Duben 2010

Pán much

29. dubna 2010 v 12:16 | dadulka |  Dadulka knihomol
Pán much je jednou z mých hodně oblíbených knih britského autora Williama Goldinga, který za svou tvorbu obdržel Nobelovu cenu za literaturu ve stejném roce, kdy jsem se narodila. Poměrně útlé dílo je nabité tak zajímavým obsahem, že jsem se nedávno rozhodla knihu si přečíst podruhé, což dělám málokdy. Příběh, který je zasazený do blíže neurčeného časového rámce, se odehrává během válečného konflitku, který zapříčiní zřícení letadla se skupinou anglických chlapců od šesti do cca dvanácti let. Hned na začátku knihy se setkáváme s ústřední postavou, Ralphem, který zjišťuje, že se octil na pustém ostrově bez přítomnosti dospělých, a s jeho budoucím společníkem, tlustým chlapcem se silnými brýlemi, kterému nikdo neřekne jinak než Čunas. Čuňas je navzdory svému vzhledu, pro který je neustále terčem posměchu, velmi chytrý a chová se od začátku dospěle - donutí Ralpha, aby svolal všechny na ostrově pomocí troubení na lasturu, kterou chlapci vytáhli z moře, aby se tak zjistilo, kolik chlapců tu vlastně je a co s danou situací udělat. Troubení na lasturu opravdu přivolá všechny chlapce a my se tak setkáváme s Jackem, protipólem Ralpha, další důležitou postavou příběhu. Jack vede chlapecký pěvecký sbor, skupinku, ze které později vzniknou "lovci".

Ralph, který vyzařuje klidnou sílu, rozhodnost a pocit odpovědnosti, se na přání většiny stane náčelníkem, čímž vyhrává nad Jackem a stává se tak jeho nepřítelem, stejně jako Čuňas, Ralphův moudrý rádce, jehož inteligenci Ralph jako jediný dokáže ocenit. To, co zpočátku vypadá jako dobrodružná hra na korálový ostrov (a skutečně je dílo myšleno i jako určitá parodie na stejnojmennou knihu R.M.Ballantynea, kde skupina ztroskotavších chlapců všemu čelí s takovou dokonalostí, až mají v závěru svatozář), se však rychle mění. Ralph rozhodne, že nejdůležitější věcí je udržovat neustále oheň, aby tak mohli být zachráněni nějakou lodí. Zároveň nařídí stavbu přístřešků, určí službu na nošení vody, vytyčí sanitární prostor, zkrátka dělá všechno proto, aby na ostrově platil určitý řád. Snahu mu ovšem překazí zvěsti o obludě, jakémsi netvorovi ukrývajícím se na ostrově, kterého údajně někteří viděli. Logická Čuňasova argumentace, že příšery nejsou, nepadá na úrodnou půdu a mezi chlapci se začíná šířit strach. Ralph s Jackem se proto vydají pátrat po obludě a na něco skutečně narazí - že se nejedná o žádnou obludu ale nezjistí, protože v panice utečou. Jak se ostrovem šíří nejistota a skepse, zároveň upadá Ralphova autorita a do popředí začíná vystupovat Jack a jeho skupina nohsledů - lovci, kteří táboru obstarávají maso a vykládají, jaká zábava jsou hony na prasátka. Touuha se jenom bavit postupně začíná převažovat u většiny chlapců a pocit odpovědnosti se vytrácí.

Nyní se dostávám k poslednímu výraznému charakteru a mé oblíbené postavě - Simonovi, křehkému, filosoficky založenému chlapci, jehož duševní síla a pevné morální zásady donutí vydat se vypátrat pravdu po obludě, neboť je vnitřně přesvědčen o povinnosti každého jedince odhalovat pravdu a bojovat proti zlu. Simon si jako první začne uvědomovat, že situace na ostrově se pomalu stává kritickou a hrozí odklon od veškerých lidských hodnot. Jack, založením diktátor, totiž vynalezl masky - pomalování válečnými barvami, za nimiž může odhodit člověčí tvář a stát se ještě něčím horším než zvířetem. Vydatně mu v tom pomáhá Roger, založením sadista, jehož fascinuje moc nad druhými lidmi. Tato strana lovců plíživě vystupuje do popředí a postupně začíná získávat převahu nad odpovědným Ralphem. Simon v jedné chvíli říká Ralphovi "bojím se, že ta obluda je cosi v nás samých", přičemž není vůbec daleko od pravdy. Primitivní stránka duše začíná získávat převahu. Simon proto odchází pátrat po obludě a skutečně ji najde - totiž najde mrtvého parašutistu, jehož padák se zamotal do větví a houpavým pohybem připomínal netvora.

Mezitím se Ralphovi jeho snaha doslova rozpadá pod rukama. Dokonce i on sám začíná pochybovat o smyslu svého jednání - bylo by přece tak jednoduché se na všechno vykašlat! Má však vedle sebe Čuňase, který ho vždy vrátí na správnou cestu. Kdo už není hoden situaci dále tolerovat, je Jack. Po jeho neúspěšném návrhu, aby jej ostatní zvolili za náčelníka, odchází se svou skupinkou lovců na jinou část ostrova, kde se budou jen bavit, lovit maso a užívat si, a láká všechny chlapce, ať se přidají k němu. Podle očekávání se tak stane, protože Jack vynalezne i určitý druh obrany proti obludě - pomalování, obětování kusu masa z každé zabité kořisti a rituální tance. S Ralphem zůstává pouze Čuňas a dvojčata Sam a Eric. Během večera, v okamžiku divokých hodů (kterých se nakonec kvůli masu zúčastní i Ralph s Čuňasem a dvojčaty) a tance, se z lesa vypotácí k nepoznání strhaný Simon s vysvětlením, že netvor je jen mrtvý člověk. Jeho zjev však vyvolá v davu takovou paniku, až ho chlapci ubijí k smrti v domění, že on sám je obludou...

Teď bych správně měla přestat psát a nechat vás si knihu přečíst do konce. Je plná tolika symbolů, že není možné je zde rozebírat, proto nastiňuji jen základní dějovou linku. Co se týká konce příběhu, mohu jen naznačit, že sice není zrovna dvakrát optimistický, nicméně není ani tak strašný, jak by mohl být. V kritickém okamžiku totiž přichází na scénu prvek "deus ex machina" v podobě námořního důstojníka, který si všiml kouře.

... Simon zůstal, kde byl, drobná hnědá postavička skrytá pod listím. Anikdyž zavřel oči, hlava svině nezmizela, vznášela se před jeho vnitřním zrakem. Její přivřené oči byly zkalené bezmezným civismem života dospělých. Ujišťovaly Simona, že celý svět nestojí za nic.
"Já to vím."
Simon si uvědomil, že promluvil nahlas. Rychle otevřel oči a hlava se na něho opět pobaveně zašklebila v tom podivném denním světle, nedbajíc much ani vyvržených vnitřností, netečná dokonce i k takové potupě, že byla nabodnuta na kůl.
Simon uhnul očima a olízl si suché rty.
Dar obludě. Co když si pro něj obluda přijde? Měl dojem, že hlava tuhle možnost připouští. Běž pryč, říkala hlava mlčky, vrať se k ostatním. Vždyť to celé byl vlastně jenom žert - proč by ses tím trápil? Něco se ti zdálo, věř mi. Trochu tě rozbolela hlava, možná jsi něco špatného snědl. Vrať se dítě, říkala hlava nehlasně.
Simon vzhlédl vzhůru, až ucítil tíži svých zvlhlých vlasů, a podíval se na oblohu. Tam nahoře se z ničeho nic objevily mraky, veliké bachraté věže, které vyrážely nad ostrovem, šedé, žlutavé a rudohnědé. Ty mraky jako by seděly přímo na zemi; a minutu za minutou chrlily, vypuzovaly ze sebe to dotěrné, trýznivé vedro. I motýli se vytratili z mýtiny, kde se šklíbila a mokvala ta ohavná věc. Simon sklonil hlavu, oči pevně zavřené, a potom si je zaclonil rukou. Pod stromy nebyly žádné stíny, všude jen ta perleťová tišina, takže to, co bylo skutečné, se zdálo klamné a bez určitých obrysů. Hromada vnitřností se změnila v kupu much, která bzučela, jako když pilou řeže. Netrvalo dlouho a mouchy našly Simona. Přežrané k prasknutí, snášely se na stružky jeho potu a pily. Šimraly ho pod chřípím a hrály si na skákanou po jeho stehnech. Byly černé a měňavě zelené a nespočetné; a tváří v tvář Simonovi trčel na tom svém kůlu Pán všech much a šklebil se. Simon se konečně přestal bránit a pohlédl na něho; uzřel ty bílé zuby a kalné oči, tu krev - a pak už nemohl odtrhnout zraky od toho odvěkého, nevyhnutelného poznání. Tep v pravé skráni mu začal bušit do mozku. ...

... "Jsi hloupý malý kluk," pravil Pán much, "nic než nezkušený, hloupý malý kluk."
Simon pohnul opuchlým jazykem, ale neřekl nic.
"Myslíš si, že to není pravda?" zeptal se Pán much. "Že nejsi jenom hloupý malý kluk?"
Simon mu odpověděl stejně neslyšným hlasem.
"Tak vidíš," řekl Pán much, "nejlíp, když se sebereš a půjdeš si hrát s ostatními. Oni si myslí, že jsi střelený. A ty jistě nechceš, aby si Ralph myslel, že ti přeskočilo, viď? Ralpha máš přece moc rád, pravda? A co Čuňase a Jacka?"
Simon měl hlavu trochu zvrácenou nazad. Nemohl uhnout očima a v celém prostoru před ním se vznášel muší Pán.
"Co tady pohledáváš tak docela sám? Nebojíš se mě?"
Simon se zachvěl.
"Není tu nikdo, kdo by ti pomohl. Jenom já. A já jsem Obluda."
Simonova úste se zkřivila námahou a pronesla slyšitelná slova.
"Jsi jenom prasečí hlava na kůlu."
"Jak vás jen mohlo napadnout, že obluda je něco, co se dá ulovit a zabít?" řekla hlava. Na okamžik se celý prales i ta ostatní, jen matně tušená místa rozechvěla ozvěnou pitvorného smíchu. "Ale tys to věděl, co? Že já jsem součástí tebe sama? Jen hádej dál, hadači! Že já jsem příčinou, proč se všechno hatí? Proč věci jsou takové, jaké jsou?"
A lesem zase prochvěl ten smích.
"No tak," pravil Pán much, "jsi teď zpátky k ostatním a hleď, ať si na to celé už ani nevzpomeneš."
Simonovi šla hlava kolem. Oči měl přivřené, jako kdyby chtěl napodobit tu hnusnou věc na kůlu. Věděl, že jedn z jeho záchvatů se blíží. Pán much se nafukoval jako balon.
"Ale tohle je směšné. Víš přece náramně dobře, že tam dole najdeš zase mne - tak se ani nepokoušej mi uniknout!"
Simonovo tělo se prohnulo a ztuhlo. Pán much promluvil učitelským hlasem:
"Tak teď už je toho právě dost. Ty mé ubohé, pobloudilé dítě, snad si nemyslíš, že tomu rozumíš líp než já?"
Chvilku bylo ticho.
"Varuju tě. Co nevidět se našňupnu. Jasné? Nikdo o tebe nestojí. Chápeš? My si na tomhle ostrově chceme užít trochu švandy. Jasné? Budeme se tady na tomhle ostrově bavit! Tak ne abys nám to chtěl překazit, ty můj ubohý pobloudilý chlapče, nebo -!"
Simon si uvědomil, že civí do ohromné tlamy. Uvnitř byla tma, která se ustavičně šířila.
"- nebo tě odkrouhnem," pravil Pán much, "chápeš? My všichni, Jack a Roger a Maurice a Robert a Bill a Čuňas a Ralph. Odděláme tě. Jasné?"
Simon už byl uvnitř tlamy. Zřítil se dolů a ztratil vědomí. ...

W. Golding, Pán much, MAŤA, 2003

Volební bilboardy

24. dubna 2010 v 13:24 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Květnové volby se valem blíží a tak i já, jedinec, který se o politiku v rámci zachování dobrého duševního zdraví zajímá pouze okrajově, jsem začala přemítat, koho dám do urny. V tomto směru jsem si nemohla nevšimnout neuvěřitelné a místy dle mého názoru zcela nechutné bilboardové (anti)kampaně. Uznávám, že obrázky jako vždy "inteligentně" se tvářícího Paroubka společně se zajímavým pozadím a textem mě občas i pobavily. Co mne naopak v poslední době velmi rozhořčilo, je kampaň zaměřená proti ODS a Top 09, kde se velmi neetickým způsobem voličům podsouvají informace přinejmenším zcela vytržené z kontextu s jednoznačným cílem - odradit národ od podpory těchto stran. Řeč je samozřejmě o známých modrých plakátech s větičkou o jejich zastavení umístěnou vespod. Já sice nevím, jaký na to má většina lidí názor, nicméně hesla jako Nevolíš zaplatíš 30 000 za školné / 3564 (či tak nějak) za chřipku / nevím už kolik za plombu apod. mi přijdou opravdu nechutná a natvrdo manipulující s lidmi (a není jich zrovna málo), kteří, bohužel takovým "kecům" uvěří a půjdou vesele volit komunisty či ČSSD. V tomto směru mě mile překvapili nějací náhodně potkaní teenageři, kterým bych se jinak vyhnula obloukem, z nichž vůdce party důrazně poukazoval na zcestnost takového myšlení. Já rovněž zastávám neoblíbený názor, že sociální politika je sice hezká věc, ale při současném nastavení věc zcela neudržitelná, která nutně potřebuje reformu (a reformou není posun odchodu do důchodu či 30Kč u lékaře). A opovažte se na mě vytáhnout argumenty, že ODS je pro pracháče! Kdo mě zná, ví, že v balíku se rozhodně netopím, ale taky si ve srovnání s většinou světa nemám na co stěžovat - mám kde bydlet, co jíst, co na sebe a i nějaké věci navíc. Rovněž mě poměrně hodně uráží kampaň ČSSD známá pod heslem "lepší život pro obyčejné lidi". Jako by tím chtěli říct, že oni jsou přece něco mnohem lepšího než my, ti chudáci, co je musejí volit, aby jednou dostali ten úžasný důchod...

