Srpen 2011

Maskot

26. srpna 2011 v 19:45 | dadulka |  Dadulka knihomol
Řeč nebude o mém maskotovi (mám já vůbec nějakého?), ale o skvělé knize z pera Marka Kurzema, Australana žijícího v Británii, ve které Mark odhaluje příběh svého otce, pocházejícího patrně z Běloruska. Slovo "patrně" v předchozí větě není napsáno náhodně. Markův otec jako pětiletý unikl nacistickému vyvraždění rodné vesnice a skrýval se v lesích. Po válce emigroval s novou rodinou do Austrálie a o svou minulost dlouho tajil, nakonec ho však dostihla. Markusova otce, malého Alexe, v lese objevila skupina lotyšských příslušníků SS, kteří s u chlapce udělali jakéhosi miniaturního vojáčka pro štěstí, pořídili mu uniformu, učili ho střílet, účastnit se vyvražďovacích akcí, dokonce ho i obsadili do nacistického propagačního filmu. I přesto, že mu nakonec našli poměrně slušnou rodinu, která po válce emigrovala do Austrálie a o chlapce se poměrně dobře starala, byla Alexova touha po přežití vykpoupena velmi vysokou cenou. V knize se dozvídáme nejen o Alexově dětství, ale rovněž i o snaze starého muže najít své pravé kořeny, které jak se ukazuje, vedou k židovskému původu. Kombinace "nacistického" dětství a židovské krve dělá z knihy neuvěřitelně poutavý a poučný příběh, odhalující mnohá zákoutí a hlubiny lidské duše. Vřele doporučuji k přečtení.

... Nakonec jsem došli ke křižovatce. Vyhlížel jsem dopředu přes les nohou vojáků. Na protější straně byla budova poněkud stranou od silnice. Byla vyšší a rozlehlejší než všechny budovy, které jsem dosud viděl - mohla mít dvě nebo tři poschodí. Před ní čekaly stovky lidí - staří lidé, ženy a děti, natlačení na sebe. Byl jsem schopen rozeznat jen několik tváří.Připomínaly mi tváře lidí, jež jsem znal z mé vesnice. A co bylo ještě horší, byl na nich vidět stejný výraz strachu, lterý jsem viděl v ten den, kdy probíhalo vraždění. To mně nahnalo heště větší strach, ale byl jsem zmatený z toho, že seržant jim říkal partyzáni.

Pomalu jsem se odsouval na stranu a chtěl jsem se otočit na podpatku a utéct, když mě zahlédl voják, který měl na starosti hlídání zadní části jednotky. Zavolal na mě, a když jsem k němu přišel, chytil mě za ramena a otočil mě před sebe, takže jsem se zase díval dopředu. Měl jsem příliš velký strach, abych hrůzou zavřel oči, protože bych se znovu mohl dostat dio problémů. Pokoušel jsem se vidět toho co nejméně a tak jsem předstíral, že mě oslepuje slunce amusím kvůli tomu mhouřit oči. Nemohl jsem ale zabránit letmým pohledům na to, co se děje. Vojáci nahnali lidi do domu, zatímco jiní zatloukali okna velkými prkny. Pak jsem slyšel, hak vstupní dveře uzavřeli závorou. Vojáci obkládali budovu svazky hořícího dříví a suchými větvemi. V okamžiku se octla v plamenech.

Asi tak na minutu zavládlo mrtvé ticho, bylo slyšet jen praskání ohně, jak se stále více rozhoříval. Plameny se rychle rozšiřovaly a pak začal strašný křik a kvílení. A čím hlasitější byl ten křik, tím byli vojáci tišší. Nikdo se nesmál. Byli hypnotizováni plameny, které stále více rostly do nebe. Dokonce i viják, u kterého jsem byl, na mě zapomněl. Byl také jako přimražený na místě a uchvácený plameny. ...

M. Kurzem, Maskot, Nakladatelství JOTA s.r.o., 2008

FMX JAM 2011

11. srpna 2011 v 15:54 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Ve středu 3. srpna jsem měla možnost navštívit velmi zajímavou akci a strávit jeden z řídkých teplých a slunečných letních dnů jinak než obvyklou vyjížďkou na koni. V tento den se ve Freestyle Parku Modřany v Praze již po šesté konal FMX JAM. Pro neznalé - jde o exhbici ve freestyle motokrosu (takové ty akrobatické skoky jezdců na motorkách). Tuto akci organizuje Martin Koreň, jeden z našich předních FMX jezdců. Mimo něj se akce účastnilo deset jezdců z celé Evropy (mne nejvíce zaujal rakouský showman Martin Shenk, létající nad asfaltem v triku bez rukávů), kteří hned dvakrát předvedli cca čtyřem tisícům diváků své umění. Na tuto akci jsem se dostala díky květnovým MID (stálí čtenáři si jistě vzpomínají na večer na lodi Port 62), kdy jsme v rámci nastavení dlouhodobější spolupráce získali od manažerky restaurace VIP vstupenky, což sice představovalo lákavou možnost užívat si naplno, ale také nevyhnutelnou účast mého šéfa. Po práci jsem se tudíž vydala služebním vozem do Modřan (zatímco šéf odešel z práce dříve se slovy, že tam přijede na kole). Jistá si místem na VIP parkoviši jsem se v půl šesté autem protlačila mezi davy lidí, cyklistů, bruslařů, psů a dětí, aby mi vzápětí bylo řečeno, že "mou" manažerku restaurace nikdo nezná a na poloprázdné VIP parkoviště mne tudíž nepustí. I nelenila jsem a vytáhla služební mobil, který jsem násilím vrazila k uchu slečně u prakoviště - v okruhu několika kilometrů se totiž zaparkovat nedalo. Najednou šlo vše jako na drátkách - omluva do telefonu, omluva mně a otevření brány. Něco podobného se odehrávalo i v restauraci, kde byla pro VIP hosty vyhrazena terasa, ale sem mne už po krátkém dialogu pustili. Výhled byl opravdu skvělý. Ač jsem si půjčila firemní aparát, byla jsem moc líná na pořizování obrázků. Líná jsem ale nebyla v nandavání na talíř - rautový a nápojový stůl byl bohatý, takže jsem se opět neuvěřitelně přecpala, což opět přivádělo k němému úžasu jak šéfa, který nakonec na kole opravdu dorazil (a ve srovnání se mnou skromě pojedl), tak i ostatní společníky u stolu. Z šéfa se překvapivě vyklubal milý společník (ač mne ten den v práci seřval na dvě doby) a i jinak šlo o celkově velmi pohodový večer. Dokonce jsem se zdržela přes půlnoc, protože po jedenácté začali hrát v podpalubním klubu a mé nohy samozřejmě musely jít tancovat. Jak se vstávalo druhý den ráno do práce, není třeba rozebírat...


Šógun

9. srpna 2011 v 16:30 | dadulka |  Dadulka knihomol
Slavné dílo původem britského autora žijícího v USA Jamese Clavella nás zavádí do Japonska počátku 17. století. Sledujeme osud anglického lodivoda holandské lodi Erasmus, která vlivem bouře ztroskotal na japonském pobřeží. Blackthorne (nyní nazývaný Andžin-lodivod) se zde střetává s naprosto odlišnou kulturou a mentalitou, již nejprve odmítá, postupem času však začne své názory a stanoviska přehodnocovat. Z obyčejného zajatce se stává vážený muž, samuraj, který v mnoha ohledech zcela přejímá japonské zvyky. Děj je velmi spletitý, barvitý, plný napětí a zároveň nám nabízí jedinečnou příležitost seznámit se s japonskými tradicemi, způsobem života a pro nás tak odlišnými hodnotami a nazíráním na život. Knihu zkrátka nelze ve stručnosti převyprávět, musíte se sami ponořit do tohoto obsáhlého, vysoce zajímavého a čtivého díla.

