Červen 2012

Červenošedá párty III.

29. června 2012 v 23:00 | dadulka |  Pracovní úspěchy a prohry
Po párty následoval "pouze" půldenní program. Ranní vstávání nebylo snadné, ale dokázala jsem se na snídani dostat ještě před půl osmou, abych měla aspoň hodinku čas se probrat (za vydatné pomoci mé čajové drogy) a a v klidu pořádně najíst. Jak jsem tak procházela jídelnou, potkávalůa jsem některé z hostů, často s červenýma očima, někteří měli i zarudlé tváře. Kolem půl deváté jsem valila na pokoj zabalit kufr a také strávit patnáct minut na toaletě, kde jsem ze sebe naštěstí vyhodila část obžerství z předchozího dne, takže se mi podařilo břicho zapnout do kalhot.

V devět hodin jsem začali organizovat složitý odjezd hostů pěti autobzsy na dopolední program. Část jela na prohlídku výroby a část se rozhodla pro prohlídku města. Někteří si brali kufr s sebou, aby pak pokračovali rovnou na letiště, jiní se vraceli do hotelu. Samozřejmě, že kufry se musely rozmístit do více autobusů, přičemž ne každý jel ve stejném autobuse, jako jeho kufr... no byl to pěkný bordel. Kupodivu první kompletní sestava byli Italové, kteří i s kufry jako jediní odjížděli po čtvrt na deset. Zbytek dřív jak v půl desáté neodjel. Já měla na starosti skupinku Francouzů - to je trest, když jste široko daleko jediná francouzsky hovořící osoba - a jela s nimi na prohlídku výroby, kterou jsem měla i komentovat. Naštěstí se mnou šel odborně zdatný kolega, který mi doslova zachránil zadek. Já fakt nemám odbornost ani orientaci na to, provázet někoho po fabrice, natož abych vysvětlovala, jak a kde se co vyrábí. Nicméně prohlídka i přes mou naprstou nekompetentost dopadla dobře a kome půl dvanácté jsem již skupinku odváděla na závěrečný oběd do Kolkovny v Celnici, kde se postopně sešly všichni hosté. Jídlo bylo mňam, moučník jsem si 2x přidala, takže kalhoty se opět nějak srazily. Po obědě část hostů odjela na letiště, část vyrazila do města a část jsme odvezli autobzsem do hotelu. S kolegou jsem se se všemi pěkně rozloučili, kolem třetí hodiny naložili auto a vydali se do kanceláře, zpět k běžnému, šedému životu za pracovním stolem, už beze stopy po rozjasňující červené barvě. Tedy aspoň do dalšího ročníku šedočervené párty...

Červenošedá párty II.

21. června 2012 v 22:00 | dadulka |  Pracovní úspěchy a prohry
Do rozlehlé haly hotelové recepce jsem za nás pořadatele sice dorazila jako první, nicméně hostů už tu bylo požehnaně. 150 lidí jen tak někam neschováte. Ještě větší chaos nastal ve chvíli, kdy jsme s kolegou začali rozdávat VIP náramky pro vstup na párty. Fronty a tlačenice, jaké znám z vyprávění rodičů, když za jejich mladých let přivezli banány. Odvoz 4 velkými autobusy byl naplánován na rozmezí 18:00-18:15. Kolega a tři autobusy odjely na čas a já s posledním busem čekala na opozdilce. V 18:20 jsem odpískala odjezud s tím, že kdo nedorazil, má smůlu, a samozřejmě se takoví našli. Velmi nás potěšil jeden host, který volal našemu šéfovi a stěžoval si, že jsme mu ujeli, ač byl 3x upozorněn, že odjezd není v 18:30, jak se nám neustále snažil vnutit, ale nejpozději v 18:15. Když mu bylo toto při jeho stížnosti připomenuto, ublíženě zareagoval slovy: "Ale já tam přece byl už v 18:25!"

Příchod do Sovových mlýnů, kde se večírek konal, mne při pohledu na hlučný, mačkající se dav, poměrně vyděsil. Naštěstí se během večera hosté rozlezli do různých místností, takže nakonec bylo všude celkem dýchatelno. Na úvod jsem do sebe kopla welcome drink, omrkla, kde jsou záchody, zajásala při pohledu na ovocné špízy a čokoládovou fontánu, a pak už jen korzovala a snažila bavit sebe i hosty. Program začal kolem osmé hodiny koncertem vynikající klavíristky Slávky Pěchočové, která k mé velké radosti zahrála Dvořákovu Humoresku, několik skladeb od Gershwina a na závěr Ježkův úžasný Bugatti Step. Není divu, že následující vystoupení na mne působilo jako ledová sprcha. Na pódium totiž nastoupilo houslové duo "Femme2fatale", tj. dvě štíhlé blondýny, hrající na housle do moderní hudby. V tomto případě se opravdu nejednalo o zážitek povznášející duši, ale spíše o " hudební pornografii", zaměřenou navenek, nicméně to lze chápat v případě, že Vašimi hosty jsou z 90% muži, kterým jde o dobré pokoukání, ne o hezký poslech.

No a pak to začalo. Vínečko, žranice, volná zábava. V rámci večera bylo možné navštívit výstavu Kupkových obrazů v prvním patře, což jsem si nemohla nechat ujít. Ač modernímu umění zrovna nefandím, s úžasem jsem zjistila, jak nádherná díla to jsou. Jak jsem se dozvěděla, Kupka tvořil v době, kdy moderní umění bylo ještě v plenkách, takže se pro své abstraktní obrazy inspiroval realitou, a skutečně to je v jeho dílech vidět. Vše má myšlenku, za vším si lze něco představit, na rozdíl od dnešních nesmyslných spatlanin čehokoliv... V deset hodin jsem se nalodila na parník odplula na půlhodinovou vyhlídkovou plavbu po Vltavě. Noční Praha je tááááák krásná!!! Myslím, že jsem se kochala daleko víc než hosté. No a od jedenácti jsem čekala, zda se v jedné z místnotní muzea, kde hrála libá, k tanci vybízející hudba, někdo osmělí vylézt na "parket", neboť jsem se obávala, že začnu-li tančit sama, může to vést k obecnému pohoršení a ohrožení dobrého jména firmy. Naštěstí již otevřeli pult s míchanými nápoji, takže se nakonec pár lidí osmělilo a dalo do pohynu. I zajásala jsem a vrhla se do víru tance, teď už bez obav z kritiky nevhodného hostitelského chování. Z "parketu" jsem průběžně odbíhala k baru nosit drinky kolegovi, který před branou dohlížel na postupné odvozy hostů do hotelu. Kolem půlnoci se osazentstvo smrsklo na polovinu, do jedné vydrželi jen ti odvážní. Kolega se odporoučel už v 0:30 a já dostala za úkol odjet s posledním transferem ve 2:00. Transfer to byl vtipný - za mnou seděli tři pánové, z nichž dva byli opravdu ve velmi dobré náladě (velmi podroušení). Nikdy v životě jsem neslyšela tolik lichotek na můj dokonalý zadek, jako během 15 minut cesty do hotelu. Což o to, tohle ještě šlo, ale otázky na značku mého spodního prádla už byly hodně "na tělo". Pozvání na drink v hotelovém baru jsem úspěšně odmítla, stejně jako odpověď na otázku, jaké mám číslo pokoje, a vydala jsem se k výtahům. Zmáčkla jsem přivolávací knoflík a uslyšela kroky. Za mnou se objevil třetí člen autobusové skupinky, jediný relativně střízlivý. Zděšení na mé tváři bylo výmluvné, takže pán ihned reagoval: "Nebojte se, já jdu spát." Oddechla jsem si a pravila: "V tom případě můžete jet se mnou ve výtahu." Usmál se a na adresu dvou "compadres", které zanechal v baru, pronesl: "Jsou to idioti." Zeptala jsem se, co s nimi má společného. Odpověď: "Já jsem jejich ředitel..."

Po třetí hodině ranní jsem se konečně zahrabala do peřin a pokusila se načerpat alespoň zlomek energie na další den.

Červenošedá párty I.

19. června 2012 v 22:00 | dadulka |  Pracovní úspěchy a prohry
A je vymalováno. No, to vlastně taky, domeček máme jako nový :o) Měla jsem ale na mysli naši velikou firemní akci pro několik set osob, která se odehrála minulý čtvrtek a jejíž přípravu mi po odchodu našeho šéfa předal kolega. Bylo to... velký :o) A i když se jednalo zejména o pracovní povinnosti, dokázala jsem se i dobře pobavit (a ještě lépe najíst).

Čtvrtek byl hektický už od rána. Odjet na hotel a celé dopoledne koordinovat nájezd hostů, to nám dalo zabrat i ve čtyřech lidech. Do toho kolega zajišťoval přípravu prezentace v konferenční místnosti, které jsem se naštěstí neúčastnila (prý jsem nebyla vhodně oblečená... super... příště se obléknu stejně). První vtipný moment nastal, když mi jedna z hostesek oznámila, že dva čekající pánové mají objednaný jen jeden pokoj. Hbitě jsem jim nabídla ještě druhý, načež mi odpověděli, že ten jeden chěli, a jak si myslíte, že dadulka zareagovala? No ano, přesně tak... Narážky na 4%-ní menšinu pánové suše okomentovali slovy: "My jsme bráchové". Já jim však i nadále vnucovala dva pokoje, věrná pravidlu "vyjít zákazníkům vstříc za každou cenu, byť i proti jejich vůli" :o)

