Březen 2011

představujeme: KASZTAN

22. března 2011 v 19:30 | dadulka |  Království za koně
Kaštánek, to je zajímavý případ posledního roku. Malý, sporý, od pohledu roztomilý koník, chuďásek, zakoupený loni touto dobou Dolton ranchem za účelem vození turistů. Na první pohled nic podezřelého, ovšem zdání klame. Že se jedná o mladého, téměř neobsednutého, nervózního a lekavého koně, to jsem zjistila jednoho krásného květnového rána 2010, kdy mi byl nabídnut na vyjížďku, že prý potřebuje vzít ven. Proč ne, řekla jsem si, čas mám a ráda se svezu na něčem novém. Že se jedná o zvíře, které vůbec netuší, co to znamená jít s jezdcem samo do lesa, mi už jaksi sděleno nebylo (určitě se nejednalo o úmysl). Problém nastal hned za první zatáčkou, kdy milý Kaštánek odmítl přejít kaluž. Po čtvrt hodině neefektivního dohadování se ve stylu vyhazování a chození po zadních mi došla trpělivost. Milý koníček se v depresi, že nic nezabírá, pokusil napíchnout mě na drátěný plot, čímž si vysloužil hlasitý seřev přes celou obec (cituji:"Jestli nepůjdeš, nadělám z Tebe sekanou!!!"), který provázelo uchopení konců otěží pevně do ruky a jejich použití coby těžkého donucovacího prostředku. Kupodivu stačily dvě tři rány a byli jsme za kaluží. Od té doby nemáme s vodou problém :o) No řeknu vám, z vyjížďky jsem se vrátila utahaná jako kotě, ale na koni a v pořádku, což bylo oceněno větou: "Jé, a nechtěla bys nám ho přijezdit?" No, a protože jeden se měsíc před státnicemi a při počtu koní k ježdění 1-2 hodně nudí, souhlasila jsem. Od té doby jsme s Kaštánkem spolu a zažili jsme řadu příjemných i méně příjemných situací. A co se nestalo: ač jsem k němu celé léto přistupovala s názorem "přijezdit a prodat", nějak jsem po čase dospěla k myšlence "nemít už jednoho koně na krku, z fleku Tě koupím sama". A to i přesto, že v ničem neodpovídá mé představě vhodného jezdeckého koně. Tento článek píši rovněž jako doplňující informaci k záznamu týdenní krize. Krátce před tím jsem se totiž dozvěděla, že Kaštánek je prodaný. Veselo mi z toho nebylo, ač jsem od začátku věděla, že s ním pracuji za účelem prodeje. Nová majitelka se však ukázala být příznivě nakloněna mé spolupráci s Kaštánkem i poté, co přejde do jejího vlastnictví, takže prozatím se s chlupáčem (přes zimu byl skutečně jak medvěd) nemusím loučit definitivně. Několik obrázků na památku jsem si nicméně preventivně pořídila už v únoru:


Ptačí zpěv

11. března 2011 v 19:59 | dadulka |  Dadulka knihomol
Kniha "Ptačí zpěv" mne nadchla. Patrně nejznámější a nejúspěšnější román britského autora Sebastiana Faulkse je silným příběhem, zasazeným do období před a zejména během první světové války. Většina děl tohoto spisovatele se týká válečných či meziválečných období 20. století. Po knize "Ptačí zpěv" jsem sáhla cíleně právě proto, že líčí první světovou válku, které je v literatuře (i jinde) věnována menší pozornost než válce druhé.

