Červen 2010

Na jahodách

29. června 2010 v 12:55 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Zasloužený odpočinek po státnicích trávím aktivně - na koních, na zahrádce či četbou. Dnes jsem od Clifa vyrazila na samosběr jahod, aby bylo z čeho na zimu navařit džemy. Domácí je prostě domácí, já bych ty kupované nepozřela, leda snad ty opravdu kvalitní a drahé. A musím říct, že oproti loňsku, kdy jsem na doporučení kamarádů jela poměrně daleko od Prahy na farmu, kde bylo k dispozici jedno poměrně vysbírané pole, čili trhání se změnilo spíše v hledání, letos jsem se na internetu dozvěděla o vyhlášených kunratických jahodách, které je možné si rovněž nasbírat. Všem jahodovým nadšencům vřele doporučuji - pole jahodami doslova přetékalo, takže jsem trhala plnými hrstmi. Za hodinku jsem měla plný "vajlink" - něco přes devět kilo (s těmi v žaludku skoro deset). Markantní rozdíl oproti loňsku, kde jsem za dvě hodiny pilné práce zvládla pouhých šest kilo. Jahody jsou zde navíc větší, sladší, šťavnatější a celkově chutnější. A to jsou pole v těsné blízkosti Prahy - z mého bydliště cca deset km (výrazný rozdíl ve srovnání s loňskou cestou do Mochova). Cena za kilogram je čtyřicet korun - no nenasbírejte si :o) Jak jsem koukala, jahodových plantáží je v okolí Kunratic opravdu hodně, takže zde bude asi i více pěstitelů a prodejců (jahody Kunratice či Kunratické jahody), čili nemohu přesně říct, u jakého jsem vlastně sbírala - co jsem koukala, v provozu byla minimálně dvě oddělená pole, kde se pilně sbíralo. Ale patrně jsem zvolila dobře - to "mé" bylo zastrčené vzadu, jahody vypodložené slámou a na obrovském poli pár lidí. Jestli mamču neodradí dnešní várka, možná ještě vyrazím.

Státnice na první letní den

24. června 2010 v 18:24 | dadulka |  Zápisník věčné studentky
Hurááááá, jupííííí, juchúúúúú atd.!!!!! :o) V pondělí jsem úspěšně ukončila má vysokoškolská studia složením státní závěrečné zkoušky. Teda řeknu vám - byla to dřina, snáším to čím dál hůř a nervy byly tentokrát parádní. Dobře jsem totiž věděla, že před komisí složené z dvou právníků (a ekonomky) nemám šanci obhájit diplomku lépe než za dva - hodně mě "zjebali" za formální stránku. Holt tomu odbornému obsahu nerozumějí :o) A tím se má naděje na zisk posledního červeného diplomu snížila na cca 5% - mít třikrát za jedna z odborných předmětů se moc často nestává. Takže jsem se rozhodla soustředit se na holé prolezení, ovšem i tak ve mně zůstala malá jiskřička naděje a do učení jsem dala všechno. Bohužel to vždy záleží na štěstí při tahání otázek, a toho se mi nikdy dvakrát nedostávalo.

V neděli večer už mi bylo tak zle, že jsem si ani nedala maminčinu výbornou čerstvě upečenou bublaninu. Den D přišel v pondělí ráno - měla jsem jít na řadu jako první, což znamenalo být už v 7:30 ve škole. V půl deváté jsem si měla tahat otázky. Bublaninu jsem si k snídani sice dala (pět kusů koláče) s vědomím, že energie se musí někde brát, ale dokonce i můj mlsný jazýček se klepal. V osm hodin byla škola stále jak po vymření a já si začala říkat, co se děje. V půl deváté se objevila paní ze studijního, odemkla třídu a na mou otázku, že bych si už měla tahat otázky a kde všichni jsou, v klidu odpověděla: "To víte, předseda komise prof. Boháček je bohém, dejte mu akademickou čtvrthodinu, on přijde a čas na přípravu se vám nastaví." Ve třičtvrtě na devět stále ani živáčka a má nervozita se pomalu měnila ve vztek. Jako já vím, že pro komisi jsou státnice opruz, ale mohli by mít alespoň tolik elementární slušnosti a vychování, aby přišli včas, notabene když vědí, že na ně čeká skupina vyklepaných lidí, po kterých se chce výkon. Tohle udělat někde na jednání, už by nemuseli chodit, ovšem student hold musí počkat, že. Za deset minut devět se dostavil první člen komise, který na mou žádost o zahájení reagoval: "To já nemůžu, musíte počkat na Boháčka," a zase odešel. V devět hodin (kdy jsem měla začít obhajovat, alespoň podle plánovaného časového harmonogramu) Boháček stále nebyl přítomen, zatímco já vzteky skoro lezla po zdi. V devět pět mě vyhledal první příchozí "komisař", že sice Boháček stále není, ale už alespoň přišla třetí členka komise a že si tedy mohu jít vytáhnout otázky. Boháček se objevil téměř ve čtvrt na deset naprosto v pohodě s neotřesitelným postojem, že vše je naprosto v pořádku a on dorazil zcela na čas - slůvko omluvy opravdu nečekejte, není důvod.

