Září 2010

Zážitky z pohovorů

28. září 2010 v 18:02 | dadulka |  Pracovní úspěchy a prohry
Tento článek bude možná pro některé čtenáře poučením, jak to občas při hledání práce vypadá. Na úvod stručně představím mou maličkost: Čerstvá absolventka VŠ, s mnohaletou, nicméně nepoužitelnou pracovní zkušeností, hovořící třemi jazyky, bydlící v Praze, svobodná, bezdětná. Pro většinu mých či mamčiných známých člověk, který nebude mít problém sehnat zaměstnání, což jen svědčí o tom, jak často se vaší známí mýlí. Sehnat práci za současných podmínek je hodně těžké, zejména nemáte-li tlačenku. Ale to je obehraná písnička. Já se chci věnovat konkrétním zkušenostem.

Zkontaktovala jsem odhadem minimálně sto firem a rovněž několik personálních agentur. Agentury jsou hodně rozdílné co do přístupu i nabídek zaměstnání, na která vás mohou doporučit. Zpravdila to funguje tak, že vás pozvou na pohovor, zanesou si vás do databáze a tím jejich snaha končí. Pak už je jen na vás svého agenta neustále bombardovat e-maily s žádostmi, aby vás na tu či onu pozici doporučil. Opravdu dobrou zkušenost mám s agenturou "Grafton", která mne doporučila hned na několik perspektivních zaměstnání. První z nich bylo na pozici "Rellocations Coordinator" pro americkou společnost Graebel a bylo to hodně náročné, nicméně prošla jsem oběma koly, přičemž ve druhém jsem dostala za úkol spočítat asi čtyři slovní úlohy zadané v angličtině včetně jednotek (feet, inches, pounds atp.) a několik kalkulací. Nakonec mi však agentka oznámila, že ač jsem byla jediná, kdo prošel, vybrali si někoho úplně mimo agenturu. Asi měl hodně dobré "doporučení"... Další vážná nabídka byla pro společnost Expedia, kde jsem rovněž prošla oběma koly a závěrečnou část, rozhovor po telefonu s francouzským rodilým mluvčím, odmítla jen proto, že se vyskytla zajímavější nabídka. Doufám, že nebudu litovat.

Přes kamarádku jsem se dostala do databáze ještě jiné personální agentury, jejíž název si nepamatuji, která mi rovněž zařídila pohovor pro jednu farmaceutickou společnost. Pohovor jsem totálně potopila a paní se mi od té doby raději neozvala. Občas není dobré sdělit každou myšlenku nahlas... Abyste se taky pobavili: Jednalo se o britsko-indickou společnost s výzkumem a vývojem v Bombaji, na což já reagovala otázkou ve stylu "A kde tam ty odborníky sháníte, když většina Indů je negramotných?" Dle výrazu personalistky jsem mohla místnost opustit rovnou a nečekat na trapný e-mal s oznámením, že do dalšího kola nepostupuji.

Ve zbylých případech mě kontaktovaly samy firmy, měly-li zájem o pohovor, o což mělo zájem maximálně patnáct firem ze stovky mnou kontaktovaných. Ostatní byli buď natolik slušní, že zaslali odmítavý e-mail jen na základě zaslaného životopisu, nicméně valná většina se vůbec nenamáhala ozvat - prý je to dnes běžná praxe. Výběrové řízení probíhá zpravidla ve dvou kolech, přïčemž do druhého jsem postoupila v těchto případech:

a) Již zmiňované společnosti Graebel a Expedia.

b) Česká společnost Stormware, jež je výrobcem a dodavatelem účetního systému Pohoda. Zde jsem neuspěla - mé znalosti účetnictví jsou opravdu chabé, navíc mne nebavilo už během studia.
c) Společnost Travelex, provozující sedm přepážek na Letišti Praha. Zde by mne vzali, nicméně já místo odmítla - jde o nezáživnou práci za přepážkou, z větší části směnárenská práce, na směny, buď od půl šesté ráno (to bych vstávala ve čtyři) nebo od deseti do půl dvanácté (domů bych se vracela v jednu v noci), s plnou odpovědností za případné směnění padělku či za jiné "omyly", jako je pozdní otevření přepážky, to vše za 18000 hrubého. Opravdu nechci, děkuji pěkně.

