Leden 2012

Co mne naučil šéf

31. ledna 2012 v 18:00 | dadulka |  Pracovní úspěchy a prohry
- brát kritiku jako svérázný způsob výuky
- dívat se na design jeho očima
- nebrat věci zbytečně příliš vážně
- myslet si své a nevysilovat se mluvením
- snažit se vždy mít papíry v pořádku

Od nadřízených se lze naučit různé věci. Ideální případ je podle mne ten, kdy si můžete říct: "Chtěl bych být jako on". Jak víme, realita mívá do ideálu daleko, a proto se mnohdy objeví i myšlenka "doufám, že takto se já chovat nikdy nebudu". A protože většina z nás je složená z různých odstínů šedé, mnohdy se tyto prvky prolínají.

Mám za sebou opravdu velmi špatný týden a ani ten nový nezačal nejlépe. Napadá mne souvislost s pohádkou "Peklo s princeznou", upravená na "Peklo s principálem", až na to, že v mém případě se nejedná o pohádku, natož se šťastným koncem. Proto jsem se rozhodla odreagovat článkem vzpomínmajícím na ty nejzajímavější výroky a názory mého principála. Třeba se za několik let při čtení tohoto článku i zasměju.

Šéf je člověk jako každý jiný. Má tedy jak své kladné stránky, tak i ty záporné. Podřízení jsou přirozeně více vnímaví vůči těm negativním, avšak já se snažím najít i to pozitivní. Například poděkování za každou dobře odvedenou práci. I cholerická povaha není na škodu, zvyknete-li si být dostatečně splachovací. Alespoň víte, na čem jste. Lepší než kamenná maska je pro mne čertík z krabičky, který vyletí, chvilku se šíleně kývá sem a tam, ale za pár minut je klid. Hlavní důraz však kladu na schopnosti a inteligenci. Pokud šéf umí používat mozek a tudíž Vás může i mnohé naučit, hned se pracuje lépe, zejména jsou-li pokroky hmatatelné.

Z těch méně příjemných vlastností musím na prvním místě uvést určitou... jak to nazvat... bordeliózou v kombinaci se sklerózou. Možná se zde projevují francouzské kořeny, ovšem principál, který si nic nepamatuje, má občas kolem sebe pěkný cirkus. Ilustrativním příkladem je odevzdávání jakéhokoliv psaného dokumentu (prezentace, směrnice), kde jsou mi opraveny - rozumněj přepsány - nějaké věty, a druhý den jsou tyto samé věty zkritizovány a vyškrtány s poznámkami, jak jsem to proboha mohla napsat.

Už se cítím lépe a proto se přiblížíme k závěru, jímž je pět top výroků mého šéfa, které nechci nechat upadnout v zapomnění. Bohužel jsem si je nezaznamenávala doslova, uvádím tedy parafráze, nicméně smysl se nezměnil.

5) "Bez mé podpory vás ostatní nebudou brát vážně." (po roce ve firmě)

4) "Tak na tu firemní akci jděte, jestli se chcete najíst."

3) "Jste tu jen lepší stážistka." (pochvala po loňských MID)

2) "Když se budete chovat takhle, nebudete mít žádné kamarády."

1) "Ano, splnila jste úkol dle mého zadání, ale mohlo vám dojít, že takhle je to špatně. Předělat!" (výrok vystihující vše)

představujeme: JURÁŠ

10. ledna 2012 v 20:00 | dadulka |  Království za koně
Jojo, Jurášek... V každé stáji najdete nějakého. Slavné jméno šikovného koníka z pohádky Tři oříšky pro Popelku zná snad každý. Náš doltonský Jurášek je koník neméně roztomilý, pro svůj milý výraz, klidnou povahu a bezedný žaludek oblíbený zejména u dětí. Dnes už starší koník slouží přes léto jako vozítko pro děti a přes zimu jako vozítko pro mne. Zlá teta ovšem nelení a po Jurášovi chce i nějakou práci, takže občas dochází k drobným neshodám, zejména zpočátku, než se Jurášek po ospalém létě smíří s realitou. na druhou stranu je koník více než rád, že se taky občas pořádně proběhně, což dává najevo rozpustilými figurami se zadními ve vzduchu (zejména na jednu mám velmi bolestivou vzpomínku, díky níž jsem pochopila, co pro muže znamená dobře mířená trefa mezi nohy) či snahou o závody, jedeme-li ve dvou. Povětšinou to však bývá velmi příjemné a pohodlné svezení, zejména bez sedla. Jurášův měkký, široký hřbet je k tomuto účelu jako dělaný, takže této možnosti ráda využívám zejména přes zimu - tak krásně to hřeje! Jeden sice může mít po delší době problém vrátit kyčle do správné polohy, ale moje nohy už dávno nabyly praktického vzhledu do "O" :o)

Nezbývá než Juráškovi popřát mnoho dalších hezkých let, přeci jen už není nejmladší a opotřebované klouby se občas ozvou, jako teď před Vánoci (koník není hloupý a správně vytušil, že dovolená v mém případě znamená více času na ježdění, takže neváhal nastoupit nemocenskou).