Já mezitím zjistila, že poprvé v životě stálo štěstí na mé straně. Vylosované otázky byly opravdu z těch lepších. Trojka vždy bylo mé šťastné číslo. Posuďte sami:
1) Evropské správní právo - ot. č. 3: Evropská charta místní samosprávy a evropská charta regionální samospávy (fakt luxusní otázka)
2) Geografie a regionalistika EU - ot. č. 3: Vznik a vývoj státu, možnosti nabytí státního území ve vztahu k EU (jeden pomalu vymyslí i z hlavy)
3) Obecná studia o EU - ot. č. 13: Lidská práva v kontextu EU (jediná z otázek od č. 10 do č. 14, kterou jsem opravdu uměla dobře, takže narozdí od maturity byla třináctka šťastné číslo)

Obhajoba se mi mimořádně povedla, což přesvědčilo Boháčka o tom, že si dvojku zasloužím - sám by se kvůli formální stránce prý přikláněl ke trojce. Ono to celé s diplomkou byl boj - psala jsem ji s odborníkem z ministerstva průmyslu a obchodu, který se jadernou energetikou zabývá v praxi, aby to mělo hlavu a patu. Vedoucího mi jen titulárně dělal přednášející ze školy po vzájemné dohodě. Když jsem mu přinesla napsanou práci (v lednu), ani se nenamáhal přečíst si alespoň úvod a závěr a rovnou mě začal kritizovat za nedostatek citací, proti čemuž se já ostře ohradila - z 80% jsem vycházela z cizojazyčných pramenů, a rozhodně jsem je do práce nepřekládala slovo od slova. Prostě jsem si něco k tématu nastudovala, abych o dané problematice něco věděla a mohla tedy napsat určitou část - samozřejmě sama a vlastními slovy. A v tomto případě podle mě opravdu nejde o citování. Prameny, ze kterých jsem čerpala myšlenky, v seznamu literatury či pod čarou uvedeny byly. Prý však v malém množství - vedoucí mi řekl, že mi nikdo nebude věřit, že jde o můj vlastní text a ať tam narvu nějaké citace navíc (česky: ať předstírám, že jde o opsaný text), aby to vypadalo dobře, s čímž jsem ho já slušně poslala někam se slovy, že tohle tedy dělat nebudu a že si odevzdám to své, s plným vědomím, že to nebude za jedna. Jsou však věci, za které opravdu nestojí ani ta nejlepší známka, a tohle je jedna z nich. Navíc ať si pánové zkusí mou práci napsat - opravdu zjistí, že informací je poskrovnu. No nakonec mi vedoucí jedničku dal, že prý obsah je fakt dobrý (to bylo i pro mne překvapení), nicméně od oponenta jsem dvojku slízla. Ale zaplať pánbůh za ni. Díky tomu a obhajobě, ze které byli unešeni všichni včetně Boháčka (ještě za dveřmi mi zdůrazňoval, jak moc se mi povedla), jsem dvojku dostala i od právníků u státnic.

