Prosinec 2012

Mlilwane

19. prosince 2012 v 21:00 | dadulka |  Afrika 2012
V úterý dopoledne byl na programu opravdu jedinečný zážitek - pěší safari aneb tříhodinová procházka po rezervaci Mlilwane. Počasí se vydařilo. Sluníčko, teplíčko, ale žádné přehnané vedro, takže se šlapalo krásně. A startovalo se hned u cesty před naší chatou, jak dokládá následující obrázek:

Cestička byla plná přírodních krás, k nimž je jakýkoliv komentář zbytečný. Pokochejte se sami:







Nádhera, že? Cestou jsem samozřejměpozorovala zvířata, jako např. impaly...

... či zebry, pasoucí se u jezera.

Dalšími zajímavými živočichy, které jsem potkala, byli termiti, jejichž obydlí mohou dle průvodce dorůst až do výšky sedmi metrů. Opuštěná termitiště často slouží jako útočiště černým mambám, není tedy radno na ně sahat.

Následuje jeden krásně vybarvený ptáček. Když jsem druhý den ráno odjížděla, seděl ve stejné pozici na té samé větvi. Ale vycpaný nebyl.

Vyskytují se zde stromy ověšené hezkými kulatými hnízdy. I matka Příroda se zdobí na Vánoce.

Tajemství zářivě bílých zubů černošské populace odhaleno! Průvodce ulomil větvičku z tohoto keře a roztřepeným koncem začal čistit chrup. Domorodci to prý dělají dodnes.

Zpáteční cesta do kempu vedla hustým eukalyptovým hájem. Stačilo promnout v ruce jeden lísteček a člověka obklopila úžasná vůně.

Ještě několik panoramat...


... a na samotný závěr, stejně jako v předchozím článku, moderní technika. I ve Svazijsku je John Deere!


Svazijsko

14. prosince 2012 v 21:00 | dadulka |  Afrika 2012
Po ranním safari v Hluhluwe Umfolozi mne čekal náročný přesun do Svazijska - cca 7 hodin cestování "autobusem". Hlavním důvodem, proč jsem se rozhodla pro návštěvu této země, byl národní park Mlilwane s možností vyjížděk na koních - co jiného ode mne můžete čekat. Že se do tohoto státu zamiluji více než do celé Jihoafrické republiky, to by mne ani ve snu nenapadlo...

Reakce mého okolí byly různé. Někteří se děsili, do jakých končin se to vydávám, a mnozí se divili, že Svazijsko je nezávislý stát, navíc ještě monarchie s králem v čele. Proto jsem se rozhodla uvést zde některé základní informace pro méně znalé jedince.

Svazijsko je malý stát v jižní Africe o rozloze 17 363 km2, s hlavním městem Mbabane a s počtem obyvatel srovnatelným s krajem Praha. Jedná se o velmi chudý stát, ač bohatství královské rodiny je značné a často bývá terčem kritiky. Oficiálně existuje vláda, Senát a státní moc je dělena na zákonodárnou, výkonnou a soudní, ve skutečnosti se ale jedná o absolutistickou monarchii. Hlavou státu je od roku 1986 král Mswati III. Svazijský stát se začal formovat na počátku 19. století, nicméně postupný příliv osadníků z Evropy způsobil, že mnoho farem, lesů a dolů dnes vlastní zahraniční společnosti. Na konci 19. století bylo Svazijsko anektováno Transvaalem a po jihoafrické válce se stalo britským porotektorátem. Tento stav vydržel až do získání samostatnosti v roce 1968. Svazijsko stále zůstává členem Commonwealthu.

Hned na hranicích mi bylo jasné, že opouštím bohatou a moderní zemi a vstupuji do světa zcela jiného, pro evropského turistu nového a neznámého. Má cesta přes Svazijsko byla dlouhá a poučná. Už na hranicích na Vás útočí plakáty varující před HIV, která je zde velmi rozšířena - průměrná délka života je tu kolem padesáti let. Při projíždění místními městečky a vesnicemi na vás útočí chudoba a nezaměstanost a jste těžce za exoty. Národní park Mlilwane se nachází kousek od hlavního města, které jsme díky tomu projeli celé. V centru najdete bohaté čtvrtě s hezkými domy a čistými ulicemi, na okraji pak chudinské slumy s polorozpadlými barabiznami a prašnými cestami. A co teprve příjezdová cesta do parku! Samotné označení "cesta" je vznešené slovo. Cestou jsem míjela volně se popásající zvířata a také stádo koní pasoucích se v obrovském výběhu plném svěží, čerstvě zelené trávy - jaký rozdíl oproti našim rozbahněným pidiohrádkám s občasným trsem nějakého košťálu...

Národní park Mlilwane je svazijská průkopnická rezervace o rozloze 4560 hektarů, situovaná v příhodně pojmenovaném "Údolí nebes", která se dělí na severní a jižní část. Jižní část sahá až k hoře Nyonyane, proslulé svým žulovým vrchem, kterému se přezdívá "Skála výkonu". Všechny kempy jsou umístěny v této jižní části, pouze naučná stezka vstupuje i do nedotčené severní části. Z velké pětky zde žije pouze leopard, je však téměř nemožné ho zahlédnout, neboť se skrývá v horách. Zato se po kempu běžně promenují všelijací býložravci a v noci můžete natrefit i na hrochy. To je také jeden z důvodů, proč mne Svazijsko tak nadchlo - nikde jsem nebyla tak blízko přírodě, jako v tomto parku.

FOTOGALERIE:

Takto vypadalo okolí kempu.



V těchto domcích bydleli bohatí turisté, ti chudší se museli podělit o noclehárnu s palandami a veřejnou koupelnu. Ale pořád lepší než stanování, dokonce jsem měla i vlastní pokoj.

Stačilo otevřít vchodové dveře a mohli jste se pokochat pohledem na zvířata.

Večer se na nás přišly podívat i zebry.

Druhý den ráno jsme si mohli přispat, ale já byla tradičně od šesti vzhůru. Prošla jsem se po parku a snídani si vychutnala venku u stolu, ve velmi příjemné společnosti antilop...

... pohledů na úchvatné panorama, a prasátek.

Na závěr pár fotek afrických koníků ve výbězích.


A ještě jeden obrázek z kempu, tentokrát techniky - nemohla jsem nevyfotit.

Hluhluwe Umfolozi

11. prosince 2012 v 21:00 | dadulka |  Afrika 2012
V pondělí byl budíček v půl páté ráno. V pět jsem vyrážela na své první safari do národního parku Hluhluwe Umfolozi. Tento park má rozlohu 96 000 hektarů a dělí se na část severní, více hornatou, s lesy a loukami, a na část jižní, zvlněnou, s otevřenou savanou. Park je nejvíce proslulý svými nosorožci. Žije zde největší populace bílých nosorožců na světě (1600) a rovněž i 370 vysoce ohrožených černých nosorožců.

Dále zde můžeme vidět i ostatní zvířata "velké pětky" - tj. označení pro nejvíce lovená nebezpečná zvířata. Sem kromě nosorožce patří buvol, slon, lev a leopard. Mně se zde podařilo zahlédnout "jen" slona, zbytek zvířat se patrně schovával ve stínu či v horách, neboť počasí bylo velmi teplé a slunečné, narozdíl od předchozího dne. Samozřejmě jsme viděli velká stáda antilop, zebry, pakoně a žirafy. Dále zde žije kolem tří set druhů ptáků.

FOTOGALERIE

Příjezdová cesta do parku.

Hned u cesty se popásala prasata bradavičnatá.

Nedaleko stál velmi zajímavý pomník s výroky o tom, jak je důležité chránit přírodu.


Impaly jsou základem každého parku...

a také hlavním zdrojem potravy pro šelmy. "M" na jejich pozadí znamená "McDonald".

Prvním zástupcem "velké pětky", kterého jsem potkala, byl slon.

Dále jsem potkala několik žiraf, maskujících se za stromy,

a stádo poklidně se pasoucích zeber.

Kolem osmé jsme zastavili na snídani. Jen jsme dojedli, vrhli se na stůl uklízeči drobků.

Na zpáteční cestě jsem potkala hezkou ještěrku.

A také krásného dravého ptáka. Orel či sokol? Nevím...

Na závěr se ještě pokochejte pohledy na krajinu.


St. Lucia Wetland

8. prosince 2012 v 21:15 | dadulka |  Afrika 2012
V neděli ráno mne čekal přesun z Durbanu do mokřad zvaných iSimangaliso. Počasí dopoledne vypadalo slibně, ale odpoledne se pokazilo - zataženo, zima (cca 18°C), občasný déšť - na toto období opravdu netypické. Místní nechápali, odkud se to bere. Po cca pěti hodinách jízdy a ubytování v lodgi Shonalanga jsem zapnula mobilní telefon, že podám zprávu, a hle... na displeji se objevila hláška: PIN blokována, zadejte PUK. "No tak to je v prdeli!" vyděsila jsem se. Ne kvůli volání, ale protože telefon používám i jako hodinky a budík, takže jsem bez něho ztracená. Fofrem jsem sprintovala do nejbližšího PEP - obchod s elektronikou, odděvy a dalšími věcmi. Naštěstí měli ještě otevřeno, i koupila jsem si svůj první africký suvenýr - nový mobilní telefon s jihoafrickou SIM kartou a kredit k tomu, to vše za pakatel 20 €. Naštěstí si mamky telefon pamatuji, takže jsem jí mohla o novém spojení vyrozumět. Na nikoho jiného číslo nevím, což znamená, že budu mít opravdu svatý klid.

Odpoledne nás čekala loď a plavba v mokřadách. Všichni byli nabalení (svetry, bundy atd.) a klepali se zimou, dokonce i já v tílku a lehké bundičce po hodině začala mrznout. Přece jen dost foukalo, a i když byla bunda neprodyšná a s podšívkou, začala jsem litovat, že jsem si nepřibalila svetr. To všask nic neměnilo na krásách přírody. Řeka, či spíš jakýsi 66 km dlouhý kanál, končící před oceánem, od něhož je oddělen písečnou pláží, byl domovem krododýlů a hrochů. Hrochy bych mohla pozorovat neustále, i když jim z vody vykukovaly jen uši, oči a občas hlava. Jsou to roztomilá a nebezpečná zvířata, která na člověka útočí ze strachu, neboť se jedná o bíložravce. Z krokodýlů jsme viděli jen záblesky, zato ptactva zde bylo požehnaně.

Po plavbě jsem se byla projít po kempu a vychutnávat si nádhernou přírodu všude kolem. Přitom se mi podařilo natrefit na internetovou kavárnu, kde jsem se na dvacet minut zasekla a tím pádem opět porušila zákaz vycházení po setmění. Stmívá se tu brzy, v sedm hodin už je opravdu tma. Zpět do lodge jsem se tedy vydala poklusem, abych byla včas na večeři, což se mi naštěstí podařilo. Druhý den mne čeká první safari, odjezd je už v 5:00, tak zalehnout a spát.

FOTOGALERIE

Při procházce kempem si člověk připadal jak v botanické zahradě.

Tento obrovský strom měl v názvu slovo "bažina"; zbytek si bohužel nepamatuji.

Naše loď:

Pohledy z plavby:






Durban

6. prosince 2012 v 21:00 | dadulka |  Afrika 2012
Východ z letiště jsem našla snadno, ale... neměl mne tu čekat zástupce CK s cedulí v ruce? Nebo alespoň někdo, kdo mne odveze do hotelu? V pokynech na cestu mám jasně uvedeno: "Přílet do Durbanu, kde se na letišti setkáte s průvodcem naší CK, který Vás dopraví do Vašeho hotelu." Hmmm, kde nic, tu nic... jdu se zeptat na informace. Aha, transfery do hotelu jsou prý od zadního vchodu. Přešla jsem celé letiště a objevila jsem další parkoviště, nicméně odvoz nikde. I šla jsem se znovu zeptat na informace, kde seženu dopravce uvedeného na voucheru. Prý skutečně u zadního vchodu. Jdu tam tedy znova, rozhlédnu se, ale nevidím žádný vůz s označčením mé dopravní společnosti. Jdu tedy potřetí na informace. Paní kamsi volá a pak mne pošle do jedné z autopůjčoven, která prý má tyto odvozy také na starosti (to jsem ještě nevěděla, že se mne jen chtěla zbavit). Autopůjčovna zela prázdnotou, personál byl však více než ochoten mi pomoci. Volal do hotelu a posléze i do Kapského města na mou "nouzovou" linku, to vše ve snaze zjistit, kdo a kde mne má vyzvednout. Po půl hodině, kdy už jsem zvažovala taxi, se podařilo společnost zajišťující transfery vypátrat. Paní na telefonu mi přesně vysvětlila, kde autobus stojí a kam mám jít, a ujistila mne, že řidič na mne čeká. Předala jsem jí popis své osoby a zdůraznila, ať za žádnou cenu neodjíždějí beze mne. Za pár minut jsem byla u zadnícho vchodu (přece jen) a našla minibus, jehož řidič mi suše oznámil, že mám smůlu, protože je plný a ať si hodinu počkám na další. Na mou nenadšenou reakci, že jsme se přece před chvílí domluvili, ať se mnou počítá, suše prohlásil, že to je moje chyba, že jdu pozdě, zabouchl mi dveře před nosem a odjel. Takže mne čekala hodina nicnedělání na letišti. Bezva, to mi ta dovolená pěkně začíná, místo koupání v oceánu budu tvrdnout na lavičce, ach jo.

Po hodině přijel jiný minibus, řidič naložil kufry a odešel kamsi odpočívat. Oficiální odjezd měl být v 15:30, takže jsem v 15:45 začínala být lehce nervózní, že řidič pořád nikde. To je jedna z hlavních charakteristik Afriky, se kterou jsem se během mého pobytu setkávala neustále - nikdo nikam nespěchá a každý má na všechno dost času. Pět minut může trvat opravdu dlouho, obvykle minimálně čtvrt hodiny.Takže jsme lehce před třetí "v klidu" vyrazili do hotelu.

Hotel byl sice zrovna v rekonstrukci, ale i tak praskal ve švech. Asi proto, že se zjevně jednalo o cenově dostupné ubytování v ne právě reprezentativní části města. Sice jsem z pokoje měla výhled na oceán, ale to bylo tak všechno. Dala jsem si sprchu, převlékla se do dlouhých šatů (minisukně jsem raději nechala doma) a vyrazila do ulic.

Poznávání města se odehrávala ve stylu "od šoku k šoku". Všude se povalovaly odpadky, špína, hluk atd. Bělocha jsem nepotkala, takže na mne každý civěl. I tak jsem si troufla vydat se do ulic mezi místní a navštívit vskutku lidový supermarket. Cestou jsem míjela rozpadlé domy, rozbitá auta, otrhané lidi, zakouřená hráčská doupata a podobně. V obchodě jsem si za pár korun koupila pravý africký banán a řeknu vám, to se nedá srovnat. Zralý, uvnitř oranžový, slaďoučký plod v Evropě nenajdete. Poté jsem se vydala na pláž, pokrytou nánosem černé špíny, takže koupání jsem mohla dát sbohem. Navíc bylo pod mrakem, foukalo a celkově bylo překvapivě chladno, alespoň na Afriku. Místním to ovšem nevadilo a ve vlnách se cachtali, kolem plavaly odpadky, prostě nádhera. Domorodci totiž neustále jedí brambůrky a všelijaké snacky, jejichž obaly vesele odhazují na zem. Prošla jsem se tedy po "pláži" a pak důkladně umyla nohy, pokryté jakýmsi černým nánosem (raději nepřemýšlet, čeho všeho).

Cestou zpět k hotelu jsem minula celkem příjemnou hospodu, kde nabízeli Cider, takže jsem sebevědomně nakráčela dovnitř a zabrala si stůl u televize, na níž zrovna běžel přímý přenos kvalifikace na Velkou cenu Brazílie F1. Konečně pohoda. Než přenos skončil, padl soumrak, což se ukázalo být jako problém. Pravidlo č. 1 bílého turisty v Africe totiž zní: "Po setmění neopouštět hotel." A co teprve osamělá blondýnka... naštěstí to k hotelu bylo blízko a cestou jsem míjela minimálně dva ozbrojené policisty. V pokoji jsem padla do postele a otevřela knihu, nicméně po noci v letadle a s budíčkem v 6:00 místního času (je zde hodinový posun, takže 5:00 pražského času) mi poměrně brzy klesla víčka. V noci jsem díky otevřenému oknu zaregistrovala, že celkem dost prší - hmmm, asi budu muset vysokofaktorový krém na opalování vyměnit za pláštěnku.

FOTOGALERIE

Můj hotel - Garden Court South Beach

Pohled z terasy hotelu, - vlevo byl i malý bazén.

