Červenec 2012

Salzburg II.

31. července 2012 v 22:00 | dadulka |  Salzburg 2012
Pátek byl náš nejkrásnější den, jelikož jsme ho celý strávily couráním po městě, bez nutnosti kamkoliv cestovat. Do města jsme se vydaly poměrně brzy ráno, kdy turisté ještě bývají v pelechu. Prozíravě jsem odmítla bufetovou snídani v hotelu, ale rozhodla jsem se chodit do mísních kaváren. Našly jsme si jednu příjemnou pekárnu deset minut od hotelu směrem do centra. Opět mne popadl vztek když jsem viděla ty nádherné, čerstvé koláče, bohatě plněné tvarohem, ovocem či čokoládou, asi tak dvojnásobné velikost než u nás. Já fakt nevím, proč u nás je jídlo tak nekvalitní a šizené, přitom často stejně drahé, jako v zahraničí.

Příjemně naladěné jsme došly do samého centra Salzbuzgu, rozhodné vyšplhat na pevnost Hohensalzburg pěšky, dokud není vedro. Po cestě jsme narazily na kláštěrní komplex svatého Petra, kde nebylo živáčka. Jen tak ze zvědavosti jsem vzala za kliku kostela, a hle, dveře se otevřely. Totot se nám během dne podařilo ještě dvakrát, zkusit vzít za kliku a zjistit, že kostel je otevřený a prázdný, protože turisty to obvykle nenapadne. K rozsáhlému komplexu, které spravuje řád Benediktinů, patří i nádherný hřbitov svatehého Petra, který se právem řadí mezi nejkrásnější hřbitovy světa. Taková studnice změní, jakou je tento hřbitov, se často nenajde ani v muzeích. Mně se velmi líbil např. tento hrob:

Poté jsme zahájily výstup na pevnost Hohensalzburg, tyčísí se na kopci nad městem. Jedná se o největší zcela zachovalý hrad ve střední Evropě, jehož historie sahá až do 11. století. Ač to tak nevypadalo, výstup byl snadný a za pár desítek minut jsme již procházely branou pecnosti. Mají zde opravdu chytře řešené vstupenky, zahrnující vstup do všech možných částí hradu a expozic. Hrad sám o sobě není velký, ale nabízí neuvěřitelné pohledy na Salzburg a okolní hory. Dále je zde celá řada zajímavých výstav. Program na půl dne minimálně. Po poledni se bohužel trochu zkazilo počasí, takže jsme se pro zpáteční cestu rozhodly vyzkoušet lanovku (něco jako zubatka na Petřín, ale mnohem modernější), která byla rovněž v ceně vstupenky. Pohleďte alespoň na jedno z mnoha panoramat:

Vrátily jsme se do centra města, kde opět svítilo sluníčko. Kopila ksem mamince oběd, nechala ji odpočívat na lavičce na Rezidenčním náměstí a vydala se do nové Rezidenční galerie, shlédnout několik skvostných obrazů. Poté jsem se chvíli courala zapadlými uličkami a hledala, kam bychom zašly na večeři. Přitom jsem objevila malou domácí pekárnu, kde jeden nevědel, co koupit (vyhrál výborný koláč z ... teď si nevzpomínám čeho, ale byl nádherně zelený, s meruňkami a nějakými semínky).

Kolem druhé hodiny se nebe zatáhlo, teplota klesla o deset stupnů a zasčalo pršet. Chvíli jsme s mamkou čekaly, až se přežene ten nejhorší liják, a pak se vydaly bloumat po krámech směrem k nábřeží. Stále jsem doufala, že najdu onu památnou cukrárnu z dětství, ale nepodařilo se. Místo toho jsem objevila v jednom butiku fantastické šaty, které jsem dostala od maminky jako odměnu za dovolenou. Dále jsem narazila na opravdu úžasnou čokoládovnu, ale od nákupu velkého balení mne odrazovala pětihodinová cesta rozpáleným autem, takže jsem si koupila jen pár vzorků k ochutnání. Zážitkem byl krámek "Christmas in Salzburg" - poměrně velký obchod plný vánočních a velikonočních ozdob.