Společně s hlavním hrdinou, mladým Britem Stephenem, se ocitáme ve Francii v roce 1910. Mladík zde pobývá v rodině manželů Azairových, přičemž má za úkol seznámit se s jejich podnikem - textilní továrnou - a navázat užší formu spolupráce mezi nimi a svým britským zaměstnavatelem. Kromě továrny se však snaží navázat užší vztah mezi ním a paní Azairovou, jak později zjišťuje, svou osudovou láskou. Isabelle Azairová, téměř o deset let starší žena, uvězněná v domluveném manželství s nemilovaným mužem, vychovávajíc dvě děti z jeho předchozího svazku, i přes veškerou snahu mladému Stephenovi podléhá a jeho lásku opětuje. Milenci opouštějí dům Azairových a odcházejí začít nový život do jiného města. Společné štěstí však netrvá dlouho. Ve chvíli, kdy Isabelle zjistí, že je těhotná, opouští Stephena bez jediného slova rozloučení či vysvětlení a ponechává ho osudu.

Toliko úvod. Dvě třetiny knihy poté líčí Stephenovy zážitky z první světové války. Kniha nenapsána opravdu mistrovsky "syrově" - bez obalu líčí hrůzy zákopové války a nesmírně náročnou práci kopáčů tunelů. Musím říci, že ač jsem dosti otrlý čtenář, s tak opravdovým líčením života vojáků za války se setkávám málokdy. Jednou se mi o knize dokonce zdálo… Autor si nebere servítky ani při popisech velkých bitev, jako byly bitvy na Somě či u Yper, jež čtenáři předkládá ve více než naturalistickém duchu. Společně se Stephenem čtenář prožívá běh války od roku 1916, několikrát se s ním ocitne v nemocnici, je svědkem úmrtí jeho nejbližších přátel. Máme však štěstí - Sebastian Faulks ve snaze nepřipravit čtenáře o veškerou duševní sílu ukazuje i klidné, místy dokonce milé momenty. Válečná tematika je navíc prokládána krátkými kapitolami z budoucnosti. Několikrát se na skok ocitáme v roce 1979 společně s Elizabeth, Stephenovou vnučkou, která se snaží zjistit pravdu o životě svých prarodičů.

… Stephen ležel ve své díře, díval se na kopec pře Thiepvalem a čekal, až padne úplná tma.
Vklouzl k němu Michael Weir. "Tyson mi ukázal, kde ležíš. Co noha?"
"Dobrý. Budu se moct hýbat. Co tady děláš?"
"Nabídl jsem se, že sem dojdu. Na přední linii je chaos. Vlaky nestačí odvážet raněný a obvaziště praskají ve švech. Zákop, ze kterýho jste vyráželi, je jedna změť mrtvol, lidí, co se ani nedostali ven." Weirovi přeskakoval hlas. Opíral se o Stephenovu zraněnou nohu. "Dva generálové spáchali sebevraždu. Je to strašný, strašný, je to -"
"Uklidni se, Weire, klid. Posuň se trochu, prosím tě."
"Je to lepší? Co jsi dělal?"
Stephen vzdychl a znovu se položil na hlínu. Hluk slábl. Dělostřelectvo na obou stranách zastavilo palbu, jen tu a tam se ještě ozvala střelba z kulometu a rány ostřelovačů.
"Už si nevzpomínám," řekl. "Nevím. Viděl jsem, jak zabili Byrna. Napřed jsem myslel, že se nám docela daří. Pak jsem byl v řece. Nevím. Už nemůžu."
Konečně byla tma. Napravo od nich se vztyčil muž, který ležel od prvního útoku bez hnutí, a vzápětí se zase zhroutil, protože zraněná noha neunesla jeho váhu. Také další osamocení muži se pohnuli a začali vylézat ze svých děr jako červi, belhali se, plazili, plížili se pryč. Za pár minut se svah hemžil raněnými, kteří se snažili dostat zpátky na svou linii.
"Kristepane," řekl Weir, "netušil jsem, že jich tu je tolik."
Vypadalo to jako vzkříšení mrtvých na hřbitově dlouhém dvacet kilometrů. Ve tmě se na rozryté zemi rýsoval bezpočet shrbených, zničených postav, které se belhaly a táhly zpátky, aby znovu žily. Bylo to, jako kdyby země chrlila generaci spících mrzáků, z nichž každý je jiný, a přitom spřízněný se svými pokroucenými bratry, co stejně jako on vylézají z neochotné země.
Weir se třásl.
"No tak," uklidňoval ho Stephen. "Děla už nestřílejí."
"O to nejde," řekl Weir. "Ale ty zvuky. Slyšíš to?"
Stephen neslyšel nic než ticho, které vystřídalo rachot děl. Ale teď, když se zaposlouchal, pochopil, co má Weir na mysli; bylo to tiché, nepřetržité sténání. Nedokázal rozeznat žádnou jednotlivou bolest, ale ten zvuk se ozýval od řeky po jejich levici y ze svahu v délce několika stovek metrů. Když jeho uši přivykly nepřítomnosti střelby z děl, slyšel ho Stephen zřetelněji; připadalo mu, jako by sténala sama země.
"Bože, Bože." Weir se dal do pláče. "Co jsme to provedli, co jsme to provedli? Poslouchej. Udělali jsme něco hroznýho, už nikdy to nebude jako dřív."
Stephen položil Weirovi dlaň na rameno. "Tiše, řekl mu. "Musíš to vydržet."
Ale věděl, co Weir cítí, protože to předtím pocítil sám. Když naslouchal protestující půdě, zaslechl zvuk nového světa. Jestli se nebude vší silou snažit ovládnout, už se možná nikdy nevrátí do skutečnosti, v níž žil dřív.
"Bože, Bože." Weir se třásl a kňučel, zatímco ten zvuk stoupal jako vlhký vítr otírající se o skleněnou oblohu.
Stephen dovolil své vyčerpané mysli, aby se na chvíli uvolnila. Zjistil, že jde za tím zvukem do světa, kde existuje pouze panika. S trhnutím se probral a silou vůle se přitáhl zpátky do starého života, který už nemůže být jako předtím, ale jenž snad může pokračovat, bude-li v něj věřit.
"Drž mě," říkal Weir. "Prosím tě, drž mě."
Připlazil se po hlíně a položil si Stephenovi hlavu na prsa. Poprosil: "Říkej mi jménem."
Stephen si ho přivinul a stiskl ho. "To bude dobrý, Michaele. To bude dobrý. Vydrž, nevzdávej to. Drž se, Michaele, drž se." …

