Srpen 2012

Sedm statečných

24. srpna 2012 v 22:16 | dadulka |  Dadulčiny úlety
Tenhle film miluju už od dětských let, a jak se výstižně říká, stará láska nerezaví. Nemá moc cenu se tady rozepisovat o filmu, ději, hercích a tak podobně - neznám nikoho, kdo by Sedm statečných neznal. O čem chci psát, to jsou mí oblíbenci. Ano, správně, oblíbenci. A nejde o duo Chris & Vin (kteří si údajně během natáčení šli po krku), ale o dva zcela jiné hrdiny.

Celé dětství, dospívání a ranou dospělost jsem nedala dopustit na skvělého Bernarda O'Reilyho v podání Charlese Bronsona.

To je prostě sympaťák, navíc s pochopením pro těžký život vesničanů. A pak, Bronson je Bronson, i když já se zásadně zamilovávám do postav, ne do herců. Jeho zbytečná smrt, nepřímo zaviněná skupinkou dětských obdivovatelů, musí zasáhnout každého diváka s trochou citu.

O to zajímavější - i pro mne - bylo zjištění, že někdy kolem dvacátého pátého roku mého života má láska k Bernardovi vyšuměla jako pára nad hrncem. Na Bernardovo místo nastoupil někdo jiný, a musím přiznat, že míra náklonnosti, kterou k tomuto novému hrdinovi chovám, značně převyšuje dětskou zamilovanost do Bernarda. A není to jen můj pocit - když jsem na téma "Sedm statečných" tuhle mluvila s jednou z mých 3 nejlepčích přítelkyň, jednoznačně prohlásila: "Ty máš nejraději ..." A trefila se. Dost mne to překvapilo, neřekla bych, že je až tak poznat, kdo je můj vyvolený. Tak schválně - koho byste řekli? No jo, to víte, že vám to prozradím. Ten pravý, jediný a nejstatečnější ze všech je:

Samozřejmě Britt. Úžasný, skvělý, nemluvný, naprosto spolehlivý, ... no, takhle bych mohla pokračovat do aeluja. Bohužel, ani jemu není souzeno rozhodující střetnutí s padouchem Calverou přežít. Navíc nemá nikoho, kdo by ho pomstil a nosil mu na hrob květiny. Já to přece jen mám do Mexika trochu z ruky. Naštěstí je navždycky zachycen na DVD, které mi dovezla má nejlepší kamarádka z Anglie - konečně v originále! Takže vždycky, když mne chytne stesk po mém "vrhači nožů", stačí zapnout počítač a přenést se do světa tvrdých chlapů, jaké v životě nepotkáte.



Zdroje:
Portéty: http://www.rankopedia.com/Greatest-Member-of-the-Magnificent-Seven/Step1/25793/.htm

Fahrenheitova dvojčata

11. srpna 2012 v 7:50 | dadulka |  Dadulka knihomol
Geniální kniha povídek holandského autora Michela Fabera mne v knihovně zaujala už samotným názvem. Kniha je velmi pestrou směsicí žánrů, stylů a témat, je prakticky nemožné zařadit ji do nějaké škatulky. Autor se v povídkách dostává na hranici (často i za hranici) naší představivosti. Jak sám říká:

Čtenáři jsou dnes hodně otrlí. Viděli všechno, anebo si to aspoň myslí. Holywoodské krváky nejsou v žádném slova smyslu šokující: lekají člověka hlasitými zvuky a nečekanou akcí. Stejnou měrou se tím ovšem proviňují knihy. Kdykoli vidím na záložce románu termín jako "šokující", vím, že jde nejspíš jen o pohodlný, vyprázdněný řečnický obrat. Ve většině případů znamená "znepokojivý" pouze "hnusný", tvrzení, že "tato kniha vám změní život", si musíme přeložit jako "na chvilku vás přinutí k zamyšlení", "mrazivý" je "necitlivý", "srdceryvný" znamená "sentimentální" a tak dále. Rád bych těmto pojmům vrátil alespoň něco z jejich významu. Dnes už chci psát jen to, co lidmi pořádně otřese, hluboce je dojme, změní jejich náhled na svět.

A to se autorovi vskutku povedlo. U mnoha povídek jsem žasla nad jeho schopností vyvolat v čtenáři tak silné pocity. Prožívání jeho příběhů je neuvěřitelně skutečné. Přitom se nejedná o žádná velká témata, naopak - povídky se často týkají obyčejného lidského života, čímž jen potvrzují pravidlo, že nikdo nepíše tak dobré příběhy, jako život sám, ale pouze málokteří je umějí stejně dobře zaznamenat na papír. Knihu vřele doporučuji!

Salzburg III.

8. srpna 2012 v 21:00 | dadulka |  Salzburg 2012
V nadšeném opojení jsem kráčela podél řeky Salzach, odnášejíc si taštičku s cukrovinkami (mimochodem, lipová srdíčka už jsem načala a jsou výborná). Mířily jsme k zámečkz Mirabell s nádhernými zahradami, které nás okouzlily již předchozí den. U jednoho z můstků pro pěší jsem si všimla neuvěřitelné kombinace: krásný dům, kterému vévodil kříž s Ježíšem (určitě zachován kvůli historické hodnotě) a hned vedle branka s nápisem... podívejte se sami:

Co dodat - smály jsme se ještě na druhé straně řeky. Škoda, že většina turistů takové věci mine. Za pozornost ještě stojí cedule úplně vpravo, nabízející služby jako manikúra či pedikúra aneb chcete krvavé nárty s děrami po hřebících?

Cestou k zahradám jsme objevily ještě jeden zajímavý kostel, spadající pod chorvatskou církev, v němž mne opět zaujal kříž s Ježíšem, tentokrát ovšem v jiné podobě:

Pak už hsme se kochaly procházkou v parku okolo zámku Mirabell, kde jsem zlanařila velmi schopného Turka, aby nám udělal společnou fotografii. Turků, Arabů či podobných národností bylo v Salzburgu jako Čechů v Chorvatsku. Muži byly oblečeni evropsky, v tričkách a šortkách, zatímco ženy byly zahaleny od hlavy až patě v tradičních odděvech. Dalo nám trochu práci to udýchat.

Dokonalé místo na památeční záběr, s pevností Hohensalzburg v pozadí. Také se zde nacházela krásná fontána s okřídleným koněm a co bych to byla za Dadulku, kdybych se u ní nenechala vyfotit.

Večer se nachýlil a my jsme se pomalu vydaly do hotelu, zkulturnit se před večeří. Poté jsme opět vyrazily do centra, kde jsem si vyhlídly malou italskou restauraci, přes den i teď navečer narvanou místními lidmi, což jednoznačně svědčilo v její prospěch. Příjemné prostředí a výtečná kuchyně vytvořily dokonalou tečku za báječným dnem, který ale ještě nekončil - další dvě hodiny jsme se couraly městem a obdivovaly osvětlená zákoutí a pamětihodnosti.

Sobotní ráno jsme zahájily příjemnou snídaní v "naší" pekárně, odhlásily se hotelu a vyjely na okraj města, za zahradami zámku Hellbrunn, za což děkuji zbloudilému příjeudu, díky němuž jsem si osahala řízení ve městě a nedělalo mi tudíž žádný problém vydat se autem přes největší centrum na opačnou stranu města. Zaparkovala jsem hned, jak to šlo, a parkem jsme se vydaly k cca 2 km vzdálenému Hellbrunnu. Cestou jsme narazily na výběhy s koňmi, které jsem samozřejmě musela zdokumentovat.

Nádhera, co? Na prohlídku zámku jsme nešly, neboť turistů oproti předchozímu dni přibylo, a my velké skupinobé akce moc nemusíme. Procouraly jsme pouze park, kam chodí lidé piknikovat, hrát volejbal, válet se na dece, jezdit na kole, běhat, venčit psy a podobně. A park je na toto vše připravený, mají zde například krásné jezírko, do kterého je udělaný vstup, což jsme si uvědomily, až když jakýsi cyklista opřel kolo o lavičku, zul boty a nakráčel dovnitř.

Co nás ovšem naprosto nadchlo, bylo zákoutí ve stylu "Fitness", s kresleným seriálem ve formě cedulí, který zahrnoval strečink, posilování a další, navíc nyl samouřejmě doplněný i o růzmné hrazdy, tyče, lavice apod. Návštěvníci pražských lesoparků by toto určitě také ocenili!

Nastal čas rozloučit se jak s Hellbrunnem, tak i s celým Salzburgem. Ač jsme zde pobyly krátce, zážizků jsme si odvážely mnoho. Jsem pevně rozhodnutá se do tohoto krásného města za pár let opět vrátit. Na závěr fotografie helbrunnského zámku a zahrad: