Červen 2011

MID: neděle 29.5.

21. června 2011 v 18:15 | dadulka |  Pracovní úspěchy a prohry
Tak, a je vymalováno. Tedy po akci. Na jednu stranu sláva, na druhou…mne to i trochu mrzí. Znáte ten pocit - člověk něco tři měsíce plánuje, poslední týden strachy nespí, a pak… to uteče jako Vánoce. I přes všechen stres a problémy jsem si celou akci opravdu užila, potkala jsem zajímavé lidi, přejídala se dobrým jídlem (občas i přepíjela dobrým pitím), pohybovala se ve "vybraném" prostředí a tak podobně.

Poslední snídani jsem si rozhodně chtěla pořádně vychutnat, čili jsem v sedm chutě vyskočila z postele, dala si dlouhou sprchu (normálně se ráno doma nekoupu, ale v hotelech mi plýtvání vodou hlavu nedělá) a po osmé vyrazila pořešit ještě nějaké pracovní věci, aby mne pak při snídani nikdo nerušil. K prvnímu šálku čaje jsem zasedla kolem tři čtvrtě na devět a doufala, že se ještě uvidím se švýcarskou skupinou. V poklidu jsem si tudíž nandala talíř teplých jídel a pečiva. Následoval talíř uzeninový a rybový, poté talíř sýrový a ovocný (speciálně jsem si vyžádala ten veliký obědový, ne ty malé dezertní). Švýcaři se ukázali až kolem půl desáté, kdy z mého sýrového talíře zbývala polovina. Přemístila jsem se tedy o stůl vedle a pokračovala horkou čokoládou s čerstvě udělanou palačinkou, miskou plnou několika druhů müsli, sušeného ovoce a jogurtu a na závěr talířem s cca pěti kousky různých koláčků. Taktak že jsem v klidu stihla dosnídat do půl jedenácté, kdy snídaně končily.

Následoval návrat na pokoj a balení. Hotel jsem v radostno-skleslé náladě opouštěla kolem půl dvanácté, tedy v době, kdy polovina hostů již oletěla či odjela na letiště, aniž by se vyskytl nějaký zásadní problém (že k odjezdu na letiště nedorazili Rusové, neberu jako problém - patrně se rozhodli přebukovat si letenky a jít ještě někam "za kulturou"). Doma jsem byla v půl jedné a silou vůle do sebe narvala oběd. Následovalo dvouhodinové líčení ještě čerstvých zážitků, takže ke Clifovi jsem se dostala až někdy kolem čtvrté, což vzhledem k horku nijak nevadilo. Navíc je teď tak krásně dlouho vidět, že jsem v pohodě stihla i Kinora a domů dorazila někdy kolem půl desáté. Ač jsem plánovala jít si brzy lehnout, do postele jsem se opět dostala někdy kolem půlnoci - dojmy mi ještě nedaly spát. Únava, vyčerpání a pořádný spánek se postupně dostavily až druhý dne, kdy jsem z práce odcházela dříve směrem nemocnice, konečně nechat "vyšetřit" týden starý úraz (se kterým mne doktor nakonec stejně vyhodil, že už si to teď opravdu pomůže samo). Přitom i sám šéf mne z kanceláře vyhazoval už dopoledne, že prý vypadám, jako kdybych se měla každou chvíli zhroutit a ať se neopovažuju složit se mu v kanceláři.

Chtělo by to nějaký velkolepý a optimističtější závěr… Musím se sobecky přiznat, že největším zadostiučiněním pro mne byla obrovská chvála, která se na mne snášela ze všech stran po celou sobotu. Všichni hosté říkali, jak jsou nadšení, jak moc se jim vše líbilo a jak dobře to bylo zorganizované, přičemž se divili, že ve firmě pracuji pouhých pět měsíců a toto byla první velká věc, kterou jsem zařizovala. O to víc kladně akci hodnotili. Mnoho věcí bych nezvládla bez podpory kolegy E. a naší asistentky P., kterým chci tímto rovněž poděkovat (i když si to těžko přečtou - existenci mého blogu v práci úspěšně tajím). I tak si ale nárokuji největší zásluhy, které mi přiznal dokonce i můj jinak velmi kritický šéf. Rovněž děkovné e-maily mi udělaly radost, i když ty osobní byly jen dva, ale zato opravdu velmi milé.

Konec seriálu.

MID: sobota 28.5. odpoledne

17. června 2011 v 20:05 | dadulka |  Pracovní úspěchy a prohry
Po odchodu posledních hostů z restaurace jsem najednou měla dvě hodiny volno a rozhodla jsem se do hotelu vrátit oklikou přes Petřín - po pořádné procházce do kopce a pak přes celý park pozvolna dolů by mi mohlo alespoň trochu slehnout. A řeknu Vám - opravdu jsem si to užila. Nikde žádní naši hosté, žádná organizace, žádný stres, dokonce mi ani nevadilo, že chvílemi poprchávalo. Do hotelu jsem dorazila půl hodiny před odjezdem první skupiny na stadion Markéta, takže jsem si na pár minut sedla v hotelové hale, abych ulevila zmučeným končetinám, a pak čile vyrazila přes park do svého pokoje pro vstupenky. Plánovaná zastávka "na malou" se bohužel nečekaně změnila v zastávku velkou, takže jsem volala kolegovi, že "ač děláme, co děláme, nemůžeme se dostavit na domluvený čas". Deset minut před odjezdem autobusu jsem nařídila střevům, že prostě mají smůlu, popadla lístky a běžela parkem po schodech dolů do haly (odjezd první skupiny byl plánován na 16:00). V hale jsem s děsem zjistila, že jsem na pokoji zapomněla část vstupenek, a metelila jsem zpátky (něco podobného jsem vlastně zažila už dopoledne před odjezdem na parník, kdy jsem si pro změnu na pokoji nechala služební mobil, abych poté, co jsem vyběhla celý kopec a všechny schody a vzápětí je zase seběhla, zjistila, že mi cca třetina hostů chybí, ač čas odjezdu už se nachýlil). Před dveřmi do mého pokoje následovala druhá vzpomínka na Pretty Woman, tentokrát na výrok Edwarda Lewise "Zlatý klíče!", protože má karta odmítala odemknout ty zatracený dveře a pustit mě dál. Dvě patra na recepci jsem brala po dvou schodech a na recepční už zdálky halekala, že mám problém. Slečna se naštěstí nedala vyvést z míry a kartu mi obratem aktivovala. Následoval další běh do schodů, tentokrát nahoru, a konečně odemknutí dveří. Teď ještě si vzpomenout, kam jsem lístky schovala… hurá, mám je! A znovu úprkem přes park po schodech do hlavní budovy hotelu. Zde musím velmi vyzdvihnout svého kolegu E., který s bohorovným klidem rozdával ostatní vstupenky a ani slovem se nezmínil o tom, že kvůli mně naberou čtvrt hodiny zpoždění, naopak mě ještě klidným hlasem uklidňoval, že se nic neděje. Jaký to rozdíl oproti mému šéfovi, který je obvykle víc "nanervy" než já, a vybíjí si to na podřízených.

Nakonec nám autobus úspěšně odjel a já se rozhodla konečně si vychutnat hodinku volna do dalšího odjezdu, nejlépe návštěvou vyhlášené cukrárny Mövenpick (protože na sladké i přecpaný žaludek místo najde) a pak dlouhou sprchou. Je pro vás překvapením, že nedošlo ani na první, natož na druhé? Při ploužení se přes halu jsem natrefila na skupinku ruských hostů, pijících tentokráte becherovku a pivo (za ty tři dny nedělali nic jiného, než že střídali vodku, slivovici, becherovku, pivo a bůhví, co ještě - žasnu, jak se večer dokázali vůbec držet na nohou, navíc šli rovně, nemluvili z cestu a vůbec nepůsobili namazaně), a protože rusky mluvím, což je u dnešní mladé generace spíše výjimka, a obecně proti Rusům nic nemám, hádejte, jak to dopadlo - než jsem se nadála, už jsem tam seděla s nimi a v ruce držela becherovku, aniž jsem měla šanci říct, zda ji chci či nikoliv. Hodinka byla v tu ránu pryč a já neměla čas ani na sprchu, natož na zmrzlinu. Do druhé budovy jsem se tentokráte nechala vyvézt autobusem. To jsem ale ještě nevěděla, že narazím na silniční blokádu v podobě tatínka s dětmi, kterému se hrubě nelíbilo, že parkem jezdí hotelové vozy, a přiznám se, nevydržela jsem. Ač nebývám konfliktní, nemám ani problém se ozvat, a tento přístup jsem prostě nevydýchala, k velkému nadšení hotelových řidičů, neboť po mé intervenci otec ustoupil a cestu vyklidil. Na pokoji jsem se stihla navonět, vzít lístky, pro jistotu je třikrát překontrolovat, popadnout sako a opět hurá dolů z kopce, pro jistotu raději pěšky.

Tak kdo nám chybí… ano, pan tajemný host T. z Rakouska a pak taky host z Řecka, kterého jsem rovněž ještě během celé akce nezaregistrovala. Zato se konečně objevil irský pár. Až na výjimky si pamatuji všechny obličeje a většinu jmen (například v pátek večer mi zcela unikli hosté z Polska, kteří ve čtvrtek dorazili pozdě a navíc byli za Polsko sami, takže mne v autobuse vůbec nenapadlo se po nich dívat, a toho, že v restauraci nejsou, si všiml až náš zástupce pro Polsko, když je hledal). V předepsaném čase vyrážíme na vrcholnou událost - 2011 FIM Mitas Speedway Grand Prix České republiky, která se koná v Praze na stadionu Markéta. V autobuse jsem si "vypůjčila" deštník, který tam zapomněl některý z předchozích hostů - ač to na déšť nevypadalo, kolega E. mne upozornil, že za posledních pět let na Markétě vždy pršelo, lhostejno zda se jelo v květnu či v srpnu. No teda, je tu pěkný zmatek. Očekává se cca 7000 lidí. Ještě že máme ty VIP vstupenky s odděleným vchodem a tribunami. Ovšem vždycky se najdou lidé, kteří vám situaci zkomplikují:

Šéf:"Musíte jim vysvětlit, že na ruku dostanou dvě pásky, žlutou a červenou!"
Já: "Ano, vysvětlím."
Kolega: "Ty žluté pásky byly jen do paddocku".
Já: "Aha, ale já už nějakým řekla, že mají mít obě… no nic, zbylým řeknu, že dostanou jen červenou."
Šéf: "Dano, jaktože nemají to žluté?"
Já: "To platí jenom do paddocku."
Šéf: "Aha, to je možné… jděte pro ně, ať se neztratí, cateringový stan je tady vlevo."

Zaplaťpánbůh jsme všichni rychle odbaveni. Cateringový stan praská ve švech. Než se stihnu rozkoukat, jídlo je rozebráno hladovými účastníky. Obsluha naštěstí promptně přináší nové tácy. Tohle že stálo 80 Euro na osobu? Všehovšudy jeden plný talířek po nandání všech chuťovek, dva saláty, jedno teplé jídlo (zrovna jedno z těch mála, které nejím), pár druhů sýrů a uzenin a jeden obyčejný dezert? Jsem celkem ráda, že můj žaludek už má za celý den dost, protože tady bych se nenajedla, ač kvalita těch chuťovek byla opravdu dobrá; na Mövenpick ovšem nemá. Ani tonik neměli… naštěstí jsem je ukecala alespoň na mátový čaj, který jsem si nenápadně propašovala na tribunu. Večer nebyl z nejteplejších a pan M., zvyklý na horké australské večery, se viditelně klepal.

K samotnému závodu - bylo to naprosto úžasné! Opravdu skvělý adrenalinový zážitek. O plochou dráhu jsem se nikdy nezajímala, o to více mne nadchlo, jak moc závod upoutá i naprostého laika. Celé tři hodiny se něco dělo, jednotlivé rozjížďky měly neuvěřitelný spád. Sotva jsem si stihla doběhnout na toaletu a pro něco na zub, a už se zase jelo. Po závodě následoval nádherný ohňostroj, pro mne symbolizující krásnou tečku za celou třídenní akcí. Nicméně práce mi ještě nekončila. Zásadní problém nastal hned při odjezdu, jelikož se nám v tom mumraji několik klientů ztratilo. Přiznávám, že ani já jsem si nebyla jistá, kudy a kam mám vlastně jít. Nakonec se však všichni našli, i když odjezd byl také divoký - autobusy tu nemají kde parkovat, takže první bus odjel dříve, než jsem si ho stihla projít a zjistit, zda nám ještě někdo nechybí - kolega ho prostě odmávl a ať prý jedeme také, že hosté jsou dospělí lidé, kteří si snad dokáží poradit. Koukala jsem na něj s pusou dokořán, protože mne celé tři měsíce vychovával stylem "ty lidi jsou horší než malé děti a podle toho k nim přistupujte, všechno musíte dělat co nejvíc blbuvzdorně".

Po příjezdu do hotelu se naštěstí všichni shromáždili v hale a řešili, jak zakončit načatý večer - bylo teprve kolem jedenácté; takže jsem si mohla zkontrolovat, že dorazili opravdu všichni. Každá skupinka "národů" zamířila někam na drink. Já zůstala věrná mé skupince sirotků, odmítla pozvání od Britů, a dala si drink v Lounge baru s pány M. a D. (pan A. se bohužel omluvil, nebylo mu nejlépe). Pan D. se kolem půlnoci rozloučil, jelikož na letiště odjížděl už v půl šesté ráno, takže jsme osiřeli s panem M., který zamířil do pokoje v půl jedné. Já zamířila do druhého baru, kde bylo stále živo, a hned jsem byla "okupována" manželským párem z Anglie - tentokráte jsem si dala čaj a další hodinu a půl poslouchala vyprávění paní B. o jejich úžasném domě na venkově, kde mají koně, jelikož jak ona, tak i její dvě malé dcery, jsou vášnivé jezdkyně. Dokonce jsem shlédla i fotografie. Kolem druhé hodiny jsme se rozloučili a já se vydala do svého pokoje s vyhlídkami na přispání si do sedmi, pokud mi to tedy můj organismus, dlouhodobě fungující v režimu "ranní ptáče", dovolí.

Konec pátého dílu.

MID: sobota 28.5. dopoledne

16. června 2011 v 8:32 | dadulka |  Pracovní úspěchy a prohry
Coby ranní ptáče jsem se opět vzbudila brzy, což jsem ale tentokráte uvítala - napustila jsem si vanu a pustila televizi. Hotelová koupelna je vybavena zesílenými reproduktory, takže jsem si mohla v klidu vychutnat relaxační lázeň v nevšedním čase a při příjemné hudbě, aniž bych tak rušila ostatní hosty. Spojení s Pretty Woman, vyrážející si zaplavat do luxusní vany, se přímo nabízelo. Umyla jsem si vlasy a zavčasu se vydala na snídani, abych si mohla v klidu vychutnat mých pět talířů a tři konvičky čaje (tentokrát navíc doplněné i šálkem výborné čokolády). Snídani jsem zakončila v příjemné společnosti pana D., kterému jsem radila, které sladké pečivo je nejlepší - dnes vévodilo to čokoládové.

S pěkně plným bříškem jsem po deváté vyrazila do hlavní budovy, organizovat první odvoz tohoto dne. A ejhle - lanovka, spojující starou budovu hotelu s novou, se dnes opravuje, místo ní jezdí přes park hotelový minibus. Po zkušenosti ze včerejšího večera, kdy se mi v pokoji na odchodu zasekla karta v onom držáku, do jakého se zasouvá, aby se dalo rozsvítit, a já tudíž musela urgovat recepci, ať to fofrem vyřeší, protože na mne dole čekají dva autobusy hostů, jsem naštěstí vyšla o něco dříve a jala se hledat cestu parkem (to jsem ještě nevěděla, kolikrát se za dnešek parkem proběhnu, a to i po schodech nahoru a dolů, což mým zmrzačeným nohám nikterak dobře nedělalo, ovšem když musíš, tak běžíš). Po sobotě bych parkem trefila i se zavázanýma očima. A opět jsme s odjezdem čekali na opozdilce - copak se alespoň jednou nemůže stát, že všichni přijdou včas? Prošla jsem oba autobusy a zjistila, že chybí mladá irská dvojice, která nebyla ani na včerejší večeři - vlastně je od včerejška nikdo neviděl. Zástupce naší anglické pobočky se jim rovněž nedovolal, i jala jsem opět volat na pokoj, kde mi po drahné době hotelový telefon zvedli a oznámili, že se (pro změnu) nezúčastní ani sobotního denního programu. Hmmm… vypadá to, že někteří jedince firemní akci pojali jako placenou dovolenou podle svého gusta.

Před desátou jsme se všichni nalodili na parník a vydali se brázdit Vltavu a prohlížet slavné pražské památky z vodní perspektivy. Počasí naštěstí celkem ušlo - žádné velké teplo sice nebylo, ale naštěstí nepršelo ani nefoukalo. Všichni se tudíž usadili na horní otevřené palubě a naprostá většina si dala pivo - cože, v deset ráno? - či dvě a pak už jenom poklimbávali. Průvodkyně schopná postupně tu samou větu zopakovat v pěti jazycích po chvíli nikoho nezajímala. I mně přišlo čekání v plavební komoře poněkud dlouhé, ač jsem měla o zábavu postaráno. První hodinu jsme s kolegou řešili, kdo půjde do paddocku, kdo až na večerní závod a jak rozdáme lístky, protože dva samostatně bydlící hosté si své (které jim neprozřetelně byly svěřeny den dopředu) ztratili hned včera. Lístky se naštěstí našly v restauraci díky tomu, že hosté seděli u našeho reklamního banneru, který šel manažer hned ráno sundat. Zbytku je raději dáme až v autobuse těsně před akcí - čím kratší dobu je budou mít v ruce, tím lépe. Druhou hodinu plavby jsem proseděla u mátového čaje ve společnosti mým "sirotků" a poslouchala velmi zajímavou debatu o všem možném pánů M. a D., kteří zjevně našli nejen společný jazyk, ale i společnou notu.

Hned po vylodění nás autobus zavezl na oběd - tentokráte byla na programu klasická česká kuchyně v restauraci Oplympia, spadající do sítě podniků "Kolkovna". To jsem zvědavá, kam se to do mne vejde, po mé snídani, která by normálně pokryla mou celodenní spotřebu. Jednotné menu sestávající z polévky (pórkovo-hruškový krém s modrým sýrem), hlavního chodu (husí stehno pečené na medovém másle s červeným zelím a bramborovým drbánkem) a dezertu (jablečný štrúdl) bylo jedněmi vychvalováno a jinými haněno, ale přejedeni byli všichni. Dokonce i já velmi ocenila welcome drink v podobě Becherovky. Z restaurace do hotelu to pěšky trvá 20 minut, pročež jsem neorganizovala žádný odvoz v domnění, že se každý rád trochu projde (někteří navíc měli až do půl šesté volno, takže vyrazili rovnou do města), a skutečně - nepřítomnost odvozu ocenili všichni až na kolegu E., líného dojít si do hotelu pro auto. V tomto bodě musím zmínit ještě jednu příhodu: zástupce naší rakouské pobočky nám v klídečku oznámil, že jede domů, a ať se prý o jeho hosty postaráme. Zůstali jsme s kolegou úplně paf. Navíc jsem se po zbytek akce nemohla dohledat jednoho rakouského hosta, kterého vlastně za celou akci nikdo neviděl (neznali ho ani ostatní rakouští hosté), ač se v hotelu přihlásil - patrně odjel zároveň s rakouským zástupcem, který ho netrpělivě vyhlížel již ve čtvrtek v hale - cca hodinu tam přecházel ode zdi ke zdi. Jak vypadal tento tajemný host, se už patrně nikdy nedozvím...

Konec čtvrtého dílu.

MID: pátek 27.5.

13. června 2011 v 21:05 | dadulka |  Pracovní úspěchy a prohry
Ještě že je zítra sobota a my nezačínáme tak brzo ráno, čímž mi zbyde více času na ty úžasné snídaně. Shodla jsem se s personálem, že snídaně jsou nejlepší a člověk si je po ránu nejvíce vychutná (to jsem ještě nevěděla, jak přežraná budu večer). Mých obvyklých pět talířů ve mně i tak skončilo jako nic, společně s třemi konvičkami čaje.

Před osmou už jsem pobíhala po hlavní budově. Šéf také dorazil na snídani, u které mi oznámil, co ještě je potřeba změnit / vylepšit /zařídit. Já pak šla hledat dámy z agentury, které před firemní prezentací v konferenčním sále Zürich v hotelu rozdávaly sluchátka a vysvětlovaly hostům, jak si zapnout příslušný jazyk. Prezenatce o podnikových výsledcích a strategii byla hlavním programem dopoledne; tlumočilo se do šesti jazyků. Já mezitím visela na telefonu a dolaďovala odpolední program. Počasí se bohužel tvářilo všelijak, takže prohlídka Prahy (pět průvodců v pěti různých jazycích pro pět skupinek) byla v ohrožení, stejně jako večerní Moto Trial show na Portu 62. Pouze prohlídka továrny byla "v suchu".

Hmmm, coffee break byl sice drahý, ale švýcarský koláč s drobenkou je vynikající - opravdu nevím, kam se do mne vejde oběd - ty mají z mé zkušenosti v Mövenpicku rovněž špičkové. Nandala jsem si kupodivu kromě polévky jen tři talíře - zeleninu, trošku od každého hlavního jídla a pak to nejlepší ve formě přídavku. To jsou hold ty bufetové obědy, kdy musíte vše ochutnat. Pohromou byly opět dezerty - cca sedm kousků jsem ale nemohla nezvládnout. U stolu jsem seděla s mou skupinkou "sirotků" (hostů bez doprovodu) a konverzace probíhala v příjemném duchu. Pan M. byl velmi zaujat prezentací, stejně jako pan D. - hodně chválili zejména novinky z marketingu (to jednoho potěší). Bohužel jsem musela odejít brzy, dohlédnout na rozvozy na odpolední aktivity.

Většina hostů se vydala na prohlídku továrny, neohlášeně i jeden Rus, neovládající žádný jiný jazyk kromě své mateřštiny. To jsem zvědavá, kdo mu bude tlumočit. Prý nevadí, že nikdo, bude se jen dívat. No když na tom trváte, pane... V autobuse mi sedí všichni, takže můžeme vyrazit. Druhá skupina odjíždí chvíli po nás na prohídku Prahy. V továrně si hosty rozebrali průvodci z řad zaměstnanců, takže jsem se mohla na hodinu schovat do kanceláře a relaxovat u svého pracovního stolu (kdy se tohle člověku podaří). Dokonce i na koláč se našla chvilka a kupodivu i místo v žaludku, neboť to byl švýcarský přebytek z coffee breaku (kolegové nelenili a nechali si zbylé kousky zabalit - byly toho dvě krabice). Vrací se nám německá skupina, poté Francouzi. I Češi už se blíží. Zase chybí skupina pana V., což je sice náš nejlepší průvodce, nicméně s neřešitelným problémem vejít se do vymezeného času. Sláva, už jsou tady.Teď zorganizovat odvoz. Zácpa na Jižní spojce je nakonec lepší, než to vypadalo na začátku, takže mi po návratu do hotelu vybylo 15 minut na vanu - ta bodla. Únavou jsem padala na hubu a tohle mne naštěstí postavilo zpět na nohy. Teď se rychle přišmrncnout a převléci do večerního a šup o budovu vedle organizovat odjezd - potřebujeme hned dva velké autobusy. Zase chybí Francouzi a Španělé, jak jinak. A není tu ani ta mladá irská dvojice. Po deseti minutách jim jdu zavlat na pokoj, abych se dozvěděla, že se neplánují zúčastnit - že by se namáhali něco říct dopředu, když kvůli nim venku čeká 60 lidí? Běžím zpátky a mávám na řidiče, že můžeme odjed do Modřan do stylové restaurace na lodi, která pro tento večer nese název "Mitas Boat", ale jinak se jmenuje "Port 62".

Bohužel prší. Z úžasné terasy nebude nic. Všichni se nahrnuli do "podpalubí". Hned u dvěří dostávám uvítací skleničku sektu, kterou si jako jediná bohatě plním jahodami. Taky lísteček na jeden míchaný nápoj zdarma. Nápoje jsme pojmenovali dle našich značek - Mitas, Continental a Cultor - a dokonce mají i podobnou barvu, v jaké se ta která značka prezentuje. Nejvíce se ovšem těším na jídlo, na jehož podobě jsem se z části podílela ; společně s šéfkuchařem panem Roubíčkem jsme vymýšleli speciality různých světových kuchyní, čímž vznikly čtyři koutky s různorodými pokrmy na výběr - opět v rautovém stylu. Nejvíce mne zaujal opomíjený koutek ruský a také anglicko-francouzský; hosty naopak český, což jsem šla hrdě hlásit šéfovi, který českou kuchyní poněkud pohrdá a celou dobu tvrdil, že u cizinců nebude mít úspěch. Opak byl pravdou - karbanátky zmizely do 15-ti minut, stejně jako guláš, bramborový salát či šunka od kosti. Pravdou je, že zde jsem poprvé i já jedla guláš, který mi chutnal. Pouze dezerty měly slabou úroveň, což se asi dalo po gurmetských zážitcích v Mövenpicku čekat.

Plánovaný večerní prgram - Moto Trial show - provázelo deštivé počasí, ale pan Balaš, jezdec, se i přesto nenechal odradit a rozhodl se nám své umění předvést. Sklidil velký ohlas, a to zcela zaslouženě. Jeho největším obdivovatelem jsem se však stala já ve chvíli, kdy jsem vyběhla ven, abych mu poděkovala, a on se mne zeptal: "Chcete svézt?" Oči se mi rozzářily jako dětem u vánočního stromečku a s nadšením jsem se hrnula na motorku, i přes riziko špinavého zadku (měla jsem bílé kalhoty). Jak to vypadalo, se můžete podívat sami - kolega E. se chopil fotoaparátu, ač počasí obrázkům nepřálo.