Pak přišly na řadu jednotlivé otázky. Pořadí, v jakém budu odpovídat, jsem si mohla zvolit sama. Komise byla proto překvapena, že jsem se rozhodla začít právem - to si zpravidla každý šetří v naději, že ke konci bude docházet čas. Mně však otázka opravdu sedla. Dále jsem pokračovala geografií, kde jsem stihla vyjmenovat pouze možnosti vzniku státu v současnosti a na další dvě třetiny se už nikdo neptal, ač jsem jim v rychlosti přečetla, co všechno ještě na tom papíru mám (jen aby viděli, že opravdu umím). Skončila jsem lidskými právy, kde se mi zázrakem podařilo vytáhnout z hlubin šedé kůry mozkové starý rozsudek Evropského soudního dvora, o němž se jednou na přednášce zmiňoval skvělý prof. Pomahač, ač jsem ho vůbec neměla do příprav na státnice zahrnutý - prostě jsem najednou věděla, že to je ono. Příklad komise ocenila a tudíž mě poslali za dveře, aby se mohli poradit o známce a sdělit mi výsledky. A pokud jsem jim správně rozuměla (jistá si budu, až mi ten diplom dají do ruky), nemožné se stalo skutkem: opravdu mi z otázek dali třikrát za jedna, což by na červený diplom mělo stačit! Radost neznala mezí, ale přišla se zpožděním - člověk je bůhvíjak dlouho "na prášky", a pak to najednou všechno během chvilky uteče... Dost dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomila, že je to za mnou a jaký je to úspěch (a ještě lepší pocit). Jediné, co mi je opravdu líto, je to, že se toho můj tatínek nedožil. Mrzí mě to kvůli němu - mít dítě s vysokou školou byl jeho sen. V mém případě se bohužel nedočkal ani maturity, ale pevně věřím, že to ví, a pyšní se po celém Ráji.

21.6.2010

22. června 2010 v 16:58 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Tento článek měl být zas na nějakou dobu poslední, alespoň co se reportu z Hostivařské jízdárny týče. Opakovací úroveň hodin mě přesvědčila o tom, že je načase posunout se někam dál, což však znamená někde jinde, což ovšem bude chvíli trvat. V Hostivaři jsem se primárně chtěla přesvědčit o tom, že fyzická schránka ještě drží (kupodivu drží dobře) a že technicky jsem se nepropadla na dno (to se myslím taky nestalo). Nicméně jsem si chtěla dát tento poslední trénink, protože jsem byla domluvená s maminkou, že se na mě půjde taky jednou kouknout - nikdy žádný můj trénink neviděla. V dobré náladě jsem tedy vyrazily, abychom se ve stáji dozvěděly, že z ososbních důvodů musely být hodiny zrušeny. Důvod byl opravdu pádný, čili o nic nešlo, ale bylo mi líto, že mamča zase uvidí kulové. I když - možná je to tak lepší (trenérka ví, co se mi vybavilo, ale tady by se neskákalo, takže by nebylo co řešit). Ušetřené peníze se taky hodí, Clif nutně potřebuje pedikúru z rukou odborníka. Já jsem trénink doháněla dnes v sedm ráno na Doltonu buzerací mladého provozáka, kterého teď jezdím - je bez botiček, a k jeho smůle ho zatím nenakovali a asi ještě chvíli nenakovou, čili místo do lesa chodíme na jízdárnu. A to je tedy něco - nejprve chce lítat a pak chce jít domů. Zatím se vždy pokusil vozit mě na kruhu takovým způsobem, až jsem mu dnes vyhrožovala, že si dojdu pro klacek a pak ho o něj přerazím. Nakonec jsme se sice domluvili i bez klacku, ale to už jsem byla úplně vyřízená. Nutno podotknout, že už minule to probíhalo v podobném duchu, což mě dnes přinutilo vzít si na jízdárnu jiné uždění. Moudré rozhodnutí, které ve finále mělo celkem výsledky - po hodině práce klidný, celkem uvolněný pohyb se schopností obstojně zatočit do obloučku a nechat se trochu sebrat na otěž, aniž by koník chápal přiložení libovolné holeně kdekoliv jako signál k úprku vpřed a zkrácení otěží jako signál k protažení hlavy a krku všemy směry, jen ne dolů. Bohužel vzhledem k časovým dispozicím jsem si takhle užívala maximálně deset minut, než jsme museli končit. No veselo bylo, a asi ještě i bude - pochybuju, že tento týden nakovou. Protože to minulý týden vypadalo, že se v terénu celkem slušně dáváme dohromady, rozhodla jsem se jet na Kaštánkovi i na celodenku s kamarádem příští středu, takže jsem na budoucí vývoj zvědavá, za současných podmínek.

