Květen 2010

24.5.2010

24. května 2010 v 18:43 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Konečně se mi sešel čas i peníze, takže jsem se rozhodla relaxovat od učení návratem na jízdárnu. Dnes jsem měla po roce první pořádnou jízdárenskou hodinu v Hostivaři s Martinou (stáj Hostivař), na kterou jsem se těšila jak malé děcko na Vánoce. Trochu jsem se obávala, že budu z formy, ale kyčel kupodivu nebolela, takže příště může Martina i přitvrdit. Forma byla ovšem dobrá jen pokud jde o fyzičku - po technické stránce to bylo horší (já ale Martinu varovala, že jsem to rok neviděla). Poprvé v životě se mi stalo, že jsem dostala provozáka, který šel extrémě dopředu a já nejenže prakticky nemusela pobízet, ale naopak jsem měla plné ruce práce s udržením koně na otěži v klidném tempu. Podle Martiny je tohle jediná šance, jak se nestrhat a něco se naučit, ale pro mě to byl šok. I Martina mi říkala, že podle mého stylu jsem ty provozáky asi nosila na zádech já. Překvapivě mi kritizovala přehnaný záklon - nešvar z westernu (další šok - předtím jsem bývala kritizována za předklon) a nohy buď moc ve předu, nebo moc pobízivé, či moc cukavé, či naopak vůbec nepřiložené, což bylo vidět ve cvalu na kruhu - když jsem neměla srovnané držení, kůň se hnal jako blázen, na druhou stranu jsme ale dost vypadávali z tempa, protože jsem poctivě nepobízela, což je taky špatně - chce to jak zádrž, tak pobídku. No moc nám to nešlo, ale zas je pravda, že pobídky mi nečinily problém a vždy jsme suverénně nacválali na správnou nohu. I za přechody jsem byla celkem chválená - díky staré trenérce, která to se mnou pěkně promrskávala. Dokonce i za stehenní sed jsem dostala pochvalu! Z koníka jsem sesedla s pocitem, že umím stejné kulové, jako před lety, ale Martina mi po hodině říkala, že to bylo dobré, z čehož mám opravdu radost - pochvala od licencovaného cvičitele vždy potěší. Týrání na jízdárně jsem si před státnicemi vybrala hned z několika důvodů:
1) Budu-li mít po hodině depku, jak jsem neschopná, bude se mi pak dobře učit, protože se budu učit s dobrým pocitem, že alespoň něco mi jde.
2) Zlomím-li si před státnicemi nohu, tak to bude taky v pohodě, protože mě od učení nebude nic rozptylovat.
3) Jestli se na koni zmrzačím úplně, nějaké státnice mě už nebudou vůbec trápit.
Takže se už teď těším na příští pondělí, kdy budeme pokračovat. Možná se ke mě přidá i trenérka, takže se taky jednou pobavím pohledem na to, jak někdo buzeruje ji :o)