Oběd byl výtečný, na pečenou kachýnku s křupavou kůžičkou, která se rozplývala na jazyku včetně kostiček, hned tak nezapomenu, stejně jako Španělé těžko zapomenou na můj maxi talíř s 8 ks dezertů (hold jsem musela ochutnat kousek od každého dortu). Ve 14:10 jsme se s kolegyní vydaly do mého pokoje v 6. patře pro její věci, že si je přestěhuje do svého pokoje v 7. patře. Výtahy občas zdržují, a tak kolegyňka ukázala na únikové shodiště se slovy: "Jedno patro vylezeme". Jaké bylo naše překvapení, když jsme o patro výš zjistily, že na schodišti jsou dveře odemčené jen směrem ven, ale zpět do hotelu se jimi nedá dostat! Jaly jsme se slézat do recepce ve 2. patře v domění, že tam přece odemčeno být musí, když se jedná o nouzové schodiště. Bylo 14:17, když jsme zjistily, že i tam je zamčeno. Volala jsem tedy na recepci, ať nám přijdou otevřít. Telefon zvedla ta nejprostodušší z recepčních, která vůbec nepochopila, na jakém schodišti se nacházíme a řekla mi, že za volá na dispečink, a ti nás už najdou. A tak jsem čekaly... 3 minuty... 5 minut... 7 minut... V osmé minutě se nad námi, ve třetím patře, otevřely dveře. Pozapomněly jsme na zlaté pravidlo "neříkej hop, dokud..." a vyrazily nahoru. Ve dvěřích se objevil zmatený šéf jedné naší pobočky, který se vůbec nedivil, co děláme s kufrem na schodech, a lámanou angličtinou se mne ptal, kde se nachází konferenční místnost. Než jsem mu stihla vystvětlit, že na 3. patře, kde se právě nachází, ale hlavně ať nezavírá dveře, ozvalo se hlasité CVAK a zámek zapadl. Šéf to vůbec nebral na vědomí, mé vysvětlení, že je tu teď zamčený s námi, nepochopil ani na třetí pokus a sám se aktivně vydal hledat konferenční místnost, aniž mu docházelo, že z únikového schodiště není úniku. Naštěstí se do dvou minut otevřely dveře ve 2. patře a objevil se sekuryťák z ABL, který nás eskortoval až před konferenční místnost a odpovídal na mé nejapné otázky.

JÁ: Jak je možné, že jsou dveře na únikovém schodišti zamčené? V garáži jsouz doufám už odemčené! (až do garáží jsme s kolegyní nesestoupily)
ABL: Ne, tam jsou taky zamčené.
JÁ: A jak byste to řešili, kdyby třeba začalo hořet?
ABL: Dveře se automaticky odemknou.
JÁ: A co když při požáru nebude fungovat elektřina?
ABL: Zavoláme servisáky.
JÁ: A to Vám u nouzového schodiště připadá v pořádku?
ABL: Já fakt nechápu, co máte za problém, vždyť jsem vám právě řekl, že by přijeli technici.
JÁ: No, přijde mi to v rozporu s bezpečnostními předpisy, nehledě na to, že než by se ty dveře zprovoznily, tak by mohlo být pro uvězněné osoby pozdě.
ABL: Heleďte, všechno je v pořádku, nevím, co pořád řešíte.

Patricie se proplížila do zasedací místnosti a já si šla sednout k uvítacímu stolečku naproti recepci, kde konečně byla chvíle klidu a my si tak mohli odškrtat v seznamu ubytované hosty. Poté jsem šla obhlédnout coffee-break. Během přestávky dorazil i poslední z řečníků, na jehož stolečku se během první části prezentace skvěla pouze jmenovka. Po přestávce mělo následovat ještě cca 45 minut, o něž se měli podělit dva řečníci, nicméně 60 minut uběhlo jako voda a stále mluvil první, opozdivší se řečník. Hosté, stejně jako my, začali být lehce podráždění a nervózní. Hosté byli unaveni a my museli místnost po konferenci sklidit, na což nám razantně ubylo času, neb jsme se stále nevzdávali myšlenky na sprchu a nezbytné převlečení před večerní akcí. Úklid jsme nakonec stihli a půl hodiny před odjezdem na párty jsem přes recepci valila k výtahu. Špatná volba, neb na recepci mne odchytil kolega, který chtěl na další den zařídit extra taxi do fabriky, a po něm dva Italové, kteří se nutně potřebovali z poloviny party ulejt na fotbal a otravovali mne, ať jim zařídím pozdní příchod. Na pokoj jsem doběhla v 17:40 s vědomím, že vypadnout musím nejpozději v 17:55. Stihla jsem rychlou sprchu, rychlé vyčištění zubů, rychlé dokreslení obličeje, rychlou změnu outfitu a rychlé postříkání voňavkou. Hřeben jsem si naštěstí zapomněla, takže jsem ušetřila 30 sekund a mohla běžet zpět do haly organizovat ten velký odjezd.