Prosinec 2010

Klidné prožití svátků vánočních

28. prosince 2010 v 17:00 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Vánoce už jsou bohužel za námi. Škoda. Letos proběhly obzvláště rychle. Příští rok se pokusím vyzískat alespoň jeden den dovolené, nejlépe 23.12., aby měl člověk možnost více se "hodit" do sváteční atmosféry. Čímž ovšem netvrdím, že atmosféra nebyla! Jediný, kdo ji opět sabotoval, bylo počasí. Celý prosinec sněží a mrzne, jen praští, pouze na Štědrý den musí co? PRŠET! A to ještě můžeme být rádi, že propršelo jen jedno odpoledne.

Pracovní týden před svátky probíhal v příjemném duchu. V pondělí jsem večer pekla dárek pro Honzu k narozeninám (chudáky narozené 22.12. upřímně lituji), kakaovo-kávový dort s čokoládovou polevou (z dvojité dávky) a zdobením. Musím se pochlubit - povedl se. S radostí ho zařadím mezi dezerty pro různé akce, takže někteří z vás možná v budoucnu ochutnají :o)

V úterý večer jsme oslavili Honzovo krásné čtvrtstoletí (to se někdo má, že je tak mladý) velmi dobrou večeří v restauraci Apetit. Honzův biftek sice nebyl propečený na požadované medium, nýbrž rare, ale i tak byl vynikající, a můj řecký špíz (kousky brazilské hovězí svíčkové, vepřové panenky, uzené slaniny a sušených rajčat na jehle přelité omáčkou z červeného vína, černých oliv, cibule a tymiánu) byl rovněž výborný. Za jedinou slabinu považuji nepříliš trefně ochucený tataráček z lososa a rovněž obsluhu, která hned po příchodu zjistila, že si mou rezervaci omylem zapsala na jiný den. Naštěstí bylo místa dost, takže jsme se nemuseli dohadovat.

Ve středu jsem již tradičně po práci vyrazila za Clifem, s malou zastávkou v Lidlu za účelem nakoupení hromady jablek a mrkve, aby bylo z čeho koním na Vánoce vyrobit ovocný salát (pro Clifa obohacený i o hrušku, o niž bych se normálně nepodělila ani omylem). Čtvrtek probíhal velmi poklidně jak v práci, tak poté doma. Na programu byla vánoční hodina angličtiny s mou jedinou zůstavší studentkou a zároveň dobrou kamarádkou. No a pak už jen velké těšení se na další den.

Na Štědrý den jsem nemohla dospat. Je sice pravda, že já nejsem z těch, co dokáží prospat dopoledne, a běžně se probouzím mezi šestou sedmou, ale tentokrát to opravdu bylo zčásti způsobené mým dětským založením. Čile jsem vyskočila z pelechu v šest a valila do kuchyně uvařit si čaj a ukrojit třetinu maminčiny vynikající vánočky, která se letos jen rozplývala na jazyku, pročež nebyl problém ji za dva dny ve dvou lidech zlikvidovat. Poté jsem se vydala do Svojetic za Kaštánkem, kterého jsem vytáhla do lesa, za Clifem, kterého jsem jen vytáhla z výběhu na jablíčka a za Dášou, u které jsem ochutnala vynikající cukroví (nejlepší je samozřejmě to od maminky, ale Dášino je v těsném závěsu, stejně jako cukroví doltonské Pavly) a popřály jsme si hezké Vánoce. Na poledne jsem se vrátila domů na skromný oběd a pak už jsem se jen těšila na večer. Narozdíl od mnoha spoluobčanů miluji kapra, pročež jsem se večeře nemohla dočkat. Vědoma si faktu, že kapr v trojobalu mi chutná pouze teplý, spořádala jsem tři řízky. Zbylého 1,5 kapra zvládla mamka do druhého dne - ona ho totiž snad ještě raději jí studeného, a to i k snídani, což ovšem neznamená, že vánočku si k snídani nedá taky. Následovala povinná Popelka s talířem cukroví - řeknu vám, od Vánoc už jenom funím, protože takové množství jídla, co jsem spořádala za týden, mám normálně na celý měsíc. A to nás ještě čeká Silvestr… Jenže já prostě nedokážu našemu cukroví odolat, a že si ho dávám na příděly (omezuji se na jeden velký talíř večer). A to nemluvím o cukroví, které přinášejí kamarádi a kolegové na košt - i když jsem plná jak soudek, od každého druhu po jednom prostě ochutnat musím. A Ježíšek? Jen jsem valila oči, jak jsme byly hodné. Mamka při pohledu na nadílku prohlásila: "No je vidět, že už máš nějaké peníze."