Bratři Karamazovi

21. května 2010 v 21:39 | dadulka |  Dadulka knihomol
Zase jednou se potvrdilo to, co o sobě vím už od střední školy - ruští autoři mě prostě z valné většiny neoslovují. Jejich styl mi zkrátka není blízký, což Bratři Karamazovi potvrdili beze zbytku. Velkolepé dílo Dostojevského jsem si vybrala ve snaze zjistit, zda se na mém míjení tohoto autora náhodou něco nezměnilo. Nezměnilo - míjet ho patrně budu minimálně dalších deset let. Čímž nikterak nesnižuji úroveň jeho díla. Bratři Karamazovi jsou románem o čtyřech dílech. Přečetla jsem první dva, seznámila se s postavami, místy se zasmála, místy zamyslela, místy přikyvovala, místy byla napjatá a domýšlela děj a celkově jsem se nenudila - kniha obsahuje mnoho hlubokých pravd a zároveň dokáže zaujmout čtivostí a spádem příběhu. Přes to všechno jsem po dvou dílech knihu zavřela s tím, že další dva díly už si nepřečtu. Necítím totiž zcela žádnou chuť či potřebu vědět, jak to bude dál. A číst něco z musu, jen abych to dočetla a mohla si udělat čárku v seznamu, to jsem nedělala ani na střední škole. Možná by i přes mou chválu stálo za to vylíčit, proč mě dílo k dalšímu čtení nepřesvědčilo, ač gradace příběhu, kde je poměrně od počátku jasné, že dopadne tragicky a nejstarší z bratrů patrně otce zabije (nevím, jen tuším, tak daleko jsem se nepročetla), není vůbec špatná. Od dalšího čtení mě odradilo zejména to, že postavy mi připadají jako z jiného světa a nejsem vůbec schopna si je v reálu představit. Celý příběh jakoby ani neexistoval či nemohl existovat. Hrdinové jsou mi zcela vzdáleni, nedokážu si je vůbec představit jako živé bytosti schopné existence, natož abych si některého oblíbila či se s ním ztotožnila, což já často při četbě dělám. Příběh mi připadá v mnoha bodech uměle vykonstruovaný, jeho promítnutí do reality nemožné ( i když mi všichni znalci Dostojevského namítnou opak), zejména co se týká mnohých více či méně hlubokomyslných úvah hrdinů a jejich následných činů. Nedokážu si představit, že by se takto někdo choval.  Jakoby vše existovalo jen na papíře. Mnoho myšlenek je skvělých a pravdivých, na tehdejší dobu určitě pokrokových, ale většina z nich mi nepřinesla nic nového - šlo o věci už známé, o kterých alespoň tuším, že takto fungují, a nové poznání se tudíž nedostavilo. Možná si teď hodně fandím, ale tak to prostě cítím. Za hrdiny knihy nejsem schopna vidět lidské bytosti, které bych mohla potkat. Hodně z vás namítne, že to pramení z mého naprostého nepochopení díla Dostojevského a patrně máte pravdu. I když - Dvojník se mi líbil moc. Při četbě tohoto díla jsem žádné výše uvedené problémy nepociťovala, naopak - vše mi přišlo velmi živé. Bratři Karamazovi mi oproti tomu přišli tak "unylí", že se na jejich další osudy opravdu mohu zvysoka vykašlat, ať si dělají, co chtějí. I tak jsem se ale rozhodla ukázku z díla zde uveřejnit - zaujala mě zejména z důvodu, že moje mamka je podobného názoru, jako autorem zmiňovaní vzdělaní světští lidé. V další části je dobře vidět úžasná prorockost Dostojevského - jako kdyby žil v této době, tak nadčasová jsou jeho slova (a nejen tady, podobnými vizemi je prošipkována celá kniha - aspoň ta část, kterou jsem četla).

Z hovorů a naučení starce Zosimy
e) O ruském mnichovi a jaký může mít význam

Otcové a učitelé, co je mnich? Ve vzdělaném světě leckdo pronáší za našich dnů toto slovo s posměchem a někteří i jako urážku. A je to čím dál horší. Je pravda, ach ano, že i mezi mnichy je mnoho darmožroutů, paškrtníků, požitkářů a drzých tuláků. Na to ukazují vzdělaní světští lidé. "Jste lenoši," říkají, " a neužiteční členové společnosti, žijete z cizí práce, jste nestoudní žebráci." Avšak kolik je pokorných a skromných mnichů, toužících po samotě a po horoucí modlitbě v ústraní! Na ty se méně ukazuje a jsou vůbec pomíjeni mlčením. Jak by se lidé podivili, kdybych řekl, že od těchto pokorných, toužících po osamělé modlitbě, možná vyjde zas jednou spása ruské země! Neboť jsou vpravdě v ústraní připraveni "na den a hodinu, na měsíc a rok." Zatím chrání ve své samotě obraz Kristův v kráse a neporušenosti, v čistotě boží pravdy ode dnů nejstarších otců, apoštolů a mučedníků. Až přijde čas, zjeví jej kolísavé pravdě světa. To je velká myšlenka. Tato hvězda zazáří od Východu.

Tak soudím o mnichovi, a je to snad nesprávné? Je to snad domýšlivé? Pohlédněte na světské lidi a na všechny, kdo se vyvyšují nad boží lid, není u nich boží podoba a boží pravda porušena? Mají vědu, ale ve vědě je pouze to, co podléhá smyslům. Duchový svět, vyšší polovice lidské bytosti je úplně vyvržena a s jakousi vítězoslávou, ba nenávistí vyhnána. Svět vyhlásil svobodu, hlavně v poslední době, a co vidíme v té jejich svobodě? Jedině otroctví a sebevraždu! Neboť svět říká: "Máš potřeby a proto je ukájej, poněvadž máš stejná práva jako nejznamenitější a nejbohatší lidé. Neboj se je ukájet, spíš je rozmnožuj," - to je nynější učení světa. V tom právě vidí svobodu. A k čemu vede takové právo na rozmnožování potřeb? U bohatých k osamění a duchovní sebevraždě, u chudých k závisti a vraždě, neboť práva jim dali, ale o prostředcích k ukojení potřeb jim ještě nepověděli. Ujišťují, že se svět čím dál tím více sjednocuje, spojuje se v bratrské společenství, protože vzdálenosti se zmenšují a myšlenky se přenášejí vzduchem.