S tím jsem se prozatím rozloučily s centrem Salzburgu a vydaly se podél nábřeží směrem k zámku Mirabell, jehož nádherné zahrady nás uchvátily již včera. Poté, co jsme přešly křižovatku k řece a ušly 50 metrů, jsem se otočila a vrátila zpět, protože jsem viděla další krámek s bonbóny. Opět to nebyl ten pravý, ale zůstaly jsme na této straně silnice a šly dál. Pak jsme uviděly odbočkz vlevo, končící nějakým kostelem, a zahly jsme. A najednou jsem si připadala jako v americkém filmu s pomalou scénou ve stylu déja-vu, kdy se vám pomalu vracejí vzpomínky z minulosti. Silnice podél Mnišké hory, zatáčka, podloubí a pod ním malý krámek. Dveře se otevřely, Dadulka vešla, rozhlédla se kolem, zklamaně se otočila směrem k východu a najednou... "Mami! Podívej se! To jsou přece TY SAMÉ bonbóny, co jsem si odtud přivezla posledně!!!" Prodavačka, mladá milá holčina, i zákaznice, paní asi čtyřicetiletá, na mne zůstaly zírat a usmívaly se při pohledu na dávno dospělého člověka, kterak dětsky jásá nad sáčkem s obyčejným "lipem". Byl to on, můj krámek z raného dětství. Prodavačka bohužel neuměla anglicky, takže jsem jí nedokázala vysvětlit, z čeho mám takovou radost. Samozřejmě jsem si koupila ty samé bonbóny (a stále je mám, zatím jsem sáček neotevřela), pak ještě jedny jiné, a také pár dárečků. Po čtvrt hodině jsem dojatá opuštěla obchod a s mamkou jsme si neustále říkaly, že to snad ani není možné. Vlastně - jeden rozdíl tu byl. Zatímco v dětství mi balení cukrovinek připadalo obrovské, dnes se mi sáček zdál nějaký malý. Na můj dotaz, zda nemají větší balení, se mi dostalo odmítavé odpovědi, takže to asi bude dáno tím více jak dvacetiletým věkovým rozdílem kupujícího...

Salzburg I.

25. července 2012 v 21:00 | dadulka |  Salzburg 2012
Do Salcburku jsem vyjely ve čtvrtek ráno. Cesta na české straně ubíhala příjemně, i když chybějící dálnice mne místy vytáčí. Dle mých propočtů jsme po poledni měly být na místě, což by se podařilo, kdybychom nepotkaly nehodu hned za rakouskými hranicemi (čili ještě na úzké okresní silnici). Hodinu jsme ztvrdly v zácpě v tom nejhorším horku, aniž by se kolona vozů výrazně posunula. Naštěstí i vše zlé jednou skončí, takže jsem po poledni nadšeně najela na dálnici Linz-Salzburg v domění, že to nejhorší mám za sebou. Což bych měla, kdyby se mi podařilo správně sjet z dálnice. A to jsem vybírala hotel umístěný tak, aby k němu vedla jedna rovná hlavní silnice. Pro všechny vtipálky: nemám (a ani nechci mít) navigaci, všude jezdím poctivě s mapou a snažím se orientovat vlastními silami. Zde ovšem, poté, co jsem několik kilometrů jela kamsi rovně neznámým městem bez nejmenší představy, kde se vlastně nacházím, jsem pochopila, že je čas zastavit a zeptat se na cestu. I zaparkovala jsem vedle budovy s nápisem "POLIZEI" a šla se ptát přímo ke zdroji, vědoma si faktu, že znají-li domorodci své město tak, jako já Prahu, těžko mne někam odnavigují. Velmi ochotný policista mne postavil před velkou mapu a začal mi vysvětlovat, kde jsem a jak se dostanu, kam potřebuji. Dle něj nejjednodušší cesta je vrátit se na dálnici a sjet na jiném exitu. Dle mne nejjednodušší cesta byla střihnout si to přes celé město středem (samozřejmě jsem byla úplně na opačné straně, než byl hotel), takže jsem nasedla a jela. Šlo to dobře, až na zmatené odbočovací pruhy, semafory za křižovatkou, neukázněné chodce, cyklisty a řidiče a chybějící nápisy se jmény ulic. Navíc byla v samém centru města objížďka! Vše jsem ale krásně zvládla a až na drobnosti typu najetí do jednosměrky proti autům majícím zelenou (kde jsem je se suverénním úsměvem blondýny za volantem nechala čekat a otočila se přes celou křižovatku do správného směru) dojela k hotelu.

Náš hotel se jmenoval Drei Kreuz a nacházel se patnáct minut pěšky od historického centra, což byl ten hlavní důvod, proč jsem byla ochotná zaplatit i na mé poměry dražší ubytování. Rozhodně jsem nemínila nikam hodinu dojíždět. Hotel měl k dispozici parkoviště, kam jsem nadšeně odložila autíčko, a hned po ubytování jsme se s mamkou vystřídaly ve sprše. Pokoj i koupelna byly prostorné a dle nás dobře zařízené, jelikož nejsme žádní rozmazlenci. Jedinou nevýhodou byla poloha na hlučnější hlavní silnici, ale s tím se v centru města asi musí počítat.

Ve chvíli, kdy jsme hodlaly vyrazit do města, se nebe zatáhlo a začalo pršet. I vyndaly jsme deštníky a rozhodnuté nenechat se odradit počasím jsme vyrazily do města. Naštěstí se v horách mění počasí rychle - do hodiny byla modrá obloha a příjemné teplo. Protože nerada fotím, neb mne to rozptyluje od vychutnávání si krás místa, zůstal aparát na pokoji. Uveřejním zde tedy několik obrázků ze zítřejšího dne.

Salzburg je opravdu nádherné, romantické město, kde historie sálá doslova z každého kamene. Pohled na Hohensalzburg tyčící se nad řekou, na okolní kostely a zeleň může konkurovat i mému oblíbenémz pohledu na Pražský Hrad.

Panorama města z ptačí perspektivy (respektive z nejvyšší věže Hohensalzburgu). Bylo zajímavé porovnávat podobu a barvu střech s pražskými.

Náměstí Rezidentzplatz se slavnou mramorovou barokní kašnou italského mistra Tommase di Garony. Na ni si z dětství také pamatuji, neboť jsem byla uchvácena sochami koní. Foceno z terasy Residenční galerie; na jedné z laviček sedí mamka a obědvá - najdete ji?

Jak všichni dobře vědí, Salzburg je město Mozartovo, nesmírně bohaté na nejrůznější kulturní akce. Během naší krátké návštěvy jsem bohužel neměly možnost žádný koncert navštívit... Snad někdy příště!

Plnění starých snů

19. července 2012 v 21:30 | dadulka |  Salzburg 2012
Před více jak dvaceti lety, když jsem byla ještě malé děvčátko, jsme s rodiči pří zpátečný cestě z nějaké dovolené projížděli Salcburkem. Ač léto, byla zima, zataženo a pršelo. Přesto se rodiče rozhodli zastavit a několik hodin strávit v tomto nádherném městě. Z prohlídky si pamatuji pouze jakousi vyhlídku s dalekohledy na mince, protože to tehdy byla celkem zajímavá novinka, doposud v Praze nevídaná. Matně si vybavuji i jakousi kašnu s koňmi, u které mne rodiče fotili. Jinak nic... tedy až na jednu, silnou a barvitou vzpomínku, kterou mám dodnes v živé paměti tak, že ani nemusím zavřít oči a vybaví se mi vše včetně vůně a chuti. Ano, vůně a chuti.

Déšť, zima, my procházíme jakýmsi podloubím v zatáčce, kolem jezdí auta. Míjíme malý krámek, snad něco na způsob cukrárny. Dveře se otevírají a my vcházíme do RÁJE! Tak se mi totiž jevil obchůdek s nejrůznějšími pro mne neznámými cukrovinkami, dózami s bonbóny, poličkami s čokoládami. Ano, dnes najdete v Praze řadu podobných obchůdků, které o nás ovšem neexistovaly kolem roku 1990. Pro malé dítě to byl sen, pohádka, splněné přání, výbuch, atomová bomba! Malé děvčátko bylo ztraceno v záplavě barevných dobrůtek. Nakonec si vybralo srdíčka s nějakými nápisy, na způsob lipa či hroznového cukru. Doma pak chodilo po zahradě s obrovským sáčkem, občas nábožně nechalo sladkost rozplynout na jazyku a vzpomínalo na ten úžasný krámek. Dodnes mám v živé paměti podobu, chuť i vůni oněch srdíček.

I uplynulo pár desetiletí... a z děvčátka vyrostla dospělá žena, dávno již zvyklá na cukrárny a široký výběr sortimentu. V koutku duše však přetrvávala vzpomínka na rakouské "lipo", které se mi nepodařilo sehnat ani v Čechách, ani v zahraničí. Nijak mne to ovšem netrápilo. Před pěti lety však maminka, pomalu se blížíc důchodovému věku, začala vzpomínat na Salcburk a na svou touhou ještě jednou toto krásné město navštívit. Každé léto tak přišlo na přetřes "mohly bychom tam zajet", aby nakonec vždy zůstalo jen u vyslovéno přání. Po pěti letech maminka nastoupila důchod a přání umlklo. Dcera má však dobrou paměť a konečně i pevnou pracovní smlouvu, takže mohla mamince připravit překvapení v podobě krátké dovolené v době červencového volna. Do poslední chvíle jsem tajila, kam se pojede. Den před odjezdem jsem ale vyměkla a dala pár nápověd, takže se maminka nakonec nesměle zeptala: "A nejedeme náhodou do Salcburku?"

Malinkatý kretén

17. července 2012 v 22:00 | dadulka |  Dadulka knihomol
Malinkatý kretén je knížka, která mne vždy dobře naladí. Četla jsem ji několikrát. Dokud jsme ji měli v knihovně, často jsem se k ní uchylovala během nemoci či nějakého složitějšího období. Pak ale z knihovny zmizela, dle mamky proto, že nebyla naše a po mnoha letech se vrátila majiteli (já mám spíš podezření na to, že si ji někdo půčil a nevrátil). Každopádně kreténům u nás doma odzvonilo a já tak přišla o jeden ze způsobů, jak lépe čelit kreténům venku.

Nedávno jsem na knihu náhodou narazila v knihovně při prohlížení regálu "dnes vrácené knihy". Zajásala jsem a okamžitě po výtisku sáhla. Už po cestě domů jsem se ponořila do báječného vypravěčského stylu Zdeny Frýbové a vtipných historek o životě se dvěma nesnesitelnými skotskými teriéry. Mnoho z vás knihu jistě zná a tak ví, že to nejlepší na knize je schopnost hlavní hrdinky Ely se svými psy mluvit. Andrýsek s Ronánkem mají na většinu věci své vlastní vyhraněné názory, které se obvykle neslučují s názory a představami Elinými, z čehož vyplývá řada zajímavých dialogů a veselých situací. Ovšem i v případě, že do děje nezasahují psi, je kniha nabitá humorem, jak se můžete přesvědčit na níže uvedené ukázce.

... Byli jsme domluveni, že ráno vyjedeme okolo somé. Bylo půl deváté, když Oskar zazvonol a já ho v županu přivítala slovy: "Tohoto okamžiku jsem se obávala."
"Jakého okamžiku?"
"No toho, že se přihrneš předčasně."
"Můžu ti nějak pomoct?" shodil bundu a boty, když viděl, že hned tak nevyrazíme, a propletl se mezi zavazadli nakupenými v hale.
"Můžeš. Když si sedneš do pokoje a nebudeš mi překážet a zdržovat mě."
Nepřekážet a nezdržovat je to poslední, co by v podobné situaci některý mužský dokázal. Oskar kritickým zrakem přehlédl kufry a rozevřené kabely a zeptal se: "Tyhle všechny krámy s sebou snad na těch pár dní nevezeš?"
"Tak pitomá otázka doufám nepředpokládá odpověď," odsekla jsem a soustředěně kopala do kufříku nna psací stroj, který mi nešel otevřít. Oskar mi ho vyrval, něčím zacvakal, kufřík se otevřel, vložil do něho psací stroj, zase kufřík zavřel a postavil k ostatním zavazadlům. Vzápětí položil další blbou otázku: "Na co máš šest poloprázdných kabel, když jejich obsah by se dal poskládat do tří?"
"Mám ráda věci roztříděné, abych měla přehled."
"Podle jakého klíče roztříděné? V téhle kabele máš sklenici s broskvovým kompotem, bundu, jednu botu, knihy, psí keksy, pěnu do bany a roli alobalu," začal s inventarizací. "Na co prosím tě potřebuješ alobal?"
"Tak podívej, Oskare, buď chceš vyjet ještě před obědem, a v tom případě mě nezdržuj inventurou zavazadel, anebo stačí, když vyjedeme navečer, a pak ti ráda vysvětlím, proč kartáček na zuby dávám do téhle kabely, a ne do támhletoho kufru a k čemz potřebuju hřeben."
Naštěstí mě vysvobodila paní Hašková, která se vynořila z kuchyně a zvala Oskara na kakao a švestkový koláč, který právě vytáhla z trouby. Zamanula si, že mi ho upeče s sebou, a přišla proto už brzy ráno. Současně smažila kotlety a pekla telecí s nádivkou a tak dále, protože se rozhodla, že nás nesmí ani napadnout jít cestou do restaurace, kde nám dají za tři sta padesát korun týden ohřívaného ptáčka z masa z kafilerie a řízek smažený na měsíc přepalovaném motorovém oleji.
Od Oskara byl pokoj přesně tu čtvrt hodinu, co pil kakako, ládoval se koláčem a vyzvídal, jestli paní Hašková nepomýšlí na rozvod, v tom případě by ji okamžitě požádal o ruku. Jakmile dojedl, znova se přilepil na mne, sledoval, jak do rozevřených kabel ukládám poslední věci, a rozvinul inteligentní konverzaci.

