Únor 2010

21.2.2010 - běžkování

21. února 2010 v 13:26 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Dnes se mi podařil opravdu životní zážitek. Poprvé od lyžařského kurzu na gymnáziu před deseti lety jsem stála na běžkách! Ano, čtete dobře - já, zarytý odpůrce běžkování a vždy nadšený sjezdař, jsem pod vlivem letošní nádherně dlouhé zimy přehodnotila názor, že běžky nemohu ani vidět, a patrně pod vlivem mnoha stop a lyžařů, jež na koni pravidleně potkávám, mě napadlo, že by to vlastně nemuselo být vůbec špatné a že bych to celkem ráda zkusila. Rozhodně je to pro mě mnohem vhodnější lyžařský styl vzhledem k bolavým kyčlím a kolenům, které dostávají na sjezdovkách pořádně zabrat. Rovněž jde o nenáročný sport co se týče dostupnosti - na sjezdovkách jsem z nedostatku příležitostí a financí už taky nestála pěkných pár let. Zato běžkovat se dá skoro všude, je-li na čem. Tak jsem dnes ráno odjela za koněm s tím, že se zeptám Dášy, zda by neměli nějaké staré lyže na půjčení, abych si nejprve vyzkoušela, jestli mě to vůbec bude bavit. Koně jsem pouze ošetřila a nechala být, aby se mohl vykrmovat, zapůjčila jsem si lyže i s botami a vyrazila do lesa. Začátek probíhal celkem dobře, problém nastal až na miniaturním klesání se sklonem tak jedno procento, kde se mi lyže najednou rozjely samy a já s hrůzou zjistila, že netuším, jak se brzdí. Tedy jeden způsob jsem objevila - stačí se zaklonit a na zadek si vám to už kecne samo, což ale patrně nebude kýžený způsob. Kdyby mi laskavý čtenář tajemství brždění na běžkách při jízdě z kopečka objasnil, budu moc ráda. A může přidat i zatáčení - předsunutí jedné lyže a zahranění s koleny u sebe nějak nepřineslo ovoce. Nicméně za celou hodinu jsem spadla jen třikrát, což je slušné - dvakrát při "sjezdu" a jednou ke konci na rovince - to už jsem byla dost unavená. Kladně nicméně hodnotím, že prudší kopec jsem sjela bez pádu, nicméně se smrtí v očím a s nohama tak roztaženýma do pluhu, že jsem zabrala celou silnici - no prostě gymnastika hadr. Nemít tak vytrénovaná stehna, skončila bych na hubě. Dále mě příjemně překvapilo, v jakém tempu jsem byla schopná okruh zajet - vybrala jsem si jeden, kudy chodím s koněm, a byla jsem o trochu rychlejší než na něm, ovšem asi pětkrát víc unavená. Když jsem ve stáji sundavala bundu, kouřilo se z ní i ze mě tak, jako se po vyjížďce kouří z Clifa. Ke konci jsem se pokoušela proniknout do tajů bruslení, ale tahle technika pro mne asi ještě dlouho zůstane záhadou. Škoda, že někdo neměl kameru, pobavili byste se. Celkově by se mé vystoupení dalo shrnout slovy Ademara z Příběhu rytíře: "Technika elementární, styl žádný." I přesto mě běžkování vůbec neodradilo, naopak - bude-li příští víkend ještě sníh, určitě znovu vyrazím.

