Říjen 2010

Dítě číslo 44

23. října 2010 v 13:47 | dadulka |  Dadulka knihomol
Kniha se zajímavým názvem a neméně zajímavým obsahem, úspěšná prvotina britského autora Toma Roba Smithe. Vynikající vypravěčská technika se zde snoubí s velmi dobrou znalostí faktů.  Děj je zasazen do Ruska v padesátých letech 20. století, do doby plné teroru a strachu, kdy ke zmizení, mučení či zabití člověka stačilo jedno křivé slovo. Autor se v žádném případě nesnaží čtenáře šetřit syrových detailů, čímž u mne stoupá v ceně - dílo bych okamžitě zařadila do seznamu povinné literatur. Na tomto pozadí se odvíjí dramatický příběh pátrání po vrahovi malých dětí, ovšem ani zde nejde o holý výmysl. Kniha je inspirovaná skutečným případem Andreje Čikatila, který v letech 1982-1990 brutálně ubil třiapadesát ruských dětí. Více neprozradím, nicméně tentokrát zařazuji delší ukázku, pro lehkou ilustraci.

… V kuchyni bublala voda v měděném hrnci s hlávkou zelí. Rodiče připravovali k večeři golubcy a Lev jim řekl, aby se nenechali rušit: promluvit si můžou i kuchyni.Stoupl si stranou a sledoval, jak otec míchá dohromady mleté maso - čerstvé, nikoliv sušené -, strouhanou mrkev a vařenou rýži, všechno nepochybně získané jen díky synovu zaměstnání. Matka se chystala rozebrat varem vybledlou zelnou hlávku na jednotlivé listy. Rodiče samozřejmě poznali, že něco není v pořádku, trpělivě však čekali, až se jim syn sám svěří. Lev byl rád, že ho nepobízejí a věnují se přípravě jídla.
"Nikdy jsme se moc nebavili o mé práci. Jinak to ani nešlo. Byly chvíle, kdy jsem své povinnosti pokládal za hodně obtížné. Dělal jsem věci, na které nejsem zrovna pyšný, i když byly nezbytné."
Lev se odmlčel, hledal vhodná slova.
"Už někdy zatkli někoho z vašich známých?" zeptal se po chvíli.
Krajně nepříjemná otázka. A Lev si to uvědomoval. Stěpan s Annou si vyměnili krátký pohled a opět se - zjevně velmi rádi - vrátili k vaření. Anna pokrčila rameny.
"Každý ví o někom, koho zatkli. Ale my spolu takové věci neprobíráme. Vždycky si říkám: od toho jste tady vy, příslušníci. Máte důkazy. Co my víme? Ledaskdo navenek vypadá jako slušný, normální a uvědomělý občan - a vy musíte odhalit jeho přetvářku. Určitě děláte, co je pro naši zem nejlepší. Obyčejnému člověku nepřísluší, aby vaši práci posuzoval."
Lev pokývl.
"Tahle země má mnoho nepřátel," dodal. "Revoluci nenávidí po celém světě. Musíme ji bránit. Někdy bohužel i před našimi vlastními lidmi."
Opět se odmlčel. Nepřišel sem, aby tu hlásal státní propagandu. Rodiče ustali v práci. S prsty ulepenými od směsi rýže a mletého masa se zahleděli na syna.
"Včera mě požádali, abych udal Raisu. Moji nadřízení si myslí, že zradila. Myslí si, že je špionka a pracuje pro cizí tajné služby. Dostal jsem rozkaz, abych to vyšetřil."
Stěpanovi z prstu zvolna stekla kapka tuku na podlahu. Chvíli tu kapku upřeně pozoroval.
"A zradila?" zeptal se konečně.
"Otče, Raisa je učitelka. Pracuje. Ze školy se vrací domů. Z domova odjíždí do školy. A zase se vrací domů."
"Tak jim to řekni. Mají nějaké důkazy? Jak je něco takového vůbec napadlo?"
"Existuje doznání popraveného špiona. Jmenoval ji. Tvrdil, že s ní spolupracoval. Ale já vím, že jeho doznání je lživé. Vím, že ten údajný špion byl ve skutečnosti jenom obyčejný veterinář. Udělali jsme chybu, když jsme ho zatkli. Jsem přesvědčený, že celé doznání nastrojil jeden příslušník, který se mě snaží zničit. Vím, že moje manželka je nevinná. Za tou záležitostí není nic jiného než msta."