S. Faulks, Ptačí zpěv, BB/art s.r.o., 2008

Týden ve znamení krize

8. března 2011 v 19:26 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Na úvod musím přiznat, že k napsání tohoto článku se přemlouvám už několik dní. Přelom února a března byl mimořádně náročný a pevně věřím, že se takový týden, jako byl ten minulý, hned tak nebude opakovat, nebo mi opravdu přeskočí. Prozatím se pokusím vyléčit zachycením některých událostí a myšlenek na papír - doposud poměrně ověřená metoda, jak se vyhnout Chocholouškovi.

Vše začalo někdy ke konci února. Dozvěděla jsem se jednu pro mne ne zcela radostnou novinu, o které se zde plánuji zmínit v extra článku, čili prozatím nechme stranou. Vše se začalo rozjíždět ve velkém na poslední únorový víkend, ač to tak zpočátku vůbec nevypadalo - informace se ke mně naštěstí dostávaly postupně během několika dní.

Sobotu 26. února si hned několik lidí kolem mne dá za rámeček, který ovšem nebude v zářivých barvách. Tmavě modrý přisoudím kamarádce, jejíhož šéfa a zároveň dlouholetého kamaráda (pracuje pro něj 13 let), skolil rozsáhlý infarkt myokardu. Tuto informaci jsem se dozvěděla v pondělí, když jsem se Monči ptala, jaký byl víkend, a odpovědí mi bylo vyprávění o výletech do IKEMu. K velké radosti obou zúčastněných je třeba poznamenat, že šéf má tuhý kořínek a tento týden už vesele chodí do práce, jako by nic.

