Říjen 2011

10.9.2011 - výletování

31. října 2011 v 19:30 | dadulka |  Kréta 2011
Ze Spinalongy jsme zamířili na jakýsi podlouhlý nedaleký ostrov, jehož jméno si nepamatuji, kde loď na několik hodin zakotvila za účelem koupání a grilování. K. byl nadšen z možnosti skákat do moře přímo z paluby, zatímco já se vydala do vnitrozemí (koupání v moři bez následného osprchování mým ekzémům neprospívá). Vedro a terén mne však brzy přiměly vrátit se na loď, nechat se příjemně ovívat vánkem, opalovat se a relaxovat :o)

Rovněž bylo závané pozorovad posádku, kterak "vyrábí žrádlo" pro turisty - bez urážky se to jinak nazvat nedalo. U skal, kde kotvily asi tři lodě, byly namontovány jakési velké rošty, kam se naflákaly kusy masa, které námořníci různě obraceli. Po koupání se vytvořila dlouhá fronta, na jejímž konci každý bafl tác, kde mu postupně přistál kus kosti s trochou připečeného masa, chleba (v mém případě pidikrajíček na dvě kousnutí), lžíce zeleninového salátu (dle mne nejlepší část, kterou ale většina lidí nesnědla) a jakési nahnilé ovoce. K tomu plastový kelímek tekutiny - vodu jsem si musela vyžádat extra, v základní nabídce bylo pouze víno a nějaká limonáda. Protože počet lidí převyšoval počet rozumných míst k sezení a stoly nebyly na lodi vůbec, naskytl se pohled na tlupu výletníků s tácy na klínech, živících se všelijak (snaha použít plastový příbor se často míjela účinkem). Posádka ani průvodci o uvedenou lahůdku zájem neprojevili, asistovali pouze u zpětného odbírání táců a plnění kýblů s pomejemi za pomoci Danušky, která vykřikovala, že nebýt její asistence, tak nevyplujeme. Toliko k výletu nabízenému "s grilováním na lodi", které jsem si představovala poněkud jinak, vzpomínajíc na návštěvu Řecka s rodiči před patnácti lety a úžasný výlet na velké plachetnici s pár turisty na palubě a grilovanými čerstvými rybami servírovanými v jídelně během plavby... hmmm, kde jsou ty časy.

Odpoledne jsem se vrátili do Agios Nikoalos, kde jsme měli mít rozchod na prohlídku města a nákupy. Celý autobus se rozhodl vydat s Danuškou do zaručeněn nejlepšího a nejlevnějšího obchodu s tradičními výrobky, takže na procházku po městě nezbyl čas. I já se nechala zlákat a dobře jsem udělala - lromě tradičního bylinného čaje zde prodávali i vážený ibišek a vynikající "dort" s ovocem a ořechy vzdálěně připomínajícím turecký med, ale o 1000% lahodnější - dokonce i mamka se rozplývala, ač cukrové sláďurky jinak moc nemusí. Následovala návštěva několika zlatnictví, kde K. sháněl dárek pro svou novou přítelkyni, a pak můj úžasný objev (na dobroty mám zkrátka čich) - konečně cukrárna, kde prodávali domácí kopečkovou zmrzlinu do kornoutku! Doposud to totiž vypadalo, že celá Kréta zná pouze nanuky od Algidy. Kdybyste měli cestu, ochutnat můžete v této ulici:

Poté jsem zamířili k přístavu, kde čněla nová zajímavá socha, již si K. chtěl vyfotit. Průvodkyně ani nevěděla, že tam nějaká socha stojí, natož co zobrazuje, takže kdyby byla některému čtenáři známá, nechť se ozve. Já sázím na řeckou mytologii - Zeus a Europé.

Široké molo (vlastně se jednalo o parkoviště) a kamenná hráz nabízelo ideální podmínky pro pořízení typických obrázků z dovolené u moře:

Jojo, bylo tam krásně. Z Agios Nikolaos jsme nabrali kurz "hotel", s jednou krátkou zastávkou v horách, kde hnízdí orlosupi a také se tu, hned u hlavní silnice, na okraji souěsky Selinari, nachází kláštěr Agios Georgios, a také tu hnízdí orlosupi. Zatímco kláštěr jsme si mohli prohlédnout zblízka, v případě orlosupů jsme takové štěstí neměli.



No a pak už rovnou "domů", vstříc našemu poslednímu večeru na Krétě, který měl poměrně klidnou podobu, jelikož K. byl utahaný a po jednom Zombíku - zatímco já si dala výborný koktejl "Honeymoon" (oba jsou mňam, musím si zjistit, zda jsou k sehnání i v Praze) a mlsala medové mini baklavy - vyjádřil touhu po posteli.

