Říjen 2012

AGROSALON, Moskva 9.-13.10.2012

30. října 2012 v 22:30 | dadulka |  Pracovní úspěchy a prohry
Konečně se dostávám k "reportáži" o výstavě. Agrosalon je, jak už název napovídá, výstava zaměřená na zemědělskou techniku a věci s ní spojené. Výstava se konala v Moskvě v areálu "Crocus Expo", největším výstavním centru v Rusku s celkovou plochou větší než 500 000 m2, nedaleko od místa zvaného (neruštináři prominou) "Волоколамское шоссе", hned na stanici metra "Мякинино", která byla zřízena speciálně kvůli tomuto komplexu.

Agrosalon zabíral tři velké haly. Náš stánek se nacházel v prostřední části, celkem vzadu, ale hezky u "hlavní cesty". Navíc v těsném sousedství nebyl žádný velký vystavovatel, ti byli povětšinou vepředu. Nás obklopovala z jedné strany německá mise (mnoho malých stánků sjednocených pod německou vlajkou) a z druhé strany různí drobní výrobci všelijakých technických udělátek, u nichž jsem často vůbec netušila, co to je a k čemu to slouží. Náš stánek vypadal takto:

Nevypadá to zas tak špatně, že ne? Sice jsem si od majitelů vyslechla oprávněnou kritiku na úpravu pneumatik a disků, ale celkově dobré. Já přesně na ty samé nedostatky upozorňovala ještě před výstavou, ale bohužel nebyla vůle něco s tím dělat.

Výstava trvala čtyři dny. Mé povinnosti se naštěstí omezily na dny tři, neboť poslední den výstavy, sobota, je spíše určena návštěvníkům s dětmi, než obchodním partnerům a jednáním. První den výstavy již byli přítomni majitelé naší firmy a odehrálo se několik schůzek. Já si nicméně odpoledne stihla pořádně projít všechny haly, což mi zabralo asi tři hodiny, protože jsem nejen tkoumala, kde je co obuté na našich pneumatikách, ale také jsem očumovala propagační předměty a vychytávky na ostatních stáncích. Řeknu vám, traktory jsou prostě nádherné stroje. Bohužel nemám žádný hezký obrázek mé oblíbené značky "John Deere", zájemci si tedy musí vygooglovat. Zato mohu nabídnout příjemný pohled na New Holland (ti měli velmi povedený stánek). Podobný traktor máme i na statku, i když malý.

Pro ilustraci ještě jedna fotografie, tentokráte mého ne zrovna oblíbeného traktoru značky CLAAS. Mně se prostě ta jejich hrášková (rozuměj vyblitá) zelená barva vůbec nelíbí, i když stroje jsou to pěkné.

Druhý den výstavy se u nás na stánku chystala velká akce - podpespání smouvy za účasti pana ministra Bendla s doprovodem (dva poslanci a několik dalších lidí), našich majitelů a zástupce Tatarstánu coby přihlížejících. Trénovali jsme na to s kolegou znalcem protokolu ještě v pondělí před mým odletem a dále na stánku s ředitelem naší moskovské pobočky několik hodin. Vše ted ymělo proběhnout hladce. A také proběhlo, i když... delegace přišla dřív a nedala avízo. Naštěstí jsem hlídkovala na půli cesty, takže jsem stila houknout "už jdou", pana ministra uvítat a předat panu řediteli, který mu měl představit ostatní. Zde došlo k prvnímu trapasu, kdy ředitel nejenže nejprve představil ministra, ale hlavně ho představil jako ministra průmyslu, což samozřejmě neuniklo pozornosti a vzápětí bylo kýmsi uvedeno na pravou míru. No, stane se. Do minuty přišel trapas č. 2, to když ředitel úpkně zapomněl představit majitele naší firmy a rovnou dal pokyn k podpisu smlouvy. Na toto své pochybení byl opět nahlas upozorněn, takže se to snažil "vyžehlit", ale... bylo po dojmu. Alespoň že podepsat se pánové uměli a po skleničce šampaňského se uvolnila i nálada. Posuďte sami:

Můžete si zahrát hru "kdo je kdo", i když já sama jsem si před odjezdem na internetu googlovala Bendlovu fotografii, abycho ho poznala. Odpoledne následovalo ještě běkolik schůzek a večer jsem se vydala na Rudé náměští, obdivovat jeho nasvícenou podobu a nakoupit několik dárků v ГУМu. Na hotel jsem se vrátila celkem uťapaná (celý den v lodičkách - v mém případě v lodích - to není sranda), ale s celkem dobrou náladou díky kvasu s pirohem (mňam) a marmeládě (dvakrát mňam), která se tu prodává v malých čtverečcích a je to tuhá hmota, na pohled připomínající želé.

V pátek už byla na programu jen malá konference, na kterou většina pozvaných nepřišla. Pak poslední večer, který jsem strávila na návštěvě u velmi milé ženy našeho ředitele, a hurá balit. V sobotu v půl šesté ráno jsem naposledy vyrazila do ulic Moskvy, a to na Велорусскуй вокзал chytit speciální expresní vlak na letiště. Domů jsem se těšila opravdu moc.

Na závěr několik perliček ze života na výstavě, jak jsem slibovala už ve článku o Moskvě:

I. Ruští muži vs. já
Mají galantní vychování, alespoň navenek. Někdy se mi i představí, ale málokdy se zeptají na mé jméno. Naopak se velmi rychle (během první minuty rozhovoru) zeptají, zdali jsem vdaná. Mám sice na levé ruce kamufláž - zlatý prstýnek, ovšem v pátek večer (před odjezdem) se dozvídám, že v Rusku se snubní prsten nosí na ruce pravé. Poté, co odpovím záporně, ihned mne zvou na večeři a nabízejí se, že mi ukážou Moskvu "по-другому" (=jinak), případně dohazují ženichy či se omluví, že oni už ženatí bohužel jsou, ale pro období výstavy to neplatí. Samozřejmě jsem všechny nabídky odmítala, ale velmi mi vrtalo hlavou, co je na mně tak fascinuje, dokud jsem nezjistila, že...

II. Ruské ženy vs. já
... to je dáno tím, že já jsem pro Rusy naprosto exotická bytost. Všechny mladé Rusky bez výjimky mají dlouhé vlasy, jsou vždy perfektně upravené a namalované, nosí výhradně minisukně, silonky a jehlové podpatky, jsou perfektně štíhlé a přitom mají dokonalá prsa. Takže já, se svými krátkými vlasy, v kalhotách, v lodičkách s širokým nízkým podpatkem, mizerně udělaným make-upem, s malými ňadry, ale s velkou nadváhou, jsem opravdu musela vypadat jako z jiného světa. Navíc jsem celou výstavu, alespoň dle visačky na krku, absolvovala jako Jens Steinhardt, Germany (o mé účasti bylo rozhodnuto na posledné chvíli, takže mou neměli připravenou), což byla na druhou stranu výhoda, neboť všichni víme, jaké jsou Němky ztepilé krasavice, že ano. Pro srovnání poslední foto - vlevo naše hosteska Anastázie, zcela průměrná Ruska, a vpravo nemožné baby z našeho stánku (ano, kupodivu i obě kolegyně z naší pobočky měly kalhoty, nevídaná věc). Jojo, takovou depresi jsem ze sebe už dlouho neměla.

Moskva

22. října 2012 v 23:23 | dadulka |  Pracovní úspěchy a prohry
Tak mne konečně vyslali na pořádnou zahraniční služební cestu. A protože jsem ve firmě jeden z mála rusky hovořícíh lidí (a to i přesto, že věkový průměr zaměstnanců naší firmy je tak 45 a všichni se tudíž rusky učili pěkných pár let), byla mi přiklepnuta Moskva, konkrétně výstava "Agrosalon" - o ní bych alechtěla psát v samostatném článku. O mojí účasti bylo rozhodnuto na poslední chvíli, takže jsem toho už moc nestihla, co se přípravy a organizace na dálku týká, a věštšinu věcí jsem musela řešit na místě. Jediné, co jsme s kolegou stihli jakž takž natrénovat, byla návštěva pana ministra Bendla u nás na stánku - řeknu Vám, že protokol, to není žádná legrace. Kdo koho komu jak představuje, to byl oříšek, který se přes všechno nacvičování nepodařilo rozlousknout ani řediteli naší moskevské kanceláře. Ale pojďme od začátku.

