Duben 2011

Koně zimní, koně letní

28. dubna 2011 v 21:29 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Zatímco v prosinci loňského roku jsem psala o velmi různorodém programu pro večery všedních dnů, tentokráte budu co do aktivit poněkud monotónní. Přes zimu se, bohužel, přes týden večer k ježdění člověk moc nedostane, není-li k dispozici osvětlený prostor, takže si to pak musí vynahrazovat o víkendech. S prodlužujícími se dny se situace chválabohu mění. Neměnným bodem v mém týdenním programu se tak stala pouze angličtina v pondělí večer. Úterní tancování skončilo v lednu a promptně bylo nahrazeno Clifem alias koněm celoročním, kterého přece nemohu o práci na jízdárně připravit.

Středa měla být původně obětována tanečním hodinám pro pokročilé, z nichž však sešlo. Ihned došlo k jejich nahrazení koněm minulým, Kaštánkem, se kterým od března už bohužel nepracuji, neboť byl prodán. Během týdne byl však Kaštánek nahrazen koněm současným, Kinorem, jehož panička bohužel nemá čas a je proto ráda, že je někdo ochoten po pracovní době jezdit 40 km za Prahu, aby se svezl na osmnáctiletém artritickém "opičákovi" (jak mu láskyplně říká).

Čtvrtky byly přes zimu vyhrazeny mému oblíbenému kulečníku, i zde však došlo ke změně. Ač mne mrzí, že jsem už dva měsíce nevzala tágo do ruky, Gandal, další současný svěřenec, mi to bohatě vynahrazuje. Není nad příjemnou relaxaci koňmo na čerstvém vzduchu a bez lidí. Gandalova panička je rovněž zavalena prací a je tudíž ráda, že pracuje i kůň, byť s jiným jezdcem. Ke kulečníku se doufám vrátím v pátek, až mi v půli června skončí ruština, jíž jsou teď páteční podvečery vyhrazeny. Musím zase začít trénovat šťouchy a úhly, nebo zapomenu vše, co jsem se za rok intenzivnějšího hraní naučila, což by mne opravdu mrzelo.

V sobotu přichází na řadu staronová dvojice Clif & Gandal. K nim mi na odpoledne přibyla ještě má milovaná zahrádka, na kterou konečně mohu chodit pracovat. Vodu zde pouštějí pouze 2x týdně (pondělí + středa) na dvě hodiny, takže chce-li jeden úrodu, musí si udělat zásobu na zalévání.

Neděle jsem trávívala příjemnými dopoledními vyjížďkami s kamarádem, na něž jsem sedlala Juráše, mého zimního koně. Od dubna mu bohužel výrazně přibyla práce (na Doltonu je dobře živen za účelem vození dětí), takže jsem se ježdění na něm vzdala - tuto tradici obnovím opět na podzim, až bude na děti zima. Juráš byl od dubna nahrazen koněm letním, Gumpem, se kterým chodím pracovat na jízdárnu a navzájem jsme si oporou - já jemu v drezúře a on mně ve skocích. Je to šikovný koník (za naši práci jsme už stihli dostat pochvalu od místní trenérky) a navíc bydlí jen pár kilometrů od Svojetic. Poté, co se vyšťavím na jízdárně, přesouvám se o 20 km dál za Kinorem, o kterého se s paničkou budeme o víkendech dělit, i když zatím jí to časově ani v sobotu moc nevychází. Odpočinkové vyjížďky v krásném terénu úžasně osvěží na duchu. Pak mne už čeká poslední adrenalinový sportovní zážitek - návrat do Prahy po D1. Nedělní podvečery trávím u puzzle (právě skládám dvoutisícový Tádž Mahal odrážející se ve vodě - dle kamarádky strouhanka) v plném znechucení nad tím, že ten víkend opět nějak rychle utekl. Už aby bylo úterý odpoledne a já mohla jet za Clifem...

