Leden 2011

4.-7.1.2011 - první dojmy z Mitasu

12. ledna 2011 v 20:31 | dadulka |  Pracovní úspěchy a prohry
Jak jsem slíbila, přicházím s článkem o mé nové práci. První týden byl velmi hektický. V pondělí odchod z OKZ a v úterý nástup. Spadám do speciálního ročního absolventského programu (toto vlastně byl první pracovní inzerát, na jaký jsem po státnicích odpovídala), během něhož se mám naučit různým věcem, abych v ideálním případě poté nastoupila jako klasický zaměstnanec. Oficiálně se má pracovní pozice jmenuje "Marketing Executive". Do budoucna bych měla mít na starosti dvě věci, a to katalogy produktů značky Mitas a merchandising téže značky. Zároveň se mám podílet na organizování výstav, veletrhů, konferencí apod. Takže práce bude dost a dost…

Zpět k prvnímu týdnu. V úterý jsem kromě podpisu smlouvy absolvovala ještě školení v oblasti řízení kvality (známé ISO standardy) a rovněž školení o BOZP, jehož se ujal jeden z příslušníků podnikového hasičského záchranného sboru. Poté jsem si v doprovodu kolegů zčásti prohlédla rozlehlý areál pražského závodu - člověk z jednoho konce nedohlédne na druhý a mezi sklady a halami se ztratí raz dva. Tři sklady, které využívá marketingové oddělení, bych sama těžko našla. Odpoledne už jsem byla vtažena do práce v podobě korektur jednoho z budoucích nových katalogů (je to celkem piplačka, ladíme ho pořád). Ve středu odpoledne jsem nakoukla do výroby. Za dvě hodiny jsme stihli projít tak půlku hlavní haly, ale dojmů bylo i tak plno, stejně jako nových pojmů. A to nemluvím o nosu plném vůní roztavené pryže!

Ve čtvrtek jsem vstala v pět, sbalila si do kabelky kartáček na zuby a čisté spodní prádlo a před šestou vyrazila na Hlavní nádraží. Čekala mne totiž má první "služební cesta" (rozumějte školení) do Otrokovic a Zlína, kde se nacházejí další dva výrobní závody. Jelikož nebyl v předchozích dvou dnech čas udělat si školení řidičů, bez něhož si nelze půjčit služební vůz (který by mi jinak půjčili bez váhání), čekaly mne necelé čtyři hodiny strávené ve vlaku (celkem zážitek, vlakem jsem za posledních deset let jela cca 3x), na něž jsem se vyzbrojila tlustou knihou a velkou lahví vody. V půl jedenácté už mne na nádraží v Otrokovicích čekal zástupce zlínské pobočky Mitasu. Odpoledne jsem absolvovala vysoce zajímavou exkurzi do zlínského závodu, s fundovaným výkladem, občas přerušovaným mými laickými dotazy (znáte to, snaha věci pochopit někdy vede k dotazům pro vás sice zásadním, ale pro odborníka jde o natolik jasné věci, že pomalu nechápe, na co že se to vlastně ptáte a láme si hlavu, jak vám tak jasnou věc vysvětlit). Prohlídka trvala bezmála čtyři hodiny, které utekly jako voda, i když hlavu jsem měla plnou. Po čtvrté hodině už mne "vyhazovali" před hotelem Garni v centru Zlína. Firma tento hotel využívá často, pročež jsem si řekla, že nikomu nebude vadit mé poněkud "pogumované" oblečení, v němž jsem hodlala strávit i pátek (přece si na dva dny nebudu brát kufr…i když, ve vlaku jsem jela se slečnou, která měla na jednu noc tašku velkou tak, že zabrala skoro celou uličku v kupé).

Na doporučení kolegy jsem se vydala do zrekonstruované Baťovy věže, kde je z terasy nádherný výhled na nasvícený Zlín, Otrokovice a okolní krajinu, a hlavně kavárna, kde jsem si mohla dát ČAJ! Pro nás notoriky se den o čisté vodě rovná mučení žízní :o) Čaj byl naprosto vynikající, lepší porcovaný ovocný jsem ještě nepila (snad půjde objednat přes internet). Večer v hotelu v cizím městě měl podobu čtecí a spací.

Druhý den jsem se vzbudila časně, protože jsem věděla, že snídaně je formou švédského stolu a že budu muset ochutnat většinu z nabídky, takže jsem si první hrneček čaje nalévala už v sedm hodin (a do osmi jsem tak akorát stihla v klidu dopít šestý - ty hotelové decilitrové hrnky jsou nanic). Následovala dopolední prezentace a studium ve Zlíně v kanceláři (s dostatečným přísunem čaje), abych se kolem poledne vydala zpět do Otrokovic omrknout ještě tamní, velmi moderní a čistý závod. Pak už následovala cesta na nádraží, neboť vlak mi odjížděl před půl čtvrtou. Cesta do Prahy probíhala příjemně - až do Chocně jsem jela s milou dívčinou, se kterou jsme ihned našly společnou řeč, a po zbytek cesty jsem ukrajovala z šestisetstránkové knihy. Večer mě ještě čekala návštěva u kamarádky, která ochořela rýmou (patrně pro své vlastní dobro, vzhledem k mému provoněnému oblečení), a v jedenáct večer jsem slavnostně dorazila domů.