Šedý rámeček bych věnovala mé oblíbené šedé myšce (teď mne naštěstí netrénuje, takže se mi nemůže za použité oslovení pomstít), které se po několikaleté pauze zastesklo po návštěvě nemocnice, a rozhodla si pořídit apartní sádru, a to na nohu už jednou poměrně dosti spravovanou. Naštěstí se jí tentokrát podařilo vyhnout operaci, takže návrat do sedla byl velmi rychlý (rozhodně rychlejší, než je pro běžného smrtelníka zdrávo). Držím moc palce, aby se vše dalo co nejdříve do pořádku a trenérka se Siriusem mohli konečně najít ztracenou formu… když už ne na jaře, tak s nejpozději v létě.

Zbývá poslední obrázek, tentokrát lemovaný černým okrajem. Nebudu zabíhat do detailů, protože psát o cizím neštěstí mi nepřísluší, prozradím toliko, že v sobotu má domovská stáj přišla o jednoho koníka. Nehody se sice stávají, ale že by měl někdo až takovou smůlu, jako kobylka v tomto případě, to jsem opravdu ještě nezažila. Nezbývá než vzkázat majitelce, ať se drží a hlavně si nic nevyčítá.

Vzhledem k tomu, že dvě poslední uvedené události jsem se dozvěděla v neděli, mělo mé sobotní odpoledne klidnou a ničím nezkalenou podobu. Do našeho velkoměsta po delší době zavítala Anička z Olomouce, s níž jsem strávila skvělé odpoledne vychutnáváním krás staré Prahy, dokud nejsou skoro žádní turisté. K večeru začalo pěkně přituhovat a mráz tak zavedl naše kroky do příjemné čajovny k plným konvičkám a poctivým šálkům silného a horkého čaje.

No a od neděle se vše začalo sypat. Můj výčet špatných zpráv totiž zdaleka nekončí, naopak. V pondělí mi do telefonu maminka v slzách sdělila, že jí umřela kamarádka z mládí, které jsem já sama v dětství říkala "teto". Opět nebudu rozebírat podrobnosti, soudný čtenář jistě chápe. Mamky snaha odreagovat se formou nakupování oblečení pro mne kýžený efekt nepřinesla (což jsem očekávala). Šatstvo mne obecně zas tak neoslovuje a vadí mi, aby mamka utrácela takové peníze, za něco, co akutně nepotřebuji - pětkrát jsem říkala, že ten svetr nechci, ale stejně mi byl zakoupen. Jako hezký je, to ano, ale podobných svršků mám teď tolik, že jsem jich půlku ještě neměla na sobě. S mým nástupem do zaměstnání mamka propadla kouzlu business dress, o který ji její zdravotnická uniforma připravila. Zaplať pánbůh, že v Mitasu se džíny, tričko a mikina považují za běžný pracovní standard (samozřejmě nemáte-li jednání).

Nyní k pracovním událostem. V pondělí jsem při jednání zažila takový šok, že jsem měla co dělat se nesesypat ještě v zasedačce. Po šéfově vysvětlení, že šlo o bluf, se mi sice ulevilo, ale hořký pocit přetrvával. Ráda bych se o něj podělila, ale raději nebudu riskovat - jeden nikdy neví, kdo čte jeho blog, že? Mohu prozradit pouze to, že jsem byla použita jako manipulativní prvek. Ve čtvrtek jsem absolvovala další katastrofální jednání, které se tentokráte týkalo mé práce. Jednak jsem se dopustila kolosální chyby, za kterou se fakt stydím, a za druhé mi bylo naznačeno vyhazovem, nezměním-li svůj přístup a chování (musím bohužel přiznat, že v tomto konkrétním případě měl šéf pravdu). V pátek situace dospěla tak daleko, že jsem na "vyhazov" začala pomýšlet sama, ovšem v dobrovolném provedení. Na má ramena se snesla kritika za naprosto špatný postup při řešení jedné situace, jímž jsem zdiskreditovala celý marketing (prý teď vypadáme jako blbci). Údajně typická začátečnická chyba… Musím souhlasit, vždyť koho by taky napadlo, že se při řešení požadavků došlých z naší německé pobočky nesmí na dané Němce osobně obrátit?

