Únor 2013

Den volna na Vysočině

26. února 2013 v 21:00 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
V únoru se mi podařilo urvat den dovolené a konečně navštívit mamčino rodné město. Mamku jsem uháněla, ať vyjedeme brzo, abychom před obědem ještě něco stihly. Mamka se vydala na hřbitov a já do města. Pelhřimov v zimě je nádherný.


V cukrárně na náměstí jsem zavzpomínala na dětství, když jsem si po deseti letech koupila rakvičku - kdysi jsem je milovala. Taky se mi, úplnoi náhodou, podařilo koupit si moc hezké, příjemné a levné tričko. A byl čas vyrazit nazpět, protože u mamčiny sestry se obědvá nejpozději ve dvanáct. Hostina jak pro krále, zakončená talířem koláče, a byl pomalu čas vydat se do nedaleké vesnice, kde bydlí má sestřenice s rodinou. Hlavní důvod mé návštěvy však byli i tentokráte koně. Sestřenice má dvě dcery, z nichž ta starší se "podadulčila" a před několika lety se zamilovala do koní. Na rozdíl ode mne, 5x týdně na venkov dojíždějící pražačky, si může dovolit mít koně prakticky za domem.

Jedenáctiletá kobylka ČT s dobrým původem, dobrou tělesnou stavbou, celkem příjemnou povahou a dalo by se říct i obstojnými schopnostmi (pominu-li občasnou lenost a neochotu pracovat) se mi líbila, tedy až na pro koně poněkud hůře znějící jméno jméno Romana a drobný handicap na zadní noze. Panička byla tak hodná, že mi dovolila se na kobylu naložit a otestovat její (i mé) jezdecké kvality. Za půl hodiny jsem byla pěkně zpocená a kůň vysmátej, ale potěšilo mne, že místy se na výkon dalo i dívat, proto jsem se rozhodla uveřejnit několik z těch lepších fotografií.


Po mém "opracování" si na kobylu sedla také panička, která mne svým ježděním příjemně překvapila. Pochybuji, že já jsem v jejím věku takto jezdila. Následovala exkurze po hospodářství, kde jsem očumovala jak krávy, tak traktory. V půl páté přijela z práce sestřenka s druhou dcerou a tunou proviantu. Hostina jak na Vánoce - chlebíčky, párečky, koláčky... domů jsem odjížděla pěkně přejedená. Ale výlet to byl fajn. Musím se sem zase někdy vypravit, třeba o letních prázdninách.

Chcete-li si o mém dni na Vysočině přečíst ještě v jiné podobě, podívejte se na:


Jízda zimní krajinou

18. února 2013 v 20:30 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Narozdíl od většiny pražských spoluobčanů miluju zimu. Mám ovšem na mysli tu krásnou zimu, se sněhovými závějemi, modrou oblohou, sluncem a teplotami lehce pod nulou. Prostě takovou, které se mi už mnoho let zoufale nedostává.

Poslední krásná zima, na kterou vzpomínám dodnes, byla asi tak před osmi lety. Sníh od listopadu do dubna, půl metru sněhu, slunečná obloha, no nádhera. Občas připadl prašánek, ale nestalo se, že by během pár dnů vše roztálo, oteplilo se na deset stupnů, a pak začalo mrznout. Jestli něco nemám ráda, pak jsou to holomrazy. Terén nestojí za nic, je to pomalu o zlomení bohy. Zato takový měkký nadýchaný prašánek, v tom se tak krásně běhá!

Samozřejmě soudím z pohledu koní. Zimu miluju zejména proto, že konečně mohu pořádně jezdit. Své koně totiž nekovu a sněhová pokrývka je pro ně ideální povrch, narozdíl od chudáků obutých do želez, kterým to klouže při každém kroku. Dokud jsem pracovala na ranči, zimu jsem milovala proto, že významně ubylo zákazníků, takže jsem na koních mohla konečně dosyta jezdit sama, podle své chuti. Navíc se změnil čas, což unamenalo úbytek práce - večerní hodiny odpadly a místo po šesté se zahánělo před čtvrtou. Dokud jsme měla čas jezdit v týdnu dopoledne, změna mi nevadila. Od té doby, co jsem nucena koně omezit na popracovní dobu, nadávám na zimní čas jak špaček. Ona ta hodina k dobru je opravdu znát a ježdění 3x týdně za tmy není žádný med. A když k tomu ještě půda zmrzne na kámen... Po sněhu se navíc nejen výborně chodí, ale také je daleko lépe vidět.

Minulý týden jsem nadšeně jásala při pohledu z okna na sněhovou chumelenici, zatímco kolegové svorně nadávali, že už mají zimy a toho bílého svinstva plné zuby. I vzala jsem si s sebou na vyjížďku foťák, abych tu nádheru zdokumentovala. Ač to vypadá, že je před bouří či před setměním, bylo kolem druhé odpoledne. Jak říkám, to sluníčko a modrá obloha nám chybí.






Jóóó, Ladovská zima...

Výstava v Lipsku

4. února 2013 v 21:00 | dadulka |  Pracovní úspěchy a prohry
Přelom ledna a února jsem si zpestřila služební cestou. Kam jinam, než do Německa. Tentokrát ale nikoliv do obvyklého Hannoveru, ale mnohem blíže ke hranicím - do Lipska. Od 1. do 3. února se v tamním krásném výstavišti konala "Motorrad Messe Leipzig" aneb výstava motorek a všeho, co k nim patří.

Firma, pro niž pracuji, je i výrobcem motocyklových pneumatik a kolegové v Německu se rozhodli této akce zúčastnit na poslední chvíli. Kolega výstavář-specialista měl v daném termínu naplánovanou lyžařskou dovolenou, takže se mi naskytla šance taky jednou vypadnout z kanceláře. Ve čtvrtek ráno jsem sbalila batoh a vyjela, žel firemní Fabií, která se mi pod mohutnými poryvy silného nárazového větru zmítala na dálnici tak, až jsem se bála jet byť i pouhých 90 km/h.

Na výstaviště jsem dorazila kolem půl jedné. Další půlhodinu mi trvalo najít vjezd do areálu, ale i to jsem nakonec zvládla, za vydatné pomoci přítele na telefonu - hold blbá blondýna. Od jedné jsem dohlížela na stavbu stánku a řešila větší i menší prbolémy. Vzhledem k průvanu a ledové hale jsem za tři hodiny byla zmrzlá na kost, takže jsem si po příchodu na hotel napustila vanu horké vody a následně se přesunula do postele, odkud mne vylákali až němečtí kolegové příslibem večeře "all you can eat". Bylo to mňam, a co teprv ty božské dezerty...

V pátek ráno jsem se pěšky vydala na výstaviště, abych si trochu vyčistila hlavu před přívalem lidí. Měla ksem tak i jedinečnou možnost vyfotit si stánek ještě "za tmy" a beze svědků.

Výstava oficiálně otevírala v devět, ale hlavní nápor přišel později. Zde vizte prvního návštěvníka našeho stánku:

Celé dopoledne jsem obíhala výstaviště se zrcadlovkou v ruce, profesionálním výrazem k tomu, a dělala fotodokumentaci. Primárně mne samozřejmě zajímala konkurence, ale nebudu čtenáře nudit fotografiemi pneumatik. Spíše se zde chci pochlubit jinými zajímavými úlovky, například s obchodem s africkými motorkářskými suvenýry,

krásným starým motocyklem vhodným pro dámy, zkrášleným úžasným módním doplňkem,

s reklamním trpaslíkem na cestovní agenturu (podobnost s procházející návštěvníkem je čistě náhodná),

či s expozicí starých motorových i nemotorových strojů, vhodných i pro liliputány:

Na některých stáncích jsem se zastavila déle, i když domluva byla místy náročná. Velmi se mi línilo sportovní auto propagující jakousi asistenční službu...

