Červenec 2011

Opět Hannover

22. července 2011 v 20:00 | dadulka |  Pracovní úspěchy a prohry
V červenci se mi poštěstilo podívat se znovu do Hannoveru, jak jinak než pracovně. Společně se šéfem jsme jeli domlouvat podmínky spolupráce s jedním z našich hlavních dodavatelů. Společně s námi cestoval jedn můj kolega ze Zlína a ještě pracovník z IT oddělení, ohledně jiné věci. Ve čtyřech lidech už se vyplatí jet autem, takže jsem měla konečně možnost pořádně si zařídit na německé dálnici. Pánové zjevně byli s mým stylem spokojeni - nejen že mne nechali odřídit téměř celou cestu do Hannoveru, ale ještě v autě poklimbávali - občas dokonce všichni tři najednou. Cestu tam jme v podnělí odpoledne zvládli za krásných pět hodin a já ihned vyrazila na procházku, zatímco pánové si dali krátkou poradu ohledně jednání druhý den dopoledne. Jak jsem již psala, Hannover je znám coby nezelenější město Evropy a parků je zde nepočítaně. Procházela jsem se "naším" předměstím jako u vytržení...


Toto je například park za místním krytým bazénem. Příště si vezmu plavky. Hned za parkem jsem v zástavbě domků natrefila nejen na malé pekařství, kam se od šesti ráno dalo zajít na čaj a čerstvý koláč, ale také na zajímavý kostel. Zejména mne nadchl jakýsi "meditační koutek" - prosklené atrium přilepené na kostel s výhledem do zahrádek okolních domů. Nikdo nikde, božský klid.






Už asi chápete. Cestpu zpět jsem se zastavila v místním supermarketu nakoupit dobroty sobě a kolegyni. Bonbóny haribo se zde prodávají v balení po 300 gramech, které vyjde na cenu, za jakou se u nás prodává stogramový pytlíček. O tom, že u nás drahé Arko s omezeným výběrem je v Německu věcí běžného pultového zboží, ani nemluvím. A co teprve kvalitní francouzský plísňový kozí sýr z dovozu prodávaný v obyčejném Lidlu, a ještě se slevou! A talk bych mohla pokračovat do aleluja.

Druhý den dopoledne mi byl zapůjčen šéfův notebook, abych mohla pracovat, zatímco ostatní jsou na jednání. Odpoledne se role vyměnily a já jela se šéfem přes celý Hannover (řeknu vám, že ta navigace je dobrá věc) na domluvenou schůzku. Večer jsem se vydala do centra města, oběhnout ještě pár cukráren, a pak domů. Takový tyran, abych zde zveřejňovala obrázky laskomin, nejsem, ale jeden obchod jsem si vyfotila. Osobně sice cyklistice neholduji (ve srovnání s jízdou koňmo mi to šlapání vždy přišlo poněkud nudné), ale určitě se mezi Vámi najdou i opravdoví nadšenci, pro které by návštěva tohoto obchodu zanmenala to samé, co pro mne návštěva knihkupectví.



Třerí den následoval odjezd. Bohužel jsme na dálnici chytli dvoiuhodinovou kolonu kvůli nehodě, takže domů jsem se dostala kolem půl páté, ač jsme vyjížděli v půl deváté ráno. No, alespoň jsem už nemusela do kanceláře. Místo toho jsem přesedla do svého auta a vyrazila pro změnu opět na dálnici, ale tentokrát směr "koně".

Jedna malá perlička na závěr: Co mne na Hannoveru fascinovalo, byla zjevná neexistence popelnic. Odpadky se zde vynášejí přímo na ulici, kde zabalené v pytlích na hromádce úhledně čekají, až je někdo odveze...