Bylo to naprosto super! Vyzkoušela jsem i jízdu na předním a zadním kole :o) U publika jsem rovněž měla úspěch, i když přítomné dámy byly zděšeny z pozadí mých kalhot (no jo, vypadalo to, jako že jsem se strachy po...), ale mně to bylo fuk - vždyť se to vypere. Pouze pan šéf neprojevil žádné velké nadšení, naopak mne upozornil, že Francouzští hosté měli poněkud "chlapské" narážky na můj místy až "těsný" kontakt s řidičem. No ovšem, jak jinak. Já dobře vím, proč Francouzi nepatří mezi mé oblíbené národy, ač jejich řeč ovládám plynně. Pana Balaše jsem pozvala na něco dobrého k zakousnutí a strávila jsem s ním příjemnou půlhodinku u jídla, kdy ani on nepohrdl dezerty, ač musí hlídat váhu. Toliko k užšímu kontaktu :o)

Kolem jedenácté, poté, co jsem si neloyálně nechala namíchat koktejl "Continental", jsem se společně s hosty vydala na zpáteční cestu autobusy do hotelu. Přejedená jsem byla tak, že z vyhlídky jít si lehnout před půlnocí nebylo nic. Zamířila jsem tedy obhlédnout Lounge ve 4. patře nové budovy hotelu a nelitovala jsem - byl zde zrovna švýcarský zástupce - úžasný starý pán v důchodu, který vypadal na padesát a energií by strčil do kapsy leckterého třicátníka, protože narozdíl od skupinky svých v průměru pětadvacetiletých hostů nejenže stíhal organizovat různé aktivity navíc, ale ještě se všech účastnit a to až do pozdních večerních hodin. Pozval mne na skleničku a v nadmíru příjemném rozhovoru jsme strávili téměř dvě hodiny. Na pokoj jsem se dostala ve čtvrt na dvě ráno a usínala něco před druhou, s budíkem nataženým na půl sedmou a s vidinou dalšího pracovního, ale rozhodně zážitkového, dne před očima.

Konec třetího dílu.

MID: čtvrtek 26.5.

6. června 2011 v 19:35 | dadulka |  Pracovní úspěchy a prohry
Představa, že vydržím spát do šesti, se opět ukázala jako nereálná. Ale co, alespoň si poselchnu nějakou hezkou hudbu. Kufr mám zabalený jako na týden - budu se muset často převlékat. Sotva ho unesu, ještě že je na kolečkách. Zušlechťování mi zabralo nějak hodně času, jdu pozdě. Napíšu dámám z agentury z mého nového služebního telefonu (to jsem ještě netušila, že za tři dny protelefonuji pracovně asi jako za tři měsíce soukromě).

Tak jsem tady. Vítej, domove! Zatím si dám kufr do "luggage roomu", než mi připraví pokoj. Check-in je oficiálně až od tří hodin, ale stihli to dříve - už kolem poledne bych se mohla jít ubytovat, ale k tomu jsem se dostala až někdy ve čtyři. A mám pokoj v té nové budově, do které se jezdí lanovkou, takže budu snídat v Il Giradinu! Supééér!!! To jsem ještě netušila, že mne čekají dva dny běhání parkem a po schodech nahoru a dolu (bylo to rozhodně rychlejší než lanovkou, kterou navíc v sobotu celý den opravovali).

Dopoledne jsme ve třech lidech balily dárky dvě hodiny. A to se šéf hodně divil, co budu v hotelu celý den dělat. Sama bych to vůbec nezvládala. Kolem jedenácté se očekávaly první přílety, takže bylo zapotřebí nachystat si uvítací stůl, balíčky, bannery, projev... Byla jsem něco jako uvítací výbor. Každého hosta pozdravit, dát mu dárek, vysvětlit, poradit, pomoci - a že bylo s čím! Jeden z Francouzů zmeškal letadlo. Druhý zapomněl pas a kreditku v autobuse. Rusové jsou opravdu samostatná jednotka - dva bydlí ve svém bytě v Praze a mají vlastní odvoz, proč je prohboha hledá náš řidič? Má přece vyzvednout dva úplně jiné Rusy! Pauza - jdu se ubytovat. Zjistím, že veškerá data, jež jsem pracně shromáždila pro rychlý check-in, jaksi nebyla předána, ač byla zaslána hotelu týden dopředu. Jak je sakra možné, že na recepci o tom vůbec nic nevědí?! Ať si je kukají sehnat a nahrát do počítače! To je hrůza.

Půl třetí a konečně chvíle volna na oběd. Jen co nám ho přinesli, přijeli Dánové. Dámy z agentury mne nechaly najíst a šly je obstarat - zaplať pánbůh za ně. Teď dohlédnout na konferenční místnost. Uspořádání by ušlo, ty židle uberte... co je zase tohle?! Neříkala jsem vám včera, že na stolech budou firemní bloky? Ještě jste mi je bral z rukou, tak proč tu máte bloky Mövenpick? Samozřejmě že předělat! Hmmm, vyvýšené podium je dobré, šéf není žádný obr, ale vejde se nám za pult ten pop-up? Zkusíme ho sestavit a změřit. Vejde, hurá! Technickou montáž raději nechám na kolegovi.