... a pak také stánek, nabízející kariéru ve Wehrmachtu. Jak je vidět, armáda upadá nejen u nás - "zájem" o obranu vlasti měli pouze dva mládenci vpravo a pak klouček snící o roli Semira z kultovního seriálu Kobra 11.

Co mne ale na celé výstavě nadchlo naprosto nejvíc, byl stánek asociace "Christian Motorcyclist Association" (http://www.cmausa.org/) No vážně, jedná se o mezinárodní organizaci, která sdružuje motrkáře jezdící ve jménu Ježíše Krista. Takový opak k "Hell's Angels" :o) Na nenápadný stánek, zastrčený v rohu, jsem narazila náhodou a právě v době modliteb.

Pánové ze mně byli trochu překvapení, ale posléze mi sami aranžovali vhodné záběry a dokonce nabídli i kafíčko a čokoládu. Dovolím si upozornit na speciální motorkářskou bibli.

Tyto plakáty mluví za vše:

V jednu hodinu už jsem měla výstavy tak akorát dost, vydala jsem se tedy pěšky zpět k autu a vyrazila směr Drážďany - Ústí nad Labem - Praha. Do firmy jsem dojela kolem půl páté, odevzdala autíčko (pánbůh zaplať) a vydala se vstříc domovu a zaslouženému odpočinku.

Kemp Timbavati a Moholoholo

1. února 2013 v 21:00 | dadulka |  Afrika 2012
V pátek krátce po poledni jsme přijeli do kempu Timbavati, nacházejícím se hned za hranicemi Krugerova národního parku. Po příchodu do recepce kempu na mne útočila výstražná cedule s nápisem "nacházíte se v malarické oblasti" a také veřejná knihovna s výborným výpůjčním řádem v následujícím znění:

Exchange library - take one out, put another in and enjoy reading.

Po příjezdu do kempu na mne čekala jedna skvělá zpráva. Původně jsem i zde měla stanovat, bylo nám ale nabídnuto ubytování ve dvoulůžkových pokojích za pouhých 220 Randů (22 €) na osobu! Domluvila jsem se s jednou ze samostatně cestujících žen a ihned jsme se šly nahlásit a ubytovat. Podívejte, jaký jsem dostaly krásný domeček:

Na čerstvě ustlané posteli na mne čekal čokoládový bonbón, za dalšími dveřmi toaletní stolek se zrcadlem a ještě o kousek dál vlastní koupelna, žádné veřejné záchody a společné sprchy! Spolubydlící navíc vlastnila adaptér, takže jsem si po týdnu mohla vyfénovat vlasy. Řeknu Vám, to byla nádhera, cítit se zase jako člověk :o) Ještě víc jsem ubytování ocenila poté, co jsem při procházce kempem nedaleko od místa stanování narazila na toto roztomilé zvířátko:

Odpoledne mne čekala návštěva rehabilitačního střediska Moholoholo. Jedná se o středisko pro nemocná zvířata či opuštěná mláďata, kterým je zde poskytnuta pomoc. Cílem střediska je navracet zvířata zpět do přírody. V případech, kdy to není možné, zvířata zůstávají ve středisku a tvoří takovou malou ZOO. Velmi sympatický a svérázný černoch nás nejprve uvedl do problematiky a vysvětlil, jak středisko funguje, proč vzniklo atd. Nejzajímavější část přednášky přišla ve chvíli, kdy nám začal vysvětlovat, jak je špatné být vegetariánem a že tím zatěžujeme živozní prostředí a ničíme přírodu daleko víc, než kdybychom si koupili kus flákoty. Já masožravec, majíc pro vegetariány přezdívku "cvoci", jsem se musela ovládat, abych nezačala tleskat.