Irina Slutskaya

14. února 2010 v 9:42 | dadulka
Olympijská nálada mě konečně přiměla napsat článek o mém největším krasobruslařském idolu. Ruskou krasobruslařku Irinu jsem si zamilovala hned při jejím prvním vystoupení na Mistrovství Evropy v roce 1996, kdy jako téměř neznámá šestnáctiletá dívenka smetla z trůnu tehdejší francouzskou hvězdu Suryu Bonaly. Tím se stala vůbec první ruskou krasobluslařkou v historii, která vyhrála evropský titul. Toto byla zároveň doba, kdy jsem poprvé objevila krasobruslení a stala se nadšeným divákem. Irina je považována ze nejlepší ruskou krasobruslařku v historii této bruslařské velmoci. Za svou kariéru získala celkem čtyřicet zlatých medailí v nejrůznějších závodech. Je sedminásobnou mistryní Evropy a a dvojnásobnou mistryní světa. Zúčastnila se tří Zimních olympijských her. V roce 1998 v Naganu skončila pátá, v roce 2002 v Salt Lake City vybojovala stříbrnou medaili a v roce 2006 v Turině přidala do sbírky ještě medaili bronzovou. V Evropě téměř neměla konkurenci, bohužel na světě se jí "vinou" Američanek a Japonek tak úspěšnou být nepodařilo. Při jejích bojích o medaili jsem jí vždy držela palce a hlasitě chválila její výkon, abych pak nadávala na rozhodčí, jak už je ve sportech zvykem. Irina se stala první ženou, která předvedla několik dosud v ženské kategorii nevídaných kombinací trojitých skoků - kombinaci trojitého lutze s trojitým rittbergerem a její specialitu - trojkombinaci trojitého salchowa s trojitým rittbergerem a dvojitým toeloopem. Rovněž vypilovala známou Biellmannovu piruetu. Jakkoliv hvězdná se její kariéra může zdát, Irina musela vybojovat několik těžkých bitev i mimo ledovou arénu. Dlouhou dobu pobývala v nemocnici kvůli zánětu cév, ale i přesto se dokázala vrátit ve špičkové formě. Rovněž měla svou černou sezónu 1998-1999, kdy nevyhrála vůbec žádný závod a neprobojovala se ani na evropský, ani na světový šampionát. Po Olympijských hrách v Itálii pověsila brusle na hřebík a rozhodla se věnovat rodinnému životu - v roce 2007 se jí narodil syn Artem. Vybrat několik ukázek z plejády jejích vystoupení nebylo snadné. Vybrala jsem video o jejím prvním zisku titulu mistryně světa v roce 2002, ze kterého lze poznat, jak milá a sympatická žena to je - vždy byla celkově velmi oblíbená. Druhá ukázka je má oblíbená exhibice ze světového šampionátu 2001.



Frišta

11. února 2010 v 17:23 | dadulka |  Dadulka knihomol
Frišta je jméno jedné z hrdinek stejnojmenné knihy Petry Procházkové, válečné zpravodajky a humanitární pracovnice, která více než rok prožila v Kábulu, díky čemuž mohla napsat mimořádnou knihu ze života jedné muslimské rodiny tak, abychom se my čtenáři cítili, jako bychom byli jejími členy a seděli s nimi na koberci v obýváku. Frišta je pohledem na život Afghánců zcela se odlišujícím od běžných stereotypních představ západní civilizace o jakýchsi barbarech či chudácích. Naopak, příběh je živý, humorně laděný a úchvatný ve své obyčejnosti. Autorka se primárně zaměřila na vztahy v běžné afghánské rodině, vazby mezi rodiči a dětmi, vztahy mezi muži a ženami, chování k příbuzným i k cizincům. Děj je zasazen do Afghánistánu po pádu Talibanu a příchodu Američanů, není však zaměřen na historická data, ale na život jedné rodiny v této době. Naši rodinu tvoří Herra, vypravěčka, původem Ruska, která se do Afghánistánu přivdala před deseti lety a i když už přijala mnohé z místních zvyklostí a v muslimské rodině je v podstatě šťastná, občas je poznat, že se přece jen poněkud odlišuje. Její manžel, Nazir, je zpočátku jediným živitelem celé rodiny. S Herrou se seznámil v Rusku, kde studoval, a snad i proto je jeho chování k ženě, která mu nedala žádné děti, a která dokonce v době sňatkou ani nebyla pannou (což je v muslimské společnosti nemyslitelné), až na výjimky plné náklonnosti. S příchodem Američanů však naastává změna - pád starých pořádků značně změní situaci i přesto, že rodiny nikdy nepodporovala Taliban. Nazir začíná pracovat pro Američany a po čase pro ně začně pracovat i Herra. Nazir, který těžce nese zhroucení starých jistot v tom smyslu, že měl ženu hezky schovanou doma, se nedokáže vyrovnat s Heřřinou opětovně získávanou nezávislostí. Herra sama říká, že jejich manželství s příchodem Američanů utrpělo, a ctí mnoho starých zásad i poté prostě proto, že je považuje za správné. Mnohokrát se snaží svým americkým nadřízeným vysvětlit, že západní pojetí života nelze v Afghánistánu aplikovat, protože místní lidé západním hodnotám nerozumí, jsou pro ně cizí, mnohdy špatné, a sami si váží vlastních hodnot, a proto řešení navhrhovaná Američany jsou předem odsouzena k nezdaru. Kniha boří nahlížení západního světa na muslimské země jako na země středověké, kde ženy jsou jen utiskovanými otrokyněmi a násilí je zde na denním pořádku. V naší rodině se mnohé z věcí nejeví vůbec tak barbarské, za jaké je my považujeme, naopak. Jako příklad je uváděno nošení burky, kterou ani Herra po příchodu Američanů neodložila, protože se v ní cítí bezpečně - bez ní by totiž riskovala sprosté urážky a osahávání od místních nevybouřených mužů. Naše rodina, která se kromě Herry a Nazira skládá z Nazirových rodičů, dědečka, Mada (fyzicky těžce postiženého chlapce s vynikajícím intelektem, kterého Herra s Nazirem a vlastně celá rodina přijali za vlastního), Nazirovy sestry Frišty a jejích pěti dětí, většinou žije poklidně a šťastně, dokonce bych i řekla "moderně" a s velkou dávkou tolerance vůči ženám (Herra se například stane první řidičkou v Kábulu). Tuto idylku kazí pouze Kaiz, manžel Frišty, hrubián, surovec, nemakačenko a nijak chytrý muž, který tvrdě prosazuje talibské metody a bez zábran se uchyluje k násilí vůči Friště, za což ho pak Názir a postupem času celá mužská část rodiny nejen poctivě proplesknou (jednou mu Nazir téměř zpřeráží čelist), ale i urážejí, což se běžně v afghánských rodinách nedělá. S rodinou čtenář zažívá nesčetné zajímavé příhody, někdy veselé, jindy smutné, a získává tak zcela jiný pohled na muslimskou společnost, než je mu předkládán v médiích. Dílo vřele doporučuji přečíst každému, kdo má jen trochu rád knihy - určitě nebude zklamaný.

Můj úryvek zachycuje rodinu ve složení dědeček, maminka, tatínek, Nazir, Herra, Frišta, Mad, strýc Amin a dva nejstarší synové Frišty, Kamal a Rustam. Rodina se chystá dívat na videokazetu, kterou Nazirovi půjčili jeho američtí zaměstnavatelé.
... Záznam skončil pohledem na shluk mrakodrapů v zapadajícícm slunci a smutný mužský hlas říkal, že zahynulo několik tisíc nevinných lidí.
"To bylo 11. září, když Usama zaútočil na Ameriku," prohlásil Mad, ještě než můj muž stačil zahájit diskusi a maminka se ke mně naklonila: "To je všechno?" zeptala se šeptem a mně se zdálo, že v té otázce je velká dávka zklamání.
"Čaj by nebyl," ozval se Amin a Rustam poslušně vyskočil, protože věděl, že čaj je jeho parketa.
"Byla to pro ně velká tragédie a pořád o tom mluví," řekl můj muž učitelským tónem. Měl v poslední době poučovací záchvaty a já byla přesvědčena, že papouškuje doma to, co slyší při dlouhých jízdách autem se svými bílými náčelníky, kteří probírají situaci na frontě i ve světě prakticky neustále. Se mnou se o politice skoro nebavili. Heidi se mnou hovořila pouze o "ženské otázce" a byla stále roztrpčenější nad mou neschopností sdělovat jí informace, po kterých prahla.
"Vždyť měli jen přes tři tisíce mrtvejch," opovržlivě pronesl dědeček, který byl stejně jako všichni ostatní zklamán, že manžel nepřinesl nějaký dobrodružný film či alespoň záznam nějaké pěkně krvavé bitvy, ve které bychom mohli jedné straně držet palce. Tahle událost se nás vlastně nijak zvlášť netýkala.
Amin si rozbalil čokoládový bonbón, nacpal si ho do pusy, zapil neslazeným čajem a zašišlal: "No jo, voni Američani neměli doma nikdy válku, takže když jim spadnou dva baráky, dělaj děsný scény."
Ženy se většinou do debat nezapojily, ale protože dnes jsme byly výslovně vyzvány, abychom shlédly film spolu s muži, kteří s námi byli do jednoho spojeni příbuzenským svazkem, cítily jsme povinnost k celé věci také cosi říct.
"Vždyť to byly nějaké nehezké paneláky." pronesla matka a vlepila Rustamovi pohlavek, protože jí nalil pár kapek čaje za krk, jak se s konvicí proplétal mezi námi, sedícími.
"Kdyby je nestavěli tak strašně vysoké, tak by se do nich nikdo nemohl strefit," vnesla do diskuse první známku logiky a věcnosti Frišta. "A New York je hlavní město?" zeptala se.
"Frišto!" zvolal uraženě Mad. "Hlavní město je přece Washington. Ale tohle je hodně významné město, protože tam je hodně bohatých a důležitých lidí a taky OSN a spousta cizinců, nejvíc ale Židů."
"A co jim tam ještě zničili?" ptala se Frišta vytrvale dál.
"Nic," odpověděl můj muž a mně se zdálo, jako kdyby na něco čekal.
"Dá se do Ameriky jet autem," odvážil se k otázce i Kamal.
"Leda bys měl obojživelníka blbe," osopil se na něj Mad pobouřen tak dramatickými mezerami v zeměpisných znalostech bratrance. "Máš tam moře, ne? A velký moře, oceán."
"Tak jak se tam ten Usama asi dostal?" Matka si zaťukala na čelo, aby ukázala, že její pokrevní vnuk není zas tak tupý, jak se snaží Muhammad svými povýšeně intelektuálními odpověďmi naznačit.
"No asi tam doletěl, maminko," vysvětlovala Frišta.
"Co by tam lítal, ženský, vy zase melete nesmysly," Amin docucal bonbón a začal být nebezpečně aktivní. "Von tam přece vůbec nebyl. Kdyby seděl v těch letadlech, tak ho teď nemusej Američani lovit po horách, to dá rozum přece. Ti, co řídili ta letadla, přece také museli umřít, vždyť jste viděli, jak se rozprskli."
"To byli Afghánci?" zděsila se maminka. "Chudáčkové, to jim někdo musel hodně ublížit."
"Jakýpak chudáčkové," řekl můj muž. "Blbouni to byli."
...
"Hoši se ale strefili přesně. Jakpak dlouho to asi nacvičovali? Možná, že si to trénovali tady u nás. A byli to vůbec naši?" Amin neskrýval vzrušení z naděje na to, že by nějaký Afghánec mohl spáchat cosi tak významného, že by o tom mluvil měsíce a celé roky celý svět. "To museli Američani koukat, jaké máme piloty!"
...
V posteli se ke mně manžel přitulil a řekl: "Heidi mě poprosila, abych to ukázal rodině a kamarádům. Chtěj vědět, co tomu říkáme."
"A co jim budeš vyprávět?"
"Že jsme z toho celý pryč a že nám to je děsně líto."
"Vono nám to je líto?"
"Není, jenže Heidi mi chce od příštího měsíce přidat a zítra mám dostat mobilní telefon." ...