… "Pán Bůh má pochopení, Andžin-san. Ach ano, On bude mít pochopení. A snad vás osvítí, abyste nám porozuměl i vy. Nedokážu to asi dost jasně vysvětlit, promiňte mi to prosím." Byla rozrušená a chvíli ho mlčky pozorovala. "Vždyť já vám také nerozumím, Andžin-san," řekla posléze. "Ani vám, ani vašim zvyklostem. Ale když budeme oba trpěliví, snad se něčemu naučíme. Tak paní Fudžiko například, jako vaše konkubína, se bude starat o dům a o služebnictvo. A také o všechno, co budete potřebovat, ať je to cokoli. Někdo to přece dělat musí. Povede vám domácnost a vůbec bude na všechno dohlížet. Poduškovat s ní nemusíte, pokud vám tohle dělá starost - když se vám nelíbí. Ani se k ní nemusíte chovat zdvořile, i když by si to zasloužila. Bude prostě vždycky připravena vám posloužit jak si sám budete přát."
"Mohu s ní tedy jednat, jak chci?"
"Ano"
"A poduškovat s ní mohu, ale nemusím?"
"Jistěže. Když si budete přát, najde vám pro uspokojení tělesných potřeb někoho, kdo vám bude vyhovovat, nebo se vám do toho vůbec nebude plést."
"Mohu s ní tedy zacházet jako se služkou? Jako s otrokyní?"
"Ano. Ale zaslouží si lepší zacházení."
"A mohu ji třeba vyhodit? Vykázat ji odtud?"
"Ano, když vám bude na obtíž."
"A co by se s ní pak stalo?"
"Po takovém zneuctění by se nejspíš vrátila ke svým rodičům, polud by ji přijali. Urození lidé, jako paní Fudžiko, by si raději sáhli na život, než aby strpěli takovou potupu. Ale ona... asi nevíte, že skutečný samuraj nesmí provést sebevraždu bez svolení svého pána. Někteří to ovšem přesto udělají, ale to znamená, že nedostáli své povinnosti a nejsou hodni postavení samuraje. Já bych si nikdy nesáhla na život bez dovolení knížete Torangy nebo svého manžela, i kdyby mě postihla sebevětší pohana. Kníže Toranga jí zakázal zemřít vlastní rukou. Jestli ji teď pošlete pryč, všichni se od ní odvrátí."
"Ale proč? proč ji její rodina nepřijme zpátky?"
"Je mi líto, Andžin-san," povzdechla si Mariko, "ale jestli ji odtud vyženete, bude to pro ni taková hanba, že se nenajde nikdo, kdo by ji vzal k sobě."
"Za to, že se stýkala s barbarem? Že je poskvrněná?"
"Ach ne, Andžin-san, jen proto, že nedostála své povinnosti vůči vám," odpověděla okamžitě Mariko. "Ona totiž už vaší konkubínou je - kníže Toranga jí to přikázal a ona souhlasila. A vy jste teď pánem domu."
"Já?"
"Ach ano, Andžin-san, mlžete mi věřit, máte teď své výsady. Jako hatamoto se těšíte přízni nebes. A také jste bohatý. Kníže Toranga vám určil dvacet koku měsíčně. Za ty peníze by samuraj musel pro svého pána zaopatřit nejen sebe, ale ještě dva další samuraje, dát jim zbraně, koně a celý rok je živit i s jejich rodinami. Ale to vy nemusíte. Prosím vás, Andžin-san, snažte se ve Fudžiko vidět lidskou bytost. Jako křesťan s ní mějte soucit, prosím vás o to. Fudžiko je dobrá žena. Odpusťte jí, že není hezká. Prokáže vám platné služby."
"Ona žádný domov nemá?"
"Má. její domov je tady." Mariko se zatím vzchopila k rozhodnějšímu postupu. "Proto vás prosím, abyste ji oficiálně přijal. Může vám být v mnohém nápomocná, učit vás, když budete chtít. Nebo ji vůbec nemusíte brát na vědomí, bude-li vám to milejší, nemusí pro vás znamenat nic víc než tenhle dřevěný sloup, tohle šódži nebo kámen na zahradě - to je vaše věc, ale nechte ji tady. A jestli ji nechcete jako konkubínu, mějte s ní aspoň soucit. Vezměte ji k sobě a pak, jako pán domu, ji můžete podle našich zákonů zabít."
"Jinou odpověď neznáte, co? Jen zabít!"
"Ach ne, Andžin-san. Ale život a smrt je vlastně totéž. Možná že jí prokážete větší službu, když jí vezmete život, kdo ví? Je to teď vaše právo před zákonem. Vaše právo. A pokud ji chcete raději vyhnat a zavrhnout, i to je vaše právo..."

J. Clavell, Šógun, Odeon, 1993.