Poté přišla na řadu prohlídka místních zvířat, kterou vedl mladý Kanaďan, jež zde pracoval jako dobrovolník a sám vypiplal dva lvy od koťat, která krmil z lahve, v dospělé samce. Představte si, že přijdete ke kleci, zavoláte na nadaleko ležícího lva jménem, on vstane, přijde k pltu a nechá se drbat za ušima (divže u toho ještě nepřede). Jen mne mrzelo, že jsem si ho také nemohla pohladit. Koho jsem si ale mohla pohladit, byl nosorožec, vlastně nosorožčice. Dále jsem si mohla nakrmit supa. Dostala jsem rukavici, jednou rukou jsem si podepřela druhou, do dlaně mi vtiskli mrtvou myš a pak už stačilo jen čekat, až mi na paži dosedne dvacetikilový ptáček, myš sezobne a odletí, případně spadne, když dám ruku dolů. Zážitky opět nezapomenutelné.

FOTOGALERIE:

Lví bráškové byli opravdu roztomilí.

A měli i dámskou společnost.

Pro podrbání bych si také přišla hned.

Král zvířat v celé své kráse. Vždy jsem chtěla být lvem...

Leopard zblízka. Konečně jsem si ho mohla pořádně prohlédnout.

Mnou hlazený nosorožec. Zblízka to není moc hezké zvíře.

Ani mláďátko ve mně nevyvolalo příval citů...

... a medojed už vůbec ne. Navíc jsou prý pěkně agresivní.

Ptáků měli v centru opravdu mnoho, s takovými zraněními, že nemohli být vráceni do přírody.

Tenhle krasavec se mi líbil nejvíc. Bohužel nevím, co je zač. Neznáte ho?

Na závěr přišlo na řadu krmení supů. To také nejsou žádní krasavci.

Po krmení se sup vydal ještě ozobat drobky z rukavice.

Po návratu do kempu jsem si byla zaplavat v bazénu a pak do sprchy. Večer na nás čekalo překvapení. Krásně prostřená tabule pod hvězdami, výborný předkrm a v popředí bohatý rautový stůl. Zeleninové mísy byly vynikající, stejně jako hovězí stejk či jehněčí klobásky. Snědla jsem asi tři talíře. Poté jsem se chtěla vzdálit a vychutnávat si poslední večer v přírodě, pro což náš průvodce opět neměl pochopení. Požádala jsem ho, ať mi řekne, v kolik je druhý den sraz, že chci odejít. Mandla na to, že to oznámí veřejně, až všichni dojedí (někteří teprve přišli). Zopakovala jsem tedy, že si chci jít lehnout, zdali by tedy byl tak laskav a řekl mi, kdy je zítra sraz. Nemusí to přece říkat jen veřejně, může mi to snad říci extra. Nejsme mateřská školka. Na to mi nasraně odsekl:"Dina, Dana, nebo jak se vlastně jmenuješ, musíš být dohromady s ostatními lidmi." Neméně nasraně jsem mu odpvěděla, ať mne nechá užívat si dovolenou po svém. Aby mne sekýroval mnou placený průvodce a nařizoval mi, co mám dělat, to je opravdu moc. Takže se znechuceně postavil, zacinkal si skleničkou o pozornost a omluvil se, že vyrušuje, ale že musí oznámit program na zítra, protože někteří (s významným pokývnutím směrem ke mně) chtějí jít spát. Poté, co ukončil obecný proslov (kecy ve stylu "jak jste si lidi užívali dnešek a co jste viděli") a neměl už dál o čem mluvit, řekl, že odjezd z kempu je v šest, snídaně od pěti a že ti, kteří chtějí jít spát (opět doprovázeno pohybem hlavy a upřeným pohledem), mohou tedy jít. I zvedla jsem se a bez pozdravu opustila tabuli s rasistickou myšlenkou, že už mám Afričanů plné zuby.