Červenošedá párty II.

21. června 2012 v 22:00 | dadulka |  Pracovní úspěchy a prohry
Do rozlehlé haly hotelové recepce jsem za nás pořadatele sice dorazila jako první, nicméně hostů už tu bylo požehnaně. 150 lidí jen tak někam neschováte. Ještě větší chaos nastal ve chvíli, kdy jsme s kolegou začali rozdávat VIP náramky pro vstup na párty. Fronty a tlačenice, jaké znám z vyprávění rodičů, když za jejich mladých let přivezli banány. Odvoz 4 velkými autobusy byl naplánován na rozmezí 18:00-18:15. Kolega a tři autobusy odjely na čas a já s posledním busem čekala na opozdilce. V 18:20 jsem odpískala odjezud s tím, že kdo nedorazil, má smůlu, a samozřejmě se takoví našli. Velmi nás potěšil jeden host, který volal našemu šéfovi a stěžoval si, že jsme mu ujeli, ač byl 3x upozorněn, že odjezd není v 18:30, jak se nám neustále snažil vnutit, ale nejpozději v 18:15. Když mu bylo toto při jeho stížnosti připomenuto, ublíženě zareagoval slovy: "Ale já tam přece byl už v 18:25!"

Příchod do Sovových mlýnů, kde se večírek konal, mne při pohledu na hlučný, mačkající se dav, poměrně vyděsil. Naštěstí se během večera hosté rozlezli do různých místností, takže nakonec bylo všude celkem dýchatelno. Na úvod jsem do sebe kopla welcome drink, omrkla, kde jsou záchody, zajásala při pohledu na ovocné špízy a čokoládovou fontánu, a pak už jen korzovala a snažila bavit sebe i hosty. Program začal kolem osmé hodiny koncertem vynikající klavíristky Slávky Pěchočové, která k mé velké radosti zahrála Dvořákovu Humoresku, několik skladeb od Gershwina a na závěr Ježkův úžasný Bugatti Step. Není divu, že následující vystoupení na mne působilo jako ledová sprcha. Na pódium totiž nastoupilo houslové duo "Femme2fatale", tj. dvě štíhlé blondýny, hrající na housle do moderní hudby. V tomto případě se opravdu nejednalo o zážitek povznášející duši, ale spíše o " hudební pornografii", zaměřenou navenek, nicméně to lze chápat v případě, že Vašimi hosty jsou z 90% muži, kterým jde o dobré pokoukání, ne o hezký poslech.

No a pak to začalo. Vínečko, žranice, volná zábava. V rámci večera bylo možné navštívit výstavu Kupkových obrazů v prvním patře, což jsem si nemohla nechat ujít. Ač modernímu umění zrovna nefandím, s úžasem jsem zjistila, jak nádherná díla to jsou. Jak jsem se dozvěděla, Kupka tvořil v době, kdy moderní umění bylo ještě v plenkách, takže se pro své abstraktní obrazy inspiroval realitou, a skutečně to je v jeho dílech vidět. Vše má myšlenku, za vším si lze něco představit, na rozdíl od dnešních nesmyslných spatlanin čehokoliv... V deset hodin jsem se nalodila na parník odplula na půlhodinovou vyhlídkovou plavbu po Vltavě. Noční Praha je tááááák krásná!!! Myslím, že jsem se kochala daleko víc než hosté. No a od jedenácti jsem čekala, zda se v jedné z místnotní muzea, kde hrála libá, k tanci vybízející hudba, někdo osmělí vylézt na "parket", neboť jsem se obávala, že začnu-li tančit sama, může to vést k obecnému pohoršení a ohrožení dobrého jména firmy. Naštěstí již otevřeli pult s míchanými nápoji, takže se nakonec pár lidí osmělilo a dalo do pohynu. I zajásala jsem a vrhla se do víru tance, teď už bez obav z kritiky nevhodného hostitelského chování. Z "parketu" jsem průběžně odbíhala k baru nosit drinky kolegovi, který před branou dohlížel na postupné odvozy hostů do hotelu. Kolem půlnoci se osazentstvo smrsklo na polovinu, do jedné vydrželi jen ti odvážní. Kolega se odporoučel už v 0:30 a já dostala za úkol odjet s posledním transferem ve 2:00. Transfer to byl vtipný - za mnou seděli tři pánové, z nichž dva byli opravdu ve velmi dobré náladě (velmi podroušení). Nikdy v životě jsem neslyšela tolik lichotek na můj dokonalý zadek, jako během 15 minut cesty do hotelu. Což o to, tohle ještě šlo, ale otázky na značku mého spodního prádla už byly hodně "na tělo". Pozvání na drink v hotelovém baru jsem úspěšně odmítla, stejně jako odpověď na otázku, jaké mám číslo pokoje, a vydala jsem se k výtahům. Zmáčkla jsem přivolávací knoflík a uslyšela kroky. Za mnou se objevil třetí člen autobusové skupinky, jediný relativně střízlivý. Zděšení na mé tváři bylo výmluvné, takže pán ihned reagoval: "Nebojte se, já jdu spát." Oddechla jsem si a pravila: "V tom případě můžete jet se mnou ve výtahu." Usmál se a na adresu dvou "compadres", které zanechal v baru, pronesl: "Jsou to idioti." Zeptala jsem se, co s nimi má společného. Odpověď: "Já jsem jejich ředitel..."

Po třetí hodině ranní jsem se konečně zahrabala do peřin a pokusila se načerpat alespoň zlomek energie na další den.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama