Březen 2010

9 žen z Hradu - Irena Svobodová

27. března 2010 v 19:48 | dadulka |  Dadulka knihomol
Irena Svobodová je jednou z mála manželek našich prezidentů, ke které jsem během čtení o jejím životě pocítila sympatie. Irena byla dcerou mlynáře, takže nouzí netrpěla, záhy si však osvojila smysl pro povinnost, protože jako nejstarší dcera měla za úkol pečovat o své sourozence. Vzdělání tehdy nebylo u dívek považováno za prioritu, rodina se však vyžívala hudebně a sama Irena milovala hudbu celý život. Se svým budoucím manželem, tehdy už kapitánem československé armády Ludvíkem Svobodou, se seznámila na plese. Známost netrvala dlouho a přišla svatba. Irena se tak stala ženou vojáka, a ženy vojáků nemívají snadný život. Krátce po svatbě manželé odjeli do Podkarpatské Rusi, kde strávili osm let. Ač byly počátky krušné, na tuto dobu později vzpomínali jako na nejšťastnější období života.

V Podkarpatské Rusi jakoby se čas zastavil - Svobodovi si pronajali místnost s hliněnou podlahou, bez jakéhokoliv zařízení běžného v Čechách. Svoboda dal položit podlahu z prknen, což byla pro domácí taková novinka, že trvala na tom, aby - až se Novotní odstěhují - byla prkna zase vytrhána. Obdobnou novinkou byl dřevěný záchod. Po nějaké době se Svobodobi odstěhovali do moderního bytu v Užhorodě, kde přišly na svět i jejich dvě děti - Mirek a Zoe. Rádi chodili na výlety a v horách trávili každou volnou chvilku. Svoboda zde byl několikrát převeln, Irena mu však vždy věrně stála po boku. Byla velmi houževnatá - rozhodla-li se, vytrvala až do konce. Z domovy si přinesla úctu k tradicím a starým morálním zásadám. Vždy se snažila pomoci lidem okolo, byla velmi empatická a společenská, vždy měla samostatný úsudek, který Svoboda respektoval, protože věděl, že Irena se vždy rozhodne po zralé úvaze.

Zlome v jejich životě nastal s Mnichovskou dohodou. Po obsazení Československa v roce 1939 byla československá armáda rozpuštěna. Svoboda navenek předstíral spolupráci s novým režimem, tajně však plánoval odchod za hranice, který nakonec uskutečnil v červnu 1939. Po jeho odchodu nastalo Ireně těžké období - být ženou důstojníka, který odešel bojovat proti Německu, nebylo dvakrát žádoucí a lidé si samozřejmě začali leccos domýšlet. Ireně se však na nějakou dobu podařilo manželův odchod legalizovat, aby jí tak zůstala zachována jeho gáže. Zároveň spolupracovala s odbojovou organizací na Kroměřížsku, což se její rodině stalo osudným. Často ji navštěvovalo gestapo, vždy se však podařilo jakékoliv spojení mezi ní a odbojem zahladit. To se změnilo v roce 1941, jak jinak než z důvodu zrady. Celá síť odbojářů byla pozatýkána, Ireně se však díky včasnému varování podařilo sebrat děti a zmizet. Syn Mirek se navzdory Ireniným námitkám rozhodl úkryt opustit a jít varovat zbylé členy sítě, netušil však, že vše je prozrazeno, a tak vjel gestapu rovnou do náruče. Bylo mu necelých sedmnáct let. Navzdory krutým výslechům sle úkryt matky a sestry neprozradil. Byl proto převezen do koncentračního tábora Mauthausen s poznámkou "návrat nežádoucí". Vzhledem k jeho nízkému věku ho nemohli odsoudit k trestu srmti, zařídili to však jinak. Smrt Mirka Svobody je dodnes opředena nejastnostmi, autorovi se však jako nejpravděpodobnější verze jeví, že Mirkovi měli na ošetřovně píchnout injekci, údajně proti TBC, čemuž samozřejmě Mirek nevěřil a rozhodl se zemřít důstojně na útěku. Svoboda však ve svých pamětech píše, že syn zemřel na injekci do srdce, ač o tom neexistuje žádný záznam - záznam o zabití Čecha na útěku ten samý den však existuje.

Irena s dcerou nakonec našly úkryt v Novém Telečkově, obci na konci světa, obklopené lesem, kam vedla pouze jedna přístupová cesta. Hrozilo-li nebezpečí, ukryly se pod podlahou. Někteří lidé o jejich pobytu v obci věděli, ale nikdo je neprozradil. Skrývaly se úspěšně až do konce války, později u Moravského Krumlova. Se svým manželem se Irena setkala až v květnu 1945 na Moravě, po dlouhých šesti letech. Setkání to nebylo šťastné - Svoboda oplakal ztrátu syna a Irena popravu velké části své širší rodiny. Svoboda se stal ministrem národní obrany a rodina se přestěhovala do Prahy. Irena dál žila jako dosud - v každém prostředí si dokázala vytvořit svůj vlastní svět. Oba neměli rádi oficiality a svou účast omezovali na minimum; Svoboda měl navíc velký odpor k pití a kouření. Irena se zapojila zejména do práce v Červeném kříži.

Svoboda byl v poválečných letech levicovým socialistou, nebyl však a nemohl se stát ortodoxním stalinistou - na to byl příliš přímý a přímočarý. Irena byla pro změna kritizována za svůj buržoazní původ. Sice vstoupila do KSČ - SSSR pokládala za vítěze války a osvoboditele republiky, tím pádem i jí samotné - nicméně změnu ovzduší cítila. Svoboda byl zatčen v listopadu 1952, což byl pro Irenu šok. Její muž své zemi obětoval svůj život i svou rodinu, a tohle je výsledek? Sovětští genrálové však Svobodovi pomohli a na jejich přímluvu byl z vazby propuštěn. Svobodivi se odstěhovali na venkov, kde žili v jakémsi azylu, se kterým se Irena jen těžce smiřovala. Svoboda ji uklidňoval slovy: "To přece nedělá národ, pouze jednotlivci."

Změna přišla nečekaně z nejvyšších míst. V roce 1954 se Chruščov při své návštěvě Československa ptal po generálu Svobodobi a dosáhl jeho plné rehabilitiace. Svoboda byl opět povolán do Prahy. Jeho nominace do prezidentského úřadu v roce 1968 byla překvapivá, sám Svoboda nikdy nebyl ctižádostivý politik, úkolu před ním se však - přes své váhání a díky manželčině podpoře - ujal. Irena zůstala stejná i jako první dáma. Velmi blízké jí byly soviální otázky, kde se hodně angažovala. Rovněž se snažila zhospodárnit provoz Hradu - zavedla např. konec bezplatného zásobování prezidenstské domácnosti a Svoboda si tak otevřel u Hospodářské správy Hradu účet. Dokázala si uchovat vřelost a pžirozenost v chování, personálem byla tudíž oblíbená. Neměnila ani své záliby - dál jimi zůstávala četba, zahrádka a vaření.

Brzy po roce 1968 se zhoršil Svobodův zdravotní stav. Od roku 1973 nebyl pro nemoc schopen vykonávat svou funkci, nabídl tedy abdikaci, kterou však ÚV KSČ nepřijal. Poté si jeho odstoupení žádal Husák, na což však Svoboda odmítl přistoupit. Ze své funkce nakonec odešel proti své vůli těžce nemocen v květnu 1975. Poslední léta prožil v péči své ženy, která ho přežila o pouhých deset měsíců.

9 žen z Hradu - Božena Novotná

25. března 2010 v 18:09 | dadulka |  Dadulka knihomol
Božena Novotná je velmi málo známou postavou, která se minimálně projevovala na veřejnosti. Dětství strávila v Letňanech, tehdy ještě vesnici poblíž Prahy. Se svým budoucím manželem Antonínem Novotným se znala od dětství - i Novotný pocházel z Letňan. Oba měli dost uzavřenou povahu, díky čemuž se snadno sblížili. Božena se provdala, když jí ještě nebylo ani dvacet let. Novotný už tehdy pracoval v místní organizaci KSČ. Žili všedním životem dělnické rodiny - většinou v práci, s minimem volného času. Za druhé světové války Novotný pracoval jako strojník a prodělal těžký úraz - popáleniny II. a III. stupně, potrhané plíce a dočasná ztráta řeči. Krátce poté byl zatčen gestapem kvůli svému členství v ilegální skupině - byl poslán do Mauthausenu, odkud se vrátil až v květnu 1945. Pro Boženu, jako pro mnoho jiných, byla druhá světová válka nejtěžšími léty jejího života.

V roce 1945 Novotný nastoupil jako vedoucí tajemník krajského výboru KSČ v Praze. Jaké bylo jeho působení ve straně, o tom nám krátce pohovoří autor:
... Boženin muž byl starý dělnický kádr, neměl složitou povahu a tak se nikdy nezapletl s žádnou s "úchylek"; prostě "realizoval usnesení strany". Byl prototypem politika stalinské éry: nepřemýšlel, neodporoval a "dělal". Neměl mnoho politické fantazie a nechápal vždycky věci v souvislostech, jednotlivé úkoly však uměl splnit hravě. A tak šel nahoru. ...

Roku 1953 se Novotný stal prvním tajemníkem ÚV KSČ. Božena žila dál nenápadně a skromě jako dosud - lidem nedůvěřovala, byla samotářka, neměla přátele a při oficialitách působila spíše mdlým dojmem. Jak ona, tak i její manžel, cítili, že do světa špičkové komunistické politiky nepatří. Přesto však byl Novotný zvolen prezidentem, ač ho většina národa vůbec neznala. Božena se snažila nedělat manželovi ostudu, ale zároveň toužila po uznání od druhých. Byla však naivní a naučila se poroučet. Hodně dala na to, co říkali lidé okolo, nemívala vlastní názory. Jejím oblíbeným tématem k hovoru byly spíš drby.

Novotného abdikaci z funkce prezidenta v roce 1968 vnímali oba stejně - jako křivdu, nespravedlnost, osobní potupu. Božena se poté ještě víc uzavřela před světem, až to jinak samotářskému Novotnému začalo vadit. Poté, co Novotný pochopil, že jeho odchod z politiky je definitivní, jejich společný život se zklidnil a Božena si užívala vnuků, ručních prací a klidných večerů. Novotného smrt ji těžce zasáhla. Na tsará kolena se z ní stala zatrpklá nesnášenlivá ženská, alespoň podle literatury. Na její pohřeb však i tak přišlo poměrně hodně lidí, zejména z Letňan, ke kterým měla celý život vřelý vztah.

9 žen z Hradu - Marie Zápotocká

22. března 2010 v 20:50 | dadulka |  Dadulka knihomol
Marie Zápotocká byla dcerou kladenského hutníka. Její těžký život mě velmi zaujal, i když jinak nejsem zrovna příznivcem dělnického hnutí. Na Kladně se Marie seznámila se svým budoucím manželem Antonínem Zápotockým, tajemníkemsociálně demokratické strany a odborů. V pouhých dvaceti letech otěhotněla (ženy tehdy nabývaly plnoletosti až ve čtyřiadvaceti) a provdala se za Zápotockého, velmi zaměstnaného dělnického funkcionáře, který všechen svůj čas věnoval dělníkům, lidem, jež měl nadevše rád. Brzy se narodily dvě dcery, což rodinu donutilo najít si větší byt. Za první světové války Zápotocký narukoval a prošel několika frontami, z války se však vrátil v pořádku. Ihned se vrhl do práce - pořídil si kolo, objížděl kraj a agitoval proti republice. Kladno se v té době vyšvihlo do čela dělnického hnutí. Marie mu v jeho revolucionářském snažení byla velkou oporou a sama se aktivně účastnila schůzí. Uvěřila, že se v Rusku zrodil nový řád, spravedlivý k ženám i k chudým, a této mšlence a snaze takový řád vybudovat zasvětila celý svůj život.

V prosinci 1920 patřil Zápotocký k hlavním organizátorům vyhlášení generální stávky, nicméně ho zatkla policie a revoluční dělnický převrat se nezdařil. Zápotocký byl odsouzen do vězení. Marie v té době veřejně vystoupila na kladenské prvomájové demonstraci, za což byla vyslána na ustavující sjezd KSČ. Zároveň musela tvrdě pracovat, aby uživila sebe a své dvě dcery, zejména v době onemocnění starší dcery tuberkulózou. V roce 1922 byl Zápotocký amnestován a krátce nato se rodina přestěhovala do Prahy, kde žili v domě, který sloužil i jako sekretariát strany. Marie měla na starosti nejen celou domácnost, ale aktivně se podílela na politickém životě. Dům byl často kontrolován policií. Zápotocký byl v roce 1924 znovu odsouzen, ale přešel do ilegality a následně byl zvolen poslancem do Národního shromáždění, kde působil až do konce roku 1938 - tím získal imunitu.

Marie velmi toužila podívat se do Sovětského svazu. Toto přání se jí splnilo v roce 1928 - dostala doporučující dopis od KSČ a odjela společně se Zápotockým. V Moskvě strávila dva měsíce; poté Zápotočtí odjeli na Kvakaz. Domů se Marie vrátila nadšená a na krásné zážitky nikdy nezapomněla. Oba Zápotočtí celý život oddaně věřili všemu, co přicházelo ze SSSR.

V roce 1939 se Zápotcký i Marie pokusili odejít do SSSR. Legálně se to však nezdařilo, a tak se Zápotocký pokusil o ilegální odchod, což se mu nepodařilo a byl zatčen. Vystřídal několk věznic a od roku 1940 byl vězněný v Sachsenhausenu. Marie se také musela skrývat před gestapem, které se nicméně k Zápotockému i jeho rodině chovalo velmi vlídně - Marie mohla uvězněného muže několikrát navštívit, než byl odvezen do koncentračního tábora. Poté bydlela u dcery a zároveň působila v ilegálním spolku, jež rozšiřoval politické letáky a snažil se pomoci rodinám zatčených. Z tohoto důvodu ji v roce 1941 zatklo gestapo. Pobyla si pár měsíců na Pankráci, poté v Terezíně a následně byla převezena do koncentračního tábora v Ravensbrücku.

O svém pobytu v koncentračním táboře Marie napsala několik vzpomínkových článků. I zde pevně věřila v Hitlerovu porážku a dodávala odvahu i svým spoluvězněňkyním, které jí říkaly "máma". Ke konci války se naplno rozjely tzv. selekce - v podstatě se pracovalo na kompletním vyhlazení tábora. I Marie uvízla v selekci, podařilo se jí však utéci a schovat se na jiném bloku. Po sovobození tábora se Marie vrátila do Prahy. Zápotocký, zachráněný z transporut smrti, ji však mezitím jel hledat do Ravensbrücku. Teprve odtamtud se vrátil do Prahy, kde se opět shledali.

Zápotocký se vrátil do vedení KSČ a silně agitoval za zrovnoprávnění žen ve společnosti, aby tak strana získala další spojence. Ve skutečnosti ale vůbec nešlo o zrovnoprávnění žen, ale o získání levné pracovní síly. Nicméně kampaň byla poměrně úspěšná a Zápotockého vynesla na posty nejvyšší. Po Gottwaldově smrti se stal novým prezidentem, a to v době plné strachu a nenávisti vzhledem k probíhajícím procesům. Narozdíl od Gottwalda byl Zápotocký lidový politik a nutně potřeboval komunikovat. Marie se rovněž lišila od svých předchůdkyň: dámou nebyla, ale ani si na ni nehrála. Nová pozice ji neovlivnila a stále zůstala tou samou osobou, jako doposud byla. Zápotočtí rádi chodili do divadla na budovatelské hry a možná právě to vedlo Zápotockého k vlastní literární tvorbě. Z jeho knih je bezesporu nejznámější "Rudá záře nad Kladnem".

Po Zápotockého smrti Marie odešla z veřejného života. Celý život měla ráda společnost, proto se neustále stýkala s přítelkyněmi. Překvapivě odsoudila srpnovou invazi a po roce 1968 žila velmi uzavřeně. Svého muže přežila o dvacet čtyři let.

9 žen z Hradu - Marta Gottwaldová

18. března 2010 v 22:06 | dadulka |  Dadulka knihomol
Po takových osobnostech, jako byly Charlotta Masaryková či Hana Benešová, se na Pražský hrad "vyšvihla" osoba zcela jiného ražení - Marta Gottwaldová, manželka našeho prvního dělnického prezidenta Klementa Gottwalda. Marta byla nemanželským dítětem, což mělo zásadní vliv na její budoucí život. Nemanželský původ byl rovněž velkým pojítkem mezí ní a Klementem Gottwaldem - spolu tak mohli žehrat na osud, jež k nim byl nespravedlivý od samého počátku, a spolu také vytvořili silné duo, které na okolní svět nahlíželo jako na nepřítele, neustále připraveného ublížit, a podle toho se Gottwaldovi ke svému okolí chovali. Marta, narozdíl od Gottwalda, neměla ani pevnou vůli a snahu na sobě pracovat - zůstala celý život nevzdělanou ženou s manýry dítěte. S Gottwaldem se seznámila v roce 1919. Již následující rok se jim narodila dcera Marta, rovněž jako nemanželské dítě.

Gottwald byl v té době mladý a chudý a Martu si vzít nechtěl, nicméně se po čase sestěhovali a začali žít společně. Pro Gottwalda představovala Marta člověka, kterému mohl věřit, protože patřila do stejného světa, jako on, do světa nespravedlivého, vůči němuž si oba dva od dětsví pěstovali trpkost a zahořklost. Roku 1926 se rodina přistěhovala do Prahy, protože byl Gottwald zvolen do ÚV KSČ. V té době byl Gottwald často pronásledován policií; s Martou se oženil až v roce 1928. Rok 1929 byl klíčovým rokem Gottwaldova života - vyšvihl se do čela komunistické strany, Marta se však členkou KSČ nikdy nestala, což snad bylo i lepší, jak říkal sám její manžel.

V roce 1934 odjel nejprve Gottwald a krátce poté i Marta do Moskvy, kde, jakožto manželka tajemníka exekutivy Kominterny, byla ve srovnání s obyčejnými Moskvany "někdo"- a bohužel si tuto pozici nejen velmi dobře uvědomila, ale i oblíbila. V Sovětském svazu rodina prožila i období druhé světové války. Mezi československou emigrací v Moskvě nebyla Marta oblíbená, zejména proto, že nesnesla žerty na svůj účet a ihned si běžela stěžovat manželovi, což se samozřejmě obracelo proti okolí.

V květnu 1945 se vrátila do vlasti jako manželka uctívaného politika. Gottwald byl zvolen prezidentem 14. června 1948 a léta komunistické vlády tak mohla začít. Ihned se zvolením nového prezidenta se kolem něj a jeho ženy začaly vytvářet mýty tak dokonalé, že jim i dnešní bulvární plátky mohou závidět. Blízký přítel Klementa Gottwalda Rudolf Slánský, kterého později na Gottwaldovo rozhodnutí popravili, o našem "prezidentu Sjednotiteli" napsal:

... Kdo měl štěstí s ním spolupracovat, poznal, že je neobyčejně pozorný k lidem, že má mimořádně vyvinutý cit pro spravedlivé a všestranné posuzování lidí. Neznám druhého člověka, který tak úzkostlivě dbá, aby nikomu sám neukřivdil a aby také nikomu nebylo nikým ukřivděno. ...

Marta byla rovněž líčena v naprosto neadekvátních suprlativech, například takto (autorem je František Nečásek):

... Paní Martu nelze myslím srovnávat s manželkami státníků předmnichovské republiky. Té patří jiná čest. Tu třeba srovnávat s ženami našich revolučních dělníků z dob předmnichovské republiky, které bojovaly a trpěly po boku svých mužů, které poznaly, co je to bída, co jsou to policejní prohlídky a šikanování, které chodily za svými manžely na návštěvu na Pankrác. To byl dřívější život Marty Gottwaldové, manželky našeho prezidenta. A paní Marta stála vždy věrně po boku svého muže, byla mu obětavou pomocnicí, ba často svou lidovou chytrostí dovedla svého manžela ochránit před tehdejší rukou zákona. A prvním pomocníkem je paní Martza svému manželu i dneska. Její pořádkumiluvnost, její neobyčejná paměť a srdečný humor, ve kterém se tak pěkně s panem prezidentem shoduje - alespoň o těchto jejích vlastnostech nutno se zmínit, neboť jsou to vlastnosti, které velmi usnadňovaly a usnadňují práci našeho prezidenta. ...

Trefná ilustrace způsobu, jak napsat reportáž na koleně. Ale dost bylo propagandy. Marta si na Hradě hrála na dámu, což se často projevovalo až komicky trapně - například jí krk vždy zdobila kožešina, nejčastěji liška, a to i v letních vedrech, kdy se z její kulaté postavy pot jen lil. Na Hradě se na jejích dveřích promptně objevila cedule s nápisem "K milostivé paní". Šaty kopírovala přesně podle Hany Benešové, a to i přes námitky krejčové, která jasně viděla nejen rozdíl mezi Haninou a Martinou postavou a snažila se to Martě vymluvit. Reakce byla rovněž výmluvná: "Jen mi to tak ušijte, vy tomu houby rozumíte a já to chci!"

Před lidmi se Gottwaldovi snažili co nejvíce izolovat. Oba dva trpěli jakýmsi stihomamem, zejména Gottwald, který všude viděl udavače. Marta žila ve svém zvláštním světě a plně se zaměstnávala péčí o vlastní osobu a rovněž o Gottwlada, kterého i přes zákaz lékařů podporovala v pití alkoholu, jímž ani ona sama dvakrát nepohrdla. Strach Marta zažívala akorát v době procesů, o nichž ona i Gottwald věděli, že jsou vylhané.

Klement Gottwald zemřel chvíli po Stalinovi, v březnu 1953. Marta byla brzkou smrtí manžela otřesena. V té době už také věděla, že sama umírá na rakovinu - za několik měsíců po Gottwaldově smrti zhubla o šedesát kilo. Zemřela krátce po svém manželovi, v říjnu 1953. Samozřejmě následovalo velké truchlení a mnoho článků či básní o skvělé a nezapomenutelné Martě Gottwaldové...

9 žen z Hradu - Marie Háchová

17. března 2010 v 19:03 | dadulka |  Dadulka knihomol
Marie Háchová, žena našeho "okupantského" prezidenta Emila Háchy, zemřela před jeho nástupem do funkce, kniha se jí tudíž věnuje jen velmi okrajově. Marie byla vzdělaná, hudebně nadaná žena dobrých způsobů, bez vztahu ke společenským zábavám, což rozvážného a pilného Háchu, který už na škole hodně četl, oslovovalo. Svatba se konala v únoru 1902. Hácha se až do okupace věnoval právnické a úřednické kariéře - od vzniku ČSR byl senátním prezidentem Nejvyššího správního soudu a v roce 1925 se stal jeho prvním prezidentem. Rodinný život byl klidný - oba manželé se zajímali o literaturu a umění a věnovali se sportům. Mariin zdravotní stav se však v třicátých letech neustále zhoršoval a 6. února 1938 zemřela. Háchu smrt milované ženy težce zasáhla - plánoval odchod do důchodu a šťastné společné stáří. Jeho "prezidentská kariéra" jej potkala až tehdy, kdy už byl zcela jiným člověkem. Podle dcery manželů Háchových by se za Mariina života Emil Hácha nikdy prezidentem nestal.

9 žen z Hradu - Hana Benešová

14. března 2010 v 11:19 | dadulka |  Dadulka knihomol
Hana Benešová, jež se původně jmenovala Anna (jméno si změnila na Benešovu žádost, aby mu tak nepřipomínala jedno milostné zklamání) byla opravdová dáma v pravém smyslu toho slova. Celý svůj život obětovala Edvardu Benešovi, s nímž prožila vrcholy i pády. Seznámili se v Paříži, kde Beneš studoval a kam i Hana (tehdy ještě Anna) s kamarádku přijely za vzděláním. Už tehdy byl Beneš - navzdory svému mládí - velmi vážný muž, neustále zavalený prací, která je příznačná pro celý jeho život - s největší pravděpodobností by dnes byl označen za workholika. Beneš si původně předsevzal, že se v Paříži s žádnou ženou nezaplete, Anna mu však zkřížila plány. Věren svému stylu logické až chladné komunikace ji požádal o ruku následujícícm způsobem:

... Beneš logicky a racionálně vysvětlit Anně, že s ní pro svůj život počítá, a oznámil jí, že na něho bude muset počkat, přinejmenším do té doby, než získá úplné vzdělání a vstoupí jako hotový člověk do světa politiky. Vypočítal jí svým obvyklým způsobem ("za prvé, za druhé..."), jaké kroky budou následovat. Teď se rozdělí, on pojede do Londýna a Berlína a Anna do Prahy. Nějakou dobu se nebudou vídat, ale to je jedině v pořádku. Prověří se tak pevnost jejich vztahu. Pak se uvidí, co dál. ...