d) Česká gumárenská společnost, známá rovněž jako Mitas, s vynikajícím postavením na světovém trhu, jež otevřela několik programů přímo pro absolventy. Zde mne vybrali do marketingového oddělení. Konečné rozhodnutí by mělo padnout tento týden, tak uvidíme. K Mitasu se v některém z budoucích článků určitě ještě vrátím.

e) Zvláštním případem byla jazyková a překladatelská agentura ILTS, kam mne doporučil Honzův známý na pozici referentky. Co konkrétně bych vlastně měla dělat, dodnes nevím. Dostatečně silným zážitkem byl pohovor s majitelem, který na mou adresu po dvaceti minutách prohlásil: "Vždyť Vy vůbec nevíte, co to znamená práce v kanceláři!", na což jsem reagovala slovy, že to opravdu nevím, když jsem to nikdy nedělala. Poté pronesl něco ve stylu "No tohle jsem ještě nezažil" a já začala přemýšlet, kde jsou dveře, abych nakonec po půlhodinové rozpravě na téma "Napoleon Bonaparte a co o něm víte" slušně dala najevo, že už vážně musím jít. Pan majitel mi učinil zajímavou nabídku ve stylu "Tak si to sem přijďte na dva týdny vyzkoušet a pak uvidíme,", z čehož jsem zústala úplně perplex. nabídku jsem po zralé úvaze rovněž odmítla - pracovat pro člověka, který mi byl protivný už na pohovoru, opravdu nemám zapotřebí. Raději jsem se od září vrhla na již zmiňovanou kariéru prodavačky na farmářských trzích, což mne rozhodně baví víc.

d) To nejlepší na závěr - česká společnost Crocodille, kde se musejí hodně nudit, protože jako jediní pořádali hned tříkolové výběrové řízení. V pondělí mi volala personalistka, abych v úterý dorazila na pohovor, na jehož konci mne hned pozvala na druhé kolo, pořádané ve čtvrtek. Zde se sešlo pět vybraných uchazeček a čtyři "v komisi": Personalistka, její kolegyně, provozní ředitel a jeho asistentka, o kterou tu šlo především - tedy ne konkrétně o ni, ale o její pozici. Současná asistentka odchází výš a ředitel si tudíž hledá novou. Za dvě hodiny jsme musely každá zvládnout představení, logický test, případovou studii a její prezentaci a jakousi situační scénku s ředitelem ze života asistentky. Během této doby se rovněž selektovalo - nakonec jsme zůstaly ve dvou, aby nám pan ředitel oznámil, že už mají mužského vítěze a v původním plánu bylo vybrat ještě ženskou vítězku a postavit ty dva proti sobě, nicméně my prý jsem s kolegyní tak vyrovnané, že se v třetím kole utkáme obě. Třetí kolo mělo podobu spolujízdy se řidičem, rozvážejícím výrobky Crocodille po obchodech, trafikách a čerpacích stanicích. Spolujízda trvala pět hodin (od sedmi do dvanácti) a během této doby jsme se mohli řidiče ptát na co chceme, protože úkolem bylo připravit SWOT analýzu a tu pak na dalším pohovoru odprezentovat. Jak vidíte, shánění práce je občas pěkná dřina, při zaměstnání jen těžko zvladatelná. Spolujízdu jsem měla domluvenou na úterý, prezentace pak byla v pátek, opět před zraky ředitele, asistentky a personalistky. A výsledek? Pan ředitel se nakonec nerozhodl ani pro jednoho z nás tří, takže celé výběrové řízení pojede znovu. Po tomto oznámení jsem myslela, že mě, lidově řečeno, omejou :-)

Promoce "po Americku"