Údolí rozhodnutí

18. června 2010 v 16:13 | dadulka |  Dadulka knihomol
Příprava na státnice mi bohužel z velké části nabourává čtenářský apetit. Ono po několikahodinovém koukání do papírů nemá jeden moc hlavu na to, koukat i do jiných stránek. Nicméně i tak musím občas otevřít knihu, a protože podnětů k myšlení je mnoho, sáhla jsem po vyloženě oddechové četbě, která mě ovšem příjemně překvapila. Osmisetstránkový román "Údolí rozhodnutí" je slavným dílem americké spisovatelky Marcie Davenportové. Jedná se o rozsáhlou ságu, popisující tři generace rodiny Scottů z Pittsburghu. S rodinou Scottů je úzce provázána ocelářská huť, již rodina vlastní. Huť je nejen zdrojem příjmů, ale pro některé členy rodiny ztělesňuje smysl života. Román začíná v roce 1873, kdy se - doprovázeni ústřední postavou celého románu, Marií, mladičkou služebnou nastupující u Scottů - seznamujeme se členy rodiny, jejich životy a s životem huti, což pro mne jako pro laika bylo mnohdy zajímavé (ocelářství opravdu nerozumím). Do života huti záhy vstupuje i boj za práva dělníků a problémy rodící se odborářské organizace. V čem je román zajímavý pro českého čtenáře: S druhou generací Scottů do děje vstupují i čeští přistěhovalci, pracující v huti, kteří se snaží vybudovat si ve Státech nový a lepší život, žijí však ve velmi nuzných podmínkách. Prolínání americké rodiny s rodinou českých přistěhovalců se prohlubuje a vrcholí sňatkem představitelky třetí generace s potomkem těchto přistěhovalců, žijícím po vzniku  nezávislé Československé republiky v Praze. Dle mého názoru autorka projevila velké pochopení pro českou otázku a boj za samostatnost, vrcholící během první světové války. Román končí v roce 1941, kdy Spojené státy vstupují do druhé světové války. Než se tak stane, jsou čtenáři seznámeni se zhoršujícími se poměry v Československu, s narůstajícími obavami a s Mnichovskou dohodou - téma, jež se v americké beletrii moc často nevyskytuje. Román mohu vřele doporučit širokému okruhu čtenářů - je to moc hezké, příjemné a odpočinkové čtení.

14.6.2010

16. června 2010 v 7:06 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Jak již bylo zmíněno, jízdárenskou buzeraci jsem si nenechala ujít ani v den přítelovy promoce a tak jsem se z restaurace vyřítila v době, kdy ostatní teprve dojídali hlavní jídlo, a mazala domů vysportovat výborný dezert (čerstvé, ještě horké marcipánové krutony s opečenými kaštany a pařížskou pěnou). Po příchodu do stáje mě veselá nálada brzy přešla - Martinu a vlastně i celou stáj postihla velká osobní tragédie, již mi zde nepřísluší rozebírat. Nicméně hodinu Martina zrušit nechtěla, jen mě požádala, abych jí dohlédla na přípravu všech čtyř koní, a pak ze mě klasicky udělala vedoucího jezdce tentokráte (za neúčasti trenérky) poněkud slabších jezdců. Rovněž se mě dotázala, zda mi nebude vadit malá opakovací hodina. Za dané situace bych jí odkývala téměř cokoliv, ovšem to jsem ještě nevěděla, že Martiny pojetí začátečnické hodiny mi po třiceti minutách způsobí bolavá stehna. Téměř celou dobu se jezdilo ve stehenním sedu, lehký klus se omezil na minimum, pracovní nebyl vůbec. Navíc jsem poprvé musela Montyho tlačit dopředu - na jízdárně bylo bahýnko a jemu se do něj vůbec nechtělo zabořit kopýtka. Dokonce jsme řešily, jestli nekulhá, což znamenalo další kola navíc ve stehenním sedu jen pro mě, aby Martina něco viděla. Cval na kruhu jsme si taky dali, hezky kolem na středu klidně stojících koní se začátečníky (nedokážu si v podobné situaci představit koníky z Doltonu, snad jen Jurášek by stál jak socha). Takže hodina co do jízdárenských prvků chudá byla, ale co do posilování poměrně výživná. Navíc jak se oteplilo, jde mi všechno hůř, dýchání holt dělá svoje. Domluvená jsem opět na příští pondělí, po státnicích. To bych v případě úspěchu konečně mohla předvést na koni onu tolik požadovanou uvolněnost...