Spinalonga

26. října 2011 v 20:25 | dadulka |  Kréta 2011
V sobotu, den před odjezdem, nás čekal poslední celodenní výlet, bohužel opět s Danuškou. Snažila jsem se nedat najevo znechucení a ignorovat její poznámky. Naštěstí se jednalo o výlet, kde průvodce není až tak potřeba a většinou je "zašitý" někde stranou. Původně mne výlet s koupáním a grilováním na lodi moc nelákal, ale naštěstí jsem se nechala ukecat a opět viděla mnoho zajímavého.

Od hotelu jsme tentokrát odlížděli až kolem půl osmé, protože do města Agios Nikolas, odkud jsme odplouvali na ostrov Spinalonga, to nebylo daleko. Já tudíž měla dostatek času na snídani, zatímco K. z postele vyklopýtal na poslední chvíli se slovy, že mu to vstávání dnes nějak nesedlo - patrně následek včerejších "zombíků" :o)

Pánbůh se rozhodl vyslyšet Danuščino skandování po cestě, které znělo "Ať tam nejsou Azbuci" (hmmm, ruští turisté nepatří mezi oblíbené) a nalodil nám autobus Francouzů. Z přístavu jsme vypluli v deset hodin dopoledne, kdy sluníčko už hezky připalovalo - padaly pomalu teplotní rekordy - takže jsem dokonce i já uvítala svěží vítr od moře. Ostrov Spinalonga se nacházel nedaleko. V 16. století zde byla Benátčany postavena pevnost, sloužící k obraně přístavu Agios Nikolaos, a sloužící dobře - nikdy nebyla dobyta. V roce 1897 se ostrov přeměnil na město malomocných. Podle mne skvělá myšlenka. Nemocní, do té doby vyděděnci, žijící ve skalách a odevšad vyhánění, dostali možnost žít běžným životem ve společnosit dalších lidí. Osada měla svůj kostel, kde se konaly nejen bohoslužby, ale i svatby a pohřby, rodily se děti, byla zde dokonce i škola. Docela mne pobavila poznámka K., proč se nemocní nechali držet na ostrově, když mohli snadno doplavat k nedalekému břehu? Reagovala jsem slovy "A co si myslíš, že by je na tom břehu asi čekalo?" a barvitým popisem, takže K. naznal, že není nad to, moci někde v klidu žít mezi svými. Osada na ostrovbě dungovala až do roku 1957, kdy byli zbylí nemocní odvezeni do Athén a z ostrova se postupně stala tursity vyhledávaná atrakce.

Na ostrově bylo opravdu krásně, dojem nám kazilo pouze velké množství lidí, kteří naštěstí většinou cestovali po skupinkách, takže místy byly uličky ucpané a místy zcela prázdné (díky čemuž a zejména díky práci K. máme opět krásné fotky) a velké horko - před polednem slunce už pěkně pražilo a v úzkých uličkách se vzduch jen tetelil. I tak jsme si prohlídku užili plnými doušky a byli jsem rádi, že jsme ji za přidělenou hodinu stihli, navzdory slovům Danušky, že do půl hodiny budeme zpátky na lodi, co bychom taky na tom ostrově asi déle dělali, že.




Místní kostelík s hezkým interiérem.


Kamenné ruiny domů obrostlé kaktusy vytvářely nádherná zákoutí.


Detail kaktusu:

Lezla jsem po kdečem, dokud se neozval známý hvizd píšťalky a signalizace hlídačů "Dolů!".

I z hlavní cesty byly pohledy krásné.


A co teprve výhledy na moře, mající nádhernou temně azurovou barvu, a přitom průzračně čisté!


Lidí zde bylo opravdu požehnaně - stačil pohled na lodě, kotvící všude okolo.

Po hodině jsme se s ostrovem rozloučili a vrátili se na loď. Ihned po vstupu na palubu jsme byli odchyceni Danuškou, která všechny účastníky zájezdu usazovala na příď a pořizovala jim obrázky na památku, neboť není nad romantické záběry s leprokolonií v pozadí. Ani já jsem její aktivitě nedokázala vzdorovat, díky čemuž mohu tento článek obohatit o mou jedinou společnou fotografii s K.

Ze Spinalongy jsme odpluli na další ostrov, ke koupání a grilování, o tom ale až příště.

9.9.2011 - Idylka

25. října 2011 v 22:15 | dadulka |  Kréta 2011
Na pátek jsem původně plánovali výlet, který se ale přesunul na sobotu, čili se před námi objevil další volný den. Nejprve jsem ze změny nebyla nadšená, ale nakonec jsem za ni děkovala Pánubohu, protože konečně přestalo foukat. Moře se utišilo a byly vyvěšeny zelené vlajky, což znamenalo "plavat bez omezení"! I zajásala jsem a hned dopoledne si šla naplno vychutnat tu báječně klidnou vodu. Dovolená je pro mne přesně o takovém pokoupáníčku, zatímco K. byl zklamaný, že nemůže skotačit ve vlnách. Chvíli jsme se potulovali po pláži a sbírali kamínky (to je taková naše rodinná mánie, mamka odevšad vždycky tahá šutry, tak jsem jí vzala nějaké do sbírky) a den rychle utíkal. Odpoledne jsem si ještě jednou zašla pořádně zaplavat do moře - naposledy. K večeru jsme se s K. zapojili do animačního programu účastí na volejbalu. V mém případě šlo o čiré ztrapňování se a pouhé postávání na hřišti, protože při pohledu na mé hráčské "schopnosti" na mne raději nikdo ten míč nesměroval, zatímco K. si opravdu zahrál. Já si pořádně zahrála poté, a to na modelku, když jsem požádala K., aby mi udělal pár fotek v hotelové zahradě. Sami posuďte, zda šlo tentokráte o hru úspěšnou:




K večeru jsem požádala K. o další fotografické služby. Při čtvrteční večerní procházce podél pobřeží jsme natrefili na kočár tažený bílou kobylkou, se kterou jsem se ihned šla seznámit, a na jejího sympatického majitele. K. zůstal poněkud pozadu, takže jsem se u koníka objevila sama. Vozka zajásal, že se nebojím, a začal mi ukazovat, jak se hladí koně. Zasmála jsem se a snažila se mu vysvětlit, že sama koně mám. Bohužel kočí neuměl anglicky a mých pět řeckých slovíček taky nestačilo. Naštěstí mám fotku svého koně vždy při sobě, takže jsem hbitě vytáhla peněženku a názorně demonstrovala, jaké zvíře vlastním. Vozkovi se rozzářily oči, obhal mě kolem ramen, donutil přisednout na chodník, ze saka vytáhl láhev domácí pálenky, odněkud vyčaroval malé plastové kelímky a už to jelo. Během pár minut jsem v sobě měla tři panáky, naučila se řecky "na zdraví" a po vozkově dótazu, zda jsem sama, jsem zavolala na K., ať se přidá. Dali jsme další dva panáky a rozloučili se jako nejlepší kamarádi. Pohostinnost domorodce, vidícího ve mně ne cizince, ale soukmenovce koňáka, mne dojala - něco podobného by se u nás stát nemohlo. Zpronevěřila jsem se tudíž mým zásadám a na dnešním obědě "ukradla" ze švédského stolu jablko, abych večer mohla jít odměnit kobylku. Kočí nás viděl rád, ale daleko větší radost měla La Bella z ovoce :o)


Po večeři, ze které jsem opět odcházela přejedená, jelikož v nabídce byla vynikající Moussaka, jsme tradičně zamířili na procházku a poté na chvíli do hotelového baru, kde se K. nechal zlákat ke sledování animačního programu, zatímco já se kochala pohledem na moře. Kolem desáté jsem se vydali do vedlejšího baru na koktejl. Shodli jsme se, že tak dobré míchané nápoje jsou k dostání málokde. Navíc měli "happy hours", takže jsme si mohli naplno vychutnat velké, nešizené koktejly, bohatě ozdobené ovocnými špízy. Největší úspěch měl nápoj "Zombie" - předchozí den K. nad kombinací tří druhů rumů a brandy pronášel jedovaté poznámky, ale po vyzkoušení se jen rozplýval, a měl proč - byl opravdu vynikající (koktejl, ne K.). Já si samozřejmě šla také zatančit, takže návrat na hotel se nám opět protáhl...

8.9.2011 - volný den

24. října 2011 v 22:30 | dadulka |  Kréta 2011
Po výletu do soutěsky Samaria jsme si naplánovali odpočinkový den. Na to, že jsme ze všech stran byli upozorňováni, jak budeme vyřízení, jsem se v šest ráno vzbudila čilá jako rybička a bez jediné bolístky, vyskočila z postele a vydala se na hodinovou zdravotní procházku po pláži, kochat se pohledem na východ slunce. Poté jsem zamířila na dlouhou snídani a "kochala" se pohledem na české turisty, kterak se neumějí chovat u snídaně a dohadují se, cože to je ten malý rohlíček a zda jde o přílohu k párkům, vejcům či k marmeládě? (Mezi námi, jednalo se o croissant.)

V devět už mne přestalo bavit čekat, až se K. probudí, a začala řešit, co teď. V bláhové iluzi, že nikdo nevydrží spát do devíti, jsem si nevzala klíč od pokoje. Ani kopání do dveří K. neprobudilo, ale naštěstí právě přišli hosté z vedlejšího pokoje, které jsem poprosila o průchod a ź jejich balkónu přelezla do našeho. No koukali na mne jak na blázna... Probudila K. s upozorněním, že snídaně se podávají pouze do 10:00, převlékla se do plavek a vydala se obsadit lehátko u bazénu. Bohužel měli dnes volno i animátoři, takže žádný aqua aerobic se nekonal.


Dopoledne jsme se s K. vydali k moři, kde jsem znechuceně pohlédla na vyvěšenou červenou vlajku. Ve snaze neprudit plavčíky jsem si v poklidu plavala podél pobřeží v sotva metrové hloubce, proto mne velmi zarazil hvizd píšťalky. No ovšem, už zas na mne mávají, ať vylezu. To mi řekněte, co jim tentokrát vadí?! I postavila jsem se, abych náležitě demonstrovala, že stojím po pás ve vodě, jak mi bylo nakázáno v pondělí. Dnes jim však ani toto nestačilo a z moře mne jednoduše vyhodili se slovy "úplný zákaz koupání". Vzteky jsem prskala, že se na to můžu zvysoka ..., jet na drahou dovolenou a nemoci se ani smočit v moři. Navíc se i trochu zkazilo počasí, místy bylo pod mrakem a foukalo. Proto jsem se odpoledne rozhodla vydat na výlet do vnitrozemí, zatímco K. se poflakoval po pláži a užíval si šplouchání ve vlnách (a klepal si na čelo, že se mi po včerejšku chce zase někde courat, což mu ovšem nevadilo natolik, aby mne nezaúkoloval - najít bankomat a taky klenotnictví).

Výlet do vnitrozemí se mi povedl. Objevila jsem naprosto úžasnou pekárnu/cukrárnu, kde měli několik druhů tradičních dezertů naložených v medu - baklavu, kataifi (můj milovaný "chlupatý" dezert) a další dobrůtky. Zejména mne zaujaly mini baklavy různých tvarů prodávané na váhu. Sem se rozhodně ještě vrátím :-o) Dalším pokladem bylo objevení velkého, volně rostoucího fíkovníku, obsypaného plody, z nichž některé byly nádherně zralé, jen si je utrhnout. Kdo neokusil čerstvé fíky, neví, o jakou lahůdku nás naše podnebí připravilo. Ty sušené, co se prodávají na Mikuláše, jsou podružný přeslazený "hnus", tvrdý jak podešev. Štavnatému, sluncem vyzrálému ovoci se nemohou rovnat... i když na Krétě jsem ochutnala i tamní sušené fíky - měkkoučké a slaďoučké, zdaleka nepřipomínající ty prodávané u nás. Už i v našich obchodech lze natrefit na čersté fíky, které ovšem kvůli transportu bývají podtržené (a také strašně drahé); dobré sušené jsem ještě nepotkala, což se týká i datlí. Když si vzpomenu na Madeiru a jejich veliké, šťavnaté, proslazené kandované fíky - to byla lahůdka! Pravda, cena 25€/kg tomu odpovídala.

Odpoledne jsme se s K. zase sešli u bazénu a zbytek dne prolenošili. K. samozřejmě i na pláž vyrazil s nezbytným doplňkem v podobě fotoaparátu a zachytil kapličkou stojící u silnice pár metrů od hotelu, kterou jsme míjeli při každé procházce.

Večer jsme se neuvěřitelně přecpali. O hotelovém stravování ještě bude řeč v samostatném článku, zařadím proto jen stručný popis a jednu fotografii. Jakožto velcí milovníci zeleniny, jak syrové, tak dušené (jeden z velkých plusových bodů K., který nadšeně vítá dušenou cuketu a podobné dobrůtky, nad nimiž většina českých mužů stále ještě ohrnuje nos), jsme si nemohli vynachválit řeckou specialitu dnešního večera - směs dušené zeleniny ve sladké omáčce, s rozinkami, fíky a sušenými banány (které mi tam, pravda, jako jediné neseděly). A ač se K. před večeří tvářil, že dnes se mnou na tradiční noční pormenádu podél pobřeží nepůjde, ve finále s chutí "vyskočil" ze židle a odvalili jsme se pryč, aby nám před spaním aspoň trochu slehlo. Že jsem kolem půlnoci měla ještě energii a chuť jít tancovat, K. nevěřícně komentoval slovy "Ty toho nemáš za celý den dost?" Do postelí jsem se dostali někdy před druhou ráno, na vině ale nebyl můj temperament - mizerná hudební produkce nás donutila bar dvacet minut po příchodu opustit; nýbrž dlouhá rozprava na balkóně (spíše se jednalo o molog, jehož já jsem byla posluchačem). Následující den jsme opět měli volný, páteční výlet se přesunul na sobotu, takže proč nesůvit...

Samaria III.

23. října 2011 v 20:15 | dadulka |  Kréta 2011
Z osady Samaria jsme vyšli kolem druhé hodiny. Čekala nás poslední část cesty, putování rozpáleným, vyprahlým kamemitým korytem na plném sluníčku. Před vstupem do koryta jsme si přečetli varování o možných sesuvech šutrů, lavinách z kamení a podobných příjemných vyhlídkách. Následoval nápis "Jděte rychle a nezastavujte se." Tak jsme vešli...


Vegetace byla opravdu působivá, zejména vzhledem k podloží.