Vánoce a Silvestr 2011

2. ledna 2012 v 20:11 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Vánoce - mé nejmilejší období v roce. Letos sice komplikované složitou pracovní situací, ale i tak jsem si vše užívala naplno. Začalo to hned zkraje prosince tažením za vánočními dárky, jedním z mála okamžiků, kdy mne opravdu baví nakupovat, který byl umocněn skutečností, že poprvé ve svém životě jsem mohla nakoupit dárky podle chuti, bez Damoklova meče v podobě velmi omezeného rozpočtu nad hlavou. Bohužel v obchodech nepanovala téměř žádná vánoční atmosféra ve srovnání s lety minulými...

Rovněž se mi tentokráte podařilo vychutnat si v klidu i období těsně před Vánoci, neboť jsem 21.12. zahájila dovolenou. S koncem roku nervozita neustále vzrůstala, takže zůstat v práci byť o jeden den déle, asi mi přeskočí. Takto jsme si s mamkou mohly vychutnat skutečnou pohodu. Zašly jsme do naší oblíbené restaurace, vyrazily jsme se nakupovat, potěšily se návštěvou Národního divadla. Mamka v klidu stihla všechny přípravy a já několik nákupů na poslední chvíli - řeknu vám, že tak vykoupené Tesco, jako bylo den před Štědrým dnem, jsem ještě neviděla (bohužel to mělo za následek, že jsem se musela stavovat v obchodě i na Štědrý den cestou od koně).

No a pak už nastal ten dlouho očekávaný den. Plný radosti, plného bříška, pohody, pohádek a dárků. V podobně příjemném duchu probíhaly i oba svátky vánoční a pak už mi zbyly jen oči pro pláč. Vánoce, na které se měsíc chystám a těším jak malá, utíkají rok od roku rychleji. Od úterka do pátku jsem si každý den říkala, jak by to bylo skvělé, kdyby šel čas posunout o týden zpátky. Bohužel na toto je i Ježíšek krátký.

Naštěstí jsem měla celý týden dovolenou, stejně jako téměř celá firma - od práce nás odrazují sami zaměstnavatelé, protože se v budově pouze temperuje. Má dovolená znamenala více práce pro koníky, které se vyhnul náhle kulhavší Juráš. Na druhou stranu, ne každý tráví Vánoce s herkami (zde výmluvně poslouží reakce kamaráda na můj způsob trávení dovolené koňmo: "To už je diagnóza.") a navíc jsem je poctivě střídala; dokonce měly všechny jeden den úplného volna, kdy já vyjela do města vyměnit jeden dárek a navštívit nejprve knihovnu a poté mamku v práci, kde jsem se dozvědělas, že od ledna je ze mne jediný živitel rodiny, neb mamce smlouvu na další rok nedali, takže od ledna bydlím s důchodcem na plný úvazek. Cestou z mamčiny práce jsme objevily zbrusu novou kavárnu kousek od nás, kterou jsme hned vyzkoušely a oslavily tak konec jedné pracovní éry.

Týden ve znamení koní, návštěv, ochutnávek cukroví a koukání na pohádky utekl jako voda a nastal Silvestr, den, kdy už i já jsem smířená s koncem Vánoc. Letos, stejně jako loni (bráno z pohledu roku 2011) mi "hrozilo" zůstat doma. Nijak zvlášť konec roku neprožívám, na davové oslavy, alkohol a rachejtle si nepotrpím, nicméně strávit večer v oposteli sknihou se mi nechtělo, takže jsem se opět nakvartýrovala ke kamarádce a trávila ho v duchu rodinném. A že jsem měla co dělat všechna ta kvanta dobrůtek strávit. Kolem jedenácté jsem se vracela domů autem, takže alkohol nepřicházel v úvahu, zatímco pořádnému přecpání nebránilo nic. Kolem desáté jsme všichni (já, Monča, její maminka a prarodiče) posedávali v obýváku, koukali na telku a snažili neusnout. Asi to takhle na dálku zní jako pěkná nuda, ale já byla po celém dni na koni zralá tal leda na to kanape. Velmi mne pobavilo konstatování Moniky "a takhle já žiju, v domově důchodců". Je fakt, že jeden mladý člověk bydlící s třemi důchodci asi není ukázkový rodinný život. To já jsem na tom lépe - na krku mám důchodce pouze dva.

O půlnoci jsem si už připila s doma s mamkou. Na Nový rok jsem byla domluvená s kamarádem na společné vyjížďce koňmo, nicméně ne každý se v 7:30 ráno vzbudí odpočatý a střízlivý, tekže mne SMS ve tvaru "nedorazím" zas tak nepřekvapila. Vystřelila jsem z postele s odhodláním vzít ven obě herky (ano, ano, jak na ...), aby mi tak aspoň trochu vytrávilo na tradiční novoroční oběd a hlavně na tác cukroví pro čtyřčlennou rodinu, který jsem dvě hodiny konzumovala k večeři. Televize mne příjemně překvapila oblíbenou pohádkou, jež mne alespoň na chvíli odvedla od postupného uvědomování si tvrdé reality - dovolená za mnou a hromada práce přede mnou. Samozřejmě jsem ráda, že se mám v lednu kam vracet, na druhou stranu ale musím přiznat, že se mi dneska do práce vůbec nechtělo, avšak přežila jsem. A to ještě nevíte, že zítra ráno jdu k zubaři...