Červenošedá párty I.

19. června 2012 v 22:00 | dadulka |  Pracovní úspěchy a prohry
A je vymalováno. No, to vlastně taky, domeček máme jako nový :o) Měla jsem ale na mysli naši velikou firemní akci pro několik set osob, která se odehrála minulý čtvrtek a jejíž přípravu mi po odchodu našeho šéfa předal kolega. Bylo to... velký :o) A i když se jednalo zejména o pracovní povinnosti, dokázala jsem se i dobře pobavit (a ještě lépe najíst).

Čtvrtek byl hektický už od rána. Odjet na hotel a celé dopoledne koordinovat nájezd hostů, to nám dalo zabrat i ve čtyřech lidech. Do toho kolega zajišťoval přípravu prezentace v konferenční místnosti, které jsem se naštěstí neúčastnila (prý jsem nebyla vhodně oblečená... super... příště se obléknu stejně). První vtipný moment nastal, když mi jedna z hostesek oznámila, že dva čekající pánové mají objednaný jen jeden pokoj. Hbitě jsem jim nabídla ještě druhý, načež mi odpověděli, že ten jeden chěli, a jak si myslíte, že dadulka zareagovala? No ano, přesně tak... Narážky na 4%-ní menšinu pánové suše okomentovali slovy: "My jsme bráchové". Já jim však i nadále vnucovala dva pokoje, věrná pravidlu "vyjít zákazníkům vstříc za každou cenu, byť i proti jejich vůli" :o)

Oběd byl výtečný, na pečenou kachýnku s křupavou kůžičkou, která se rozplývala na jazyku včetně kostiček, hned tak nezapomenu, stejně jako Španělé těžko zapomenou na můj maxi talíř s 8 ks dezertů (hold jsem musela ochutnat kousek od každého dortu). Ve 14:10 jsme se s kolegyní vydaly do mého pokoje v 6. patře pro její věci, že si je přestěhuje do svého pokoje v 7. patře. Výtahy občas zdržují, a tak kolegyňka ukázala na únikové shodiště se slovy: "Jedno patro vylezeme". Jaké bylo naše překvapení, když jsme o patro výš zjistily, že na schodišti jsou dveře odemčené jen směrem ven, ale zpět do hotelu se jimi nedá dostat! Jaly jsme se slézat do recepce ve 2. patře v domění, že tam přece odemčeno být musí, když se jedná o nouzové schodiště. Bylo 14:17, když jsme zjistily, že i tam je zamčeno. Volala jsem tedy na recepci, ať nám přijdou otevřít. Telefon zvedla ta nejprostodušší z recepčních, která vůbec nepochopila, na jakém schodišti se nacházíme a řekla mi, že za volá na dispečink, a ti nás už najdou. A tak jsem čekaly... 3 minuty... 5 minut... 7 minut... V osmé minutě se nad námi, ve třetím patře, otevřely dveře. Pozapomněly jsme na zlaté pravidlo "neříkej hop, dokud..." a vyrazily nahoru. Ve dvěřích se objevil zmatený šéf jedné naší pobočky, který se vůbec nedivil, co děláme s kufrem na schodech, a lámanou angličtinou se mne ptal, kde se nachází konferenční místnost. Než jsem mu stihla vystvětlit, že na 3. patře, kde se právě nachází, ale hlavně ať nezavírá dveře, ozvalo se hlasité CVAK a zámek zapadl. Šéf to vůbec nebral na vědomí, mé vysvětlení, že je tu teď zamčený s námi, nepochopil ani na třetí pokus a sám se aktivně vydal hledat konferenční místnost, aniž mu docházelo, že z únikového schodiště není úniku. Naštěstí se do dvou minut otevřely dveře ve 2. patře a objevil se sekuryťák z ABL, který nás eskortoval až před konferenční místnost a odpovídal na mé nejapné otázky.

JÁ: Jak je možné, že jsou dveře na únikovém schodišti zamčené? V garáži jsouz doufám už odemčené! (až do garáží jsme s kolegyní nesestoupily)
ABL: Ne, tam jsou taky zamčené.
JÁ: A jak byste to řešili, kdyby třeba začalo hořet?
ABL: Dveře se automaticky odemknou.
JÁ: A co když při požáru nebude fungovat elektřina?
ABL: Zavoláme servisáky.
JÁ: A to Vám u nouzového schodiště připadá v pořádku?
ABL: Já fakt nechápu, co máte za problém, vždyť jsem vám právě řekl, že by přijeli technici.
JÁ: No, přijde mi to v rozporu s bezpečnostními předpisy, nehledě na to, že než by se ty dveře zprovoznily, tak by mohlo být pro uvězněné osoby pozdě.
ABL: Heleďte, všechno je v pořádku, nevím, co pořád řešíte.

Patricie se proplížila do zasedací místnosti a já si šla sednout k uvítacímu stolečku naproti recepci, kde konečně byla chvíle klidu a my si tak mohli odškrtat v seznamu ubytované hosty. Poté jsem šla obhlédnout coffee-break. Během přestávky dorazil i poslední z řečníků, na jehož stolečku se během první části prezentace skvěla pouze jmenovka. Po přestávce mělo následovat ještě cca 45 minut, o něž se měli podělit dva řečníci, nicméně 60 minut uběhlo jako voda a stále mluvil první, opozdivší se řečník. Hosté, stejně jako my, začali být lehce podráždění a nervózní. Hosté byli unaveni a my museli místnost po konferenci sklidit, na což nám razantně ubylo času, neb jsme se stále nevzdávali myšlenky na sprchu a nezbytné převlečení před večerní akcí. Úklid jsme nakonec stihli a půl hodiny před odjezdem na párty jsem přes recepci valila k výtahu. Špatná volba, neb na recepci mne odchytil kolega, který chtěl na další den zařídit extra taxi do fabriky, a po něm dva Italové, kteří se nutně potřebovali z poloviny party ulejt na fotbal a otravovali mne, ať jim zařídím pozdní příchod. Na pokoj jsem doběhla v 17:40 s vědomím, že vypadnout musím nejpozději v 17:55. Stihla jsem rychlou sprchu, rychlé vyčištění zubů, rychlé dokreslení obličeje, rychlou změnu outfitu a rychlé postříkání voňavkou. Hřeben jsem si naštěstí zapomněla, takže jsem ušetřila 30 sekund a mohla běžet zpět do haly organizovat ten velký odjezd.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama