Leden 2013

Po stopách Velké pětky

30. ledna 2013 v 21:00 | dadulka |  Afrika 2012
V pátek ráno jsem vyrazila na poslední safari po Krugerově parku. Počasí se opět diametrálně změnilo, panoval příjemný chádek, vanul lehký větřík a bylo polojasno, takže šance na spatření i těch vzácněji se vyskytujících zvířat byly velké.

Z Velké pětky nám chyběl pouze leopard, kterého ale spatří opravdu málokdo, neboť se většinou "schovává" v horách. Také jsem zatím nepotkalio žádného geparda, ač tito jsou početně zastoupeni více a nebývají před turisty zas tak ostýchaví. No, nebudu vás napínat... Podařil se nám husarský kousek - během dopoledne jsme viděli všechny zástupce Velké pětky! Pro neznalce či sklerotiky: jedná se o lva, leoparda, slona, nosorožce a buvola.

Dále jsme viděli hned dvě skupiny gepardů, jednu z nich asi šestičlennou, stáda býložravců, dravé ptáky a tak podobně, zkrátka pravá Afrika se vším všudy. Jak mně se nechtělo odjet... ale nedalo se nic dělat. Všechno krásné bohužel jednou skončí.

FOTOGALERIE:

Lev

Leopard


Slon



Nosorožec

Buvol

A další zvířata. Nejprve zmiňovaní gepardi, obrácení k nám zády...


... a pak celá rodinka, hovící si pod stromem.


Na dravé ptáky je vždy krásný pohled, byť pouze sedí na stromech.

Na závěr typičtí obyvatelé afrických plání - impaly a zebry.

A ještě jeden obrázek, můj oblíbený, kterak se kochám pohledem na přírodu.

Safari ve dne v noci

28. ledna 2013 v 21:00 | dadulka |  Afrika 2012
V Krugerově parku jsem strávila další dva dny. Ve čtvrtek jsem se vydala na celodenní safari. To byl jediný den za celý pobyt, kdy panovalo skutečné africké počasí - vedro, dusno, slunce pálilo. Zvířata se chcíple válela pod stromy, pokud byla vůbec k vidění. Takže odpolední výletování po parku bylo ve znamení obdivování přírodních krás. Dokonce jsme vyjeli na kopec s nádherným výhledem, kde nám bylo dovoleno na pár minut vysdtoupit z auta. Přímo přede mnou se široko daleko rozprostírala nádherná, zelená, rovinatá země... Chtěla jsem si aspoň jeden den opravdu vychutnat, takže jsem si nevzala foťák, ale v duši mám obrázek nadosmrti vrytý.

Do kempu jsme se dostali kolem čtvrté. Bohužel to vypadalo, že přijde bouřka, takže jsme stany museli stavět pro mokrou variantu s plachtou navíc, což nám zabralo minimálně hodinu. Teď malinko předběhnu - nakonec nepršelo, ale bylo takové dusno, že se ve stanu nedalo vydržet. Já prostě nenávidím kemping... bylo to opravdu poprvé a naposled. Příště si buď našetřím na ubytování, nebo nic.

Večer jsem se společně s jednou další holčinou ze skupinky (popravdě jedinou, která byla - kromě mne - schopna safari skutečně prožít a ne pouze koukat/fotit/kecat/popíjet apod.) vydaly na noční safari. Dvouhodinová projížďka parkem nám umožnila vidět to, co za dne neuvidíte, například dikobraza, o němž i průvodce prohlásil, že ani on ho už týden neviděl. Vrcholem byla lovecká scéna, kterou jsme překazili v nejlepším a impale tak prodloužili život. Mimořádné bylo, že lovily hyeny, což je naprosté unikum, neb hyeny, jak známo, ožírají mršiny. Ač jsme jim překazili večeři, hyeny neutekly, naopak kroužily kolem auta, možná v očekávání, zda místo antilopy nevypadne nějaký turista, zakže jsme si je mohli dopodrobna prohlédnout. Jsou to opravdu velká a ošklivá zvířata.