Nový rok a nová práce

9. ledna 2011 v 19:34 | dadulka |  Pracovní úspěchy a prohry
Ano, ano, čtete správně. Mou "kariéru" v OKZ jsem ukončila 3. ledna, a to se vší parádou. Ve zkratce - kolem poledního jsem šla požádat o výpověď a ve čtyři hodiny odešla navždy.

Tak a teď, poté, co jste strávili základní informaci, se mohu rozepsat podrobněji :o)

Do OKZ jsem nastoupila, jak už jsem zde psala, protože jsem si myslela, že zde budu mít možnost dále se rozvíjet, pracovat na sobě a v dohledné době se věnovat bezpečnosti, oblasti, již jsem studovala a která mne zajímá. Po dvou měsících jsem si však začala uvědomovat, že zmiňovaný postup nebude tak jednoduchý a že zde existuje i řada dalších negativních faktorů, o nichž jsem samozřejmě neměla tušení, když jsem nabízené místo přijala. Naivita a idealismus se při výběru prvního pořádného zaměstnání v mém případě projevily naplno. Nicméně každá životní zkušenost je dobrá, jak pravila jedna má moudrá bývalá kolegyně, takže jsem si zakázala litovat promarněné šance v Mitasu a naopak jsem začala vyvíjet aktivitu směrem k vytvoření nové pracovní pozice "bezpečáka" v rámci firmy.

Minulý článek končil zmínkou o nechuti jít po Novém roce do práce. Ano, bylo tomu skutečně tak, neboť mne práce pomalu přestávala bavit - na zvedání telefonů a vyřizování pošty člověk nestudoval. Rozvoj veškerý žádný, naopak začal získávat převahu plíživý pocit stagnace až degradace (nebo degenerace?). Zdaleka nejhorší však byl fakt, že jsem mnohdy neměla "do čeho píchnout" a polovinu pracovní doby jsem strávila sezením na zadku a předstíráním práce, což mně, člověku zvyklému makat od rána do večera, začalo lézt na mozek. Opravdu si nedokážu představit nic horšího než "nemít v práci co na práci". Někteří z vás určitě pochopí, jak nepříjemně se člověk za dané situace cítí. A tak jsem si řekla, že se začnu pomalu porozhlížet, co je k mání na trhu práce. Než jsem tak stihla učinit, trh práce si našel mě. A to v podobě, která překonala má veškerá očekávání.

Teď bych měla napsat "pokračování příště" :o) Ale nebojte, trápit vás nebudu.

Osud tomu chtěl, aby mým prvním inzerátem, na který jsem po státnicích reagovala, byla nabídka absolventského místa u společnosti Mitas. Osud rovněž chtěl tomu, abych po čtyřech měsících výběrové řízení vyhrála. A patrně i osud vedl mou mysl k odmítnutí této nabídky a mou ruku k podpisu smlouvy v OKZ. Protože tento osud věděl, že tato nabídka se bude opakovat, a to právě v poslední den mé zkušební doby, kdy jsem regulérně mohla takříkajíc "se vším praštit". Řeknu vám, že to je poprvé, co mi něco takto spadlo do klína, za tuto šanci budu osudu (nebo komukoliv jinému) vždy vděčná a vynasnažím se ze všech sil svou "životní šanci" nepromarnit.

Můj odchod z OKZ byl samozřejmě bouřlivý a plný emocí. Ono není zrovna obvyklé hodit na stůl výpověď a s klidným svědomím odejít o několik hodin později, ale nelituji toho (ač mi byl sdělen opak). V práci se samozřejmě celé odpoledne odehrávala scéna jak vystřižená z laciného dramatu. Pro jisté jedince jsem ztělesněním bezcharakterní mrchy, která jim vrazila nůž do zad, zradila jejich důvěru, pošlapala všechny dobré zvyky, a to bez sebemenšího ohledu k jejich těžké situaci, která jim mým odchodem vznikla. Ano, možná, že tomu tak je, nicméně bych ráda věděla, co by dotyční dělali na mém místě - zapomněli na své štěstí a upřednostnili zájem firmy? A kdo vůbec dává nadřízeným (potažmo zaměstnavatelům) právo kritizovat podřízené, kteří v souladu se zákonem podají výpověď - copak si někdy šéfové či majitelé firem berou servítky, když někoho propouštějí? Bez mrknutí oka vás vyrazí ze dne na den, když jim se to hodí, ale jakmile něco podobného uděláte vy, jste ihned označen za křiváka, který sobecky myslí jen na své zájmy, namísto aby dbal o blaho druhých. Máte-li jiný názor, přičítejte tuto pasáž mé snížené inteligenci, tak jako to učinila má bývalá nadřízená, když označila mé rozhodnutí odejít za důkaz toho, že mi "chybí bystrost". Jediné, co mne mrzelo, bylo to, že jsem se nestihla osobně rozloučit se všemi milými bývalými kolegy. Z vyšší moci mi bylo nařízeno "odejít v tichosti, nenápadně a beze slova, nejlépe tak, aby si toho nikdo nevšiml, protože to je přece můj problém".

