Srpen 2010

Víkend 14.-15.8.2010

27. srpna 2010 v 20:03 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Konečně se dostávám k ohlédnutí za mým letošním jediným výleto-zážitkově stráveným víkendem. To byste neřekli, kolik mají nezaměstnaní práce se sháněním práce (a jak strašně depresivní to je, když nemůžete nic sehnat). Nicméně o tomto tématu dnes psát nechci, zato bych se ráda věnovala víkendu v půlce srpna, který jsme strávili s Honzou převážně na Vysočině. Vše začalo v sobotu ráno, kdy jsme odváželi mamku na dovolenou k její sestře na chalupu poblíž Kamenice nad Lipou (už jsem ji zde zmiňovala v článku o rybízobraní). Na oběd jsme však byli pozváni do maminčina rodného domu v Pelhřimově, kde dnes bydlí její bratr s manželkou. Oběd byl jako vždy výtečný, a co teprve ty dezerty! Vynikající domácí štrůdl a naprosto úžasný dort s tvarohovým krémem a ovocem - na pohled na úrovni špičkové cukrárny, ale navíc čerstvý domácí (no prostě jsem do sebe kromě polévky, pečeného kuřecího stehna a salátu narvala i několik kousků štrůdlu a asi šestinu dortu, přičemž jsem se hned začala těšit na snídani). S plným břichem jsem usedla za volant a mamču odvezla na chalupu, odkud jsme s Honzou pokračovali do Slavonic na prohlídku města a zejména historického podzemí. Byla to paráda - jiní návštěvníci kromě nás nebyli, a tak se průvpdce lehce nechal přemluvit, aby nás vzal na dlouhý okruh, ač jsme měli zaplacený krátký. Řeknu vám, byla to dřina - chodby byly nejen mokré a špinavé, ale úzké a hlavně s nízkými stropy, což má páteř pocítila dost výrazně. Byla jsem totiž líná poctivě se batolit, takže má záda večer pokrývalo několik nových krvavých strupů. A můžu vám říct, že po pár stech metrech batolení a la kačenka jsem měla pocit, jako bych běžela maraton. Průvodce byl díky svému hobitímu vzrůstu těžce ve výhodě. Rovněž nemohu opomenout výbavu - protichemické vysoké gumové holinky (zaplať pánbůh za ně, místy bylo přes 20 cm vody), jakýsi hábit ve stylu pláštěnky, který ale promokal, a nezbytná baterka, aby si jeden mohl posvítit na cestu. Všem nadšencům vřele dporučuji - prolézat podzemí má prostě něco do sebe. Poté jsme obešli náměstí a vyšlápli poměrně dlouhé a nepříjemně točité schodiště, abychom ze staré věže obdivovali krásu Slavonic a okolí z ptačí perspektivy. Po krátké návštěvě místního hřbitova (můj nápad) a pauze na zmrzlinu (Honzův nápad) jsme se vrátili do Pelhřimova, kde nám byla naservírována "lehká" večeře o několika chodech a na doporučení příbuzných jsme večer zamířili do místního pivovaru na jakousi pivní slavnost. Na dvoře pivovaru byla shromážděna snad půlka města - Češi zkrátka na pivo nedají dopustit, tedy až na mě. Už jen z "vůně" tohoto moku se mi dělá lehce nevolno. Navíc ta hořkost, brrr! Honza vyzkoušel místní kvasové a bylo opravdu nechutné. Pivovar jsme proto záhy opustili a šli obejít centrum Pelhřimova, kde v osm večer chcíp pes, a to doslova. Tak jsme se trapně vydali domů. Ani už nevím, kdo z nás nakonec rozhodl, že se ještě jednou mrkneme do pivovaru, a tentokrát jsme neprohloupili - zrovna začala hrát kapela "The Beatles Revival", a nehrála vůbec špatně. Hezky jsem si zatančili na betonovém dvoře před pódiem, a nebyli jsme zdaleka jediní. Bohužel kapela účinkovala pouze hodinu, a další program nás přesvědčil, abychom večerní povyražení ukončili už definitivně.

V neděli jsme vstali časně - já od přírody, Honza byl násilně probuzen, dali si vydatnou snídani (kromě čtyř kusů štrůdlu jsem zvládla i celou třetinu dortu) a autem se posunuli 2 km k Pelhřimovskému hřbitovu, odkud jsme měli naplánovaný pěší výlet na Křemešník, známé poutní místo na stejnojmenném kopci, vzdáleném nějakých 8 km. Šlo se dobře, ale srdce bolelo při pohledu na tu záplavu hřibů v lesích, kterou tam člověk musel nechat, protože neměl do čeho sbírat. Na Křemešníku jsme si místo oběda naservírovali lanové centrum, které naštěstí nebylo zas tak moc náročné, alespoň ve srovnání s mou loňskou zkušeností s lanovým centrem v Českém ráji. Poté jsme se vydali zpět do Pelhřimova a autem pokračovali směrem na Tábor, na prohlídku Chýnovské jeskyně, jež se nachází nedaleko. Tato vápencová jeskyně je jednou z největších na našem území a je opravdu nádherná, návštěvu vřele doporučuji. Po prohlídce jsme se rozjeli do Sezimova Ústí, kde se nachází vila manželů Benešových, prezidentského páru, jež je pro mne velkým vzorem. Honza zrovna tohle asi moc neprožíval, ale pro mne měla návštěva hrobu našeho bývalého prezidenta velký význam. Vilu bohužel lze navštívit pouze po předchozí domluvě s Úřadem vlády, a to jen jeden víkend v měsíci a navíc ve skupině. V pět večer jsme konečně vyrazili zpět na Prahu. Dálnice jela překvapivě parádně, takže jsme po šesté už stavěli v nákupním centru nedaleko našeho domečku koupit něco k večeři, konkrétně čínu, která mne opravdu nenadchla - v tomto podniku už si ji nedám, ač mám se stejným provozovatelem v jiném středisku ty nejlepší zkušenosti. A pak už jsme jen seděli na terase, zobali čerstvě natrhané ostružiny, odpočívali a kochali se krásným letním večerem...

Sašenka

11. srpna 2010 v 7:49 | dadulka |  Dadulka knihomol
"Sašenka" je název knihy, kterou jsem přečetla jedním dechem. Dílo pochází z pera známého britského historika Simona Montefioreho, který se výrazně proslavil zejména svými knihami o Stalinovi (budu muset někde sehnat). Zájem o Rusko je pro tohoto autora příznačný - jeho předci z Ruska uprchli na přelomu 19. a 20. století. K napsání vynikajícího románu "Sašenka" autora motivovalo více než desetileté bádání v ruských archivech, kde objevoval příběhy lidí. Díky tomu je kniha pravdivým příběhem, který zobrazuje skutečné osudy, ač jsou hlavní hrdinové smyšlené postavy, motivované "pouze" záznamy v archivech. Kniha reálně vykresluje poměry v tehdejším Rusku a místy je díky své syrovosti dost drsná, nicméně člověk nemůže před skutečností zavírat oči (či autor pokládat pero), naopak je třeba si uvědomit, jak se věci měly (a mají). Z tohoto důvodu bych dílo promptně zařadila do seznamu povinné četby, aby alespoň někteří  v obrysech pochopili, co znamenala Stalinova hrůzovláda (já osobně ho řadím o stupínek výš než Hitlera).

Děj knihy je rozdělen do tří kapitol a psán na pozadí historických událostí, plný skutečných postav. V první části se ocitáme v Petrohradě v roce 1916. Sašenka, hlavní hrdinka knihy, je šestnáctiletá dcera bohatého židovského obchodníka a právě se vrací domů z Ústavu šlechtičen. Je však zatčena a poslána do vězení. Posléze zjišťujeme, že Sašenka se cele oddala tehdy revolučním myšlenkám bolševismu, nicméně díky otcově vlivu je z vězení záhy propuštěna. Její nadšení pro bolševiky se však nezmírnilo, naopak - plně se vrhla do podpory revolučního hnutí. Děj první části vrcholí revolucí a Sašenka (krycím jménem soudružka Polární liška) se stává Leninovou osobní písařkou.

