Listopad 2011

Podzim mého života

24. listopadu 2011 v 19:00 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Název článku právem nabozuje atmosféru pamětí staré dámy. Vyprávění sice bude o tom, kterak si užívám podzim 2011, ale jak mnozí z vás vědí: toto zároveň znamená, že jsem zase o rok starší (a bude hůř). Vraťme se ale do mladší doby zářijové, kdy vidina narozenin byla ještě daleko a já si po návratu z Kréty užívala ještě jeden týden dovolené. Ne tak si užívali mí čtyřnozí svěřenci, které po týdenním odpočinku čekalo dvojnásobné množství práce, jelikož má maličkost se z dovolené vrátila s nažhaveným zadkem. Panovalo krásné počasí, každý den jses si dopřávala krásné vyjížďky do přírody a stihla i pár dalších věcí, například otrhat celou hrušeň, což velmi potěšilo trenérku trpící těžkou hruškovou závislostí; méně potom mamku, kterou jsem pověřila výrobou kompotů (jsou vynikající, ale zásoba se bohužel tenčí, jen za tento týden už zmizely dva).

Po takto stráveném týdnu se mi opravdu hodně chtělo vracet do kanceláře, kde se na mne hned první týden vyrojilo tolik věcí, že jsem chvílemi propadala zoufalství. Dozvědět se po návratu z dovolené, že možná budete příští rok bez práce, protože není vůbec jisté, že smlouva na dobu určitou bude prodloužena na neurčito, jednomu na náladě nepřidá...

Nastal říjen a počasí se nadále překonávalo, respektive si vyměnilo místo s červencem. První víkend v říjnu jsem si zpestřila návštěvou pardubické Zlaté přilby. Týden před Velkou pardubickou se zde již tradičně koná závod v ploché dráze, ač se pro příští rok plánuje prohození těchto dvou termínů. Opět naprosto dokonalý zážitek, nabíc zpestřený tím, že se mi podařilo dostat do paddocku mezi jezdce, a to díky jednomu Polákovi, na kterého jsem náhodou narazila v cateringovém stanu, kterak se láduje párkem u stolečku, kam jsem si odložila vodu. Při pohledu na mne Polák zapomněl na párek a začal mlít něco ve stylu "you are Beauty" (no fakt, tuhle větu mi v následující hodině opakoval každé dvě minuty) a nakonec mi nabídl, zda se půjdu na zbytek závodu dívat s ním. Hbitě jsem zaregistrovala jeho "all areas" vstupenku, zamrkala výjimečně namalovanými řasami a zaševelila o své touze navštívit paddock. Polák se sebevědomně usmál, popadl mne za ruku a suverénně provedl přes nekolikerou ostrahu. Stala se ze mne pravá hodinová manželka, nadšeně procházející paddckem v doprovodu člověka, jehož jméno neznám, který mne během té doby stihl požádat o ruku a oznámit, že se k němu mohu ihned nastěhovat a o bezstarostný život mám postaráno, protože bohatý je dost. Po hodině zmizel na toaletu a už se nevrátil, zatímco já nadále nadšeně vizitýrovala po paddocku a očumovala, co šlo, až do úplného konce závodu. Poté jsem šla likvidovat zbytky do stanu s občerstvením a hodinku čekala, až se místo trochu vylidní, ale protože se jednalo o neděli s prodlouženým víkendem, návrat do Prahy byl děs.

Skupina papalášů v oblecích se snažila dát zahájení závodu oficiální podobu...

zatímco závodníci se vesele bavili opodál:

Start je vždycky adrenalinová záležitost:

Zatímco mechanici v přestávkách mezi jednotlivými starty makají, závodníci odpočívají. Hádejte, kdo je kdo?

Říjen utekl jako voda a nastal konec měsíce, prodloužený o volný pátek. Na pozvání známých (konkrétně maminky mého souputníka z Kréty) jsem ve čtvrtek naložila autíčko, nabrala pasažéry a vydala se do Orlických hor, kde jsem po dva dny v zimě, mlze, větru a mrholení zlézala kopce a huntovala kyčle, zatímco hajtry si užívaly výjimečného volna a do práce musely až v neděli - zas takový milovník zvířat nejsem, abych je nechala poflakovat celé tři dny.