Doplňující informace: Díky komentářům jsem si uvědomila, že jsem zde neuvedla, co bylo primárním impulsem k napsání článku a co mi vlastně vadí nejvíce, což je manipulace s voliči, kteří jsou pomocí výše uvedených hesel (bez ohledu na to, jak moc jsou pravdivá) vybízeni, aby volili konkrétní strany. Taková kampaň by dle mého názoru měla být nepřípustná. Ale samozřejmě vždy záleží na úhlu pohledu :o)

1984 & Farma zvířat

18. dubna 2010 v 12:44 | dadulka |  Dadulka knihomol
Po Huxleyově Konci civilizace jsem se pustila do další podobně zaměřené knihy a patrně nejznámějšího díla britského spisovatele George Orwella. Již na střední škole jsem četla Farmu zvířat, která mě opravdu nadchla, ač mi většiny zvířat bylo líto a nad nechápavostí některých jsem jen němě kroutila hlavou. Nicméně i přes poměrně jasný konec Farmy zvířat "všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější" mám tuto knihu zařazenou v šuplíčku hezkých příběhů. S dílem 1984 tomu je jinak. Nemá smysl tady popisovat základní charakteristiku díla, Velkého bratra zná dnes každý bez ohledu na to, zda knihu četl nebo ne. Spíše se zamyslím nad věcmi, které mě  osobně zaujaly.

Za prvé to je fakt, že už dlouho jsem nebyla po přečtení knihy v takové depresi. Neochvějná víra ve šťastný konec, která ve mně, nenapravitelném snílkovi a idealsitovi, stále přetrvává, přestože všechny okolnosti mluví proti takovéto naději, se projevila i zde. Celou dobu, zejména ke konci knihy, kdy už se jasně schylovalo k úspešnému vymytí mozku a vítězství Velkého bratra na celé čáře, jsem si stále v koutku duše držela myšlenku "přece to nemůže skončit tak špatně". Přísloví "naděje umírá poslední" či "tonoucí se stébla chytá" se u mne zase projevila naplno. Samozřejmě že vše skončilo tak špatně, jak by to dopadlo v reálném životě, kde se podobné vysněné zázraky také nekonají.

Za druhé mne opravdu zaujala myšlenka "newspeaku" a zejména "doublethinku", tak obvyklá v soudobém světě (alespoň mně to tak někdy připadá). Prázdná hesla vlády, manipulace s médii a zejména naprosté zkreslování činnosti ministerstev, která všude rozhlašují, jaký se udělal pokrok, ač tomu tak ve skutečnosti není, se mi místy spojovala s prázdnými a utopickými vizemi či motty Evropské unie, která jich má ve svých strategiích a politikách (zejména teď, v období boje proti krizi) rovněž poměrně slušnou zásobu. Studium této organizace mě čím dál víc potvrzuje v europesimistickém náhledu a také v tom, že v podstatě jakékoliv organizace či uskupení, bez ohledu na důvody vzniku a cíle či na to, zda jde o demokratické, totalitní, dobrovolné či nařízené, místy vykazují podezřele podobné parametry fungování.

No a za třetí nelze nelze nevzpomenout proslulou místnost 101, která ve čtenáři od začítku vyvolává zvědavost, jak se snaží si domyslet, co se vlastně v onom tajemném pokoji nachází. Kniha nám říká, že: "to, co je v místnosti 101, je to nejhorší na světě". Každý bezesporu takovou místnost má (někteří možná i několik), takže jsem se začala zabývat otázkou, co bych našla já v mé místnosti 101, a zjistila jsem, že - nevím! Opravdu. Čtenářstvo, které mě zná, může přijít s návrhem, co by mi oni do takovéto místnosti dali. Zvířata těžko - leda tak Clifa, ale to by na něj museli jít s kudlou v ruce, stejně jako na mamku, pokud by ji tam šoupli. Takovíhle činitelé se však dají nastrčit téměř do jakékoliv místnosti, aby vás donutili spolupracovat. Z těch ostatních nevím - strachem z pavouků, hadů, výšek, výtahů apod. netrpím. Pravda, nemám zájem lézt na snowboard, neskočila bych si bungee jumping a o potápění také zrovna netoužím, nicméně si myslím, že v kritickém okamžiku bych všechno z toho zvládla. Takže co tedy? Po dlouhodobějším neutuchajícím přemýšlení mě nakonec jedna forma mučení napadla, ale tu vám tedy neprozradím ani náhodou! Přece jen, člověk nikdy neví...

Vzestup a pád mocných říší

18. dubna 2010 v 12:27 | dadulka |  Dadulka knihomol
Vzestup a pád mocných říší je zajímavá kniha širšího kolektivu autorů, kterou uspořádal Hans-Schristian Huf. Kniha velmi přehledně a srozumitelně, avšak zároveň se smyslem pro jednotlivé důležité prvky líčí důvody zániku čtyř velkých světových mocností, přičemž se věnuje nejen okolnostem, které vedly k jejich úpadku a zániku, ale rovněž stručně mapuje vznik a rozmach těchto impérií. Jako první je nám představeno Čínské císařství se svou tisíce let trvající historií, která je často tak spletitá, že není snadné se v ní orientovat. Kronika čínských dynastií vypadá následovně.

asi 2100-1600 př. Kr.: legendární dynastie Sia
asi 1600-1100 př. Kr.: dynastie Šang-Jin
dynastie Čou: asi 1100-770 př. Kr. západní dynastie Čou
770-476 př. Kr. období Jaro a podzim
475-221 př. Kr. období Válčících států
první sjednocení říše: 221-206 př. Kr. dynastie Čchin
206-9 po Kr. západní dynastie Chan
9-23 mezivládí dynastie Sin/Wang-mang
24-220 východní dynastie Chan
první dělení říše: tři říše
220-265 Wej
221-263 Šu-chan
222-280 Wu
druhé sjednocení říše: dynastie Tin
265-316 západní Tin
317-420 východní Tin
druhé dělení říše: jižní a severní dynastie
420-479 Liou-Sung
479-502 Čchi
502-557 Liang
557-589 Chen
386-534 severní Wej
535-557 západní Wej
534-550 východní Wej
550-557 severní dynastie Čchi
557-581 severní dynastie Čou
třetí sjednocení říše:
581-618 dynastie Suej
618-907 dynastie Tchang
třetí delení říše: období pěti dynastií
907-960 pozdní Tchang, pozdní Tin, pozdní Chan, pozdní Liang, pozdní Čou
čtvrté sjednocení říše:
960-1127 severní dynastie Sung
1127-1279 jižní dynastie Sung
916-1125 dynastie Liao (kitanští Tataři)
1125-1168 západní dynastie Liao
1115-1234 dynastie Ťin (dzürčenští Tataři)
1271-1368 dynastie Jüan (Mongolové)
1368-1644 dynastie Ming
1644-1911 dynastie Čching (mandžuská)
Čínská republika (1912-1949)
Čínská lidová republika/Tchaj-wan (od roku 1949)