Cestou jsme míjeli stromy, rostoucí na kolmých skaliscích...

... a skalky tak krásné, že by naši pěstěnou zahradní zeleň hravě strčily do kapsy.

Cesta se místy dala jen stěží rozpoznat, ale naštěstí nebylo kam zahnout.


Potok začal nabírat na síle.

Varování před lavinami a sesuvy se ukázalo jako oprávněné.

Ke konci soutěsky přicházíte na místo zvané Sideroportes (Železná brána). Toto místo je nejužším místem soutěsky, je široké pouhé 3 metry, zatímco okolní skály dosahují výšky 300 metrů. V nejhlubších místech soutěsky jsou skály vysoké až 600 metrů. Při průchodu soutěskou jsem se cítila jako úplně malinkatý človíček, jako bezvýznamná moucha na této nádherné planetě, jejíž krásy nelze často zachytit slovy ani technikou, a to i přes neustálou snahu lidských masařek o její likvidaci.



K. se podařil další husarský kousek - zachytit jednoho malého hbitého obyvatele soutěsky.

Naše putování soutěskou skončilo. Poslední ohlednutí, poslední hluboký nádech, a jsme venku. Teď nás čekají 3 km do vesnice Agia Roumeli. První, na co po cestě narazíte, je hřbitov - je vidět, že Řekové jsou praktičtí lidé, kteří se s nepřeživšími turisty nepárají.

Agia Roumeli je malebná vesnice na břehu Lybijského moře. Dostat se sem můžete buď pěšky, nebo lodí (i když nějaká auta ve vesnici stála, takže silnice sem navzdory opačným tvrzením povede, ale její existence je národním tajemstvím). Zaprášení a zpocení jsme došli do kavárny, kde na mne čekala odměna v podobě ledového frappe a květin.

Vyzvedli jsem si lístky na loď, která měla odplouvat za hodinu. Volného času K. využil koupáním v moři, jež si nemohl vynachválit. Já jsem seděla na kameni, kochala se výhledem na moře a chroupala sušené banány. Před šestou jsme se přesunuli na molo, kde jsme bez vysvětlení vystáli důlek, jelikož loď přijela o hodinu později. Masa lidí se zhroutila na lavice a avizovaná "romantická plavba" se změnila v přání "mít to co nejrychleji za sebou". Po hodině jsme dopluli do přístavu a v lehkém dešti (ano, skutečně drobně mrholilo) jsme se vydali hledat autobus. Čyřhodinová cesta zpět byla neuvěřitelně úmorná. Na hotel jsem dorazili v půl dvanácté a šli si vyzvednout naši studenou mísu, nahrazující promeškanou večeři. Těšila jsem se, jak si talíř odnesu na pokoj, kde si nejdříve dám sprchu a poté budu vleže zobat, ale bohužel - noční recepční prohlásil, že vzít si večeři na pokoj je zakázáno. V rychlosti jsme tedy pojedli (ani K. neměl hlad, ale když už nám to nachystali, tak to přece nevyhodíme) a kolem půlnoci jsem se konečeně dostala do koupelny. Řeknu vám, byla to lahoda. K. ze sprchy vypajdal s kolenem ve stavu zralém na výměnu - chůze z kopce hold udělala své - a odpadli jsem do postelí. Aby to loučení nebylo tak smutné, pokochejte se několika záběry z "romantické" plavby po moři při západu slunce...


Samaria II.

22. října 2011 v 18:45 | dadulka |  Kréta 2011
Z Agios Nikolaos jsme putovali dál, nejprve podél potoka.




Celý den bylo krásné počasí, nádherně modrá obloha, na které se mihlo pouze pár mráčků.

Po necelých dvou hodinách jsme došli k dalšímu velkému odpočívadlu, sitovanému v půlce soutěsky na místě, kde se nacházela vesnice Samaria. Z původního osídlení, jehož pozůstatky sahají až do předkřesťanských dob, se dochovaly pouze ruiny.

Jak je vidět, olivám se daří všude. Co bych já dala za vlastní malý olivový háj!

K odpočívadlu turisty přivádí most.

Tak, a jsme tu. Několik domků vysídlené vesnice slouží jako sídlo lékaře a strážců parku. Dali jsme si krátkou přestávku a já se vydala hledat toalety. Po jejich objevení jsem se raději uchýlila o kus dál do krajiny za mohutný kmen. Přitom jsem narazila na stádečko koz Kri-kri, které hledaly něco k snědku. Tyto kozy byly poměrně plaché, ale najdou se i odvážní jedinci. Hned za mostem nás čekal uvítací výbor v podobě jedné kozy stojící na kameni. K. zajásal a vytáhl fotoaparát. Koza, která zpočátku stála jako vytesaná, při pohledu na přístroj nasadila zpátečku, ale nakonec se zadařilo a čtenáři se tudíž mohou do libosti pokochat fotografií, nesoucí název "Jedna koza vedle druhý".

