Únor 2011

Sladká kozina

27. února 2011 v 19:23 | dadulka |  Dadulčiny úlety
Nene, nejde o pana Jana Sladkého, nýbrž o další ze sféry mých jazykových vášní, tentokráte s výrazným aroma. Kozí výrobky miluji, ač mnozí je nemohou ani cítit (dokonce i má sýry milující maminka je na kozinu vysazená a nemilosrdně ji balí do neprodyšných sáčků, aby udržela vzduch v lednici svěží, a jedna z mých bývalých lásek si po degustaci vynikajícího sýra z Francie neodpustila poznámku o svěžím dechu mých úst ve stylu: "opovaž se mi dát pusu po tom, co jsi právě snědla TOHLE.") Produkty z kozího mléka jsou nejen zdravé, ale i lahodné, a s posledními lety naštěstí dostupné i v českých obchodech. Nebývalo tomu tak vždy - ještě před pár lety bylo umění sehnat pravý kozí sýr a ne pouze jakousi náhražku z kravského mléka, obohaceného špetkou mléka kozího. Dnes už je sortiment velmi různorodý, tak si ho pojďme představit:

a) Kozina tekutá
Skutečné a nepřikrášlené kozí mléko jsem ještě nechutnala, ale naštěstí se dá sehnat kozí kefír, osvěžující nápoj, který podle mě není nijak moc cítit. Následují kozí jogurty, které už více či méně cítit jsou, zejména ty v kvalitě BIO, na kterou si zejména u jogurtů čím dál víc potrpím. Takovou dobrůtku "nekazím" ani naší vynikající domácí marmeládou. Na farmářských trzích jsem objevila i kozí tvaroh, který bohužel pro mne (i pro české výrobce) stále zaostává za přírodními kozími sýry ze zahraniční.

b) Kozina měkká
Řeč je o jedinečných přírodních kozích sýrech, zejména o těch francouzských, sloužících primárně k namazání na chleba, v mém případě k pomalému vychutnávání lžičku po lžičce. Velké obchody jako Tesco či Interspaar dnes nabízejí těchto sýrů celou řadu, v kelímkách či vaničkách, dokonce i extra nakrájených a zabalených přímo u pultu. Kromě sýru přírodního typu existuje sýr obalený v popelu či sýry různě ochucené, z nichž mám nejraději čerstvý kozí sýr s brusinkami, prodávaný na váhu v Interspaaru - to je skutečná delikatesa. V této oblasti nemám ještě moc zmapované speciální sýrárny, což bude příjemný úkol pro příští pětiletku :o)

c) Kozina tvrdá
Zde musím vyzdvihnout mého přítele Honzu, který mne jak na Mikuláše, tak nedávno při oslavě naprosto nadchl koupí vynikajících kozích sýrů, tak jemných a kozlovitě nearomatických, že si je vychutnával i on sám. První sýr byl ve stylu Goudy, prakticky se sám rozplýval na jazyku, druhý potom velmi výrazný díky lanýžům, jejichž kousky obsahoval. Oba byly samozřejmě koupeny ve zvláštním obchodě k tomu určeném, jehož umístění vám raději neprozradím (no tak dobře, nachází se v Praze). Co se týká běžných obchodů, zde je výběr dobrých tvrdých kozích sýrů ještě dost omezený.

d) To nejlepší na závěr - kozina krémová
Jak jinak nazvat ty úžasné sýry s bílou plísní na povrchu, měkoučké uvnitř, roztékající se pod nožem i jazykem, které působují chuťový orgasmus a voní tak, že si připadáte jako mezi kozami (pánové, neplést s jiným významem tohoto slova)? Sýry, jichž je dnes v obchodech naštěstí dostatek, zejména v podobě značky Président (mnozí z vás namítnou, že pro Francouze je Président totéž, co pro Čecha hermelín, ale mezi námi - já na hermelín nedám dopustit), ale i jiných, nejen francouzských. Dnes už se místy vyskytují i speciální stánky s nejrůznějšími kozími sýry (jeden takový jsem vloni objevila na Holešovických farmářských trzích) a to má pak jeden velké dilema, co koupit. Bohužel jako všude jinde i zde platí, že to nejlepší není zadarmo a kvalita se musí zaplatit, což je také hlavním důvodem mé omezené konzumace těchto dobrůtek. Na Vánoce jsem si ovšem dopřála a nakoupila hned několik kousků, další dostala od maminky (ač jí kozí sýr nevoní a nechutná, nemá naštěstí problém mi ho občas koupit). Bohužel už je dávno po Vánocích a v ledničce se v současné době nachází pouze jedna vanička přírodního francouzského "fromage à tartiner", která s velkou pravděpodobností dlouho nepřežije… Výborný důvod obohatit se o nové kousky :o)

zdroj: http://www.easyart.com/art-prints/Atelier/Goat-Cheese-53384.html

Návrat do Crow Lake

24. února 2011 v 20:05 | dadulka |  Dadulka knihomol
Vzhledem k náročnějšímu pracovnímu období v první půlce února jsem v knihovně sáhla i po oddechové literatuře. "Návrat do Crow Lake" je prvotinou kanadské autorky Mary Lawsonové, a to prvotinou velmi úspěšnou, publikovanou ve dvaceti dvou zemích. Autorka v knize zachycuje nádhernou, ač drsnou krajinu severního Ontaria, kde sama vyrůstala. Hlavní postavou románu je Kate Morissonová, dívka, již společně s malou sestřičkou vychovali dva starší bratři poté, co rodiče těchto čtyř sourozenců zahynuli při autonehodě. Román je psaný zajímavou metodou dvojího vypravěče, jímž sice v obou případech je Kate, nicméně jednou Kate současná, sedmadvacetiletá začínající akademička, a jednou sedmiletá dívenka, která se musí vyrovnávat s bolestnou ztrátou. Mary Lawsonová vystudovala psychologii, což jí určitě pomohlo napsat zajímavý příběh o sourozenecké lásce, schopné i těch největších obětí.

… Luke vešel, ve dveřích se zastavil a zadíval se na nás. "Ahoj," pozdravil.
Bo vesele vykřikla, natáhla k němu ruce a on ji zvedla do náruče. Zabořila mu obličej do krku a bouřlivě ho políbila. "Zbylo na mě ještě něco k večeři?" zeptal se.
Tetě Annie se ještě pořád chvěla brada. Polkla, a aniž se na něj podívala, odpověděla.: "Něco tu je. Ale už to vystydlo."
Luke pohlédl na Matta, který z něj nespouštěl oči. "To je v pořádku," řekl nepřítomně. "Nevadí mi, že je to studený."
Posadil se a Bo si vzal na klín.
"Kde jsi byl?" zeptal se Matt pomalu a výhrůžně.
"Ve městě"," řekl Luke. "Stavil jsem se u pana Levinsona. Tátova právníka. Chtěl jsem si s ním o něčem promluvit. Potřeboval jsem něco zjistit. Klidně všechny ty brambory sním, jestli je už nikdo nechce."
"Mohl jsi nám říct, kam jedeš." Mattův hlas byl pevný a ostrý jako nůž na ryby.
"Nechtěl jsem se o tom zmiňovat dřív, než to zařídím. Proč?" Rozhlédl se kolem sebe. "Udělal jsem snad něco špatně?"
Matt bezmocně zasténal.
"Nic se neděje. Tak nám to řekni teď," zasáhla teta Annie.
"Můžu se nejdřív navečeřet? Celý dne jsem nejedl."
"Nemůžeš," řekl Matt.
"Co tě žere? Tak jo! Jen klid! Řeknu ti to - není to zas tak složitý. Hlavní je, že nejdu na učitelský ústav. Zůstávám tady. Zůstaneme tu všichni čtyři. Já se o vás budu starat. Je to legální, jsem na to dostatečně starý, atak. Budeme mít peníze, za který jsem měl vystudovat - samozřejmě ne ty, co se měly získat prodejem domu, protože dům prodat nemůžeme, ale ten zbytek. Sice nám nebudou stačit, ale já si najdu práci. Budu pracovat večer - až se vrátíš ze školy, Matte, vystřídáš mě u Kate a Bo. Práci ale pravděpodobně seženu jen ve městě, takže budeme potřebovat auto, což nás bude něco stát, ale pan Lewinson slíbil, že nám opatří nějaký starší. Řekl jsem mu, že chceš jít na univerzitu, a on prohlásil, že bychom měli tátovu banku požádat o půjčku, že by u nich mohl zapracovat soucit. Samozřejmě budeš muset získat stipendium, ale to nebude problém, když jsi ten génius, ne? Ale s tímhle si ještě nemusíme dělat starosti. Hlavní je, že tu všichni čtyři zůstáváme. Takže ti děkuju za plány a vůbec za všechno, této Annie, ale my se zařídíme jinak. Všem za nás ale poděkuj, ano?"
Následovalo ticho. …

M. Lawsonová, Návrat do Crow Lake, Knižní klub, 2002

Velké ohlédnutí V. - první zaměstnání

22. února 2011 v 22:34 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Tuto část memoárů věnuji mému bývalému zaměstnání ve společnosti OKZ. Jak mí stálí čtenáři vědí, pro tuto firmu jsem se rozhodla pracovat poté, co jsem konečně vystudovala a prožila si tříměsíční "nezaměstnanecké" období" Nástup do prvního skutečného zaměstnání je záležitost náročná, nemluvě o jeho sehnání. Pamatuji si, jak jsem byla nervózní, dokud jsem nepodepsala smlouvu. Přitom mám za sebou řadu pracovních zkušeností odjinud, ale dokud člověk zároveň studuje, je to pořád o něčem jiném.

