli sami persekuováni), a ti se ze všech sil snažili neprávem odsouzenému kapitánovi pomoci. K situaci výraznou měrou přispěl známý francouzský spisovatel Emile Zola, který svým dopisem prezidentovi, otištěným v novinách, poukázal na Dreyfusovu nevinu. Francouzská veřejnost se rozdělila na dva tábory - prodreyfusovský a protidreyfusovský. V roce 1899 byl stále živý Dreyfus převezen zpět do Francie a stanul před novým soudem. Nakonec byl omilostněn prezidentskou amnestií, ale dál bojoval za plnou rehabilitaci své osoby, které se mu dostalo v roce 1906. Dreyfus v armádě zůstal, účastnil se první světové války, byl povýšen a vyznamenán Řádem čestné legie.

Následuje známá aféra Watergate, neboli proces s poradci Bílého domu, seskupených kolem amerického prezidenta Nixona. Celá aféra začala vloupáním do ústředí Demokratické strany, které sídlilo v komplexu Watergate, s cílem umístit zde odposlech. Akce se nepovedla a "lupiči" byli zatčeni. V následném procesu vyplývaly na povrch další a další neuvěřitelné informace o tom, kdo všechno byl do případu zapojen - šlo o nejvyšší představitele Nixonovy administrativy, kteří ve snaze zachránit vlastní kůži házeli špínu na všechny okolo i na sebe navzájem. Všichni však chránili prezidenta Nixona a tvrdili, stejně jako sám Nixon, že do aféry není zapleten a o plánované instalaci odposlechu nevěděl. Bohužel i zde se potvrdilo, že ryba smrdí od hlavy - prezident Nixon o akci věděl, což mělo za následek jeho rezignaci v roce 1974 (což stihl dříve, než by byl odvolán).

Kniha končí stručným a méně známým procesem s knihou "Milenec lady Chatterleyové" autora Davida Herberta Lawrence, jednoho z velkých britských spisovatelů, který se nebál ve své tvorbě reálně popisovat i milostné akty, za což byl ve své domovině kárán. Jeho dílo Milenec lady Chatterleyové bylo v Anglii nejprve zakázáno a poté, až do 60. let 20. století, vydáváno ve zkrácené, cenzurované podbě. Anglie tak byla dlouho jedinou zemí na světě, kde se tento román nevydal v úplném znění. Nakonec se jeden britský vydavatel rozhodl dílo vydat, což mělo za následek soudní proces o morálnosti knihy, její vhodnosti a kvalitách, to vše v době, kdy autor díla byl osmdesát let po smrti. Před soudem vypovídali uznávaní odborníci z oblasti literatury, umění, vysokoškolští profesoři či zástupci církve. Porota nakonec rozhodla, že dílo nijak neohrožuje veřejnou morálku a může být vydáno v původní podobě.Toliko k pokrokovému a modernímu 20. století :o)

Mezi touhou po moci a zbožností VII. - dozvuky

13. ledna 2010 v 18:59 | dadulka |  Dadulka knihomol
Přehled papežů do současnosti:
Klement IX. (1667-1669); Klement X. (1670-1676); Inocenc XI. (1676-1689); Alexandr VIII. (1689-1691); Inocenc XII. (1691-1700); Klement XI. (1700-1721); Inocenc XIII. (1721-1724); Benedikt XIII. (1724-1730); Klement XII. (1730-1740); Benedikt XIV. (1740-1758); Klement XIII. (1758-1769); Klement XIV. (1769-1774); Pius VI. (1775-1799); Pius VII. (1800-1823); Lev XII. (1823-1829); Pius VIII. (1829-1830); Řehoř XVI. (1831-1846); Pius IX. (1846-1878); Lev XIII. (1878-1903); Pius X. (1903-1914); Benedikt XV. (1914-1922); Pius XI. (1922-1939); Pius XII. (1939-1958); Jan XXIII. (1958-1963); Pavel VI. (1963-1978); Jan Pavel I. (1978); Jan Pavel II. (1978-2005); Benedikt XVI. (od 2005)

Obermeierova kniha "Mezi touhou po moci a zbožností" končí s Klementem IX., a to proto, že autor považoval spektrum největších hříšníků za vyčerpané. Jistě by se i ve váše uvedeném seznamu našli papežové, kteří zneužívali svůj úřad a zneuctívali svou hodnost, ale morální výběr se stával přesnější a přísnější. Nároky na bezúhonnost sobobnosti papeže výrazně stouply a zárověň se zmenšovala možnost získat dominantní mocenskopolitické postavení.

Počátkem 18. století začal stále více vystupovat do popředí sekularizační proces, coř se výrazně projevilo za vlády habsburského Josefa II. a ještě mnohem výrazněji za Francouzské revoluce, která celou instituci trůnu a oltáře postavila na hlavu. papežvoé Pius VI. a Pius VII. to opravdu neměli jednoduché. jejich trápení vystřídala zákonitě tvrdá reakce na ponižování, a to v osobě nenávistného reakcionáře Lva XII:, který svým postojem církvi zrovna dvakrát nepomohl. V Římě dal Židy zavřít do ghetta, divadla byla pod přísným dozorem a cenzurou, ve vinárnách se smělo víno pouze kupovat, ne však už pít - nic z toho k jeho oblibě nevedlo a církevní stát se v celé Evropě stal symbolem zpátečnictví. Papež Řehoř XIV. šel bohužel ve Lvových stopách a počínal si leckdy reakčněji než on. Odmítal i takové věci jako železnice, plynové osvětlení či vědecký výzkum. Pius IX., od nějž se očekávalo mnohé, Itálii rovněž neposloužil způsobem, jaký očekávala. Za jeho vlády byla Itálie sjednocena a roku 1861 byl Viktor Emanuel provolán italským králem, čímž po zhruba tisíci letech přestal existovat původní církevní stát.

Mezi touhou po moci a zbožností VI. - krvavý lesk renesance

11. ledna 2010 v 11:32 | dadulka |  Dadulka knihomol
Přehled papežů po Alexandra VII.:
Pius III. (1503); Julius II. (1503-1513); Lev X. (1513-1521); Hadrián VI. (1522-1523); Klement VII. (1523-1534); Pavel III. (1534-1549); Julius III. (1550-1555); Marcel II. (1555); Pavel IV. (1555-1559); Pius IV. (1559-1565); Pius V. (1566-1572); Řehoř XIII. (1572-1585); Sixtus V. (1585-1590); Urban VII. (1590); Řehoř XIV. (1590-1591); Inocenc IX. (1591); Klement VIII. (1592-1605); Lev XI. (1605); Pavel V. (1605-1623); Řehoř XV. (1621-1623); Urban VIII. (1623-1644); Inocenc X. (1644-1655); Alexandr VII. (1655-1667)

V Juliovi II. poznáváme našeho starého známého Giuliana della Rovere, který sice měl vlastnosti velkého krále, ale vůbec ne kněze. Jeho život byl stejně světský a neméně nečestný než život většiny prelátů jeho doby. Po celý život se zabýval jen dvěma věcmi - uměním a válkou. Zejména francouzskému králi Ludvíku XII. nebyl tento papež zrovna dvakrát po chuti, a tak došlo v roce 1512 k velké bitvě mezi nejkřesťanštějším králem Francie a náměstkem Kristovým na zemi. Kristus Juliovi svou pomocnou ruku odepřel a v bitvě zvítězili Francouzi. Julius však měl i své kladné stránky - bývá právem označován za největšího mecenáše v dějinách církve. Byl to on, který nechal Michelangela vyzdobit Sixtinskou kapli. Rovněž zahájil výstavbu dómu sv. Petra. Ač vedl války, nikdy se nesnížil k zákeřným vraždám a v Římě nastolil pořádek, za což mu lid byl vděčný.