Zde si neodpustím jednu poznámku k mému průvodci. Jmenoval se Mandla, byl ze Zimbabwe a mohlo mu být tak kolem pětačtyřiceti (u těch černých se to fakt špatně odhaduje). Na první pohled pohodář, nikam vás nehonil, žádný stres, užívejte si. Ovšem pouze do doby, než jste začali mít nějaké požadavky či po něm nedejbože chtěli nějakou práci (za což byl, mimochodem, placený). Záhy jsem zjistila, že co si nezařídím, to nemám. Už ve středu večer jsem mu říkala, že bych ve čtvrtek ráda na noční safari. OK, že prý zařídí. Ve čtvrtek ráno před odjezdem na celodenní výlet mu připomínám, aby se mi došel zeptat na recepci (5 minut pomalé chůze z místa, kde jsme kempovali). Celý den seděl v kempu a neměl nic na práci, neboť jsme všichni byli pryč. Opoledne jdu za ním a ptám se, co zjistil. On povídá: "Ale vždyť bude pršet." Já říkám" "No a co? Mně to nevadí." Mandla: "Ale ostatním to vadí." Já: "Průvodci říkali, že se v dešti nejede?" Mandla něco koktá ve stylu, že to je snad jasný, že bude lejt a že se nepojede, a ať dám pokoj. Já: "Tak snad to jde aspoň rezervovat, a uvidíme, třeba nebude pršet. Kolik to stojí?" Mandla už ani nekoktá. Já: "Byl ses mi na to vůbec zeptat? Nebyl, že ne?" Myšlenka na pozadí: Prostě se mi na to vykvajznul, páč se mu nechtělo, flákač jeden. Mandla: "No tak já Ti tam tedy dojdu..." (dodatek v jeho hlavě "ty krávo blbá, která furt jen s něčím otravuješ, místo abys jako ostatní dřepěla u ohně na prdeli a pila pivo). Já" Tak já půjdu s Tebou a rovnou to zaplatím." No, zbylo na mne jedno z posledních míst. Hlavně že se podle mého průvodce určitě nepojede. Tato i jiné zkušenosti mne jen utvrdily v přesvědčení, že černoši jsou sice fajn, ale když po nich chcete práci, tak s klackem v ruce.

Kobra 11

18. ledna 2013 v 20:00 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
V pondělí jsem pochovala Berušku AKA Johna. Pro neznalé - jedná se o mé milované celoživotní autíčko Škoda Octavia. Beruška je láskyplné pojmenování, které jsem ale před půl rokem změnila na "John" (John Deere, protože vzhledem k neustálým cestám na statek bylo auto degradováno na traktor). Patnáct let stará lahvově zelená 1.6 benzin našla místo posledního odpočinku na vrakovišti v Měcholupech...

Pokud vás zajímá, na co umřela, pak vězte, že choroba to nebyla. Zabila jsem ji já, a to vlastní vinou. Ona se mi odvděčila tím, že mi zachránila život. O víkendu jsem si zahrála na Semira a věřte mi, není to ani zdaleka taková nádhera, jako v televizi. Rozhodně jsem nevystoupila s úsměvem a nagelovaným účesem, ba naopak - z prožitého šoku se stále vzpamatovávám.

Naštěstí se ukázalo, že mám kolem sebe skvělé lidi, ochotné pomoci. Hned druhý den mi bylo zapůjčeno náhradní vozidlo, abych mohla jezdit ke koním. Škoda 105 zvaná láskyplně "Myšička" je skvělé vozidlo, tedy za předpokladu, že se vám ji podaří rozjet. Bohužel není léto, takže se otázka koupě automobilu stala poměrně urgentní. Vzhledem k mé dosti omezené finanční situaci jsem se rozloučila s představou, že by se mi podařilo koupit si slušnou Oktávku, ale jakási vyšší moc (možná ta samá, která nade mnou držela ochrannou ruku při havárii - díky, tati) zavedla mé kroky do malého autobazaru právě ve chvíli, kdy jsem se naprosto vydeptaná po dvouhodinovém objíždění doporučených mi autobazarů rozhodla, že už toho mám dost. A hle - byla tam! Desetiletá Škoda Octavia splňující všechny mé požadavky na technické parametry, za cenu přesně na úrovni mých úspor. Zajásala jsem, vyrazila na zkušební jízdu a druhý den na prohlídku k mému mechanikovi. Autíčko prošlo, takže jsem včera vybílila účet a zakoupila nové "bejby". Teď už mne čeká "jen" servis, evidence, pojištění a můžeme vyrazit.

Nové autíčko jsem pojmenovala "Fany" a pořádně ho včera oslavila výtečnou večeří v mém oblíbeném T.G.I. Friday's a příjemným posezením u lahve francouzského vína. Život se hned zdá lepší :o) Vzhledem ke stavu výfuku, který drží na čestné slovo, se modlím, že o víkendu nastartuji Myšičku, kterou jsem vystěhovala z garáže na ulici, podaří se mi prodat disky s letníma gumama, abych měla na servis, a sehnat na pár měsíců nějakou práci navíc, abych se finančně trochu vzpamatovala. Kdybyste o něčem věděli, ozvěte se.

Posel

9. ledna 2013 v 18:00 | dadulka |  Dadulka knihomol
Posel je naprosto výborná knížka australského spisovatele Markuse Zusaka. Ač narozen v Sydney, má evropský původ - rakouský otec a německá matka do Austrálie emigrovali po druhé světové válce. Kniha je sice klasifikována jako čtení pro mládež, ovšem to neznamená, že nemá dospělému čtenáři co nabídnout. Já naopak zjišťuji, že v těchto knihách často bývá skryto daleko víc, než se zdá a než je dítě či mladý čtenář schopen odhalit.

Hlavními postavami knihy je čtveřice kamarádů - Ed, Marv, Ritchie a Audrey - přičemž vypravěčem je Ed. Kolem něj se také odehrává celý příběh. Ed sám sebe popisuje těmito slovy:

Celým jménem jsem Ed Kennedy. Je mi devatenáct. Jsem nezletilej taxikář. Typickej zástupce celý spousty mladejch kluků, jaký jsou k vidění v týhle předměstský díře - žádný velký vyhlídky ani možnsoti. Kromě toho čtu více knížek, než je zdrávo, a jednoznačně nezvládám sex a daně. Těší mě.

Příběh začíná v bance, kde právě dochází k loupeži. Shodou náhod spíše než vědomým zásahem Ed zabrání lupiči v útěku. Krátce nato najde v poštovní schránce kartu se třemi neznámými adresami a ... opravdu zde více neprozradím, protože vás nechci okrádat o zážitky z knihy, kterou jsem přečetla jedním dechem. Už se těším, až se pustím do dalšího díla tohoto autora. Abych vás ještě víc nalákala, přikládám krátkou, dějově celkem bezvýznamnou ukázku, která ale dle mého názoru dobře vystihuje humorné ladění knihy.

... Jdeme pěšky do mizernýho kafáče na konci Hlavní. Jsou tam k mání vajíčka se salámem a takovej jako placatej chleba. Číšnice je mohutná ženská se širokou pusou a kapesníkem v ruce. Z nějakýho důvodu podle mě vypadá jako Margaret.
"Co to bude, hrošíci?"
Jsme v šoku.
"Hrošíci?" zeptá se Marv.
Margaret na nás vrhne pohled, kterým jako by říkala na tohle nemám čas. Je otrávená k smrti. "No jasně. Jste snad oba hroši, nebo ne?" V tu chvíli mi dojde, že říká "hoši".
"Brzdi," upozorním Marva. "Hošíci."
"Co?"
"Hošíci."
Marv se zabere do jídleního lístku.
Margaret si odkašle.
Nechci ji ještě víc naštvat, tak si rychle objednám. "Já si dám banánovej koktejl, jestli můžu."
Margaret se zamračí. "Došlo nám mlíko."
"Došlo mlíko? Jak může, hergot, v kavárně dojít mlíko?"
"Hele, já tady mlíko nekupuju. Nemám s mlíkem vůbec nic společnýho. Jenom vím, že žádný nemáme. Co abyste si objednali něco k jídlu?" Tahle paní svoji práci miluje. To se pozná.
"Máte chleba?" zeptám se.
"Hele, nerejpej, hrošíku."
Skouknu zbytek kavárny, abych zjistil, co všichni jedí. "Dám si to, co má tamhleten chlápek." Všichni tři se podíváme tím směrem.
"Víš to jistě?" varuje mě Marv. "To vypadá dost na hraně, Ede."
"No aspoň to maj, ne?"
A teď už toho má Margaret vážně plný zuby. Praví: "Tak hele." Poškrábe se tužkou ve vlasech. Skoro čekám, že si s ní začne čistit uši. "Jestli pro vás tenhle podnik není dost dobrej, hroši, můžete taky klidně vypadnout a jít se nadlábnout jinam." Mírně řečeno, je vyloženě nedůtklivá.
"No dobře." Zvednu ruku, divže nekapituluju. "Dejte mi, co má ten chlapík, a k tomu samotnej banán, dobře?"
"Správná úvaha," souhlasí Marv. "Draslík na zápas."
Draslík?
Řek bych, že mi stejně nepomůže.
"A ty?" Margaret obrátila pozornost k Marvovi.
Marv si poposedne. "Cotakhle ten váš placatej chleba s kolekcí nejvybranějších sýrů?" Tohle Marv musel. Do takové osoby si nemoh nerejpnout. Má to v povaze.
Ale Margaret je v pohodě. S takovejma pakama, jako jsme my dva, si tu musí umět poradit v jednom kuse. "Jediný sejry tady máš ty mezi prstama u nohou," odvětí a musím říct, že se oba zasmějem a trochu ji povzbudíme. Margaret se rozhodne to ignorovat. "Ještě něco, hroši?"
"Ne, díky."
"Dělá to dvacet dva padesát."
"Dvacet dva padesát?" Nedokážeme skrejt vztek. ´
"No jo - tenhle lokál je třída, víte?"
"Jo, to je bez diskuze - obsluha je neuvěřitelná." ...

M. Zusak, Posel, Argo, 2012

Národní park Kruger

1. ledna 2013 v 21:00 | dadulka |  Afrika 2012
Ve středu ráno jsem bohužel opustila Svazijsko a vrátila se zpět do Jihoafrické republiky, na několikadenní návštěvu jedné z největší, nejznámější a nejvyhledávanější rezervací na světě - národního parku Kruger. Tento park má rozlohu necelých 20 000 kilometrů čtverečních a nachází se v severovýchodní části JAR. Založen v roce 1926 je prvním parkem Jihoafrické republiky, ačkoliv kroky jeho vzniku sahají již do devadesátých let 19. století, kdy byla na tomto území prezidentem republiky Transvaal Paulem Krugerem vyhlášena "vládní přírodní rezervace", která se poté přeměnila v Krugerův národní park.

Jak jsem již zmiňovala, jedním z hlavních lákadel tohoto parku je možnost spatřit tzv. Velkou pětku, kterou v Africe předsatvují lev, leopard, slon, nosorožec a buvol, tedy zvířata, která jsou nejvíce nebezpečná a zároveň nejobtížněji lovitelná pěšky. Dnes je toto pojmenování spíše velkým marketingovým lákadlem pro turisty - Velkou pětku naleznete na všem; od pohledů a plakátů přes suvenýry až po oblečení. Mne však zajímala pouze v reálu. Vidět lva ve volné přírodě bylo vždy mé velké přání a Krugerův park mé očekávání nezklamal.

První noc jsme bydleli v kempu "Crocodile Bridge", hned u stejnojmenné jižní vjezdové brány do parku. Kolem poledne jsme se ubytovali, což pro mne představovalo životní výzvu - spaní pod stanem, který si sama postavím (pravda, se stavěním jsem nepočítala). Ubytování v chatkách totiž výrazně převyšovalo mé finanční možnosti. A tak já, blonďatá slečinka z Prahy, která pod stanem spala jednou v životě a v níž představa kempování vyvolává dávicí reflex, dostala k narozeninám spacák a vydala se nafasovat celtu, kolíky a matračku. Zde vizte výsledek mé práce:

Odpoledne bylo na programu první safari - sice hromadně náklaďákem, ale i tak to byla nádhera. Strašně se mi líbily magnetické tabule mapující pohyby zvířat, umístěné v kempech. Každý, kdo uvedená zvířata viděl, mohl umístit příslušný magnet na mapu, aby tak ostatní věděli, kterým směrem se vydat.

A nyní ke zvířatům. V parku žije obrovská sloní populace, která dlouhodobě překračuje možnosti a kapacitu parku a představuje tak značný problém. Viděla jsem hned několik stád slonů se slůňaty jakož i samce-samotáře. Vskutku nádherná zvířata, mohla bych je pozorovat celé hodiny.




Dalším zvířetem Velké pětky, se kterým jsem měla tu čest blíže se seznámit hned první den, byl nosorožec.


Býložravci samozřejmě nesměli chybět - kdopak ví, jak se toto zvířátko jmenuje?

Žirafy jsou vždycky roztomilé...

...a co teprve hroši. Jen je škoda, že se pasou v noci, zatímco přes den bývají zalezlí ve vodě.

Hrochů tu bylo plné jezero.

Hned vedle jezera se potulovala a krmila skupinka paviánů.

Ptactvo samozřejmě nesmí chybět, jen je škoda, že se nedívalo do objektivu.

To nejlepší na závěr - při zpáteční cestě jsme konečně potkali šelmy, navíc velmi zvláštní úkaz - lvici se lvíčaty na stromě. Bohužel byli strašně daleko pro můj obyčejný Olympus.

Král zvířat se povedl o něco lépe, ale i tak žádná sláva, co se obrázku týče. Naživo byl dokonalý.

Na rozloučenou s prvním dnem v Krugeru nabídnu pohled na západ slunce.