26. září 2010 v 10:01 | dadulka |  Zápisník věčné studentky
Tak je to konečně doma! Myslím můj poslední papír na hlavu, tentokráte se zkratkou volně přeložitelnou jako magor (nebo megera, chcete-li). Sice mne občas napadají šílené myšlenky typu "třeba jednou ještě něco přidám", ale spíš asi ne. Takže bylo zapotřebí si onu událost pořádně vychutnat, i když musím přiznat, že se mi na promoci vůbec nechtělo a účastnila jsem se hlavně proto, že:
a) se to očekává,
b) jsem si myslela, že by mamce bylo líto, kdybychom tam nešly (chybná dedukce),
c) to je skvělá příležitost zajít si někam na dobrý oběd,
d) se mi po dlouhé době podařilo nenásilně Honzu přesvědčit, aby se mnou večer šel do baru.

Promoce se v mém případě konala 18. září (jojo, v sobotu) od půl dvanácté ve Velkém sále Magistrátu hlavního města Prahy. Vzhledem k tomu, že státnice jsem si odbyla už v červnu, se žádná velká euforie nedostavila - tedy kromě konečného ujištění, že diplom je červený, a dokonce v tubě. Mamka se rovněž podivovala nad tím, proč máme promoci až tak pozdě. Protože u nás bylo možné regulérně státnicovat ještě v září, myslela jsem si, že proto, aby celá třída pak mohla promovat společně. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že na promoci je nás ze třídy cca osm a zbytek dálkaři, a to proto, že se promovalo podle toho, kdo šel kdy ke státnicím! Opravdu nechápu, proč se tedy muselo čekat až na září...

Mé největší znechucení však pramenilo z toho, že nás všechny navlékli do příšerných hábitů a kloboučků ve stylu šťastných amerických vysokoškoláků, jak je známe z těch úchvatných filmů. Při pomyšlení, kolik lidí to mělo před tím na hlavě a na sobě, se mi lehce zvedal žaludek. Jediná výhoda spočívala v tom, že pod hábitem nebylo vůbec nic vidět, čili jsem mohla obléci mé oblíbené džíny a košili, zatímco ostatní šli nudně ve svátečním. Klobouček mi samozřejmě skoro spadnul - ony ty hučky moc nedrží a s mými krátkými vlasy se možnost je nějak důkladně přisponkovat k hlavě jaksi nepodařilo zrealizovat. Jak to ve finále vypadalo, se můžete podívat sami:

Na začátku to ještě šlo - hlavně moc nehýbat hlavou!
Poté následovala tradičně nudná hodinová ceremonie chození pro diplomy - šlo to podle abecedy, čili jsem se zvedala druhá a pak už jen čekala, až skončí defilé dalších šedesáti lidí - a poslouchání projevů. Projev našeho rektora suverénně označuji jako jeden z nejhorších tohoto druhu (a nešlo jen o chyby v češtině), ale možná tento pocit pramenil jen z mého znechucení. Celá akce vypadala následovně (sedela jsem úplně vepředu vlevo):
Určitě jste mě našli. Na závěr jsem měla co dělat, abych opustila místnost s kloboučkem na hlavě,
takže prvním počinem čerstvého držitele diplomu bylo nadšené servání pokrývky hlavy. To jsem bohužel ještě netušila, že dalším bodem programu je povinné seřazení na schodech magistrátu, kde jsme - hezky venku pro potěchu všech obyvatel i návštěvníků města - museli sehrát povinné trapné hurá, apět v typicky americkém filmovém stylu - na fotografův povel hezky úsměv a nadšeně vyhodit kloboučky před sebe do vzduchu, aby dopadly na odporně špinavý pražský chodník, odkud je pak hezky sebereme a dáme dalším chudákům na hlavičky. V tu chvíli jsem upřímě litovala spolužáka, který promoval ten samý den v šest večer.

Pak přišla na řadu lepší část dne - gratulace a nádherné květiny. A samozřejmě vychloubání krásnou červenou rourou (na které byl zespoda nalepen štítek s mým jménem, aby to při rozdávání nepopletli).