Svatba se uskutečnila tři roky po zasnoubení, v roce 1909. Už v prvních letech manželského života Hana poznala, že její muž je hektik bez špetky volného času - neustále psal, studoval a přednášel. Změna přišla s I. světovou válkou, kdy Beneš následoval Masaryka do zahraničí. Hana zůstala doma a, stejně jako Alice Masaryková, byla zatčena. Ve vězení dostala zánět žlučníka a byla proto po čase propuštěna na svobodu, nicméně krátce nato byla zatčena podruhé, což nervově nevydržela a zhroutila se. Propuštěna byla v roce 1917 po všeobecné amnestii císaře Karla. Až do konce války zůstala ukrytá u příbuzných. S Benešem se setkala až na Nový rok 1919, po více než třech letech odloučení, v Paříži, kde byli oba přijati mezi diplomatickou elitu. Beneš se opět ponořil do práce - jako ministr zahraničních věcí ČSR hodně cestoval. Hana ho často doprovázela; pokud zůstala doma, dostávala obsáhlou korespondenci. Beneš jí zcela důvěřoval, takže byla výborně informována o všem, na čem Beneš pracoval. Jejím prvotním zájmem po celý její život však byla péče o manželovu pohodu a zdraví - tento cíl stavěla i nad zájem státu.

18. prosince 1935 byl Beneš zvolen druhým prezidentem ČSR. Zde musím zařadit zcela subjektivní vsuvku - jako prezident vždy byl a zůstane mou nejoblíbenější osobností, člověkem, kterého si nejvíce vážím. Myslím, že národ vedl v dobách nejtěžších nejlépe, jak mohl, a to navzdory rizikům, beznaději i špatnému zdravotnímu stavu. V tomto směru těžce snáším, když bývá za únor 1948 kritizován - ať si každý uvědomí, v jak bezvýchodném postavení se tehdy nacházel. Ne nadarmo se říká, že po válce každý generál. Toliko můj názor a jdeme dále.

Hana Benešová byla mezi lidmi vždy oblíbená pro svou vstřícnost a laskavost, ač si osvojila i určitou rezervovanost ve vystupování. Ráda zahradničila, zejména v jejich vile v Sezimově Ústí, spolu s Benešem chodila do divadel a zapojovala se do práce nejrůznějších spolků, např. Péče o pracující dorost v Praze, Společenského klubu v Praze, Spolku k ochraně zvířat pro ČSR, Společnosti přátel umění v Čechách apod. Po několika málo šťasných letech přišla Mnichovská dohoda a Benešovo rozhodnutí abdikovat. Mnichovem se zhroutil Benešův celý život a s Hanou odjel do Anglie.

... Hanino působení se však postupně projevovalo i jinak. Starost o Benešovo zdraví přenášela její vliv i do záležitostí vyloženě politických, byť se opět většinou neprojevoval přímo. Neradila Benešovi, co má dělat, její náznaky však byly výmluvné. Beneš někdy musel její klidný a věcný přístup k životu obdivovat. I to ho na ní činilo v jistém smyslu závislým. Pod jejím vlivem teď mnohem víc přemýšlel o svém zdraví, uvědomil si, že jeho síly nejsou bezedné. Až dosud se domníval, že ideály jsou cennější než zdraví nebo život, ale co teď, když s nimi zůstal opuštěn jak doma, tak v zahraniční, zrazen téměř všemi? Věděl, že se svou metodou sotva mohl pro republiku vykonat víc, a stále věřil tomu, že Mnichov byl vlastně úspěchem, maximem, jehož bylo možné dosáhnout. Ale stálo to celé za to? Mělo by smysl umřít za něco, nad čím většina Evropy mávla rukou? A jakou cenu má vlastně lidský život?

Hana byla přesvědčena, že tu nejvyšší, rozhodně byl podle ní nadřazen státnímu a politickému zájmu. Jen Beneš pro ni byl všechno, i když republiku milovala. A tak zřejmě už tehdy, na podzim 1938 v Putney, Beneš přehodnitl některé své dosavadní názory. Od této chvíle si bude klást ve své práci meze. Už jí nebude vše obětovat. Ti lidé, pro které by to udělal, za to většinou nestojí. Jeho oběť by ani nedovedli pochopit. Beneš prostě začal uvažovat podobně, jako uvažuje obyčejný člověk. Stal se realističtějším, pokud šlo o vztah k sobě samému. Bohužel ho ale čekal osud hlavy státu, na niž bude opět, tak jako v Mnichově, naložena všechna odpovědnost: podruhé se to stane v únoru 1948. Tehdy se Beneš už nebude řídit absolutními principy. Zeptá se sám sebe: a stojí to za to? Bude starý a nemocný a pod okny mu budou manifestovat komunistické davy. Dá přednost klidu a odstupu v naději, že mu budou dopřány...

Do července 1940 žil Beneš v Anglii jako soukromá osoba. Teprve v červenci 1940 britská vláda uznala exilovou československou vládu. Nedlouho poté začaly nálety na Londýn a Benešovi přesídlili mimo město. V Anglii Hana působila jako předsedkyně Československého červeného kříže a rovněž byla patronkou celé československé exulantské obce. Ke konci války bylo rozhodnuto, že se londýnská vláda do Prahy vrátí přes Moskvu; do jednání o nové vládě ale Beneš nevstoupil. Do Prahy přijeli 16. května 1945 a Beneš se ihned vrhl do práce. Hana byla v letech 1945-1948 milována a ctěna národem, objevovala se na obálkách časopisů, mluvila v rozhlase, Beneše všude doprovázela, věnovala se reprezentačním povinnostem i sociální činnosti. Zapojila se i do československého ženského hnutí.

Na podzim 1947 se prudce zhoršil Benešův zdravotní stav. Zároveň si Benešovi už dávno uvědomovali, že kostky uprostřed Evropy jsou vrženy. Hana tudíž vnitřně počítala s pravděpodobným komunistickým pučem, a nadále měla starost zejména o Benešovo zdraví. Beneš odstoupil 7. června 1948, aniž podepsal Gottwaldovu ústavu, ale klidu si neužil - 3. září zemřel Haně v náručí. Hana zůstala dámou a ani její klidný život stranou veřejného života se příliš nezměnil. Lidé si ji však pamatovali. Když v roce 1974 zemřela, pohřeb se změnil v demonstraci.

Zde je potřeba zmínit ještě jednu událost: Haninu poslední vůli, ve které odkazuje dům v Sezimově Ústí i s přilehlými pozemky Muzeu husitského revolučního hnutí v Táboře. Toto její přání nebylo dodnes splněno. Nejprve byl za dědice označen čekoslovenský stát zastoupený ONV v Táboře a po roce 1989 zůstala vila v užívání tehdejší federální vlády. Současným majitelem vily je stát. Právoplatný dědic, táborské muzeum, vilu dodnes nenabyl.

9 žen z Hradu - Charlotta Garrigue Masaryková

10. března 2010 v 20:19 | dadulka |  Dadulka knihomol
Právě jsem začala číst velmi zajímavou knihu od Pavla Kosatíka nazvanou Devět žen z Hradu, která velmi zajímavě líčí životy manželek našich prezidentů, a tak neodolám a napíšu si o každé přečtené ženě nějakou stručnou pozámku.

Charlotta Garrigue byla mimořádná žena mimořádného muže. V roce 1877 přijela do Lipska navštívit známé, u nichž tou dobou pobýval Masaryk. Charlotta byla velmi nadanou hudebnicí a do Lipska původně přijela studovat hudbu, než ji nemoc rukou donutila od možné kariéry ustoupit. Masaryka, který hledat na svou dobu pokrokovou ženu, jež by ho obohacovala a ponechávala mu tvůrčí svobodu, byl Charlottou nadšen - Charlotta byla vzdělaná dívka, se kterou mohl diskutovat, která disponovala "pronikavým myšlením" a dostatečným intelekem, aby s ní později mohl spolupracovat a najít u ní porozumění. Na svou dobu byl Masaryk pokrokovým mužem - nehledal "puťku", ale plnohodnotnou partnerku (a proto mi přijde celkem pochopitelné, že se musel obrátit do ciziny). S Charlottou se seznamoval při četbě Johna Stuarta Milla, který prosazoval rovnost mezi pohlavími. Na samotnou Charlottu měla výrazný vliv její babička Cecilie, prototyp moderní a emancipované ženy. Charlottino manželství s Masarykem bylo rovnoprávným vztahem, naplněným vzájemným pochopením a úctou. Charlotta pocházela z bohaté rodiny, s Masarykem však dlouhá léta žila ve velice skromných poměrech a až do své nemoci vykonávala i domácí práce. Později jí však její chatrné zdraví nedovolovalo větší námahu. Manželé nejprve žili ve Vídni, po čase se však přestěhovali do Prahy, kterou si Charlotta zamilovala a sama se v podstatě stala "skutečnou" Češkou, např. česky se začala učit už ve Vídni. Rodině se postupně narodily čtyři děti, se kterými bylo vždy jednáno jako s dospělými myslícími bytostmi, byly vedeny k morálce a práci (rodiče stavěli morální zásady velmi vysoko - Masaryk považoval morální výchovu za základ charakteru každého člověka), ale i na hry zbyl prostor, a byl to právě Masaryk, kdo lezl na zemi po čtyřech a vozil děti na zádech. Charlotta hodně čerpala ze svého náboženského přesvědčení - hlásila se k unitářskému náboženství, jež autor popsal následovně:

... Unitářské učení lze tedy stručně shrnout takto: Bůh, tak jak ho popisuje Bible, neexistuje. Nelze ho popsat nebo si ho představit, neboť je prapříčinou, prazákladem všeho, co je. Všechno toto jsoucno vyjadřuje boží prasílu, inteligenci, řádovost a krásu a směřuje k dokonalosti. Neexistuje ani božství Ježíšovo; Ježíš však byl mimořádný člověk, velký náboženský myslitel. Smyslem života není boj s ďáblem a příprava na posmrtný život, ale věčný tvůrčí rozlet, spolupráce s lidmi a Bohem na cestě k dosažení ideálu. Boha není třeba se bát. Bůh je na takové cestě pomocníkem. Každému člověku přísluší svoboda přesvědčení, a platí to také pro jeho hledání Boha. Svoboda svědomí, snášenlivost a používání kritického rozumu ve věcech náboženských vedou k plnému a šťastnému poznání, na jehož konci je rozvoj osobnosti a dosahování stále vyšších kulturních, duchovních a mravních cílů. ...

Charlotta se velmi angažovala v ženských spolcích - byla např. členkou pražského Amerického klubu dam, pracovala v organizaci pro záchranu svedených děvčat, dala podnět k založení Spolku žen a dívek či spolupracovala s Dívčí akademií. V roce 1905 se rozhodla angažovat i politicky a vstoupila do sociálně demokratické strany, která nejvíce odpovídala její filantropii a jejíž požadavek majetkové a sociální rovnosti se jí zdál nejspravedlivější. Rovněž se velmi věnovala literatuře, nejvíce si vážila Shakespeara, ve kterém nacházela přirozenost a prostotu. Jednou z jejích nejoblíbenějších autorek však byla i Božena Němcová. Jejím hlavním kulturním zájmem byla hudba, již studovala. Krušné období prožila za první světové války, kdy Masaryk odešel do zahraničí. Charlotta zůstala v Praze společně s dcerou Alicí, která byla kvůli údajné Masarykově velezradě uvězněna (původně měla být zatčena Charlotta, tomu však zabránil jak její pokročilý věk, tak i špatný zdravotní stav). Charlottina melancholie a úzkostné stavy jsou všeobecně známé, několikrát se léčila v sanatoriích. Po válce se její stav poněkud zlepšil a žila s rodinou, nicméně velmi slábla fyzicky. Zemřela v roce 1923 po záchvatu mozkové mrtvice. Na pohřbu zazněl chorál Ktož jsú boží bojovníci, který velmi milovala a který se podle ní měl stát českou hymnou, jelikož lépe vystihuje povahu národa...