Oficiální práce na HPP znamená (hmmm…proč mne jako první napadlo "platit daně"?) velký závazek, protože se jedná o místo, kde budete najednou trávit podstatnou část týdne bez možnosti "se ulít" na víc, než je 20 dnů dovolené. Patříte-li ke šťastlivcům, majícím dovolené pět týdnů, važte si toho, nicméně i tak to není žádná sláva ve srovnání se třemi měsíci vysokoškolských prázdnin. Volný čas je však kompenzován platem, jinými slovy, konečně za to vysedávání za židli dostanete něco lepšího, než známku. Jediným problematickým bodem je zde výše oné sumy, která není, na rozdíl od jedniček, tak plně ve vaší moci. Na mém prvním místě mi byl nabídnut plat lepší, než jsem požadovala, ovšem to jsem ještě nevěděla, že jeho získání je spojeno s průtahy a nejistotou. Současný zaměstnavatel tak štědrý není, ale zato je rozhodně spolehlivější, navíc i uznalý - stačí úspěšně vydržet zkušební dobu, aby má finanční situace konečně dostala kýženou podobu "po zaplacení nájmu, koně a auta zbyde i něco pro mne."

Nové zaměstnání primárně předpokládá schopnost rychle se naučit mnoho doposud neznámých věcí. Zpočátku jsem často bývala jak v Jiříkově vidění a připadalo mi, že nic neumím, ničemu nerozumím a že se pracovat nikdy nenaučím. Rozdíl mezi teoretickou výukou a praktickou skutečností je markantní. V mém případě však nebylo nejhorší zjištění, že většinu věcí narvaných do hlavy ve škole mohu klidně zahodit, nýbrž zjištění, že mnoho věcí v reálu nefunguje či probíhá způsobem naprosto scestným, nesmyslným a často nesprávným, a světe div se - nikdo to neřeší, nikoho to nezajímá, nikdo se nestará o nápravu či zlepšení, akorát se občas nadává. Ten úžas, že se něco pokazilo, přičemž se za daného stavu věcí s podobným vývojem muselo počítat, a následné zběsilé lítání kolem problému, který by vůbec nemusel vzniknout, to jsou skutečnosti, které se sice dějí, ale nepřestávají mne překvapovat.

V tomto ohledu je první zaměstnání k nezaplacení. Člověk vystřízliví, objeví realitu, smíří se s tím, že věci často nefungují, jak by měly, není v depresi, prostě to bere, jak to je. Do současného zaměstnání jsem nastupovala s naprosto jinými pocity, přístupem a vědomím, díky čemuž se zde také cítím lépe, protože se zbytečně nenervuji a nesnažím se vykonat nemožné.

První zaměstnání mne naučilo větší pragmatičnosti, snížilo má očekávání a nároky na okolí a obohatilo mne o zkušenost pracovat i s jinými mentalitami (národnostmi). Poznala jsem zajímavé osobnosti, kterých si mohu vážit, a také jedince, jejichž klony se doufám v naší firmě nevyskytují. První zaměstnání mne naučilo, čeho se vyvarovat a na co si dát pozor. Zjistila jsem, co jsem ještě ochotná skousnout a kde naopak má tolerance končí. Naučila jsem se lépe rozlišovat mezi tím, co je důležité a co počká. Vím, že většinu věcí neovlivním, vlastně ovlivním jen to, co mám v přímé pravomoci, a i to pouze částečně, protože má práce se odvíjí od práce jiných. Stěžejním objevem však bylo naprosto odstrašující odhalení skutečnosti, která zní: nemít v práci co na práci. Toto se mi bohužel v OKZ stávalo často. Sice to bylo prokládáno dny, kdy jsem jela jak fretka deset hodin v kuse, ale celkový dojem z bývalé práce lze vyjádřit pojmem NUDA. Osobní rozvoj veškerý žádný, využití mých možností a schopností mizivé, šance na posun minimální, jedním slovem stagnace (a to ještě v tom lepším případě). Toto a jedině toto bylo důvodem mého náhlého odchodu současné místo, kde mám jasně danou možnost se rozvíjet, učit se novým věcem a jít dopředu. Nejistota ohledně budoucnosti firmy dobíhala až s hodně, opravdu hodně velkým zpožděním.

Co říci na závěr? Za sebe doufám, že to ještě hodně dlouho potrvá, než budu psát další článek o bývalém zaměstnání. Všem, kteří po škole nastupují do zaměstnání či práci právě hledají, přeju hodně úspěchů, pevné nervy a hlavně šťastnou ruku při jejím výběru!