Všechna hezká zákoutí byla záhy obsazena dychtivými fotografy, nicméně se nám na pět minut podařilo urvat jeden roh, kde jsme v rychlém sledu pořídili obrázky se mnou a s maminkou,

s Aničkou,
s Pavlou,
a nakonec s Honzou.

Já jsem totiž, narozdíl od jiných, neměla problém dodržet předepsaný limit čtyř hostů, zatímco mamka s ostatními měli velký problém urvat nějaká místa k sezení. Následoval přesun do mé v současnosti asi nejvíc oblíbené restaurace Di Carlo v Šeberově, kde jen o stůl dál seděla rovněž čerstvě červená spolužačka (což jen dokládá, že ti nejlepší studenti se sešli v té nejlepší restauraci). Na večer jsme se s holkama domluvily na dámskou trávicí procházku Petřínem a v devět večer jsem s Honzou zamířila celý den uzavřít tancem a koktejlem do klubu Solidní nejistota.

Toliko k památnému dni, jak ho ve svém projevu nazval rektor. Na závěr musím podotknout, že víkend byl zakončen těžkým bojovým úkolem odvézt Pavlu v neděli večer 40 km za Prahu k jejímu koníkovi, u kterého vyvstal vážný zdravotní problém, a následně za plného vědomí čekat do jedenácti, abych byla schopna kolem půlnoci odřídit zpět do Prahy, to celé v zimě a s cca čtyřmi naspanými hodinami. A to jsem ještě v neděli pracovala na zahrádce, hrála kulečník a v lodičkách prošla půl Prahy. Řeknu vám, byly to nervy a zaplaťpánbůh, že už je to všechno za mnou.

Alamut vs. Bratrstvo probuzených

19. září 2010 v 9:43 | dadulka |  Dadulka knihomol
Dnes bych chtěla krátce povyprávět o dvou knihách, jež mne v poslední době zaujaly. První z nich, Alamut, je dnes již klasické dílo slovinského autora Vladimira Bartola, který na vlastní kůži zažil zneužití moci vedoucími politickými představiteli. Jeho román útočí právě na toto téma - téma, které se v současnosti řadí k nejsledovanějším zejména v souvislosti s islámským fundamentalismem. Děj románu se odehrává v Persii v 11. století na tajemném hradě Alamut, kde se shromažďují stoupenci nového islámského učení, izmaelci, kolem velkého Seiduny, Starce z hory, zakladatele nového učení, vůdce odhodlaného překročit všechny meze na své cestě k moci. K tomuto účelu si buduje vlastní armádu oddaných stoupenců ochotných ke všemu, skutečných vymytých mozků, kteří neváhají pro "víru" položit život v přesvědčení, že v ráji je čeká nádherný život v hojnosti a blahobytu (hurisky zde najdete též). Seiduna si přesto uvědomuje, že přesvědčit mladé muže plné života k tomu,  nadšeně se hnát do náruče smrti, není jednoduché, a proto vymyslí ďábelský plán, v němž si doslova hraje na boha. V oddělené části hradu nechá zřídit skvostné zahrady plné těch nejkrásnějších otrokyň, zvlášť připravovaných k jednomu účelu - aby, až přijde pravý čas, dokonale simulovaly iluzi Ráje. Své nejlepší muže, fedaje, pak omámí drogou a nechá je tajně přenést do této části hradu. Muži jsou ze všech stran utvrzování v tom, že se ještě coby žijící bytosti ocitly v Ráji a začnou věřit, že moc jejich pána je nedozírná a že on je ten pravý vůdce, bohem vyvolený k šíření pravé víry a ovládnutí země. Pouze jeden z nich pochybuje, že je něco takového možné...