Přiznám se, že o Čínu a její historii jsem se nikdy výrazněji nezajímala, přesto však mohu doporučit dvě knihy, které rozhodně stojí za přečtení. První knihou je uznávané dílo "Čínská císařovna" autorky Evelyn McCune. Kniha vypráví o životě dívenky Chou, která jako druhá dcera druhé manželky neměla vyhlídky na žádnou skvělou budoucnost. Její život se však radikálně změnil, když byla povolána do harému ovdovělého císaře Tchaj-cunga (vládl v letech 627-649), který si Chou velmi oblíbil pro její krásu a inteligenci a dokonce se s ní i radil o vládních záležitostech. Po jeho smrti byla Chou odsouzena dožít svůj život v klášteře - osud běžný pro všechny ženy zesnulého panovníka. Chou, která později vešla do dějin jako legendární císařovna Wu Tse-t'ien, jediná suverénní žena na čínském trůně a údajně velká intrikánka, se však vrátila ke dvoru, kde si získala přízeň nového císaře Kao-cunga, jenž se - proti vůli svým ministrů - rozhodl zapudit manželku a oženit se s Chou, která se tak v roce 655 stala císařovnou a tuto pozici si ještě upevnila s narozením následníka trůnu. Kao-cungův život provázely časté zdravotní komplikace, což císařovně umožnilo postupně nabývat moc. Po Kao-cungově smrti se císařem stal nejstarší syn, nicméně Chou ho pro jeho snahu po nezávislém panování odstavila a nahradila mladším synem, loutkou, s níž mohla snadno manipulovat. Ani to jí však nestačilo, rozhodla se tedy změnit jméno dynastie a naplno se chopit moci jako svrchovaná vládkyně. Takto vládla od roku 690 do roku 705, kdy zemřela a na trůn se vrátil její nejstarší syn.

Druhou knihou je fiktivní "Tajný deník čínské císařovny" autora Johana Fabricia, líčící život císařovny Čch'-si, známé rovněž pod svým pravým jménem Jehonala. Touto výraznou osobností se podrobně věnuje i Hufova kniha, jelikož to byla právě Jehonala, kdo v druhé polovině 19. století určoval politiku Čínského císařství. I o této panovnici se traduje, že šlo o krutou intrikánku bez skurpulí, která svou vládou výrazně přispěla k pádu Čínské říše. Pravdou však zůstává, že po smrti císaře Sien-fenga to byla právě Jehonala, kdo (společeně s princem Kungem, pozdějším Jehonaliným nepřítelem) vyvedl dynastii Čching z nejhlubší krize. Jehonala poté vládla jako regentka za svého syna, který v devatenácti letech zemřel. Za nového panovníka Jehonala určila svého teprve tříletého synovce, což jí umožnilo dále panovat jako regentka - samovládkyně. Zemřela v roce 1908 a sní odešla i poslední velká osobnost starého císařství. Nedlouho poté, v roce 1912, vyhlásil Sunjatsen Čínskou republiku. Tajný deník čínské císařovny ukazuje Jehonalu spíše jako osamělou ženu toužící po lásce a pochopení.

Dále se nám představuje carské Rusko, o jehož neslavném konci už bylo tolik napsáno. Historkami prodchnutý konec carské rodiny a slavná bolševická revoluce, o níž toho určitě mnoho vědí naši rodiče ještě ze základní školy, je poměrně oblíbené téma. Pro zájemce o podrobnější informace o osudu carské rodiny a legendami opředeném Rasputinovi mohu vřele doporučit životopis poslední carevny Alexandry, nazvaný "Alexandra", který jsem bohužel četla již před drahnou dobou, nicméně tuším, že autorkou byla Elisabeth Hereschová.

Dále se kniha věnuje Osmanské říši, což je velmi zajímavá tématika. Ve škole jsem si vloni ze zájmu zapsala opravdu vynikající přednášky na téma "Blízký Východ", což mi umožnilo daleko lépe se orientovat v soudobé situaci na Blízkém východě a rovněž získat poměrně ucelený přehled nejen o příčinách zániku Osmanské říše, ale zejména o pozdějším vývoji arabských států, o jejich problémech a důvodech dlouhodobého neutěšeného stavu v mnoha směrech.

Poslední kapitola se zabývá krátkým obdobím existence Německého císařství, které vzniklo v roce 1871, kdy se do té doby roztříštěná německá území sjednotila. Německé císařství však netrvalo dlouho - hned 7. listopadu 1918 byla vyhlášena republika. Mě osobně daleko více zajímá historický vývoj Německa v době, kdy o sjednocení nemohlo být ani řeči. Slavné období "Svaté říše římské" je rozhodně šťavnatější a mnohem komplikovaněší tématikou - sledovat rozdílný teritoriální a politický vývoj či boje o moc mezi jednotlivými panstvími a jejich vládci, spory s římskokatolickou církví apod. - to vše se pro mne stalo lákadlem už v dějepise základní školy.

Hufovu knihu mohu vřele doporučit všem milovníkům historie a nejen jim. Od stejného autora už dříve vyšlo dílo "Nejmocnější říše světa", které pojednává o mém milovaném Egyptě, Persii, Kartágu a Římu a po němž se v brzké době určitě poohlédnu.

Русский язык

10. dubna 2010 v 17:19 | dadulka |  Dadulčiny úlety
Ruština, to je opravdu jazyk, který se mi líbí odjakživa stejně jako němčina, francouzština, angličtina, japonština, italština, španělština atd. Bohužel z výše uvedených jazyků ovládám jen nepatrný zlomek. S ruštinou jsem nicméně chtěla začít už na základce, ale tehdy - krátce po revoluci - to nebyl zrovna hlavní trend. Musela jsem si tedy počkat na školu střední, kde jsme si coby první skupinka sdunetů od revoluce prosadili hodiny ruštiny nejprve jako čistě volitelný a posléze i jako povinně volitelný předmět. Zde jsem získala mé chabé gramatické základy. Po maturitě jsem se chtěla ruštině věnovat dál, a protože na vysoké se situace s nedostatkem zájemců o jazyk na pokročilejší úrovni opakovala, vydala jsem se hledat nějaké kurzy. A čirou náhody jsem natrefila snad na nejlepší kurzy v Praze, které pořádá Ruské středisko vědy a kultury (www). Kam se na ně hrabe slavný Francouzský institut, jehož jsem také věrným studentem (v tomto případě spíše z nouze - tak vysokou úroveň francouzštiny prostě jinde nemají - než že bych byla super spokojená). Zde jsem natrefila na lektorku, na kterou od prvních hodin nedám dopustit a na kurzy chodím výhradně k ní - řeč je o skvělé Irině Arkadějevně Bašmakové, která mě od naprostých začátků, kdy jsem jí ani nerozumněla, natož abych ze sebe dostala slovo, dovedla až k mezinárodní zkoušce.  Ono po české profesorce je to šok, když vás najednou učí rodilý mluvčí, který neumí ani slovo česky, ale zaplaťpánbůh za to - tohle vás totiž donutí komunikovat, i když nechcete a připadáte si často jako idiot. Po  složení zkoušky a obdržení certifikátu jsem se rozhodovala mezi pokračováním k vyšší úrovni  papíru  a specializovaným kurzem vedeným kým jiným než Irinou, a neprohloupila jsem, naopak se mé rozhodnutí ukázalo být tím nejlepším. Kurz zaměřený na kulturu a umění Ruska 19. a 20. století mě už od začítku naprosto nadchl. Irina dokáže o věcech skvěle vyprávět, naučí člověka vnímat obrazy i hudbu úplně jinak, dokonce i poezie, kterou já moc nemusím, je s ní snesitelná. A právě poezie mě inspirovala k napsání tohoto článku, konkrétně následující báseň v kombinaci s vodeoklipem z youtube. Pro milovníky ruštiny uvádím text básně v originále, pro ty, co chtějí porozumět, můj vlastní neumělecký překlad. Tomuto vábení nešlo odolat už z důvodu, že v klipu jsou záběry z jednoho mého hodně oblíbeného filmu. Druhý z nich mám také ráda, zejména kvůli výborné hudbě, třetí jsem viděla pouze jednou. Schválně, kdo z vás uhodne mou filmovou jedničku z těchto tří ukázek? Je-li  video složeno z více filmů, tak se omlouvám - já poznala pouze tři. Malá poznámka na závěr - v písni je poslední sloka vypuštěna a nahrazena první, lépe to zapadá do kontextu.

Юрий Левитанский: Каждый выбирает для цебя
Jurij Levitanskij: Každý si vybírá pro sebe

Каждый выбирает для себя            Každý si vybírá pro sebe
женщуну, религию, дорогу.           nevěstu, vyznání, cestu svoji.
Дьяболу служить или пророку -      Ďáblu sloužit nebo prorokovi -
каждый выбирает для себя.           každý si vybírá pro sebe.

Каждый выбирает по себе              Každý rozhoduje za sebe
слово для любви и для молутвы.     slova pro lásku a pro modlitbu.
Шпагу для дузли, меч для битвы     Rapír na souboj a meč pro bitvu
каждый выбирает по себе.            každý rozhoduje za sebe.

Каждый выбирает по себе              Každý rozhoduje za sebe
щит и латы, посох и заплаты.        štít a výzbroj, hůlku i záplaty.
Меру окончательной расплаты      Svou míru závěrečné odplaty
каждый выбирает по себе.              každý rozhoduje za sebe.

Каждый выбирает для себя...          Každý si vybírá pro sebe...
Выбираю тоже, как умею,              Jak umím, tak vybírám si taky,
Ни к кому претензий не имею -     a k nikomu nemám požadavky -
Каждый выбирает для себя.            každý si vybírá pro sebe.



Vypravěči amerického Jihu

5. dubna 2010 v 15:39 | dadulka |  Dadulka knihomol
Jedinečný výbor povídek autorů moderní jižanské literatury mě naprosto nadchl. Literatura amerického Jihu byla vždy vnímána jako svébytná entita mezi všemi literárními žánry napříč stoletími. Téměř ve všech dílech známých jižanských autorů se odráží místní tradice, kulturní a historické vlivy, náboženství či krásy krajiny. Nejinak je tomu i v tomto sborníku, který vám ve stručnosti představím.

První povídka má název "Vypravěči" a je z pera Freda Chappella. Netypický příběh, kde realita splývá s tajemnem dobře ilustruje vztahy v obyčejné rodině, kde žije poněkud zvláštní strýček, který neustále vypráví příběhy, aniž je však někdy dokončí. Otec se paradoxně celou dobu snaží dokázat, zda je na těchto záhadných historkách zrnko pravdy, ale přes veškerou snahu se odpovědi nedopátrá, zato se stane něco zvláštního - strýček začne vyprávět příběh o oné rodině…

Druhá povídka nazvaná "Sugar, eunuši a Velkej G. B." je i přes své fantaskní prvky jako vystřižená ze skutečného života. Vypráví o chlapci, který hledá své místo ve světě, ale zejména hledá cestu k vlastnímu otci. Sám autor, Lewis Nordan, měl velmi nevyvážený vztah ke svému nevlastnímu otci, což se promítá do celé jeho tvorby.

Třetí povídka se jmenuje "Lásky" a napsal ji Richard Ford a mimo jiné řeší, nakolik se člověk musí vžívat do problému svých bližních, nakolik je musí snášet a zda je někdy lepší uchýlit se k milosrdné lži. Děj se odehrává v několika hodinách a točí se kolem nástupu do vězení jednoho z hrdinů, jeho chování a reakcí okolí na vzniklou situaci.

Čtvrtá povídka "Pohodlí domova" z pera Flandery O'Connorové je velmi dramatická, má velký spád a strhující závěr. Protagonista příběhu, starý mládenec, který se nikdy nevymanil z vlivu svého dominantního otce (který je už dávno po smrti), se zde dostává do konfliktu s matkou a skrze ni i s dávno mrtvým otcem a se svou vlastní nedospělou osobností. Je neuvěřitelné, nakolik nás rodinné prostředí formuje - někdy se z jeho osidel nevymaníme po celý život.

Pátá povídka nese zajímavý název "Jak babička Weatherallová dostala košem" a její autorkou je Katherine Anne Porterová. Popisuje těžké období umírání staré dámy, která vždy byla plná života a v rodině měla silnou pozici. Nemoc ji však donutila umírat jako bytost, jež nerozeznává ani své nejbližší, což si ona sama ovšem neuvědomuje.

Povídka "Pan králík" byla snad jediná, která mě opravdu neoslovila - nemám moc pochopení pro lyricko-poetické prvky a zde jich bylo na můj vkus až příliš. Pravý smysl díla mi proto v několika bodech poněkud unikl, ač základní zápletka byla srozumitelná. Tvorba Eudory Weltyové asi nebude zrovna něco, s čím bych měla potřebu blíže se seznámit.

Sedmá povídka má název "Venuše, Amor, pošetilost a čas" a je primárně zaměřena na rodinné vztahy. Místy až bizarní vyprávění o dvou starých sourozencích, žijících osaměle v rozpadajícím se domě a hrdě vyprávějících, jak odsuzují bohatství a zejména své vlastní příbuzné (ač sami z bohaté rodiny pocházejí a po příbuzných by mohli dobře dědit) začne nabírat grády ve chvíli, kdy se v této podivné domácnosti odehrává tradiční každoroční večírek pro mládež, který sourozenci každoročně pořádají, a ač se ho všechny děti bojí, tak nějak patří k dobrému tónu a společenské nutnosti zúčastnit se ho. Co vše se na večírku odehraje, to nechám na představivosti a zájmu zvídavého čtenáře. Autor Peter Taylor, jež za jeden svůj román získal i Pulitzerovu cenu, opravdu dosáhl uměleckého mistrovství.

