Listopad 2010

30.11.2010 - listopadové novinky II.

30. listopadu 2010 v 13:31 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Listopad nám pomalu končí a já se rozhodla sepsat další krátké shrnutí uplynulých několika týdnů. 17. listopad jsem strávila kde jinde než ve Svojeticích, nicméně opět se potvrdilo, že čím jsem starší, tím víc jsem spjatá s rodnou hroudou - v místních amplionech spustili hymnu ve chvíli, kdy jsem čistila Clifovo pozadí, což mělo za následek slzy v očích a objímání koňova zadku :o)

Druhý den jsme v práci rozebírali, jak by nám ty volné středy vyhovovaly pravidelně a že bychom měli dotlačit Evropskou unii k tomu, aby toto zavedla jako nařízení. Na ten den večer jsem pro několik mých bulharských kolegů zorganizovala takové malé posezení v čajovně U dvou šálků blízko Náměstí Míru. Zážitek to byl parádní, protože si nikdo z nich nedokázal představit, do jakého podniku se vydávají. Už jen vysvětlit, že čajovna nerovná se restaurace, kavárna, bar ani klub, nýbrž jde "pouze" o místo, kde si lze vychutnat nějaký dobrý čaj, mi trvalo dost dlouho. Že se sedí v přítmí na zemi a obsluha je lehce opojená, jsem si raději nechala pro sebe. Akce nakonec slavila úspěch, i přesto, že hladoví kolegové si nejprve odskočili na sendvič, aby si následně objednali chalvu, kterou jim přinesli ve formě tyčinky, jakou lze zakoupit v každém obchodě, což způsobilo mírné rozčarování (asi si za těch dvacet korun představovali koláč jako od maminky). Alespoň že čaj chutnal a zábava nevázla, i když mám pocit, že valnou část večera jsem "odkecala" já :o)

Na sobotu se mi konečně podařilo domluvit další skvělou akci. Původně se mělo jednat o variaci na téma "oslavím nástup do nového zaměstnání", ale nakonec se jednalo spíše o menší, ovšem o to příjemnější, posezení s několika přáteli ve vynikajícím podniku Thai Delicates, a to ve stylu "eat what you can", čili ohromná přežíračka, i když se mi dařilo držet se celkem v rozmezí mého žaludku, na rozdíl od mé první návštěvy, kdy jsem ochutnala úplně všechno, což je ale potřeba, aby člověk propříště věděl, co si nedávat a kam si naopak jít přidat. Navíc se jak menu, tak i chutě mění. Nicméně výběr z pěti asijských kuchyní musí nadchnout každého a taky že jsme všichni byli spokojeni (pouze jsme litovali, že nemáme větší žaludky). Jedinou nevýhodou podobného podniku je dražší pití, které není v ceně, ale na druhou stranu - kdy se vám podaří posedět čtyři hodiny u neustále prostřeného kulatého stolu, navíc v klidném nekuřáckém prostředí? Jde-li se na oběd, vychází i cena příznivěji. Myslím, že by se z této návštěvy mohla vyvinout hezká tradice (alespoň někteří už se mne ptali, kdy půjdeme příště). Rozhodně doporučuji, minimálně za ten zážitek to stojí a jídlo je opravdu moc dobré. Já si svůj zážitek poněkud "zkazila" již zmiňovanou večerní návštěvou Vinohradské nemocnice, ale hřeje mne vědomí, že se nejednalo o poslední návštěvu (myslím samozřejmě restaurace, ale bohužel to patrně platí i pro nemocnici - nezbývá než doufat, že restaurace bude ta dřívější a častější varianta).

Následující úterý jsem skončila opět v čajovně (a rozhodně se do Vánoc nejednalo o čajovnu poslední), tentokráte s kamarádkou, kterou znám už od té doby, co se sem přestěhovala z Kanady (odhadem nějakých osm let), nicméně posledních pár let ji stíhám vídat v průměru jednou ročně. My ženy jsem však schopné si během pár hodin sdělit všechny důležité novinky a odcházet bohatší o hromadu nových, hodnotných informací typu "škola, práce, rodina, chlapi, plány do budoucna,…" No znáte to :o)

Týden hezky utíkal, proložený návštěvou zubaře (konečně mám spravenou plombu, které mi kousek vypadl někdy v srpnu), a najednou tu byl pátek a s ním i třídní sraz se základkou po více než deseti letech. Většinu příchozích jsem naštěstí poznala - mnozí se vzhledově téměř nezměnili a s některými se občas náhodně potkáme. Ovšem vyskytl se i jeden, u něhož jsem si říkala "tedy přijít s kamarádem na jeho třídní sraz, to je neomalenost", než mi došlo, že se jedná o spolužáka, který odešel na víceleté gymnázium a ze kterého se vyklubala zajímavá osobnost, což dokládá fakt, že jsem s ním vestoje prokecala minimálně hodinu opřená o rám dveří (původně jsem byla na odchodu a chtěla jsem se jen rozloučit). Situace o to zajímavější, že na základce jsme se my dva opravdu nemuseli. Někteří lidé se opravdu vyvíjejí…

Minulý víkend? Sníh, mráz, advent - co víc si člověk může přát? Nádherné sobotní vyjížďky zasněženým lesem (jen toho sněhu je potřeba víc, aby bylo měkko na běhání, ale jak vidno, příroda mé prosby vyslyšela), slunce svítilo, vánoční atmosféru jsem cítila po celém těle. V neděli jsme zapálili první svíčku a protože mi dobrá nálada vydržela, rozhodla jsem si vygruntovat pokoj, takže teď už mne čekají samé příjemnější věci :o)

16.11.2010 - listopadové novinky

16. listopadu 2010 v 17:20 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Půlka měsíce za mnou a nový článek nikde. V práci sedím u počítače devět hodin denně, což mne vůbec nemotivuje k tomu, zapínat si ho ještě doma. Víkendy jsou krátké - vždy se těším, co všechno stihnu a jak si pořádně odpočinu, a než se k tomu dostanu, je neděle večer. Nicméně listopad byl (a ještě bude) na zážitky zajímavý, takže se pokusím ve stručnosti shrnout, co se událo v jeho první půli.

V práci jsem si poměrně užívala jak klidu, tak stresu. Nikdy by mne nenapadlo, v jaký horor se může zvrtnout tak jednoduchý úkon, jako objednat jednu zpáteční letenku u ČSA. Zde musím velmi ocenit vstřícný přístup pana výkonného ředitele, pro něhož jsem letenku objednávala. Pracovat pro takového šéfa je radost. I mamince se velmi zamlouval, když se za mnou na konci října zastavila, aby viděla, kde trávím minimálně 45 hodin týdně. Při zjištění, jaké mám teplíčko v kanceláři, dospěla k názoru, že doma musím mrznout. Doma pravda nemáme zrovna saunu, ale mně to tak vyhovuje. Zato v práci si vysloveně užívám možnost sedět celý den v tričku bez rukávů a nemít husí kůži.

S listopadem jsem se dočkala zázraku v podobě doručení velkého balení bylinek pro koně, které jsem objednávala v půli října. Poprvé v životě jsem zariskovala s objednáním zboží přes internet. Bohužel podmínkou dodání byl požadavek zaplatit zboží předem, což se mi dvakrát nechtělo, ale po ujišťování ze strany okolí, abych nebyla chorobně podezřívavá, jsem zaplatila. Čtyři týdny mi trvalo z provozovatele e-shopu zboží vymámit. Že se tak nakonec stalo, přičítám pouze mým výhrůžkám, že vše nahlásím ČOI a organizacím na ochranu spotřebitele. Prostě zákaznický servis hadr. Tato zkušenost mne dost odradila od dalšího on-line nakupování.