Druhá část se odehrává v roce 1939 v Moskvě. Stalin je na vrcholu moci, nejhorší období čistek už má za sebou. Sašenka, téměř čtyřicátnice, je stále oddanou komunistkou, zcela věrná straně a Stalinovi, veří v každou jeho myšlenku včetně nezbytnosti čistek a teorií o špionech a spiknutích. Je provdána za čekistu Váňu, rovněž oddaného pracovníka strany, a má dvě malé děti - Sněženku a Carla. Rodina patří na vrchol, má k dispozici dům, daču, ato, služebnictvo a přátelí se s nejvyššími představiteli státu. Do této rodinné idyly však uhodí blesk v podobě spisovatele Goldena, který se vášnivě zamiluje do Sašenky. Sašenka, která nikdy nepoznala lásku a jejíž manželství s Váňou bylo uzavřené po zralé úvaze, jeho city opětuje a zrodí se zakázaný milostný vztah, trvající pouhých jedenáct dní. Během této doby dojde k zatčení některých Sašenčiných příbuzných a nakonec zmizí i Sašenčin milenec. Rodina se začíná bát, a proto domluví plán na odsun dětí na Kavkaz. V tom jim tajně pomáhá jediný opravdový přítel, Satinocv rovněž čekista. Váňa je krátce nato zatčen, Sašenka proto posílá děti s chůvou pryč, k rodinám, jejichž jména nezná. Hned nato je zatčena. Jak to bude dál, neprozradím, nicméně ukázka níže je právě z jednoho ze Sašenčiných výslechů (nebojte, patří k těm snesitelnějším).

Třetí část nás zavádí do roku 1994. Zde se setkáváme s Katynkou, mladou historičkou, najatou k tomu, aby vypátrala rodiče Rozy, staré paní, jež byla jako dítě adoptována a touží zjistit, co se stalo s její rodinou. Paralela k Sašenčiným dětem se přímo nabízí, Katynka tak začne pátrat, co se vlastně s celou rodinou stalo a jak skončili Sašenka a Váňa...

... Slyšela, jak otvírá zásuvku svého psacího stolu. Otevřely se jednoduché dveře na druhém konci místnosti. Slyšela, jak muži dýchají a jak jim vržou botsy, když přecházeli těsně kolem ní.
"Ne, perský koberec ne, ten je dobrý. Rozviňte tamten. Ano, ten," říkal Berija.
Uslyšela tupé žuchnutí. Začaly ji pálit oči - znovu ta nesnesitelná karafiátová kolínská -, cítila zápach až v ústech.
"Děkuji, soudruhu Býku!"
Byl to tedy Kobulov. Co to znamená? Nějaká hra? Náhle ji zavalil strach.
"Dobrá. Tak teď. Vezmi soudružku Polární lišku zpátky do cely - a ... raz, dva, tři ... obrat!"
Sašenku něco uhodilo do pravé tváře tak prudce, že se zatočila, popolétla o několik rkoků a upadla na podlahu. Svět se rozpadl na bouři rudých skvrn v diamantovém kaleidoskopu. Ležela na vyleštěných parketách a hleděla za sebe k psacímu stolu, kde stál usmívající se Berija s černým býkovcem v rukou.
Držela se za tvář, která jako by pulzovala vlastním rytmem, a uviděla přes naleštěné vysoké boty před sebou hromádku šatstva, zacákaného uschlým blátem. Uvědomila si, že to žije, hýbá se a chvěje se. Její zrak upoutaly čerstvé krvavé rány a modré a žluté modřiny na holé kůži, zkrvavené prsty a neoholený obličej s tak opuchlýma zarudlýma očima, že se skoro neotvíraly. Sašenka ztuhla zděšením.
"Co si myslíte, že jste to přinesli sem?" zeptal se Berija. "Copak jste nevěděli, že tu mám Sašenku? Nezaklepal jste, soudruhu Kobulove! To jsou mi tedy způsoby!"
"Promiňte, Lavrentiji Pavloviči, nevěděl jsem, že máte práci," řekl obr Kobulov. "Museli jsme trochu pracovat na tomhle pytli sraček, je to další tvrdohlavý případ. Ale nechceme, aby viděla něco, co by ji mohlo vyplašit, že ne?"
"Absolutně ne," řekl Berija. "Pomoz jí vstát a odveď ji do její cely."
"Taková ošklivá modřina!" řekl Kobulov, dotkl se její tváře a nakrčil lesknoucí se nos. "Muselas do něčeho narazit." Pomohl jí na nohy. Sašenka nemohla odtrhnout oči od těla na špinavém koberci. "Pojď, musíme tě chránit před tím nechutným pohledem - soudruha Rodose je těžké zadržet, když se do něčeho zakousne."
"Rodos?" zamumlala.
Na druhé straně místnosti si hrál s černým obuškem podsaditý muž s chlupatým mateřským znaménkem na tváři, protáhlým obličejem a hlavou jako masová koule.
Vyšetřovatel Rodos v šedé vojenské blůze přepásané širokým armádním opaskem a ve vysokých botách skromě pokrčil rameny, a když Sašenku obdařil vyzývavým pohledem, začal muže na kobeci mlátit přes břicho; zdvihal obušek pomalu a rozvážně, jako by odpaloval míč. Člověk na podlaze pokaždé zanaříkal jako kráva, kterou kdysi Sašenka viděla rodit na statku Zeitlinových na Ukrajině.
"Je to na pohled surové, ale je to fascinující, ne?" zeptal se Berija, když vycházela. ...