Abyste se v tom alespoň trochu vyznali, přikládám obrázkový materiál z Velikonoc:
1) CLIF




2) GANDAL






3) GUMP




4) KINOR



30.3.2011 aneb návrat

14. dubna 2011 v 8:08 | dadulka |  Pracovní úspěchy a prohry
Ve středu nastal čas rozloučit se s Hannoverem a vydat se zpět do Prahy, kam se mi vůbec, ale vůbec nechtělo (těšila jsem se pouze na koně). Ráno jsem se rozloučila s hotelem velkou snídaní, po které jsem byla jak soudek - taky že mi číšník po hodině a půl naznačil, že by bylo záhodno snídaňovou místnost opustit. Vlak nám odjížděl až v půl jedenácté, takže času bylo až moc. I nudné čekání na pokoji ale jednou skončí. Na nádraží byl trochu zmatek, protože náš vlak odjížděl z jiného nástupiště, než bylo původně plánováno, nicméně jsme v klidu zvládly nastoupit a najít si místa k sezení. Zaplaťpánbůh, protože mi po úterní horké sprše v ledové místnosti nebylo nejlépe. A to jsem ještě nevěděla, že bude hůř. V Berlíně nás čekal přestup do vlaku Českých drah, což byl pro mne ten poslední hřebíček do rakve. Nejen, že vozy nebyly vytápěné, ale v kupé (potažmo v celém vagonu), které jsme obsadily, topení na plný výkon chrlilo ledový vzduch. Vypnout samozřejmě nešlo, takže po hodině přes něj Patricie přehodila mikinu coby izolaci a po další hodině mi začaly vypovídat službu hlasivky. Již po několikáté jsem se dotazovala, zda je možné s "topením" něco udělat, tentokráte číšníka rozvážejícího občerstvení, který nám doporučil přesun do vedlejšího vagónu, kde je tepleji. Promptně jsme tak učinily. Ani zde se sice netopilo, ale naštěstí z "topení" alespoň nedul severák. Zato můj chrapot vesele sílil. Dost nám pomohl v Drážďanech, kde si k nám do kupé chtěli přisednout padesátiletí pupkáči s lahvemi alkoholu, razící na tah do Prahy. Snadno jsem je přesvědčila, že jsem nemocná a k nám do kupé jen na vlastní nebezpečí. Pochopili a sedli si o kupé vedle, přičemž nám celou cestu zpříjemňovali řevem, smíchem a alkoholovým,i výpary. V Praze vystoupili už pěkně lízlí. Já dorazila domů ve stavu totální neschopnsoti vydat ze sebe rozumně znějící zvuk. To ovšem nebylo důvodem vynechat návštěvu u koní, takže jsem hned po příjezdu domů skákala do auta. K vybalování a líčení zážitků jsem se tak dostala až někdy v deset večer. A druhý den hezky vstávat do práce...

P.S.: Zapomněla jsem vylíčit ještě jednu příhodu. Vezla jsem do Prahy měřáky dezénu. Kdybych mohla, celou dobu nadávám jak špaček. Zavazadlo bylo kvůli nim tak těžké, že jsem ho sotva unesla. Poučení propříště, až ze mě někdo bude chtít udělat kurýra - stanovit si cenu a dopředu vystavit fakturu za přepravu Expres.

29. 3. 2011 aneb Hannover

9. dubna 2011 v 23:17 | dadulka |  Pracovní úspěchy a prohry
Druhý den v zahraničí jsem se vzbudila do krásného slunečného dne a zavčasu vyrazila na snídani. Ač doma snídám pouze sladké (nejlépe jogurt či tvaroh s ovocem nebo mamčiny domácí cukrářské výrobky), je-li k dispozici švédský stůl, musím zpravidla všechno ochutnat. Snídaně ve zcela průměrném německém hotelu mne nadchla - takový výběr dobrůtek nenabízí mnohý český "raut speciál". V některých státech je zřejmě běžné snídat pláty uzeného lososa, bílé klobásky, schwarzvaldskou šunku, kvalitní plísňové, přírodní či tvrdé sýry, horké pečivo, jogurty, několik druhů müsli a marmelád, vaječnou omeletu, zeleninu a ovoce, masové kuličky a různé druhy vícezrnných chlebů (to vše jsem do sebe za hodinu zvládla naskládat, v některých případech i s nášupem). Náladu mi tudíž nemohla zkazit ani vidina dne stráveného na jednáních.

Do německé pobočky to z hotelu je pěšky, co by kamenem dohodil. Většinu dopoledne jsem strávila v příjemném rozhovoru s Alex, která se v Německu starala o marketing a propagační předměty. Píši starala, protože celý marketing se přesunul do Prahy, kam se ovšem Alex přesunout odmítla (což celkem chápu) a raději zvolila variantu "být odejita". Alex mne postupně představila celému oddělení. Chvíli jsme poseděly nad fakturami s paní z účetního a po obědě vyrazily na návštěvu k dodavatelům propagačních předmětů, hlavnímu bodu mého služebního výjezdu. Po půlhodince strávené v Účku jsme dorazily na druhý konec města a dalších pár hodin strávily v milé společnosti pana M. a paní I., kteří mi ve své laskavosti umožnili si jimi vyráběné propagační předměty nejen prohlédnout či osahat, ale i ochutnat. Ještě že takový nájezd na reklamní cukrovinky nebudou mít často, nebo bych je zruinovala. Na rozloučenou jsme s Patricií dostaly krabici s měřáky dezénu (jeden z nových propagačních předmětů,) kterou jsme měly za úkol přivézt do Prahy.

Ve čtyři hodiny jsem byla volná jako pták a mohla se konečně vydat na dlouhou procházku městem a pátrat po krásách Hannoveru. Začala jsem tradičně na Kröpcke, kde příjemně vyhrávala skupinka muzikantů neárijského původu.

Odtud jsem pokračovala starými uličkami na jakési náměstíčko s kostelem a úžasnou cukrárnou, kde jsem si zakoupila obrovskou domácí sněhovou kouli (sněhové pečivo já miluju), kterou jsem nábožně pojídala dalších dvacet minut. Kostel byl úplně obyčejný, bez jakýchkoliv příkras, nicméně s několika zajímavými prvky.

Poslední obrázek je detail dveří kostela. Hannover je však nejvíce známý dvěma věcmi. První z nich jsou krásné čelní fasády domů, které vypadají jako namalované kulisy.

Co je pro Hannover - tak jako i pro mnohá jiná města - dnes typické, je množství kol a lidí každého věku, kteří je využívají jako doprvaní prostředek. Pruhy vyhrazené pro cyklisty, speciální značení na přechodech a křižovatkách, možnost odložit kolo kdekoliv .. ani se místním obyvatelům nedivím. Praha v tomto směru hodně zaostává.

Po průzkumu starých uliček přišel na řadu zlatý hřeb celé prohlídky - Hannoverská radnice neboli Rathaus, která vévodí celému městu asi jako náš Pražský hrad. Čelní fasádu bohužel zrovna opravovali, ale i tak byl pohled na něj nádherný, zejména v kombinaci s parkem a jezírkem. Park byl ve sředu navečer plný lidí, kteří porůznu vysedávali v trávě, piknikovali, ti mladší kouřili vodní dýmky, ti starší posedávali na lavičkách, rodiče s dětmi... a ze všech dýchala pohoda, žádný stres a upjatost jako v Praze. No jen si u nás zkuste po práci vyrazit s dekou a piknikovým košem na trávník do Vyšehradského parku. Budete rádi, když na vás nezavolají lapiduchy či policajty. Tohle je jedna z věcí, které mi na Češích hodně vadí - ona neschopnost se bavit, uzavřenost do sebe, nezájem trávit čas venku mezi lidmi, jen tak volně, nenuceně si užívat.

Od radnice jsem pokračovala k Eilenriede. Hannover je označován za jedno z nejzelenějších měst Evropy, což je určitě dáno zejména tímto velikým lesoparkem, zabírajícím plochu 650 hektarů. Vévodí mu opravdu dlouhý "rybník" (raději bych napsala jezero, ale přece jen je vybudovaný uměle) - procházka z jednoho konce na druhý mi zabrala téměř hodinu. Všude okolo mraky cyklistů, běžců, pejskařů, párů, důchodců, rodičů s dětmi a mladých, kteří často posedávali na hrázi. Hannover zkrátka žije venku!
Ještě jsem celkem na začátku jezera. K dispozici je i příjemné osvěžení.
V polovině rybníka a konec stále v nedohlednu...
Druhý konec rybníka střežily nebezpečné šelmy.

Pro zpáteční cestu jsem se rozhodla využít Účka, a dobře jsem udělala. Cestou po správné části pěšocyklostezky
jsem se ocitla přímo naproti domu, který měl z přízemí udělanou luxusní Chocolaterii, dokonce s možností posezení. Bohužel právě zavírali, ale přimhouřili oko.

No a pak už hurá domů... tedy vlastně na hotel. Zjištění, že v době mé nepřítomnosti pokojská vypnula topení jak v pokoji, tak v koupelně, a navíc nechala otevřené okno, mne mírně řečeno rozladilo. Sprcha v ledové místnosti nebylo zrovna to, po čem mé unavené tělo prahlo. Ovšem nebylo zbytí. Přecpaná sladkostmi jsem večeři odbyla, zalezla do postele ve snaze se zahřát a usínala s příjemnou vidinou dobré snídaně a zdaleka ne tak lákavými myšlenkami na odjezd.

