Květen 2011

Gump

18. května 2011 v 21:40 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Jak jsem slíbila, vracím se ke koníkovi, na kterém jsem seděla všehovšudy šestkrát. I tato krátká doba však stačila na to, od další práce s ním upustit. Důvodů bylo hned několik, všechny však pramenily z něčeho, čemu já říkám "Horizontův náběh". Pro neznalé rozeberu a znalí ať si myslí, co chtějí. Musím se však vrátit na začátek. Důvodem, proč jsem zkusila Gumpa, byla ztráta nedělního ježdění na Jurášovi teď přes léto a možnost pracovat s koněm na jízdárně včetně pozvolného návratu ke skákání. je pravda že jestli mi Gump něco dal, pak to bylo právě ve skákání, které ho bavilo a v němž byl ochoten odpustit mi mé nedostatky jako špatněé tempo, špatný úhel, špatná pobídka k odskoku a podobně. Já jsem mu na oplátku chtěla dát aspoň trochu slušný jízdárenský základ, zejména poté, co jsem zjistila, že koník, prezentovaný mi jako drezurní zvíře stupně Z, ani neví, co to znamená jít dopředu. Pravdou je, že majitelé s ním "pracují" (o práci se tady nedá vůbec mluvit) poněkud zvláštním způsobem - k ničemu ho nenutit, ale udělat si u něj hezké odpoledne, kdy se celá rodina vystřídá u lonžování, na jízdárně i na vyjížďce, ale hezky pomalu, v klidu a flákárensky, jen aby se koníček nepředřel, nenasvalil a hlavně nenaštval. Takže místo jedné hodiny kvalitní práce máte čtyři hodiny nesmyslných činností. Takže se poté není čemu divit, že nový jezdec je koněm postupně čím dál víc odmítán, protože najednou po chudáčkovi vyžaduje výkon, a navíc je schopen si ho i vynutit, přičemž nezabírají ani stupňující se vyhazovací manévry. Čímž dochází k situaci, kdy se hodina na jízdárně dělí na dvě části: v první polovině je nasraný jak kůň (zase práce), tak jezdec (zas už nechce makat), v druhé polovině kůň začně jakž takž pracovat (ale bez nadšení), zatímco zničený jezdec postupně dochází k závěru, že tohle nemá význam ani pro něj, natož pro to ubohé zvíře, na kterém se ten samý den odpoledne ještě půjdou svézt další tři až čtyři lidi. Pokračování by mělo za následek jen stoupající neochotu koně a zbytečnou námahu ze strany jezdce, protože při frekvenci převýchovy jedenkrát týdně a vzhledem k fungování majitelů by se opravdu jednalo o nesmyslnou činnost, do které já nemám zapotřebí investovat ani čas, natož peníze. Zejména když krátce nato přišel nový koník na ježdění nejen v neděli, navíc zadarmo. S Gumpem jsem se tedy rozloučila a přeji mu do budoucna hodně štěstí!

Rudý šál

11. května 2011 v 20:43 | dadulka |  Dadulka knihomol
Rudý šál je už druhou a dle mého názoru povedenější knihou britské autorky Kate Furnivallové, nicméně doporučit lze i její prvotinu, dílo s názvem "Ruská konkubína", hodně odpočinkové čtení, odehrávající se v Číně a vycházející z života autorčiny matky, Rusky, jež žila jak v Číně, tak v Indii. Rudý šál je dílo zasazené do Ruska v roce 1933, ale děj sahá i do hlubší minulosti, konkrétně do bouřlivého roku 1917. Kniha se věnuje osudu dvou přítelkyň, křehké, romantické Anně a temperamentní, odvážné Sofii, které potkáváme v tvrdých podmínkách pracovního tábora na Sibiři. Anna, trpící tuberkulózou, přežívá díky vzpomínkám na mládí. Její nemoc se však zhoršuje, což vede Sofii k rozhodnutí pokusit se o útěk z tábora a vyhledání Anniny dávné lásky, Vasilije, kterého chce přesvědčit k vysvobození Anny. Více vám o ději neprozradím, mohu vás však nalákat na strhující příběh, drsné líčení života v táboře i na ruském venkově, tajemné rituály a magické obřady vycházející ze znalostí dávných předku a dědících se z pokolení na pokolení a mnoho jiného, o čemž svědčí i následující ukázka:

… "Pohyb! Pohněte se, vy špinavá sebranko!"
Strážní dupali nohama po udusaném sněhu a hnali skupiny vězeňkyň kilometr dál k novým poraženým stromům.
"Rychle!"
Anna proklínala svou sekyru, která byla příliš malá a tupá a zaklínila se jí v kmeni.
"Rychle!"
Klekla si na větev, tím ji zatížila a zvětšila mezeru mezi větví a kmenem, takže se jí škubnutím podařilo sekyru uvolnit. Všechno ji bolelo; svaly na zádech, kůže na kolenou, puchýře na nahou, šlachy na zápěstích, dokonce i zuby v ústech. A na tváři jí vyrazily další léze, které ji děsily. Sekala znovu a znovu do zbývajících dvou větví, suky tvrdé jako železo jí ale vzdorovaly. Propadla panice.
Vrhla se rukama na větve v návalu hrůzy, že zaostala za pracovními skupinami, avšak rozervala si rukavice a prstem jí projela palčivá bolest. Čísi silná a svalnatá ruka ji chytila za rameno a neomaleně odstrčila stranou. Těsně kolem Anniny tváře se v širokém oblouku mihla sekyrka, připomínala modrou čmouhu na bílém pozadí. Její dobře nabroušené ostří projelo hladce větví, která s praskotem odletěla do udusaného sněhu. Druhá větev ji následovala v zápětí. Kmen stromu byl očištěný a připravený k transportu.
Anna si prohlížela majitelku sekyry. Ta žena byla vysoká, mladá, oblečená v hrubých vězeňských šatech a přes ně měla natažený vatovaný kabát s vězeňským číslem umístěným vpředu a vzadu. Hlavu jí zakrývala vlněná ušanka a nohy si chránila hadry a latěmi z březové kůry, které byly provázkem přivázané k podrážkám ze staré pneumatiky.
"Děkuji," řekla Anna vděčně.
Ohnat se sekyrou znamenalo vynaložit energii a ta tady měla cenu zlatého prachu, kterým se neplýtvalo pro druhé. Annina zachránkyně se na ni dívala velkýma modrýma očima, kůži měla šedivou jako obloha, ale nepokrývaly ji žádné léze.
"Děkuji," zopakovala Anna.
"Děláš to špatně," řekla druhá vězeňkyně. "Musíš se víc rozpřáhnout, aby sekyra dostala pořádný švih." Pokrčila rameny a zamířila pryč.
"Jmenuji se Anna," zavolala Anna na odcházející záda.
Mladá žena se otočila a zamyšleně se na ni podívala, mhouříc oči proti větru.
"Já jsem Sofie."

K. Furnivallová, Rudý šál, BB/art s.r.o., 2010

O jednoho koníka a 1100 podprdelníků méně

9. května 2011 v 20:36 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Nejprve malá aktualizace článku z 28. dubna 2011:

Ač jsem naposledy psala o čtyřech koních, s jedním z nich jsem se po včerejšku rozhodla rozloučit, a to s nedělním Gumpem. Důvody určitě rozeberu v samostatném článku, na nějž si nejprve budu muset uspořádat myšlenky (a taky sdělit majitelům, že od koně odcházím, což jsem ještě neučinila). Rozhodnuta však jsem napevno, po zralé úvaze a podporována celým dubečským jezdeckým oddílem včetně trenérů. Takže ti z vás, kteří již zde zvěčněné čtyřnožce obdivovali, si mohou jednoho škrtnout - třeba se některým v "mých koních" bude i lépe orientovat :o)

Nyní k tématu č. 2: Podprdelníky

Všichni je známe a používáme. Mohou být zhotoveny z různého materiálu, v různých barvených provedeních, různých tloušťek a tvarů. V mém případě se jednalo o molitanové pěnové "čtverce", půl centimetru tlusté (jako kdyby vyřízlé z karimatky). Proč 1100, ptáte se? S touto myšlenkou přišel na začátku února můj šéf. Pro závod Grand Prix v ploché dráze, který se pojede v květnu na Markétě a jehož je naše firma velkým partnerem, chtěl VIP tribuny (cca 1100 míst) dekorovat tímto vybavením. Samozřejmě v barvách firmy a reklamní grafikou, aby se tak hostům sedělo pohodlnějim, ba dokonce byl tento suvenýr (s uchem) určen ke vzetí s sebou domů (aby se vám i doma sedělo pohodlněji). I začal můj velký boj. Nejprve sehnat vhodného dodavatele - kupodivu ne každý vám je ochoten vyrobit pěnový podsedák na zakázku. Po měsíci byl dodavatel vybrán a přistoupilo se k míchání a hledání vhodného odstínu modré barvy, což nebylo zpočátku jednoduché. Mitasácká modrá je modrá tmavá (jako česká vlajka), takže když mi přišel vzorek v jasné šmolkové, ani jsem ho šéfovi neukázala a promptně ho uklidila do šuplíku. Paralelně s tím se pracovalo na grafice. padlo několik návrhů, aby nakonec agentura po dlouhém jednání přišla s návrhem úplně novým. A tak utekl další měsíc a máme duben. I přistoupili jsme k výrobě vzorku s grafikou, za hříšné peníze vzhledem ke kusové ceně, ale co kdybychom objednávku nakonec neuskutečnili? První vzorek se nepodařil - tentokráte byla problémem nevýrazná bílá. Na třetí pokus a po nanesení pěti vrstev bílé barvy (molitanový podsedák hold saje jak houba) jsem minulý pátek (6.5.) jásala nad povedeným produktem a čekala úspěch. Šéf se na podprdelník podíval a zeptal se" "Objednali jsme to?" Poté, co jsem mu řekla, že ne, následovala rekace ve stylu, že to vlastně nechce, že si to rozmyslel, ať to zruším, že možná inspirace až na příští rok, ale v současné situaci bude lepší šetřit, atd. Poté, co tři měsíce společně s agenturou něco vyvíjíte, vás takové rozhodnutí poněkud vyvede z míry. A to ještě ani nevím, jaké budou náklady na grafiku, míchání barev a výrobu zkušebních prototypů...