Simon Montefiore, Sašenka, BB/art, 2009

Svatba 9.7.2010

9. srpna 2010 v 18:48 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Přesně po měsíci nastal ten správný čas pro delší článek, týkající se mé účasti na svatbě sestry mého přítele. Stále jsem čekala na fotografie, ale protože se žádné rozumné a stažitelné zároveň neobjevily, musíte vzít zavděk slovním popisem.

Pro začátek pořádek ve jménech - nevěsta je Bára a ženich Petr. Matka nevěsty se jmenuje stejně jako já (aspoň se to Honzovi dobře pamatuje) a rodiče ženicha budu pro zjednodušení oslovovat tchán a tchyně - přece jen patřím k nevěstině straně. Honza nejen, že je bratr nevěsty, ale rovněž šel i za svědka. Já hrála úlohu společenského doprovodu. Toliko k rozdělení rolí a teď už k samotné akci.

Vlastně ještě ne. Nemohu si odpustit stručně okomentovat způsob, jakým jsem byla na svatbu pozvána. Že ze mne Honzova rodina nikdy dvakrát nejásala, je známý fakt, v důsledku čehož jsem byla na svatbu pozvána Honzovou maminkou způsobem "No Honza by tam měl mít partnerku.", nevěsta mě tak nějak nepozvala vůbec (teda jako asi počítala, že půjdu, ale že by řekla něco ve stylu "budu ráda, když přijdeš", to ne) a ženich mi přímo řekl, že jemu je moje účast celkem fuk. Mé nadšení akce se zúčastnit tudíž nebylo valné od samého začátku.

Páteční den byl naplánován následovně: Příjezd na hlavní stanoviště - roubenou chaloupku v Českém ráji, kterou vlastní Honzova rodina a kolem níž se vše odehrávalo, jsem měla naplánovaný na osmou, což znamenalo vstát v pět a v půl sedmé odjíždět z Prahy. Dorazila jsem přesně a neváhala jsem přiložit ruku k závěrečným přípravám. Bohužel asi pouze tu levou. Ono když mi někdo řekne "musí se něco udělat s tím stolem, ozdob to" a na otázku "jak?" následuje "jak chceš", tak to prostě udělám podle sebe. Následuje-li reakce "ale takhle jsem si to vůbec nepředstavovala, to je špatně", nelze se divit mému výrazu. Naštěstí alespoň auto jsme s Honzou nazdobili hezky, řekla bych.

