Duben 2012

Amerika slaví úspěch

30. dubna 2012 v 9:30 | dadulka |  Pracovní úspěchy a prohry
Není to tak dlouho (cca tři články zpět), co jsem na blogu psala o mé práci pro americký projekt. Práce to byla sice náročná, ale zajímavá, a jsem moc ráda, že jsem k ní byla přizvána, ač se mé velké přání - pracovně do USA vycestovat - nenaplnilo.

Po oznámení v médiích již není tajemstvím, že MITAS a.s. otevřel továrnu v Charles City, proto si myslím, že i já mohu vynést "informace na trh". Slavnostní zahájení výroby v iowské továrně se odehrálo ve čtvrtek 26. dubna, za přítomnotsi guvernéra, starosty a dalších významných zastupitelů města, nejvyššího vedení naší firmy s pány majiteli na prvním místě, a stovky dalších pozvaných osob, zejména obchodních partnerů.

Celá věc se odehrávala mezi desátou a dvanáctou hodinou, v obvyklé plné parádě s projevy, přestřiháváním pásky, prohlídkou továrny, tiskovou konferencí a bufetem. Odpoledne následoval klavírní koncert Slávky Pěchočové v blízkém metodistickém kostele. Večer ještě prohlídky továrny pro veřejnost a bylo hotovo. Hlavní strůjce celé akce, kolega sedící naproti mně, který den před akcí komunikoval už pouze v holých větách a na e-maily odpovídal v půl třetí ráno, mi po akci nadšeně telefonoval - nádhera slyšet po týdnu jásavý, odpočinutý a pohodový hlas. Zatím to vypadá na obrovský úspěch, tak doufám, že stejně dobře, jako se začalo, se bude i pokračovat. Výtečně to vystihl pan majitel, který svůj projev ukončil slovy: "Můžete si být jisti, že naše pneumatiky jsou daleko lepší, než má angličtina."

Soukromá dramata 25.4.2012

26. dubna 2012 v 23:10 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
O existenci pořadu "Soukromá dramata" jsem až do dnešního dne neměla tušení. Bohužel musím dodat: Naštěstí. Ráda bych i nadále žila v blažené nevědomosti. Po dnešku je tomu však jinak. Shlédnutí včerejšího dílu, konkrétně pouze jedné z několika reportáží, mne nejen šokovalo, ale i přesvědčilo o tom, co může s člověkem udělat deset minut televizního vysílání, a rozhodně se nejedná o žádný lesk a slávu. Píši zde o případu MUDr. Lenky Č. a jejím údajném "terorizování" ubohého starého důchodce, kterého chce vystěhovat z vejminku a na stará kolena z bezmocného dědečka udělat bezdomovce. Že se nejedná o dobroděje, který pro Lenku zadarmo dře na domě a zahradě a na oplátku za svou pomoc mu je odpojena elektřina, je myslím jasné všem, kteří Lenku znají. Strýček bývalého majitele domu, který Lenka koupila, se ihned po podpisu kupní smlouvy změnil v dědka ochmelku, válejícího se na zahradě a vykřikujícího vulgarity a oplzlé narážky na každou návštěvu (a bůhví, na koho ještě). Bohužel reportéři a potažmo celá televize Prima se v první řadě honí za senzací, ne za fakty. V těchto a pododbných pořadech je vždy jasně určena strana hodná a trpící, oproti níž stojí strana zlá a škodící. Kdo je doopravdy kdo, to už je věc jiná... Divák má na věc jasný názor, a tím to končí. Co se děje dál a jaké dozvuky může takováto reportáž mít, ví jen okolí postižené osoby.