V listopadu se žádný výjezd nekonal, zato jsem si užívala společenských akcí. První pátek v měsíci akce pro partnery jednoho závodního týmu, kam jsem se pod příslibem rautového stolu a večerní projížďky parníkem po Vltavě vydala, abych po pár hodinách rychle zmizela - proč musejí všichni tak chlastat ??? Poté první oslava mých narozenin s mamkou v naší oblíbené italské restauraci. Druhý listopadový víkend následovala další oslava - tentokráte s mými dvěma nejbližšími přítelkyněmi. Volný čtvrtek jsem strávila na konících a u kamarádky, která mne za hovno pozvala na koláč (přivezla jsem jí totiž několik pytlů hnoje na zahrádku). No a už jsme skoro na konci, dnes je 24.11. a to znamená co? No přece že za měsíc bude Ježíšek!

Růže pro Algernon & Ovce vyšetřují

4. listopadu 2011 v 17:30 | dadulka |  Dadulka knihomol
Kladné ohlasy okolí mne už před několika lety donutily poohlédnout se po této knize. V knihovně jde o nedostatkové zboží, ale kdo si počká, ten se dočká. Kniha amerického autora Daniela Keyese vzbudila velký ohlas, byla nadšeně přijímána, několikrát zadpatována a oceněna. O příběhu zde psát nebudu, kdo chce, přečte si sám, a určitě neprohloupí, příběh sděluje mnohé. Na druhou stranu musím říct, že jsem byla lehce rozčarovaná. Existuje více knih s podobnou tématikou, z nichž některé mne oslovily mnohem víc, než právě tato. Může to být dáno vyšším očekáváním od tak "profláklé" knihy, jejíž kvalitu zde rozhodně nechci snižovat. Poutavý příběh přečtete jedním dechem, ale na rozdíl od mnoha jiných mé oči zůstaly suché...

Co mne na Růži pro Algernon opravdu překvapilo, bylo zjištění, že Algernon je myš. Soudě podle obálky s jakousi blondýnkou jsem sázela na lepou děvu a očekávala příběh tragické lásky, který se sice odehrál, ale ve zcela jiné podobě. A protože jsou mi zvířátka sympatická, chvíli u nich zůstaneme. "Podovolenková" deprese mne přimněla sáhnout po oddychové literatuře. Do ruku se mi tak dostala kniha Glennkill aneb Ovce vyšetřují. Prvotina německé spisovatelky Leonie Swannové (trefné příjmení) našla inspiraci v autorčině putování po Irsku, kde se přátelila s ovcemi, ač nápad na samotnou knihu vznikl v Paříži, kde se Leonie zastesklo po venkovském životě.

Jak už název napovídá, ovce zde vyšetřují, a to smrt svého pastýře, kterého zrána najdou ležet v trávě propíchnutého týčem. Vyšetřování se ujme nejchytřejší ovce ze stáda, slečna Maplová. Postupně se zde seznamujeme s řadou zajímavých ovčích osobností, z nichž každá je jiná a svým způsobem zajímavá, stejně jako lidé. Rovněž se zde zajkímavým způsobem potkává stádový pud, který ovcím svazuje nohy, se zvědavostí a snahou přijít záhadě na kloub. Hluboké ovčí úvahy o životě zaujmou stejně jako úvahy v Růži pro Algernon (klidně mne vezměte lopatou po hlavě, že si dovoluji srovnávat dílo tak ceněné s "brakovou" literaturou); navíc jsou obohacené o humor a ironii.