Panter ve sklepě

21. února 2011 v 17:30 | dadulka |  Dadulka knihomol
Poměrně útlá kniha "Panter ve sklepě" je dílem současného nejznámějšího izraelského spisovatele, píšícího pod jménem Amos Oz. Autor (narozen v roce 1939 v Jeruzalémě) má za sebou pohnutý život. Jeho matka spáchala sebevraždu, když mu bylo pouhých dvanáct let, což bylo určitě částečně důvodem, proč patnáctiletý Amos odešel do kibucu Chulda, kde si změnil příjmení na Oz (hebrejsky "síla"). Amoz Oz studoval filosofiii a literaturu, již celý život vyučuje. Rovněž sloužil v izraelské armádě. První román vydal ve svých sedmadvaceti letech. V současnosti se může pochlubit velmi rozsáhlou tvorbou jak románovou či povídkovou, tak i esejistickou a žurnalistickou.

Po knize "Panter ve sklepě" jsem v knihovně sáhla proto, že  mnou původně vybranou knihu má bohužel půjčenou někdo jiný. I tak jsem se ale rozhodla se s tímto autorem seznámit a nelituji toho. Příběh o dvanáctiletém chlapci, žijícím v Jeruzalémě, se odehrává v roce 1947. Autor zde zjevně hodně čerpá ze svého dětství. Hlavní hrdina sní o hrdinských činech a vyhnání britských okupantů ze země, ač je zároveň sám plný pochybností o sobě samém, zejména ve chvíli, kdy vyjde najevo jeho přátelství s britským policistou, důsledkem čehož je svými kamarády veřejně označen za zrádce. Kniha je sice primárně určena zejména pro dospívající čtenáře, ale nenechte se odradit - i dospělý člověk v ní najde leccos zajímavého. Možná právě proto, že už je dospělý, a sám tak může vzpomínat na vlastní momenty dospívání, na ty sladké, ale nezřídka i trpké okamžiky plné nejistoty, rozechvění a ideálů.

… Zavíral jsem knihu a vracel ji zpátky na místo, bral jsem jinou a opět jsem listoval a hledal, hlavně obrázky, ilustrace a mapy. Za jednu nebo dvě hodiny jsem už byl jako omámený, rozdivočelý panter ve sklepě, vybuchoval jsem množstvím přísah a slibů, naprosto přesně jsem věděl, co je mým úkolem, čemu zasvětím svůj život a za co jej také obětuji, až přijde pravá chvíle.

Na prvních stranách velkého německého atlasu, ještě před mapou evropského kontinentu, byla mapa, ze které člověka jímala závrať: mapa celého vesmíru, nezměřitelně vzdálených mlhovin a hvězdných propastí. Tatínkova knihovna tu mapu připomínala: také v ní byly známé planety, ale i tajemné mlhoviny, litevština a latina, ukrajinština a slovinština, a také jazyk starý jako sám čas: sanskrt. Byla tam aramejština a jidiš, jazyk, který jako by byl měsícem hebrejštiny, zjizvenou bledou lunou proplouvající nad námi mezi cáry mraků. A světelné roky daleko od něj existovaly další oblohy a na nich jiskřily eposy o Gilgamešovi a Utnapištimovi, homérské eposy a Siddhártha, stejně jako podivuhodné zpěvy s názvy Píseň o Nibelunzích, Hiawatha nebo Kalevala. Melodická jména, která vyvolávala pocit slasti na špičce jazyka a na patře, když jsem je nechal převalovat v ústech a vyslovoval je šeptem, jen pro sebe, Dante Alighieri, Montesquieu, Chaucer, Ščedrin, Aristofanes, Thyl Ulenspiegel. Každého jsem poznal podle vazby a barvy a podle místa v jeho galaxii a věděl jsem, s kým sousedí.

A já? Kdo jsem byl já v tomhle vesmíru? Jen slepý panter. Nekulturní divoch. Uličník, který se celý den potloukal po háji Tel Arza. Ubohá hračka v rukou ubohého Ben Hura. Místo abych se od této chvíle, ode dneška, od tohoto rána, zavřel mezi tyhle knihy.

Na deset let?

Na třicet?

Naberu zhluboka dech, potopím se do studny a začnu louskat hádanku za hádankou?

Jak dlouhou cestu a kolik tajemných vytržení představují i ty nejútlejší z knih, u kterých dokážu rozluštit jen jejich jména! Vždyť si ani nedovedu představit, kde končí první článek řetězu s klíčem od pokladny, která ukrývá klíč od trezoru, v němž snad na mě čeká klíč od nejkrajnějšího dvora na nejvzdálenějším předměstí. …

A. Oz, Panter ve sklepě, Mladá Fronta, 1999

Olivy

18. února 2011 v 19:45 | dadulka |  Dadulčiny úlety
Miluju je. Vášeň, která nezná hranic. Těžká a celoživotní závislost, naštěstí bez zdraví ohrožujících následků, takže si ji mohu vesele pěstovat nadále. Zajímavé je, že existují dva druhy lidí. Jedni, kteří olivy milují téměř tak, jako já, a druzí, kteří je nemohou ani vidět, natož cítit, vložit do úst pak v žádném případě.