Stěpan se utřel ruce do Anniny zástěry.
"Pověz jim pravdu. Jistě si ji poslechnou. Odhal toho příslušníka. Přece máš dostatečně významné postavení."
"To přiznání, ať už je vymyšlené, nebo ne, přijali jako pravdivé. Jde o úřední doklad a je v něm její jméno. Když budu Raisu hájit, zpochybním hodnotu oficiálního dokumentu. Kdyby připustili jediný omyl, pak by přiznali, že chyba se mohla stát ve všech ostatních případech. Následky by byly nepředstavitelné. Znamenalo by to, že veškerá doznání se dají zpochybnit."
"Nemůžeš říct, že ten špion - ten veterinář - se spletl?"
"Ano, přesně tohle hodlám udělat. Ovšem jestli mému hlášení neuvěří, zatknou nejen Raisu, ale i mě. Pokud se podle nich provinila a já se ji pokoušel vydávat za nevinnou, spáchal jsem stejnou vlastizradu. A to není všechno. Vím, jak to v podobných případech chodí. Velmi pravděpodobně zatknou i vás oba. Trestní zákoník tvrdě postihuje všechny členy rodiny odsouzeného zločince."
"A co se stane, když Raisu udáš?"
"Nevím."
"Ale víš."
"Přežijeme. Raisa ne."
Na kamnech dál bublala voda. Konečně Stěpan znovu promluvil.
"Přišel si za námi, protože si nejsi jistý, co máš udělat. Přišel jsi, protože jsi dobrý člověk a chceš ode mě slyšet rozumnou radu. Chceš ode mě slyšet. Že se máš zachovat slušně a poctivě. Což znamená říct nadřízeným, že se mýlí. Že Raisa je nevinná. A pak statečně nést následky."
"Ano."
Stěpan pokývla a sklouzl očima k Anně.
"Ale já ti takovou radu nemůžu dát," dodal po chvíli. "A trochu pochybuju, že jsi s ní skutečně počítal. Jak bych ti mohl radit právě tohle? Pravda je prostá: přeju si, aby moje manželka zůstala naživu. Přeju si, aby zůstal naživu můj syn. A sám chci taky zůstat naživu. Udělal bych cokoliv, abych nám všem zajistil bezpečí… Jestli správně chápu situaci, je tu jeden život proti třem. Promiň, Lve, určitě jsi ode mě čekal víc. Ale já i matka už jsme příliš staří. V gulagu nepřežijeme. Rozdělili by nás. Zemřeli bychom každý úplně sám."
"A jak by zněla tvoje rada, kdybys byl mladý?"
Stěpan znovu pokývl.
"Máš pravdu. Zněla by stejně. Ale nezlob se na mě. Co sis vlastně představoval, když jsi k nám šel? Představoval sis, že řekneme: dobrá, nic se neděje, rádi zemřeme? A čemu by naše smrt posloužila? Zachránila by tvoji manželku? Žili byste dál šťastně spolu? Kdyby to mohlo dopadnout takhle, ochotně se pro vás dva obětuju. Jenže takhle to nedopadne. Dopadne to tak, že zemřeme - všichni čtyři. Ale ty budeš umírat s vědomím, že ji udělal správnou věc."
Lev pohlédl na matku. Zdála se bledší než ty zplihlé zelné listy v její ruce. Byla zcela klidná. Neodporovala Stěpanovi.
"Dokdy se musíš rozhodnout?" zeptala se jenom.
"Dostal jsem dva dny na shromáždění důkazů. Pak mám odevzdat hlášení."
Rodiče pokračovali v přípravě večeře. Balili směs mletého masa, zeleniny a rýže do zelných listů, které kladli na plech. Závitky připomínaly useknuté tlusté palce. Dokud plech nebyl plný, nikdo nepromluvil. Ticho přerušil Stěpan.
"Najíš se s námi?"
Lev přešel za matkou do obývacího pokoje. Tam si všiml, že na stole už je prostřeno pro tři.
"Čekáte hosta?"
"Ano, Raisu."
"Moji manželku?"
"Často s námi večeří. Když jsi zaklepal, mysleli jsme, že je to ona."
Anna položila na stůl čtvrtý talíř.
"Chodívá skoro každý týden," dodala. "Ale nechce, abys věděl, jak si připadá osamělá, když jí doma při jídle dělá společnost jenom rádio. Máme ji moc rádi." …