Běda, nevěřte takovému sjednocení lidí! Považují-li za svobodu rozmnožení a rychlé ukojení potřeb, znetvořují svou přirozenou povahu, neboť v sobě vytvářejí mnoho nesmyslných a pošetilých tužeb, návyků a nejbláznivějších nápadů. Žijí, jen aby jeden druhému záviděli, pro požitkářství a vychloubačnost. Hostiny, návštěvy, kočáry, hodnosti a služebné otroky považují za takovou nezbytnost, že pro jejich opatření obětují i život, čest a lidskost, a nemohou-li ji uspokojit, spáchají i sebevraždu. U těch, kteří nejsou bohatí, vidíme totéž, kdežto chudí utlumují neukojené potřeby a závist zatím opilstvím. Ale brzy se místo vína zpijí krví, k tomu jsou vedeni. Ptám se vás: je takový člověk svobodný? Znal jsem jednoho "bojovníka za myšlenku", který mi sám vyprávěl, že když mu ve vězení nedovolili kouřit, tolik trpěl tou újmou, že div nešel svou "myšlenku" zradit, jen aby mohl zas kouřit. A takový člověk řekne: "Jdu bojovat za lidstvo." Jak může bojovat a k čemu se hodí? Leda k rychlému činu, ale dlouho nevytrvá. A není div, že místo svobody upadli do otroctví a místo služby bratrské lásce a spojení lidstva upadli naopka do odloučení a osamocení, jak mi řekl v mém mládí můj tajemný host a učitel. A proto ve světě stále víc pohasíná myšlenka služby lidstvu. myšlenka bratrství a sounáležitosti lidí. Ta myšlenka se vpravdě setkává už s posměchem, neboť jak se má takový otrok zbavit svých návyků, kam se má obrátit, jestliže je tak zvyklý ukájet své nesčíselné potřeby, které si sám nevymýšlel? Je osamocen, a co je mu po celku lidí? Dosáhli toho, že nahromadili víc věcí, ale radosti je méně. ...

F. M. Dostojevskij, Bratři Karamazovi, LEDA 2009

P.S.: Pokus sblížit se alespoň s některými ruskými autory tím zcela určitě nekončí - v novodobější tvorbě mám několik dobrých tipů na autory, s jejichž tvorbou jsem se seznámila na hodinách ruštiny a kteří mě zaujali. Pak je tu ještě výborná Fixní idea (kdože ji napsal?) a skvělý Doktor Živago, kterého jsem četla už před několika lety a úspěšně jsem se prokousala až do konce :o)

19.5.2010 - sbohem zkouškové období

20. května 2010 v 12:37 | dadulka |  Zápisník věčné studentky
Včerejšek byl nadmíru vydařený, ale popořadě. Vzhledem k tomu, že jsem v posledním ročníku a nemáme zkrácený semestr, ale pouze o jednu zkoušku méně, bylo možné začít s předtermíny o týden dřív. Minulé pondělí jsem tudíž absolvovala poměrně záludný test z předmětu "Informační systémy veřejné správy a e-government", na který bylo obecně dost málo času. Já měla ještě k tomu cca o 15 minut méně než většina, protože test se psal na noteboocích a dost dlouho mi trvalo nějaký školní rozchodit. Přednášející toto samozřejmě nezohlednil a odevzdávala jsem stejně jako ostatní s vlastními už předem nachystanými notebooky (my chudáci, co svůj neměli, jsem si nejprve museli zprovoznit školní šmejdy, což byl někdy dost oříšek - nebyla jsem sama). Nicméně se zadařilo nevídaným způsobem a z dvojky mám opravdu radost - dostali jsme ji pouze tři, jedničku neměl nikdo. Velmi teoretická naděje na zisk červeného diplomy tedy stále trvá. Ve čtvrtek jsem absolvolala další, víceméně jen formální zkoušku z předmětu "Česká politika v EU", který jsme z velké části absolvovali už v loňském roce, jen pod jiným názvem. Poté následovala poměrně pohodová zkouška toto pondělí z volitelného (tedy mnou bohužel povinně zapsaného - byla jsem jediná, kdo si zapsal něco jiného a pro jednu osobu se nepřednáší) předmětu "Environmentální politika EU a globalizace" a poslední tečkou, která ukončila jak poslední zkouškové v mém dosavadním životě, tak i mé celkové studium na této univerzitě, byla písmená zkouška z předmětu "Sociální a ekonomická geografie EU", která se konala včera. Velká většina třídy doufala, že test bude opraven hned poté, abychom se mohli jít konečně zapsat na státnice a vybrat si aspoň nějaký termín dřív, než je dálkaři zcela rozeberou. Bohužel se můžeme zapsat na termín až po složení všech zkoušek (jak já záviděla těm, co mají termín přidělený dopředu), takže se do poslední chvíle neví a jeden jen ztrácí čas čekáním. A protože jsem test odevzdávala o pět minut dřív, požádala jsem zkoušejícího, zdali by některé neopravil přednostně. Bohužel se stejnou myšlenkou za ním postupně přišlo 15 lidí, takže se zatvářil, že to nedá, nicméně že můžeme hodinu počkat, kdyby náhodou nikdo nepřišel na konzultační hodiny, že bude opravovat. Na konzultace samozřejmě lidé čekali, nicméně naděje umírá poslední a tentokráte se opravdu čekání vyplatilo. Po 45 minutách čekání se mu podařilo dva testy orpavit a jeden z opravených byl můj! Po pravdě jsem to čekala - jsem u něj dobře "zapsaná" už od první hodiny a ptala jsem se první, takže mi logicky měl dát přednost. Jestli stihl opravit i ostatní, nevím, nicméně já ještě s jedním šťastlivcem (u kterého se to taky dalo očekávat - jakožto jediný od nás hlásící se na Ph.D. je miláčkem všech) jsme vyrazili na Žižkov oficiálně ukončit studium a vybrat si termín na státnice. Termíny naštěstí nebyly rozebrány do mrtě a tak se mi podařilo urvat řekla bych luxusní termín za čtyři týdny (celkem dost času na učení) ve skvělém čase hned ráno od devíti - v osm tam, v půl deváté tahat a v devět na řadě, čili mě nebude nikdo rušit při přípravě a nebudu sedět dopoledne doma s nervy na špagátě, což bych jinak seděla - další volný termín byl pak až odpoledne. Jak se i paní úřednice ve škole vyjádřila: "Vemte devátou, v poledne už budete vesele chlastat." Navíc je to hned pondělí, což mi při mé týdenní vytíženosti vyhovuje maximálně - o víkendu mám nejvíce času na učení. I když jak tak koukám na to právo, to se asi nikdy nenaučím - biflování nazpaměť mi nejde, raději mám věci logické, jež se dají pochopit a odvodit. Ale co, modrá je taky hezká barva, hlavně že bude doma. Zbývá ještě počkat na hodnocení diplomové práce a otázky k obhajobě, ale celý "porod" kolem diplomky tu asi rozeberu někde extra - bylo to opravdu zajímavé.

Oceán v kapce rosy

14. května 2010 v 20:51 | dadulka |  Dadulka knihomol
Oceán v kapce rosy je knížka zenových příběhů francouzského autora Henriho Brunela, kterého k zen buddhismu přivedlo onemocnění cukrovkou a s tím související nutnost zcela změnit životní styl. O tom však dílo není, daleko více se jedná o sborník těch klasických příběhů, které jsou i nám Evropanům srozumitelné. Zenové příběhy jsou lehké, vtipné, často pohádkově laděné, ale přesto v sobě skrývají jisté zvláštní kouzlo. Jakoby měly něco navíc, ono nevystvětlitelné a často neuchopitelné cosi, které nám po přečtení příběhu zůstane na jazyku a jež nejde popsat pouhými slovy. Sama jsem se po přečtení mnohých vyprávění zarazila  a začala uvažovat o hlubší podstatě příběhu, jehož smysl není vždy na první pohled zřejmý. Zenové příběhy mohu doporučit všem, kteří mají rádi tajemné příběhy z dávné minulosti, jež jsou však něčím víc než jen pohádkou s jasným koncem. Pro ilustraci zde uvedu typický příběh.