Před jedenáctou se odjíždělo na obřad, který se konal na krásném hradě Valdštejn, mnou navštíveným poprvé. Poněkud suchopárná cesta vzhledem k tomu, že skoro nikdo netroubil (kromě nás). Obřad byl naplánován na pravé poledne. Celý den panovalo krásné počasí (někteří by spíš řekli úmorné vedro), takže jsme myslím všichni ocenili příjemné prostředí chladné hradní kaple. Poté následovalo tradiční focení a pak čekání na nevěstu s ženichem, při kterém jsem zjistila, že ženichova sestra neumí otevřít dveře u auta. Abych to vysvětlila - parkovalo se vedle sebe na nakloněné cestě, z čehož by jeden odvodil, že si při vystupování musí dveře přidržet, nechce-li, aby třískly do auta stojícího vedle, čímž bohužel byla nová nablýskaná Audina zlínského fotografa. Pán byl natolik taktní, že při objevení škrábance ve tvaru pětikoruny zachoval dekorum a dělal, že o ničem neví. Já si jen myslela své o osobě, která za jízdy tvrdila, že už je řízením tak postižená, že na místě spolujezdce mimovolně šlape nohama jako na pedály - výzva pro odborníky na mentální poruchy - aby pak někomu sedřela lak mými dveřmi. Pro další přesuny dotyčná beze slova využila jiný odvoz.

Po obřadu jeli vybraní jedinci na hostinu, zatímco zbylí se začali přesouvat na chaloupku, kde se konala večerní afterparty. Já jakožto Honzův doprovod vyrazila na hostinu, pro niž novomanželé vyhlédli statek U Škodů nedaleko Turnova. Statek mne nadchl hned při příjezdu, kdy jsem zjistila, že se zároveň jedná o jízdárnu, kde je možné si koně i zapůjčit a vyrazit na projížďku po místní nádherné přírodě. Stáje a koníky jsem se vydala omrknout hned, jakmile jsem se mohla vytratit od stolu. Rozhodně se sem někdy vypravím a domluvím si výlet koňmo - nejlépe na celý den. Ale zpět ke svatbě - venku pod pergolou na nás čekala tabule, na novomanžele rozbitý talíř a na neřidiče slavnostní přípitek. Celkem mě mrzelo, že jsem musela abstinovat - šlo totiž o jediný přijatelný alkohol na celé svatbě, o tom ale více později. K obědu se podávalo tradiční menu: šunkové závitky s křenem, knedlíčková polévka, svíčková a jako dezert třípatrový svatební dort obložený marcipánem. Na závěr nám paní hostinská (či majitelka) vykládala, jak ji roznesli na kopytech v Mladé frontě kritikou pokrmů a žádala nás o podporu formou pochvaly a podpisů petice. Snažila jsem se článek dohledat, ale nepovedlo se (vyšel 3.7.2010 pod názvem "Krásné místo, dobré pivo, jen jídlo se nedá jíst"). Vzhledem k davovému nadšení jsem pochválila a podepsala, pravdou ale je, že jídlo bylo více než průměrné. Na obyčejném předkrmu nešlo nic zkazit, polévka mi nechutnala (taková ta hospodská příchuť masoxu) a svíčková měla z omáčky jen jméno - jako byla dobrá, ale vůbec nechutnala (a ani nevypadala) jako svíčková, byla to prostě nasládlá oranžová hmota, naštěstí s brusinkami a hovězím. I ty knedlíky byly takové divné pufované něco (jestli byly domácí, netuším). Zato dort byl výborný, a co teprve ten marcipán!

Po obědě jsme všichni odjeli zpět na chaloupku na večerní afterparty, pouze já s Honzou jsme to vzali odbočkou do hotelu, kde jsem měli zajištěné ubytování. To byla má podmínka účasti na večerní akci - mít domluvený pokoj s koupelnou. Chaloupka je totiž o dvou pokojích a jednom umyvadle a stanování na kvetoucí louce pro nás alergiky není vhodná alternativa k přespání. Navíc, když má žena "své dny", bez koupelny se prostě neobejde. Honza opravdu zabojoval a sehnal hotel dva kilometry od chaloupky, což se v pohodě dalo dojít pěšky (z chaloupky je to dolů z kopce), zatímco ostatní museli auty či taxíky 6 km do Turnova. S nadšením jsem dali pořádnou sprchu, převlékli se a vyrazili na večerní posezení s živou hudbou, pořádané venku na zahradě.