Osmá, krátká povídka nazvaná "Bílá azalka" předkládá čtenáři jasné a srozumitelné poselství, které je stále aktuální - problém, kam až sahá hranice lidské obětavosti a ohledů k rodině a do jaké míry je okolí v klidu schopné člověka vysávat a zneužívat. Hlavní hrdinka zde řeší palčivé dilema mezi povinností a očekáváním okolí a právem na vlastní život. Všichni dobře víme, jak nebezpečné může být, zvykne-li si naše okolí na naši ochotu pomoci. Autorkou je Elizabeth Spencerová, která píše v duchu psychologického realismu.

Devátá povídka se jmenuje "Pistole a klobouk" a spadá k nemnoha vtipným příběhům plným děje. Povídku napsal George Garrett, jež píše i historické prózy. S jeho tvorbou se určitě do budoucna pokusím seznámit blíže a čtenářstvu povídku, z jejíhož děje nelze prozradit ani kousek, vřele doporučuji.

Desátá povídka "Obloha je šedá" autora Ernesta J. Gainese vypráví o těžkém životě černošských rodin, to nejen po zrušení otroctví. Černošská témata byla na Jihu vždy velmi ožehavou a kontroverzní záležitostí a Spojeným státům dlouho trvalo se s touto situací aspoň částečně vyrovnat. Příběh malého chlapce z chudé rodiny, jedoucího s matkou do města k zubaři, je místy opravdu dojemný, zároveň je však prodchnut jakousi zvláštní hrdostí a úctou. Chlapcova matka, tvrdá žena zocelená životem, si i přes všechna příkoří a bídu zachovává vědomí své osobnosti a ze svého syna se snaží vychovat správného muže.

Jedenáctá povídka nese název "Náš tajný domov" a napsal ji Barry Hannah. Seznamujeme se zde s dobře situovanou rodinou pořádající večírek, kterého se však nezúčastní téměř žádní hosté. Důvodem je podle většiny divná atmosféra místa. Rodina totiž žije v zajímavém a utajeném trojúhelníku: manžel, manželka a manželova krásná duševně nemocná nevlastní sestra, jež svého bratra miluje láskou přesahující hranice lásky sesterské. Typické parametry autora, jehož díla často obsahují směs temných obrazů, zvrhlých sexuálních představ, freudovských tezí a násilí.

Poslední, dvanáctá povídka "Dětství" autora Harryho Crewse uzavírá celý sborník. Dětství je příběh o malém chlapci, náhle postiženém jakousi záhadnou nevyléčitelnou nemocí, kvůli  níž nemůže chodit. Své dny tráví převážně ve společnosti duševně nemocné tetičky, která mu vypráví všelijaké hrůzostrašné iracionální historky, ve kterých se i přesto skrývá zvláštní poselství.

Pro zájemce o bližší seznámení: Vypravěči amerického Jihu, uspořádali Marcel Arbeit a Jakub Guziur, vydalo nakladatelství Paseka v roce 2006.

Továrna na absolutno

5. dubna 2010 v 15:01 | dadulka |  Dadulka knihomol
Věřím, že dílo ani autora není třeba sáhodlouze představovat, pro mě se však jednalo o zkušenost poměrně novou, jelikož Čapka jsem - kromě povinných povídek na střední škole - nikdy nečetla. Vlastně ani nevím, co mě vedlo k výběru této knihy - možná náhodné setkání s výtiskem v knihovně, kde jsem si uvědomila, jaké mám kulturní mezery. Tak jsem si knihu půjčila a byla jsem příjemně překvapena. Ani ne tak příběhem samým, který není komplikovaný a je poměrně snadné odhadnout, kam bude směřovat, jako spíš hloubkou Čapkova poznání člověka, jeho myšlení a slabin, a zároveň Čapkovým lidským přístupem a pochopením pro naše chyby. Velká znalost mnoha oborů (zejména filosofie) a osobní moudrost autora určitě hrají nemalou roli, stejně jako jeho trefný humor, možná daný tím, že dílo původně vycházelo na pokračování v novinách jako určitý druh fejetonu. V podstatě podobný seriál jako Tři muži ve člunu, akorát občas více nastavovaný okrajovějšími kapitolami, což mi však nevadilo. Rozhodně mě kniha inspirovala k dalšímu průniku do Čapkovy tvorby, alespoň té nejznámější.

… A tak už v červenci vyslovil parlament, že "Toni Bobinet se dobře zasloužil o vlast", a odevzdal mu s titulem maršála hodnost Prvního Konzula. Francie byla konsolidována. Bobinet zavedl státní ateism; jakýkoliv náboženský projev trestán smrtí podle válečného práva.

Nelze přejít mlčením některé scény ze života velkého muže.

Bobinet a jeho matka. Jednoho dne ve Versailles radil se Bobinet s generalitou. Poněvadž bylo horko, postavil se u otevřeného okna; náhle spatřil v parku stařičkou paní, hřející se na slunci. Tu přerušil Bobinet maršála Jolliveta a zvolal: "Hle, pánové, moje matka…!" Všichni přítomní, ano i otužilí generálové zaslzeli nad tímto projevem synovské lásky.

Bobinet a láska k vlasti. Kdysi byl Bobinet za deště přítomen přehlídce vojska na Polích Martových. Když defilovaly těžké agregáty dělostřelecké, najelo vojenské auto do veliké kaluže vody, jež vytryskla a potřísnila plášť Bobinetův. Maršál Jollivet chtěl na místě potrestati velitele nešťastné baterie degradací. Avšak Bobinet jej zadržel: "Nechte, maršálku; vždyť je to bláto francouzské."

Bobinet a invalida. Jednou zajel Bobinet nepoznán do Chartres. Cestou praskla pneumatika, a zatímco ji řidič vyměňoval, přiblížil se jednonohý invalida a žebral. "Kde přišel ten člověk o nohu?" tázal se Bobinet. Invalida vypravoval, že ji ztratil jako voják v Indočíně a že má chudičkou matku a často že po celé dny nemají oba co dát do úst. "Maršálku, poznamenejte si toho muže," řekl Bobinet dojat. A skutečně za týden zaklepal na dveře chatrče invalidovy osobní kurýr Bobinetův a odevzdal ubohému mrzákovi balíček "od Prvního Konzula". Kdo vylíčí radostný úžas invalidův, když otevřev balíček našel v něm bronzovou medalii!