Má závislost vznikla kolem desátého roku života a s největší pravděpodobností ji má na svědomí můj tatínek, který měl pro olivy rovněž slabost. Ve dvanácti letech už jsem za ně utrácela půlku kapesného. Dlouhá léta jsem si mohla dovolit jen ty nejobyčejnější v sáčku. Ještě na střední škole u mne kvantita vítězila nad kvalitou - počet sáčků s olivami schovanými ve sklepě se zpravidla pohyboval mezi pěti a deseti kusy, přičemž tato železná zásoba byla několikrát do měsíce doplňována. Opravdu jsem prožila období, kdy jsem olivy musela mít několikrát do týdne. Po třech až pěti dnech bez oliv jsem pociťovala těžké abstinenční příznaky, které se např. projevovaly tak, že jsem celé dopoledne ve škole proseděla s jedinou myšlenkou - hned po vyučování si dojdu koupit olivy (o třesoucích se rukách ani nemluvě).

Se zahájením výdělečné činnosti, dosažením plnoletosti a získáním řidičského oprávnění (k čemuž došlo přesně v tomto pořadí) se pomalu začala měnit i má závislost. Podstatnou část příjmu mi sice začali odčerpávat mí miláčci (jak ten se čtyřmi kopyty, tak ta na čtyřech kolech), ale známé pravidlo říká, že čím více vyděláte, tím více jste ochotni utratit. A já si začala vybírat. Přesun od kvantity ke kvalitě se dnes už stal pevnou částí mé osobnosti. Sama se někdy divím, na čem jsem byla schopná si pochutnat před deseti lety. Dnes už mám zažitý zcela opačný trend - vybraná buď dobrůtka bude opravdu stát za to, anebo nic. Raději si dopřeji jednou za měsíc kvalitní lahůdku, než abych se každý týden cpala náhražkami. Toto pravidlo se týká i mé velké lásky - oliv.

Je třeba vyzdvihnout, že dnešní trh nabízí mnohem širší možnosti při honbě za těmi nejlepšími pochoutkami. Často si připadám jako naši prapředci při lovu na mamuta. Výběr oliv různých druhů, různě plněných či různě nakládaných uspokojí i mě. A co teprve výlety do zahraničí! Sklenice oliv je nezbytným suvenýrem z dovolené. Všichni mí přátelé, kamarádi, známí a příbuzní dobře vědí, s čím budou mít vždy úspěch (paradoxně se tím mnozí z vás neřídí - lidi, s Vánoci si nemusíte lámat hlavu! Vzpomeňte na tatínka z knihy "Bylo nás pět" a nemějte obavy, že jsou vaše dárky nudné a stereotypní - stará láska nerezaví!). Jakmile se mi chce někdo revanšovat za prokázanou službičku, rovnou hlásím, že flašku či čokoládu nechci. Pravda, většina kouká dost nechápavě, když se snažím vysvětlit, že největší radost mi udělají sklenicí dobrých oliv, ale většina nakonec pochopí, zejména po zdůvodnění, proč nemají riskovat čokoládu (většina lidí preferuje čokoládu s oříšky, na něž jsem alergická, a nejsou to takoví blázni, aby nebyli ochotni pozřít čokoládu pod 60% kakaa v kvalitě minimálně výrobce Lindt).

A jaké že olivy mám nejraději? Odpověď na tuto otázku zpravidla vymezuji negativně - jaké rozhodně nekupovat. Naprosto odstaršujícím příkladem je v tomto směru značka Kaiser Franz Josef Exclusive vyrábějící ty nejodpornější plněné olivy, jaké znám. Bohužel jsem je jeden čas hodně dostávala, protože okolí pevně věřilo, že kupuje delikatesu. Má prořízlá huba naštěstí neměla problém pomýleným jedincům vysvětlit, že TOHLE už mi propříště nesmí přes práh (na rovinu, co se dá čekat od plechovky oliv údajně plněných takovými delikatesami jako je modrý sýr či losos, za cenou pouhých 25 Kč?). Dále nemám moc pochopení pro nejrůznější náplně, zejména rybí, sýrové či salámové, které jen zabíjejí přirozenou chuť oliv. Plně si vychutnám všechny druhy oliv s peckou či bez, různě marinované v zelenině či bylinkách, olivy plněné mandlí, paprikou, pomerančem či česnekem, ale nejlepší je prověřená klasika - olivy v tradičním slaném nálevu bez příchuti, které se dají vychutnávat kdykoliv, kdekoliv a s čímkoliv (jen ne s kýmkoliv).