Promoce v "Pažoutovském" stylu

14. června 2010 v 18:54 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Nebojte se, nic jste nepropásli. Řeč není o promoci mé, nýbrž o promoci přítelově, která se konala dnes v devět hodin ráno v aule České zemědělské univerzity. Hned na začátek musím napsat, že šlo o jednu z nejlepších promocí, kterou jsem zatím viděla - velmi rozumný počet projevů, které se místy daly i poslouchat (obyčejně u podobných přednesů dost trpím). Následovala malá exkurze po části areálu univerzity - komplex je to vskutku ohromný, jeden by se ztratil raz dva - s návštěvou pracoviště mého přítele, zatím ve fázi zabydlování, kde jsme absolvovali zajímavou přednášku s ukázkami různých technických udělátek (podrobnosti po mně ale nechtějte). Poté následoval výborný obídek ve velmi příjemném prostředí restaurace U bílého lva, který jsem bohužel musela kvůli odpolednímu tréninku absolvovat ve zrychleném režimu. Tento článek ale nepíšu proto, abych se rozplývala nad oslavou bez jediné chybičky, nýbrž proto, abych se dostala ze stavu hlubokého citového rozrušení, do jakého jsem po oslavě upadla. Vysvětlím vám, proč.

Celou neděli jsem přemýšlela, co hezkého si vezmu na sebe, aby se Honza mohl chlubit, jakou babu urval. Váhala jsem mezi bílými kalhotami s krásnou halenkou a hedvábnou sukní s neméně hezkým sáčkem. Probuzení do pondělního zataženého rána, kdy se z oblohy snášely šňůry vody, mi způsobilo šok. Vidina bílých kalhot se s narůstajícími loužemi rozplývala před očima, stejně jako vidina sukně podmíněná obutím otevřených červených páskových střevíčků na bosou nohu. Míru mého zklamání si jen těžko dokážete představit, zejména ti z vás, kteří vědí, že s oblékáním nemívám problémy. Narychlo jsem začala řešit, co na sebe. Všechny možné osvědčené slušivé kombinace mi najednou přišly unylé a bez života. Za každou cenu jsem chtěla být ta nejkrásnější a nejoriginálnější. Nutno potknout, že co se originality týká, rozhodně jsem nezklamala - originálnější strašidlo do zelí by i na zemědělce těžko hledali. Z jakéhosi mě neznámého důvodu jsem si nakonec vybrala okoukanou kombinaci nijak extra slušivých klasických černých kalhot a žlutého flitrovaného trička s nápisy a potisky, ve kterém jsem se poprvé objevila už na vlastním maturitním večírku. Na tom by možná nebylo nic zas tak divného, korunu jsem tomu však nasadila ve chvíli, kdy jsem si - nechápu, proč - na toto oblékla úplně nový SVETR (přičemž všichni včetně mě vědí, že pletenina je ve společnosti zcela nepřípustná, zejména vedle chlapa v obleku) v MODRÉ barvě (člověk ani nemusí být návrhářem, aby mu z této kombinace nevstávaly vlasy na hlavě) a vyrazila jsem s dobrým pocitem, že jsem se konečně rozhodla. Dobrý pocit mi vydržel cca pět minut, než jsem se v odraze okna autobusu nespatřila. Následovala jasná volba - světr buď zapnutý až ke krku, nebo svlečený - nic mezi tím nepřipadalo v úvahu. Po zjištění, že měkký teplý svetr pouští chlupy jako Clif na jaře mi pomalu mrzl úsměv na rtech - černé kalhoty se brzy změnily v cosi porostlé srstí. Při příchodu do auly a shlédnutí všech těch dívek v sukních a šatech jsem měla sto chutí se otočit a jít domů. Nicméně jsem sebrala odvahu a zůstala - s plným vědomím, že toto bude společenský propadák století, jež si všichni budou díky fotografiím a videu připomínat ještě po padesáti letech. Originální strašák do zelí tak zůstane zachován i pro příští generace. Tímto se Honzovi omlouvám na mnoho let dopředu. Raději ani nechci vědět, co bude chudák odpovídat na otázky typu "A kdo je ta zajímavě oblečená osoba po Tvém boku?" Mamka doporučuje odpovídat: "To prosím je Pažout v ženském provedení." Pokud jste viděli film "Román pro ženy", velmi dobře víte, co mám na mysli. Po příchodu domů a zjištění, jakou hrůzu že jsem měla na sobě, mamka se smíchem prohlásila "No tak sis to dala na Pažouta". Slzy, které mi vstoupily do očí, rozhodně nepatřily k těm šťastným. Ještě teď se mi ze sebe chce brečet (nebo bych raději měla napsat zvracet?). Dnešní den byl nádhernou ukázkou toho, že když se člověk za každou cenu snaží udělat ten nejlepší dojem, často nakonec situaci překombinuje tak, že je výsledek buď k pláči, nebo k smíchu. V mém případě asi obojí, i když mi bude ještě hodně dlouho trvat, než se nad pažoutovskou oslavou zasměju i já...