Při těchto výtečných vlastnostech duševních není divu, že Bobinet konečně se uvolil vyhovět horoucí touze všeho lidu a prohlásil se za obecného nadšení dne 14. srpna císařem francouzským. …

K. Čapek, Továrna na absolutno, Millennium Publishing, 2009

Tři muži ve člunu

5. dubna 2010 v 14:59 | dadulka |  Dadulka knihomol
Klasický humoristický román z konce 19. století má dodnes své oblíbence po celém světě. Jeho autorem je Jerome Klapka Jerome, anglický spisovatel a redaktor. Jedinečný a (nejen) mnou tak milovaný suchý britský humor zde dosahuje svého vrcholu. Divím se, že jsem tuto knihu nepřečetla už dříve. Kniha je jakýmsi deníkem či seriálem (nejprve vycházel v časopise) o dobrodružství tří kamarádů, jež si vyrazili na Temži, přičemž kouzlo netkví v nervy drásajících zápletkách, ale spíše ve zcela obyčejných bravurně vylíčených příhodách z lidského života, jež zdaleka nesouvisejí jenom s cestou po řece, proto nemá moc smysl se tady o něm rozepisovat - každý ať si vezme knížku do ruky sám, určitě se zasměje :o)

… A tak jsme se příští večer opět sešli, abychom prohovořili a projednali své plány. Hartus řekl:
"V první řadě se musíme dohodnout, co si vezmeme s sebou. Ty si vem kousek papíru, Jerome, a piš, ty, Georgi, ty si vem k ruce katalog z toho obchodu se smíšeným zbožím a mně někdo půjčte tužku a já potom sestavím seznam."
To je celý Hartus - ochotně vezme sám na sebe břímě veškeré práce a vloží je na bedra těch druhých.
Vždycky mi připomene chudáka strýce Podgera. V životě jste neviděli takový blázinec v domě, jako když se můj strýc Podger pustí do nějaké práce. Od rámaře přijde obraz, stojí opřen o stěnu v jídelně a čeká, až ho někdo pověsí. Teta Podgerová se zeptá, co s ním, a strýc Podger řekne:
"Á, to nehcte na mě. S tím si nikdo z vás nedělejte starosti. To všechno zařídím sám."
A sundá si sako a dá se do toho. Služku pošle koupit za šest pencí hřebíků, a vzápětí za ní žene jednoho z chlapců, aby jí řekl, jak ty hřebíky mají být dlouhé. A tak postupně zaměstná a uvede v chod celý dům.
"Ty jdi pro kladivo, Wille," volá, " a ty mi přines pravítko, Tome, a pak budu potřebovat štafle a taky bych tu měl mít nějakou kuchyňskou stoličku; a Jime! ty skoč k panu Gogglesovi a řekni mu: 'Tatínek se dává pěkně poroučet a doufá, že s tou nohou to už máte lepší, a půjčil byste mu laskavě libelu?' A ty tady zůstaň, Marie, někdo mně bude muset posvítit. A až se vrátí to děvče, tak musí ještě doběhnout pro kus pořádného špagátu. A Tome! - kde je Tom? - pojď sem, Tome, ty mi ten obraz podáš." Potom obraz zvedne, upustí ho, obraz vyletí z rámu, strýc se snaží zachránit sklo a pořeže se, načež poskakuje po pokoji a hledá svůj kapesník. Ale nemůže ten kapesník najít, protože ho má v kapse saka, které si sundal, a nemá ponětí, kam si to sako dal, a tak celá domácnost musí nechat shánění nářadí a dát se do shánění strýcova saka, a strýc zatím tancuje po celém pokoji a kdekomu se plete pod nohy.
"Copak v celém baráku není ani jediná živá duše, která by věděla, kde to moje sako je? V životě jsem neviděl takovou hromadu budižkničemu, na mou duši, že ne. Je vás šest! - a nejste s to najít sako, které jsem si sundal ani ne před pěti minutami! To vám teda řeknu, že ze všech …"
Zvedne se, zjistí, že si na tom saku seděl, a křičí:
" No, teď už hledat nemusíte, už jsem to sako našel sám. Od vás tak chtít, abyste mi něco našli! To bych to rovnou mohl chtít na naší kočce!"
A když se po půlhodině, věnované obvazování strýcova prstu, sežene nové sklo a snesou se všechny nástroje a štafle a stolička svíčka, a celá rodina i se služkou a s posluhovačkou stojí v půlkruhu připravena pomáhat, strýc se znovu pustí do díla. Dva mu musejí držet stoličku, třetí mu na ni pomůže vylézt, čtvrtý mu podává hřebík, pátý k němu zvedá kladivo, a strýc sáhne po hřebíku a upustí ho.
"No prosím," řekne dotčeným tónem, "a hřebík je v tahu!"
A my musíme všichni na kolena a plazit se a hledat, zatímco on stojí na stoličce a remcá a přeje si vědět, jestli ho tam míníme nechat stát celý večer.
Hřebík je konečně na světě, ale strýc zase ztratil kladivo.
"Kde mám kladivo? Kam já jsem to kladivo dal? Kristepane! Čučí vás na mě sedum a ani jeden z vás neví, kam jsem dal kladivo!" …

Jerome Klapka Jerome, Tři muži ve člunu, Aurora, Praha 1995

Velikonoční týden

4. dubna 2010 v 13:41 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Po delší době přidám do vínku něco málo o sobě - to abyste se nemuseli ptát, jak jsem strávila Velikonoce. Nejdůležitějším plánem před svátky pro mě bylo odevzdat diplomovou práci, což se mi podařilo tak napůl - na oddělení ukončování studia sice leží, ale oficiálně odevdána není, protože mi chybí jeden papír s podpisem. Ale dá se říci, že ve srovnání s mnoha spolužáky jsem v předstihu :o)

Ve středu 31.3. jsem se společně s přítelem zúčastnila druhého plesu naší univerzity, který se konal v domě na Smíchově. Přes pomalý náběh byl ples nakonec překvapivě dobrý a opravdu jsme si ho užili - domů jsme dorazili ve tři ráno. Akorát mě trochu mrzí, že klasické taneční hudby se hrálo minimum, patrně z opodstatněných obav, že mladá generace tanečními dovednostmi zrovna dvakrát neoplývá.

S necelými čtyřmi naspanými hodinami jsem ve čtvrtek vyrazila do práce a poté shánět nějakou tu velikonoční pomlázku, abych odpoledne zjistila, že jsem na přednášce sama, nebýt holčiny, co musela dorazit, protože měla půjčené mé poznámky a já je chtěla vrátit. Poté jsem se přesunula na Žižkov do vynikající a mnou velmi oblíbené restaurace Amores Perros na večeři s kamarádkou. Objednala jsem si vynikající nový druh tortily a drink, abych si vzápětí na vlastní kůži vyzkoušela roli bulimičky. Mamča si totiž už v úterý z práce přinesla nějakého agresivního střevního bacila (řádí jim tam pěkná epidemie) a já ho bohužel chytla taky - a jako na potvoru zaútočil zrovna v restauraci ve chvíli, kdy jsem spořádala dobrou večeři. Řeknu vám - když už si chcete někde dvě hodiny užívat různé pozice na WC, tak restaurace s jednou kabinkou na dvě místnosti není dobrá volba. Notabene ne se světlem na fotobuňku, které vám po chvíli zhasne a pak už se jen musíte modlit, abyste se strefili i potmě. Takže večer stál za velké kulové a já se dodatečně omlouvám kamarádce, personálu i hostům. Domů jsem musela jet taxíkem, protože jízdu tramvají bych nezvládla. Pravda, taxikář se mnou jel jako v bavlnce a očekávanou zdrcující sumu přetvořil v sumu snesitelnou, ale byl chvílemi poněkud vlezlý.