Fotografie ze 4. - 5. 7. 2011

14. července 2011 v 22:55 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Konečně se našel čas zveřejnit několik obrázků k minulému článku. Jak už jsem zmiňovala, malebný lovecký zámeček Kozel se nacházel na kopci skryt v lesích a poskytoval nádherný výhled do kraje.
Kromě nádherné vyhlídky z terasy zámku, která jde jen těžko zachytit pouhým přístrojem, se zde nacházelo i několik dalších hezkých budov, sloužících k různým účelům (koncerty, výstavy, promoční hala Západočeské Univerzity v Plzni a podobně).
Nádvoří zámku bylo obohaceno o výstavu sochaře (jehož jméno jsem zapomněla), nazvanou "Hráči". Musím se přiznat, že nejde zrovna o druh umění, který by mne více oslovil.
Uvnitř zámku se přirozeně fotit nesmělo, ale o loveckém původu svědčí i výzdoba vstupní brány. Ve vratech jsem zachytila maminku, vpravo pak průvodkyni, která vypadala, jako by zakladatelům zámku ze starých portrétů z oka vypadla... možná vzdálená příbuzná?Procházka zámeckým parkem nás přivedla do údolí s rybníkem, ...
kde jsme mohly obdivovat místní divokou zvěř.
Jak je vidět, spíše byli vylekáni návštěvníci. Nejen lázeňská veverka může být drze dotěrná.
My však nelenily - poklusem jsem zamířila k nedalekému kiosku, kde jsem paní uprosila, aby mi prodala pár párků v rohlíku bez párku - a s mamkou jsme se vydaly krmit divokou zvěř.


Pohledem na zámek čnící nad rybníkem a na jedno malebné zákoutí v zahradě se s Kozlem loučíme ...

... a vydáme se do Darovanského dvora, kde mají kromě wellness centra, golfových hřišť, bazénu a jiných vymožeností také své vlastní koně. Jak vidno, v úterý ráno nám počasí nepřálo, ale stádečko vypadalo nadmíru spokojeně - klídek, žádný hic, natož práce. Prostě pohodička. Nehli se, ani když jsem za nimi vlezla do výběhu.
Bývalý klášter a pozdější zámek kancléře Metternicha v Plasích je jednak rozsáhlý komplex a za druhé bohužel ve velmi špatném stavu, alespoň zvenku, takže doporučuji podívat se spíše na webové stránky. Důkazem budiž tato fotografie, která příhodně ukončuje dva dny odpočinku a relaxace.

První dovolená

8. července 2011 v 23:41 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Tak jsem se konečně dostala k tomu, vzít si mé historické první tři dny placené dovolené. Na rozdíl od většiny národa se však nejednalo o tři pracovní dny tohoto týdne. V červenci jsem byla ráda alespoň za volné pondělí 4.7., jelikož první dva týdny má volno kolega, se kterým se navzájem zastupujeme, a protože má dvě školou povinné děti, je jasné, že nejprve necháte vybrat jeho, a svou dovolenou přizpůsobíte také práci, čili to opravdové odpočívání mne čeká až v září, zato ale pořádné.

Dva dny dovolené jsem vybrala na začátku června, abych trochu vydechla po akci "Mitas International Days". Nikoho z Vás asi nepřekvapí, že jsem i tak byla minimálně stejně utahaná, jelikož převážná většina obou dnů padla na herky. Úterý 7. června jsem strávila na dvou koních, což znamenalo v šest vstát, do Prahy se vrátit ve tři a pak dvě hodiny chystat menu o několika chodech na jednu malou oslavu narozenin, takže do postele jsem se brzy nedostala. Čtvrtek 9. června, druhý den mé dovolené, se rovněž mimořádně vyvedl, ač jsem v pátek únavou padala. Standardní budík v šets a dvě herky, k tomu na odpoledne výjimečně přehozená hodina angličtiny a večer skvělá společenská událost v podobě Retro Party v Mövenpicku, kam jsem byla díky firemní akci pozvána. Výborná restaurace Il Giardino se opět pochlubila skvělými pokrmy - vyzdvihnout musím zejména domácí, ještě teplý chlép Focaccia (zejména ten olivový neměl chybu, ale k dispozici byl i rajčatový a nějaký dýňovo-fenyklový), grilované ryby a hlavně dezerty včetně dortu bohatě zdobeného marcipánem. Zkrátka jsem se jako vždycky přejedla tak, že jsem o pár hodin později na třicet minut obsadila WC, kde mé útroby trpěly jako při použití práva útrpného. Na programu byl moderovaný večer vyzdvihující velké okamžiky historie Česka let devadesátých, možnost nechat se profesionálně nalíčit, tombola o skvělé ceny (bohužel mi štěstí nepřálo) a v pozdějších hodinách i disco. Domů jsem vyrazila před půlnocí a jen taktak jsem stihla poslední metro, obdařená pořádnou výslužkou s dorty, o niž jsem si drze řekla - dortu s marcipánem totiž dvě třetiny zbyly, takže personálu vůbec nevadilo poskytnout mi na něj velkou krabici. Malá perlička na závěr - dostala jsem nabídku na intimní sblížení. Jsouc momentálně bez partnera mohla bych být potěšena, kdyby se ovšem nejednalo o lesbickou lásku...