T. R. Smith, Dítě číslo 44. Knižní klub, 2009

Třetí týden v nové práci

19. října 2010 v 23:24 | dadulka |  Pracovní úspěchy a prohry
V nové práci působím už třetí týden, pročež by nebylo od věci shrnout některé postřehy a zážitky. Samostatně - s občasnými dotazy směrem ke slečně, po níž jsem práci přebírala - pracuji teprve druhý týden, ale i tak je co vyprávět. Pro ty z vás, kteří nevědí či nepodrželi informaci: mým zaměstnavatelem je společnost OKZ Holding, která se specializuje na výrobu ocelových konstrukcí a velkoobjemových zásobníků na ropu a jiné chemikálie. Společnost OKZ má zastoupení v osmi státech a je to jedna z úspěšně se rozvíjejících českých společností, nicméně mnoho Čechů zde nenajdete. Společnosti tvoří z větší části Bulhaři, z nichž mnozí nemluví česky. I sám majitel je původem Bulhar, ač v Čechách žije už přes dvacet let, má české občanství a za Čecha se prý i považuje. Co mi na tomhle uspořádání vyhovuje, je možnost používat každodenně cizí jazyky, zejména francouzštinu, díky níž jsem místo z velké části získala, vzhledem k důležitým projektům probíhajícím na francouzských ostrovech Réunion a Martinique.

První týden byl ve znamení rozkoukávání a zaučování, i když hned ve středu jsem musela vše zvládnout sama. Vlastní počítač a pracoviště mám od minulého pondělí. Teď čekám už pouze na novou židli, protože na té staré zděděné se nedá sedět - předchůdkyně má maximálně metr šedesát a židle se bohužel nedá výškově nastavit, takže mám co dělat srovnat se ke stolu. Nová židle by už měla být objednaná, tak doufám, že se jí do konce měsíce dočkám. K výběru nové židle se váže i jedna veselá historka - byla jsem si jednu konkrétní vyzkoušet v "bulharském" oddělení. Tři pánové tam deset minut dumali, jak že se dá polohovat a rozpoutala se velká debata. Nakonec na to přišli a rázem ze mne začali dělat debila stylem "To dáš jen tuhle páčku dolů, vždyť to tady máš nakreslený.", a podobně. Že oni nad tím obrázkem přemýšleli deset minut, jim jaksi nevadilo, ale já jsem zaostalá, když mu hned nerozumím.

Rovněž jsem se dobře bavila, když tuhle náš specialista BOZP a pan obchodní ředitel rozebírali mé možné působení v oblasti bezpečnosti. Zatímco jak já, tak i paní, co mne přijímala, jakož i pan výkonný ředitel byli představou tohoto mého budoucího směru rozvoje nadšeni, u pana obchodního ředitele to velký ohlas nevzbudilo, naopak komentoval slovy: "Vás nemůžeme pustit na stavbu, to je vyloučeno!" Na můj dotaz, proč ne, odpověděl: "Vždyť by nám výrazně stoupla nehodovost, jak by všichni ti dělníci nahoře na lešení koukali dolů na vás a tudíž by nám popadali." Dojem na něj neudělala ani má nabídka obléci si montérky a helmu a načernit obličej.