Od úterka tedy pracuji pro Českou gumárenskou společnost, skupinu, jejímiž nosnými podniky jsou Mitas a.s. a Rubena a.s. Konkrétně působím v marketingovém oddělení Mitasu. Mitas byl založen už roku 1933 a má tudíž odpovídající postavení na trhu. Nosnými produkty jsou zemědělské a víceúčelové pneumatiky, jež se vyrábějí v Praze, Zlíně, Otrokovicích a v Srbsku, a to kompletně od výroby směsi přes jednotlivé komponenty až do finální podoby hotového pláště. Další informace o historii společnosti či o jednotlivých výrobcích si můžete přečíst zde: Mitas a.s.

Toliko ke žhavé novince tohoto týdne. Zážitků z prvních čtyř dnů v novém pracovišti je mnoho, další článek na sebe nenechá dlouho čekat :o)

Po svátcích vánočních...

3. ledna 2011 v 23:02 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
I když svátky utekly jako voda, rozhodně jsem se nenudila a stále vychutnávala vánoční atmosféru. Hned 27.12. jsme v práci prožili příjemně strávené dopoledne u příležitosti oslavy svátku jednoho z milých kolegů, který projevil výborný vkus při výběru přípitku. Jiný, neméně milý kolega donesl hromadu produktů domácí výroby na ochutnání, včetně nefalšovaného "Kuby" z krup. Do té doby jsem žila v přesvědčení, že kroupy nejím... Odpoledne jsem nejprve zamířila na krátký sraz s kamarádkou a poté na delší večeři s jinou kamarádkou, což jsem krásně stihla díky rozhodnutí trávit v práci maximálně požadovaných osm hodin denně. Večeře v mé oblíbené restauraci Amores Perros mne nezklamala, naopak - má Quesadilla Vegetariana (rozpečená pšeničná tortila se směsí zeleniny a sýremú byla výborná, stejně jako Hančin losos. jsem tomu velmi ráda, neboť při poslední návštěvě jsem nebyla z jídla moc nadšená, tak doufám, že šlo pouze o momentální výpadek. Dárků jsem dostala tolik, až jsem se styděla, č prý byly nejen za Vánoce, ale i za za narozeniny a promoci. Ono když se s někým vidíte jen jedenkrát do roka... snad bude letošek společenskému životu více nakloněn.

V úterý jsme slavili Vánoce s Honzou, který chudák nebyl dvakrát ve formě, takže o cukroví jsem se z větší části postarala já. Nicméně opět jsme byli všichni velmi hodní a Ježíšek nadělil úžasný dárek. Ve středu jsem jela za Clifíkem a světe div se, práce na hale se celkem dařila. Doma jsem byla už kolem deváté, takže jsem se nechala přesvědčit ke shlédnutí nového zpracování "Pýchy a předskudku" v českém jazyce. Film, ač určitě velmi kvalitní, ve mně hlubší dojem nezanechal, já tu Austenovou fakt nemusím už od střední školy, kdy jsem při pokusu o četbu jedné její knihy umírala nudou.

Ve čtvrtek dorazila na vánoční návštěvu Pavla, což opět znamenalo nadílku dárků a talíř cukroví (pro sebe jsem si nachystala velký, zatímco Pavla dostala malý, ale zato obohacený o další tři talíře s jiným jídlem). Posezení se nám již tradičně protáhlo do pátku, kdy jsem nemusela do práce, protože na Silvestra mají všichni zaměstnanci u nás ve firmě nařízené volno. Dopoledne jsem strávila u koní a přesně ve 12:00 zvonila u kamarádky ve Svojeticích, kde jsem prožila velmi příjemné Silvestrovské odpoledne, opět plné (nudně se opakuji, ale nelze nezmínit) výborného jídla a cukroví. Domů jsem dorazila cca v půl sedmé a jala se připravovat další občerstvení, takže jsem večer měla bříško zvící soudku a Nový rok jsem začínala o pár kilo bohatší. Na Nový rok jsme samozřejmě vyjela s Clifem do lesa, protože jak na Nový rok, tak po celý rok. Následovalo opětovné přecpání se výbornou uzenou polévkou a čočkou s uzeným, takže nějaká novoroční předsevzetí o hubnutí mohou jít do háje, zejména když jsem se rozhodla zakončit den talířem cukroví, což se opakovalo i v neděli s příslibem, že jde o talíř poslední a další bude následovat až o příštím víkendu :o)

Samozřejmě jsem trpěla těžkými depresemi, že už je po Vánocích a jsme zase o rok starší. Obzvláště v neděli jsem si říkala, jak se mi nechce do práce. Přece jen mne má pracovní náplň zcela neuspokojovala. Více na toto téma se dozvíte v dalším článku. Přeji všem mým čtenářům vše nejlepší do Nového roku!