7.6.2010

8. června 2010 v 17:00 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Jak se to říká - třetí hodina že je kritická? V případě včerejší jízdárny se toto rčení potvrdilo. A to nejen z důvodů, že jsem se nějak nemohla srovnat a ke konci jsem i cítila nohy, ač se zas tolik nemakalo. Bohužel mi přišlo, že kvalita hodiny byla tentokráte pod úrovní a doposud zde chválenou Martinu musím lehce zkritizovat. Opět mě v roli spolujezdce doprovázela trenérka, a vyjádřila se rovněž ve smyslu, že hodina byla tentokráte více než jen lehce odfláklá. V prvé řadě se nám moc nelíbilo, že si Martina k placeným hodinám s provozáky (tvořili jsme tříčlennou skupinu) přibrala ještě na trénink holčinu s vlastním koněm, čili pozornost Martiny byla rozpolcená mezi nás a ji, k čemuž by podle mě v případě předem objednaných a tvrdě platících klientů docházet nemělo. V dobách mé instruktorské praxe by mě ani nenapadlo si něco takového dovolit a plně se nevěnovat zákazníkům. A protože nás tímpádem bylo hodně (čtyři lidi), byl poněkud problém se cvalem - já musela cca deset minut krokovat na kruhu jak dítě na pouťovém poníkovi a čekat, až si odcválají ostatní alespoň jedenkrát obdélník na každou ruku, abych si pak ve finále zacválala tak dvě kolečka na každou stranu a neslyšela k provedení ani slovo, a to i přesto, že cval na jednu (už si nepamatuji, kterou) stranu se nám ale vůbec nepovedl. Za největší propadák hodiny však považuji "dovnitř plec". Tento vysoce náročný cvik po nás byl v úvodu požadován jakoby nic, ač já jeho techniku neovládám, což jsem promptně sdělila Martině. Následoval nepříliš vydařený pokus o předvedení onou holčinou s vlastním koněm a Martinino podivné vysvětlení, z čehož jsem rozhodně nebyla moudřejší, a proto jsem se opět ozvala s tím, že stále nechápu. Jakou reakci od trenéra očekáváte vy jakožto platící klient, který hodiny navštěvuje, aby se něco naučil? Myslím, že většina z vás něco ve smyslu "tak dobře, vysvětlím ti to znovu / projdeme to společně ještě jednou" a podobně. Já jsem si místo toho vyslechla, že chyba je na mé straně, protože jsem nedávala pozor na to, co ona říká, jelikož kdybych dávala, tak to musím pochopit. Takže jsem asi buď neschopná, nebo blbá, pravděpodobně kombinace obojího (necituji, to už je můj doplňující komentář). Martině zjevně ušlo, že mi není dvanáct a nevozím si tam zadek za to, že jsem zametla dvůr a uklidila hovna, a že tedy tento přístup jaksi není na místě. Požádala jsem proto, zda by mohla jet první trenérka a prvek mi předvést, jelikož ona ho narozdíl ode mě ovládá, avšak ani tento návrh nebyl přijat a následoval povel, ať jedu. No tak jsem tedy jela a předvedla nějakou hrůzu před rohem - no jak by také ne, když jsem vůbec netušila, co se po mě chce - za což jsem byla zkritizována a odvelena na kruh, aby si to aspoň ostatní mohli v klidu vyzkoušet. Po nějaké době se Martině asi nemehla zželelo a zavolala mě zpět na stěnu, že to tedy zkusíme ještě jednou s jejím vedením. Upřímě pochybuji, že se zadařilo, ale na druhou stranu je fakt, že po slovech "dobře, to je ono" jsem získala jakoustakous představu o tom, jak má cvik vypadat, a po výkřiku "přikopni si ho tam vnitřní botou" jsem následně i přišla na to, co má dělat vnitřní noha. Žádné jiné vysvětlení provedení prvku se nedostavilo. Po přečtení článku pana Záliše věnovanému cviku "dovnitř plec", jež mi po včerejší hrůze poslala trenérka, jsem se sice dobrala obecného povědomí o tom, jak vést koně rukama i nohama a jak má onen tajuplný pohyb vypadat, nicméně bych v první řadě očekávala, že tuto vzdělávací práci má dělat cvičitel, pokud po mě na hodině předvedení takového prvku (či parodie na něj) chce. Jsem opravdu zvědavá, co přinese příští pondělí...

Myši mají pré... ?

5. června 2010 v 23:18 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Aneb variace na známé pořekadlo v mém podání. Mamča totiž ve středu odjela na chatu ke kamarádce na krátkou dovolenou. Tedy odjela... byla odvezena mou maličkostí, která se natřásala nadšením, že bude mít do neděle domeček jen pro sebe. Mnoho lidí by takovou příležitost pořádně uchopilo za pačesy a uspořádalo mejdan. A protože i já si musím od učení na státnice občas odpočinout (nejlépe denně), uspořádala jsem si dnes zcela ojedinělou one-woman show. Sobotní program vypadal následovně:

1) Budíček
- byl původně nastaven na sedmou, abych si v klidu stihla nachystat snídani a vypravit se na francouzštinu. Kdo mě zná, ví, že jsem ranní ptáče, které má problémy dospat, takže jsem se skvěle odpočatá vzbudila v půl sedmé (což je na mé soudobé poměry poměrně pozdě) a vyskočila z pelechu vstříc novému krásnému slunečnému dni.

2) 6:30 - 7:00
- ranní hygiena a snídaně mi nezabrala mnoho času - stačilo si vyčistit zuby a smíchat jogurt se sušenkami a ovocem. Holá nutnost je pro mne černý čaj s citronem, můj tradiční ranní nakopávák, bez kterého nejsem schopná existovat.

7:00 - 8:00
- hodinu, která mi zbývala do odchodu na francouzštinu, jsem aktivně strávila u počítače studiem jednoho právního dokumentu v angličtině, který se ukázal být k nezaplacení - jiný podklad k otázce č. 9 ke státnicím z oblasti práva EU a teorie VS nemám. Sepsáním druhé A4 poznámek jsem s učením pro tento den skončila.

8:00 - 10:00
- cesta do Francouzského institutu, jak jinak než s knihou v ruce, se tentokráte nevyplatila. Po příchodu na hodinu jsem cca pět minut konverzovala, abych si pak vyslechla ne zrovna povedené exposé jedné studentky a následně dostala papír s textem s tím, že zbylý čas (draze zaplacených 90 minut) mám strávit tím, že budu sepisovat syntézu. Nic ve zlém, ale to mohu doma dělat taky, a ne tím ztrácet čas a utrácet peníze na kurzu. Lektor kamsi odešel (asi na kafčo), takže jsem se sebrala a vypadla s brbláním, že sedět tam je ztráta času.

10:30 - 12:30
- domů jsem dorazila v půl jedenácté rozhodnutá, že konečně využiji krásného počasí k nějaké kreativní činnosti, a umeju alespoň některá okna. Nakonec jsem se při mytí nádobí tak zhrozila pohledem na kachlíčky v kuchyni, že jsem vzala kýbl, hadr a tekutý písek a dvě hodiny strávila piglováním kuchyně - dlaždičky, mikrovlnka, sporák a linka se teď jen lesknou. Nutno podotknout, že v naší velké kuchyni jsou dvě hodiny práce jak když plivne.

12:30 - 13:30
- úklid kuchyně jsem zabalila s tím, že zbytek kdyžtak postupně douklízím někdy po kouskách, a jala jsem se připravovat oběd.

13:30 - 14:00
- obídek (mimochodem, byl vynikající - lepší, než když jsem stejný recept zkoušela minulé úterý poprvé) jsem si vzala na terasu, abych se mohla kochat počasím a výhledem do zeleně, což nemá chybu. Budu muset jíst venku častěji, dá-li počasí. Vypila jsem si čajíček a vrhla se do odpolední části mé samopařby.

14:00 - 18:00
- celé odpoledne jsem strávila mytím oken. Jeden by se až divil, kolik to zabere času, když jich v domě zas tak moc nemá. Pravda, hodně času zabírá umývání žaluzií, to je velká piplačka. Nicméně se mi podařilo umýt skoro vše, co jsem chtěla (pouze na garážové dveře se dostane příště).