Toliko k Bartolově knize - k přečtení opravdu doporučuji. Kniha vzbudila veliký ohlas až v osmdesátých letech, kdy fenomén zneužívání náboženství na cestě k moci začal nabírat obrátky. Druhé dílo se také týká muslimského světa, nicméně tentokrát poněkud z jiného soudku. Bratrstvo probuzených je románem z pera francouzského spisovatele a diplomata Jacquese Attaliho a vypráví o době, kdy končilo období souladu a vzájemné úcty tří velkých monoteistických náboženství: judaismu, křesťanství a islámu. Kniha začíná v Cordóbě ve 12. století, ve dlouholetém hlavním měste tehdejší muslimské říše. Postupně se s hlavními postavami vydáváme na cestu po dnešním Španělsku a Francii a končíme v zemích Maghrebu. Kniha téměř výhradně vypráví o lidech, kteří opravdu žili, a o událostech, jež se skutečně odehrály. Hlavními postavami jsou dva velcí učenci, muslimský filosof Ibn-Rušd, známější pod jménem Averroes, a neméně proslulý Moše ben Majmon, Žid, známý jako Maimonides. S nimi sledujeme konec smíru a pochopení mezi vládci a představiteli zmiňovaných tří náboženství. Misto toho nastupuje odsouzení a kritika, sílící perzekuce židů a stoupající averze mezi křesťanskýcm a muslimským světem. Knihu rovněž vřele doporučuji - zejména v porovnání s Alamutem. Sice se nejedná o tak barvitě vykreslený příběh jako v případě Alamuta, zato si jeden rozšíří obzory.

Krokodýlí sendviče

12. září 2010 v 20:32 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Po čem sáhnete, jste-li celý den mimo domov a na pořádné jídlo vám nezbyde čas? Já zpravidla po ničem - rychlé občerstvení fakt nemusím, stát frontu v obchoďáku se mi nehce a ne vždycky je po ruce nějaké dobré pekařství. Má nechuť k rychlému občerstvení se týká i již hotových baget, které je dnes možné sehnat na každém rohu. Nicméně jedna čestná výjimka se najde. Mám na mysli výrobky společnosti Crocodille, které mne v průběhu let nikdy nezklamaly, i když je jím opravdu hodně výjimečně (obvykle zvládám jíst doma). A protože Crocodille je úspěšná zavedená česká firma s kvalitními čerstvými výrobky a já mám k dobrému jídlu velmi kladný vztah, rozhodla jsem se zde ucházet o jednu pracovní pozici. Konkurz je skutečně náročný, ještě mám před sebou třetí a poslední kolo (dvěma už jsem úspěšně prošla). A protože o práci hodně stojím a také proto, že se ode mě očekává zájem a aktivita už teď, chtěla bych touto cestou poporosit milé čtenáře, zda by mi mohli v komentářích odpovědět na některé níže uvedené otázky či napsat vlastní zkušenost s výrobky firmy. Jen pro pořádek - společnost Crocodille vyrábí bagety, sendviče, sladké pečivo a smoothies. Pro více informací lze navštívit stránky www.crocodille.cz

Věděli jste, že Crocodille je česká společnost?
Jak vám produkty firmy Crocodille chutnají? Byli jste někdy zklamáni?
Mottem společnosti je čerstvost. Setkali jste se někdy s výrobky, jež tomuto krédu neodpovídají?
Považujete produkty firmy za cenově přijatelné?
Jste spokojeni s rozsahem sortimentu a jeho dostupností (dostatek prodejních míst)?
Jak často si něco od společnosti Crocodille koupíte?
Jak byste zhodnotili výrobky firmy ve srovnání s ostatními bagetami a sendviči na trhu?

Za jakýkoliv názor budu moc vděčná a děkuji předem. Kdo nepíše všemi deseti, může mi zkusit i chvilku podržet palce, abych byla oním jedním šťastlivcem ze tří uchazečů, který nakonec práci získá.