OLIVES

Únor holý, práce bolí

17. února 2011 v 18:33 | dadulka |  Pracovní úspěchy a prohry
Čas letí jako vítr. Sotva jsem nastoupila do nového zaměstnání a už jsem v polovině zkušební doby (a zatím to nevypadá, že by mne vyhodili, ač si často připadám neschopná). Několik posledních týdnů objem mé práce rapidně narostl. Z pozvolného zaučování ve formě vypilovávání katalogu zemědělských pneumatik ve francouzštině se mé působení rozšířilo na zorganizování jedné z letošních velkých firemních akcí. Zcela jistě jde o práci zajímavou a zábavnou, zároveň však také náročnou a odpovědnou. Vymyslet a domluvit program pro sto lidí (z nichž 80% jsou cizinci z různých států) na tři dny je sice kreativní práce, ale není jednoduchá, i když má i svá velká pozitiva, o která se s vámi chci podělit.

Schůzka v hotelu Mövenpick mi umožnila seznámit se s prostředím, v němž se běžný turista hned tak neobjeví. Musím připustit, že luxusní provedení hotelu má něco do sebe, zejména v případě večerní restaurace, která je zvlášť postavená na kopci nad hotelem a vede k ní speciální hotelová kabinová lanovka (eventuelně se dá jít nahoru parkem). Jeden se tak pokochá výhledem na Prahu a může si vychutnat posezení na terase s možností grilování. V rámci této návštěvy jsem byla pozvána na oběd, sice do běžné denní hotelové restaurace, ale i tak to stálo za to - velmi příjemné prostředí a vynikající denní menu, o něž se samozřejmě podělím, abych vám mohla dělat chutě. Z nabízených předkrmů jsem samozřejmě zvolila volný výběr ze salátového baru. Vzhledem k ostatním spolustolovníkům, z nichž většina neměla o předkrm zájem, jsem se omezila na dva talíře, ale i tak nám hlavní chod přinesli tak rychle, že jsem si druhý talíř odložila na později. Tagliatelle s chřestem, olivami, sherry rajčátky a dvěma steaky z kuřecích prsíček byly výborné, a protože já si jídlo užívám, snědla jsem vše do posledního zrníčka, zatímco dámy z agentury nechaly po těstovině či kousku salátu vzorně na talíři, aby tak daly najevo, že hlady opravdu neumírají. Jedinou slabší stránkou byl dezert, který jsem si objednala pouze já - pistáciový crème brûlée místy velmi připomínal puding, nicméně nadprůměrně dobrý, takže jsem ho snědla rovněž, ač běžně puding nejím vůbec (je mi špatně, jen ho vidím).

Druhý den jsem si zapůjčila firemní autíčko, které mne dílem nadchlo (bylo zvenku ještě špinavější než moje, a to je co říct) a dílem zlobilo (nejsem zvyklá na diesely), a zamířila jsem do Modřan k prohlídce restaurace Port 62. Port 62 je poměrně nová restaurace na lodi, o jejíž existenci jsem donedávna neměla tušení., stejně jako můj šéf, který uspořádání páteční večeře v tomto podniku moc nevěřil z obavy, že jídlo nebude k jídlu, a to i přesto, že místo nabízí ideální podmínky k uspořádání malé moto show hned před restaurací. Společně s panem Roubíčkem, jedním z předních českých šéfkuchařů, jsme však vymysleli takové menu, kterému určitě neodolá ani vybraný francouzský jazýček. Na ochutnávku některých pokrmů jsme oba zváni, takže ještě poinformuji.

Další den jsem se vydala podívat na parník Hamburg. Plavba parníkem po Vltavě je oblíbená možnost, jak si prohlédnout Prahu a příjemně strávit dopoledne. Lodička je pěkná, dokonce s vytápěním (na léto s klimatizací), takže jsem si po půlhodině mohla sundat rukavice, rozepnout bundu, posadit se na židli a vychutnat si dobrý čaj.

Valentýna jsem si oživila cestou "mým" firemním autíčkem (už se začínáme sžívat) na 3. Kilometr dálnice D11 do Hummer centra na schůzku ohledně možnosti zorganizování adrenalinového off-road odpoledne. V rámci schůzky mne příjemný pan produkční (uvedeno na vizitce) vzal na krátkou projížďku Hummerem H2, který by si hosté mohli vyzkoušet i řídit (třeba se na mne také usměje štěstí). Zážitek to byl fantastický, zejména ve chvíli, kdy jsme stáli nakloněni na jedné straně v takovém úhlu, že jsem měla pravou tvář připláclou na okně a zaboha jsem se nemohla posadit rovně.