Král krysa

5. března 2010 v 11:58 | dadulka |  Dadulka knihomol
Jedná se samozřejmě o světoznámou knihu z pera známého spisovatele Jamese Clavella, kterou jsem přečetla jedním dechem (no vlastně za tři dny). Hned zpočátku mě překvapilo, že ač jde o autorovu prvotinu, jeden by to nepoznal - příběh je opravdu skvěle propracovaný. Ve srovnání s předchozí zde uváděnou knihou "Frišta" má mnohem reálnější děj a velmi kvalitní konec. Autor čerpá ze svých životních zkušeností - sám strávil část svého života v zajateckém táboře. Příběh proto můžeme chápat jako jakési svědectví o hrůzách, které se za druhé světové války odehrávaly, a to navzdory už existujícím ženevským konvencích, jejichž dodržování je však stále diskutabilní. Autor sice v úvodu upozorňuje, že příběh nemá být pojímán jako historická fakta života v Čangi (kde on sám byl vězněn), ale jako příběh, který se může odehrávat v libovolném vězení kdekoliv na světě. Jde tedy o zajímavé promísení fakt a fikce - hlavní postavy jsou sice vymyšlené, stejně jako jejich osudy, vše je nicméně založeno na dokonalé znalosti situace a zejména na skutečnosti, že autor velmi dobře věděl, jak jsou lidé schopni se v takto vyhroceném životě chovat. Nenajdeme zde mnoho ideálů či iluzorních představ, snad jen naději zajatců, že vše nakonec dobře skončí. Kniha mne velmi zaujala tím, že zde rovněž nenarazíme na žádného čistě kladného hrdinu, jak už to tak v reálném světě bývá - všichni máme své dobré i své špatné stránky. Je sice pravda, že jedna z hlavních postav - britský důstojník Petr Marlowe - se zpočátku jeví jako správný a veskrze zásadový Angličan a gentleman ze staré školy, který se zpočátku brání jakkoliv se obohacovat na úkor druhých, se postupně proměňuje v člověka ne snad zkaženého, ale schopného i nekalých obchodních praktik, aby tak zachránil sebe a své přátele, i když nadále trpí výčitkami a často řeší morální dilema, protože si uvědomuje špatnost svého jednání, která se ale v situaci, kdy jde o vlastní přežití, jako špatnost nedá brát. Vždyť kolik z nás by se zachovalo podobně, ne-li ještě hůř? Nesmím samozřejmě vynechat hlavní postavu knihy - Krále, pro kterého je život v táboře vším, protože až tady se mu - díky jeho velkému obchodnímu talentu - podařilo vydobít si pozici, o kterou celý život usiloval. Většina zajatců ho nenávidí, protože jako jediný si žije "nad poměry", ale každý z nich by byl šťastný jako blecha, kdyby se mohl stát jeho přítelem či pro něj občas vykonat malou službičku. Královo okolí totiž ví, že Král je nikdy nenechá ve štychu a vždy se o své lidi dokáže postarat. Zlom nastává v samotném závěru, kdy je tábor osvobozen. Z Krále, jehož moc se ze dne na den zhroutila jako domeček z karet, se stává psanec a vyděděnec, kterého celé okolí - s výjimkou Petra - naprosto ignoruje a dává mu tak najevo své nejhlubší pohrdání. Loučíme se tedy s králem bez koruny, čekajícím na gilotinu, a ač nás v mnoha místech knihy jeho postava popouzí, na závěr mi ho přece jen bylo víc než jen trochu líto. Zbývá zmínit třetího do počtu, muže stojícího celou dobu v opozici proti Královi a posléze i Petrovi, a to poručíka Greye, jakousi obdobu policajta Javertova typu, kterého udržuje při životě pouze nenávist ke Královi a snaha zničit ho za každou cenu. Ale i jinak lze v knize nalézt celou řadu zajímavých postav, napínavé zápletky plné děje či palčivé úvahy nad morálkou a člověčenstvím. Jediné, co mě trochu iritovalo, bylo z mého pohledu dost tvrdé odsouzení homosexuality, ale pravděpodobně je třeba zohlednit dobu, v jaké dílo vzniklo, a postoje, které v té době ve společnosti panovaly (ač bylo dílo napsáno v roce 1962). Úryvek tentokrát neuvádím - kniha je tak čtivá, že bych jen velmi těžko vybírala exemplární kousek vytržený z kontextu - i tak ale Krále krysu mohu všem vřele doporučit.

Olympijské hry ve Vancouveru mýma očima

1. března 2010 v 22:22 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Olympiáda nám právě skončila (poprvé od Salt Lake City bez angíny, jupí), pročež je ideální doba na takové mé malé osobní shrnutí toho, co jsem viděla a co mne zaujalo. Následuje čistě subjektivní přehled, novinářskou nezaujatost u mě nehledejte :o)

Slavnostní zahájení
Lze shrnout jedním slovem - skvostné. Málokdy se mi zahájení tak líbí. Skvělé nápady, barevné, ale nepřeplácané, výborně pojaté, plné nových nápadů. Má jediná velká výtka směřuje k našemu vlajkonošovi Jágrovi - chovat se při slavnostním průvodu jako opičák s pryskyřicí v hubě, kterou nelze rozlepit jinak, než výraznou prací obou čelistí, aby si tak diváci mohli prohlédnout více než jen běloskvoucí chrup - no fuj, co to je za reprezentaci? Že by předzvěst nevalné reprezentace hokejové?

Skoky na lyžích
Miluji je už od dětsví, takže jsem si je nemohla nechat ujít, zejména s miláčkem a jednoznačným králem této disciplíny Simonem Ammanem. Ano, vím, jsem trapná, ale já mu fandila už v Salt Lake, kde se s jeho úspěchem přece jen tolik nepočítalo. Letos má ale vrcholovou formu a všem ukazuje, že se proskákal do jiné dimenze. Zatímco ostatní skákali na velkém můstku okolo 130 metrů, Simon už v prvním kole vystřihl tuším 144, takže Jury musela snižovat nájezdové okno. S celkovým ziskem čtyř individuálních zlatých olympijských medailí (Salt Lake a Vancouver) se stal nejúspěšnějším skokanem všech dob. Navíc to pěkně nandal Malyszovi, který mi je se svým knírkem na Hitlera nesympatický už od pohledu, ač nemohu popřít, že je výborný skokan. Líto mi bylo Ahonena, kterému rovněž už dlouho fandím - návrat na můstek kvůli Olympiádě se nevydařil podle očekávání.

Alpské lyžování
Lyžařské disciplíny velmi nepříznivě ovlivnilo počasí - už v prvních dnech se většina závodů rušila a odkládala. I tak jsem ale shlédla všechny discipliny, i když většinou jen v jedné kategorii. Sjezd byl tradičně "o hubu", takže blahopřeji všem, kdo ho dokončili ve zdraví. Velmi mě potěšil úspěšný Millerův návrat a zejména musím vyzdvihnout skvělý výkon Šárky Záhrobské v mlhou poznamenaném závodě. Co mě překvapilo - až na jednu výjimku všichni Kanaďané startující v závodech, který jsem sledovala, nedokončili (zpravidla upadli). Že by přemotivovanost na domácí trati, na které nikomu jinému nebylo vloni umožněno trénovat?