Bohužel mi nezbývá, než tu zmínit další "důležitou" událost (on by mi to stejně nějaký dobrák v komentářích připomenul), a tou jsou mé narozeniny, které proběhly ve velmi hezkém duchu několika malých oslav - s Pavlou a Aničkou ve formě příjemného domácího posezení (děkuji za účast a dárky), s mamkou, která upekla hned dva vynikající koláče (višňový a čokoládový a řeknu vám, poleva ze tří různých čokolád s obsahem kakaa 70%, to je taková dobrůtka, že jsem měla co dělat, aby mi kousek zbyl ještě na druhý den), a s Honzou, se kterým jsme se vydali slavit do naší oblíbené restaurace Di Carlo v Šeberově. Vynikající tataráček z argentinského hovězího mne přesvědčil o tom, že riskovat tasemnici se vyplatí, a specialita šéfkuchaře "grilované plátky z jihoamerické hovězí svíčkové přelité rozpáleným olejem s rozmarýnem, zeleným pepřem, rukolou a podávané s domácími "spaghetti al pesto" byla opravdovou lahůdkou, stejně jako dezert - plátky čerstvého ananasu plněné krémem z mascarpone a jahodami.

Jestli se něco opravdu nevydařilo, tak to bylo ráno po mých narozeninách. Ráno vstanu - střízlivá, protože na narozeniny vycházel pracovní den, takže jsem se všemi slavila dříve či později o víkendu - a odpočatá, jdu do koupelny a co čert nechtěl - udělalo se mi strašně zle. Nemám problémy s tlakem a po ránu mi špatně nebývá, ovšem v tomto případě jsem se sotva držela na nohou, a tak jsem se vydala zpět do postele, kam jsem nedošla. Pamatuji si, že jsem upadla ještě v pokoji a pak už černé prázdno, až do doby, kdy jsem slyšela hroznou ránu a posléze mamku něco volat. K vědomí jsem se probrala až v koupelně, s rozmláceným nosem, ze kterého lila krev, a s nohama v takovém stavu, že jen zázrakem nebyly zpřelámané. Až poté jsem se dozvěděla, že jsem se skácela ze schodů. Kdo zná naše strmé schodiště, dokáže si představit, jaký to musel být "zážitek", padat pět metrů dolů. Naštěstí jsem byla úplně mimo, což mne asi zachránilo od zlomenin (ono bývá lepší pády nekorigovat), ovšem levá holenní kost vydržela jen zázrakem. Na oku se mi udělal takový monokl, že si všichni myslí, že mne někdo bije (a vysvětlujte jim, že jste spadli ze schodů) a nohy mám ve stavu velmi omezené použitelnosti (otoky, modřiny a nálevky takového kalibru jsem ještě neviděla a rozhodně nedoporučuji), i když na do práce jsem samozřejmě šla, stejně jako na koně, a zrovna jsme jako zázrakem byli na hale sami (jako z udělání jediný večer v roce, kdy jsem nebyla v plně provozuschopném stavu). O víkendu jsem kromě ježdění, po němž jsem samozřejmě sotva chodila, absolvovala i bowling, a světe, div se - zahrála jsem svůj životní výkon (technika nulová, styl žádný) a čtyřikrát překročila hranici sta bodů (122,104,114 a 153 bodů). Zejména poslední číslo - 153 bodů - těžko někdy překonám: pět čistých desítek v jedné hře a jedna "špinavá" k tomu. V pondělí jsem sice měla problém dolézt do práce, což vedlo obchodního ředitele k opětovnému konstatování, že bych měla zajít k doktorovi. Ne že by mne tam několikrát neposílal už minulý týden. Asi na tom něco bude, ale jak správně řekl jeden kolega - ženy vydrží opravdu hodně. Navíc bylo v práci tolik práce, že jsem makala jak šroub i přes čas, s nohou nahoře, když už se bolest nedala vydržet. Vím, co si někteří pomyslí (hazard se zdravím apod.), ale hřeje mne vědomí, že minimálně jedna osoba z řad čtenářů pochopí, proč nemocenskou brát až v posledním případě.

Velké ohlédnutí IV. - po patnácti letech

4. listopadu 2010 v 12:46 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Letos v září jsem "oslavila" patnáct let od doby, co jsem poprvé začala regulérně docházet na jízdárnu, čímž se po mnoha letech splnila má odvěká touha jezdit na koni. O tom, že rodiče z této představy dlouhá léta nebyli nadšeni, jsem už psala dříve, stejně jako o tom, že nakonec mne i přes veškeré své obavy a nesouhlas celkem podporovali, zejména když jsem začala dojíždět za koňmi mimo Prahu. Ale o tom později.

Mé jezdecké začátky byly poměrně prozaické. Typické výukové hodiny pro skupinu zpočátku nadšených dětí, pořádané na starších, ochotou zrovna nepřetékajících, provozácích. Rodiče mi nejprve zaplatili deset hodin s tím, že kdybych si to ani poté nerozmyslela, nechají mne zapsat do místního oddílu. Ač jsem hned na první hodině pochopila, že jezdit na koni má k mé představě vození se po lesích a luhách hodně, ale opravdu hodně daleko, rozhodla jsem se nevzdat to a do oddílu jsem nastoupila. Okamžitě následoval přesun od ježdění k tvrdé práci, což jsem tehdy nijak moc neřešila - práce kolem koní mne bavila, ve stáji jsem byla šťastná a největší radostí pro mne byla možnost ráno a večer koníky krmit jádrem a sledovat, jak jim chutná (tuhle zálibu mám dodnes - krmit koně mne opravdu baví). Navíc se rozhodně nedá říci, že bych byla nějaký výrazný jezdecký talent - spíše naopak.

V hostivařském oddíle jsem strávila necelé tři roky. Poté se celá stáj odstěhovala někam za Prahu (myslím směr Plzeň) a nějakou dobu to vypadalo, že koně už v Hostivaři nebudou vůbec. Tento předpoklad se nepotvrdil - v jedné z částí rozsáhlého areálu se stáje nacházejí dodnes, i když už dlouho pod jinou záštitou. Pro mne to znamenalo jediné - rozhlížet se po koních jinde. A tak jsem objevila Dolton ranch, podnik, k jehož zasloužilému inventáři se počítám dodnes.

V tomto článku bych se však ráda věnovala zejména tomu, co mi patnáctileté soužití s koňmi dalo (a vzalo). Naučilo mne mnohému: pevným nervům, výdrži, odolnosti a tvrdé práci. Je zajímavé, že mi část pevných nervů zároveň i vzalo, stejně jako kus zdraví a téměř veškerý volný čas, což mé okolí občas neslo dost nelibě (zatímco já byla blahem bez sebe). V konečném součtu ovšem přínosy jednoznačně vedou. Na Doltonu mi "prošlo po zadkem" několik desítek koní a naučila jsem se zde mnohé, zejména co se týká situací, vztahů a problémů vyskytujících se na jakémkoliv pracovišti - z těchto poznatků vycházím dodnes. Dolton mne taky naučil mnohé o lidech a jejich přístupu k okolí, koním i životu. Tyto zkušenosti jsem často získala za cenu ostrých růžových střepů a velkých zbořených vzdušných zámků. Dnes ale mohu říct: zaplať pánbůh za ně.