OSKAR: K čemu ten francouzský slovník? Jedeme doufám do Beskyd, a ne do Alžírska?
JÁ: Člověk nikdy neví, co se kdy hodí.
OSKAR: Pro ten případ tedy taky vezmi hrábě, mikroskop a encyklopedii. A na co proboha ty balíčky s čočkou? Míníš tam snad vařit?
JÁ: To ne, ale čočoku miluju. A co kdyby jim došla?
OSKAR: Proč tedy nevezmeme taky mouku, rýži, brambory a pitnou vodu? I ty jim můžou dojít... Eli, snad neotvíráš ten nabitý kufr?
JÁ: Nemůžu si vzpomenout, jestli jsem si do něho dala šedomodrou bundu.
PANÍ HAŠKOVÁ (vynořivší se z kuchyně): Už jsem se lekla, že chcete otvírat ten VELKÝ kufr, co jsem na něm deset minut seděla, než jsme ho zavřely. V tomhle menším jsou knihy, videokauety a zavařeniny. A určitě žádná bunda.
OSKAR: Zavařeniny? Eli, ty vážně nemáš rozum. V hotelu dostaneš džemu, kolik budeš chtít.
JÁ: Domácího, viď, ty chytrej!
PANÍ HAŠKOVÁ: Nejezte tam žádný svinstvo!
JÁ: Paní Hašková, o té šedomodré bundě s tmavomodrým beránkem nevíte?
PANÍ HAŠKOVÁ: Vím. Je v čistírně. V támhletom kufru máte prošívanou krémovou bundu a hráškově zelenou s bílým beránkem.
OSKAR: A několik dalších bund je v téhle kabele.
JÁ: To nejsou bundy, ale tříčtvrťáky s kapucí.
OSKAR: To je snad jedno.
JÁ: A není jich několik, ale jsou jenom dva.
OSKAR: Nábytek tu necháváme, nebo ho mám začít nosit dolů?
JÁ: Když už si nedokážeš někde sednout s novinama a nejít mi na nervy, tak dones z komory nějakou kabelu na jídlo, co máme s sebou na cestu. A inteligentně do ní naskládej všechno, co paní Hašková přichystala na jídlení stůl.
OSKAR: Já myslel, že pro ty kontejnery si přijedou z nějaké závodky, pro kterou tu vyvařujete.
JÁ: Teplý koláč v alobalu dáváš na dno?! A na něj termosky? Je tohle možný?! Paní Hašková, nechte prokristapána mytí sporáku a sledujte Oskara, ať napáchá co nejmíň škody!
OSKAR: Vy jste se obě zbláznily. Šest termosek s jídlem a tři s pitím!
PANÍ HAŠKOVÁ: Pane doktore, já dobře viděla, že sáček s příbory a krabici s ořechovými keksy jste strčil támhle do šuplete. Tak jen to pěkně dejte do kabely, protože paní Ela nebude jíst ty meruňkové knedlíky rukama a vy bramborovou kaši asi taky ne. A ty keksy jsem včera pekla do půlnoci.
OSKAR: Vy jste nám navařila na celý pobyt?
PANÍ HAŠKOVÁ: Všechno sníte cestou. Zvlášť jestli někde uvíznete.
OSKAR: Třeba týden v závějích.
PANÍ HAŠKOVÁ: Tolik toho zase není. V jedné termosce jsou meruňkové knedlíky pro paní Elu, v druhé má rýžovou kaši. Pro vás jsou v téhle termosce smažené kotlety, tady v té menší bramborová kaše. V zelené termosce je telecí s nádivkou, v červené je guláš z vepřových jazyků pro Andrýska a Ronánka. Studené by vám to nejedli. No a tyhle termosky, to je horký čaj, horké kakao a teplé mléko pro psy.
OSKAR: A tím končíme, nic víc už sem nenacpu.
PANÍ HAŠKOVÁ: Ještě se vám tam musí vejít černý chléb, paštika pro psy, ubrousky a láhev s vodou pro psy.
OSKAR: Nestačilo by jim buď mléko, anebo voda?
PANÍ HAŠKOVÁ: To máte těžký. Někdy mají chuť na mléko, jindy chtějí vodu. A když chtějí vodu, mléka se vám nedotknou.
OSKAR: Ještě štěstí, že jim nemusíme brát několik druhů limonád a několik značek koňaku...

Z. Frýbová, Malinkatý kretén, nakl. Šulc - Švarc, s.r.o., Praha, 2005

Koní není nikdy dost

11. července 2012 v 22:30 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Vloni v dubnu jsem tu představovala zajímavou směsku 4 kusů, a protože nejen časy, ale i koně se mění, nebude od věci toto zaktualizovat. Týdenní program zásadních změn nedoznal - kromě pondělí a pátku, kdy se věnuji jazykům, je můj volný čas vyplněn herkami. Dokonce teď po práci stíhám i dva kousky, když je tak dlouho vidět (brr, už se netěším na zimu a ježdění po tmě). K tomu ještě místovat, strouhat, a také trochu zahradničit, i když pravda je, že zahrádka mi letos nějak upadá.

Zpátky ke koním - Clif je samozřejmě stálice. Bohužel je na něm věk už opravdu znát - před týdnem oslavil třiadvacáté narozeniny. Takže žádné velké ježdění, spíš tak zajít procházkou na pastvu. Chuť k jídlu má naštěstí pořád stejnou :o)

Následují adoptivní jedinci. Na prvním místě uvedu Kinora, neboť ten jediný mi od loňska zůstal v plné péči. Společně fungujeme už druhý rok a řekla bych, že se hodně zlepšil. Vloni na jaře to byla taková kostřička vypelichaná, zatímco letos je na něj pěkný pohled, a to už mu taky táhne na dvacet.


Z dob minulých mi k občasnému svezení zůstal také Gandal, ačkoliv tam je to hodně nejisté zejména co se týká budoucnosti, nicméně zatím se na něm občas v týdnu svezu, a Timi, na kterém přes léto sice nejezdím, neb má práce dost s vozením capartů, ale přes zimu se na něj asi zase vrátím, alespoň občas. Vloni jsme spolu hodně jezdili přes týden za tmy a zvládali jsme to dobře oba.

A teď k novým přírůstkům:

Hezké zadky, že ano? Přímo volající po Timberlakeových Sexy Back. Toto je "má" zvánovická skupinka. Koník napravo se jmenuje Tibi a patří mé těhotné kamarádce. To díky jim jsem se dostala na statek, kde jsem se rychle začala cítit jako doma. Tibi je šikovný, i když poněkud nevychovaný koník, který má občas potřebu prosazovat si svůj názor víc, než je jezdci milé. Ale za 4 měsíce společné práce jsem si ho velmi oblíbila. Bohužel mívá problémy s nohama (údajně vrozená vada), takže jezdíme víceméně rekreačně.

Koník nalevo je Gita, kobyla, kterou znám mnoho let, jelikož jsme ji na ranči měli coby provozáka. Odkoupila si ji majitelka statku, skvělá paní, která chtěla klidného a spolehlivéjo koně na občasné vyjížďky v tandemu, neboť sama si jezdit netroufá, následkem čehož byla kobyla od počátku těhotenství kamarádky bez práce a vytvarovala se na pěknou bečku. Začala jsem tedy pracovat i s ní. Začátky byly krušné - nešlo mi ani dopnout sedlo, kobyla sotva vyfuněla mírný kopeček. Ale postupně jsme se začaly zlepšovat, aby si před pár týdny, zrovna když jsem si říkala, jak se dala do formy, pořídila parádní úraz (ne vlastní vinou), čímž pádem se celý červenec bude flákat ve výběhu a doplňovat tukové zásoby.

To nejlepší na konec - kůň uprostřed, Kora, kolem které jsem doposud chodila po špičkách a pouze jí místovala box. Od července je ale situace jiná, protože jsem se před majitelem zmínila, že bych uvažovala o další vlastní herce. Jojo, to jsou ti blázni, kteří všechny peníze nacpou do hajter. Kora je na statku od dvou let a víceméně se s ní nikdy naplno nepracovalo. Párkrát to někdo zkusil, ale jen na krátké období. Aktuálně na ní jezdí (cca 2x-4x do měsíce) starší pán, rajťák ze staré školy a bývalý pětibojař. A jezdí dobře, navíc má ke kobyle fakt hezký přístup, takže jsme se domluvili, že naši práci skloubíme. On je rád, že se kobyle bude věnovat i někdo jiný, kdo ho zároveň nechá jezdit, a já budu ráda, když mi občas dá nějakou hodinu nebo kobyle něco koupí. Jak se situace bude vyvíjet dál, to si zatím netroufám odhadnout. Kobyla je pěkně vypasená a úplně bez kondice, navíc trochu zmatkař, a hlavně nejde chytit ve výběhu. Tedy, dokud jsem se jí nenaložila na záda, chodila ke mně jak beránek. Po první vyjížďce bohužel pochopila, kolik uhodilo. Nenalákám ji ani na dobrůtky, takže musím nejprve pozavírat všechny koně do boxů, aby milostivě vlezla do stáje, zavřít ji, a pak ostatní čtyři zase vyházet do výběhu. Stejný problém mám nejen já, ale i pan Novotný, jakýkoliv jiný možný jezdec a dokonce sami majitelé.

Abyste si výše popsané jedince mohli prohlédnout i zepředu...

Na statku je ještě jedna kobylka, Márinka, stará bába A1/1, ale pořád při chuti. Škoda, že se s ní přestalo pracovat, nebýt těch zádíček, byla by i pojízdná. Takto ji občas vezmu na lonž, vyčistím ji i box a máme odpracováno. Navíc teď na prázdniny přišla ještě jedna soukromá kobyla. Celé skupince tedy říkám "Tibiho harém" (viz foto níže - v popředí šéf Tibi, za ním zleva Kora, Gita a Márinka).