Nebyl to žádný luxus, ale rozhodně lepší, než bydlet ve 4 Season.

Místní se od koupání nenechají odradit větrem, zimou ani vlnami.

Mezi ulicí a pláží bylo prostranství s kolotočem, lanovkou a dalšími atrakcemi.

A taky něco jako koupaliště pro děti.

Nošení břemen na hlavě zde má stále tradici - toto je pytel s bramborami, váha cca 5 kg.

A na závěr jedna perlička z pouti - sem by mne asi nepustili.

PRG - FRA - JNB - DUR

5. prosince 2012 v 21:00 | dadulka |  Afrika 2012
Aneb můj cestovní itinerář, vše se společností Lufthansa. Let Praha - Frankfurt netrvá ani hodinu, takže sotva se usadíte, už vám servírují něco k zakousnutí, něco k zapití a rychle uklízet, neboť jdeme na přistání. Frankfurtské letiště je obrovské, takže přechod k bráně pro mezinárodní lety zabere i rychlochodcům dobrých patnáct minut. Já však měla času dost, neboť odlet do Johannesburgu byl naplánován na 22:00 a my přistáli kolem sedmé. Trochu jsem procourala obchody a pak se usadila před bránou. První let Airbusem v mém životě! Naštěstí jsem vyfásla místo do uličky, hned v první řadě, takže bylo kam natáhnout mé dlouhé nohy. Kupodivu jsem se celkem i vyspala, po závěrečném Baileays. Kvalita služeb, jídel a nápojů mne nadchla - jaký rozdíl oproti letům s ČSA!

Celkem odpočatá jsem kolem desáté místního času dorazila do Johannesburgu, vyzvedla si kufr (neztratil se, hurá) a v pohodě prošla kolem policisty se psem očichávajícím zavazadla k východu "nothing to declare". No to je v háji, pomyslela jsem si, když jsem se rozhlédla po obrovské hale přeplněné lidmi všech národností, barev a módních stylů. Jak mám v tomhle najít, kudy se jde k vnitrostátním letům? Bezradná, z davu vyčnívající (aby ne, když průměrná jihoafričanka má metr šedesát) osaměle stojící blondýna naštěstí nemůže zůstat dlouho bez povšimnutí. Hbitě se mne chopil jeden ze zaměstnanců letiště s dotazem, kam jedu. Na místě jsme se shodli na třetí pokus - no jo, každý jsem hold vyslovovali "Durban" po svém; načež chlapík popadl můj kufr, který jsem mu v děsu málem vytrhla z ruky, ale na poslední chvíli jsem se zarazila, řekl "follow me" a vyrazil. Nezbývalo mi než jít za ním a řeknu Vám, zaplaťpánbůh za to. Procházka napříč celým letištěm trvala snad ještě déle než přestup ve Frankfurtu. Rovněž na odbavení byla dlouhá fronta, ale mé letadlo startovalo až po poledni, takže času bylo dost. Během čekání jsem se dala do řeči se starším párem z Velké Británie, jedoucím navštívit přátele a poté rovněž mířícím do Krugerova NP a zanedlouho už jsem nastupovala do letadla. Let trval cca 40 minut, takže posádka, mající po startu na všechno dost času, nakonec sotva stihla roznést občerstvení a nápoje. Ze stolků sklízeli ve chvíli, kdy pilot šel na přistání... Kolem čtvrt na dvě jsem se opět shledala se svým kufrem a s rozzářeným výrazem zamířila k východu. Afrika čeká!

Předcestovní horečka

4. prosince 2012 v 21:00 | dadulka |  Afrika 2012
Žel sepsána po návratu. Ano, přežila jsem :o)

Dříve, než se začnu věnovat samotné cestě do Afriky, dovolte mi zavzpomínat na půlroční přípravy a plánování. Přestože dovolenou jsem si zamluvila už v červnu, mnou vybraný termín s odletem 9. listopadu, tedy přesně na mé narozeniny, byl již obsazen, pročež jsem se musela posunout o dva týdny dozadu. Pas jsem si pořizovala již na jaře a vízum do JAR ani do Svazijska není třeba. Zato očkovací průkaz, ten jsem si nechala vystavit nový, mezinárodní, protože ty mé dva duplikáty (originál se už dávno kamsi ztratil) by nebyly použitelné. Dále bylo třeba zajít na specializované oddělení FN Královské Vinohrady, nazvané Klinika pracovního a cestovního lékařství, kde mi za 600 Kč byla vbodnuta injekce proti tyfu a vydán recept na antimalarika za dalších 600 Kč. Jojo, to cestování se prodraží... zaplaťpánbůh, že žloutenku mám naštěstí dávno naočkovanou a jiné injekce nejsou potřeba.

Podzim jsem nechala volně plynout, vědoma si toho, že před odjezdem budu mít pár dní dovolené, během nichž hodlám vše zařídit. Naštěstí pro mne si maminka vzala část zařizování na krk a k narozeninám mi nadělila úžasnou bundičku v safari stylu (dokonce i s logem) a také spacák. Další důležité věci, jako jsou kvalitní boty, pohodlné kalhoty a další vybavení, jsem začala shánět týden před odjezdem. Naštěstí to šlo celkem snadno. Zbývalo zavazadlo - vzhledem k neustálému přesouvání z místa na místo nebyl doporučen kufr, takže jsem se tři dny před odjezdem vypravila shánět velkou a bytelnou sportovní tašku. Mamka už něco obhlédla, jely jsme tedy cíleně a opět pořídily. Taška o objemu 120 litrů sice byla přehnaně velká, ale vše se do ní dalo krásně naskládat a lehce najít a hlavně - měla kolečka!

Rovněž jsem potřebovala dát dohromady lékárničku, co kdyby mne něco chytlo? Vzhledem ke stavu mé TVS (trávicí a vylučovací soustavy) a k mým alergiím je třeba myslet na všechno. Epipenové injekce jsem měla hned dvě. Dále nějaké antibiotika (pro jistotu), projímadlo na zácpu, uhlí na průjem, oční kapky, abych něco viděla, vysoce účinný (=toxický) sprej proti komárům, mouchám a jiným příjemným zvířátkům, a tak podobně.

V pátek ráno jsem celkem v pohodě jela za Clifískem, rozloučit se a dát mu jak mrkev (to on rád), tak i pusinku na čumáček (to nerad). Domů jsem dorazila kolem poledne a v příjemné společnosti Aničky, účastnící se i ranního venčení dědka, jsem se nacpala obědem. Kolem druhé jsem začala věci "skládat" do tašky. Odchod z domu, plánovaný na 15:00, jsem samozřejmě nestihla, protože jsem na poslední chvíli zjistila, že nemám na kufru visačku s adresou. Naštěstí mamka rychle vymyslela improvizaci a tašku jsem označily. V 15:15 jsem vyrazila z domu s kabelkou s plyšovým psem přes rameno, které zároveň táhlo cca patnáct kilo dalších věcí. A to jsem se balila na pobyt v létě, takže žádné těžké oblečení.

Po nástupu do tramvaje - mamka neřídí, na taxi nemám a otravovat někoho z kamarádů prosbou o odvoz v pátek odpoledne přes celou Prahu jsem si netroufla - se mi udělalo lehce nevolno a obličej mi zezelenal do odstínu, jenž by mi i Shrek záviděl. Po pár stanicích jsem propadla nejen panice, ale hlavně doměnce, že jsem si zapomněla očkovací průkaz, kterážto se při příjezdu na metro proměnila v jistotu. Začala jsem zběsile telefonovat na všechny strany a zjišťovat, zda je očkovací průkaz k povolení vstupu do země nezbytný. Naštěstí ne, ufuf, tak hurá do metra. Tady trochu předběhnu - ve Frankfurtu na letišti jsem zjistila, že očkovací průkaz mám. Nachystala jsem si ho do cestovní lékárničky předem, abych na něj nezapomněla :o)

Na pražské letiště jsem kupodivu dorazila přesně povinné 2 hodiny před odletem, za pomoci asistenta proměnila svůj eletronický tiket na letenky a u check-inu se vyděsila, když odbavující pracovnice pronesla "a v Johannesburgu si zavazadlo vyzvednete a necháte proclít". No, snad to zvládnu. Poté, co jsem se zbavila tašky, jsem s mamkou zapadla do kavárny na cheesecake, poté ji vyprovodila k východu, kde jsem jí předala bundu (přece se do Afriky nepotáhnu s teplým sakem s kožešinovým límcem) a vyrazila na "GATE"...