Nyní k jezdecké praxi. Za svou patnáctiletou historii jsem najezdila několik tisíc hodin na různých koních a v různých podobách. O tom, že co kůň, to individualita, nemá cenu se rozepisovat. Co se týká jezdecké a ošetřovatelské praxe, Dolton splnil má očekávání jak v možnosti mnohému se naučit, tak i v demonstraci toho, jak to nemá vypadat. Skutečnost, že jsem zde neměla možnost se nějak výrazněji dále rozvíjet, mi zase tak moc nevadila. Nikdy jsem netoužila po sportovní kariéře a tvrdých trénincích směřovaných k jedinému cíli - jezdit na závody. Jezdectví pro mne vždy znamenalo spíše jakýsi duchovní prožitek, radost z pohybu, snahu pohybovat se s koněm na jedné vlně a být naladěni na stejnou notu, zkrátka užívat si společnou jízdu. S tím kráčí ruku v ruce dobrá péče. Z hloubi duše se mi naopak příčí degradace zvířete na sportovní pomůcku stejně jako tupý dril na jízdárně pouze za účelem následného předvedení se. To raději navždy budou pouze oním nechvalně ocejchovaným "rekreačním" jezdcem, ale s pohodou v duši.

Nedá se však říci, že bych byla prosta jakýchkoliv ambicí. Je-li příležitost, ráda se budu mořit na jízdárně. Vycházím však z předpokladu "dělám to pro sebe, abych se něco naučila, a pro koně, aby měl možnost růstu, ne proto, abych se někde naparovala". Pokud se mi určitý prvek podaří, je to pro mne největší odměnou. V jízdárenské práci jsem jednoznačně nejdál došla s Horizontem. Nezbývá, než pochválit trenérku za pevné nervy, což činím, i když si uvědomuji možný negativní ohlas v komentářích. Nicméně na drezurní práci s Horizontem budu vždy vzpomínat v dobrém, zejména na ten úžasný pocit při shromážděném cvalu, zatím zcela ojedinělý. Bohužel se nám s Horizontem často nedařilo dosáhnout oné harmonie a radosti ze společné práce, kterou popisuji výše, což mne v konečném důsledku přinutilo jízdárenské aktivity s ním ukončit. Pokračovat v něčem, co ani mně, ani zvířeti nepřinášelo radost, považuji za zbytečné (fakt, že někteří tento můj názor nepochopili, ponechávám stranou). Na druhou stranu jsem se s Horizontem dopustila velké chyby, co se týče skákání. Člověk, který skákat neumí, se to má nejprve naučit na starém skokanském mazákovi a ne na koni, který je sám začátečník a potřebuje zkušeného jezdce a dobré vedení. K tomuto pravidlu jsem bohužel došla později, než bylo záhodno. V budoucnu se mi doufám podaří tento omyl napravit a osvojit si alespoň trochu slušné základy skokové techniky ve vhodnějších podmínkách.

Co bych zde rovněž ráda "vypíchla" jako jeden z úspěšných dílčích cílů je fakt, že jsem na Doltonu cca rok dva jezdila víceméně pouze bez sedla, abych se tak naučila onomu kýženému uvolněnému a vyváženému sedu. Možná právě proto jezdím lépe bez třmenů než s nimi. K mé velké radosti se mohu pochlubit zajímavou skutečností - padám pouze ze sedla. Pokud jsem seděla na neosedlaném koni, který vyhodil, po/u/vy/skočil, nečekaně zrychlil či zabrzdil nebo se dokonce postavil na zadní, vždy jsem nějakým zázrakem (asi pud sebezáchovy) zůstala viset na hřbetě. Ve srovnání s často naprosto hloupými pády z anglie na jízdárně mi nad tím dodnes zůstává rozum stát.

Ohlédnutí je pomalu za mnou a jako vždy mne nenapadá, co napsat závěrem. Doufám, že radost ze společných chvil s koňmi potrvá alespoň dalších patnáct let a že až si to přečte Clif, tak si nepomyslí nic ve smyslu: "Radost, hmmm, tak tu máš v našem případě jenom ty, zejména ten požitek z toho, jak jsi včera večer na hale ztýrala chudáčka mou maličkost, ten ti teda nedaruju, jen počkej".