Odlétala jsem 9.10., hezky prvním letadlem, takže jsem musela na letišti být už v pět ráno. Naštěstí mi i naše jinak šetřivá firma proplatila taxíka. V Moskvě je o 2 hodiny víc, na Šeremetěvo jsme tudíž dosedli krátce před polednem. Pasovou a vízovou kontrolou jsem prošla bez problémů, kufr také dorazil, takže jsem se zanedlouho v hale objímala s panem R. (ředitel naší ruské pobočky mne přišel vyzvednout osobně). A hurá na výstavu, dohlédnout, aby stánek byl postaven tak, jak má být. No, bylo tam toho dost, co se mi nelíbilo, ale celkově prý dobré, ač právě těch několik nedostatků bylo natolik zásadních, že mi je po právu vytkli i majitelé firmy, kteří přilétali ten samý den večer a na stánku tudíž byli hned první den výstavy.

Výstava trvala od středy 10.10. do soboty 13.10. Já jsem na stánku strávila krásné tři pracovní dny a v sobotu ráno jsem, opět prvním letadlem, nadšeně valila domů, plná nedočkavosti, abych už byla na statku. I když mi život v Moskvě po pár dnech přišel naprosto přirozený, po stejných pár dnech jsem ho zároveň měla plné zuby. Nikdy v životě jsem se tak netešila domů (s výjimkou strašného letního dětského tábora, jediného v mém životě), dokonce ani mé oblíbené lauzírování na letišti mne nebavilo. Ono to asi bude také dáno tím, že se nejednalo o dovolenou, celý týden jsem neviděla ani jednoho koně, .... a našel by se ještě jeden pádný důvod, proč mne to tak táhlo zpět do matičky Prahy.

Tento článek chci věnovat mým dojmům a postřehům z Moskvy dle intenzity, s jakou na mne působily.

1) Opravdu VELKÉ město
V Moskvě je všechno ohromné. To je hlavní dojem, který sílil s každým novým dnem. Aby ne, když ve městě žije více lidí, než u nás v republice. Už jen Rudé náměstí, Kreml, GUM atd. - ta rozloha a přitom minimum turistů! V říjnu během týdne, navíc večer v podzimním vlhkém počasí, se to dá pochopit. Hotel jsem měla skvěle položený 30 minut pěšky po jedné z hlavních tříd od samotného centra, takže jsem se na Rudé náměstí vydala hned dvakrát. Poprvé v den příletu, kdy jsem končila dříve, takže jsem zvládla i nýávštěvu chrámu Vasila Blaženého, a pak ve čtvrtek večer, kdy bylo vše nádherně nasvícené. Nemělo to chybu :o)

2) Nepřetržité zácpy
Tohle mne opravdu šokovalo. Všude jsou pěti- až šestiproudové silnice, a stejně jsou všechny tahy neustále tak zacpané, že Vám cesta o délce 10 km trvá přinejlepším hodinu, a to ještě jásáte, jak jste to zvládli rychle. Rusové jsou ale naprosto v pohodě, i když řídí jak prasata (fakt bych si nelajzla usednout tam za volant). Dokonce i v půl jedenácté večer, když jsem se vracela z centra, byla pětiproudová silnice plná tak, že auta stála na místě (no, možná jeka krokem, ale když jste jako chodec rychlejší, a to i s artrózou v kyčlích, tak vám moc nepřijde, že jedou). Představte si něco takového v Praze - jsme rádi, když máme dva pruhy, a je-li zácpa delší než 10 minut, už jsou všichni vzeky bez sebe, stěžují si a nadávají.

3) Moskevské metro
To je mazec už na mapě, natož v reálu. Jela jsem s ním jen jednou z výstavy, naštěstí v doprovodu kolegyň z kanceláře. Což o to, výstava byla skoro na konečné, takže to zpočátku bylo v pohodě, dokonce jsme urvaly i místa k sezení. Na co jsem jen zůstala koukat, byl přestup na vnitřní okružní linku, která propojuje všechny linky. Zde to vypadalo jako na silnicicíh - cca 10-15 minut jste se nehnutě mačkali ve frontě na eskalátory, jak bylo přeplněno, a posunovali jste se přinejlepším hlemýždím tempem. Dalším zážitkem bylo narvat se do vagónu, a to "okružní" linka jezdí každých 30 sekund. Přísahám, že už NIKDY v životě neřeknu, že v pražském metru je hodně lidí, protože to není pravda.

4) Vychování
Něco, co mne naprosto nadchlo. Já, v podstatě konzervativní jedinec potrpící si na klasické společenské chování a galantní způsoby vůči ženám, kterých se mi bohužel v podání nemožných českých chlapů celý život těžce nedostává, jsem byla v Moskvě naprosto uchvácena takovými samozřejmostmi, jako je otevírání dveří od auta, pomáhání s kabátem, naprostá nepřípustnost nechat mne cokoliv nosit či nedejbože tahat (takový rozdíl narozdíl od mnohých pánů u nás ve firmě, ktweří neumí ani pozdravit), při loučení líbat ruku atd. No prostě, na tohle jsem si vůbec nemusela zvykat, to šlo samo.

5) Noční život a obchody
V Moskvě to žije i po desáté večer, přestože prší a je zima. Na ulicích je neustále plno, lidé nakupují, chodí do společnosti, baví se, obchody jsou často otevřeny nonstop či alespoň do půlnoci (navštívila jsem i největší moskevské knihkupectví, které má otevřeno do jedné do rána a i v těch deset večer tam bylo lidí, kolik u nás bývá v Luxoru jen na Vánoce). Praha je opravdu usedlá. Po osmé všichni zalezeme do svých příbytků, kde se zabarikádujeme před světem - kritizuje asociál. Což o to, proč ne, ale ta naše neschopnost být spontánní a dokázat se bavit, ta je opravdu ubíjející. Kdekoliv jinde tento pocit nemám, jen doma. Naštěstí dávno neřeším, působí-li mé poskakování na ulici do rytmu písničky ve sluchátkách a falešné pobrukování dojmem, že jsem blázen.

Tak, to bychom měli pět nejdůležitějších bodů. Mám ještě nekolik postřehů z výstavy, které se týkají lidí, a bohužel nepatří mezi ty pro mne příjemné, takže se s Vámi o ně podělím příště, a ne před spaním. Jo, vlastně bych skoro zapomněla - ač jsem do Moskvy za tímto účelem nejela, nakonec jsem přece ochutnala vodku. Normálně ji nepiju, protože mi nikdy nechutnala, stejně jako další LIHoviny, po kterých vám lezou oči z důlků, spálíte si celé hrdlo a začnete dávit. Zde jsem ovšem měla možnost ochutnat "Bílou břízku", první vodku v mém životě, která byla opravdu lahodná, jemná a zůstal po ní příjemný pocit, žádný spálený krk či slzy v očích. No prostě, vypila jsem dva (a kousek) panáka a bylo to jako nic. Jestli se - a doufám, že ano - do Ruska ještě někdy vrátím, vím, po čem sáhnout :o)

Netěš se, doplatíš na to!

6. října 2012 v 20:46 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Opět se mi potvrdilo, co vím už dávno. Jakmile se na něco strašně moc těším, nikdy to nevyjde. V minulosti se mi už mnohokrát přihodilo, že jsem se na něco těšila jak na Vánoce, a pak, najednou, bez varování, z ničeho nic, z těšení sešlo a dostavilo se tesknění. Často šlo o věci domluvené až jisté, které z různých důvodů na poslední chvíli, čtvrt hodiny předem, či poté, co jsem dorazila, odpadly. Jistě, nestává se to dvakrát do týdne, ale také se obvykle dvakrát do týdne netěšíte na Ježíška.