Mezi mé pracovní povinnosti patří zvedání telefonů, což je někdy poměrně náročná činnost, zejména volají-li nevychovanci či cizinci (případně obojí dohromady), kteří neumí telefonovat. Většinou samozřejmě volají v naprosto nevhodné době (během oběda, překladů či vyřizuji-li nějakou důležitou záležitost) a občas mívají podivné požadavky - např. najít kontakt na někoho, koho znají jen křestním jménem, případně neumějí jméno ani přečíst, natož vyspelovat, nebo vůbec nevědí, koho chtějí. To je pak tvrdý oříšek dopátrat se, na koho přepojit. Jiní zase volají třeba pětkrát denně a stále se jim nedaří dotyčnou osobu sehnat. Nejvíce mne pobavil policista ze Sokolova, který mi do telefonu vysokým hlasem vyhrožoval pořádkovou pokutou za průtahy při vyšetřování- tímto trestným činem se podle dotyčného naše společnost provinila. Nicméně stačil zoufalý pohled k právě se zjevivšímu panu výkonnému řediteli, který milému policistovi pokutu rozmluvil a problém zdá se vyřešil ke všeobecné spokojenosti.

Poněkud méně úspěšná jsem byla minulý čtvrtek při dohledávání jakéhosi faxu od Bureau Veritas pro německé klienty, kteří přijeli na jednání na naše druhé pražské pracoviště. Suverénně jsem do telefonu tvrdila, že nic takového nepřišlo. Telefon jsem následně předala mé předchůdkyni, zda si ona něco nevybavuje. Poté, co zavěsila a začaly jsme rozebírat, o co jde, se mi rozsvítilo - Jana zmínila, že Němci posílali nějaké nákresy, které jsem mimoděk ráno strčila do přihrádky pro pana business development managera, odpovědného za jednání s Němci. Následný telefonát a scan vše vyřešil, ale i tak jsem se cítila jako blbec. Kdoví, jak bych se cítila, kdyby mi to nedošlo hned…

Součástí mé práce jsou rovněž překlady. Snadná práce, mohlo by se zdát, ovšem chyba lávky! Překlady jsou technicky tak odborné, že jim často nerozumím ani česky. Posuďte sami - zatím jsem překládala Oficiální dopis o zřízení on-line účtu pro platby DPH (z francouzštiny do češtiny), protokol o kvalitě dřeva používaném na stavební konstrukce (z češtiny do francouzštiny), kontrolní list k montážní plošině (psáno divnou češtinou rodilého Bulhara; do angličtiny) a jakýsi interní dopis ohledně změny požadavku na nátěry vnitřních stěn zásobníků (z francouzštiny do češtiny). A soudě podle toho, co občas překládá Jana, to nebyl žádný velký kalibr.

Zvláštní kapitolou je jídlo. Vzhledem k tomu, že se z kanceláře nemohu na delší dobu vzdálit, jím hezky u počítače, někdy i při práci (čímž dochází k tomu, že v práci trávím minimálně devět hodin denně místo osmi, které mám ve smlouvě). Naštěstí mám místnost sama pro sebe, tedy až na to, že zde je i kuchyňka, lednička, mikrovlnka a hlavně kávovar, takže mi sem pořád někdo chodí. Na chodbě jsou navíc kopírky. Ale zaplaťpánbůh za to - z představy openspaceu o stu lidech mám osypky, protože v takovém uspořádání bych pracovat nemohla. Výhodou je možnost nosit si z domova uvařený oběd, který si pouze ohřeji. Co mi ale hodně vadí, jsou reakce některých kolegů na mé jídlo. Za prvé nechápu, co je jim vůbec do toho, co obědvám, za druhé se občas tváří ve stylu "jaký hnus to proboha ta holka jí", za což bych je nejraději vzala po hlavě, obzvláště ve chvíli, kdy přijdou až ke mně, nakloní se nad mým talířem, z deseti centimetrů do něj koukají, jako by pozorovali nějaký hmyz, a následně se zeptají: "Co to proboha je?!" Takhle včera koukali na mou domácí znojemskou omáčku od maminky. No děs. Dnes ráno jsem si výjimečně vzala do práce i snídani, protže jsem ji vzhledem k časné návštěvě doktora doma nestihla. Pro vaši informaci - nakrájela jsem si hrušku do misky a přelila ji jogurtem. Reakce prvního příchozího byla: "To máte zase tu znojemskou?" (v devět hodin ráno!). Na to opravdu no comment, i když já se neudržela a vztekle jsem pánovo neustálé komentování mého jídla okomentovala po svém…