... Othello vyprávěl o zvláštní zahradě a o Georgovi, kterého zakopali v bedně. Stádem proběhla vlna údivu.
"Nemají žádnou Jámu, ale mrtví se také nerozkládají tak jednoduše. Vypadá to spíš jako nějaká zahrada, žádná zeleninová zahrada, ale přesto zahrada, a velmi pečlivě udržovaná. A víte, jak se ta zahrada jmenuje?" Othello se rozhlédl kolem a v očích mu zajiskřilo. "Ta zahrada se jmenuje Zahrada boží!"
Ovce na sebe zděšeně zíraly. Zahrada, kde se do země zasévají mrtvoly!
"Byl to on," zamumlal Ritchfield. Maplová si berana pátravě prohlížela. Vypadal stařší, mnohem starší než obvykle a jeho šroubovitě zatočené rohy se zdály být příliš těžké.
"Nebyli nijak zvlášť smutní, ti lidé," pokračoval Othello, "rozčilení, to ano, velmi rozčilení, ale smutní ne. Byli nervózní. Černí a užvanění jako krkavci, a všichni dobře víme, co žerou krkavci." Ovce s vážnou tváří přikyvovaly. "Řezník tam nebyl, tomu se divili. Teď už se tomu divit nebudou."
Othello přemýšlel. "Jinak tam byli všichni, Kate a Lilly a Gabriel, Tom, Beth a Bůh a mnoho dalších, kteér neznáme. Ten hubený muž, co přišel s dalšími třemi jako první k Georgovi, se jmenuje Josh Barter. Je to hostinský."
Všechny pohlédly na slečnu Maplovou. Ale jejich chytrá ovčí dáma si jen zamyšleně třela nos o přední nohu. Byly uklamané. Představovaly si, že pátrání po vrahovi bude napínavější, jednodušší a hlavně rychlejší. Jako v románech s Pamelou, ve kterých se po každé tajemné smrti vždy záhy objevil neméně tajemný cizinec s vychrtlým, zjizveným obličejem nebo neklidnýma chladnýma očima. Rozpoznat v něm vraha byla s trochou cviku úplná maličkost. Většinou chtěl mít Pamelu jen pro sebe, proto ta námaha. V tomhle případě to ale vypadalo spíš na kriminální případ. George tu knihu brzy zahodil. Byly tenkrát zklamané, teď ale přemýšlely nad tím, jestli to nebylo moudřejší než si každý den zbytečně lámat hlavu.
"Musíme zjistit, co je to za příběh," řekla Cordelie. Ostatní na ni tázavě pohlédly.
"V každém příběhu jde o něco jiného," vysvětlovala trpělivě Cordelie. "V románech s Pamelou jde o vášeň a o Pamely. V pohádkách jde o kouzla. V knize o ovčích nemocech o ovčí nemoci. V kriminálních příbězích o indicie. Když budeme vědět, o jaký druh příběhu se jedná, budeme vědět, na co si máme dát pozor." ...

L. Swannová, Glennkill - Ovce vyšetřují, Argo, 2006

Golden Star

3. listopadu 2011 v 18:00 | dadulka |  Kréta 2011
Tak se jmenoval hotel, kde jsme na Krétě bydleli. Údajný čtyřhvězdičkový hotel nebyl špatný, ale co do srovnání s ****hotely v Praze dosahoval úrovně běžné tříhvězdy (asi pro Krétu platí podobná pravidla jako pro Egypt, kde tamní **** hotely odpovídají evropským ***). Vybrali jsem si ho po několika hodinách, a musím přiznat, že výběr ubytování jsem ponechala na K., který byl nadšen programem "all inclusive" s možností neomezené konzumace domácích alkoholických nápojů. Sama bych "all inclusive" nezvolila - nevidím na něm žádné výhody. Jednalo se o první dovolenou "all inclusive" v mém životě, která pouze potvrdila můj předpoklad, že opravdu není o co stát (alespoň v Řecku).

Ubytování bylo velmi dobré - prostorný pokoj s balkonem s výhledem na moře, koupelna s malým, ale použitelným sprchovým koutem, úklid každý den, ručníky až zbytečně často měněné. Zda nám na pokoji fungovala inzerovaná klimatizace, na jejíž nefunkčnost si někteří hosté stěžovali, nevíme - ani já, ani K. klimatizaci nefandíme a raději spíme v přirozeném prostředí s dveřmi na balkón otevřenými dokořán. Hotel byl poměrně velký, ale rozdělený do několika částí, takže působil klidně a poloprázdně. Soudě dle jeho úrovně a také podle ostatních ubytovaných šlo o hotel pro ... hmmm... jak to označit... méně náročnou klientelu, která se dá snadno odbýt i méně kvalitními službami, takže jsem občas pěkně prskala, zejména v případě jídla a pití.