P. Procházková, Frišta, NLN, 2004

8.2.2010 - po zkouškovém :o)

8. února 2010 v 20:41 | dadulka |  Zápisník věčné studentky
Zkouška z Evropského správního práva minulý čtvrtek vyšla! Jupí! A dokonce mám vynikající dvojku, což je u něj snad nejlepší známka vůbec (zatím nevím o nikom, kdo by dostal jedničku, zato o hromadě lidí, které vyhodil). Kámen mi spadl ze srdce pořádný, protože tenhle semestr byl celkově náročnější, takže jsem šťastná jako blecha, že mám teď na dva týdny od učení a školy pokoj, než to zase začne. Odpočinkový víkend jsem si opravdu užila. Dnes už jsem sice pracovala, jak doma, tak jazykově, ale nemuset se nic učit je stále krásná představa. Ještě zbývá nechat si jít poslední dvě zkoušky zapsat a odevzdat na studijním přílohu k indexu. Zatímco v jiných školách stačí, když se známky napíší na SIS či do indexu, u nás se píší hned třikrát - do SISu, do indexu a ještě na zvláštní papír, který se musí odevzdat na studijním. Někdy si připadám jak zeměměřič K. (i když vždycky může být hůř, jak tak vzpomínám na návštěvu finančního úřadu minulé pondělí). Nahánět zkoušející během zkouškového, kdy neplatí žádné konzultační hodiny, je občas docela oříšek. Ale mou radost nezkazí ani nutnost vyrazit ve čtvrtek pro zápis hned dvakrát - nejdříve na čtvrtou a pak na šestou. Ještě že mám školu 15 minut cesty od domu k domu :o) Příští semestr nám bohužel zase šoupli všechny přednášky na Jarov, takže se budu muset "tahat" 20 minut autobusem. No, lepší než jezdit do Bohnic, kam jsem dva roky cestovala do ústavu (nemyslím blázinec ,ale VOŠ Trivis) pěkně hodinu přes celou Prahu ráno tam a v podvečer zase zpátky. To je tak, když si jeden školu nevybírá podle lokality - to mě trklo až teď u magistra :o) No, jdu si přečíst něco hezkého a učení uklidit do šuplíku.