Život v sedle

5. března 2011 v 15:26 | dadulka |  Dadulka knihomol
Ač by se mohlo zdát, že jde o vlastní autobiografický článek, není tomu tak. Kniha Pavla Kováře se věnuje životním osudům legendy našeho jezdeckého sportu. Všichni víte, o kom je řeč, ne? Doporučení na tuto knihu jsem dostala od jedné vynikající bloggerky, i když je pravda, že nebýt kniha vystavená na regále tak okatě, opět by zabodovala skleróza :o)

Josefa Váňu netřeba představovat. Chcete-li se s tímto jedinečným člověkem seznámit, přečtěte si "Život v sedle", dílo velmi poutavé, nabité zajímavostmi a plné těch nejdramatičtějších zápletek, jaké dokáže napsat jen život sám. A že právě ten se s Josefem moc nemazlil. Pan Váňa je neuvěřitelný dříč, který si umí jít tvrdě za svým. Možná právě proto jsou jeho úspěchy některým jedincům trnem v oku. Těžko soudit někoho, koho neznáte osobně, jen na základě knihy či letmých záběrů v televizi. Proto se tentokrát nebudu o díle moc rozepisovat a raději zvolím ukázku - určena je zejména několika vybraným jedincům, kteří můj záměr jistě pochopí :o)

Velká zdravotní inventura

… Tehdy si udělal velkou inventuru všech vážnějších fraktur a poranění. Nebylo jich opravdu málo. Zahájil ji optimisticky, skoro až pyšně znějícím postřehem: "Tak například stoprocentně vím, že jediná část těla, kterou jsem neměl nikdy zlomenou, je pravá noha!"

A jak pokračoval?

"Zato levá noha byla přeražená nad kotníkem a pak jsem měl rozdrcenou patní kost. Kolena, a to obě, jsou kupodivu dobrý. A co ruce? Na levé i pravé zlomené zápěstí. Lokty… U obou namlácený loketní hrbol, odštěpky, proto lokty občas zlobí. Prsty? Sem tam zlomený článek a dost často mívám vykloubené palce. Po pádu z koně je to hned. Takže je zase hodím zpátky a je to v pohodě. Žebra? Jestliže před malérem v Baden-Badenu nebyla všechna zlomená, tak po něm, při rozdrcení hrudníku, už na ně muselo dojít. Tehdy taky nastala fraktura pánevní kosti. Co ještě? Zlomeniny klíčních kostí těžko spočítám. Levou klíčku jsem mohl mít zlomenou pětkrát, pravou třikrát, možní víckrát. Tohle je u rajťáků běžné asi jako chřipka. Pravé rameno bylo roztříštěné jednou."

Samozřejmě, na všechno si hned nevzpomněl. Za chvíli dodal: "Málem bych zapomněl na zlomeninu dvou obratlů… Otřesy mozku jsem moc nepočítal, ale mohlo jich být kolem pěti. A to je snad všechno. Ačkoliv není. Ještě je tu fraktura čelisti. V Lipsku jsem spadl s Bramínem, pak nade mnou přeběhli dva koně, a najednou z té motanice nohou a kopyt přišla rána: nevydržela to čelist a tři zuby, tři stoličky, od té doby je mám nové. Ale mým předním zubům se naštěstí nic nestalo. Potom mě po pádu v Benešově kopnul do pusiny koník jménem Carnal, ale naštěstí ne moc, jen mi trochu ohnul platinovou destičku, která mi čelist po ráně v Lipsku vyztužuje. Pár dní se mi, pravda, hůře kousalo, ale než jsem se rozmysle, jestli s tím mám jít k zubaři nebo do zámečnický dílny, tak se to samo spravilo a koušu v pohodě."

Je to konečný výčet? Těžko říci, spíš ještě na něco zapomněl. …

P. Kovář, Život v sedle, NAKLADATELSTVÍ XYZ, 2010