Oba svátky vánoční jsem dopoledne strávila na koních, abych alespoň trochu protáhla tělo a vyčistila si hlavu, žaludek a střeva. 25.12. jsem odpoledne strávila příjemným domácím nicneděláním v křesle u kamen (ideální stav po spořádání půlky kachny) a na Štěpána k nám již tradičně dochází na oběd - který se protahuje do pozdních večerních hodin - jedna ze dvou mých nejlepších kamarádek. Po opulentní krmi o třech chodech, kdy se hlavní jídlo sestávalo z tří druhů masa ( a já pak doobrala půl králíka) jsem se rozhodly pro procházku lesoparkem, abychom večer zvládly rozlousknout kokos, dojíst bramborový salát (domácí z majonézy) a večer se podívat na pohádky s talíři plnými cukroví. Řeknu vám, letošní svátky neměly chybu, stejně jako ty loňské, předloňské, předpředloňské a budoucí… :o)

20.12.2010 - předvánoční čas

20. prosince 2010 v 18:30 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Poslední adventní týden se už odehrával opravdu v předvánočním duchu. Pondělí 13.12. ještě probíhalo celkem normálně, nejprve v jedné práci, pak ve druhé. V úterý jsme se pro letošní rok rozloučili s klasickými tanci a pokračovat budeme v lednu, poslední hodinou pro začátečníky, nicméně jsem se s Honzou už rozhodli přihlásit do pokračovacího kurzu, který začne od konce ledna. Ve středu večer jsem si vychutnávala krásně zasněžené Svojetice s nádherně protaženými cestami až téměř ke koni, a dokonce bylo i kde zaparkovat. Jak vidno silničáři potřebují tak týden na rozjezd. Když si vzpomenu na tu kalamitu z počátku prosince, kdy jsem ke koni sice dojela, ale nemít s sebou lopatu na sníh, nemám šanci ani zaparkovat, natož vyjet, a to nemluvím o naprostém kolapsu pražské MHD, tak tentokráte i přes opětovné sněžení nebyl s ničím problém. Ve čtvrtek jsem si patrně zahrála i poslední letošní hodinu kulečníku. Už se těším na příští rok, protože pokrok, jaký jsem v této mé už dlouho oblíbené hře udělala, je opravdu velký. Není nad to, učit se něco pořádně. Po kulečníku jsem se odměnila vynikajícím stejkem z norského lososa ve známé pizzerii Grosseto na Náměstí Míru a neméně dobrým koktejlem v Potrefené huse (kam musím někdy zajít na kachnu). V pátek už přišlo na řadu první opravdové předvánoční posezení s dárky, které si ale necháváme pod stromeček. S kamarádkou jsme strávily příjemný večer v Hradčanské čajovně, která je po celkové rekonstrukci ještě útulnější, než bývala. V sobotu jsem kromě koníků zvládla i koupit "vánoční" dárek pro Clifa (snad mu bude chutnat) a nějaké další dárky, ovšem byla jsem zklamaná. Můj oblíbený Interspaar v Hostivaři nenabízel téměř žádné dobrůtky, alespoň ve srovnání s Tescem na Andělu, takže jsem se domů vrátila s prázdnou taškou. Večer jsem dvě hodiny balila dárky (a to mi ještě minimálně třetina naháčů zbývá), což je velmi příjemná práce.

Neděle stojí za samostatný odstavec. Po dopolední vyjížďce jsem se doma akorát otočila, zkulturnila a vyrazila do vyhlášené restaurace Hliněná bašta s kamarádem na předvánoční oběd, pevně rozhodnutá si první výplatu užít naplno a dát si konečně pravý biftek. Všem vřele doporučuji návštěvu této špičkové restaurace v krásném prostředí a s vynikající kuchyní. Můj marinovaný biftek v brandy s kaparovým máslem a fazolkami se slaninkou ve smetaně byl opravdu úžasný, stejně jako kamarádova paella (na kterou já, odpůrce mořských potvor, krevet a jiné havěti, koukala krajně nedůvěřivě). Dezert jsem si nedala, jelikož jsem se plynule přesunula ke kamarádům do Svojetic na večerní žranici (výborný trénink na Silvestra, sotva jsem se o půlnoci dovalila do postele) a vynikající cukroví, které letos vyráběli sami a bylo tak dobré, že jsem snědla sama celý talíř. Nechyběly ani dárečky, muchlování jejich psa, který váží tolik, co já, a přitom je to mazel (alespoň do doby, než zívne, a vy si tak můžete prohlédnout ta kusadla), a noční můra v podobě jejich maminky telefonující přes skype. Tedy ne že by mi vadila telefonující maminka, ale na vyzváněcí melodii skypeu jsem už pomalu alergická, protože ji v práci slýchám neustále (někdy dokonce, i když nezvoní).