K obrázku se váže jedna veselá historka. Druhý den si K. u jídla prohlížel fotky. Nad fotkou s "kozama" se usmál se slovy, že se obě dvě tváříme úplně stejně blbě. Na oplátku jsem ho málem utopila deckou vody, a to když jsem pronesla, ať si tuto fotku neopomene dát na Facebook, aby tak všichni viděli, s jakýma kozama byl na dovolený. Sami si můžete domyslet, jak končí pokus o výbuch smíchu ve chvíli, kdy právě pijete :o)

Když už jsme u té vody: voda v soutěsce byla opravdu dobrá. Mají to opravdu chytře vymyšlené - témšř na každém kilometru narazíte na pramen. Něco podobného bych uvítala i při chození po horách, abych s sebou nemusela tahat dvoulitrovou lahev nebo riskovat, že umřu žízní, když se mi zrovna nechce jít na výlet naložená jak soumar.
Pokračování v příštím díle.

Samaria I.

21. října 2011 v 20:45 | dadulka |  Kréta 2011
Naše putování soutěskou začalo v místě Xyloskalo ve výšce 1227 m.n.m. Výhledy byly překrásné.




K. si klepal na čelo, když jsem ráno oblékla džíny. Že prý jsem originální, protože nikdo jiný v autobuse dlouhé kalhoty neměl. Vzhledem k alergii na sluníčko, množství prachu na cestě, kamenům a občasnému pichlavému křoví jsem neprohloupila (navíc odpadla potřeba krémování).


Pohled shora - sem musíme sestoupit:




Na bezpečnost a ukázněnost turistů dohlíželo několik strážců vybavených oslíky. To je také jediný dopravní prostředek, kterým by vás odvezli v případě úrazu. Lepší tedy bylo nic si nezlomit, ale řekněte, nejsou roztomilí?


Klesáme a klesáme...

... a už jsem skoro v korytě.

Podobnými mohylkami byla na několika místech pokryta celá soutěska.

Jak jsem již psala, vodička byla jako křišťál.

Po dvouhodinovém sestupu jsme došli na první ze tří velkých odpočívadel s lavicemi, stoly a toaletami. Poseděli jsem ve stínu památného stromu, do jehož kmene by se schoval slon.

Trochu jsme posvačili...

... pomazlili se s místním oslíkem záchranářem...

... a prohlédli si kostelík Agios Nikolaos, podle něhož je pojmenováno i toto odpočívadlo.

Pak už nastal čas vydat se dál - nashledanou v příštím díle!

7.9.2011 - velký výlet

20. října 2011 v 19:30 | dadulka |  Kréta 2011
Dlouho očekávaný den nadešel. Na středu jsme si zařídili výlet do soutěsky Samaria - tentokráte naštěstí bez českého průvodce. Samaria, soutěska národní park nacházející se v pohoří "Lefka Ori" (Bílé hory) v jihozápúadní části ostrova, byl tím hlavním důvodem, proč jsem se rozhodla vydat na Krétu. O existenci soutěsky jsem se dozvěděla v nějakém cestopisném televizním pořadu před mnoha lety a představa putování kaňonem mne nadchla.

Samaria je jednou z nejdelších soutěsek v Evropě a pokud ji chcete navštívit, musíte ji celou projít pěšky. Celá trasa měří 16 km (samotná soutěska 13 km) a máte na ni cca 7 hodin. Mnozí z vás si teď pomyslí, že to je přece brnkačka (to samé si myslel i K.), ale nenechte se mýlit. Nezapomeňte, že šlapete v horku a prachu, přes kameny, kaňonem, kde na vás neustále praží sluníčko a teplý vzduch se zde krásně kumuluje. Nejedná se o žžádný sportovní pochod na čas, ale o klidné vychutnávání krás zdejší krajiny. Ač jsme se cestou nikde nezdržovali (pouze 2x 15 minut na sváču), do cílové vesnice jsme dorazili mezi posledními, což bylo dáno jednak mým neustálým okouněním a nasáváním krás krajiny a jednak pořizováním těch nejhezčích obrázků - K. se jako vždy překonával. Měli jsme štěstí na poměrně malý počet turistů oproti běžnému průměru, což bylo dáno zmenšenou dopravní kapacitou. Soutěska totiž končí ve vesnici, kam nevede silnice a odkud vás musejí odvézt lodí a zrovna ve středu se jedna ze dvou lodí porouchala.