Stříbrný zvonek

V oněch dobách žil na venkově poblíž Eda, dnešního Tokia, starý, velmi moudrý mnich, který byl znám i v nejvzdálenějších končinách Císařství vycházejícího slunce pro svou zbožnost a stále dobrou náladu. Tošibu se usmíval na všechny a na všechno. Nástrahy života přijímal vždy s dokonale vyrovnanou myslí. Jednou se ho jeden horlivý žák odvážil zeptat:
"Mistře, jak to, že jste stále veselý a nic vás nevyvede z míry, ani zima, ani horko, ani žízeň, ani hlad, a dokonce ani lidská zloba?"
"Svěřím ti své tajemství," řekl Tošibu. "Pokaždé, když se rozezní stříbrný zvonek, který mi visí nade dveřmi, musím se ovládat, abych nezačal tancovat, takové mi působí potěšení a radost..."
Tento žák sice dával okázale najevo hlubokou zbožnost, ale měl zlé srdce. Byl závistivý a žárlil na štěstí bližních. Usmyslil si, že stříbrný zvonek ukradne, aby také mohl prožívat neustálou radost. Jedné noci se zmocnil zvonku mistra Tošibua, schoval si jej pod plášť a utíkal domů. Hned nazítří ho pověsil nade dveře a těšil se, jak bude vychutnávat nehynoucí štěstí. Čekal, ale nedočkal se. Zvonek zacinkal desetkrát za den pokaždé, když zafoukal vítr nebo vešel nějaký host. A NIC. Nic se nedělo a žák neprožíval žádnou radost. Dokonce ho to cinkání, na které stále číhal, začalo popouzet. I v noci se mu zdálo, že je slyší. Nechutnalo mu jíst ani pít a stal se popudlivým. Bylo to tak zlé, že se rozhodl vrhnout se mistrovi k nohám, poprosit ho o odpuštění a stříbrný zvonek mu vrátit.

A tak jednoho rána zvonek mistrovi přinesl a rozeštkal se kajícným pláčem. Mistr nevzrušeně připevnil zvonek zpátky nade dveře a žákovi odpustil. Když si byl žák jist, že vše je doopravdy odpuštěno, zeptal se mistra:
"Mistře, rád bych porozuměl tomu, proč zvonek, který vám přináší tolik radosti, pro mne byl zdrojem utrpení?"
"Cypřiš ve dvoře," odpovědel Tošibu.
Připomněl mu tak známý zenový kóan, který znají všichni studenti zenu:
"Co je to zen?" ptá se žák.
"Cypřiš ve dvoře," zní mistrova odpověď.

Zen je skutečně "cypřiš ve dvoře", "žebrácká hůl", "miska rýže", nebo... stříbrný zvonek. Zen je tím vším a zároveň tím není. Je tady a tam, a přitom není ani tady, ani tam. Zen je to, co je prosté, zjevné a bezprostřední, a přitom zůstává neproniknutelnou záhodou.

Jak ráda bych jednou dosáhla alespoň zlomku takové duševní vyrovnanosti...

H. Brunel, Oceán v kapce rosy, Garamond 2008

Ostrov

8. května 2010 v 9:27 | dadulka |  Dadulka knihomol
Po mnou zde už zmiňovaném a vychvalovaném Konci civilizace Aldouse Huxleyho se mi dostala do rukou další jeho kniha s názvem Ostrov, tentokráte snaha o zobrazení jakéhosi ideálního uspořádání společnosti, kde každý má právo na šťastný a plnohodnotný život a neomezený duchovní růst. Musím na rovinu přiznat, že tato pozitivní utopie, kteoru Huxley napsal třicet let po díle Konec civilizace, mě zdaleka tolik neoslovila. Stejně jako autor jsem si celou dobu uvědomovala nemožnost existence takovéto společnosti (leda tak na nějakém námi neobjeveném ostrově, kde by místní obyvatelé žili bez jakéhokoliv povědomí o okolním světě). V situaci, kdy si lidé uvědomují existenci jiného modelu života, se tento model i přes všechny své chyby stává velkým lákadlem. V knize se sice občané ostrova Pála nechtějí stát součístí většinového systému, nicméně bohužel, jak ukazuje závěr, nemají moc na výběr - jejich budoucí rádža netouží po ničem jiném než po zaplavení ostrova západními investory, penězi a technikou a k tomuto účelu se neštítí ničeho, ani pokusu o ozbrojený převrat a obsazení ostrova cizími vojsky. Zájmy občanů, čťastně žijících ve zdánlivě prostém, ve skutečnosti však duchovně velmi hluboce založeném světe (postaveném ne na dogmatech klasické víry, ale na opravdovém prožívání a poznání vlastního nitra), jsou rádžovi, mladíkovi toužícím pouze po ziscích z těžby ropy, ukradené, ba více - má pro ně jen opovržlivý úsměšek. Z tohoto pohledu kniha působí zajímavě, někdy mi však popisy hledání správné cesty, poznávání sebe sama, významu jógy, meditace a nutnosti najít vždy to jediné opravdové přišly poměrně rozvláčné, nezáživné a nudné. Přece jen měl Konec civilizace daleko větší spád a pro mě i daleko větší nádech reality. Asi nejsem zas tak velký idealista, za jakého se považuji (anebo budu duševně omezená).