Jako zabít ptáčka

9. října 2010 v 20:05 | dadulka |  Dadulka knihomol
Pozdě, ale přece jsem objevila tento skvost americké literatury. Světoznámá kniha autorky Harper Leeové, za niž v roce 1961 obdržela Pulitzerovu cenu mě opravdu nadchla, a to i přesto, že se jedná spíše o vyprávění pro děti. Schopnost autorky vidět svět dětskýma očima a vysvětlit důležité životní pravdy a hodnoty srozumitelně a nenásilně je vskutku mistrovská. Vypravěčkou knihy je osmileté děvčátko, které vyrůstá společně se starším bratrem, otcem a černošskou hospodyní na malém městě amerického Jihu na počátku 30. let 20. století. Městečko žije poklidným životem, velká hospodářská krize se zde nijak zásadně neodráží. Nicméně i zde se odehraje velké drama - tatínek "Čipery" je právník, který obhajuje mladého čenocha nespravedlivě obviněného ze znásilnění bělošské dívky. Ač jde o předem ztracený případ, pro Atika je obhajoba nevinného věcí osobní cti a neváhá se postavit proti všem, kteří smýšlejí jinak. V tomto duchu vychovává i své dvě děti. Víc neprozradím, ale po delší době zveřejním krátký úryvek, který vás určitě přesvědčí, abyste si knihu přečetli sami.