Třetí den dovolené jsem si v souladu s půlkou národa vybrala v pondělí 4. července. Ke stejnému činu jsem donutila i mamku, pro niž jsem zorganizovala malé překvapení, aby taky vytáhla paty z domu. Chystaly jsme se strávit dva dny v plzeňském kraji. V pondělí byl na programu zámek Kozel, jedna z mála památek, která se o prázdninách rozhodla mít otevřeno každý den. Návštěva stála za to - minimum lidí, zámek s nádhernými interiéry plnými dobového nábytku, porcelánu, obrazů a jiných předmětů a krásně upravený park s rybníkem, to vše jsme vychutnaly naplno. Mamka zejména obdivovala nádhernou vyhlídku do kraje z terasy tohoto loveckého zámku. Následoval cca dvacetikilometrový přesun na oběd do stylové restaurace Hotelu ve Dvoře, kde jsme zvolily lehčí dobrůtky jako je čerstvý lososový filet pečený v sezamu s restovanou brokolicí, baby karotkou a hlívou ústřičnou (vynikající) či grilovaná kuřecí prsa marinovaná v jogurtu s lehkým orientálním salátem (soudě podle mamčina spokojeného výrazu také moc dobrá). Poté přišlo na řadu kafíčko a čajíček v místní cukrárně. Mamka neodolala a objednala si zákusky, které já tentokrát oželela - nevypadaly zrovna vábně (a dle mamčy ani nechutnaly). Poté jsme vyrazily do známého resortu Darovanský dvůr, který byl pro tuto noc naším domovem. Místo známé zejména golfistům mamce učarovalo. Já měla možnost komplex zvizitítrovat v rámci pomoci s přípravou jedné firemní akce, takže jsem věděla, do čeho jdu. Hlavním (a pro mne jediným) důvodem ubytování v pokoji, který by - i přesto, že byl "pouze" tříhvězdičkový (většina zde má čtyři) - pro vícedenní pobyt zvysoka překračoval mé finanční možnosti, byla dvouhodinová relaxace ve Vitálním světě, wellness centru ve stylu antických lázní. Pro mamku i pro mne se jednalo o první návštěvu podobného místa, kde vám dají krátké prostěradlo a většinou se pohybujete nazí, a to bez ohledu na další návštěvníky obojího pohlaví. No, dělalo nám to trochu problémy, ale zvládly jsme to. Mamka byla maximálně spokojená s výřivkou a tmavou místností se simulací noční oblohy vysypanou plážovmi kamínky a vytápěnou na příjemných 25°C. Bohužel pro ni jsou tepelné procedury nad její síly. Já sice také nehoruji pro saunu, ale suché bylinkové lázně s příjemnými 50°C mne nadchly, stejně jako další procedury a nabídka čerstvého ovoce k doplnění cukru a tekutin. To jsem ještě nevěděla, že se jedná o nejlepší pokrm v Darovanském dvoře.