Na výlet jsem od hotelu odjížděli v 5:45 ráno, protože cesta autobusem ke vstupu do soutěsky trvala 4 hodiny. Vydupala jsem si snídani od 5:00 a z postele vyskočila ve 4:30 (spát jsme před půlnocí samozřejmě nešli). K. jsem vzbudila před odchodem na snídani, protože on - narozdíl ode mne - na snídani půl hodiny nepotřebuje. Cesta autobusem byla dost úmorná a K. na ni nadával ještě týden poté, ačkoliv ji skoro celou prospal (narozdíl ode mne). Po cestě jsme 2x stavěli "na kafe", portvé na nějakém strašném odpočívadle s obchodem "pro turisty", podruhé kousek před soutěskou pro nouzové zásoby. V soutěsce není možné zakoupit nic k jídlu, ale naštěstí je tam dostatek pramenů pitné vody, takže nemusíte táhnout dvoulitrovou lahev - stačí vám malá, kterou můžete po cestě doplňovat. Na obou zastávkách se K. přátelil s místním zvířectvem:



Nyní několik základních informací o soutěsce, jejíž název je odvozen od vesnice Samaria, jež se v ní nacházela až do roku 1962, kdy byla oblast vyhlášena národním parekm a vesnice tudíž musela být vysídlena (nechápu, z čeho tam ti lidé žili). Soutěskou protéká potok s nádherně čistou, průzračnou vodou. Samaria je rovněž domovem řady jinde se nevyskytujících druhů rostlin a živočichů, z nichž nejznámější je koza zvaná Kri-kri (oficiálně bezoárová). Tyto kozy jsou sice plaché, ale pohybují se v těsné blízkosti turistů s vidinou něčeho dobrého k zakousnutí.

Kolem desáté jsme dorazili na náhorní plošinu Omalos. Odtud, z místa Xyloskalo ("Dřevěné schody), začalo naše putování. Nejprve je třeba zdolat rozdíl mezi nadmořskou výškou 1227 metrů a hladinou moře. První část túry tudíž neustále klesáte, což, jak mnozí vědí, je mnohdy náročnější než jít do kopce. Poté, co dosáhnete dna kaňonu, kráčíte korytem až k pobřeží Libyjského moře, do vesničky Agia Roumeli. Toliko popisná část. Následuje několik článků s bohatou obrázkovou dokumentací.

Já jsem vaše Danuška!

15. října 2011 v 21:15 | dadulka |  Kréta 2011
Přesně těmito slovy nás vítala průvodkyně úterního výletu. Nic proti, každý má právo vybrat si oslovení, ale poté, co podobnou hlášku slyšíte v mikrofonu podesáté, začíná vám stoupat tlak, zejména v případě průvodkyně, u níž záhy zjistíte, že ji nevydýcháte. Jedinou, zato však velkou slabinou úterního výletu pro mne byla právě Danuška. Upřímě - tak strašného průvodce jsem nezažila za celý život (a že jsem jich zažila dost). Bohužel se mnou tento názore nesdílel ani K., ani zbytek autobusu, takže zatímco já cestu protrpěla se zaťatými zuby a pěstmi a mimo autobus jsem se ihned oddělila od skupiny, ostatní se královsky bavili a z Danušky byli nadšeni. Proto mi nezbylo nic jiného, než být zticha a snažit se nenechat si otrávit výlet.

Asi bych měla vysvětlit důvody mé nespokojenosti s Danuškou. Od průvodce v první řadě očekávám, že mne kultivovaným způsobem seznámí s historií a kulturou dané země, místními tradicemi a zvyky. O co opravdu nestojím, je poslouchat neutuchající kritiku Řeků, kteří jsou údajně 100 let za opicemi, "vtipné" historky z rodinného života průvodkyně a neustálé narážky na zdejší mizernou úroveň všeho. Korunu tomu Danuška nasadila v momentě, kdy nám zakazovala kupovat si výrobky od mísních lidí (protože je to přece strašně drahé) a naopak vykládala, kde se dá co ukrást a jak vždycky, když uzraje úroda, zaparkují autobus v polích a těm už tak dost chudým lidem jdou sklidit úrodu - prý mezi čekými turisty nejoblíbenější atrakce. Zaplaťpánbůh že na začátku září nebylo co krást, jinak bych se musela hanbou propadnout. Cestou z horské plošiny, kdy Danuška začala atakovat i náboženskou víru Řeků stylem, že jsou opravdu úplně blbí, když navštěvují nějaké svaté poutní místo, jsem měla asi 500 obrátek a rudo před očima.

Po pozdním obědě a prohlídce benátských větrných mlýnů jsme se vydali do jedné z tradičních keramických dílen, kde nám mistr ukázal práci s hlínou, načež Danuška popadla mého společníka K. za rameno a se slovy "Vy vypadáte odvážně" ho odtahla k hrnčířskému kruhu. Milému K. nezbylo nic jiného než zasednout, chopit se hlíny a před zraky celého autobosu se pokusit o vlastní výrobek. A musím ho pochválit - povedlo se. Péťo, jsi šikulka! Jé, teď jsem prozradila, jak se tajemný K. vlastně jmenuje... což vůbec nevadí, protože se chystám zveřejnit i obrázkový materiál. Dáma napravo je Danuška, popsána mou mamkou ve stylu "nelze očekávat inteligenci u lidí, kteří nosí kšiltovku obráceně".
Svůj výrobek si K. mohl vzít s sebou domů, což jsem mu záviděla, protože ručně dělané dárky nejvíc potěší. On tomu sice nevěřil a mamce koupil profesionální keramiku, ale mně se jeho maminka svěřila, že nějvětší radost jí udělala právě ta synáčkem zhotovená nádobka.