Šest večer. Dorazil můj šéf a běžel se na pokoj zkulturnit. Celé odpoledne trénovali prohlídku továrny - bude provázet Francouze. Já musím nejpozději v sedm také vypadnout, abych mohla od půl osmé hlídat u večeře, neboť jsem jediná, kdo "zná" většinu hostů. Nakonec máme 65 osob. Švýcři přiletí pozdě, ty už nechám na starost dámám z agentury. Také chybí pár lidí, co jedou autem. K úplné proměně v elegantní dámu mi stačilo dvacet minut. Zahajovací večeře se konala v úžené panoramatické restauraci Il Giardino v hotelu Mövenpick. V půl osmé uý byla terasa ceelkem slušně plná. Mám strašný hlad, nechám lidi popíjet a krozovat a jdu se najíst - nebudu čekat do devíti. Zrovna jsem si nandala hromadu masa a už mne zvedá šéf. naštěstí stačilo zakňourat "mi to vystydne.." a ochotný kolega E. se laskavě obětoval a na přestavování stolů šel dohlížet sám. Barbecue menu bylo vynikající! Ta jehněší žebírka neměla chybu! A co teprve grilovaná zelenina! Losos v hořčičné omáčke mne tolik nenadchl, ale stejně jsem si ho byla dvakrát přidat. A kdybyste viděli ty dezerty! Mövenpick je opravdu vynikající cukrárna. Naskládala jsem na talířek osm kousků, do každého podpaží vrazila jeden kelímek s krémem a o hrudník opřela misku s úžasnou čokoládovou pěnou. Šéf mého šéfa mne viděl kráčet od stolu a prohlásil něco o "sladkožroutech" - to ani nevěděl, kolikrát jsem si byla přidat maso. Asi prasknu, ale jdu si pro další porci čokoládové "mousse" - je fakt výborná. Tamhle sedí sám pan S. ze Srbska, nikoho tu nemá. Většina států měla doprovod z naší tamní pobočky, ale vyskytlo se i pár "sirotků". Společnost ale nechtěl, že prý ještě půjde do města. Pánové D. a M. přišli o společnost - kolega H. už odešel - vynikající příležitost, jak si nenápadně přisednout. Pan M. mne lákal už dopředu. Je z Austrálie a mají malý ranč - manželka a dcery jezdí na koních, ač on tato zvířata zrovna nemusí. Pan D. je rovněž zajímavý - bývalý závodník z Jižní Afriky. V příjemném rozhovoru jsme poseděli do jedenácti a pak se rozešli. V pokoji bylo pěkné vedro, pročež jsem přerušovaně naspala asi čtyři hodiny (fakt super po včerejších pěti). Hold "studený odchov" potřebuje zimu. Ve řtyči hodiny jsem zapnula televizi a omrkla všech 80 stanic. Žádné kreslené pohádky! To je skandál. Takže VIVA. Jé, v koupelně mají repráky, a ještě hlasitější než v obýváku! Šest ráno, čas vstávat. Snídaně je od půl sedmé a na všechny ty dobrůtky potřebuji aspoň hodinku. V půl osmé opouštím Il Giardino se zjištěním, že 45 minut je fakt málo na mých pět talířů a tři konvičky čaje a přemisťuji se dolů do "staré" budovy, kde mne čeká sice pracovní den, který si ale chci užít opravdu na plno.

Konec druhého dílu.

MID: přípravy, plánování a organizování

5. června 2011 v 22:13 | dadulka |  Pracovní úspěchy a prohry
Únor

Hmmm... shánění hotelu si vzal na starost kolega E., zajištění programu zůstalo na mně. Páteční dopoledne je vyhrazeno firemní prezentaci, ale odpoledne už je volné, tak co bychom podnikli? Co třeba jízda Hummerem, ať už na korbě či za volantem, nějaké ty čtyřkolky a podobně? To zní dobře. Dále máme v nabídce prohlídku továrny - nic nás nestojí a pro mnoho hostů to bude zajímavé. Sobota dopoledne byla určena pro vyhlídkovou plavbu parníkem, o niž se tak zasazoval kolega E. Proč ne? Odpoledne dáme prohlídku Prahy - buďto pěšky, nebo na segwayích (ty se moc zamlouvaly šéfovi). Hlavní akcí večera je Grand prix v ploché dráze na Markétě, takže předtím pro zájemce vstup do paddocku.

Hotel už konečně máme určený - čtyřhvězdičkový Mövenpick (Švýcarsko je vždycky dobrá volba). Zbývá domluvit večeři a oběd tamtéž, konferenční sály a taky večeři a oběd na pátek a sobotu. Grosseto je moc drahá, ale co takhle Port 62? Loď jako loď, i když šéfovi se takhle volba zrovna dvakrát nezamlouvá - no, snad ho přesvědčím, že i český šéfkuchař umí připravit jídlo na úrovni. A když už jsme v Čechách, českou kuchyni nelze vynechat - Kolkovna Olympia by mohla projít.

Březen

Rozpočet schválený, program vybraný a domluvený, hosté pozvaní - celkem se počítá s osmdesátkou lidí. No, uvidíme, kdo všechno přijede. Odpovědět by měli do půlky dubna. Teď hlavně koupit lísty na Speedway a domluvit se s promotéry na cateringu, když už jsme ti VIP.

Duben

No, až na pár jedinců skoro nikdo neodpověděl v termínu (to jsem ještě netušila, jak náročné je vyrazit z lidí i prosté rozhodnutí, zda přijedou, či nikoliv, natož nějaké další informace). Takže tu máme Švýcary, Němce, Dány, Italové nepřijedou. Se spožděním dorazili Španělé a Francouzi, Rakušané, Rusové a teď se čeká, co hosté z dalekých krajin.

Cože? Jak rozhodli, že část programu se ruší, když už mi 90% lidí přislíbilo účast? Co mám říct těm chudákům natěšeným na projížďku Hummerem či prohlídku na Segwayi? Šéf je neoblobný - musíme vymyslet nový program. Návštěva hradu? Pivovaru? Nakonec z toho bude volné odpoledne.

Pozvánky: napsat text, nechat udělat grafiku, vytisknout, rozeslat. Do Velikonoc. Ani náhodou, pane šéf! Konečně! Čtrnáctá verze pozvánky je použitelná. Teď natisknout štítky. Taky jednání ohledně ubytování, stravování, programu. Vyrobit různé reklamní poutače - bannery, pop-up, muší křídla (co to proboha je?) - ještě že mám vedle sebe skvělého kolegu E., který si vzal tyhle věci na starost. Neustálé dohadování kolem cateringu už mi začíná lézt na nervy. Aspoň že lístky na Speedway jsou bezpečně uloženy v šuplíku.