6.9.2010 - blábol ze života nezaměstnané absolventky

6. září 2010 v 20:20 | dadulka |  Pracovní úspěchy a prohry
Léto je za námi a mě čeká další návštěva na úřadu práce. Bohužel se mi ani po dvou měsících hledání nepodařilo sehnat žádné kloudné zaměstnání. V čem je problém? Můžete zakroužkovat i víc možností:
a) špatná ekonomická situace- o nové pracovníky není obecně zájem
b) málo pracovních nabídek - spíše se propuští, než že by se přijímalo
c) jediná kloudná místa se seženou přes dobré známé, které nemám
d) o absolventy bez použitelné praxe nikdo dvakrát nestojí
e) muž je upřednostněn spíše než sedmadvacetiletá ženská
f) jsem úplně neschopná, nepoužitelná a k ničemu

Toliko úvod a posuneme se dále. Nemohu říci, že by mi nikdo nenabídl vůbec žádnou práci. Konkrétní nabídky jsem dostala dvě. První z nich nepůsobí moc záživně, je za poměrně malý plat vzhledem k velké odpovědnosti a musela bych pracovat na dvanáctihodinové směny rozdané tak, že bych buď vstávala ve čtyři ráno, nebo se vracela v jednu v noci. Navíc je zde potřeba vydržet alespoň rok (pokud by člověk během prvních šesti měsíců podal výpověď, nechali by ho zaplatit všechna školení), což moc neladí s mou představou vzít na přechodné období i horší práci a u toho hledat dál. Čili jsem nabídku uklidila jako opravdovou nouzovku až kamsi hodně hluboko do šuplíku. Druhá nabídka je jěště zábavnější. Doteď mi není jasná ani konkrétní náplň práce, ale prý bych si ji mohla na dvy týdny vyzkoušet a pak bychom já i šéf viděli, zda ano či ne. Podotýkám, že je to prověřená práce v kanceláři, žádný podfuk. Možná by to nebylo zas tak špatné, nicméně šéf mi byl během pohovoru nesympatický už po patnácti minutách, takže jsem i tuto práci odmítla s tím, že zatím stále hledám. A nenacházím... 90% firem bohužel na zaslaný životopis nereaguje. Zbylých 10% mě pozvalo na pohovor - dokonce jsem několikrát postoupila i do druhého kola. A výsledek? Kde nic, tu nic. Takže jsem se rozhodla najít si od září nějaký přivýdělek bokem, protože mi to nicnedělání leze na mozek. Já jsem hold spokojený člověk jen tehdy, mám-li co na práci, a naprosto nechápu jedince, pro které je nicnedělání životní styl.

S hledáním brigády jsem kupodivu uspěla hned na první pokus, ač i zde byl poměrně zajímavý konkurz. Chcete vědět, co dělá vysokoškolák s červeným diplomem a znalostí několika světových jazyků? A navíc je šťastný, že má vůbec nějakou práci, která ho dokonce i baví? Tak já vám to prozradím - dělám prodavačku na farmářských trzích. Je to sice celkem makačka, ale dobře placená, a navíc vždy jen několik dnů v týdnu. Takže vesele stíhám i pětkrát týdně jezdit na koni, číst jako o závod a starat se o dům a zahradu. Plus samozřejmě dál projíždím inzeráty a koukám, jestli se nevyskytne něco pořádného. Farmářské trhy jsou nejdéle do října, takže mám ještě nějaký čas na hledání. Od listopadu jsem smířená s představou jakékoliv (i podprůměrné) práce. Pořád je podle mě lepší dělat aspoň něco za nějaké peníze a budovat tak praxi (a u toho třeba hledat dál), než sedět doma a navíc být bez koruny - kdo si tohle může dovolit?

P.S.: Kdybyste se ptali, kde mě můžete zastihnout, tak farmářské trhy se konají různě po Praze a práce se rozděluje vždy jen na pár dnů dopředu, čili sama nevím, kdy kde právě budu. Prodávám pečivo pro Řemeslné pekárny - vyhlášené výrobky z Držkova. Ty sladké koule jsou prostě úžasné! Chlebů mají celou řadu a taky nemají chybu - tuhle jsme s mamkou snědly k večeři jeden celý bochník. Koláče a vánočky jsou rovněž výborné. Přijďte nakoupit, rádi vás obsloužíme!