... Jaro se tehdy vyvedlo: dny se dloužily a měli jsme víc času na hraní. Jemovu mysl zaměstnávaly hlavně životní údaje kdekterého universitního ragbyového hráče v Americe. Atikus nám každý večer předčítal z novin sportovní rubriky. Alabama by se mohla letos opět dostat do finále, soudě podle jejích nadějných borců, z jejichž jmen jsme neuměli ani jediné vyslovit. Jednou večer, když byl Atikus v polovině sloupku Windyho Seatona, zazvonil telefon.
Atikus jej zvedl, potom zamířil do předsíně k věšáku na klobouky. "Zajdu na chvilku k paní Duboseové," řekl. "Nezdržím se tam dlouho."
Ale měla jsem už dávno jít na kutě a Atikus byl dosud pryč. Když se vrátil, nesl krabici od cukroví. Posadil se v obývacím pokoji a krabici položil na zem vedle křesla.
"Co ti chtěla?" zeptal se Jem.
Déle než měsíc jsme paní Duboseovou neviděli. Nesedávala už nikdy na verandě, když jsme chodili kolem.
"Je mrtva, synku," řekl Atikus. "Zemřela před několika minutami."
"Ale," řekl Jem. "Dobře tak."
"Máš pravdu, je to dobře," řekl Atikus. "Teď už netrpí. Byla dlouho nemocná. Tys nevěděl, synku, co byly ty její záchvaty?"
Jem zavrtěl hlavou.
"Paní Duboseová byla morfinistka," řekl Atikus. "Léta brala morfium proti bolestem. Předepsal jí to lékař. Mohla užívat morfium do konce života a zemřít bez takových muk, ale byla příliš tvrdohlavá -"
"Nerozumím," řekl Jem.
Atikus pokračoval: "Zrovna před tím tvým kouskem si mě zavolala, abych jí sestavil poslední vůli. Doktor Reynolds jí řekl, že jí zbývá jen pár měsíců života. Všechny záležitosti měla v naprostém pořádku, ale řekla: 'Jedna věc dosud v pořádku není."'
"Co to bylo?" Jem byl zmaten.
"Prohlásila, že chce odejít ze světa ničemu a nikomu nezavázána. Když je někdo tak nemocný jako ona, Jeme, hodí se, aby bral cokoliv, co by mu ulevilo, ale jí to vhod nebylo. Řekla, že se chce toho návyku zbavit, ještě než umře, a to také udělala."
Jem řekl: "Tak to byly ty její záchvaty?"
"Ano, to byly ty její záchvaty. Myslím, že skoro po celou tu dobu, cos jí četl, nevnímala ani slovo z toho, co jsi říkal. Celá její mysl i tělo byly soustředěny na ten budík. I kdybys jí nebyl padl do rukou, stejně bych tě byl poslal, abys jí chodil číst. Snad ji to trochu rozptýlilo. Byl tu ještě jeden důvod -"
"Zbavila se toho, umřela volná?" zeptal se Jem.
"Volná jako pták," opověděl Atikus. "Podržela si plné vědomí skoro až do posledka. Vědomí," pousmál se, "i svou hašteřivost. Pořád ještě vervně odsuzovala mé počínání a prohlašovala, že tě asi budu až do konce svého života vyplácet kaucemi z kriminálu. Nakázala Jessii, aby ti zabalila tuhle krabici -"
Atikus sáhl na zem a zvedl krabici od cukroví. Podal ji Jemovi.
Jem krabici otevřel. Uvnitř ležela, obložena kousky navlhčené vaty, bílá, voskově hladká, dokonolá kamélie. Byla to Sněhokrásná.
Jemovi málem vylezly oči z důlků. "Ta stará ježibaba, ta čarodějnice!" zaječel a mrštil kamélií na zem. "Proč mi už nedá pokoj?"
Atikus stál vmžiku nad Jemem. Jem zabořil obličej do Atikovy náprsenky. "Šš-š," řekl Atikus. "To byl myslím její způsob, jak ti povědět - včechno už je v pořádku, Jeme, všechno je v pořádku. Víš, byla to obdicvuhodná paní."
"Obdivuhodná?" Jem zvedl hlavu. Byl ve tváři rudý. "Po všem, co o tobě vykládala?"
"Ano. Měla na věci vlastní názory, možná že hodně odlišné od mých... říkal jsem ti, synku, že kdybys býval neztratil hlavu, byl bych tě sám poslal, abys jí četl. Chtěl jsem, abys u ní něco poznal - chtěl jsem, abys poznal, co je to opravdová statečnost, abys neměl představu, že statečnost znamená člověka s puškou v ruce. Statečnost začíná tehdy, když víš, že jsi poražen, ještě než se do něčeho dáš, a přesto se do toho dáš a dovedeš to až do konce, ať se děje co děje. Málokdy zvítězíš, ale někdy se ti to podaří. Paní Duboseová zvítězila, celých jejích pětačtyřicet kil. Podle svých zásad zemřela nezávázána ničemu a nikomu. Byl to nejstatečnější člověk, jakého jsem poznal."
Jem zdvihl krabici a hodil ji do ohně. Zvedl kamélii, a když jsem odcházela spat, zahlédla jsem, jak se zlehka dotýká širokých okvětních plátků. Atikus si četl noviny. ...

H. Leeová, Jako zabít ptáčka, Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1963

Do nového života

4. října 2010 v 19:11 | dadulka |  Pracovní úspěchy a prohry
Dnešek byl v mém životě opravdu významným dnem. Čtenáři prominou, že nové informace zveřejňuji tak pozdě, ale nechtěla jsem nic uspěchat ani zakřiknout. Některým z vás už možná svítá... Ano, MÁM PRÁCI! Už nejsem trapně nezaměstnaná vysokoškolačka, nýbrž průměrná kancelářská krysa. A velmi spokojená krysa, i když následující měsíce budou minimálně stejně náročné jako ty předchozí. Ale vezmeme to hezky od počátku.

V září jsem absolvovala dvě druhá kola. První ve mnou již zmiňované společnosti Mitas, vyrábějící především zemědělské pláště a jiné pneumatiky. O toto místo, určené speciálně pro absolventy, jsem stála hodně. Mitas je dobře zavedená a úspěšná firma se silnou pozicí na evropském trhu, navíc sídlí deset minut od mého bydliště. Naučila bych se tu mnohé. Do výběrového řízení jsem se přihlásila už v červnu, ale první kolo pohovorů se uskutečnilo až na konci července a druhé pak probíhalo celé září - já přišla na řadu hned na začátku. A nezbývalo, než čekat...