Po této kulturní vložce jsme se vydali do vesnice, nad níž ční kopec s malou krasovou jeskyní, zvanou Diova. Do kopce jsme museli máknout, abychom prohlídku jeskyně stihli - zavírali už v pět hodin. Většina autobusu tudíž zvolila program "kafe"; my jsme však kopec úspěšně zdolali a vzápětí sestupovali do nitra země, kde byl příjemný chládek, ale bohužel také velké šero (obrázky tudíž nezveřejňuji). Na závěr dne konečně přišlo na řadu pochutnání, na které jsem se těšila dlouhou dobu dopředu - opravdové frappe. Káva mi nechutná a nepiji ji vůbec, nicméně frappe je čestnou výjimkou. Bohužel se mi ještě v Čechách ani na Moravě nepodařilo objevit místo, kde by prodávali dobré frappe. Ledovou kávu seženete, občas i něco, co si sice frappe říká, ale z řeckého frappe to má skutečně pouze ten název. Přitom v Řecku jde o zcela běžný nápoj.

Cestou domů se nás průvodkyně zeptala, zda chceme pustit řeckou hudbu. I zajásala jsem, protože mi z jejího neustálého vykládání (celou cestu pusu nezavřela) drnčela hlava. Naštěstí jsem nebyla jediná, kdo měl o hudbu zájem. Průvodkyně nás politovala, poklepala si na čelo, že chceme poslouchta takovou hrůzu, a pustila rádio. Zabořila jsem se do sedadla a poprvé za celý den se kochala výhledem z autobusu. Pohoda mi dlouho nevydržela, neboť po jedné odehrané skladbě Danuška prohlásila, že ukázka té hrůzy jí přijde dostačující a ať jsme rádi, že nás nenutí poslouchat i ten zbytek, a čile se opět chopila mikrofonu...

Lassithi a větrné mlýny

14. října 2011 v 19:45 | dadulka |  Kréta 2011
Z Knossu jsme se nejprve vydali do jakési vesnice za účelem návštěvy místního obchodu, kde nám promítli film o výrobě vína a olivového oleje a pod vidinou tučného zislku nabízeli ochutnávku zdrama. Poté, co celý autobus nakoupil dárky pro své nejbližší (sama jsem pořídila olivové máslo s medem, určené nikoliv na chléb, ale na pokožku) a ostatní vydatně posvačili na místním parkovišti při čekání na nový autobus s fungující klimatizací - proč s sebou Češi všude tahají igelitky z Billy narvané jídlem, je pro mne záhadou - vydali jsme se klikatými silnicemi vzůru do kopců, směrem k druhé největší náhorní planině na Krétě zvané Lassithi, nacházejíc se uprostřed pohoří Dikti. Planina o rozloze cca čtyřiceti fotbalových hřišť oplývá velmi úrodnou půdou, ideální pro zemědělství. Po jejím okraji jsou roztroušeny malebné vesničky, turistickým ruchem doposud nedotčené. Dříve byla planina hustě pokryta desítky malých větrných mlýnů, které čerpaly podzemní vodu k zavlažování. S příchodem čerpadel tyto mlýny zmizely a planinu tak dnes můžete obdivovat v nezastavěné podobě.



Na planinu se lze dostat dvěma způsoby. My jsme přijížděli ze severu přes horské sedlo Ambélos Afhin, kde se nacházejí zříceniny benátských větrných mlýnů a také restaurace pro turisty. Celý autobus se jako jeden muž nahrnul dovnitř, aby si hodinku odpočinul od sezení v autobuse sezením u stolu a posílil vyhladovělý organismus vydatným oběděm, jelikož už uběhly celé dvě hodiny od prvního oběda na parkovišti, čehož jsme promptně využili a hbitě začali šplhat do kopce s lákavou vidinou, že větrné mlýny nikdo obcházet nebude, a my se tudíž pokocháme nádhernými výhledy a fotografiemi bez turistů.



Povšimněte si silnic klikatících se v pozadí - pro autobusy jako dělané :o)




A na závěr pohled úplně zezhora. Vlevo dole restaurace, kam jsme nakonec na 10 minut zašli. Obsluha, vědoma si skutečnosti, že z nás nic moc nevyrazí, mi na mou prosbu o koupi místního banánu ovoce podala zadarmo. Při pohledu na hromady zbytků na talířích (nesnáším plýtvání) jsem pochopila, že pro dnešek mají vyděláno.