Po Juliovi nastoupil jako papež Lev X. Giovanni de Medici. Lev byl úplným opakem Julia - raději chtěl být s každým zadobře, než aby vyvolal nějaký konflikt. Rod Medici měl obecně mimořádný sklon k vyjednávání. Lev byl zároveň i požitkář a hýřil, na své milce vydával neuvěřitelné sumy a živě provozoval nepotismus. Rovněž pokračoval v nesmírně štědré podpoře umění. Dokázal si počínat i ve zcela machiavellském duchu - rozhodl se sesadit tyranský rod v Perugii. Pod ochranou glejtu vylákal vládnoucího Baglioniho do Andělského hradu, odkud dotyčný už živý nevyšel.

Mezi touhou po moci a zbožností V. - éra Borgiů

9. ledna 2010 v 19:03 | dadulka |  Dadulka knihomol
Přehled papežů po Alexandra VI.:
Kalixtus III. (1455-1458); Pius II. (1458-1464); Pavel II. (1464-1471); Sixtus IV. (1471-1484); Inocenc VIII. (1484-1492); Alexandr VI. (1492-1503)

S papežem Kalixtem se dostává na trůn první člen proslulého rodu Borgiů, nicméně vláda tohoto papeže se dá označit slovem "bezvýznamná". Po něm následoval Pius II., který vyzval svět ke křížovému tažení, nicméně doba křížových tažení už minula a duch středověku byl v nenávratnu.

Papežem Sixtem IV. začal morální úpadek papežství. Sixtus provozoval nepotismus ve velkém, hned z počátku svého pontifikátu udělal z pěti svých synovců kardinály. Zároveň se o něm tvrdí, že věděl a schvaloval (pokud do něj nebyl přímo zapleten) tzv. spiknutí Pazziů, v němž šlo o to, vyhladit ve Florencii vládnoucí a u lidu velmi oblíbený rod Medici, aby se moci ve městě mohl chopit rod Pazziů. Naplánována byla hned dvojí vražda - jak vládce Lorenza de Medici, tak i jeho bratra Giuliana, na banketu, na který ale Guiliano nepřišel, a tak byla realizace posunuta na druhý den, kdy se oba bratři zúčastnili mše v dómu. Smrtelný úder stihl pouze Giuliana, Lorenzo se stihl zabarikádovat v sakristii. Spiklenci se ale nedomluvili a část z nich ve městě vyhlásila smrt Medicejů a požadovala předání moc Pazziům. Zde vzali spravedlnost do vlastních rukou rozzuření občané a většinu spiklenců oběsili. Sixtus měl však i světlé stránky - byl velkým mecenášem umění.

Mezi touhou po moci a zbožností IV. - velké schizma

9. ledna 2010 v 15:20 | dadulka |  Dadulka knihomol
Papežové v době velkého schizma a dále až do pádu Konstantinopole:
Urban VI. (1378-1389) - Řím; vzdoropapež Kliment VII. (1378-1394)- Avignon; Bonifác IX. (1389-1404) - Řím; vzdoropapež Benedikt XIII. (1394-1423 - Avignon; Inocenc VII. (1404-1406)- Řím; Řehoř XII. (1406-1415) - Řím; vzdoropapež Alexandr V. (1409-1410)- Pisa; vzdoropapež Jan XXIII. (1410-1415)- Pisa; Martin V. (1417-1431); vzdoropapež Klement VIII. (1423-1429); vzdoropapež Benedikt XIV. (1425-1430); Evžen IV. (1431-1447); vzdoropapež Felix V. (1439-1449); Mikuláš V. (1447-1455)

Situace se přiostřuje a už podle přehledu výše nastává slušný guláš. Všechno to začalo zvolením Urbana VI., který se zdál být obezřetným a učeným člověkem, nicméně s usednutím na Svatý stolec se jeho povaha změnila - stal se nevlídným a namyšleným, s děsivými výbuchy zlosti. Francouzský kardinál Robert získal dvanáct francouzských kardinálů na svou stranu proti Urbanovi. Tito kardinálové se stáhli do Avignonu, kde Urbanovu volbu prohlásili za neplatnou a papežem zvolili Klimenta VII. Tak začalo velké schizma, které trvalo přes padesát let a obdařilo církev hned sedmi vzdoropapeži.