V Expedii, druhé společnosti projevující zájem o mou maličkost, šlo všechno ráz na ráz - na pohovor mne vždy pozvali den dopředu a očekávali, že si samozřejmě udělám čas, mám-li o práci zájem. Čas jsem si udělala pokaždé a oběma koly úspěšně prošla - posledním stadiem měl být telefonický rozhovor s nějakým Francouzem, abych tak dokázala, že jazyk skutečně ovládám. Ač jsem byla na toto třetí kolo pozvána, odmítla jsem. Důvodem byl pohovor ve společnosti OKZ holding, který proběhl 20. září odpoledne. Jednalo se o první kolo, jazykově poměrně náročné (technické překlady z čj do aj a fj + pohovr ve třech jazycích), na jehož konci mi byla práce nabídnuta IHNED, s tím, že na další kolo není čas, že od testování schopností je tu zkušební doba, a kdy prý mohu nastoupit?

Ještě cestou domů jsem nemohla uvěřit svému štěstí a dokonce jsem si i říkala, že to neřeknu ani mamince - co kdyby si to náhodou rozmysleli? Mamce jsem to nakonec řekla, ale jinak šlo o utajenou informaci, alespoň do doby, než jsem se domluvila na termínu podpisu smlouvy (nejsem pověrčivá, ale nechtěla jsem to zakřiknout). Smlouvu jsem po těžkém rozhodování podepsala minulý pátek. Rozhodnutí nastoupit mi zkomplikoval Mitas, ze kterého mi ve čtvrtek volali, že jsem výběrové řízení vyhrála i u nich. "Co teď s tím budu dělat? A teď, babo raď!", běželo mi hlavou. Zavolala jsem dvěma lidem, kteří mohli přispět hodnotným názorem. Oba mi po zvážení všech možných pro a proti odvětili, že je to prašť jako uhoď a ať si hodím korunou. Obě místa směřovala do oblůasti marketingu. V Mitasu bych si prošla firmu coby absolvent, v OKZ bych nějakou dobu působila jako office manager, čili ten, kdo je první na ráně a přes něhož jde všechno. Postup by u OKZ mohl být celkem rychlý, navíc do budoucna i směrem k bezpečnosti, čili oblasti, kterou jsem studovala a jež mne zajímá. Postup v Mitasu, kde bych pracovala v osmičlenném týmu, tak jistý nebyl. Navíc OKZ hledá hodně samostatné lidi, a já nejsem zrovna týmový hráč. Možnosti mít kancelář sám pro sebe se mi zamlouvá daleko více. Mitas je, pravda, blízko, a dala by se domluvit určitá flexibilita v pracovní době. OKZ mám téměř hodinu cesty a v kanceláři musím být od - do. Nelze opomenout ani pracovní a platové podmínky. V konečném součtu mi vyšlo, že ač jsem o práci pro Mitas usilovala čtvrt roku, jedinou výhodou zde by bylo, že je to za rohem, což mi jako dostatečná motivace nestačí. Mitas jsem tedy odmítla, s podotknutím, že kdyby dodrželi původní časový rámec pohovorů, které měly proběhnout v létě, a nástupu, jež měl být od září, tak tam dávno jsem. Naskytla se však jiná, lákavější možnost.

A můj první den v práci? Tři hodiny jsem strávila pobíháním po úřadech - pracák, pojišťovna, studijní oddělení kvůli potvrzení o studiu v roce 2010. Dalších šest jsem se po boku současné office manažerky zaučovala a připravovala na novou práci. Upřímě přiznám, že po dnešku nevím, kde mi hlava stojí. Zítra si už většinu vyzkouším sama, jelikož slečna má ve středu dovolenou, tak budu muset zvládnout alespoň ty nejnutnější věci. O případných trapasech, problémech (i úspěších, budou-li nějaké) vás hodlám průběžně informovat. Do té doby: DRŽTE MI PALCE!