Vybavuji si mnoho takto zrušených schůzek, kdy jsem si pokaždé říkala, že mí kamarádi fakt nestojí za nic. Závažný důvod samozřejmě akceptuji, ale nejrůznější výmluvy mne vytáčejí do běla (lenost, nechuť a neochota se sejít až do ruda). Postupně jsem díky tomu zjistila, koho z mého okolí mohu považovat za přítele a komu jsem úplně ukradená, dobrá leda když on/ona potřebuje. Mezi dvacátým a pětadvacátým rokem jsem výrazně zredukovala počet lidí, se kterými jsem ochotná trávit volný čas, prostým čekáním, zda jim stojí za to, vůbec se mi ozvat, či zda je musím vždy kontaktovat a uhánět já. Po nějaké době v délce pár let zjistíte, že na kamarádství, do kterých investujete jen vy a druhá strana pouze přijímá, se můžete zvysoka vy...

Zajímavé, kam jsem se dostala prostým zklamáním - ne, to je slabé slovo, správně musím napsat lítostí, smutkem a slzami - z dnešní zrušené schůzky. Těším se na ní celý den, od samého rána. Dokonce i když je venku krásně a já sedím na koni, myslím na večer. Zároveň ve mně od ráno hlodal červíček, varující mne před mým očekáváním. Prostě jsem celý dnešní den podvědomě tušila, že ze schůzky nakonec nebude nic, a děsila se, kdy ke mně ta nepříjemná zpráva o nutnosti jejího zrušení doputuje. A doputovala, asi tak s půlhodinovým předstihem, zrovna když jsem se snažila z holky ze statku vykouzlit elegantní dámu s uhrančivým pohledem. Překvapená jsem být nemohla, neboť jak říkám, tak je to vždycky, když se na něco strašně moc těším (tzn. těším se víc než obvykle), a zároveň od začátku podvědomě vím, že z toho sejde. Vlastně už včera, když mi zapípala SMS a já věděla, že buď půjde o pozvání na schůzku, nebo o omluvu (a hodinu jsem pak sbírala odvahu zprávu si přečíst), byla radost ze schůzky malinko nahlodávána předtuchou "stejně to nevyjde". Ač nemám nadpřirozené schopnosti (mudla, bohužel), tohle prostě vždycky vím, a to bez ohledu na to, jestli jde o sraz s kamarádkou/kamarádem, kulturní zážitek, výlet, oslavu, nebo třeba rande. Fakt je, že toho posledního jsem za svůj život neabsolovovala zdaleka tolik, aby k nějakým velkým zklamáním docházelo - vybavuji si jen dvě. A rozhodně se ani v součtu nemohou měřit s dnešním teskněním, protože jestli se mi něco přihodilo poprvé v životě, pak jsou to slzy, které mi vyhrkly po omluvném telefonátu. V minulosti se obvykle jednalo buď o běžnou lítost, či o vztek a nadávky, v závisosti na konkrétní situaci.

Důležitá věc na závěr - abyste si nemysleli, že jsem sobecká a hloupá koza, nebo ještě hůř, že za zrušenou schůzku může protějšek - důvod k jejímu zrušení byl opravdu pádný a já ho naprosto chápu a respektuji. Jde-li o zdraví a o rodinu, musí jít všechno stranou. Sice mi nějakou dobu trvalo k tomuto poznání dojít, vzhledem ke stavu mých kyčlí, ale nakonec jsem se k němu dobelhala. Takže mou reakcí na omluvu sice bylo "to mne mrzí", promptně vystřídáno "můžu nějak pomoct?" následovano velkým pochopením "já se opravdu nezlobím" a přáním "hlavně ať je to v pořádku".

No, dvě hodiny po onom telefonátu se cítím daleko lépe. Z 99% za to může má oblíbená Lindt Creation Mint Supreme 70% Cocoa, jíž jsem během psaní spořádala celé balení, tj. 150 gramů. Čokoláda prostě nikdy nezklame :o) Zbylé 1% je reprezentováno úspěšným vykonáním velké potřeby na oné místnosti, což ocení jen ti z vás, kdo, stejně jako já, nevědí, co to je pravidelná stolice. Staré lidové pořekadlo "hoď na to bobek" hold má něco do sebe. A pak, že čokoláda způsobuje zácpu!