Květen

Ubytování máme. Jídlo také. Program nakonec také ano, v různých jazykových verzích. Nejnáročnější se jeví zorganizovat prohlídku továrny pro čtyři různé jazykové skupiny. Vstupenek do pasddocku je málo, ale to se nějak pořeší. Dárky pro hosty postupně přicházejí; dodavatelé naštěstí termíny plní. Musím zařídit transfery. Z letiště, na letiště, převozy během akce. Ještě že na to máme agenturu. Taky check-in v hotelu. Nakonec budu bydlet na hotelu s nimi - jinak by to nešlo. Mövenpick má naprosto luxusní snídaně. Takový výběr se hned tak nevidí. Toho ovoce! Domácí džemy a spousta druhů čerstvých koláčků (ne nadarmo je Mövenpick vyhlášená cukrárna), několik druhů müsli, jogurtů a pečiva. Těch sýrů! Uzený losos, mňam! Sleď taky není k zahození. Bavorské klobásky, uherák a parmská šunka, to nelze minout. Oni dělají čerstvé palačinky! Proč jsem si toho všimla až druhý den...

Pondělí 23.5.

No, a je to tady. Ve čtrvtek ráno se stěhuji na Smíchov. Zbývá toho tolik zařídit! Počty osob na jednotlivé aktivity. Tlumočníci a průvodci. Odvozy. Parkovací místa v hotelové garáži. Šéf je taky pěkně nervózní. Navíc jsem si včera pořídila parádní úraz, skoro nechodím. Schody lezu po jedné / jednom (noze/schodu). Do čtvrtka se to musí rozchodit za každou cenu.

Úterý 24.5.
Jauvajs, moje noha. A to chci dnes večer vzít dva koně. Víkend bude totiž zabitý, alespoň co se ježdění týče. Přišel dres na Moto show. Tohle že je firmení červená dle Pantone? To si snad ze mě dělají srandu... Začínají nám vypadávat hosté a přebývat vstupenky na Grand Prix. Co s nimi? Rozdat - ale komu? Ach jo, nevím, kde mi hlava stojí.

Středa 25.5.

Bezva, je sotva pět ráno a já už jsem zase vzhůru. To bude tím stresem. Šéf je taky nervózní. Bohužel si to ventiluje řvaním na mne. Už potřetí jdu psát e-mail kvůli konferenci. Proč musíme teď řešit, jestli vstup do sálu bude prvními, či druhými dveřmi, sakra? Odpoledne musíme rozvézt věci. Trička, deštníky, čepice. K tomu bloky a bannery do Mövenpicku. Bannery na Port 62. Taky na parník - kde se tu dá zaparkovat? Zase je zácpa na Jižní spojce. Chci jít večer ještě jezdit, můžeme si pospíšit prosím? Pět hodin a já pořád řeším, kde kdo bude sedět na stadionu. To si Pavla ještě počká (jezdíme do Vodsliv spolu). Já už nemůžu, pane šéf! Ano, vím že vypadám strašně, a divíte se mi? Konečně sedáme do auta. Půl šesté. Doma se naložím do vany a zkusím jít brzo spát. Kufr si zabalím ráno. Hmmm, za chvíli bude půlnoc a spánek pořád nikde...

Konec prvního dílu.

Mitas International Days (aka MID)

5. června 2011 v 21:29 | dadulka |  Pracovní úspěchy a prohry
"Mitas International Days" je pojem, jímž jsem žila čtyři měsíce, nejintenzivněji v květnu, kdy vše vyvrcholilo, červen je tudíž vyhrazen líčení zážitků, jichž je požhnaně.

1) O co šlo?
Jednalo se o čtyřdenní akci naší firmy pro zahraniční partnery - prodejce značky "Mitas". Účastníci se téměř výlučně rekrutovali z řad majitelů firem či ředitelů, takže žádní chudáci a výhradně muži (kromě čtyř pánů, kteří si přibalili i dámcký doprovod, jsem něžné pohlaví ve skupině pneumatikářů reprezentovala už pouze já).

2) Kdy se to konalo?
Akce proběhla poslední květnový víkend, konkrétně od čtvrtka 26.5.2011 do neděle 29.5.2011.

3) Co bylo na programu?
Různorodé aktivity, z nichž ty nejlepší bohužel vypadly, ale i tak se nikdo nenudil.

4) Jak to souvisí se mnou?
Hodně. Po měsíci ve firmě za mnou přišel šéf, že chce uspořádat firemní akci pro cca 80-100 lidí, a jmenoval mne hlavním organizátorem, zcela bez ohledu na můj naprostý nedostatek zkušeností. Prostě mi popsal hlavní body a řekl: "Zařiďte to." Sežeňte ubytování, vymyslete a zařiďte program, sestavte rozpočet, domluvte restaurace, kupte lísty, pozvěte hosty,..." A už to jelo. Velmi nápomocen mi byl můj velezkušený kolega (říkejme mu třeba E), který má v organizování podobných povyražení velkou praxi.

Čtenáři pochopí, že květen mi utekl v rychlém tempu a velkém stresu, zejména jeho druhá polovina, pročež článků bylo poskrovnu. Teď ale nastal ten pravý čas si vše vynahradit, takže jdeme na to!