A novinky z práce? Předvánoční pohodu se mi daří držet i za kancelářským stolem. K jejímu navození přispívají i PFka, která teď hojně chodí, a protože otevírám poštu, pořídila jsem si na stole takovou malou výstavu pohlednic. Rovněž jsem měla možnost procvičit si přípravu jednohubek a chlebíčků, které jsem v pátek dvě hodiny chystala pro důležitou návštěvu, jež nakonec nedorazila a o mé výtvory se tak podělili zaměstnanci. Sice jsem se činila zbytečně, nicméně všichni, kdo ochutnali, byli spokojeni, tak alespoň nějaká satisfakce. Náladu mi kazí pouze fakt, že stále ještě čekám na novou kancelářskou židli (ano, už od října) a ani Ježíšek se moc netváří, že by mi ji doručil. Záda si už celkem zvykla, ale nepřestávám věřit, že se třeba v lednu dočkám…

14.12.2010 - Adventní čas

14. prosince 2010 v 19:00 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Ač v neděli neustále zapomínám zapalovat svíčku ve věnci, předvánoční čas si užívám naplno. Konečně prolézám obchody a pídím se po těch nejlepších dárcích. Předvánoční nákupy mne opravdu baví, zejména je-li za co, a to konečně je! Má historicky první pořádná výplata (rozuměj větší než minimální mzda) - za říjen - v prosinci úspěšně doputovala na účet. A protože i chroničtí šetřílci mohou jednou za život propadnout myšlence "první výplatu si musím pořádně užít", vrhla jsem se vesele nejen do nakupování, ale rovněž do plánování různých předvánočních posezení v restauracích, podle motta "někteří výplatu propíjejí, jiní projídají. Už se těším na ty dobrůtky, co si zabalím pod stromeček, a na koně se samozřejmě také dostane.

Advent u nás probíhá v příjemné a poklidné atmosféře. Velký úklid proběhl už v listopadu, a já jakožto nově pracující jsem od něj byla z 90% osvobozena, zatímco mamka si brala dovolenou. V podobném duchu se odehrává i víkendové pečení cukroví, u kterého bych sice ráda asistovala, ale doma se ani o víkendech téměř nevyskytuji. Dopoledne trávím u koní (ráno vstávám kolem sedmé a vracím se mezi jednou druhou) a odpoledne všelijak, ač bych ráda zase jednou proseděla zbytek dne doma u her a knih. Ale kdy jindy má člověk chodit na nákupy či navštěvovat kamarády, když přes týden teoreticky chodí domů po šesté, přičemž ale:
Po: 18:30 - 20:00 učím angličtinu
Út: 20:30 - 22:30 hodiny tance (čas mezi prací a tancem využívám k návštěvě lékařů, knihoven apod.)
St: s Clifem chodíme večer na halu, takže po příchodu domů valím do Svojetic a vracím se kolem desáté
Čt: 18:00 - 20:00 lekce kulečníku
Pá: mám sice volno, ale buď někam vyrážím nebo vyřizuji různé pochůzky.

Vezměme prosinec: 1. a 2. 12. (St, Čt) byl program jasný. V pátek jsme s Honzou konečně shlédli nového Harryho Pottera. V sobotu jsem odpoledne jela nakupovat zásoby jídla na Vánoce a poté pro změnu šla opět na kulečník. V neděli byl Mikuláš - o procházce Prahou jsem již psala. Další týden program jasný, v pátek večer jsem se konečně dostala k prvním vánočním nákupům. V sobotu jsem se po konících doma otočila na půl hodiny a s mamkou jsme si vyjely do naší oblíbené restaurace Di Carlo a poté jsem ji vytáhla do kina (lístek za 50 Kč, no nejděte tam) na průměrný český film "Rodinka", na který bych jinak těžko šla. Byl to příjemný pocit , moci taky jednou někam pozvat ji, a ne obráceně. V neděli jsem opět vyrazila na nákupy a poté na přátelskou večeři do restaurace v mongolském stylu (řeknu vám, překvapilo mne, jak dobrý lososový steak dokáží ti Mongolové připravitJ).