Krasobruslení
Ano, moje velká vášeň, ze které jsem tentokráte bohužel viděla menší "půlku" - přenosy šly v naprosto nepříznivých časech a když bylo zajištěné nahrávání, nechtělo se mi ve čtyři ráno vstávat. Podrobněji zhodnotím, až to skouknu. Nicméně velké návraty se vydařily. Čínská sportovní dvojice předvedla už v krátkém programu strhující výkon a věřím, že stejný následoval i ve volné jízdě, kterou jsem ještě neviděla. Souboj mužů byl skutečný nervák, nicméně zcela souhlasím s rozhodčími - Lysacek byl lepší než Pljuščenko a zlatou medaili si plným právem zasloužil, ač kolem toho byl opět rozruch. O Pljuščenkovi hodlám napsat extra článek, kde ho "rozeberu". Šokda Tomáše Vernera, který vloni předváděl vynikající výkony - hold není každý rok posvícení (nebo spíš forma). Tance pro mě nebyly žádným překvapením a výhra domácí dvojice se dala očekávat. Soutěž žen jsem bohužel neviděla - dokoukám zpětně - a rovněž exhibice mi ušla, ač ne zcela o mé svobodné vůli.

Ostatní
Je to tak - do kolonky ostatní bude zařazena i česká jednička a idol všech Martina Sáblíková, protože ani jeden rychlobruslařský závod jsem neviděla - tou dobou obvykle usínám. Rovněž musím přiznat, že rychlobruslení je pro mne zcela neatraktivní sport, jež mě po divácké stránce ničím neoslovil. O Martině už bylo napsáno tak mnoho, že nemá cenu se zde opakovat - klobouk dolů a posuneme se dále. Bronzové medaile běžkařů jsem rovněž zmeškala - opět se z mého pohledu není moc na co koukat. Pravda, trošku jsem to přehodnotila po mém běžkařském zážitku - jsou fakt machři. Ale v televizi je i nadále budu míjet. Hokejisty jsem kupodivu jednou i shlédla, ač mě jinak hokej opravdu ničím neoslovuje - považuji ho za brutální sport. Jejich prohru nad Ruskem z mé laické pozice nebudu komentovat, omezím se na pouhé "škoda". Letos poprvé byl na prgram zařazen i skicross, na který jsme s mamkou koukaly s pusou dokořán. Mamka nakonec řekla, že tomu nerozumí, a odešla, já u mužské části vytrvala - ne že by mě to bralo, ale rozhodně je to akčnější, než dívat se na curling.

No a to bude v kostce asi vše - na zbylé sporty jsem buď nenarazila, nebo se dívala pět minut. Každopádně se na Olympijské hry dívám ráda a vždy ve mě zanechají nějaký otisk. Otiskly něco i do vás?

28.2.2010 - po prvním týdnu posledního semestru

1. března 2010 v 21:38 | dadulka |  Zápisník věčné studentky
Mám za sebou první týden letního semestru, který mě už stačil dost znechutit. Předně mi docela vadí, že - narozdíl od většiny vysokých škol - nemáme poslední semestr ani zkrácený, ani s menším počtem zkoušek, čili pokud jeden chce v červnu ke státnicím, musí si pořádně máknout. Šest zkoušek udělat co nejdřív a státnicové otázky mít vypracované už dopředu, aby si je pak už jenom přečetl. Naštěstí máme poměrně dobrou formu přípravy v podobě státnicového semináře, kde mi doufám nějaký právník prozradí, kde najít odpovědi na půlku otázek z práva, kterou jsme jaksi vůbec nedělali (pokud nám je rovnou neodpřednáší).

Velkým zklamáním jsou pro mě povinně volitelné předměty - na mnou vybrané "Sociální zabezpečení v Latinské Americe" se bohužel nikdo jiný nezapsal, takže jsem byla donucena zapsat si nezáživné a nicneříkající plky o globalizaci a enviromentální politice, navíc v termínu, který se mi z pracovních důvodů opravdu vůbec nehodí. Je sice fakt, že bych tam nemusela chodit, ale... Navíc máme mít referát a zkouška bude ústně, takže mám velkou šanci uspět jen s tím, co naposlouchám v hodinách. Druhý povinně volitelný předmět "Sociální a ekonomická geografie v EU" s doc. Voštou byla v podstatě povinná volba pro všechny, kdo chtějí u státnic uspět - Vošta nám přednášel jak státnicový předmět, tak bude na 90% v komisi. To mi připomíná, že musím dát dohromady prezentaci o geopolitických teoriích a německé geopolitice :o)

Pondělí je asi největším propadákem - kromě nudné globalizace, kterou přednášející předčítá z papírů, jež nám dává na extranet, jsou na programu ještě neméně sucharské "Informační systémy veřejné správy a e-Government", věc, která by se, podle mě, dala sfouknout jednou jedinou přednáškou. Místo toho je nám promítána prezentace o czechpointech a datových schránkách na úrovni ZŠ stylem: "Přihlásit se do schránky můžete přes internet. Musíte si zadat uživatelské jméno a pak heslo o tolika a tolika znacích. Jde to i přes outlook.", a tak podobně. Opravdu si nedělám legraci.

Ve čtvrtek byl přednášející víc šokovaný z nás než my z něho. Předmět nazvaný "Česká politika v EU" je totiž podle něj obsahově zcela totožná s námi již dříve absolvovaným předmětem "Integrace ČR do EU", a to s vědomím školy. Nevím, proč se škola snaží za každou cenu nám naplnit rozvrh požadovanými šesti předměty, pokud to - jako v tomto případě - nemá význam. Přednášejícho to tak překvapilo, že nejn, že netušil, co má vlastně místo toho svého tématu přednášet, ale sám navrhl, že by bylo nejlepší to zrušit, a já s ním souhlasím. Obzvláště v posledním semestru to nemá význam - ušetřený čas by se velmi hodil jinde. Bohužel to není možné. Takže jsme mu nakonec vrazili státnicové otázky s tím, že je budeme probírat místo toho jeho předmětu, a jemu nezbylo, než souhlastit, protože nic jiného než to s námi už vloni probrané téma u nás na škole nepřednáší. Jak při zkoušce z Evropského správního práva pronesl prof. Pomahač - tahle škola má v něčem pěkný bordel. Útěchou mi zůstává vědomí, že nebude výjimkou...