Teď by měli přestat číst všichni účastníci svatby, protože z následující části jásat nebudou. Mám-li být upřímná, dost jsem litovalala, že jsem po hostině nejela domů a ušetřila tak 500 za hotel a čas strávený na suverénně nejnevydařenější svatbě mého života - viděno mýma očima. Nakonec jsem se celkem těšila, že si to s Honzou užijeme - zatančíme si, napijeme se a bude veselo. K tanci jsem Honzu musela nutit skoro násilím, ale ono je fakt, že moc nebylo kde (malý kousek trávníku) a hosté podobné choutky neměli (až na povinný tanec novomanželů a rodičů). Z pití rovněž sešlo - jediné alko k dispozici bylo pivo (nepiju) a víno. Červené nesmím a bílé bylo tak kyselé a na můj vkus nedobré, že jsem to neriskovala. Jinak nebylo k dispozici nic, což mne trochu udivilo. Přece - pořádám-li svatbu sám, mohl bych koupit pár sláďurek pro dámy, vždyť ty ochucené vodky a likéry nejsou zas tak drahé a v konečném součtu by se ta tisícovka navíc zas tak neprojevila. Ale dobře, můj problém, že nepiju pivo. S jídlem to bylo hodně podobné - chléb, zelenina, dva druhy obyčejných salámů a nějaké sýry, ovšem včetně kvalitní brie, za což dávám palec nahoru - snědla jsem jí tak půl kila. Slané tyčinky vlastní výroby mě taky moc nenadchly. Velký úspěch ovšem slavily domácí minikoláčky, kterých byly celkem tři druhy - ořechové (nesmím), makové (nabyly špatné) a tvarohové (mňam). Plus svatební dort, čímž jsem s výčtem záksuků skončila. Takže není divu, že jsem sama spořádala celý velký tác tvarohových. Zlatý hřeb - dvě grilovaná prasátka - ze dvou třetin zbyla novomanželům. Dle mého názoru se dala péci pozdě, pečou se tak 12 hodin, a když se píchla na rošt v poledne, není divu, že večer byl tác na maso neustále prázdný, ač poptávka byla veliká. Takže nakonec odhadem 40 až 50 lidí vidělo 3x 1 plný tác běžné velikosti, který se ihned vyprázdnil, a to bylo z prasátek vše. Když jsem druhý den viděla ty kusy selátek nabodnuté na tyči ve sklepě, říkala jsem si, že mají novomanželé s jídlem na měsíc vystaráno. Netvrdím, že šlo o úmyslné syslení, ale dle mého názoru se to zcela nevychytalo. Nakonec se všichni najedli toho, co bylo na stole, takže v jedenáct v noci už nikdo o prasátka moc zájem nejevil. K dispozici byly i dvě dobré pomazánky na chleba - česneková a cibulová, čímž bych otázku pohoštění uzavřela.

Co mne asi nejvíc překvapilo, byla naprosto nesvatební atmosféra - všichni seděli rozeskupinkovaní u stolu a žádná hromadná zábava se nekonala. Už v dospívajícím věku jsem se účastnila několika svateb a všude jinde bylo o zábavu postaráno. Nebylo-li nic zorganizováno, každý si našel způsob, jak si tu velkou událost užít, a to bez ohledu na fakt, že třeba nikoho nezná. Nestávalo se, že by lidé jen tak posedávali u stolů. Tančilo se, povídalo, jedlo, pilo, smálo. Svatba Báry s Petrem mi v tomto ohledu připadala dost odlišná. Ani s Honzou jsem si zábavy moc neužila - narozdíl od něj mě soutěž v nafukování balonků nelákala, takže jsem zaujala strategickou pozici u tácu s tvarohovými koláčky, což mi vydrželo v podstatě až do půlnoci, kdy následovalo překvapení v podobě něčeho, jako prskavkového ohňostroje (opět beze mne, protože se podobných věcí bojím), po němž jsme vyrazili do hotelu. Viděno po měsíci - večer o ničem, jež jsem si mohla ušetřit, ale účastnila bych se i podruhé, kvůli Honzovi - partnerovi se některé věci hold odmítnout nedají, má-li vztah dostát svému názvu.