A už tu máme tento týden. Tradiční týdenní program se doplnil o nové akce, o kterých určitě poreferuji. Mohu tedy hrdě prohlásit, že předvánoční čas si užívám naplno! Pouze lituji, že týden nemá o den navíc - je ještě dost lidí, se kterými už se letos sejít nestihnu, ač bych je ráda viděla…

José Ortega y Gasset

8. prosince 2010 v 21:51 | dadulka |  Dadulka knihomol
José Ortega y Gasset (1883-1995) je španělský filosof spjatý s Madridskou univerzitou, kde studoval a poté i vyučoval. Občanská válka ve Španělsku ho donutila vlast opustit. Do své rodné země se vrátil až po dlouhých deseti letech a kořeny zde napevno už nikdy nezapustil. Ve svém rozsáhlém díle, se kterým se teprve budu muset podrobněji seznámit, se však věnuje téměř výhradně Španělsku. Za nosnou knihu jeho myšlenek se obecně považuje "Vzpoura davů", z níž mi přišly pod ruku dvě kapitoly, které tu chci ve stručnosti shrnout - kdo ví, kdy se mi podaří dostat se ke kompletní verzi.

Kapitola VI.: Začíná pitva davového člověka

O davech, davovém chování a podobných tématech už bylo napsáno mnohé. Ortega y Gasset se soustředí na novodobý dav a davového člověka moderního typu, který se zcela odlišuje od svých předchůdců. Tento typ člověka se začal vyvíjet už v druhé polovině 19. století, jak tvrdí nejen Ortega y Gasset, ale např. i Hegel, Comte a Nietzsche. Změna se zejména vyznačuje tím, že moderní doba přináší určitý komfort a život se vyznačuje zejména hmotnou bezstarostností, do té doby v historii nevídanou. Toto má za následek, že průměrný člověk dnes místo pokory a vděčnosti příznivému osudu mnoho věcí považuje za své právo. S tím souvisí i poměrně dobré zajištění veřejného pořádku a bezpečnosti, což v souhrnu vytváří život zbavený obtíží.

Druhým důležitým prvkem, který se s moderní dobou změnil, je postavení jedince ve společnosti. "Kastovní" systém mizí, člověk už není omezovaný příslušností k nějaké vrstvě, naopak se už na základní škole učí, že všichni lidé jsou si rovni. Můžeme namítnout, že toto je pouze teoretická spekulace a že v reálném životě pravidlo "všichni lidé jsou si rovni" nelze uplatnit. Určitě ne v absolutním měřítku, ale ve srovnání s postavením jedince např. ve feudální společnosti si myslím, že většina z nás si výrazně polepšila. Nový svět se podle Ortely y Gasseta vyznačuje dvěma prvky: liberální demokracií a technickou vyspělostí. Davový člověk v tomto světe není nabádán ke zdrženlivosti, naopak je podporován ve svých choutkách a podle autora i ve víře, že zítra bude ještě lépe (dnes už podle mého názoru toto obecně neplatí, nicméně nám zůstává víra v setrvalý stav), čímž se podobá rozmazlenému dítěti, které vůbec nezná meze svých možností.

Kapitola VII.: Život vznešený a život vulgární, aneb úsilí a lenost

Tato kapitola v mnohém navazuje na předchozí. Autor opět vyzdvihuje změnu základní životní zkušenosti, kdy žít neznamená cítit nedostatky či omezení, ale pravý opak. Dnešní člověk je sám se sebou plně spokojen; nic ho nenutí uvědomit si své nedostatky, což vede k tomu, že davový člověk ztrácí ohledy.

Ortega y Gasset rozlišuje člověka výborného, který sám od sebe mnoho požaduje, a člověka průměrného, který je sám sebou nadšen. Analogicky pak lze i život dělit na vznešený neboli usilovný, směřující k překonání sebe sama, a život lenošný či nehybný. Moderní svět poskytuje člověku mocné prostředky k ukojení jeho choutek, ale nevytyčuje mu hranice, což podle autora v konečném důsledku povede k tomu, že davy nebude možné řídit. A že průměrný člověk nebude schopen řídit složitý civilizační proces, kterému nerozumí a pokládá ho za přirozenou věc, je závěrečná myšlenka, jež nepotřebuje komentář…

José Ortega y Gasset, Vzpoura davů, Naše vojsko, 1993

6.12.2010 - Mikulášsky

6. prosince 2010 v 20:36 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Máte rádi Mikuláše? Nebo na něj máte z dětství tak otřesné vzpomínky, že se tomuto svátku raději vyhýbáte obloukem? Já Mikuláše (který u nás tradičně naděluje pátého) ráda mám a slavím ho dodnes - miska dobrůtek za to stojí, jak ta obdržená, tak ta darovaná. Z dětství nemám na Mikuláše žádné vzpomínky, protože jsem bydleli na tak odlehlém místě, že k nám žádný nezabrousil, až mi to často bylo líto, byla bych bývala ráda nějakého viděla. Letos jsem jich viděla požehnaně - s Honzou, jeho rodinou a přáteli jsme se (stejně jako loni) vydali na večerní procházku Prahou z Anděla přes Karlův Most na Staroměstské náměstí a řeknu vám, že bylo na co koukat. Hlavně čerti na maskách nešetřili. Přehnané strašení malých dětí čerty mi sice přijde nesmyslné, chudáci z toho pak mohou mít pěkné trauma, ale nějaké to malé hudry hudry a básničku valná část dětí ustojí. Jediné, z čeho jsem měla osypky, byly davy lidí na Staromáku, které mi zcela znechutily plánované "očumování" stánků. Navíc jsem měla po hodině brodění se sněhovou břečkou úplně promáčené boty i kalhoty, takže jsem se hezky vydala vytopenou tramvají domů, kde mne čekala další nadílka (ve srovnání s maxi-množstvím v Honzově rodině je u nás tradičně skromná, zato plná oblíbených dobrůtek - lipo a lentilky v mém případě nesmí chybět, stejně jako oříšky pro mamku). Doma krásně vonělo napečené cukroví, do jehož výroby se s příchodem Mikuláše pouštíme. Pravda, z devadesáti procent je tato činnost na mamce, já maximálně pomáhám vykrajovat. Letos se bohužel nebudu moc vyskytovat doma, což mne mrzí - pečení cukroví navozuje úžasnou předvánoční atmosféru...

P.S.: Dnes jsem zjistila, že půlka kanceláře tajně čte můj blog. Milí kolegové, doufám, že se vám mé články líbí a přinášejí vám stejnou radost jako mně jejich psaní. Takže čtěte s chutí dál, možná se o sobě i něco dozvíte... Hezkou zábavu!

Koncert "par excellence"

3. prosince 2010 v 11:44 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
O Pražském filmovém orchestru (Prague Film Orchestra) jsem zde už jednou psala. Nicméně poslední koncert, který jsem navštívila v pondělí 29.11., byl tak povedený, že se o něm nelze nezmínit. Koncert se konal v Rudolfinu, což je samo o sobě garancí určité kvality. Lístky byly tak rychle rozebrány, že se koncert bude muset opakovat (šance pro ty z vás, které oslovuje filmová hudba). Z názvu orchestru je repertoár více než zřejmý. Pondělní koncert byl ve znamení Star Wars - hrály se zejména skladby z této kultovní série filmů. Co mne naprosto nadchlo, byla účast některých postav, respektive skupiny lidí přestrojených za nejrůznější postavy z filmů, kteří se před začátkem procházeli mezi diváky ve foyer a během koncertu přehráli několik krátkých scén z filmů. Rovněž byl přítomen i Jack Sparrow, pobíhající mezi hudebníky svým nezaměnitelným stylem ve chvíli, kdy hráli soundtrack k Pirátům z Karibiku. Dále byly na programu úchvatné melodie z Pána prstenů, které mne přenesly do jiné dimenze, a ve druhé půli večera i vánočnější ladění - Sám doma a poté krásná vánoční skladba s doprovodem poměrně velkého pěveckého sboru. Publikum bylo nadšené, dvakrát se tleskalo ve stoje a dvakrát se přidávalo - na samotný závěr opětovně jeden z leitmotivů Hvězdných válek, který mi zněl v uších celou cestu domů…