28.3.2011 aneb zahájení

4. dubna 2011 v 20:29 | dadulka |  Pracovní úspěchy a prohry
Po delší době jsem vyjela za hranice. Bohužel ne na dovolenou, nýbrž na služební cestu. I tak se jednalo o celkem příjemné tři dny, z nichž dva padly na cestu, protože firma nás v rámci šetření vyslala vlakem. Na druhou stranu má takto člověk možnost alespoň trochu si ten pobyt užít.

No a kamže jsem to jela? Přece navštívit naše sousedy na Západě :o) Cílem sedmihodinové cesty s přestupem v Berlíně byl Hannover, krásné město na řece Leine, známé centrum průmyslu, obchodu a veletrhů. Zde totiž sídlí jak naše německá pobočka, tak i jeden z hlavních dodavatelů propagačních předmětů, na něhož se často obracím, který nám poskytuje i skladovací prostory. Celou akci má na svědomí kolegyně, která už Hannover navštívila dvakrát a tudíž si jako správná asistentka vzala na starost organizaci celé cesty, takže jsem se nemusela o nic starat.

V dobré náladě a s malým zavazadlem jsem se tedy v pondělí 28. 3. ráno vydala na Hlavní nádraží hledat vlak do Berlína (pravidelný odjezd 8:31), ale zejména Patricii, která měla u sebe jízdenku. Obojí jsem našla bez problémů a nezbývalo než zabrat slušné kupé, což je v případě Českých drah tvrdý oříšek, ale i na tomto poli se kupodivu zadařilo. Vlak nabral zpoždění pouhých 8 minut, takže do Berlína jsme dorazily s dostatkem času na přestup. Boj o místa ve vlaku do Hannoveru, kde jsme jako jedny z mála neměly rezervaci, mne překvapil, ale nakonec jsme i tuto dvohoudinovku absolvovaly vsedě. Na hannoverský "Hauptbahnhof" jsme dorazily přesně v 15:28 a jaly se hledat něco mezi tramvají a metrem (zn. U), co nás odveze do deset minut vzdáleného hotelu. Poté, co jsme se ubytovaly (mým prvním počinem bylo zapnout v ledovém pokoji topení), jsme vyrazily do centra, kde se role vyměnily - já dělala asistentku Patricii, natěšené na nakupování pro… miminko! Sice ne svoje, nýbrž sestřino, nicméně s vidinou dědictví :o)

Z metro-tramvaje (dále jen "U") jsme vystoupily na Kröpcke, kde se nacházejí starodávné hodiny, sloužící jako místo srazů (něco jako v Praze "U koně"). Rovněž jde o náměstí, kde se kříží čtyři široké nákupní ulice a kde stojí známá cukrárna Mövenpick, která mne ale svou nabídkou zklamala. Zato cukrárna o kousek dál! Ač počasí nebylo nic moc (zima, pod mrakem, místy mrholilo), nabídka zmrzliny byla neuvěřitelná a fronta před cukrárnou rovněž. Mátová zmrzlina "After Eight" za tu námahu stála (ač bych řekla, že má oblíbená mátová v Palladiu je přece jen o chloupek lepší). Bohužel až poté jsem zjistila, že měli i kopečkovou čokoládovou s chili! No co, do zítřka neuteče, pomyslela jsem si, netuše, že nabídka zmrzliny se do druhého dne změní a chili nahradí příchuť Mozartových koulí, která mi za vyzkoušení nestála. S kornoutky v mrznoucích rukou jsme s Patricí objevily naprosto úžasný třípatrový obchod "Baby Waltz" s takovým sortimentem, že jsem místy nevěřila vlastním očím, jak si ti prckové žijou (když na to rodiče mají). No strávily jsme tam asi půl hodiny… Já byla zato v sedmém nebi v obchodech s čokoládou a zejména v "Candy shopu", kde jsem si na památku zakoupila výborné růžovo-bílé tvrdé fondánové bonbóny s jakou jinou než mátovou příchutí. Po cestě do hotelu ještě zastávka v supermarketu pro večeři (německý výběr a kvalita potravin s naší opravdu nedá srovnat) a pak hupky pod sprchu a do postele - v mém případě došlo i na tradiční zamatlání peřiny padajícím jídlem (znáte to, svině klouzavý).

Hodiny na Kröpcke

Jedna ze čtyř obchodních tříd na Kröpcke
(budova naproti je Hlavní nádraží)

Ještě že takový obchod nemáme v Praze. Ten výběr... jeden by se zruinoval.


Po miminkách přišla na řadu dámská móda.
Toto sako mi učarovalo, ale mám jen obrázek. Důvod? 150 EUR