Nádherně uvolněné a naladěné jsme zamířily do místní satylové restaurace s černou kuchyní na něco dobrého k večeři. Plánovaly jsme se "rozšoupnout, takže na úvod přišla Becherovka - velká chyba, která mi znemožnila řídit a přesunout se na večeři jinam, bohužel pro nás a bohudík pro resort, který se svými **** propadl na celé čáře, co se jídla týče. Ano, chápu, že je problém sehnat dobrého kuchaře, ale čeho je moc... Pohlreich by jim talíře s pokrmy, které by si člověk doma připravil za třetinovou cenu v několikanásobně lepším provedení, hodil na hlavu. Mamky předkrm - brambory zapečené se sýrem a špenátem - byly jediným poživatelným chodem celé večeře. Já si objednala grilovaný lilek plněný rajčaty zapečenými se sýrem. Jaký byl můj údiv, když číšník přinesl půlku cukety a ještě se divil, že ji nechci. Snařžil se to uhrát na výmluvu "já nepoznám, co to je" ve stylu "vy jste určitě tak blbá, že nepoznáte lilek od cukety" a celkem se divil, když jsem trvala na tom, že chci to, co je na jídelníčku, a ať se v kuchyni laskavě zeptá, zda mohou přiravit lilek, načež se vrátil s omluvou, že došlo k chybě v menu a kuchař má k dispozici pouze cukety. Vyhládlá a nefandící představě cukety vyhozené do smetí jsem souhlasila, že sním, co mi přinesli, když dodají slibovaný salát z různých hlávkových salátů a cuketa se nebude počítat. Že kuchař neumí ani ugrilovat zeleninu a cuketu mi přinesli prakticky syrovou, jsem už neměla sílu komentovat. S napětím jsme očekávaly hlavní chod s vidinou toho, že teď už se kuchař určitě vynasnaží. Jak naivní představa to byla, jsem zjistily ve chvíli, kdy nám přinesli dvě malinké vysušené jehněčí kotletky, které na své hosty patrně čekaly pěkně dlouho, z pečených brambor se vyklubaly brambory ohřívané (pečené byly tak možná den předem), posypané syrovým nakrájeným česnekem, a variace listových salátů plavala v jakémsi odporném oleji, patrně fritovacím (kuchař zjevně neměl o existenci olivového oleje ani tušení), jež se číšník nestyděl označit slovem "dresing". No řeknu Vám, nemít takový hlad a nebýt bačkora, co nerada vyhazuje jídlo, zas bych to nechala odnést (a taky že to příště v podobné situaci udělám). Mamka okusila jedno maso a pár brambor, načež talíř odstrčila směrem ke mně, abych si mohla zbylé "poživatiny" přendat na svůj, a poté napjatě čekala, zda číšník položí otázku "chutnalo Vám?" Ke své smůle se číšník zeptal... co si vyslechl, byl silnější odvar výše popsaného, ovšem ve vší slušnosti a v klidu. Mé nádobí raději odnášel kolega, který ale položil stejnou otázku, takže si vyslechl podobné, pouze okořeněné o zdůvodnění, proč je můj talíř prázdný (velký hlad, odpor k plýtvání a alkohol znemožňující vydat se na večeři jinam). Na inteligentní otázku, zda chceme nějaký dezert, jsme upřímně odpověděly, že to už opravdu nebudeme riskovat, a v mizerné náladě opustily restauraci. Na dvoře jsem odchytla jednu z vedoucích, se kterou jsem se seznámila v rámci pracovní návštěvy, a o kvalitě místní kuchyně ji podrobně poinformovala - jen tak pro jistotu, co kdyby číšník a kuchař měli nesdílnou náladu...

Druhý den ráno jsem zjistila, že prší a na zlepšení to nevypadá, což mi sice dalo možnost strávit hodinu na snídani a ochutnat téměř celou nabídku poměrně obyčejného bufetu (v Německu byly snídaně ve dvouhvězdičkovém hotelu cca 5x lepší), zatímco mamka si střídavě četla noviny a střídavě mi nadávala, jak se přejídám a devastuji organismus. Poté jsme se vydaly sbalit saky paky a vyrazily do Plas na prohlídku kláštera, spojenou s půlhodinovým nákupem v místním krámku s náshernými dárkovými rukodělnými výrobky, po které následoval oběd v lovecké restauraci Rudolf II., kde jsme si opravdu spravily chuť po včerejší nevydařené večeři. Jedinou výtku mám k česnečce, do které kuchař zapomněl přidat česnek (ano, vím, že to je celkem zásadní chyba, kterou se číšník snažil vyvrátit argumentem o kvalitě česneků dovážených z ciziny), hlavní chody byly ovšem výtečné a domů jsem odjížděla pěkně přecpaná. Na programu totiž byla zvěřina, konkrétně jelen, v mamčině podání "Hmoždíř babky kořenářky (dva kusy jeleních steaků) se šípkovou omáčkou a švětkovými povidly" a v mém obrovitánský lovecký špíz (jelení maso, slanina, paprika, cibule) s ostružinovou omáčkou" a šest kusů bramborových rösti (zde v jídelníčku pojmenovaných "rösty"). Žádný div, že došlo k útlumu mozkové činnosti a tudíž jsme se cestou domů ztratily - chtěla jsem se totiž vyhnout dálnici a projet vesničkami přes CHKO Křivoklát. Řeknu Vám, že o "kvalitě" značení na našich silnicích se raději nebudu rozepisovat, jinak si tento blog co do slovníku hodně pohorší. Minimálně jednu věrnou čtenářku určitě pobaví, že zpátky domů jsem projížděla přes Slabce a na Prahu nakonec přifičela z Rakovníka. Na druhou stranu mám alespoň projetou cestu, až opět zavítám do této malebné vesničky - mamce se zde rovněž líbilo, nicméně na neplánovanou večerní přepadovku zastavovat nechtěla.

Toliko zážitky z dovolených. Obrázkový materiál bude následovat v samostatném článku. Na to hlavní se ale můžete těšit v září, kdy se plánuji "ulít" z kanceláře na půl měsíce. Už aby to bylo!