Doma jsem vesele pokračovala v okupaci WC a poděkovala mamce za bacil. Pátek jsem tudíž z větší části proležela v posteli, nicméně večer se mi udělalo výrazně lépe, což mě vedlo k přesvědčení, že v sobotu dopoledne vyjížďku na Clifovi zcela určitě zvládnu. Vyjížďku jsem sice zvládla, zato doma se mi udělalo tak strašně zle, že jsem opět musela ulehnout a teplé místečko v novém povlečení opouštět pouze kvůli oné místnosti (zpočátku cca každých 15 minut). Dnešek zatím trávím doma a nejinak tomu bude i zítra. Z plánované přípravy do školy či na státnice prozatím sešlo (budu ráda, když si nachystám věci do práce), zato ale obohatím tento blog několika tipy na zajímavou literaturu.

V pondělí už tradičně předstírám, že neexistuji, protože barbarskou tradici vyplácení pomlázkou opravdu nehodlám ani snášet, natož podporovat. V tomto směru přišla nemoc celkem vhod. Přítel je naštěstí na chalupě, tak bude doma klídek - v Praze nemají tlupy cizích "žebravých" dětí zvonících na všechny zvonky v širokém okolí tu správnou tradici a smysl, takže nikomu neotvíráme. Chcete-li znát můj skutečný názor na Velikonoční pondělí, najdete ho ZDE (proč se opakovat, když už jiná autorka vystihla podstatu věci).

9 žen z Hradu - Olga Havlová

4. dubna 2010 v 13:21 | dadulka |  Dadulka knihomol
Článkem o Olze Havlové svou měsíc trvající ságu o manželkách našich prezidentů ukončím - v historické rubrice není vhodné psát o živých. Navíc se mi nehce hodnotit působení žijících manželek - ještě neuběhla dosatečená doba k potřebnému odstupu a pak jde o poměrně rané a často kontroverzní téma, na které si každý může udělat názor sám.

Olga Havlová si dokázala získat srdce i úctu národa. Většina jejího života však pro mě doposud byla zahalena tajemstvím. Olga se narodila na Žižkově, což výrazně ovlivňilo její osobnost a celý její život. Vyrůstala zde v drsném prostředí. Olžina matka vychovávala své tři děti sama, což kladlo na celou rodinu velké nároky. Děti dospívaly rychle a musely doma pomáhat. Olga se díky tomu naučila praktičnosti a schopnosti rychle se rozhodovat. Rovněž si vypěstovala smysl pro odpovědnost - v raném věku se z ní stala vychovatelka pěti malých dětí její starší sestry, kterou muž opustil. Tak Olga získala i velmi silný vztah ke své rodiny, jějíž hlavou se později stala.

Žižkov byl čtvrtí dělníků a řemeslníků, takže se komunistická propaganda přímo nabízela. Olga se však paradoxně a ojediněle projevila jako radikál. Ač se nedá najít žádná osobnost, od které by svůj názor převzala, Olga byla principiální antikomunistkou už od dětsví a do žádných komunistických svazů pro mládež narozdíl od většiny nevstoupila. V roce 1948 bylo Olze patnáct let, ale než aby vstoupila do strany a šla studovat, raději nastoupila do učení v pobočce Baťových závodů, kde ji postihla nehoda - při práci na lisu přišla o čtyři prsty na levé ruce. Toto své postižení však překonala s tvrdostí příznačnou pro svou povahu - chovala se, pracovala a vystupovala stejně jako dřív (pletla svetry, psala na stroji apod.) a mnoho lidí si nikdy neuvědomilo, že vlastně prsty nemá.

Ve dvaceti letech začala chodit na hodiny herectví a díky tomu se seznámila s Václavem Halvem, který byl o tři roky mladší. Dostala se tak do společnosti, kde se její nedostatečné vzdělání začalo jevit jako problém, Olga se však i přes svou nespornou inteligenci ponechala svůj život, zařídila si nezávislou finanční existenci a zjistila, že není žádnou újmou stát na okraji tehdejší společnosti, pokud s ní na okraji žijí i ti nejzajímavější současníci, kteří se nespolčili s režimem. Na přelomu 50. 60. let už byla vnímána jako Havlova stálá partnerka, a to i přes zjevné nenadšení Havlových rodičů - zejména matky - z této známosti. V roce 1964 už Olga překročila třicítku a hodně stála o formalizaci partnerství sňatkem, což se nakonec (asi více z její iniciativy) stalo.

V roce 1967 Havlovi zakoupili venkovskou chalupu v podkrkonoší, kde se trvale usídlili v období normalizace. Po roce 1968 se Havlovo jméno ocitlo na černé listině a tak žili manželé na chalupě Hrádečku téměř o samotě. Svou přítomností je kromě návštěv přátel oblažovala i tajná policie. Hrádeček se i přesto postupně stal jedním z hlavních míst, kde se setkávali lidé z nezávislé a podzemní kultury. Velkou zásluhu na tom měla právě Olga Havlová a její pohostinství. Olga zároveň byla i jakousi "autoritou" a pevným bodem Václava Havla, na ní často ležel rozhodující díl odpovědnosti. Pak přišel rok 1977 a první zatčení Václava Havla. Kolem Olgy se v té době začalo vytvářet jedno z velkých společenských center disentu. Toto období je sice velmi zajímavé, ale není prostor ho zde do hloubky rozebírat.

Václav Havel ve vězení málem zemřel na zápal plic a tak byl v březnu 1983 propuštěn. Vztah manželů Havlových se tím radikálně změnil - Olga si mezitím našla jiného partnera. S Havlem se domluvili, že se rozcházet nechtějí, ale zároveň už nevedli stejný život jako dosud - žili jednak spolu a jednak každý se svým druhým partnerem. Rok 1989 přinesl velké změny. Olga byla ženou v pozadí, která byla u všeho a Václava Havla ovlivňovala zásadním způsobem. Na druhou stranu vůbec netoužila po popularitě a ztrátě anonymity a nezávislosti, zárověň si však uvědomovala, že prakticky neexistuje lepší kandidát na prezidentský post, proto Havlovu kandidaturu nakonec podpořila. Do své nové role se díky své vnitřní opravdovosti vžila velmi rychle, ač ji zahraniční cesty nebavily a oficiality nudily. Lidé si ji však oblíbili - vycítili, že je sama sebou a nic jim nepředstírá. Objevila i svůj způsob seberealizace, což byla práce v charitě, zejména ve Výboru dobré vůle, který založila v únoru 1990. Její celoživotní síla a obětavost jí bohužel zabránila uvědomit si svou vlastní zranitelnost. Svou nemoc, rakovinu, si uvědomila až příliš pozdě. Zemřela v lednu 1996. POslední poctu jí přišlo vzdát nezvykle mnoho lidí.

Všechny články o životech manželek našich prezidentů byly inspirovány vynikající knihou Pavla Kosatíka "Devět žen z Hradu", kterou vydala Mladá fronta v roce 1999 a z níž také cituji. V současné době vyšla nová, přepracovaná verze, zahrnující i život Livie Klausové.