Zdraví vs. medaile

6. února 2010 v 9:05 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Máte rádi Olympijské hry? Já ano, a hlavně na ty zimní se už moc těším, i když není vůbec jisté, jestli se mi podaří shlédnout alespoň některé disciplíny. V době konání minulých dvou ZOH (2002 a 2006) jsem vždy onemocněla streptokokovou angínou, takže jsem ležela doma a koukala. Nevím, jestli se letos opět zadaří (popravdě nemuselo by, mezi tím jsem vůbec nebyla nemocná), ale u televize se ve volných chvílích pokusím upíchnout i tak (bohužel už nemáme dvě, takže to bude neustálý souboj s mamkou). Nicméně tento článek píšu hlavně jako zamyšlení nad účastí Nikoly Sudové na Hrách i přes přetržené vazy v koleni. Mým úmyslem rozhodně není Nikolu kritizovat, ale spíš se zamyslet, jak bych se v podobné situaci rozhodovala já. S postupujícím věkem si stále více uvědomuji, že mi organismus jednou vrátí, jak špatně jsem se k němu občas chovala - přecházení úrazů a nemocí, pokud to nebyl stav, kdy se nezvednu z postele, je moje specialita. Soudím však, že tak činí mnoho z nás, a někteří v ještě extrémější podobě. Na druhou stranu opravdu z celého srdce chápu tu touhu se Her zúčastnit za každou cenu a to velké zklamání, které muselo přijít - čtyři roky na něčem makáte, a pak, když je šance, která se už nikdy nemusí opakovat, před vámi, stane se takováhle polízanice. Když to aplikuji na sebe a na koně, kolikrát se mi stalo, že jsem i přes varovné signály organismu a hlasy našeptávající "fakt bys měla jít k doktorovi" raději šla jezdit, i když vůbec nešlo o žádnou soutěž či něco podobně důležitého. S takhle vážným zraněním ale nevím - ne že bych rozhodnutí nechápala, ale bojím se, že člověk s takovým handicapem nebude schopen předvést maximální výkon a z boje o medaili může sejít dřív, než se naděje, a to je pak škoda. Ano, nikdo se nebude zlobit, ale právě tohle - nemožnost podat vrcholový výkon - by mě na tom všem mrzelo nejvíc. A to bez ohledu na důvody. Navíc bych si pak asi vyčítala, že s takhle mizerným výsledkem jsem raději měla zůstat doma a v klidu se léčit. Vše se samozřejmě teprve ukáže a já Nikole opravdu držím palce. Sama bych se totiž rozhodla podle toho, nakolik úraz poznamená mé reálné šance o medaili bojovat - pokud by nebyly, asi bych zůstala doma. Samozřejmě si uvědomuji, že Olympijské hry by primárně měly být o zúčastnění se, ne o vítězství, ale pochybuji, že jen samotné zúčastění se by mi stačilo. Každopádně je tenhle článek jen takovým plácáním do vody - nikdo nemůže říct, jak by se v dané situaci rozhodl, když se do ní nikdy nedostal, že?

Jak vnímáte Olympijské hry vy?