Výběr toho nejzajímavějšího mám za sebou. Abyste si snad nemysleli, že se flákám - převážnou část pracovní doby nadále trávím u počítače. V několika předchozích týdnech jsem připravovala prezentaci o výše uvedené akci a připadla jsem si jako idiot. Chápu, že za to, co jsem původně odevzdala, mne šéf opravdu pochválit nemohl, ale vzhledem k naprosté absenci zkušeností mne i oprávněná kritika hodně demotivuje a výrazně ubírá na sebedůvěře a přesvědčení o vlastních schopnostech. A to nemluvím o mé obavě z tvorby excelových tabulek! Naštěstí je můj šéf tak skvělý, že situaci pochopil a sebevědomí a s ním související chuť do práce mi vrátil. Zároveň mi naložil další úkoly, tentokráte z oblasti tvorby propagačních předmětů a merchandisingu, takže mám být opět z čeho nervózní. Všudypřítomný strach, že se něco nepovede, to je věc, kterou se musím naučit zvládat. Pro nás perfekcionalismy jde sice o úkol nesnadný, ale určitě ne nezvládnutelný.

Takhle je to dobrý

10. února 2011 v 18:00 | dadulka |  Dadulka knihomol
A opravdu to dobrý bylo. Řeč je o sbírce povídek americké novinářky a spisovatelky Annie Proulx, která je nositelkou celé řady ocenění včetně Pulitzerovy ceny. Českému čtenáři bude asi nejvíce známá její povídka "Zkrocená hora", podle níž byl natočen stejnojmenný film, jehož zhlédnutí vřele doporučuji - opravdu mne oslovil. Annie Proulx je nejen autorkou knižní předlohy, ale i scénáristkou tohoto úspěšného filmu, obdařeného mimo jiné třemi Oscary, z nichž jeden je za nejlepší adaptovaný scénář.

Titul "Takhle je to dobrý" je pouze jedním ze série tzv. Povídek z Wyomingu. Drsné podmínky, divoká krajina a volná příroda stále spíše rurálního Wyomingu je ústředním tématem velmi různorodých příběhů o obyčejných lidech, které spojuje láska k tomuto kraji, ač životní podmínky jsou zde opravdu tvrdé a s nikým se nemazlí. Hrdinové jsou v boji o přežití v této malebné, avšak chudé divočině, nezřídka ochotni nasadit i vlastní život. Annie Proulx se místy pohybuje i mimo hranici reality (např. v povídkách, kde je ústředí postavou sám Kníže pekelný), o to jsou však její povídky zajímavější. Je s podivem, že takováto literární osobnost uniká zájmu českých nakladatelů a tím i čtenářů.

Tematický úryvek z povídky "Ty starý kovbojský písničky" nazvaný "Archie a Sink":

… Muži, kteří s koňmi vyrůstali od nejútlejšího dětství, uměli hlavní rozdíly mezi nimi rozeznat na první pohled, ale někteří byli ve větší míře nežli jiní obdařeni jemnou schopností porozumět koňské nátuře. K takovým mužům patřil Sink Gartrell, pravý opak montanského krotitele mustangů Wallyho Finche, který používal tajuplný zakletý provaz a z podrobovaných koní dělal vzpurné mrchy, na nichž se nedalo jezdit. Sink byl obklopen mocnou aureolou člověka, který umí. Morton Frewen, elegantní britský emigrant, si jednou všiml, jak se Sink potýká s jedním nervózním koněm, poznamenal, že tenhle jezdec má "božské ruce". Když honáci tohle přízvisko uslyšeli, rozřehtali se a pár dní napodobovali Frewenův nosový přízvuk, ale výsměch se po Sinku Gartrellovi svezl jako voda z pobřežní skály.

Sink si pomyslel, že až se ten nový mládenec přestane vytahovat, bude to asi s koňmi skvěle umět. Dva nebo tři dny poté, co se Archie přidal k partě, se probudil časně zrána, posadil se v pokrývkách, zatímco kuchař Hel roztápěl kamna, a vydal ohlušující zahalekání, přikrášlené několika chřestýšími trylky, čímž vylekal starého Hela, který upustil kávovou konvici do ohně, a z rozházených kavalců vyloudil nadávky. Černý kouř z připálené kávy nastartoval ten den špatným směrem. Předák Alonzo Lago, který se toho kudrnatého nového nádeníka, jenž všechen ten kravál natropil, do té doby sotva všiml, na něj upřel přísný zrak. Sink ten pohled dobře viděl.