Strava se vydávala třikrát denně v určených časech, žádný neomezený přísun od rána do večera, na který jsou zvyklí ti, co jezdí do Egypta a okolí. I tak jsem měla pocit, že jsme neustále jedli. Snídaně oficiálně začínala v sedm, ale vzhledem k častému časnému odjezdu hostů na výlety se dalo snídat třeba ve čtyři ráno, protože trvanlivá část byla nachystána už po večeři (džemy, suchary, koláček, müsli, ovoce). Kdo chtěl teplý páreček či vajíčka, musel si přispat. Kompletní snídaně byla k dispozici do deseti hodin (a bylo to také jediné jídlo, které bylo plně dostupné až do konce ). Po čem jsem se mohla utlouct, byl řecký jogurt, v němž vám opravdu stojí lžíce, a čerstvý, ještě teplý bílý chléb - v Praze na poctivě upečený chutný chléb v běžných obchodech už skoro nenarazíte. Marmelády a řecký med byly také lahodné.

Oběd byl podáván v poměrně krátkém rozmezí 12:30 - 14:00 a nebyl tak bohatý jako večeře, ale kdo má taky pár hodin po snídani a navíc v tom vedru mít pořádný hlad... což ovšem neznamenalo, že bych se dosyta nenajedla. Navíc jsme polovinu pobytu trávili mimo hotel po výletech, což je třeba jedna z nevýhod "all inclusive" - zaplacené jídlo vám propadá. Je pravda, že nám hotel chystal svačinu (vznešeně označovanou "obědový balíček"), ale že by se nějak extra namáhali, to se říct nedalo. Jeden toast se šunkou a kus chleba s plátkem sýra a kouskem salátu s půlkou rajčete, k tomu půllitr vody a nevábně vyhlížející zbytkové ovoce mne přimělo k tomu, si během snídaně zabalit obídek vlastní (abyste nemysleli, že kradu - nejprve jsem somzřejmě požádala o dovolení) a připravené chleby věnovat K. či podělit místní zvířectvo.

Večeře se oficiálně podávala v rozmezí 19:00-21:30. Ač se jednalo o bohatší nabídku, než v případě oběda, měla jsem vůči ní jednu velmi kritickou připomínku. Naštěstí se netýkala nabídky pokrmů, čehož jsem se bála nejvíc, vzpomínajíc na dovolenou v Řecku s rodiči před patnácti lety, kdy jsme neochutnali ani jednu specialitu - polopenze bohužel znamenala kontinentální kuchyni, a to ještě nijak úchvatnou. Na Krétě naštěstí vždy nabízeli několik teplých hlavních jídel, z nichž alespoň jedno byla ryba (mňam) a alespoň jedno místní kuchyně. Snadno se vám ale mohlo stát, že to nejlepší jste neochutnali, protože na Vás porstě nezbylo. Od půl deváté se většina jídel už nedoplňovala (zejména ta dobrá) a ze dvou pultů se jeden uzavřel, čili pokud jste chtěli ochutnat ze všeho, museli jste přijít nejpozději v osm a pokrmy si ke stolu raději nanosit všechny - já začínala dezertem. Zmíněný postup ze strany hotelu považuji za dost neseriózní a poněkud zlodějský. Oproti tomu mi vůbec nevadilo, že zeleninové saláty jsou míchané ze surovin zbylých z předchozího jídla (přece se to nebude vyhazovat) a že ze tří dezertů byl vždy dostupný jeden a ten samý koláč, pouze s jinou polevou. Naštěstí ho vždy doprovázely i jiné dezerty, jejichž nabídka byla omezená, takže to chtělo neustále sledovat, co je zrovna na tácu, a rychle přiběhnout, přišlo-li něco nového. Baklavu, jehněčí, moussaku a podobné dobrůtky jsme bohužel měli pouze jednou za celý pobyt, což jen potvrdilo můj názor, že do Řecka předpaltit nanejvýš snídani; pro gastronomické zážitky se rozhodně vyplatí najít si tavernu. Čeští turisté naštěstí řeckou kuchyni moc neocenili, takže ryba a zelenina - zejména ta dušená - byly zpravidla dostupné vždy, stejně jako celá řada výborných místních předkrmů.

