Prosinec 2011

Lidi, nejste na stadionu!

23. prosince 2011 v 7:36 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Oproti loňskému roku, kdy jsem chodila do práce před svátky i mezi nimi, si letos užívám zaslouženého odpočinku a vánoční atmosféry naplno, neboť mám od středy dovolenou. Dopoledne si užívám koníků (a sněhu, který se kousek za Prahu najít dá) a odpoledne či večer následuje další zajímavý program. Ve středu to byl výborný oběd a nakupování s mamkou a včera večer jsme byly v Národním divadle, na představení, o němž mamka několit let bájila a na které se mi konečně podařilo sehnat lístky. Řeč je o světoznámém baletu "Louskáček" Petra Iljiče Čajkovského. Hudbu znám nazpaměť, ale byla jsem moc zvědavá na choreografii. Národní divadlo nezklamalo: nádherná výprava dokonale vykreslila tu pravou vánoční atmosféru - ozdoby, kulisy, kostýmy, dokonmce i poleutjící sníh, to vše působilo až moc věrohodně. Možná i z tohoto důvodu představovalo jedinou vadu na kráse publikum které, okouzleno ledovou atmosférou a nemajíce už klasické společenské znalosti, zapomnělo, že nesedí na stadionu a nesleduje krasobruslení. Neustálý potlesk se po chvíli stal velmi rušivým. Je hezké, že lidé oceňují výkony tanečníků, ale skutečně není potřeba tleskat po každé zvedačce, což znamená s kadencí 30 sekund každou minutu. Člověk pak totiž nemá nic ani z hudby ani z vystoupení. Já i mamka jsme po pár takových aplausech byly pěkně znechucené. Jako by nestačil potlesk po každé dílčí skladbě! Ve společenském vychování máme tedy pěkné mezery... a to raději ani nebudu komentovat, co měli někteří jedinci na sobě - takové bych nejraději do divadla vůbec nepustila. I přes tyto drobné nedostatky to byl nádherný večer, který vykouzlil úsměv na rtech a nádhernou vánoční atmosféru v duši.

Po roce půlrok

18. prosince 2011 v 8:50 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Původně jsem zvažovala pojmenovat tento článek "Soumrak blogu", ale tak daleko to naštěstí zatím nedošlo. Ne že by mne blog už nebavil, pouze času k psaní článků se mi zoufale nedostává. V prosinci jakoby se všichni ve firmě zbláznili - potřebují utratit letošní rozpočty, takže chtějí všechno okamžitě (nejlépe ještě včera). Po devíti hodinách u PC v práci nemám nejmenší chuť zapínat počítač ještě doma. Múza mne nakonec dohonila: poslední dva týdny potřeba dostat ze sebe alespoň střípek myšlenek neustále stoupala. A protože dnes jedu za koníky výjimečně později než obvykle, přichází na řadu první z plánované série článků ze života pracujícího.

Ti, co mne znají osobně, vědí, že jsem se letošní podzim dostala do nepříjemné situace. Práce se na mne navalilo tolik, že jsem ji sotva stíhala, ale mouje motivace začala jít ke dnu. Důvod byl prsotý - uzavřela jsem juniorský kontrakt v trvání jednoho roku, který se pomalu nachyloval. Od října jsem žila v nepříjemném očekávání velmi nejsitých věcí budoucích. V listopadu bylo rozhodnuto, že naše oddělení bude mít od příštího roku o osobu méně. Jako nejjednodušší řešení se logicky zdálo "propustit" poslední příchozí, která navíc jako jediná má smlouvu na dobu arčitou, takže se jí lze celkem bezbolestně zbavit. Jaké tedy bylo mé překvapení, když mi šéf řekl, že zkandidáti na "vyhazov" jsme hned tři a bude si muset jednoho vybrat, což - světe, div se - já nejsem. Celý listopad jsem tak prožila v nepříjemné nejistotě, aby na konci měsíce téměř ze dne na den odešel kolega (respektive byl odejit). Úleva však nenastala - odchod kolegy byl jedna věc, ale nová pracovní smlouva věc druhá, a právě tato vidina byla stejně vzdálená jako na začátku.

Začátek prosince už byl kritický. Práce neubývalo, naopak, a to i přesto, že jsem stále nevěděla, zdali se po Vánocích budu mít kam vracet. Šéfovo ujišťování, jak moc mne v týmu chce, se bez papírové podložky nedalo považovat za bernou minci. I začala jsem se smiřovat s nevyhnutelným (vidina pokladny v supermarketu se stala noční můrou). Nechala jsem si podepsat dovolenou na Vánoce a pokusila se ukončit alespoň ty hlavní projekty...

Před týdnem přišel šéf s řešením. Pracovní smlouvu na dobu neurčitou mi sice nenabídnou, zato ale dostanu další juniorskou smlouvu na dobu určitou v délce trvání 6 měsíců! To znamená do konce června. Potom prý už URČITĚ dojde k uzavření standardní pracovní smlouvy. Nějak jsem nedokázala dát najevo patřičné nadšení, ač jsem tuto smlouvu mohla ihned podepsat. Na jednu stranu se po mně chce výkon, už mám naplánovanou práci na leden včetně služební cesty do Německa, o velkých akcích v dubnu a kvetnu nemluvě, na druhou stranu mne k výkonu (často nad rámec běžných povinností) zaměstnavatelé zrovna nemotivují. Naštěstí (pro ně) mne má práce opravdu baví a má i některé jiné výhody (plat mezi ně nepatří, zato poloha firmy ano), takže jsem se rozhodla o předvánoční klid v duši a smlouvu nakonec podepsala. Na jaře se hold kolotoč, nesoucí pracovní označení "moje růžová budoucnost", rozběhne nanovo...