Později si Sink vzal toho kluka stranou a řádně mu vycinkal, řekl mu, jak to v životě chodí, pověděl mu, že starej Lon mu bude dávat šrot, i kdyby se nakrásně uvolil líhat s ním pod jednou dekou, řekl, že tenhle koženej starej předák je pověstnej tím, že na nových mladých honácích s gustem rajtuje bez sedla. Archie, který už tohle všechno viděl v Peckově noclehárně, se na Sinka podíval ta, jako by ho podezříval, že je ze stejného těsta, řekl, že se o sebe umí postarat sám a že jestli si na něj někdo něco zkusí, on už si důkladně nabrousí kosu. Odstěhoval se. Když se Sink hodinu po půlnoci vrátil z hlídky, přešel kolem předákova ložumentu, ale zpod plachtoviny trčela jen jedna hlava - ten kluk byl kdesi daleko v tymiánu s kojoty. Vono je to furt stejný, pomyslel si Sink, když Lona sledoval při příští příležitost, kdy se Archie dostal do varu a začal ze sebe chrlit tu zatracenou báseň o italské hudbě v Dakotě, protože náš nejvyšší je pořádný tornádo.

Pro Archieho byla ta práce jako každá jiná rachota, jakou může osud přihrát farmářskému nádeníkovi: byla namáhavá, špinavá, dlouhá a jednotvárná. Člověku nezbýval čas na nic jiného než na to, aby sedlal, rajtoval, odřezával kusy od stáda, sháněl je dohromady, odsedlával, jedl, spal a top celé pořád dokola. Za jasných suchých nocí se zdálo, že hlasy kojotů vycházejí v přímkách z jediného místa a jejich volání se křižuje jako našponované dráty. Když se přiblížila hradba mraků, vytí se šířilo v jiné symetrii: hlasy se překrývaly jako soustředné kruhy, jež se rozbíhají od hrstky oblázků hozených do vody. Nejčastěji však vítr, vzdouvající se po pláni, ty výkřiky drtil do podoby jakéhosi kojotího prachu roztříštěného na zvukové částečky. Archie toužil být zase ve svém líbezném domově, chtěl obhánět plotem své pastviny pro koně a být šťastný s Rose. Hloubal o očekávaném dítěti, představoval si zpola dorostlého chlapce, který mu pomáhá v poušti stavět pasti na divoké koně, v nichž ti mustangové uváznou.

Jak se léto přiblížilo k podzimu, Sink viděl, že Archie sedí v sedle zpříma, je tichý a vyrovnaný, s koňmi to umí. Ten kluk byl z těch, jež mají koně rádi, klidný a rozšafný. Už žádné ranní halekání a jediné písničky, které zpíval, zaznívaly po večeři, když se dal do zpěvu někdo jiný, a jeho hlas chlapi oceňovali, nikdy se však o něm nezmínili. Archie si nechával spoustu věcí pro sebe a často upřeně hledíval do dáli, ale koneckonců, každý chlap má za obzorem něco cenného. Ačkoliv měl na koně cajk, shodil ho jeden zákařný mustang, jehož nenapravitelně zničil Wally Finch, a jak Archie instinktivně nastavil jednu ruku, aby svůj pád zastavil, zlomil si zápěstí a celé týdny strávil s paží připoutanou k tělu, takže jezdil a vůbec všechno dělal jen jednoruč. Předák Alonzo Lago Wallyho Finche vyrazil, odmítl mu za ty zničené koně zaplatit, i když to byli mustangové z divokých stád, a poslal ho na sever do Montany.

"Chlapče, existuje způsob, jak padat a přitom si neublížit," řekl Sink. "Paže založíš na hrudi, podívej, jedno rameno vysuneš dopředu a schováš si hlavu. Při pádu se malinko natočíš, takže o zem uhodíš ramenem, překulíš se přes ně a zpátky na nohy." Sám nevěděl, proč mu to vykládá, a zabručel:"A vůbec, sakra, vyšpekuluj si to sám!" …

A. Proulx, Takhle je to dobrý, Baronet, 2008

Slavné příběhy anglických dějin

1. února 2011 v 19:30 | dadulka |  Dadulka knihomol
Slavné příběhy anglických dějin je velmi čtivé dílo britského autora Roberta Laceyho, který ve třech blocích osobitým způsobem zmapoval historii této země od dob starších, než je doba krále Artuše (první kapitola knihy zachycuje rok 7 150 před Kristem), po rozluštění DNA. Nesmíte se nechat odradit osmi sty stránkami, kniha je napsána tak zajímavě, že se čte skoro jako pohádka. Jednotlivé události jsou zde zpracovány formou krátkých, několikastránkových kapitol, ve kterých se můžeme příjemnou a srozumitelnou formou seznámit jak se životy vladařů, tak i se životy dalších zajímavých osobností své doby, včetně mnoha zajímavých historických událostí a vývoje v různých oblastech lidské činnosti.

Kniha je obzvláště vhodná pro historiky - začátečníky či pro ty, kdo ke studiu "suché" faktografie nemají potřebné odhodlání. Jedinou slabinou je absence moderních dějin - kniha je ukončena rokem 1967; což ovšem může být na druhé straně i výhodou, protože moderní historie se vzhledem k chybějícímu časovému odstupu velmi těžko hodnotí.

R. Lacey, Slavné příběhy anglických dějin, Volvox Globator, 2009.