Toliko mé vzpomínky na 9. července. Celkem mě pobavilo, když ve zprávách říkali, že 9. červenec se do kroniky zapíše černým písmem - toho dne zemřelo na silnicích nejvíce lidí v letošním roce. Což mě přivádí na myšlenku, že nocovat v hotelu nebylo zas tak špatné rozhodnutí, ač se proto němu Honzova matka ostře ohradila, a to ve chvíli, kdy zjistila, že Honza tam bude spát se mnou. Že já snob potřebuji hotel, asi nikoho nepřekvapilo, ale světe div se, že tam se mnou chce spát i partner. Řečeno slovy mé potenciální tchyně "zbytečně jsme vyhodili čtyři stovky." Na druhou stranu se v tomto shodneme - jak jsem psala výše, mohla jsem si své peníze taky ušetřit.

Na závěr perlička z druhého dne - nevěsta rozhodla, že zbytků, které nechce (slané pečivo, zbylý dort, zelenina apod., o prase se samozřejmě nejednalo) se elegantně zbaví pomocí výslužek. Já projevila zájem o zbylý chleba - pro koně - a byla jsem ráda, že jsem ho dostala (poté, co si Honzův kamarád část odebral pro kozy). Když jsem přijela domů, mamka se ptala po kousku dortu - že prý bývá zvykem přivézt ze svatby výslužku. Říkám, že nemám. Mamka, že nevadí, asi to zde nedělali. Povídám, že výslužku dostali všichni kromě mě. Mně sice nevěsta slíbila kus rolády, ale poté, co jsme s Honzou přišli z procházky, viděli jsme, jak si na dotyčné roládě všichni vesele pochutnávají. Pro Honzu nezbylo ani sousto, natož aby zbylo něco zabaleného pro mě. Jako mně to srdce nedrásá, ale snad by bylo pro příště lepší nic nenabízet - poučení pro příští svatbu :o)

Katedrála moře

6. srpna 2010 v 18:59 | dadulka |  Dadulka knihomol
Konečně se dostávám k dalšímu doporučení na zajímavou knihu. Tentokráte se jedná o úchvatný historický román "Katedrála moře", jehož autorem je španělský právník Idelfonso Falcones. Jeho román vzbudil velký ohlas jak ve Španělsku, tak i po celém světě, a byl přeložen do mnoha jazyků, Falcones ovšem zůstal u své právnické profese. Děj románu líčí historické události v Barceloně 14. století, kterými procházíme v doprovodu Arnaua Estanyola. Arnauův pohnutý život je úzce svázán se stavbou katedrály Santa María de la Mar. Arnau je synem uprchlého nevolníka, jež se skrývá v Barceloně. Malý Arnau hledá útěchu a mateřskou náruč ve starém kostele Panny Marie, poblíž kterého nedávno započala stavba honosné katedrály. Budování katedrály sledujeme s Arnauem až do jejího dokončení v době, kdy už je z Arnaua starý muž. Arnau zažívá v Barceloně období rozkvětu i úpadku, střetává se s pověstnou velkou morovou ranou, která zachvátila Evropu, účastní se války, ale ze všeho nejvíc se snaží nalézt ve svém životě štěstí a spokojenost. Díky bravurnímu manévru, jímž zachrání Barcelonu před útokem nepřátelského loďstva, se z něj - snya nevolníka - stává baron. Tato pocta od krále, již nelze odmítnout, se posléze stává Arnauovou zhoubou. Víc vám o knize neprozradím - strhující, barvitý životní příběh muže, který vysoko vystoupal a hluboko spadl, si rozhodně musíte přečíst. Zároveň se dozvíte mnoho zajímavého o životě ve středověké Barceloně. Kniha je sice obsáhlá, ale čte se výborně, od stránek se téměř nelze odtrhnout.