5.2.2010 - třetí týden zkouškového

5. února 2010 v 20:19 | dadulka |  Zápisník věčné studentky
Tak mám za sebou další, tentokráte poměrně náročný týden. O víkendu jsem začala pracovat na přípravě na poslední a také nejtěžší zkoušku z předmětu "Evropské správní právo". Po přelouskání sta stran podkladů k přednáškám, které nám přednášející dal na extranet, a mých poznámek následovalo porovnání toho všeho s otázkami. V tom okamžiku mi poklesla brada - dohledatelných odpovědí na otázky bylo tak 50%. Zbylé otázky byly tak zajímavě zadané, že člověk moc netušil, na co vlastně má odpovídat, aby posléze zjistil, že to ani nikde moc nesežene. Protože otázky se hodně tematicky prolínaly a učit se ze tří věcí najednou nezvládám, usedla jsem v neděli k PC s tím, že si je pokusím vypracovat, což se mi díky nočnímu bdění a pondělnímu psaní v každé volné chvilce podařilo, takže od úterka jsem už měla alespoň rámcovou představu, co se vlastně učit. I když stále platilo, že to bude hodně o štěstí na otázky. Náladu mi částečně zvedl výsledek zkoušky z minulého pondělí (prošla jsem), i když za horší známku, než je u mě obvyklý standard, a částečně zkazil finanční úřad, kam jsem v pondělí musela vyrazit, protože jakožto běžný občan jsem v neděli zjistila, že formulář k dani z pozemků nejsem schopná samostatně vyplnit. Tak jsem vyrazila hned dopoledne s vědomím, že v pondělí byl poslední den podání přiznání a že to bude na celý den. Kupodivu na mně přidělenou úřednici fronta nebyla, takže jsem šla hned na řadu. Přiznání se mnou paní vyplňovala dvě hodiny! Tady je vidět, jak se vlastnictví kouska hlíny, která není ani stavebním pozemkem, vyplatí :o) Nicméně jsem nakonec odešla s dobrým pocitem, že aspoň něco jsem vyřešila. S horším pocitem jsem ve čtvrtek vyrazila na právní zkoušku, která se oficiálně měla konat od čtyř. Šlo opět o písemnou formu - každý dostal dvě otázky, na které měl odpovědět tak přesně, jak to jen šlo, a na obě co nejlépe, aby prošel. Výjimečně jsem do školy dorazila o půl hodiny dřív, abych si našla nějaké hezké místo (normálně chodím na poslední chvíli), nicméně když jsem dorazila, 50 lidí čekalo před učebnou, včetně spolužáků, kteří mě naladili informací, že z minulé skupiny z 60 lidí prošlo 10. S těmito vyhlídkami jsme čekali, až se obsazená posluchárna vylidní. Minula čtvrtá, pět minut po čtvrté, deset minut po čtvrté a třída byla stále "okupado". Ve čtvrt na pět to už zkoušející nevydýchal, vrazil dovnitř a vysmátého zahraničního lektora sedícího vevnitř s pěti lidma seřval, že to snad nemyslí vážně, a že ho vůbec nezajímá, že dotyčný mu nerozumí. No prostě je vyrazil, nám rozdal test, omluvil se slovy "tahle škola má ve všem bordel" a oznámil, že bohužel v pět už musí zkoušet jinde, čili místo slibovaných 60 minut jsme na zkoušku měli chabých 40. Jako já vím, že on za to opravdu nemohl, ale ... Navíc pochybuji, že zrovna on (vysoce náročný přednášející) bude na situaci brát při hodnocení ohled. Otázky jsem neměla ani nejhorší, ani nejlepší, a samozřejmě jsem tu druhou nestihla zcela dopsat, ale to "gro" už tam bylo. Tedy možná bylo - bohužel šlo právě o jednu z otázek tak zvláštně zadaných, že je podle mě možné, že jsem to napsala dobře a přesně tak, jak to chtěl, anebo mi taky může říct "lituji, ale chtěl jsem úplně něco jiného". To bych se s ním ovšem hádala, ať mi tedy vysvětlí, co vlastně chtěl, protože mě nic jiného k tématu nenapadá, aby to bylo lépe konrétně a k věci. Nicméně to jsou jen dohady, protože výsledek opět zjistím až příští týden. To je bohužel jedna z velkých nevýhod písemných zkoušek. Tak si dám odpočinkový víkend (po měsíci) a budu doufat, že si "Evropské správní právo" nebudu muset dát ještě jednou...

Cigarety a pochutnání

3. února 2010 v 8:42 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Nedávno jsem narazila na zajímavý článek o kouření v restauracích, jehož autor - nekuřák - poměrně tvrdě obhajoval právo v restauarcích kouřit a kritizoval všechny návrhy na prosazení zákazu kouření tamtéž. Že prý jde o omezování práv vlastníků podniků. Svým způsonem má určitě pravdu, nicméně mi jako nekuřákovi - alergikovi kouření opravdu vadí. Argumenty, že tedy nemusím do restarací chodit, mi přijdou poněkud zcestné. Nechci nikomu nic zakazovat, ale opravdu mi dost vadí, že já jakožto člověk dbající o své zdraví jsem zákonem chráněna méně a dokonce nikdo nic nenamítá proti tomu, že mám snášet jeho poškozování. Jinými slovy - ať si okolí kouří, ale proč já to musím dýchat? Alternativa "sedět doma" je sice možná, ale daleko raději bych přešla na systém, na který se běz větších problému adaptovalo několik západních zemí - kouřit v restauracích je zakázáno. Vím, že když někam jdu, budu smrdět jako komín, a vadí mi to stejně, jako to, že je kuřákům zcela legálně dovoleno mi ty plíce ničit a jsou v právu, protože když já něco namítnu, reakcí bývá "tak sem nechoď, když ti to vadí". Ochrana, kterou zákon poskytuje mně, nulová - prostě musím počítat s tím, že okolí mi v klidu a pohodě zanáší plíce nikotinem, stejně jako musím počítat se znečištěním u aut a továren. Poslední dvě jmenované položky ale mají aspoň nějaké limity, kontroly a omezení, což pro kuřáky neplatí (a nemluvte mi o zákazu kouření na zastávkách MHD). Rozdělování jedné místnosti restaurace na "smí se kouřit" a "nesmí se kouřit" je stejné jako (cituji slova bývalého spolužáka) rozdělovat bazén na "smí se močit" a "nesmí se močit". Určitě už nějaké zcela nekuřácké restaurace existují, ale já si restaurace vybírám na základě toho, jak tam vaří, a bohužel všechny mé oblíbené anebo vyhlášené jsou kuřácké. Takže mi nadále nezbývá než se vyzbrojit inhalátorem a pomodlit se k pánubohu, než někam vyrazím.