18:00 - 18:30
- po slunném dni bylo potřeba oběhat zahradu a zalít všechno, co na ní roste. Byla jsem překvapená, kolik kytek v květináčích se u nás nenajde :o)

18:30 - 19:00
- rychlá, předem nachystaná večeře a odjezd na mou druhou zahrádku.

19:00 - 21:00
- práce na zahrádce, kterou mám teď jen pro sebe. Zapotila jsem se hned na začátku. Po hodině strávené v předklonu s motyčkou v ruce začínám cítit záda. Ale udělala jsem vše, co jsem chtěla.

21:00 - 21:30
Cesta domů s krátkou zastávkou v obchodě, kde jsem dokoupila suroviny na zítřejší oběd. Budu experimentovat - vymyslela jsem si vlastní jídlo, tak uvidíme, zda to nakonec k tomu jídlu bude.

21:30 - 22:30
- večerní hygiena. Původně jsem měla v plánu pokračovat zkouknutím jednoho dílu Dr. House, ale nakonec dostala přednost manikúra, kterou jsem po dnešku potřebovala jako sůl.

22:30 - ???
- v jedenáct už jsem chtěla být v pelíšku, ale nakonec jsem se rozhodla napsat tento článek. Někteří z vás si budou ťukat na čelo či nechápavě vrtět hlavou, že jsem si nenašla lepší zábavu. Na druhou stranu - nic člověku tak nevyčistí hlavu od učení a navíc je zde velká šance, že zítra obdržím velkou pochvalu. Takový mejdan ocení každý druh rodiče na světě - vyzkoušejte to také!

P.S.: Po přečtení tohoto článku, který jsem pro mamku vytiskla, aby se měla na co těšit už cestou domů, mamča prohlásila, že bude na dovolenou muset jezdit častěji, alespoň 5x do roka :o)

31.5.2010

2. června 2010 v 7:48 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Tak mám za sebou druhý trénink na jízdárně, tentokráte ve společnosti mé (dnes už bývalé) trenérky jako spolujezdce na druhém koníkovi. Hned na úvod si musím sobecky pohonit ego tvrzením, že druhá hodina byla daleko lepší než první - už jsem věděla, co od koníka očekávat, takže jsme měli daleko lepší a plynulejší tempo s minimem startování do rychlejšího pohybu. Martina si zjevně vzala mé minulé sebevědomé prohlášení, že může přitvrdit, k srdci, a nešetřila nás - lehký klus bez třmenů s vysedáváním už po mně nikdo hóóódně dlouho nechtěl. Ještě že jsem si pak mohla před cvalem odpočinout - v té době byla Martina plně koncentrovaná na trenérku, a protože vím, že některé z vás potěší informace ohledně trenérčiny domělé neschopnosti, musím ocitovat Martiny výkřik "Nejsme tu na dojení!", který následoval ve chvíli, kdy trenérka patrně protáhla koníkovi udidlo v hubě (bohužel jsem se zrovna nedívala). I jinak občas vedly zajímavou diskusi. Je pravda, že z čeho jsme obě byly "perplex" (já hned na první hodině), je, že koníci chodí hned od samého počátku vyvázaní. Na to vůbec nejsem zvyklá, vždy jsem na začátku musela nejprve koníka uvolnit na volné otěži a pak teprve začít na tu otěž sbírat. Martina argumentuje tím, že tak máme možnost soustředit se na sebe a že potřebuje, aby jí provozáčci odšlapali hodiny i s malými dětmi, což já chápu - taky že mým hlavním důvodem, proč si tyto hodiny platím, je snaha o jezdecké zlepšení. Aby tento článek za něco stál, musím na závěr zhodnotit i některé své chyby - tentokráte jsem několikrát slyšela "ruce k sobě!" a pak jsem předvedla mistrovskou úroveň inteligence při povelu "zkrať levou otěž!", kdy se po mém provedení pokynu jen suše ozvalo "to byla pravá". Pokračujeme příští pondělí, nicméně v mezidobí mě čeká hned několik koníků - v úterý jsem vstávala v půl šesté, abych stihla projet nového svěřence z řad Doltonských provozáků a následně potrápit starého. Den jsem úspěšně zakončila u mého vlastního ubožáčka lehkou hodinovou vyjížďkou a večer jsem proklimbala u učení. Tomu říkám kvalitní příprava na státnice :o)