Pro zájemce krátká, pro mne celkem stravitelná, ukázka:
... Uvědomění toho, kým ve skutečnosti jsme, vede k Dobrému bytí, a důsledkem dobrého bytí je nejpřiměřenější způsob konání dobra. Nicméně pouhé konání dobra Dobré bytí nevytváří. Můžeme být ctnostní, aniž bychom však věděli, kým ve skutečnosti jsme. Lidé, již jsou toliko dobří, nejsou Dobrými bytostmi, jsou pouze pilíři společnosti.
Většina takových pilířů je svými vlastními Samsony. Podpírají, leč dříve či později též stahují dolů. Nikdy neexistovala společnost, v níž by konání dobra bylo především plodem Dobrého bytí, a tudíž neustále přiměřené. To ale neznamená, že taková společnost nebude nikdy existovat a že my tady na Pále jsme blázni, když ji chceme vytvořit.  ...

A. Huxley, Ostrov, Maťa, 2001

1. máj 2010

2. května 2010 v 20:29 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Letošní první máj jsem poprvé v životě strávila opravdu klasicky. Tedy - alespoň jsem se o to pokusila. Počasí přálo, takže jsem sobě i partnerovi naordinovala povinnou procházku Petřínem. Ještě po cestě přes Vltavu mě ale víc zaujala šlapadla, kterých byla plná řeka, a tak jsem si poprvé v životě mohla objet kus řeky na šlapacím posouvátku. Doposavad jsem Vltavu znala pouze z parníku a motorové lodi. Poté jsme oklikou přes Karlův most a Pražský hrad vyrazili na Petřín, abychom se vyhnuli možným davům (prý tam měla být nějaká líbací akce, pokus o rekord či co). Tímpádem jsme sice velkým obloukem obešli i sochu Karla Hynka Máchy, ale co - já pro jeho dílo stejně nikdy neměla moc pochopení, povinná četba Máje pro mne byla utrpením (s výjimkou krátké vlastenecké pasáže o matičce zemi). S čím jsme ovšem ani jeden nepočítali, byly davy lidí na Petříně u rozhledny, a to z toho důvodu, že ODS v rámci předvolební kampaně asi rozdávala pivo zadarmo (či za ony pověstné dvě koruny už nyní). Taková fronta lidí u stánku, to jsem dlouho neviděla. Na druhou stranu je třeba přiznat, že fronta do bludiště byla neméně úctyhodná. Takže jsem pouze hmátla po programu (abych doplnila mé chabé znalosti, jak mi bylo naznačeno), Honza po balónku (aby mohl inhalovat helium) a mazali jsme pryč. Zpátky jsme se vydali přes zahradu Kinských a na Andělu jsme byli cobydup.

A protože první máj, lásky čas, mám zde jednu speciální fotografii, aby čtenáři viděli, jak hluboký cit jednoho změní...
No řekněte, nesluší mi to?

A tak jo, jasně že to nejsou moje vlasy a není to ani na Petříně prvního máje. Tuhle fotografii dělal Honza o pár týdnů dříve na Matějské. Míjeli jsme stánek s parukami, tak jsem ho vybídla, ať mi nějakou slušivou vybere, a řekla bych, že se poměrně hodně trefil. Chvíli jsem i uvažovala, že si ji koupím a budu tak šokovat kamarády. A taky si jednou vychutnám ten krásný pocit, mít čím pohazovat...