Náměty k diskusi pro kuřáky: Jak by vás ovlivnilo vyhlášení zákazu kouření v restauracích? Přestali byste tam chodit?
Náměty k diskusi pro nekuřáky: Znáte nějaké dobré čistě nekuřácké podniky?

3.2.2010 - mučení opět v nedohlednu

3. února 2010 v 8:23 | dadulka
Tak jsem si O Vánocích říkala, že od letoška na sobě zase začnu trochu pracovat a hned, jak se finančně zmátořím, což se mi vloni od léta nějak nedařilo, zakoupím si permanentku na jízdárnu do Hostivaře. K finančnímu zmátoření sice došlo, ale to je tak všechno. Lenost a fyzická schránka úspěšně blokují občasné záchvaty typu "měla bych se sebou něco dělat", a jak čas ubíhá, mají čím dál víc navrch. Loni v létě jsem poměrně dost přemýšlela o pokračování v jízdárenské trapnosti, akorát nebylo na čem a za co. Teď už by sice i bylo, jenže jaksi... hm. Takže rubriku opět nechám ležet ladem a nebudu si tu stěžovat, jaké jsem dřevo (oni to někteří rádi udělají za mě). Je fakt, že teď v zimě poměrně dost jezdím ven, mám kromě vlastní herky k dispozici čtyři další, ale to je pořád jen takové to rekreační vození se po lese. A já zjišťuji, že mi to vůbec nevadí! Jednak mě téměř nebolí noha (občas teda bolí dost, ale pořád je to slabý odvar ve srovnání s tím, jak mě bolela, když jsem jezdila na Horizontovi, to jsem často nebyla schopná ani jít) a jednak si výborně psychicky odpočinu. Vzhledem k tomu, že jsem v jezdectví vždy hledala jen duševní pohodu, radost, uvolnění, pocit spokojenosti a smysl pouze v tom, aby mě to naplňovalo vnitřně a nikdy jsem se nehnala do ježdění pouze s efektem navenek, tj. na něčem makat, abych to pak mohla předvést, nemám jízdárnu moc zapotřebí. Stejně na žádné vyšší ježdění fyzicky nemám ani náhodou. Schopnostma těžko říct - často si říkám, že pro mé potřeby se na to můžu vy..., i když je pravda, že každý by se měl rozvíjet a měl by na sobě pracovat primárně proto, aby on sám věděl, že se něco naučil a něco zvládá a v tomto duchu "dělám to pro sebe" jsem to taky vždycky brala, ale nám s Clifem ke štěstí a úplné spokojenosti na obou stranách bohatě stačí jít se proběhnout do lesa nebo projít na travičku. Vzhledem k tomu, že jsme oba chromáci, jde o ideální stav :o) Takže permici na jízdárnu opět nezakoupím, alespoň ne teď v zimě. No a pak přijdou státnice, hledání zaměstnání, změny v čase a v penězích a podobně, takže kdo ví. Třeba půjdu do sebe na jaře a dokopu se alespoň k těm deseti opakovacím hodinám, které pojmu jako odreagování od státnic, aby si mé nulové sebevědomí (jež mám skoro po každém tréninku) pak mohlo lebedit, že alespoň to učení zvládá :o)