Co byla naprostá katastrofa, byly nápoje. Jediné, v čem jsem spatřovala výhodu "all inclusive", bylo odpadávání nutnosti chodit nakupovat lahve balené vody. Jak jsem záhy zjistila, této nezbytnosti jsem se nezbavila ani tentokrát. Snídaně ještě šla, i když deckové hrnečky znamenaly chodit si 5x pro nový čaj (bohužel Řekové o existenci citronu coby suroviny do čaje neměli ponětí, takže můj ranní černý byl nahrazen mátovým z pytlíku). PO skončení snídaní bylo možné nápoje čerpat na baru u bazénu, ale až od 11:00. Dva otrávení barmani a neustálá fronta (vzhledem k poprázdninovému termínu ještě poměrně krátká) dokázaly člověku čerpání nápojů slušně znepříjemnit. Navíc se čepovalo jen do malých skleniček a hezky po jedné. Co mne ale nejvíc naprdlo, byla zjevná nechuť barmanů nalévat mi obyčejnou vodu, kterou navíc lili z kanystru, a ne z lahve, takže pochybuji, že byla balená (taky že jsem párkrát měla pěknou sr...). Po jednom dni takovéto "služby", při níž se člověk cítil trapně, že barmany obtěžuje, jsem rezignovala a začala pro vodu chodit do obchodu. Přínos "all inclusive" co do nápojů se rovnal nule (no dobře, možná 0,1, když vezmu v úvahu, že voda k obědu a k večeři byla v ceně, zato ale neustále docházely čisté sklenice).

Co jsme ovšem s K. absolutně nechápali, byli čeští turisté (o jiné národnosti se nejednalo), kteří po příletu zasedli k onomu baru a týden dovolené proseděli na stoličce se sklenicí v ruce. Chápete, že někdo jede k moři, aby nakonec nevytáhl z hotelového komplexu ani patu, o vykoupání se alespoň v bazénu nemluvě? To mohl jít doma za roh do hospody taky a ušetřil by minimálně za letenku. Nicméně, kdybych měla shrnout chování většiny českých hostů, stačila by dvě slova: No comment...

11.9.2011 - návrat uplakané dcery

1. listopadu 2011 v 20:00 | dadulka |  Kréta 2011
No, a je to tady. Den, jehož příchod jsem si do poslední chvíle odmítala připustit, nastal, a jako vždy dříve, než by se komukoliv z nás líbilo (soudím i podle hajter, které byly rády, že ode mne mají pokoj). Ráno jsem opět vstala brzy, abych si naposledy vychutnala dlouhou procházku po břehu moře a pokochala se východem slunce. Poslední snídaně se nesla v duchu "sněz, co se do tebe vejde" - pravý řecký jogurt a med, výborné džemy a sušené ovoce, ještě teplý chléb, sýry a koláče a na závěr jedno velké Kataifi. Měla jsem co dělat, abych se dovalila na pokoj, byť pouze pro kufry. S hotelem jsme se rozloučili hned po snídani, neboť odlet byl plánován již kolem poledne. Sbohem, týdenní domove!

Odlet se samozřejmě posunul (jak jinak) a čekání v narvané letištní hale nebyl žádný med. Nezažila jsem tak přeplněné letiště, jako bylo to na Krétě - ten den odlétaly tisíce lidí. Navíc nám bez mrknutí oka či hlášky v amplionech změnili i odletovou bránu, což jsme s K. zjistili na poslední chvíli. Usazeni v letadle jsme se každý ponořili do svých myšlenek a já, naprosto rozhozená skutečnosti, jsem v polovině letu začala nenápadně utírat slzy do kapseníku. Rychlost, s jakou došlo k návratu do nechutné Prahy, jsem vydýchávala po celý zbytek dne. Tělo se sice vrátilo, ale duše zůstala na Krétě. Doma už jsem bulila naprosto nepokrytě, až se mamka vylekala, že se něco stalo. Ten šok, kdy se ráno couráte ve vlnách a odpoledne nasáváte smog, byl hold moc "šoking".

Aby to loučení nebylo tak smutné, pobavte se pohledem na krétskou faunu, která nás obklopovala po celý den.

1) Ranní spolustolovník

2) Dopolední souputník

3) Polední vyhřívání se

4) Odpolední plavci

5) Večer na procházce

6) Noční barový povaleč