Lenku znám již několik let. Rok jí jezdím koníka, na kterého ona sama bohužel nemá čas. Vím, že to v životě neměla jednoduché - již má za sebou několik krizových období - a její zdraví také nepatří zrovna mezi nejpevnější. Následky, jaké odvysílání reportáže zanechalo a ještě zanechá nejen na Lence, ale i na jejím okolí, tvůrci reportáže zcela opomíjejí, koho to taky zajímá, že. Hlavně, že strýček bude moci popíjet nejen na vejminku, ale i v Lenčině domě. Lenka, která sama vychovává dospívající dceru, se po odvysílání reportáže totálně zhroutila a musela být hospitalizována. Milému strýčkovi a jeho rodině gratulujeme - podařilo se jim zamést s nepřítelem! Lence tudíž vřele doporučuji podat trestní oznámení jak na bývalé majitele domu, tak i na televizi Prima. Kauza, která se podepíše nejen na Lenčnině zdraví, které jí už nikdo nevrátí, ale také na její profesní dráze ("no jo, to je ta doktorka z tý televize, co chudáka starého pána vyhodila na ulici, mrcha jedna") a soukromém životě, by podle mne měla mít jiný konec, než zmiňují reportéři.

Pořad "Soukromá dramata" můžete shlédnout zde: http://play.iprima.cz/all/all/6550 (reportáž je zařazena jako poslední).

Na závěr prosím všechny mé čtenáře, kteří Lenku znají a chtějí ji podpořit, o komentář. Možná je to z mé strany nevhodná žádost, ale nikdy nevíte, kdy se pár povzbudivých řádků bude hodit i Vám...

Můj vysvlečenej deník

19. dubna 2012 v 21:00 | dadulka |  Dadulka knihomol
Dadulka, před Velikonocemi vydeptaná z práce na zatím nejvyšší možnou míru, v knihovně sáhla po pro ni zcela netypické, velmi odpočinkové literatuře. Kniha se svítivě růžovým přebalem, za který by se jeden v tramvaji pomalu styděl, mne zaujala nejprve názvem, neboť jsem několikrát míjela plakáty vábící kolemjdoucí na stejnojmenný film. Poté mne velmi zaujalo, že jde o dílo české autorky, napsané již během jejího středoškolského studia. Kolikrát já jsem snila o tom, že také něco napíšu! Knihu jse si tedy půjčila a začetla se do ní hned cestou domů. V četbě jsem pokračovala ještě ten samý den v posteli a jen vědomí toho, že na sobotní tři koníky budu potřebovat energii, mne donutilo v půlce knihu zavřít a zhasnout lampičku.

Fakt doporučuju. Zápisky ze života soudobé mládeže, při jejichž čtení jsem si často připadala tak stará a nemoderní; navíc asociální více, než obvykle. Dokonce zvažuji i shlédnutí filmu, což je u mne něco zcela ojedinělého, protože na filmy točené podle knih, které jsem přečetla, koukám jen velmi výjimečně, neboť jsem téměř vždy byla zklamaná (vybavuje se mi např. "Jméno růže", okolím vysoce ceněný film, který mne nenadchl, a našly by se i jiné). Z tohoto důvodu jsem se rozhodla nidky si nepřečíst Pána prstenů - film se mi natolik líbí, že si nechci kazit dojem.

Ale zpět k deníku. Obvykle mi moc nevyhovují knihy psané "nespisovným" jazykem, ale k Deníku to zkrátka patří a těžko by mohl být napsán jinak. I růžový přebal má své opodstatnění, stejně tak i obrázky, které se mi sice moc nelíbily, ale na druhou stranu - kdy člověk dostane do rukou knihu s obrázky? Co mne opravdu zaujalo, byly autorčiny vzpomínky na pobyt na psychiatrickém oddělení. Vzhledem k tomu, že občas uvažuji, že se tam jednou přestěhuji, i když na jiné oddělení, hodí se každá informace. Musela to být trpká a náročná zkušenost, jak je z Deníku jasně patrné, ale na druhou stranu takový zážitek člověka v mnohém obohatí.

Ukázku tentokrát uvádět nebudu. Nebylo by jednoduché vybrat jeden krátký reprezentativní úryvek. Chcete-li se pobavit, odreagovat a zároveň vstřebat i sem tam zajímavou myšlenku, rozhodně doporučuji k přečtení. Autorkou je Johana Rubínová (www.johanarubinova.cz); kniha vyšla v nakladatelství Daranus v roce 2008.